Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Možná bych vás měla varovat, že ten spodek - hlavně Harryho úvaha na konci - je nepatrně nechutná. No... prostě pokud to chcete číst, tak se na podobné věci připravte. Neříkám, že je tam budu dávat často, ale neříkám ani opak.

„To je divné – Potlouky ještě nikdy nezasáhly hráče do hlavy,“ Hermiona prošla kolem Rona s pohledem na zemi, okusovala si ret a hledala jakékoli vysvětlení toho, co se nahoře na košťatech mohlo pokazit.
„Já vím – je na nich kouzlo,“ prohodil Ron zamyšleně mezi řečí.
„Kouzlo?“ zastavila se Hermiona na místě a podívala se Ronovi do očí. „Je ti jasné, co to znamená?“ podívala se poplašeně do klidných očí, které ji ustaraně sledovaly.
„Že kouzlo selhalo?“ nadhodil Ron ležérně.
„Ne, ty idiote! To znamená, že si s ním někdo hrál! Že… možná…- někdo chtěl, aby… Harry!“ vyjekla Hermiona vyplašeně. Ron vzhlédl a pochopil, co ji tak vyděsilo. To jen jejich přítel vstoupil do místnosti.
Harry vypadal zničeněji, otrhaněji a unaveněji než obvykle a o co hezčí byla zamyšlená tvář Hermiony v záři krbu, o to ztrhaněji vypadala ta Harryho. V očích se mu odrážela bouřka stejně silná a nesmlouvavá, taková jako se před chvílí rozpoutala venku navzdory faktu, že do té doby bylo slunečno. Počasí v Bradavicích se občas měnilo prudce, nespoutaně a s nevybíravou rychlostí.
Harry se podíval do ohně a promluvil: „Neudělal jsem to. Nechtěl… nechtěl jsem,“ ale místo aby takhle mlel, sesunul se na pohovku před krb a složil hlavu do dlaní.
„Ale, Harry, vždyť…“ a Hermiona si k němu přisedla a Ron následoval jejího příkladu, „my to víme a neobviňujeme tě.“
„Jenže – to, že mi věříte, jemu nepomůže, že?“
„Harry,“ mírnila Hermiona jeho zlobu… nebo se o to alespoň snažila. „Pověz mi, co se nahoře stalo,“ požádala ho, ale takovým způsobem, že se prozatím dokázal uklidnit.
„Všechno bylo v pořádku, dokud… já… jako bych se přenesl někam jinam. Jako kdybych chvíli nevnímal, co se dělo na stadionu,“ říkal-li by to někomu jinému, někomu, koho neznal osm let, u koho by si nebyl jistý, jak celou věc vezme, připadalo by mu trapné – říct něco takového bez obalu. Vyznívalo by to totiž jako zpověď blázna. Zaplať šťastným náhodám za tyhle Harryho přátele. Před nimi si i při takovém bláznivém doznání nepřipadal trapně.
„A viděl jsi něco?“ zeptala se Hermiona, jako by potvrzovala Harryho jistotu.
„Ne, bylo to příliš krátce. A bylo to příliš zmatené,“ kroutil Harry zamítavě hlavou. „Pak jsem se myslí vrátil zpět do vzduchu na koště a…“ dokonce i před přáteli, kterým tolik věřil – pocit, který se ho zmocnil na hřišti, byl příliš i pro něj, jak by ho pak mohli chápat jeho přátelé? – se ostýchal větu doříct. „Ucítil jsem hrozný strach z neznámého… jako… svíravý pocit… nejistotu z příštích vteřin. Pak jsem zakřičel na Michaela, aniž bych se díval, co se děje kolem. Ale jako by to za mě křičel někdo jiný. Nevím, proč jsem křičel, nevím, co se stalo.“
„Nemohl třena Voldemort… přežít?“ vzhlédla poplašeně Hermiona ke svým přátelům.
Harry zamítavě zavrtěl hlavou a jistě prohlásil: „Nebylo to tohle. Navíc – Voldemort skutečně mrtvý je. Kdyby nebyl, věděl bych to,“ v podivné reakci si protáhl krk.
Hermiona, uklidněná tímto ujištěním, vzdychla: „Och, Harry,“ opřela se mu o rameno a zamyšleně pokračovala, „nemysli už na to.“ To bylo požádání a její hlas byl utišující, chladil něco rozžhaveného uvnitř něj, co ho spalovalo. Nevěděl přesně, co to je, jen věděl, že to – ten spalující uhlík – potřebuje něčí porozumění. Vzhlédl a potkal se s očima Rona.
Nesoudil ho – byla v nich stejná útěcha jako Hermionino mateřské gesto objetí. Hermiona tím dávala a zároveň brala útěchu a Harry měl pocit, že je stejně unavená, jako byl on sám. Jenže Ronovy oči nedávaly jen útěchu – spojovaly ho s realitou. A realita byla, že ať už mu věřili nebo ne – a Harry nepochyboval, že Hermiona i Ron mu věří – okolí na tom nebude stejně jako oni. A Michaela to do normálního života… cukl sebou, když pochopil, co mu Ronovy oči bázlivě odkrývaly.
Promluvil, aniž by se při tom ohlédl na Hermionu. Aniž by bral ohledy nebo v potaz to, že v tomhle jsou jeho přátelé s ním. Že mu chtějí pomoci a že to, co ničí jeho, drásá i jejich duše.
„Jenže to nakonec nezáleží na tom, jestli mám pravdu já, nebo Carrootová. Protože – Michaelovi to nepomůže. Protože Michael…“ nezakřičel, i když se nejprve musel těžce ovládnout, nezakřičel už jen proto, že do společenské místnosti vstoupil Draco. Harry po něm švihl jediným pohledem. Raději než aby křičel nebo obviňoval, vstal, a vyvinul se tak z Hermionina objetí, odsunul Ronův soucitný a Dracův klidný až chladný pohled a s třísknutím dveří odešel ze společenské místnosti.
Hermiona se podívala na Draca tak nepěkně, že beze slova odešel do ložnice, takže ona a Ron zůstali sami.
„Myslíš, že takhle reaguje kvůli Cedricovi…?“
„Pššt,“ zamračil se na ni Ron, „copak tě vůbec nenapadlo, že zůstal za dveřmi a může tě slyšet? Před ním se, prosím tě, o Diggorym nezmiňuj,“ usadil ji Ron. Hermiona jen povzdychla a zabořila se hlouběji do sedačky, pohled jí padl na plameny, jež olizovaly jedno z polen.

~~~


Nečekaná důvtipnost od nečekané osoby, pomyslel si Harry, který skutečně za dveřmi stál a vydýchával zlost. Po tomhle se odrazil ode zdi, o kterou se opíral. Strčil ruce hluboko do kapes a zamířil… nevěděl, kam.
Bezcílně bloumal chodbami, obočí sažené, ramena svěšená. Po kolizi s Protivou, kterému tak tak proklouznul, po hodinách obházení chodby za chodbou, po srážce s vlastním, ironicky posměšným, sarkasmy jen hýřícím obrazem Phinease Nigelluse ho jeho kroky stejně dovedly k ošetřovně. Tam se, na opuštěné, studené chodbě posadil ke dveřím a čekal… A čekal… A čekal. Přemýšlel a modlil se. Prosil, aby se stal zázrak a Michael tohle všechno přežil.
Náhle, byť po neskutečně dlouhém čekání, se dveře otevřely. Mohl to být rok nebo jen hodina, co odešel ze společenské místnosti, co Michael spadnul z koštěte. Neměl ponětí o čase a to, že za okny už nebyla tma díky bouřce, ale protože se setmělo, mu nedošlo.
Ze dveří vyšla Carrootová, shlédla, a když shlédla, aby uviděla Harryho snažícího se se postavit, zaječela: „Co tady děláte?! To vám nestačilo, že jste ho zabil? Přišel jste se ujistit, či dokonat svou prá…“ než však stačila doříct své strašlivé a nespravedlivé obvinění, vyletěla ze dveří madam Pomfreyová, čímž ženu se svým: „Zbláznila jste se?! Tady musí být TICHO! Táhněte řvát jinam,“ uzemnila. Harry si i v těch pár sekundách uvědomil, co vidí – ošetřovatelku zbrocenou ve vlastním potu, s krví na sukni, bledým, utrápeným obličejem. Naprosto vyčerpanou.
A znova, než stačila cokoli říct, ze dveří vyšli dva lidé – uplakaná žena a ustaraný muž s pleší na hlavě.
„Vidíte, pane a paní Cornerovi?“ nadechla se Carrootová a ukázala na Harryho ukazováčkem, gesto bylo plné nenávisti a krutosti. „Tohle je ten člověk, který to všechno zavinil!“
Harry pod náporem dvou pohledů, které se z uštvaných změnily na nenávistné, zbledl. Zavrtěl hlavou, jenže než se stihl bránit, vyběhla plačící matka směrem ke dveřím a muž, s posledním pohledem k Harrymu, vyběhl za ní.
Dveře se otevřely už počtvrté. Stál v nich Snape, který si změřil celou situaci. Harrymu věnoval jen kosý pohled, přesto bylo znát, že je to pohled naštvaný, nenávistný a plný hněvu, ale když promluvil, bylo to ke Carrootové: „Nějaký problém, kolegyně?“ a neřekl to o nic víc mileji, než se tvářil na Harryho. Při tom všem si utíral ruku do nějaké bílé utěrky a Harry se nemohl zbavit vtíravého pocitu, který mu zvedal žaludek, který ale nevyvolala skutečnost, jen pouhá fantazie – a při té příležitosti ho Snape, jako by mu četl myšlenky, spálil daleko pronikavějším a naštvanějším, důkladnějším pohledem než prve –, že z té dálky od jeho očí k Snapeově ruce Harry vidí v rýhách Snapeových prstů zaschlou krev. I přesto, i přes pocit, že se s ním točí svět a že se brzy pozvrací, se ovládl a vysypal ze sebe otázku, která v něm žhnula: „Jak je na tom?“ a visel na Snapeových rtech. Ty se ale nepohnuly tak, jak chtěl – v utváření slova. Kdepak – přísně se stáhly k sobě, až zbělely. Snape nepromluvil, za to Carrootová se tvářila tak, že brzy promluví – a dost hlučně. Vtom se ale ve dveřích objevila poslední osoba – Minerva McGonagallová zbavená veškeré barvy v obličeji, což vypadalo ještě ošklivěji než u ostatních bledých tváří, které měl dnes Harry tu čest spatřit.
Zavřela za sebou dveře a podívala se na Carrootovou – afektovaně překvapeně: „Vy a tady? Nedala jsem vám snad něco k vyřízení, Jasie?“ a její hlas byl jízlivý a nijak se nedal dezinterpretovat. Proto ustoupila i Carrootová a se zašeptaným: „Omluvte mě,“ stáhla zbraně a zatroubila k ústupu.
Harry se na ředitelku podíval bezradně – již stál a nerozhodně přešlápl z nohy na nohu, krásně mohl konkurovat Minervě i Poppy co se bledosti týče, jenže to neviděl a nevěděl: „Jak je na tom?“
McGonagallová si ho změřila modrým, pátravým, totálně vyčerpaným pohledem, než si vyměnila pohled se Severusem a nadechla se k odpovědi.

12.06.2009 20:01:40
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one