Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Než doběhl do sklepení, vydýchal se. Měl strašný strach, že si ta žena, která ho týrala od prvního okamžiku, co si zkřížili cestu, nedělala legraci. Že vážně udělala to, co před ním předvedla. Že to nebyla pouhá hra. Děsil se kamkoli se vrátit. Proto sklepení a pár hodin strávených s Malfoyem a Snapem nevyzněly v této situaci nejhůř. Ve společenské místnosti by se nejspíš udusil.
Nesměle pozvedl ruku a o málo jistěji zaklepal.
„Jdete pozdě,“ oznámil Harrymu ledový hlas. Dveře se otevřely. Harry vstoupil a dveře se za ním zabouchly. Malfoy seděl na pohovce, houpal jednou nohou do vzduchu a protočil oči v sloup, jakmile měl jistotu, že se na něj Harry podíval.
„Říkám, že jdete pozdě…“ upozornil ho Snape znova a naléhavěji.
„Omlouvám se, pane, já…“ on co? Co měl říct? Že se stal svědkem podpásového vyhazovu člena Řádu? Copak by mu to věřil? Snape? Zrovna Snape? A i kdyby – bylo by mu to jedno. Takže se nezmohl ani na odpověď.
„Žádná výmluva?“ zeptal se Snape a významně pozvedl obočí, v hlase zcela jasně zfalšovaný údiv. Brzy ho přestalo bavit Harryho otravovat, položil obrovskou dózu na pracovní stolek v rohu svého kabinetu a pronesl k Harrymu a Dracovi: „Oba dva budete opatrně třídit do těchto nádob orgány. Doporučoval bych použít rukavice, pokud nechcete zítra skončit na ošetřovně s puchýři,“ ukázal hůlkou na fialové cosi v dóze, „otravou,“ ukázal na modré cosi, „nebo umřít rovnou tady na podlaze, což bych vám opravdu nedoporučoval. Studenti nejsou pro mé lektvary vhodný doplněk,“ a špičkou hůlky ukázal na cosi barvy vínové. „Já půjdu dozadu,“ podíval se významně na Draca, který věděl, že za kabinetem Severuse Snapea existují i další místnosti, „kdybyste měli tendence omdlívat nebo po sobě házet orgány, křičte. Zabiji si vás vlastnoručně,“ podíval se i na Harryho. Nadechl se, že řekne něco o omdlévajících ženských a ať se mu tady nesnaží Harry složit dřív než vůbec začne pracovat, ale skousnul to a pohledem přejel zpět k Dracovi. „Pěkně strávené tři hodiny,“ řekl významně, než se otočil a otevřel skryté dveře, které nechal z neznámých důvodů otevřené.
Harry sjel pohledem dózu i další tři nádoby, které byly prázdné. Z věšáku vzal zástěru i rukavice a začal pracovat, přitom ignoroval Draca.
A Draco – dle vzoru své koleje – posadil se na křeslo, vyhodil nohy na Snapeův stůl a pozoroval pracujícího Harryho s přezíravým úsměškem.
„Nevypadáš zdravě,“ ozval se po několika minutách tvrdé práce – Harryho tvrdé práce – na roztřiďování.
„Dnes ráno jsi taky nebyl vzor Malfoyovské nehnutosti,“ ucedil Harry hodně podrážděně a jediný rychlý pohled Harryho směrem Dracovi stačil, aby si všiml kruhů pod jeho očima.
„Álé, náš malý hrdina dnes spinkal na hrášku…“
„Kdybys držel hu… pusu, alespoň jednou v životě, ulehčil bys život nám oběma.“
„Takže teď to vezmeme pěkně z opačné strany – kdybys ty nebyl tak tvrdohlavý a řekl, co to tam provádíš s Carrootovou…“
„Tak bezva! V tom případě to vezmeme ještě z úplně jiné strany. Proč mi tě sem Snape nakvartýroval, co to má, do háje, všechno znamenat a proč, k čertu, chce, abychom měli dost příležitostí promluvit si o samotě?! K čemu tě nutím, Malfoyi?! Máš snad o něco požádat?! MĚ?!“
Dracova porcelánová pleť ošklivě zrudla: „Trhni si!“ v samém rozčilení nebyl schopen vymyslet nic lepšího.
„Copak? Trefil jsem?“ zeptal se Harry posměšně, ale určitě to, co v jeho hlase Draco zaslechl, nebyl vítězný úsměv. Spíš jakási zoufalost.
Někdo za jejich zády zakašlal. Snape si změřil místnost. Napruženého Draca s nohama stále na stole a Harryho, který se tvářil, že jakmile se přestane Snape dívat, omdlí.
„Výměna rolí,“ řekl Snape nekompromisně a Draco, aniž by cokoli dodal, pomohl Harrymu strhnou zástěru z jeho krku, uškubnul rukavice z háčku na stěně a vztekle přebral Harryho činnost.
Harry se nejistě podíval na Snapea, který se obrátil a zase zmizel za stěnou. Dveře se ani tentokrát nezavřely. Zato Harry těžce dopadl do křesla. Dracova rychlost byla znatelně větší než rychlost Harryho. Částečně vzteky a zajisté i díky tomu, že Draco nebyl tak mimo jako Harry.
Celá ta doba ve sklepení byla až na počáteční handrkování zaplněna tíživým tichem. A když se přiblížila hodina odchodu, Harrymu se nevítaně přitížilo.
„To stačí,“ vstoupil do místnosti Snape. Vypadal podrážděně, což Harryho udivilo – zvláště pak proto, že s Malfoyem nic nepokazili. Snape si oba pečlivě prohlédl, pak se pohledem ustálil na Dracovi a řekl: „Běžte, Pottere,“ na kterýžto příkaz se Harry zvedl a šel.
„Co?“ vypískl Draco podrážděně.
„Víš, proč jsem vás tady nechal. A ty?“
„Já jsem se tě o to neprosil a prosit nebudu. A konec. Nemíním se o tom s tebou bavit. Pomáhej si tam, kde tě chtějí!“ Draco se otočil na podpatku a mířil ke dveřím.
„Vážně – nikdy bych nevěřil, že jeden pohled na mě a Pottera za války, který sis jako dítě vyložil absolutně špatně, utvoří takovou propast mezi námi dvěma. Jenže co se divím? Lucius byl stejně domýšlivý jako ty. A po někom být musíš – tvrdí se,“ Draco se ohlédl zpět na Severuse, kterému věnoval tak nenávistný pohled, že by ho neustála ani socha. Snape se přesto nadechnul a řekl další věc, kterou říct chtěl: „Nenávidím Pottera a ty mě nutíš být v jeho přítomnosti. Kvůli tobě. Chápeš vůbec, že nehledě na to, jak mi je nebo co skutečně cítím, k Potterovi se nemůžu chovat jako za starých časů?!“
„Proč ne?“ zeptal se Draco a vzdorovitě zvedl hlavu, arogance tohoto gesta se neshodovala s ublížeností v očích.
Snape mírně pohnul hlavou, zakroutil jí a pak ji zase zvedl do původní nadnesené pózy: „To, že Pottera nenávidím, je můj osobní postřeh. Jenže žít můj život znamená mnohé. Mimo jiné i to, že k oblíbenci Brumbála mám povinnosti stejně, jako jsem je měl k Brumbálovi samotnému. Ten by mi neodpustil, kdyby se mu něco stalo. A já bych si neodpustil, kdyby mi něco neodpustil Brumbál. Další věc je, že bez ohledu na mé nesympatie Potter mně i tobě zachránil za války život tolikrát, kolikrát…“
„…tolikrát, kolikrát ty jemu!“ skočil mu Draco pobouřeně do řeči.
„Víckrát. Dokonce na to jak mladý je,“ nesouhlasil Severus. „Měl bys mu být vděčný.“
„Nenávidím ho tak jako ty!“ bránil se Draco.
„Ne, ty ho nenávidíš ze zcela jiných důvodů, Draco. Protože mu závidíš. Protože bys chtěl mít to, co on. Protože bys vůbec chtěl být na jeho místě. A vlastně vůbec proto, co se stalo s tvým otcem. Nevíš, jestli ho máš obdivovat nebo nenávidět, přesto od něj potřebuješ pomoc – a ta situace u někoho tak hrdého jako ty neměla nastat. Protože ho nenávidíš. U mě a Luciuse jsi to měl jasně dané, stejně jako u svých bývalých přátel. Ale s Potterem je to…“
„Jasné. Nenávidím ho. A konec. Nebude žádná pomoc, žádné podlézání, žádné dožadování se. Cítím k němu jen nenávist,“ otočil se a dřív, než řekl Severus cokoli dalšího, odešel.

~~~


Harry dlouho a nerozhodně postával před dveřmi do společenské místnosti. Neodvažoval se vstoupit a tak přešlapoval z nohy na nohu do doby, než ho napadlo, že by mohl někdo náhle otevřít dveře a tak by jeho podezřelá nerozhodnost mohla být odhalena. Takže nakonec vzal za kliku dveří a vstoupil.
Na opěradle sedačky seděl Ron, ruce měl složené na hrudi a zarputilý výraz shlížel ke koberci. Hermiona stojící nad ním a přecházející v úzce vybraném prostoru vypadala ustaraně. Na čele se jí tvořila ztrápená vráska.
Harry se nedokázal pohnout. Raději si jen odkašlal, aby si jeho přítomnosti všimli. Oba se na něj opravdu podívali.
„Co se stalo?“ podařilo se mu ze sebe vyrazit, doufal jen, že ne příliš provinile.
„Je to v háji, kámo,“ oznámil Ron smutně a přitom vyrýval botou důlek do podlahy.
„Vyhodili pana Weasleyho z práce,“ řekla Hermiona roztrpčeně a dál přecházela sem a tam, na čele jí zůstala ta samá vráska.
„Rone,“ vydechl Harry. Ten ale vstal a odešel do ložnice. Harry se podíval na Hermionu, která zavrtěla hlavou.
„Nechej ho,“ doporučila mu Hermiona.
„Jak se to dozvěděl?“ zeptal se a posadil se na sedačku.
Hermiona si ho změřila bystrým pohledem, kterému neunikají detaily: „Paní Weasleyová se s ním spojila krbem.“
„Jak se to stalo?“
„Netuším, to se musíš zeptat Rona.“
„Jak dlouho to ví a co s tím budou dělat.“
„Harry, jsi v pořádku?“ zastavila příval jeho otázek se starostlivým výrazem.
„Já jen…“ vydechl Harry jako člověk, kterému se vydechnutím neuleví, jen přijde na dalších tisíce věcí, které se pokazily. „Já vím, že to všechno je jedno. Asi to pro ně teď bude těžké… já… nic víc,“ zelený pohled se zastavil na plamenech v krbu.
„Bude to v pořádku, Harry. Oni jsou silní,“ řekla, sedla si vedle Harryho na opěradlo, na kterém před chvílí seděl Ron a objala ho kolem krku.
Harry se ale necítil dobře ani tak. A ten pocit jen umocnil Dracův nečekaný vstup do místnosti. Zavřel za sebou dveře, upřel na výjev objímající se Hermiony a Harryho chladný pohled, odfrkl si a šel do ložnice.
Ano, kdyby dokázal věřit, že vše bude v pořádku, neměl by zdaleka takový strach, jaký ho užíral a stravoval právě v této chvíli. Jenže on se obával – a nebyly to obavy nepředložené – že tohle je teprve začátek všeho. Jen špička ledovce.
Proto jediné, na co se těšil, byl blížící se famfrpálový zápas.

06.06.2009 18:33:07
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one