Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Hmm... za odměnu. Díky za komentáře - jde vám to od ruky, děti...

Vrátili se s Ronem do společenské místnosti. Po cestě potkali zamyšlenou Hermionu.
„Kdes byla?“ zeptal se Ron a objal ji kolem ramen.
„V k-knihovně,“ vyhrkla Hermiona, díky čemuž se na ni zadíval i Harry.
„Není ti něco?“ zeptal se Ron starostlivě.
Hermiona se na chvíli zamyslela a pak s lehkým úsměvem řekla: „Nic.“
Když vešli do společenské místnosti, zarazili se. Bylo to tam jako v pekle.
Někdo - nejspíš Goyle - mluvil na Draca: „No tak - pověz nám... copak je to za lektvar?“
„My víme, že se teď se Snapem náramně kamarádíš - tak řekni: co to je? Přece nenecháš své staré kamarády ve štychu a nedovolíš, aby propadli hned na začátku roku.“
Všichni seděli na pohovce. Crabbe se natáhl a položil svou ruku kolem Dracova krku - spíš než jako kamarádské gesto to vyznělo jako touha Draca uškrtit.
„Říkám, že nevím,“ Draco zněl, jako by se snažil zamaskovat strach vztekem, jenže se mu to nepodařilo.
„Ale Draco - vždyť ty jsi Snapeův mazánek, pověz, co ti říká ty hodiny a hodiny, které u něj trávíš?“
„Nic. Neříká mi vůbec nic,“ odvětil Draco mrzutě, přičemž se Crabbe a Goyle začali hrozivě, vševědoucně smát. Draco se snažil vstát, ale Crabbova ruka mu to nedovolila.
„Dejte ty ruce pryč,“ slyšela se říkat Hermiona. Už nebyla v Ronově objetí - teď byla v bojové pozici s hůlkou připravenou. Crabbe a Goyle si ji nepěkně změřili.
Ron sykl: „Co to děláš?“
„To, co považuji za správné, Rone,“ křikla na něj.
„Je to Malfoy,“ odsekl Ron naštvaně, „a tohle jsou jeho kamarádíčci.“
„Nemusí mě bránit, Grangerová, od takové mudlovské šmejdky o to nestojím. A ty, Weasley, musíš být ještě větší debil než jsem si myslel, pokud sis nevšimnul, že s těmihle nemám už nic společného...“
Seamus zamítavě zavrtěl hlavou a díval se na Draca naštvaně: „On ví, co je to za lektvar, ale nechává si to pro sebe. Ví, jak bude Snape naštvaný na nás ostatní - ale to je princátku jedno.“
„To od tebe není hezké, takhle nás od sebe odstrčit,“ zašklebil se Crabbe.
„Ty se ho budeš zastávat, i když se takhle chová, Hermiono? Vždyť urazil nejen mě, ale i TEBE!“ vykřikl Ron popuzeně.
„Pusťte,“ zasyčel Draco a snažil se vymanit ze sevření, ve kterém stále ještě byl.
„To by stačilo,“ ozval se Harry a vytáhl hůlku, kterou zamířil doprostřed Crabbeova čela, „pusťte ho.“
„Co...?!“ vztekle se ohradil Crabbe do nyní absolutně tiché místnosti. Nebylo to statečné - ale hloupé.
„Pusť ho,“ zopakoval Harry důrazněji a ruka z Malfoyova krku zmizela. Ron naštvaně odpochodoval do ložnice a práskl za sebou dveřmi. Crabbe a Goyle se taky někam spakovali - velmi rychle.
Seamus, Neville a zbytek posluchačů se stáhli do kouta.
„Tos nemusela, šmejdko,“ sykl na Hermionu Malfoy.
„Já jsem ne...“ začala Hermiona koktat, než ji přerušil Harry.
„Pozor na slovník, Malfoyi. Ujišťuji tě,“ a Harry se podíval na Hermionu ostře, „že jsem to pro tebe neudělal.“
„Ujišťuji tě, Pottere, že jsem to po tobě nechtěl,“ s tím odplivnutím posledních slov Draco sebral tašku a odešel.
„Ty jsi s ním mluvila,“ zkonstatoval Harry a díval se na dveře, odkud Malfoy odešel. „Co ti řekl?“
„N-nic...“
„Hermiono,“ ztišil Harry naléhavě hlas, „co ses dozvěděla?“
„Jen jsem se... ho ptala na elhafs.“
„A dál?“ popostrčil ji Harry netrpělivě. Pak zjemnil: „Pokud mám Malfoyovi pomáhat, potřebuji lepší důvod než jen to, že se s ním nikdo nebaví. To si zaslouží. Pokud ty něco víš a...“
„Harry,“ zastavila ho Hermiona, „já nic nevím. Jen to, že má problémy. Je to na něm vidět - jen se teď nikdo nedívá. Není to správně. To že se tehdy postavil na naši stranu... to pro něj muselo být těžké. Kde je ten vděk z naší strany? Nemůže se vrátit zpět - navíc nemá kam. Ale tady je to pro něj stejně neúnosné. Kam si myslíš, že se takový člověk poděje?“
„Hermiono...“
„Ne, Harry. Ještě jedno ti řeknu, víš? Nakrásno se mohu snažit předstírat, že se nic nestalo, jenže ono se stalo a málo záleží na tom, jak se budu tvářit já. Je to v nás. My všichni v sobě máme zážitky z války - i Malfoy ano. Poznamenalo nás to. Možná... možná změnilo. Ale... není správné nechat Malfoye na holičkách, Harry. On si to nezaslouží. Vím, že ne. Protože, víš, je taky jenom člověk, který nějak žil a snažil se přežít. Za to by se nemělo soudit, ne, když se rozhodl, jak se rozhodl. Možná by to chtělo víc vstřícnosti k jeho osobě, i když ho nemusíš mít rád. Zkusil ho vůbec někdo pochopit? Nebo vyslechnout? Poslední, opravdu poslední věc, Harry. Elhafs je keř, kterým se ho snažil jeho otec otrávit. Jen aby si otestoval, jestli je dědic. Možná... víš možná by ses měl na malinkou sekundu pozastavit i nad tím, že všichni kdo vypadají spokojeně a šťastně, se tak cítit nemusí. Že možná jsme nějak nešťastní my všichni a my všichni jsme vlastně ubožáci. Že nic, co se zdá být ryzí, tím být nemusí. Teď mě omluv - jdu si usmířit Rona,“ a Hermiona zanechala Harryho samotného.

~~~


Draco rozrazil dveře Severusova kabinetu a bez pozdravení nebo čehokoli prostě vrazil dalšími dveřmi do jeho bytu.
„Co je to za lektvar?“ vyštěkl panovačně a hodil batoh na zem. Severus se na něj podíval s vysoce zdviženým obočím. Místo odpovědi založil knihu, kterou držel v ruce, na své místo.
„No tak! Víš, že jsem jediný, kdo to může uhádnout. Pokud to uhádnu - stejně TOBĚ nikdo neuvěří, žes mi to neřekl. Jako bych si to nemyslel, jako bych ti to NEŘÍKAL - že z mých návštěv tady vzejdou jen potíže.“
„Takže - ty potíže, o kterých mluvíš, vidíš jako potíže jen ty sám. S tím ti pomůžu jen těžko.“
„Jistě...“
„A PAK...“ zvýšil Severus hlas, když přestal Draco dávat pozor, „nemyslím, že jsi jediný, kdo má šanci přijít s odpovědí. Slečna Grangerová...“
„Ta ani nevěděla, co to je elhafs,“ opáčil Draco pohrdavě.
„A ty zase, co je to muškát. Myslíš, že si máte co vyčítat?“ zeptal se Severus zvědavě.
„Proč mi to nechceš říct? Ty víš, že jsem jediný, kdo ho dokáže uvařit. Víš to, Severusi!“ křičel Draco obžalobně.
„Myslel jsem, že ses alespoň naučil, že chovat se jako dítě ti u nikoho z nás nepomůže.“
„Nechovám se jako dítě!“
„Snažíš se si odpověď vydupat - a ještě tak ubohým způsobem. To ti nepřijde dětinské?“
„Ty nevíš, co prožívám,“ drtil Draco mezi zuby.
Severus se vyčkávavě opřel bokem o skříň: „Co že prožíváš?“ zeptal se s lehkým nezájmem a přesvědčením, jež vyšlo na povrch v hlase, že totiž za tohle si Draco může taky sám.
„Oni mě šikanují a ty,“ Dracův ukazováček vyletěl s obviněním vzhůru, „je necháš! Nikdo z nich se mnou nechce mít nic společného a...“
„Draco,“ zarazil ho Severus. „Co se stalo?“
„Nic,“ Draco se až podivil, jak snadné bylo zapřít to, protože když sem šel, měl v úmyslu mluvit o tom. No a teď...
„Nelži mi,“ příkaz - ne prosba.Tomu se Draco neodvážil vzdorovat. Ne kvůli Severusovi - kvůli zkušenostem s Luciusem.
Draco se podíval odhodlaně do Severusových očí: „Oni...“ Zrak snížil k Severusovým knoflíčkům: „Já...“ Jeho zrak skončil na koberci uprostřed nich: „Dnes po mě chtěli jméno toho lektvaru...“ Dracův pohled skončil na jeho ošoupaných polobotkách: „Vyhrožovali - tak, aby to nepoznali ti idioti - Nebevíři.“ Draco se otočil k Severusovi zády: „Pak přišlo trio a oni mě pustili.“
„Díky nim?“ Draco neodpovídal. „Draco, díky Grangerové, Weasleymu a Potterovi?“
„Jo pořád. Ano, stačí? Spokojený? Díky nim mě pustili. Pustili mě před nimi, ale co udělám, až je potkám na prázdné chodbě? Co tak mi poradit? Ty jsi tady ten s plánem!“
„Chceš radu? Vážně?“ podivil se Snape.
„Pokud mi pomůže...“ prohodil Draco.
„Fajn - nechoď prázdnými chodbami, měj hůlku připravenou, kryj si záda...“ Severus vypadal, že skončil a pak v nestřežené chvíli dodal: „A promluv si s Potterem.“
„Co si do háje myslíš?! Potter by mě tam nechal - to Grangerová...“
„Promluv s Grangerovou. Řekne to Potterovi a ten...“
„Ne,“ procedil Draco pevně sevřenými zuby.
„Stavíš svou hrdost nad rozum, což z tebe dělá blázna. Dělej, jak myslíš.“
„Už jednou jsem ti řekl - za Potterem víckrát nepůjdu.“
„Proč mu nemůžeš odpustit, že tvůj otec zemřel v Azkabanu? Nenáviděl jsi ho. Vydal ses Potterovou - ne Luciusovou cestou. Tak proč...?“
„Vydal jsem se tvou cestou!“ dřív než na to stačil Severus odpovědět, Draco utekl.
Severus zavřel oči. Tady to - to nebyl prototyp nejšťastnější hádky. Neměl se nechat zaskočit Dracovým prohlášením - neměl se nechat zaskočit tím absolutně nesmyslným příměrem. Jistě že se Draco nevydal jeho cestou - jeho cesta byla od Dracovy diametrálně odlišná. To co se teď dělo - to nebylo správně. Draco nechápal, že bez Pottera a jeho milosti se zpět do společnosti nezařadí a Potter mu to nehodlal ulehčit - a popravdě ani neměl důvod. Všichni - i Severus - si uvědomovali, že Draco neudělal víc než že Potterovi zachránil život. To za daných okolností a s tím, co mu dřív dělal, samozřejmě nestačí. Jediný, kdo to statečně ignoroval, byl Draco. Tvrdohlavý - ale na tom špatném místě a ve špatnou dobu - přesně jako Nebelvír. Severus nevěděl, co je na tom nejhorší - Dracovo popření potřeby pomoci, nebo jeho zatvrzelost co se potřebnosti Potterovi pomoci týkalo? Nebo ještě hůř - že neviděl, co dělá špatně? Kdo ho, pro Merlina, učil zamlčovat své problémy? Nechuť sdělit to Potterovi chápal, ale on se o tom nechtěl bavit ani s ním. Draco nebyl Severus, Draco někoho potřeboval. A právě Draco tuto skutečnost nechápal. Nebo chápat nechtěl.
Co bude do té doby, než se Draco sám přesvědčí, že Pottera potřebuje... netušil.

18.04.2009 18:34:32
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one