Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Ať se vám líbí dnešní díl.

S díky ža vaše ťuťuňuňu komeňťáže! (Alespoň tady se dá očekávat názor na věc.) 

assez

„Já tomu nevěřím!“ vyletěla Hermiona jako vůbec první ze třídy následovaná Ronem a Harrym. „Vy jste se dočista pomátli! Přijít pozdě na první hodinu - zase! Jste normální?!“ lamentovala a divoce gestikulovala při chůzi.
Ron Hermionu předběhl a významně prohlásil: „Nemyslíš, že je zajímavější to, co předvedla Carrootová?“
Hermiona opět začala divoce gestikulovat, což k Harryho údivu pochopil správně i Ron - že mají na chodbě mlčet. Co nejrychleji se dostali do komnaty nejvyšší potřeby, kde Hermiona, jakmile se zavřely dveře, začala křičet: „Ronalde! Na chodbě nás mohl kdokoli slyšet! To snad nemyslíš vážně, že ses o tom chtěl bavit tam?!“
„Vypadala jsi, že tě víc zajímá naše zaspání, tak jsem jen taktně podotkl, že máme vážnější věci na starost,“ bránil se Ron.
„Ve skutečnosti,“ ozval se Harry, „ty problémy nemáte vy, ale já.“
„Nemluv hlouposti,“ odmávla to Hermiona rukou. „Co s tím?“ vrátila se s podmračením výrazem k Ronovi.
„Upřímně řečeno mě to svádí založit Druhou Brumbálovu armádu. I když až by se to provalilo, kdo by nás kryl tentokrát, že ano...? Oh promiň, Harry,“ Ron zrudl a ohlédnul se starostlivě za sebe. Harry tam stál mírně pobledlý, ale s jemným úsměvem na rtech.
„To nevadí,“ pousmál se trochu důvěryhodněji. Od smrti Brumbála se o Brumbálovi nežertovalo - Ron i Hermiona to velmi striktně dodržovali s menšími či většími potížemi, protože oba stejně dobře věděli, jak jeho smrt Harryho zasáhla.
„Ale vadí...“ odporoval Ron, který stačil zrudnout i za ušima.
„V pořádku,“ uťal to Harry a Hermiona se zase ujala slova.
„Každopádně - kdybyste vy dva nepřišli tak pozdě, mohli jste si ušetřit veškeré potíže.“
„Takže si za to vlastně můžeme sami?“ podíval se na ni Ron posměšně.
„Jistěže - to máte z toho! Kdybyste nebyli takoví lajdáci, Carrootová by se nenaštvala, Harry by neměl trest a vůbec - neútočila by na Harryho...“ dál prohlašovala Hermiona jako nejjistější věc na zemi.
„Myslíš, Hermiono?“ pozvedl Ron nedůvěřivě obočí, čímž její proslov utnul. Hermiona rozpačitě rozhodila rukama.
„Ano. Snad...“ odpověděla nejistěji a začala roztržitě přecházet po místnosti. „Ale co teď? Každý z nás - dokonce ty zmijozelské bestie - sem přišli proto, aby si dodělali své vzdělání a mohli pokračovat v té práci, kterou chtějí dělat... ale s takovouhle obranou proti černé magii...“ ukázala Hermiona na dveře komnaty s nejistým rozčilením.
„Vlastně, Hermiono, někteří možná přišli jen proto, aby se pochlubili, že je nezavřeli do Azkabanu nebo jinam za spolupráci se Smrtijedy a možná někteří přišli jen proto, aby se mohli dál bavit mučením nevinných, mladších a slabších. Veskrze v čistotu úmyslů zmijozelských nevěřím,“ namítl Harry, „nebo přišli proto, aby se pomstili mně, že jsem zajistil přímou vstupenku do Azkabanu jejich rodičům.“
„Harry...“ řekla Hermiona se zoufalým výrazem upřeným na něj, s roztržitostí a nejistotou, ale nepokračovala. Nebylo třeba. Harry věděl, prostě věděl, že ta tvrzení nešla vyvrátit, popřít nebo cokoli jiného. Byla pravdivá.

~~~


„Draco,“ Severus seděl za svým stolem. Jedním loktem se opíral o desku stolu, druhou měl položenou na koleni. Naprosto nezpůsobně měl židli natočenou stranou ke stolu, takže když přišel Malfoy, jen vstal a obešel stůl. Ruce založil za záda.
„Severusi,“ vyhrkl Draco a téměř se k Severusovi rozběhl s otevřenou náručí, když si to na poslední chvíli rozmyslel. Spustil ruce k bokům, světil hlavu a skryl tím pohled, jež lemovaly kruhy pod očima.
Severus přikývl a ukázal na křeslo: „Posaď se,“ řekl pevně. Draco ho uposlechnul a posadil se do nabízeného křesla. Severus ho následoval a posadil se naproti něj.
„Co škola?“ pozvednul Severus obočí.
Draco nasál vzduch skrz zuby a pevně přikývnul: „Dobrá.“
„Spolužáci?“ zvednul Severus obočí.
Draco se na něj podezřívavě podíval: „Pokud mi chceš nahradit otce, musím tě informovat, že ani ten neměl nikdy takový zájem.“
„To vskutku nechci,“ prohlásil Severus s mrazivou vážností.
„Takže se ptáš prostřednictvím mě na někoho jiného... Pottera, třeba?“ povytáhl Draco své bílé obočí ve snaze dozvědět se odpověď na svou otázku.
„Ptám se na tebe a ani nechci myslet na to, jaké myšlenkové pochody tě přivedly k Potterovi,“ oznámil Severus tímtéž mrazivým hlasem.
Draco si vjel rukou do vlasů: „Promiň - jsem unavený,“ prohlásil Draco.
„Ano,“ přitakal Severus, „velmi unavený.“
„Co bys čekal? V noci se moc nevyspím, ale úkoly si dělat nemůžu a přes den toho sotva něco naspím a mám spoustu práce. A stejně - nespal bych ani ve dne,“ odvětil mladík a podíval se unaveně někam za Severusovo rameno.
Severus si povzdechl a svůj strnulý, rozvážný postoj zjemnil: „Víš, že můžeš kdykoli přijít sem.“
„Víš, jak by to vypadalo?“ zděsily se Dracovy šedé duhovky.
„Tak, jak to vypadat má, řekl bych. Mimo to - odkdy tobě záleží na tom, co si ostatní myslí?“
„Od té doby, co mě ostatní nedopřejí spánek. Nevěřím jim a skutečně,“ Draco se rozrušeně postavil a přešel po místnosti, „- bojím se toho, co by s rozporuplnými informacemi mohli podniknout,“ pak se zase posadil do svého křesla naproti Severuse.
„Chápu,“ uznal Severus a svěsil ramena, „ale nespát taky nedokážeš dlouho.“
„Je to na nic, ale zatím se to dá zvládnout,“ odvětil Draco.
„A až ti lektvary v takových dávkách, jaké používáš, budou málo?“ podíval se Severus Dracovi do očí.
„Přijdu za tebou,“ odpověděl Draco se samozřejmostí.
„A až ti nebudou stačit mé?“ Severus se poprvé podíval vyplašeně.
Draco se odhodlaně nadechl, ale zase pomalu vydechl. Pečlivě rozmýšlel, co odpovědět: „Nebude to tak zlé,“ odpověděl nakonec utěšujícím tónem. Z nějakého důvodu se Severus zatvářil spíš rozrušeně než utěšeně.
„Ty to nehodláš řešit,“ obvinil Draca nakonec, když nezbylo co víc dodat.
„Jen z toho nehodlám dělat tragédii,“ ujistil ho Draco.
„Ale závislost je tragédie, Draco,“ v Severusových jindy nečitelných očích teď Draco jasně přečetl vztek a pohrdání.
„Tragédie je spíš paranoia,“ odsekl Draco naštvaně.
„Ty hloupý, malý kluku! Takhle hloupě by se snad nechoval ani Potter a to už je co říct.“
„Ha, Potter! Už jsme u něho,“ zablýsklo se Dracovi v očích stylem já to věděl.
„Ty jsi ten, kdo s ním dnes začal,“ vrátil Dracovi Severus klidně, „navíc zcela zbytečně. Na Pottera nemusíš žárlit.“
„Já a žárlit?“ vyštěkl Draco a vstal, aby byl chycen Severusovou rukou.
„Nesnaž se, Draco, cokoli předstírat. Viděl jsem, jak jsi se díval, když jsem Pottera připravoval na válku. Neopomíjím tě, Draco, a nikdy jsem to nedělal. Tak mi nevyčítej něco, co není.“
„Fajn,“ Draco se vyškubl ze Severusova sevření a místo ke dveřím, ke kterým měl zamířeno, přešel k oknu. „Nějaká další moudra?“
„To záleží na tom, jestli je chceš,“ uklidnil se Severus.
„Pokračuj,“ zavrčel Draco byť naštvaně, tak odhodlaně vyslechnout si prakticky cokoli.
„Potter,“ vyřkl Severus a semkl víčka na setinu sekundy, aby oči opět otevřel a díval se jen na Dracova záda.
„Co - Potter? To je dost málo sdělující informace,“ odvětil Draco otráveně bez tónu já to věděl i bez chuti bavit se o něm.
Severus si pro sebe přikývnul, než pokračoval: „Proč ho nepožádáš o pomoc?“ Severus, což Severuse mírně iritovalo, mluvil prozatím jen k Dracovým zádům.
Draco si velice pečlivě rozmyslel tón a odpověď, než promluvil: „Chtěl jsem po Potterovi jedinou věc a on mi dal pět dalších, ale ne tu, o kterou jsem prosil. Už nikdy za ním jít nehodlám.“
„Tvůj otec...“ pronesl nic neříkajícím tónem Severus jako by věděl. Jako by mohl vědět...
„Můj otec,“ opáčil Draco v kontrastu; s tolika emocemi, které se v konečném důsledku nedaly přečíst stejně jako led v Severusových očích.
„Přemýšlel jsi někdy nad tím, že třeba jemu už pomoci nebylo...?“ pozvedl Severus obočí, spíš pro sebe - Draco se dál díval z okna.
„Na tom nesejde,“ odpověděl Draco dutě.
„Tobě ano,“ poukázal Severus na zjevný fakt.
„Na tom už sejde také málokomu,“ odvětil Draco posměšně.
„To neříkej, není to pravda,“ Severus se odvrátil a podíval se na dveře, které byly pevně zavřené, než se odhodlal zase se podívat na Draca.
„Vážně?“ odfrkl Draco tiše.
„Jistěže. Záleží na tobě tvé matce...“
„...která se tváří, že jí záleží jen na Luciusovi a celý den apaticky prochází dům. Zvláštní projevení starosti o mou maličkost.“
„...a tvým přátelům...“
„...od jisté doby nemám přátele.“
„...jistým způsobem na tobě záleží Potterovi, jinak by ti neodpustil a nepomohl.“
„Potter...“ protočil Draco oči. Ne že by o tom pochyboval - takhle se Nebelvíři projevovali, jenže jim záleželo i na nepřátelích a navíc - Potter? Co to mělo znamenat? Draco Pottera nepotřeboval. Nezáleželo mu na něm.
„A pokud nikomu z nich, mně na tobě záleží a postarám se o tebe,“ prohlásil Severus pevně. Draco se na okamžik zarazil, pak pomalu přikývl.
„A když už jsme u toho...“ vydechl Severus a zase se posadil na pohovku a počkal, dokud ho Draco nenapodobil, „jak to bylo dnes s profesory...? Vše v pořádku?“
„Pokud se ptáš na první hodinu,“ prohlásil Draco s kamenným cynizmem, „zeptej se rovnou, buď od té dobroty a nedělej ze mě idiota.“
„Ba právě naopak, Draco, chtěl jsem prověřit, kolik si toho ještě pamatuješ z ryze zmijozelského aspektu svého života, teď, když trávíš noci mezi Nebelvíry,“ Severusovy oči se zúžily pobavením.
Draco se na něj podíval takovým způsobem, že by i Mrzimorovi bylo jasné, že Severusovi nevěří, až pak odpověděl: „Carrootovou jsi snad vybral ty, aby ses nám všem pomstil,“ odvětil Draco otráveně.
„Proč?“ zeptal se Severus zdánlivě bez zájmu - ale to na Draca neplatilo. Věděl, že to Severuse zajímá.
„Neučíme se nic nového, je téměř ještě víc blbá než Umbridgeová...“
„...což nejspíš znamená, že ti neleží obdivem u nohou...“
„...no právě... a na Pottera poměrně bezdůvodně útočí,“ Draco se mírně zamračil, než položil svou otázku. „Myslíš, že je to kvůli tomu, co se psalo?“
„Počkej moment - chová se nepedagogicky?“ tak tohle znělo starostlivě i na Severuse Snapea.
„Co bys řekl? Ještě nepedagogičtěji než Umbridgeová. Ale - týká se to toho článku?“
Severus odpověděl s odstupem: „Velmi pravděpodobně. Prý měla den před pádem Temného pána rukou Pottera taktiku, jak ho porazit. Dokonce prý ležela u ministra na stole. Ale nevím víc než ty povídačky, co znají všichni.“
„Myslíš, že mu nedá pokoj?“ zajímal se Draco dál.
„Nevím. Potter jistě nebude dělat vše pro to, aby Carrootové vyšel vstříc. Nepřestane dělat potíže, plést se do věcí, do kterých mu nic není a vyhledávat problémy - je to Potter a je velmi pravděpodobné, že teď, když je směr, jakým se bude jejich vztah ubírat, svým způsobem na něm, si to jen pokazí. S ohledem n ato, co jsem slyšel - ani ona nemá v plánu přestat Pottera provokovat. Takže... Stálo by za to to kontrolovat,“ Severusovy oči se významně zadívaly na Draca.
„Ne. Absolutně ne! Nemám čas Pottera hlídat,“ odmítl Draco jakmile si uvědomil, kam tahle debata spěje.
„Oh ano, já zapomněl, že teď, když jsi ten nejoblíbenější ze školy, máš tolik povinností a zábavy, že se ani netrhneš, nemáš čas na nic jiného než na svůj dav obdivovatelů. Vždyť si tě všichni chtějí rozkrást na součástky a slečny sbírají v úctě každý vlas, co ti upadne...“ odříkával profesor lektvarů výsměšně.
„Chápu!“ překřičel ho Draco. „Dost, prosím. Moc dobře to chápu. Argument typu, že nechci, tě asi neodradí přinutit mě.“
„Ale já tě nenutím,“ prohlásil Severus s tak těžko uvěřitelným tónem podbarveným pobavením, že se Draco naštval.
„Podobáš se Brumbálovi čím dál víc!“ vybuchl napříčetně.
„Brumbál mě ovlivňoval většinu života. Jak jinak to mohlo dopadnout, že? Teď k věci - uděláš to?“
„Zbývá mi něco jiného?“ Dracův pohled na dveře by dostal i ty dveře do deprese z obav o svůj holý život, kdyby mohly něco cítit. Nechtěl, ale musel! Do háje s Potterem.
„Draco - zadrž. Neděláš to jen pro mě. Děláš to i pro sebe. Když Pottera poznáš, pochopíš, že mu můžeš věřit. Když ho zachráníš - ano, opět - bude přístupnější ti pomoci,“ Severusovy oči se do Draca zavrtávaly tak, jako by tomu co říká, sám věřil. Draco jen mlčky přikývnul a vstal.
„Draco?“ zastavil ho ještě Severus. Draco se točil a pozvedl obočí. Severus se dotkl Dracova ramena a pevně ho uchopil. Přitáhl si ho blíž a jednou rukou ho pevně objal. Draco mu instinktivně objetí vrátil, zavřel oči a s ironickým úsměškem - ani úšklebek a ani úsměv - prohlásil přímo do Severusova ucha: „Přece jen jsi i ty lidská bytost a ne bezcitný, ironický, ledový profesor, děsivý netopýr, postrach celé školy, který neumí mít rád, kmotře?“
„Ale kuš,“ informoval ho Severus a stáhl obočí do zamračení, ale Draca od sebe neodtrhl - tak nějak pochopil, že tenhle mladý a zmatený muž právě teď potřebuje ze všeho nejvíc utěšující, lidský kontakt.

06.04.2009 18:26:29
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one