Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


(Dámy spisovatelky mě pochopí - znáte to, ne?) Něco napíšete a chcete, aby to na okolí působilo nějak. Třeba to i vidíte před sebou jako scénku a vy víte, že je to dobré. A tak něco napíšete... a přečtete si to druhý den... čtrnáctý den... a není to to, co jste chtěly, aby to bylo. Nepůsobí to tak, jak to dle vás (nás) působit mělo. Svůj prolog proto věnuji všem, kteří to mají stejně jako já a vzkazuji: hlavní je, že to tam někde je! To, co je na papíře, je věc druhotná... Vivat fantazii!

A Sisi... a nebo radši nic, vždyť uvidíš...

,,Avada kedavra!”

Obvykle příběhy nezačínají na konci, že? Tenhle ano. Nechci tvrdit, že je jiný než ty ostatní... možná není. Jenže to není jeho podstata.

Muž s jizvou na čele vykřikl stejná slova jako vyzáblá postava s hadím obličejem naproti němu. V zelených očích se zeleně zalesklo - zrcadlově se promítl obraz před tím, totiž že muž, který se ho pokoušel sedmnáct let zabít, padl k zemi. Mrtvý. Přesně to byl začátek konce. Psal se rok dva tisíce sedm.

~~~

“Harry, pospěš!” pokřikovala na něj hnědovláska běžící skrz oblouk na nástupiště devět a tři čtvrtě, v levé ruce svírala ruku zrzka, v pravé tašku. Harry je následoval s mírným úšklebkem nic nevypovídajícím o tom, co si o těch dvou doopravdy myslí. “Zrychleme, nebo nám vlak ujede!”

“To je toho,” zahudroval zrzek, “tak bychom si zase půjčili tátovo auto, oč ti jde?”

“Jde mi o to,” Hermiona se zastavila, i když vlak už pískal, že vyjíždí, “Ronalde Weasley, že já nemíním být tak nezodpovědná jako vy dva a po cestě do Bradavic se nechat -- á!” vykřikla dívka, když ji Harry i Ron společně strčili do vlaku, čímž ji velmi vydráždili, neboť jí překazili dlouhosáhlý monolog poučující jejich morálku a apelující na jejich zodpovědnost - Hermionino velmi oblíbené téma. Ve vlaku, který byl samozřejmě přecpaný k prasknutí, jí jemně vysvětlovali, že se nemohli zdržovat jejím kázáním před vlakem, protože vyjížděl, čímž si k překvapení obou vysloužili ještě další porci nadávek na téma, že to oni jsou ti, kteří se tak zdrželi a proto málem nestihli vlak. Harry, když byla Hermiona zrovna otočená zády k němu, začal na Rona divoce gestikulovat, aby ji nějak uklidnil. Ron mu věnoval jeden ze zoufalých pohledů s jasně čitelnou otázkou, jak?

“Ehm, jdu najít místo,” vytratil se Harry a ještě se otočil, aby Rona nějak podpořil. Když ale uviděl, že ji Ron umlčel hlubokým polibkem, neudělal nic. Spíš si oddechl, že ta cesta přece jen ještě není tak docela zkažená.

~~~

O půl hodiny později se všichni vmáčkli do jednoho kupé. Seděl tam prváček, kterého Harry nikdy předtím neviděl. Takže úvaha, že je to prvák, byla na místě.

“Ahoj,” usmál se na něj Harry povzbudivě. Prvákovy oči se rozšířily údivem - Harry měl neblahé podezření, které se záhy potvrdilo.

“Harry Potter,” vypadlo s bolestivým polknutím z prváka.

“Jo, tak se prý jmenuji,” odfrkl si Harry.

“A vy jste...” pokračoval prvák ve valení bulv na Rona a Hermionu.

“Že váháš,” oznámil Ron hrdě - ani za ty prázdniny se nezměnil, ušklíbl se Harry, pořád mu působí zájem novin a širší veřejnosti stejné potěšení.

“Tě pic,” zavrtal se prvák do sedadla a uhnul pohledem k oknu, za nímž se míhala pole a později lesy. Harry se díval tým též směrem a do konce cesty nepromluvil. Spousta věcí mu byla naprosto jasná a jedna z nich byla, že tento rok v Bradavicích nebude z těch nejsnadnějších.

Prvák se občas na něco zeptal, ale Harry ho nevnímal a nevnímal ani své dva miliskující se a štěbetající společníky. Jen se díval z okna.

~~~

“Deane, Seamusi, Lenko, Neville!” vykřikovali a pokřikovali na sebe nadšeně, když stanuli ve vstupní hale. Asi všechny koleje se všemi se zdravily stejně bouřlivě, tedy kromě odtažitého, je sledujícího s nedůvěrou a mnohdy i znechucením, Zmijozelu - ti jediní se zdravili v mezích normálnosti a výhradně mezi sebou.

“Pane Pottere,” ozval se za Harryho zády hlas. Harry se otočil a podíval se do očí Phinease Nigelluse. “Máte přijít do ředitelny,” nejdřív se rozhlédl kolem sebe a pak, po dlouhé odmlce, dodal dramaticky, ,,všichni.”

~~~

“Jsem nesmírně ráda, že vás vidím,” zahájila Minerva McGonagallová svůj proslov. Harry se mezitím rozhlédl v ředitelně - viditelně bylo máloco změněno, pravda, ale právě ty detaily, jako například Brumbálovy bonbony vytažené na konferenční stolek, nebo přístroje vytažené různě na policích a stole, které neustále pracovaly, nebo třeba i jen ten moudrý pohled modrých očí, které vždy upřel na své návštěvníky - nebylo to ono a už nikdy nebude. Tohle nebyla ředitelna Albuse Brumbál a Albus Brumbál už nebyl její součástí. Náhle se naproti Harrymu rozlepily něčí oči - Harry se musel tím směrem podívat, i kdyby nechtěl. Záře z oněch míst ho donutila. To byl portrét Albuse Brumbála, který se na něj zadíval. Harrymu přeběhl mráz po zádech. Uvědomil si, že zaspal polovinu Minervina proslovu.

“...budete mít svůj rozvrh. Své hodiny musíte navštěvovat poctivě. Upřímně řečeno nevěřím, že by někdo z vás nedostudoval Bradavice, ne po tom, co jste zažili minulý rok. Ale řekněme, že kdyby se vám nakonec přeci jen něco nepodařilo, nemusíte být zoufal - každý rád přivře oči. Takže... koleje. Jste samozřejmě příslušníky své bývalé koleje. I když budete mít svůj rozvrh. S ohledem na to, jak málo vás tu je, bude pravděpodobné, že se budete zařazovat k sedmým ročníkům hodně často. Platí pro vás stejná pravidla jako pro studenty, neboť jimi teď opět jste a ještě rok budete. Body vám budeme udělovat stejně tak, jako vám je budeme brát. Výjimky jsou - do Prasinek smíte kdykoli, pokud se na vyučování vrátíte včas. Večerka se vás netýká. A alkohol... ach, co s vámi? Jste dospělí...” Minervino obočí se bezradně zvedlo a rukou zajela ke krku. Pak ruku spustila a prohlásila pevně: “Nesmíte se opít, rozumíte? Ale pokud si něco dáte o víkendu, když vás potom nikdo z nižších ročníků neuvidí... budiž.”

“Co bordely?” vznesl dotaz Goyle a všichni ze Zmijozelu se rozesmáli.

McGonagallová se zatvářila zatvrzele: “Nevěstince samozřejmě navštěvovat nesmíte,” prohlásila s ledovým klidem.

“Jsme dospělí,” namítl Goyle.

“Jste studenty této školy a jako takoví se staráte o její pověst. Asi si to ještě neuvědomujete, pane Goyle, ale to, že tady smíte dostudovat jeden rok, jsem si pracně vymohla u ministerstva a vy mě toho nedonutíte litovat,” prohlásila Minerva výhružně poslední část své věty. “Tohle je vaše výsada. Jednejte s ní jakkoli, ale neočekávejte, že se vás zastanu, pokud budete dělat problémy a pak vás budou chtít vyloučit,” bylo patrné, že se Minerva za konkrétně tohoto jedince přimluvila jen nerada. Ale Harrymu na tom nehrálo něco jiného. Co na oplátku slíbila ministerstvu za možnost přijetí bývalých studentů a kdo kromě ní by měl mít možnost Goyla vyloučit? Byť Harry by to udělal bez zaváhání už teď...? Nedostal moc času v tomto bodě tápat. Minerva je všechny s přáním zdaru v novém školním roce propustila ze své kanceláře, jen Harryho zastavila. Když všichni odešli, zadívala se na něj svým unaveným, modrým pohledem.

“Chci tě o něco poprosit,” Minervina ruka zase skončila vzadu na jejím krku.

“Ano, paní ředitelko?” zeptal se Harry místo otázek, které ho pálily na jazyku.

“Potřebovala bych od tebe laskavost. Vím, že to budeš mít těžké i tak, ale přesto jsem si pro tohle vybrala tebe. Asi že ti věřím a taky že ty bys mi nelhal...”

“Co potřebujete?” Harry měl náhlou tendenci zamračit se, kterou potlačil.

“Chci, abys mě informoval, jak výuka v hodinách probíhá. Chci, aby ses zaměřil na novou profesorku obrany proti černé magii a chci, abys pohlídal, jak se budou profesoři chovat ke tvému ročníku. Jen... jestli se k vám budou chovat jinak než obvykle, nadržovat vám, znepříjemňovat vám existenci, nebo stejně jako k běžným studentům... nebo vám podlézat, když jste ti...”

“Vyvolený,” dokončil za ni Harry chmurně.

“Tak jsem to nemyslela,” zamračila se ředitelka a spustila ruku.

“Jak tedy?”

McGonagallová povzdechla, otočila se k němu zády, aby se zase obrátila zpět a nervózně - něco jí tak nepodobného - začala vysvětlovat: “Víš... já si opravdu nejsem jistá, jak Bradavice vést. Všichni mě sledují a čekají, až udělám něco špatně... nemají pochopení, nejsem... já nejsem tak skvělá, jako byl Brumbál a být po něm ředitelkou... to...” Minerva se zoufale podívala na svůj stůl.

Co se Harryho týkalo, už nemusela vysvětlovat nic. Sám k ní přistoupil a jemně ji usadil na křeslo.

“Mám strach,” podívala se mu ředitelka zoufale do očí a bezradně se doznala. Víte, jak často poznáte, že slyšíte osudovou větu, která vám změní život? Jak často si uvědomíte důležitost něčeho vyřčeného? Harry přesně věděl, že na takové věty on sám neslyší a taky si velmi jasně uvědomil, že se v něm něco muselo změnit. Tohle byla věta o důležitost si říkající a on to asi poprvé ve svém životě poznal. Takhle svou kolejní ředitelku viděl jen nerad - sedm let co ji znal, vždy prokazovala extrémní statečnost a tahle poplašenost a nervozita jí nebyly vlastní.

“Rozumím, pomohu vám,” přislíbil Harry, ale obsáhlo to daleko víc, než co slyšela jen ona. Jí slíbil pomoc, ale sobě slíbil, že v tom ředitelku nenechá a udělá vše - i nemožné - aby na svém místě McGonagallová zůstala. Jednoduše proto, že bez Brumbála to sice nebyly Bradavice, ale bez McGonagallové by to nebyla ani škola. Co se dalo zachránit, mohla zachránit jen Minerva McGonagallová.

“Děkuji, Harry, děkuji,” řekla už klidněji. Harry přikývl a odhodlal se přece jen se zeptat.

“Kdo je nový profesor obrany, paní ředitelko?”

Minerva si k Harryho údivu zase jen povzdechla: “Asi sis všiml i toho, co jsem řekla panu Goylovi o problémech a vyloučení. Budou chtít vyloučit. Ano, Harry, velmi správně. Týká se to přirozeně i toho dalšího - že tady smíte dostudovat.”

“Oč jde?” pokud se do něčeho má vrhnout, pak střemhlav a okamžitě. Neměl žaludek na to to protahovat.

“Že ministerstvo sem vyslalo zástupce. Je to ta profesorka, co má učit obranu. Jmenuje se Jasie Carrootová. Jsem z ní nervózní,” Minerva se zamračila hodně vytrvale na jeden obraz, který jí překážel ve výhledu. Harry si povzdechnul.

“Víme o ní něco?” zkusil to. Minerva jen zakroutila hlavou - dost nešťastně.

“Fajn,” oznámil Harry zlehka a vstal, “alespoň jedna věc je jistá,” dodal sebejistě.

“Ano?” vyskočila Minerva ze svého křesla.

“Že pokud se alespoň z poloviny podobá Dolores Jane Umbridgeové, nepoletí jako první Goyle, ale já,” s tím vyšel z ředitelny a zamířil do Velké síně. Minerva šla jemu v patách.

30.03.2009 18:15:47
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one