Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Pěkné počtení...

Růžovým předsalonkem se ozýval klapot podpatků. „Dolores!“ rozšířila se jí ústa v úsměvu, jímž svou dlouholetou přítelkyni zdravila. Žena odložila šálek, z nějž pila, a opětovala úsměv. A tak se Jasie posadila do růžového křesla v růžovém salonku.
„Gratuluji k povýšení,“ prohodila Dolores s jiskrou v oku.
„Oh, ano, jsi laskavá, drahá sestřičko. Vždy jsem chtěla pracovat v Bradavicích,“ usmála se na Dolores a vzala hrnek, který jí domácí skřítek podával.
„Nepochybně,“ pronesla Dolores a zase vzala do ruky odložený šálek. „Ale ještě jsi mi neřekla, jak dopadl náš přítel, Charles?“ navázala na dialog z minulé návštěvy, kterou si pro samý spěch války nestihly ani užít.
„Neříkej, žes o tom neslyšela?“ zatvářila se Jasie nadmíru překvapeně. „Ty, která máš tolik známých a zdrojů…“
„Zapomínáš, holčičko, že už dávno ne tolik jako ty,“ přerušila ji s chladnou zdvořilostí Dolores.
„Pravda,“ usmála se přehnaně omluvně Jasie. Na čele se jí utvořila starostlivá vráska a povzdychla si. Což donutilo Dolores opět šálek odložit a položit svou ruku na oranžový kabátek své přítelkyně.
„Zlatíčko, neděs mě! Co se stalo?“ modré oči se rozšířily z nefalšovaného strachu.
Jasie náhle vyskočila a zapištěla jako malá holčička: „Našli ho v příkopě! A že nevíš, na koho svalili vinu?“ oči jí zářily štěstím.
„Na koho?“ zeptala se Dolores omámeně, neschopná okřiknout svou dlouholetou přítelkyni, že přece moc dobře ví, že to ani vědět nemůže.
„Na toho mudlovského šmejda Rendona!“ místností se ozvalo úlevné až radostné oddechnutí a vzrušené povykování patřící Jasie.
„Díky Morganě jsme z toho venku,“ ulevila si Dolores a posadila se zpět na růžový samet. Jasie zastavila své nadšené skákání a s nyní vážným výrazem se podívala Dolores do očí, chytila ji za ruce, jež měla složené na klíně.
„To je jen začátek, drahoušku. Pomstím se tomu klukovi Potterovi za nás za obě, vystrčím z Bradavic všechny ty cucáky a vrátím nám vše, co jsme ztratily. Budeme mocné. Vždyť…“ narovnala se a přešla přes místnost, „jak by se mi to mohlo nepodařit, když jsi byla ty má učitelka, Dolores Jane?“ a s věrnou oddaností se podívala zpět do modrých očí.
A Dolores se jen usmála.

~~~


Ty moje nanynko hloupá, pomyslela si Dolores, když Jasie odešla z jejího domu, ty nikdy nepochopíš, že oranžová růžovou nikdy nepředčí*. Och, Korneliusi, pohlédla vedle na stolek, z nějž vzala pohybující se fotku a pohladila ji ukazováčkem, na němž měla růžový prstýnek, kdybys nebyl takový idiot, mohli jsme to spolu dotáhnout daleko. Jenže ty jsi byl… a proto nemá smysl se ohlížet na minulost.
Žena odložila fotografii na zpět stolek, tentokrát fotkou na desku stolu a vstala. Žádné my neexistuje, Jasie Carrootová.
* Něco jako parafráze na Pravou blondýnku.

~~~


Ubohá Dolores, pomyslela si Jasie, když kráčela zpět ke svému domu, ty si vždy budeš nalhávat, že jsem stejně hloupá jako ty. Asi by tě zničilo, kdybys poznala, že tě tvá žačka předčila. Ale já ti to nemám zájem říkat dřív, než tě už nebudu potřebovat a budu tě moct vlastnoručně odstranit. Jak musíš žárlit, že jsem se dostala o tolik dál a dalo mi to o tolik méně práce než tobě! Škoda, Dolores, měla jsem tě vážně ráda. Jen teď, když už mi nestačíš, těžko bych hlídala své nepřátele i tebe, protože vím, co děláš lidem, kteří tě předčí. Zbavuješ se jich. A proto to musím udělat první.
Povzdechla a vstoupila do svého domu.

~~~


Draco nesnášel svou čitelnost. Což umocňovala vždy hlavně přítomnost člověka, před kterým potřeboval své pocity skrývat. Pocity a vzpomínky. Nesnášel pomyšlení, že je mu někdo tak blízko, nesnášel představu, že je před někým tak zranitelný.
Poslouchal Severuse, slyšel, že mu říká, že to co tehdy viděl, si vykládá špatně. Slyšel všechny obhajoby, kterými ho Severus zasypal a později i výsměch, že si všechno jen zbytečně zdramatizoval.
A Draco by rád uvěřil, že mu Severus nelže. Potřeboval někoho, kdo byť ze stejného hnízda, přece nebude stejný jako jeho otec.
Přesto pořád víc než svým potřebám naslouchal svým smyslům, které mu do paměti nahrály něco, co se mu přes veškerou vynaloženou snahu smazat nepodařilo. Něco co nebyl schopný Severusovi odpustit.

~~~


Bylo to uprostřed války, která jim všem klepala na okna a zvala je na své kolbiště. Všichni z Řádu, všichni, kteří chtěli bojovat s Potterem, těžce trénovali na nadcházející boje. Každý den vstávali brzy ráno a chodili pozdě spát. Byli jako roboti, kteří prostě jen mají vyhrát válku, aby mohli další generace žít tak, jak se jim díky Voldemortově zásluze nepoštěstilo.
Pokud byl ale z nich všech někdo, kdo pracoval usilovněji a žil méně než ostatní, pak to byli Potter a Snape. Ti dva vstávali dřív než ostatní a chodili spát později, dávno potom, co ostatní padali magicky i fyzicky vyčerpaní do postelí.
Každý týden, kdykoli se Smrtijedi přiblížili nebezpečně blízko jejich k stanovišti, byli noví i stávající příslušníci Řádu nuceni vyjít ven a bojovat, a vybojovat si své místo na zemi, kus pozemku, který jim sloužil jen k tomu, aby na ně jejich profesoři, nadřízení, vůbec starší členové Řádu ječeli, že pokud se jim nepodaří to a tamto, nemusí jim chodit na oči, jelikož před Temným pánem a Smrtijedy nemají nejmenší šanci, děti v boji nechtějí a Voldemort a Smrtijedi je šetřit taky nebudou.
Když se vracívali na místo, kde spali, jedli a bojovali, z bitvy, kterou vybojovali tam venku, stávalo se výjimkou, že se vrátili v počtu, ve kterém odcházeli hodiny nebo dny do bitvy.
Skutečně to nebyla lehká doba, spíš doba, která nutí zvláštní lidi dělat zvláštní věci, stejně jako k tomu nutí obyčejné lidi, čímž si jsou v těchto dobách všichni rovni. I když – „všichno“ nikdy doopravdy všechno neobsáhne, že ne…
Jednoho dne – bylo nesnesitelné horko a Draco měl i přes svou vyčerpanost a náročný den žízeň a nedokázal ani usnout – vstal a mířil do kuchyně.
První známka, že není jediný, kdo ještě nespí, bylo protihlukové opatření rozprostřené až ke schodům vedoucím vzhůru do ložnic.
Draco se protáhl skrz něj a pokračoval ve své cestě. Když uslyšel hlasy, neudržel se a přiblížil se ke zdroji hluku. Těsně před dveřmi se zastavil a schoval se za stěnou. Poslouchal.
„Pro Merlina, Brumbál by se zhrozil, kdyby vás viděl a věděl, že zrovna takového arogantního a neschopného uplakánka poslal chránit své přátele!“ křičel zrovna Snape.
„Jak se odvažujete…?!“ zazněl Potterův hlas plný nejčistší záště.
„Jste stejně hloupý, jako byl váš otec a jste stejný lenoch. Nemáte na to – kohokoli zachraňovat. Brumbál se musí obracet v hrobě stejně jako ten váš odporný otec s kmotrem! Lituji vaši matku, že musela porodit zrovna vás a pak kvůli vám přijít o život!“
Prásk.
Ránu, kterou Draco slyšel, bylo nemožné si splést. Skutečně se divil, že neuslyšel ještě jednu, která by oznamovala, o co se Snape zastavil. Ale Draco asi oba podcenil, protože se druhá rána neozvala a vlastně se nic neozývalo, kromě dvou zrychlených dechů plných nenávisti. Dívali se teď navzájem vzpurně do očí? Pravděpodobně. Nebo možná oba klopili zrak. To neměl Draco z této pozice možnost zjistit.
„Tímhle si jen těžko pomůžete,“ zazněl Snapeův posměšný sebe ironizující hlas.
„Ne, jen si tím ulevím a zavřu vám hubu, vy jeden mastný prevíte,“ štěkl nazpět Potter. „Jak se opovažujete o nich mluvit? Jak se opovažujete dávat mi to za vinu!? Když vy jediný máte na tom všem skutečný díl viny! I na tom, že je moje matka mrtvá! Ale ano, podívejte se pravdě do očí a řekněte mi, že za to nemůžete vy? Že kdybyste tehdy neutíkal jako nějaké strachy podělané štěně za svým páníčkem, že se nemuselo nic z toho stát a vy jste nemusel být taková kreatura, jaká se z vás postupem času stala. Řekněte mi, že to vše není z vaší – vaší – a ne mé zbabělosti!“
„Pottere,“ zazněl Snapeův neobvykle uklidňující hlas. Zničehonic. Jako by se nic nestalo. Dracovi ten hlas připomněl spíš to, jak mluvíval na něj, ne na Pottera.
„Vy bezcitný hajzle! Jak se opovažujete? Seberte se a táhněte! Táhněte, protože vás nepotřebuji…“
„Pottere!“ příkaz, to byl mírný příkaz, to, co teď Snape pronesl.
„…protože vás tady nechci! Ne, nepřibližujte se!“ a Draco uslyšel kroky, které se vzdalovaly. Rovnou dvojí. Poznal, že Potter i Snape couvají dál do místnosti, přesto je pořád zřetelně slyšel.
Takže poznal i chvíli, kdy Snape Pottera chytil, poznal, že se Potter brání a uslyšel tříštící se sklo, když něco sletělo z poličky – to jak Potter vehementně bojoval proti Snapeovu sevření, ve kterém byl.
„Pusťte mě!“ nařídil, ale Snape ho neposlechnul. Draco vykoukl a scénu před sebou uviděl. Poznal rozbitou vázičku na zemi, ale ta ho teď zajímala opravdu zdaleka nejméně. Díval se na Snapeova záda a Pottera za nimi pomalu ani neviděl.
„Ne,“ odpověděl Snape klidně.
„My si nemáme co říct! Byla to chyba – my dva nemáme nic společného a nedokážeme se ani snést v jedné místnosti, ani se nepohádat. Ani na Brumbálovu žádost, ani kdybychom snad chtěli… Proč…, proč bych- pusťte mě, do háje!“ nařídil Potter znova.
„Nemáme,“ připustil Snape, „ale jednu věc si přece neodpustím, Pottere. Ať děláte cokoli, ať cokoli dělám já, nedopustím, aby se Brumbálovu chráněnci něco stalo, protože to by mi neodpustil člověk, na kterém mi… který mi v životě hodně pomohl. Nařídil mi postarat se o vás, a já jeho vůli splním, a vy tuhle válku zkrátka přežijete.“
„To mám ale štěstí,“ plivl Potter najednou nesmírně jedovatě, „bude mě chránit člověk, jež mě nenávidí a nenávidí pouta, jež ho přivazují přes Brumbála ke mně! Nenávidím představu, že bych tohle všechno měl přežít a nenávidím Brumbála, že ho – vás! – donutil platit takovým způsobem za vlastní život, za pomoc, kterou vám poskytoval. A při každé hádce mi ta osoba, se kterou nemám nic společného,vyčte, že Brumbál umřel kvůli mně. Haleluja! Jaké nesmírné štěstí!“
„Nechejte toho,“ nařídil Snape a přimáčkl Pottera snad ještě víc ke stěně. Protože když se ozval zase Potter, zněl přiškrceněji, i přes to co všechno vychrlil.
„Proč? Proč bych měl? Protože vám snad vadí, že slyšíte z mých úst pravdu o nás všech? Protože chcete být jediný, kdo mě ponižuje a ničí mě? A víte co? Já vám mile rád tu radost zkazím. Ano, zabil jsem Brumbála! Ano, za všechny, kteří umřeli, ať je to Sirius či Brumbál, můžu já! A teď mě pusťte – jen už mi dejte pokoj a nenuťte mě bojovat! Nechci. Nemůžu…“
„Mlč už do háje! Tys Brumbála nezabil, nechej toho. Nechej toho, protože tě nepustím a protože ty jsi Brumbál nezabil, slyšíš? Nenechám tě, protože ty tuhle válku vyhraješ. Protože ji musíš vybojovat a vyhrát!“
„Nemám na to,“ ozvalo se podivně pokorně a pak Draco uslyšel divný zvuk něčeho, co se sesouvá dolů. Uviděl, jak se Snape napnul a donutil Harryho opřít se o něj, a náhle ho píchnul osten žárlivosti, protože doufal, že toto gesto plné podpory sdílí s kmotrem jen on sám. A teď viděl před očima zradu. Viděl, že Severus neochraňuje a nepomáhá takhle jen jemu. A to bolelo a mrzelo ho to, ale zároveň si uvědomil věc, při které se mu chtělo hysteriky smát – v životě se může opravdu spolehnout jen na sebe, přesně jak tvrdil Lucius, ještě když spolu vycházeli.
Nechtěně se mírně pohnul. Asi na něčem stál, protože se ozvalo místnostmi skřípění. Potterovy zelené oči se otevřely a hleděly na něj v údivu – přes Severusovo rameno. Na to se otočil i Snape. Draco mu věnoval jeden vyčítavý pohled a pak rychle zmizel. Dřív než stačil jeden nebo druhý něco říct. Draco zaslechl poslední slova: „Hodina skončila. A Pottere? Neopovažujte se s ním teď vybavovat. Tohle musí vstřebat sám.“
K Luciusovým penězům, pomyslel si tehdy Draco, ke všem jeho milenkám a sluhům, jak mi tohle mohl Severus udělat. Severus? Přísahal, že Pottera nenávidí, přísahal, že spolu nemají nic společného, ale především mu přísahal – nebo ne, protože Snape nikdy nepřísahá, ale dost se to tomu tehdy v jeho mysli podobalo – že Draco je jeho jediný, nejmilejší, nejhýčkanější. Že je jeho opora. Že ho nikdy neopustí! A vida, lhal. Lhal, jako lhával Lucius, lhal, jako lžou všichni. A on mu přitom kdysi tak věřil.

~~~


Severus si nalil bílé víno, posadil se do křesla před krbem a napil se. Myšlenky mu bloudily. Přemýšlel nad Dracem a jeho problémy s bývalými přáteli, i jeho bývalým nepřítelem Jamesem Potterem. Což způsobilo, že začal vzpomínat spíš než na Draca na Pottera a na jeho otce. A na Lily. Přemýšlel, čeho skutečně ve svém životě litoval. Nestávalo se mu často, že by nad tím uvažoval, protože prostě vždy žil příliš ve spěchu a sledu událostí, které ho nutily jít dál a neotáčet se. Jenže od září se vše změnilo. Už se nemusel schovávat, utíkat, bojovat. Musel jen pracovat a pak… neměl zdání, co přicházelo „pak“, protože on své „pak“ neměl. Lehnul si a vyčerpáním spal, nebo omdlel bolestí – to když byly hrátky Smrtijedů příliš kruté. Jenže od září se mu stávalo, že prostě dodělal svou práci, šel si lehnout spokojený s tím, že třeba usne normálně, vprostřed noci ho žádný Temný pán nezavolá a nebude po něm chtít nic proti lidskému zdravému rozumu, ale tělo a mysl ho zradily a on neusínal vůbec. V dnešních dnech se mu usínalo hůř než za války, pěkná změna, není liž pravda… což samozřejmě znamenalo jediné – zpytování svědomí nebo jen zatracené hledění do zdí svých vlastních kobek. Občas měl pocit, že se na něj zřítí a pohřbí ho a nebude vůbec nikdo, kdo by ho hledal nebo vytahoval jeho tělo a oplakával ho. Nezakládal si na tom nikdy předtím, a proto si nenašel člověka, který by mu tuto protivnou lastkavůstku po jeho smrti dopřál. Ale přece… přece jen, Brumbál byla výjimka, která nevítaně přišla a stejně nevítaně odešla. Výjimka, výsada, kterou jeho smrtí ztratil. Nevěděl, jestli víc litoval jeho smrti, nebo smrti Lily Evansové-Potterové. Oba zabil on, jen… každého jinak. Ani nevěděl, kde vzal tu drzost, vmést konkrétně tyto hříchy Potterovi do očí, když on sám byl jejich nositelem.
Oba lidé, kteří ho přiměli být tam, kde byl, lidé, kteří ho uvěznili v době, kterou on osobně nenáviděl stejně silně jako Pottera staršího. Ale zase musel žít, prostě proto, aby ochraňoval Brumbálova oblíbence a Draca, který se sám ztrácel ve svém světě.
Říkal si, když viděl Michaela Cornera, co vlastně mělo skutečně smysl, když sice vyhráli válku, ale tím nezastavili umírání a ani zlo.
Zlo, jehož součástí chtěl být, zlo, které ho tolik lákalo a ano, jak kdysi řekl Potter, zlo, u něhož nikdy příliš nechápal, proč ho lidé tolik odsuzují, opovrhují jím, bojí se ho. Nepřestal být Smrtijedem proto, že by pochopil, že co dělal, nebylo správné, přestal jím být, protože člověk, se kterým měl kdysi tolik společného, se mu odcizil. Člověk, kterého miloval, si vzal jeho úhlavního nepřítele. A ten člověk, i když mu příliš nerozuměl a nerozuměl jeho povaze, byl pro něj ztělesněním světla. A jeho Pán to světlo uhasil. Snad jedině v tomhle životním zlomu pochopil, proč je zlo zlem nehledě na moc, kterou by mu mohlo přinést, po níž toužil, které se nebál, kterou chtěl a pro kterou se dostal… až sem. Odvrátil se od zla díky Lily, na kterou poštval Temného pána. A zůstal při tom jen díky jejímu synovi, kterému tolik chtěl splatit, co udělal jeho matce, jeho dávné lásce. Ale přesto se mu nepodařilo chovat se k jejímu synovi hezky nebo i jen normálně, protože mu každým rysem připomínal svého otce, kterého nenáviděl, a který se na něm dopustil tolika příkoří, ale také svou matku, která byla jeho světlem, a které sám uvrhnul do temnot. Jeho oči jejím očím tolik podobné mu připomínaly jeho hříchy.
Jenže teď už mu ani nepřinášelo potěšení být k Potterovi krutý, jízlivý, nepříjemný. Protivný. Vzteklý. Ne, ani tohle koření života mu nezůstalo. Zůstala jen slupka z toho, co dřív míval. Pro to a pro nic jiného se k Potterovi nechoval tak krutě jako dřív. Navíc – teď ani neměl důvod se tak chovat, po tom, co už každý jeho krok nesledovaly smrtijedské dětičky přinášející svým rodičům zprostředkovaně každé vyřčené slovo věrného Smrtijeda, profesora Snapea.
Ironicky se ušklíbnul, kam až jeho splašená mysl zamířila. Litovat… A nač, když teď na tom nikomu nesejde…? Bylo příliš pozdě. Byl jinde. A očekávalo se od něj něco jiného. Musel být silný, musel snášet nenávist, kterou zasel, a podržet lidi, kterých si ještě pořád vážit dokázal. A musel být oporou škole, která pro něj v dobách nejistot zůstala otevřená.
Bylo to tím vínem, nebo byl ten pocit, že se ztratil někde uprostřed svého života, oprávněný? Hledal se, hledal své dávno zašlé ideály, tužby a sny, ale byly mu tak vzdáleny a zastřeny tolika jízlivými poznámkami a tolika bezohlednými škodolibostmi, že se už sám neznal. Nevěděl, jestli je něco jiného, než to, co tady sedí a zítra bude dělat studentům ze života peklo na hodině lektvarů – což by bylo zatraceně málo a on si uvědomoval, jak plytkým by byl, byl-li skutečně takový – nebo jestli je něco víc, něco, co dávno ztratil a už to nikdy nenašel, protože ani nehledal, třeba už jen z toho důvodu, že to bylo zranitelné, hrálo si to s Lily Evansovou v parku, honilo se to s ní kolem stromů, žilo to, umělo se to smát a být šťastné, nechalo se to pokořovat Jamesem Potterem a jeho bandou a nikdy dostatečně neoplatilo útok na svou osobu.
Kde stál? Co byl? Kam až dokázal zajít? Pro moc… pro sílu ubránit se… kterou si posléze vybil na nevinných, nic netušících lidech. Konečně – co mu vlastně ze všeho zbylo?

~~~


Pořád si říkal, že když odloží přemýšlení o Brumbálovi, bude to míň bolet. Že bude schopný na to myslet, mluvit o něm, vzpomínat na něj – později. Ale nějak se v odsouvání ztratil, až ho Michaelův stav dovedl zpět k moudrým větám, které mu Brumbál říkával, kterých se ale nikdy sám nedržel.
Nestačí jen prodlévat ve snách, a zapomenout žít, říkal člověk, jež zůstal ve snu o své sestře a žil jím tak dlouho, až s ním zemřel, zemřel pro něj, jím.
Budeme muset volit mezi tím, co je snadné a tím, co je správné, říkal člověk, který ho nechal čelit válce a světu sám. Vzdal se. Utekl. Opustil ho.
Ty věty nepřestávaly bolet. Nezapomněl na ně. I když vybavit si je i po létech mu dalo práci, zrekonstruovat, co tím vším vlastně myslel. Brumbál… člověk, na kterého nebude moct nikdy zapomenout.
Podíval se z okna. Z kapek, které na něj dopadaly, se stával silný déšť bušící na poplach, křičící a bouchající do okenních tabulek.
…že pan Corner nebyl nic, a že pan Weasley bylo jen polechtání pírkem v porovnání s tím, co svedu, vybavilo se mu v mysli. Tupě zíral do okna, ve kterém byla tma. Matně si uvědomoval krb za svými zády. A ložnice po své levici i pravici, kde s největší pravděpodobností všichni spali. Neustále si tu větu opakoval a matně tušil, že by na ní měl shledávat něco znepokojujícího. Jenže přemýšlení mu trvalo tak dlouho a vybavování si byl tak pomalý a obtížný proces. Co mu na té větě nehraje? Položil desku na gramofon a ona udržela hlas zpěváka přesně dvě vteřiny. A pak se zasekla s charakteristickým zvukem a odmítala hrát dál, nenávratně poškrábaná neustálým přehráváním.
Sedl si do křesla, opřel hlavu o opěrku a zavřel oči. Nemístně ho bolela hlava. Čím víc si uvědomoval, že by si měl vzpomenout, tím spíš odmítal myslet. Tupá bolest ho donutila na chvíli nevnímat nic. Možná i na okamžik usnul. A když se opět s trhnutím probudil, vstal jako náměsíčný, oči měl dokořán rozšířené a ani se za sebe neohlédl, když zamířil do ředitelny.
Něco mu v hlavě sepnulo a on pochopil, co bylo špatně. Pan Corner nebyl nic… nic v porovnání s tím, co svedu.
To ona! Ona způsobila, že se Potlouk a jeho opatření porušila, znehodnotila, že měl Potlouk tak devastující účinek. Ona Michaela málem zabila! Ona, která ho bez zjevné příčiny od samého začátku tyranizuje, ona, která z něj tahá rozumy, vydírá ho! Byl tak hloupý… chtěl, aby na to ředitelka nebyla sama, když vypadala na začátku roku, že jakmile na ni dolehne první problém, zhroutí se a opustí Bradavice. Chtěl, aby na celou školu nebyla sama, aby si s ním, jím, který měl za život už tolik průšvihů, ještě s ním nemusela dělat starosti. Nechtěl být přítěží, ne po tom, co pro něj všechno udělala. Jen chtěl… chtěl, aby se to tady ten rok s ministerským dozorem nějak přežilo a pak aby si ředitelka dosadila do obrany, koho bude chtít. Jak byl slepý a jak hloupý, když si myslel, že tohle je jen na rok! Že se po roce Carrootová vzdá svého místa. Že nebude na chlup stejná jako Umbridgeová! Jak nepoučitelný musel být, když si myslel, že se tohle vše nedotkne normálního chodu Bradavic! Chtěl ulehčit ředitelce a při tom… kdyby jí vše řekl už na začátku – i když začátky se vždy špatně odhadují – tohle… Michael… se nemuselo stát. Mohla ji nechat vyhodit. Mohla si vybrat jinou ministerskou kreatůru do pozice profesora. Mohla… jenže jak věděl, že mohla? Co když nemohla? Co když podvědomě tušil – a teď to s jistotou pramenící a posilněnou strachem, zoufalým strachem, co bude, věděl – že McGonagallová nebude moci zaměstnat nikoho jiného, jako se tehdy nehnula Umbridgeová ze svého místa, a to měl tu moc vystrnadit ji Brumbál – Brumbál! – ne ta žena, která měla zajisté daleko menší pravomoci a mnohem menší všeobecnou moc než on, velký a slavný ředitel Bradavic. Co když si – i když o tom nepřemýšlel – uvědomoval, že McGonagallová s potížemi nebo bez nich nebude moci zasáhnout mezi něj a profesorku obrany. Jako nemohla zasáhnout proti brkům vrývajícím mu do kůže: „Nemám vykládat lži.“ Jako proti tomu nezasáhl ani Brumbál. Tehdy a teď – vždy si to chtěl vyřídit sám a pokaždé to dopadlo špatně, oba ředitelé měli spoustu práce a starostí a navíc – navíc to byla věc jeho cti. Nemohl za nimi jít. Nedokázal to… snad.
Ale teď se skrze tyto myšlenky hnal – hnal se temnými chodbami k ředitelně, poplašený a vyděšený, vyděšený jako nikdy předtím, že tohle je další věc, kterou zanedbal. A že bude mít stejně nedozírné důsledky, jako chyby jím již způsobené.
Ale tentokrát ho hrdost, síla, pošetilost, vlastní zábrany a ani sebeobviňování nezastavilo, aby pokračoval ve své cestě. Už se před ním rozestoupil chrlič, už vyjížděl po točitých schodech vzhůru, užuž klepal na dveře, ale hlas zevnitř ho zarazil.
„Ach, Albusi,“ Harry poznal, že smutný hlas patří McGonagallové, i když ho takový nikdy předtím neslyšel, „bude to zlé. Jakmile to Carrootová půjde nahlásit ministrovi – sesadí mě. Taková hrubá chyba…“
„Jenže ne tvá,“ ozval se i Brumbálův hlas, který zněl z obrazu tak tiše a smutně.
„Což nikoho nebude zajímat. Bojím se, co se s Bradavicemi stane. Och, proč jsi musel umřít, Albusi? Ty bys věděl, co dělat dál, věděl bys, jak ochránit Harryho i Bradavice.“
Obraz mlčel.
„Ta žena…“ zase se nadechla, aby byla přerušena.
„Dávej si na ni pozor,“ upozornil ji Brumbálův tichý ostrý hlas.
„Má pravdu,“ uslyšel Harry někoho, u koho nepředpokládal, že se zapojí do debaty, „i když se ta samozvaná profesorka chová slušně, má něco v očích,“ varoval ji Phineas Nigellus.
„Ale jdi, Phineasi,“ zasmál se bodře třetí hlas, hlas Armanda Dipetta. „Všechno zveličuješ, zmijozelský brachu, třeba není ze stejné líhně, jako byla růžová bambitka.“
„Jak se to u mudlů říká?“ zeptal se Phineas zlověstně. „Tichá voda břehy mele?“
„Každopádně,“ přerušil dohadování dvou bývalých ředitelů Brumbál, „i když ti nepřijde tak strašná, jako byla Dolores, nespouštěj ji z očí. Nesejde na tom, co říká ona. Měla bys mít víc důvěry k lidem, které znáš léta.“
„Co tím míníš, Albusi?“ zeptala se Minerva zaraženě, na chvíli jako by odvedená ode všech přítomných problémů.
„Že Harrymu se nelíbí. Ostatně nezdá se ani Severusovi. A mně, abych tak pravdu řekl, také ne,“ zakončil Brumbál.
„Aha, takže ji mám odsuzovat jen na základě podezření obrazu, kterému se nelíbí nikdo nový, člověka, který si hlídá záda pomalu ještě pečlivěji než Moody za dob své největší paranoie a chlapce, který nevychází nejlépe ani s jedním z ministerských zástupců, a nejen proto, že si to zaslouží, chlapce, který tak nějak vůbec nevychází s autoritami, kterých si neváží a neobdivuje je – jako například právě se Severusem – byť Severus si začal první, uznávám – a tak mu čas od času odmítne poslušnost? Ani nevíš, jak jsem trnula, aby to neudělal právě v těchto dnech, když mám pod střechou Carrootovou.“
„Minervo, byla válka, vzpomínáš? Všechno je jinak…“ řekl Brumbál, kterého zajímala hlavně – dle jeho názoru nespravedlivá – poznámka týkající se Severuse.
„Severusova nenávist vůči tomu chlapci ovšem nikoli. A Harryho zášť nevyprchala ani z poloviny. Kdyby mu mohl odepřít jeho zásluhy a nemusel ho poslouchat, udělal by to mile rád. Přímo cítím, jak z něj ta horkokrevnost neukočírovaná ani věkem a ani zkušenostmi sálá, žhne v něm a proudí, pořád, neustále. Stejně jako v tobě,“ Minerva se odmlčela, než dodala, „když jsi ještě žil.“
„To z něj snad dělá horšího soudce lidských povah?“ zeptal se Brumbál mírně nechápavě.
„Dělá to z něj člověka, který se nechává svými předsudky příliš ovlivnit a pro vztek nemusí vidět pravdu.“
„Jenže to není jen jeho vada charakteru, že ne, Minervo? Takových bylo před ním a bude i po něm, ale Jasie Carrootová…“
„Nechej toho, Albusi. Jsi jen obraz a nežiješ, takže ji nemůžeš posoudit,“ ozvalo se škrábání brku odmítající poslouchat cokoli dalšího. A následně něco jako slabé bouchnutí dveří.
Harry zamrkal a rozhlédl se, než pochopil, odkud to bouchnutí bylo. Bylo z obrazu. Obrazu, který na něj teď shlížel.
„Harry…“ ozval se Brumbálův hlas, ale Harry musel zamrkat, aby zahnal slzy… totiž, štípání očí v důsledku silného průvanu na chodbě bez okna, prudce se nadechnout, aby uvolnil sevřené hrdlo.
Otočil se a mířil zpět k točitému se schodišti.
„Harry, ten rozhovor ti měl něco ukázat,“ volala na něj Brumbálova podobizna, ale Harry se neotočil. Věděl, co mu ta ukázka, kterou zjevně slyšel tak dobře jen díky Brumbálově obrazu strážícímu ředitelnu, obrazu, který – jak se náhodou dozvěděl – strážil právě informace, které mohly proniknout skrz stěny ředitelny, včetně hlasů, obrazu, který měl i zvláštní schopnosti co se pouštění povolaných i nepovolaných osob do některých bradavických místností týkalo, měla ukázat. Protože to viděl stejně jasně jako rudý nápis na obloze – že by mu McGonagallová, ať by teď o Carrootové řekl cokoli, ať by ji z čehokoli obvinil, nevěřila. Že ho považovala za malého hlupáka, který neví, jaké to je být dospělý a snášet hloupé okolnosti způsobené hloupými lidmi. Že mu nedůvěřovala… a oproti očekávání – i jelikož si neměl jak zvyknout na myšlenku, která ho nikdy předtím nenapadla ani v nejhorším snu – ho to bolelo. I když si myslel, že víc sám a víc na kolenou být nemůže, vážně ho dokázali srazit ještě níž a udělat z něj ještě pokornějšího člověka.

25.06.2009 13:51:13
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one