Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


aneb ani Minerva McGonagallová se nestala ředitelkou přes noc ***||

S velkým díkem… Angie, která si všimla Deana vs. Thomase. Sisi, té malé záludné kryse, a jejímu spolku – s láskou navždy; jmenovitě tedy: Berušce, Jimmi a spol., Terce, Šárce, Drahokamovi, Soraki, Kys a Kyseláčkům, Kukovi, Jikitě, A_je, Gleti, Hajmi. Věnováno krysímu… ehm, Sisininému prvnímu miminu s velkým díky za to, že ji mezi námi máme – Co se ti zdá nemožné, není nereálné. (Merline… upřímně doufám, že jsem na nic a nikoho nezapomněla, jelikož jsem přidala kapitolu tak pozdě jenom díky těmhle pár řádkům. <|:-Đ)

(*** ani Řím nepostavili za den…)

„Můžete mi tedy vysvětlit to s magií?“ naléhala snaživá Hermiona.
„A co chcete vysvětlit?“ pozvedl Snape obočí.
„Dobrá, můžeme začít s tím, proč Bradavice nepoznají, že je chce někdo zvenčí napadnout. Skrze všechna ta léta, kdy v Bradavicích studovali a učili mocní kouzelníci – a nikoho nenapadlo vytvořit něco tak primitivního, jako je mudlovský alarm, který by reagoval na černokněžníky?“ Harry nevěděl, jestli se mu to jen zdá, nebo jestli vážně Hermioně došla trpělivost se shazováním své inteligence Snapem.
„Nejde o to, že by nás to nenapadlo, slečno,“ odvětil Snape úsečně a Harry nevěděl jak, ale rovněž poznal, že Snape její netrpělivost vycítil, „jde o to takové kouzlo vymyslet a vůbec aplikovat. Víte, kolik studentů dnes a denně napadne Bradavice odstranit? Děti mívají bláznivé nápady. Kdyby kvůli tomu měl být pokaždé spuštěn alarm, nedělali bychom nic jiného, než vyslýchali studenty a profesory, zda-li míní svou atentátní myšlenku vážně,“ vysvětloval Snape jízlivě.
„Musí být přece způsob, jak odlišit skutečnou touho někoho zavraždit od neškodných myšlenek z afektu,“ odporovala Hermiona.
„Neříkám taky, že ten způsob neexistuje,“ odvětil Snape. „Jenže to není ani zdaleka to jediné. Dalším problémem je moc kouzelníka ochránce versus kouzelníka vetřelce. I kdyby nakrásno každý kouzelník momentálně vystupující v Bradavicích jako ředitel podpořil magii určenou pro ochranu hradu, nic to neznamená. Jedním z důvodů, proč to nic neznamená, je fakt, že narozdíl od přesně myšlených kouzel, kterými tvoříte a chráníte se, při kouzlech zabezpečujících ochranu a bezpečnost se měří a kontroluje stupeň, magie a efektivita výkonnosti. Nejsou myšlena přímo kouzla něco odstraňující, tvořící, posunující… jsou myšlena neurčitá kouzla pro neurčité ohrožení. A už když má kouzelník jinak vyvinutý smysl pro magii a její tvorbu, znamená to neaktivaci, přehodnocení, podhodnocení ochrany. Také to nemusí nic znamenat právě proto, že jedno kouzlo jedné podstaty jednoho kouzelníka – byť zdánlivě stejné – může vytvořit dalším kouzlem jiné podstaty jiného kouzelníka bublinu, do níž se pak vleze sebeneschopnější vetřelec. Pokud by ten váš alarm, slečno Grangerová, vytvořil jen jeden kouzelník, znamenalo by to, že by přišel další, schopnější, a alarm by byl na nic.“
„Mohl by zastavit alespoň ty amatéry, kterým by se odstranění Bradavic či studentů v Bradavicích mohlo nechtěně taky povést.“
„Myslel jsem, že jste chtěla, aby do Bradavic nevstupovali Smrtijedi, ne Longbottom,“ podíval se na Hermionu jako na člověka duševně chorého.
„Tak jsem to…“ užuž střílela omluvný pohled k Nevillovi.
„Jistě, nemyslela. Protože jste vlastně vůbec nemyslela,“ Snape si opřel předloktí o koleno a naklonil se k Hermioně, „mezi námi, jak si myslíte, že by pak alarm hradu reagoval na někoho, jako jsem byl já?“
Odpovědí mu bylo Hermionino zblednutí. Takže pochopila, co měl na mysli.
„Ne vždy je dobré znát stoprocentní pravdu. A pokud věříte na někoho tam nahoře, který míchá karty… musíte si nutně uvědomovat, že jsme pro něj stejní břídilové, jako jimi jsou mudlové.“
„Jsme kouzelníci snad právě proto, abychom měli možnost s věcmi něco dělat.“
„Jsme kouzelníci. Ale jsme lidé. A lidé nikdy neměli a mít nebudou možnost „dělat něco s věcmi“. Vaše kolejní ředitelka je dokonalým příkladem. Proč si myslíte, že nemá ráda věštění? Přemýšlela jste o tom? Nejspíš ano – a k čemu jste došla? Že by k tomu, že je tak zatvrzele racionální? To je pěkně povrchní odpověď. A co jiná – co když nemá ráda věštění budoucnosti, protože je to hraní si s ohněm? Protože lidé nemají znát budoucnost? Aby mohli s věcmi něco dělat?“
„Ale…“ nadechovala se Hermiona k předem nerozmyšlené odpovědi, ale Snape ji stejně ke slovu nepustil.
„Ano, slečno?“ pozvedl Snape obočí.
Harrymu se proti jeho vůli vybavila jiná reálie. Brumbál.
Jeho plány také vycházely jen pokud se mu do nich nikdo nepletl. A byly tvořeny s myšlenkou usnadnění a ochrany jeho blízkých. Protože je měl rád. Co když, říkal si Harry, co když někdo tam nahoře má lidi taky rád, ale lidé – stejně jako Harry a jeho přátelé a členové Řádu – se snaží nahlédnout mu do karet a míchat jimi podle sebe? A proto dobré plány vyšší moci nevychází tak, jak mají?
„Proč tedy nelze kouzla chránící hrad nepropustně spojit? Aby se netvořily bubliny umožňující nepovolaným…“ uslyšel Harry další Hermioninu otázku.
„Jistěže. To by bylo ideální. Ale na světě nemá být nic nepřemožitelného a neporazitelného. Protože nic co je na světě, není tak moudré. Ovšem skutečný problém, proč se o to nikdo nepokusil, je ve skutečnosti ten, že zatím nikdo neměl stejnou sílu, jakou má hrad. Nebo-li že ten, který by byl schopen spojit – skutečně nepropustně – magii hradu, byť by pak stačilo odstranit jediné kouzlo závislé na ostatních a porazili byste veškerou barikádu, což by hrad opět dělalo zranitelným, ten člověk ovládající magii generací, tak silnou magii – tak ten se ještě nenarodil.“
„Myslím tím, že by to kouzlo chránící hrad bylo opravdu celistvé. Ne že by stačilo odstranit jedno ze spojených kouzel a bylo by po tisícileté ochraně,“ opravila ho Hermiona.
„Ano, i pak by stačilo, aby se objevil jeden, který by dokázal takovou ochranu přemoci a padla by veškerá možná ochrana hradu. To že kouzla nejsou na sebe propojená a nejsou jedním… nezatracujte to, má to své výhody. A jedna z nich je, že hrad s jedním zrušeným kouzlem nepadá.“
„Ale čím silnější kouzlo by ho chránilo, byť by bylo jedno…“
„Slečno Grangerová,“ zastavil ji Snape jako malé dítě, „neznáte příběh Golema? Že je něco velké, mocné a naoko nezničitelné… to neznamená, že je to trvalé, správné a silné. Představte si, moc hradu ovládne za pět set let další Temný pán. Co pak zbude ubožákům před hradbami, které se nedají porazit? Každá generace má svého hrdinu, který mění a boří svět, předsudky a zvyklosti své doby. Bylo by smutné, kdyby tomu tak nebylo,“ zdálo se to Harrymu, nebo se na něj na tisícinu sekundy Snape skutečně podíval? „Nezničitelnost a velikost je tu od toho, aby se střídaly. Lidé jsou tady proto, aby vyměňovali něco přešlého za něco nového. I sebe, bude-li to třeba. Je to vývoj, evoluce, něco, co neovládáme a nedopusť nikdo tam nahoře, aby se tak stalo. Protože lidé jsou tvorové omylní. A proto mají být věci zničitelné, aby byly nahraditelné. A když jsou věci nahraditelné, lidé když jsou v širším slova smyslu nahraditelní, když jsme jen žebříček vývoje, jen součástí většího kola, pak máme smysl. Pak máme šanci, že to co jsme v dobré míře pokazili my, bude někým po nás napraveno. Chápete konečně, proč nechci, aby se našel moula, který neví, že to nejde, a moc a magii Bradavic spojil, aby byl hrad nedobytný? Kdo ví, co je správné? Proč bychom si měli uzurpovat právo rozhodovat o tom? Chápete už, proč byl tak velký Brumbál?“
Hermiona vypadala vnitřně roztržená: „Nechci aby Bradavice dobyli takový, jako… Voldemort.“
„To nechce nikdo,“ ujistil ji Snape.
„Jenže pokud lidé v Bradavicích a Bradavice sami umožní hostit lidi jako Umbidgeová… Skrk… Carrowovi… pak…?“ Hermioniny oči naplněné otázkou vyhledaly Snapeovy.
„Pak jsme tady, abychom jim udělali ze života peklo.“
„Ale když se najdou lidé tak nejednoznační jako kdysi vy…“
„Pak se najdou i lidé, kteří si na takové jako já dají pozor,“ Snape se zvedl z křesla a nikdo by nevěřil, že uběhla hodina. Mírně poklonil hlavou k Hermioně z vděku a vyjádření jisté úcty, zabodl oči do Harryho a později i do Rona a Nevilla, a odešel ze ztichlé společenské místnosti.
Teprve posléze všichni pochopili, že hodina skutečně skončila. Ale nějak více jasno z předcházející debaty neměli.
*

~~~


„Dobrá,“ souhlasil Snape.
„Co prosím?“ zeptala se Minerva netrpělivě, jelikož právě sepisovala něco její pozornost plně zaměstnávající a Severus zkrátka došel a vysypal na ni své „dobrá“. Co ona s tím?
„Budu Pottera učit. Na oplátku mi poskytnete jeho. Bude mi dělat asistenta,“ prohlásil Snape sebejistě.
Minerva si ho asi sekundu strnule měřila, než řekla: „Dobrá.“
Čímž měla být věc zcela vyřízena.
Alespoň… pro začátek.

~~~


„Pane ministře,“ kývla Minerva na Kingsleyho. A Kingsley jí oplatil stejnou mincí.
„Posaďte se, paní ředitelko,“ usadil ji naproti do křesla, pak se sám posadil a nabídl jí pohoštění.
„Obávám se, že mám ještě hodně práce. Tak… co jste potřeboval?“ přešla Minerva zvědavě k věci. Když jí před pár minutami posílal krbem zprávu, skutečně musela pracně přerušit činnost.
„Věc se má tak,“ vzdychl ministr a založil ruce na stole. „Správní rada na mě tlačí, že si nemůžeme dovolit jen tak Bradavice sponzorovat. Dolores na mně žádá zaměstnání pro více úředníků a zaměstnanců vůbec. Nevěřila byste, jaká je v poslední době nezaměstnanost. Podniky se ruší. A já samozřejmě chápu, že jakmile dostudují sedmé ročníky – všechny – spousta z nich nám přijde na pomoc a vydělá nám peníze, které jsme válečným ročníkem ztratili. Ach… jak bych vám to jen měl sdělit-…?“
„Mám jít do důchodu, to mi chcete, Pastorku?“ zasmála se Minerva a i její oči se smály upřímným pobavením.
„Myslíte… sesadit vás? Oh, to ne! To by mě nikdy ani nenapadlo…“
„Pak chcete, abych všem našim studentům doporučila vytvořit podniky, které by nápor nezaměstnaných uživily?“ pozvedla obočí.
„Já… upřímně doufám, že lidé jako pan Malfoy nebo pan Potter budou solidární a kreativní, a zajistí odliv nezaměstnanosti. Už jen pan Potter se svou reputací může své fanoušky přitáhnout k práci, kterou bude sám dělat…“
„Pořád nevidím to, co si ode mně žádáte a dopředu vás upozorňuji, pane ministře, že nejsem Albus Brumbál a nevymyslím vám, jak se této nepříjemnosti zbavit. Nicméně… Nevěřím, že válka a ročník pana Pottera způsobily takovou nezaměstnanost, tolik překažených pracovních nabídek a takové problémy v řádu pevného kouzelnického světa. Co se tedy skutečně děje?“ Minerva se opřela do křesla a pozvedla trpělivě obočí.
Kingsley Pastorek snížil hlas: „Potřebuji vaši pomoc a ne, nejedná se o řešení situace. Věc je daleko…“
„Mluvte,“ přikázala Minerva příkře.
„Potřebuji, abyste mě nějakou dobu podržela…“
„Prosím?“ zeptala se Minerva nevěřícně.
„Na rovinu, dobrá. Chci, abyste v Bradavicích zaměstnala více ministerských zaměstnanců.“
Tak… tohle trvalo sekundu. Minerva McGonagallová otevřela a zavřela pusu. Vstala a řekla: „Ne.“
Otočila se, až její sukně zvířila prach na zemi, nasadila si na hlavu klobouk.
„Ale paní ředitelko…“ vstal i Kingsley a zatvářil se bezradně na ředitelčina záda.
Minerva se otočila zpět a pohlédla zrudlému Pastorkovi do očí: „Mám vás ráda, Kingsley, a prozatím si vás i vážím. Nenuťte mě měnit tento stav.“
„Co vám to udělá? Pro Merlinovu dobrotivost… je to jen dočasná záležitost. Na mě přestanou naléhat úřady, správní rada i okolnosti, vy budete mít více pomocníků – jako že je Merlin nade mnou, vy víte, že jste ani omylem nedoplnila stavy ani na polovinu dřívějšího počtu – kteří vám ve vašem snažení udělat z Bradavic právoplatnou školu pomohou. A pak se vrátí k nám… Kde je problém? Myslel jsem, že vás to dokonce potěší!“
Minerva na chvíli přivřela oči, spustila ruku z kliky dveří a přiblížila se zpět k současnému ministrovi: „Vy opravdu nevíte, kde je problém? Vy? Který jste tam byl, když Dolores Jane Umbridgeová ovládla školu? Čí zaměstnanci to byli? Školy? Ne… ani omylem. Byli to vaši zaměstnanci, ti, kteří stále sedí a čekají na svou příležitost, ti, kteří se pomstí, jakmile je dosadíte do Bradavic. Ti zaměstnanci, které jste měl dávno vystřídat za alespoň část toho náporu nezaměstnaných. A pokud toho nejste schopen, pak nemáte co v tomto úřadu dělat, Kingsley. Jakkoli máte mou podporu a důvěru, pokud se nepostavíte se stejnou vehemencí za své ideály, které vás po válce do tohoto místa posadily, nemáte zde jako revoluční ministr co pohledávat, protože zůstanete stejným pitomcem, jakým byl bezpochyby jak Popletal, tak Brousek. No a pokud skutečně nevíte, kde nechal tesař díru… pokud mám být já právoplatná ředitelka Bradavic, stejně jim oddaná, jako byli i mí předchůdci, pak ať udělám cokoli – třebas i špatně – jediné, co skutečně nikdy nedopustím, je, abyste mi vy nebo kdokoli z vašich nástupců nacpal do Bradavic jakéhokoli ministerského úředníčka, kohokoli, kdo má s ministerstvem společnou byť i jen kapku krve. Jasie Carrootová je poslední, rozumíme si? A na konci roku půjde,“ Minervě se v očích zaleskla tvrdá rozhodnost.
„Ale vždyť se vás tak zastávala… i před Korneliusem… přede mnou…“ namítal chabě Pastorek.
„Ano. To je od ní laskavé. A tam to také končí. Půjde. Domluvila jsem, Pastorku. Nikdy Bradavicím nedovolím snížit se na úroveň ministerstva, do jehož úřadu jste sám přišel. A nikdy nedopustím, aby Bradavice zamořily ministerské pijavice s rysy hyeny, které nikdy nebudou chtít s postem bradavického profesora skončit. A vy? Hýbejte… Manipulujte… Tlačte… Měňte! Jelikož máte v rukou osud budoucího ministerstva. Ministerstva. Ne právoplatnosti školy. Vždy to byla právoplatná škola. Vždy jí bude. Ať už se tam posadím já, nebo kdokoli jiný… o tom to není,“ usmála se smutně, protože to Kingsley nechápal, a také moudře, jelikož ona to zčásti chápala. „Přeji mnoho zdaru,“ s tím odešla.
A poprvé měla pocit, že se Bradavic skutečně a zaslouženě zastala.
**

~~~


Harry vstoupil do Velké síně na oběd. Ani nevěděl, co se mu nezdá, když kráčel ke stolům u učitelů. Možná to byl fakt, že zase přišel poslední, i když… a pak mu to došlo.
Zarazil se uprostřed pohybu. Jediné volné místo bylo tam, kde sedával obvykle.
Velmi jedovatě se tvářící Carrootová sedící někde mezi Hoochovou a McGonagallovou vypadala, že pokud okamžitě nepřestanou kydat ty dvě slepice své nesmysly, praskne vzteky. Na jejím obvyklém místě seděl Snape, vedle něj bylo z jedné strany poslední volné místo a vedle volného místa seděl Malfoy. Podíval se na tu dokonalou past, že vedle Snapea z druhé strany seděly svorně Pomfreyové, Prýtová, Kratiknot, Trelawneyová, další tři profesoři, teprve poté Hoochová a Carrootová. Ve středu samozřejmě ředitelka.
Snape! Co tam dělá Snape?! Měl chuť se otočit a odejít, ale jediný varovný pohled od Snapea ho donutil sednout si na místo.
„Pane Pottere,“ pozdravil ho Snape, mrskl po Malfoyovi pohledem, takže i Malfoy něco jako pozdrav zamrmlal. Ale moc mu rozumět nebylo.
„Pane profesore,“ napůl pozdravil a napůl protlačil do hlasu otázku, než si přitáhl talíř s jídlem, ve kterém se začal nimrat.
Snape chvíli dělal zaujatého jídlem. Harry měl skutečně chuť nabídnout mu své místo, aby si mohl přisednout ke svému oblíbenci, a on sám aby byl alespoň v trochu přijatelné společnosti Pomfreyové. Když už nemůže být se svými přáteli. Přátelé!
Mrskl po Hermioně a Ronovi tak ošklivým pohledem, že oni oba se začali dušovat, že příště chytí opravdu tři místa. Alespoň tak mu ty posunky z druhé strany stolu připadaly.
„S ředitelkou jsme se dohodli. Lektvary vás učit budu,“ začal Snape hovor, což způsobilo, že se Harry málem zadusil nějakou suchou částí svého nijak dobrého oběda.
„Ano?“ zeptal se Harry neutrálně. Živě se mu vybavila ta dlouhá debata na ošetřovně – Ve svém životě už vás k jakémukoli lektvaru nepustím, i kdybych vás měl nechat zavřít do Azkabanu!
„A budete mi dělat asistenta,“ dodal Snape jen mimochodem, čímž – nejspíš zcela cíleně, jelikož bylo poznat na jeho obličeji mimo znechucení i pobavení – způsobil, že Harry vyprskl dýňový džus před sebe. Snape líně vytáhl hůlku, uklidil ten nepořádek, sjel postupně všechny zvědavce již tak dost napnuté, proč Snape sedí tam a ne tam, proč se Snape BAVÍ s Harrym, pohledem vraha, a pokračoval ve zdánlivě nenucené konverzaci s Harrym.
„To je cena za vaše přijetí zpět ke mně do hodin. I když co to říkám? Vás víckrát do hodin nepustím… každý všední den, každou hodinu, každého měsíce do konce roku budete chodit ke mně do kabinetu. Deset minut před hodinou,“ nařizoval Snape.
„Ale…“ protestoval Harry, protože věděl, že to znamená, že mezi hodinami nestihne vůbec nic.
Deset minut před hodinou, protože jinak nemusíte chodit vůbec. Budete mi do třídy nosit přísady a tak… Merlin by byl hodně krátkozraký, pokud by vás stvořil s darem pokazit i takovou triviálnost,“ utřel si ústa do bílého ubrousku – kterého si Harry nikdy předtím nevšiml – otřel si ruce, elegantně se odsunul od stolu a odešel… žádné další instrukce nepodal.
___
*
Tohle je geniální příklad toho, proč psaní vyloženě miluji. Začala jsem to psát s přesvědčením Hermiony a dokončila s přesvědčením Snapea.
**
Ehm, upřímně doufám, že jsem už někde nenapsala, že je ministrem Kornelius. Pokud ano – řekněte. Ráda vám na to odpovím, že se míním držet předlohy víc, než jsem si myslela. Např. Brumbálova smrt, ředitelka McGonagallová (i bez sedmičky jsem ji tak vždy viděla, jako schopnou ženu Bradavice utáhnout, i když jsem ji možná tady mírně pomršila…). Teď ano, i Kingsley Pastorek je ministrem… Ono vůbec ty reálie (třeba Severus a Lily, že…) jsou knize dost blízké. Ale nechci to konkretizovat víc, abych si nezatarasila – zbytečně – cestu. Proto u mnoha dalších postav prostě neodpovím ani na základní otázku, jestli žijí, nebo ne. Nevím to.

15.07.2009 07:18:43
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one