Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jestli dospět znamená být šikovnější a šikovnější a už nikdy-nemít-pokoj, pak... fuj! Tak nic, s tím stejně nic neudělám, že ne?

Chci poděkovat za komentáře. Chci poděkovat za připomínky. Taky bych chtěla doznat, že bez vaší přítomnosti by mě zdaleka tak nebavilo psát tohle... a... přeji sama sobě, aby mi psaní této povídky šlo stejně od ruky a se stejnou lehkostí a stejně mě to bavilo jako do teď. Reakcemi a poznámkami k tomu, co jsem (vůbec kdy) napsala, jste mi už mockrát pomohli povídku napsat/dopsat/něco pochopit a já jen doufám, že v těch poznámkách - hlavně u téhle povídky - budete pokračovat. Chci, aby vás konkrétně tahle povídka bavila, protože pak bude bavit i mě, takže - spolupráce, děti, spolupráce. Díky vám!

„Takže tak, panstvo,“ povzdechla Minerva, když se po večeři vrátili do vstupní síně, „polovina z vás půjde do sklepení, polovina do věže. Chtěla jsem vás mít všechny pohromadě, naneštěstí se nenašla tak velká místnost,“ pokrčila Minerva rameny a čekala, až se dohodnou.
„Mně je to jedno,“ prohlásila Lenka zasněně a po očku se podívala na své spolužáky, kteří jasně gestikulovali směrem vzhůru.
„Se zmijozelskými by měli jít ti, kteří je zvládnou,“ prohlásil uštěpačně Seamus, načež do něj Ron drcl. Na rtech mu hrál pobavený úsměv. Narozdíl od Hermiony v jeho objetí, která ho obdarovala velmi ošklivým pohledem a dupnula mu na nohu podpatkem. Ronova tvář se zkřivila bolestí.
„Tak to vy byste rozhodně nebyl, pane Finnigane,“ ozvalo se za nimi a Harry v tom jasně rozpoznal černou vlaštovku - zvěstovatelku „vždy dobrých zpráv“, Severuse Snapea.
Do Seamusova zrudnutí se ozvalo ševelení „dobrý den“. Snape se jen ušklíbnul. Co si Harry pamatoval, ten člověk se nezměnil ani za války, ani když Harrymu zase zachraňoval krk. Stejně sarkastický, stejně milý a stejně tvrdý. I když Harry uznal, že v některých věcech tam na bitevním poli nešlo být změkčilý nebo soucitný. Tohle a další poznal díky Snapeovi a prostřednictvím Snapea. Občas měl pocit, že jediný člověk, který ho trochu znal, byl Brumbál. Harry měl k němu... teď poměrně zvláštní vztah. Nevěřil mu tak docela jeho tvrdou slupku, kterou nikdy, opravdu nikdy nesundával, ale že by si ho idealizoval taky nehrozilo. Pochyboval, že by někdo znal skutečného Severuse Snapea. Tohle ironické, radikální, strohé a přísné, co před ním stálo - to byl Severus Snape. Dokonce Harry pro sebe zpochybnil i možnost, že by se znal Severus Snape sám, zároveň nějak přišel k tomu, že na tom nezáleží. Jsou tady, žijí a přežili. Tohle je jejich život a všichni se ho snažili nějak přežít - proč si tedy dělat zle s člověkem, který se pokouší o to samé, co Harry? Přežít, přejít nějak přestálou válku, zvednout se a pokračovat, nemyslet na ztráty, které utrpěl, nemuset bojovat. Oč byli jiní? Navíc - dnes ho Harry znal lépe. A to, co znal, s tím se srovnal na takové úrovni, aby Severuse Snapea dokonce s něčím téměř podobným obdivu přijal. Tím spíš aby toho zásadového muže - a on věděl, že jím Severus Snape je - zbytečně neprovokoval, i když nepochyboval, že o to menším terčem pro posměch jemu nebude. Změna z jeho strany není a ani by nebyla očekávaná.
„Dobře. Nebelvír a Zmijozel do sklepení, Havraspár a Mrzimor se mnou do věže. Vy tady počkejte,“ nakázala ředitelka Nebelvíru a Zmijozelu. Zjevně se o tom rozhodlo, zatímco Harry přemýšlel.
„To není nutné, paní ředitelko. Já je do sklepení odvedu,“ odvětil Snape a kývl na Malfoye. S tím všichni následovali zástupce ředitelky - s velmi nelibými pohledy. Tedy až na pár výjimek.

~~~


Harry se díval z okna na noční oblohu. Vzpomínal na svůj první den tady v Bradavicích, kdy seděl přesně jako teď na okně v pyžamu a říkal si, co s ním bude. Nemohl uvěřit svému štěstí, že se dostal od Dursleyů, kteří měli jen krůček od toho nenávidět ho. Bradavice se mu zdály... jako východisko z toho všeho, jako domov s hodným dědečkem, který vypadal, že ho má rád, aniž by se o to jakkoli zasloužil. To ze svého dosavadního života neznal - bezpodmínečnou lásku, kterou by měl, i kdyby ji nijak nevracel. Tak tedy Bradavice... domov.
Dnes, po osmi letech, o pěkných pár pater níž zase seděl a díval se skrz okno naplněné iluzí výhledu na měsíc. Zkrátka kobky v úrovni pod jezerem není nebelvírská věž, ale i tak si nestěžoval. Dokonce ani na chrápajícího Rona a Malfoye, kteří si byli při spánku tak podobní. Dokonce ani na odporně vypadajícího Crabbea a Goyla. Prozatím dokonce ani na místo pobytu jeho posledního roku tady... a ani na jednoho jediného profesora, kterého měl tu čest (ne)poznat.
Úšklebek se objevil na jeho tváři jako mávnutím kouzelného proutku - to když si uvědomil, že tady by strávil všech sedm let, kdyby se tehdy před -moudrým kloboukem rozhodl, že Zmijozel není až tak špatné místo.

~~~


A tak se stalo, že i dnes jako před rokem zaspali, on a Ron. Nezabloudili, ale pěknou čtvrthodinu to do učebny obrany proti černé magii taky trvalo.
„Omlouváme se,“ vpadl do třídy rudý Ron a prohlédl si situaci. Harry se musel násilím držet, aby nevyprskl smíchy. Žena dotáhla svou oblibu k oranžové k dokonalosti. Oranžové boty, oranžové sako a bílá sukně.
Ron přejel pohledem situaci a okamžitě se posadil k jeho peskující Hermioně. Harry s mrzutostí přišel na to, které místo zbylo - vedle Malfoye. Naneštěstí navíc na druhém konci třídy. Naštěstí alespoň ne vepředu.
„Ale copak?“ optala se profesorka s pozdviženým obočím. „Co se přihodilo, že jste dorazili tak neskutečně pozdě?“
„Zaspali jsme,“ vydechl Harry a vytáhl si věci na lavici.
„Paní profesorko,“ řekla žena ledově.
„Cože?“ nejdřív Harrymu absolutně nedošlo, co po něm chce. Potom se na ni podíval s nedůvěrou a až pak sklopil pohled a zopakoval: „Zaspali jsme, paní profesorko.“
„Chcete říct, že se omlouváte, patrně,“ pokračovala žena dál a její ledový tón nenechal nikoho na pochybách - zuřila.
„Omlouvám se,“ pokračoval Harry a podíval se na ni znovu, se zájmem a nechápavostí.
„Chcete říct, že už se to nikdy nestane,“ dodala žena téměř vítězoslavně a zvedla bradu s chladným, přezíravým úsměškem.
„Zajisté, paní profesorko,“ hodiny se Snapeem, který ho učil, jak přežít, ho vycvičily ještě v jednom. Naučily ho podrobit se, naučily ho, jak vycházet i s lidmi, kteří ho na první pohled nesnáší. To i v případě, že už ho to víckrát poslouchat nebavilo. Naučil se zacházení s lidmi všeho druhu. Alespoň si to myslel.
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za váš pozdní příchod, pane Pottere,“ Carrootová se mu zadívala zpříma do očí a pak pokračovala ve výkladu. Ron se na něj podíval s otevřenou pusou a nenápadně na profesorku ukazoval a Harrymu nedalo moc práce, aby pochopil, nač se Ron ptá. Ta otázka byla: „Viděl jsi to? Mě si ani nevšimla...“ ale Harry to nechtěl komentovat. Za á to bylo dráždění hada bosou nohou a za bé - Harry jí ho nechtěl připomínat, nebo by to byly ne jen body, ale i trest pro oba. Místo odpovědi se soustředil na její nepříjemný hlas.
„Ministerstvo pro vás nachystalo tuhle krásnou, malou příručku. Doufám, že ji máte všichni. Je to pokračování té samé knížky, kterou vám ukazovala profesorka Umbridgeová. Shodly jsme se, když jsem u ní byla naposledy, že by bylo nejlepší pokračovat tam, kde jste se solidní výukou přestali. Nepředpokládám, že by vám mělo dělat problémy číst tuto knížku a očekávám od vás, že teoreticky zvládnete dohnat vše, oč jste za ta léta přišli, když jste neužívali ty správné knihy. Známkovat vás budu podle napsaných testů, dle procentuelní úspěšnosti. Myslím, že to je vše... můžete začít číst stranu devět.“
Harry viděl a obdivoval, s jakou rychlostí se zvedla Hermionina ruka.
„Ano, slečno?“ zeptala se Carrootová přeslazeně.
„A co praktická výuka? Kouzla? Co budeme dělat mimo teorii, paní profesorko?“
Žena se na Hermionu podívala s něčemu blížícímu se odporu: „Praxe není potřeba, slečno.“
„To nám naposledy tvrdila Umbridgeová a jak to dopadlo...“ ozval se Harry, kterého tohle vyloženě naštvalo. Tolik chtěl být bystrozorem a PROTO se sem vrátil, i přes tolik bolestných vzpomínek. Ale tohle co se tady dělo bylo jako přes kopírovací papír. Pátý ročník - to tady teď určitě potřebovali. Pro to tady nemělo smysl zůstávat.
„Paní profesorka!“ zaječela Carrootová.
„Ona nikdy nebyla profesorka!“ stoupl si Harry naštvaně.
„Posaďte se,“ zasyčela žena a přivřela oči. Harry poslechl. „Pane Pottere, vy si koledujete o trest již na první hodině. To není dobré. Uvědomujete si to, doufám, nebo už jste si rozmyslel váš pošetilý sen...? Není důvod vás tady držet. Nemusíte tady být. Nemusíte se stát bystrozorem. Já ani ministr a ani vaše bývala profesorka si nemyslíme, že jste k tomu způsobilý.“
„Kdo by měl být způsobilejší než ten, který zabil Voldemorta?“ zeptal se Harry s ledovým klidem, který se mu přelil přes žaludek.
„Neříkejte to jméno!“ vyjekla žena s odporem.
„Co ještě nemám? Kouzlit?“ zeptal se Harry s hystericky podanou nabídkou možností. Spíš než uviděl, vycítil, že sebou Malfoy vedle něj škubnul.
„Vy si myslíte, že jste chytřejší a schopnější jen proto, že se vám opět nějakým omylem podařilo zabít člověka. Ale tak to není - my máme vzdělání, úctu a sebeovládání, které vy postrádáte. Nehledě na ty malé, drobné trhlinky, co se vaší bezúhonnosti týče. Takže být vámi, jestli chcete dokončit tuto školu, neprovokovala bych mě,“ oznámila žena neohroženě.
„Jistěže ne, paní profesorko. Já se budu držet stranou, jako tomu bylo u profesorky Umbridgeové,“ odvětil Harry cynicky.
„Přestaňte urážet mou přítelkyni!“ zaječela žena s odporem.
„Tak co ještě nemám? Chcete vědět, co? Třeba... zamysleme se spolu... vykládat lži?“ nadhodil Harry další pobídku, při níž sebou Malfoy přímo trhnul.
„Tak a dost. Dnes po obědě se stavte v mém kabinet, Pottere, domluvíme si trest,“ když tohle říkala, téměř už Harryho nevnímala. „Nač čekáte vy? Číst!“ obořila se na ostatní studenty a posadila se s nenávistným pohledem k Harrymu za svůj stůl. Hermiona ani necekla, i když si byl Harry jistý, že tuhle knížku zná už zpaměti.
Harry naštvaně sklopil pohled a vyhledal pojednání o Karkulinkách ze strany devět.

04.04.2009 19:56:20
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one