Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Za komentáře budu nesmírně vděčná (ještě že tady mám nějaké názory jisté, že ano, dámy?). Takže věnování patří vám všem.

Harry přijal velmi kladně, že nemusí sedět celou dobu jen s Malfoyem. Konečně se seskupili takovým způsobem, že Ron seděl se Seamusem a Harry s Hermionou. Harry stačil z okraje mysli vytěsnit nepříjemný pocit, že totiž sklepení má dost lavic, aby Malfoy zase seděl sám. Harry neviděl jediný důvod ho litovat, takže raději ignoroval vše, co se jeho osoby týkalo.
Bylo velmi zvláštní, že zatímco studenti již byli usazení, Snape ještě nedorazil. Což se za zlomek sekundy, jen co si to Harry pomyslel, změnilo.
Snape otevřel dveře prudce, ale takovým způsobem, aby nepraštily do zdi a stejně prudkým a zároveň jemným způsobem je zavřel.
Na to jak rychle si to zamířil ke katedře, vypadal až neskutečně ladně; Harry měl pocit, jako by se při každém kroku snažil o co nejmenší hluk.
„Lektvar,“ rozlil se hlas Snapea po místnosti, „který dnes budete dělat, je velmi nestabilní. Máte na to tři hodiny. Včetně rozpoznání lektvaru samotného,“ Snape se ušklíbnul a vytáhl ze skříně za stolem čistý flakónek, v němž plavala klidná, rudá tekutina s růžovým nádechem.
„Nestabilní?“ vyhrkla Hermiona. „Ale my jsme...“
„Ano, slečno Grangerová,“ odpověděl Snape jako by na její domněnky způsobem, že už od ní nechce za žádných okolností slyšet ani jedno jediné slovo. Hermiona to nerespektovala.
„Taky jsme mluvili a dupali...“
„Ano, slečno Grangerová,“ Snape se tentokrát jen ušklíbnul. Flakón, který stále držel v prstech, se v nich vyjímal jako na stupni vítězů a dokonce do něj pražilo slunce - jen sekundu, než ho Snape položil na stůl - z jednoho z mála oken, jako by se jim lektvar v něm vysmíval.
„Ono nás to mohlo zabít...“ Hermiona se zarazila a tentokrát větu zopakovala jako otázku: „Mohlo nás to zabít?“ A když jí odpovědí byl jen prohloubený Snapeův úšklebek vypovídající jen o určitém druhu spokojenosti, Hermiona jako by do teď byla na židli nadzvednutá, dosedla a svěsila ramena, mírně pobledlá zopakovala něco, co bylo zřejmé: „Mohlo nás to zabít,“ velmi skleslým hlasem.
„Myslím, slečno Grangerová, když jste tak výřečná - pojďte. Máte první pokus pro osobní testování,“ Snape odstoupil od stolu a zapadl do stinného kouta, aby je celou dobu pozoroval. Nic víc - skutečně se ani nepohnul a nevydal ani hlásku, dokonce ani nic neřekl, když k jeho stolu přistoupil Harry - zcela bez nápadu, co by to mohlo být za lektvar - a zkusil něco jen tak, pro Merlinovu zábavu, něco, co od skutečného zjišťování, co je ten lektvar zač, muselo mít hodně daleko. Přesto vše Snape neřekl vůbec nic, ani když přišel ke stolu Neville.
Ruce se mu třásly, když odebíral kousek lektvaru pro sebe. Na stůl položil další věci pro testování. Nebylo divu - znervózněl tak moc, že svůj vzorek rozlil do máty peprné.
Lektvar se do ní vsákl, až nebylo poznat, že se něco vylilo. Z máty se začal valit růžový obláček neskutečně smradlavého dýmu, který je všechny málem zadusil, až máta vybuchla a na stole Nevillovi zůstal ze všech ingrediencí jen prázdný flakón a flakónek s poklidně se tvářícím lektvarem.
Snape mlčel.
Ke konci druhé hodiny, kdy Malfoy cosi zuřivě tvořil na lavici a Hermiona se tvářila zarputile na flakónek na katedře, všichni ostatní znuděně seděli. Kolektivně se tady dohodli, že bude nejlepší, když se semknou kolem flakónu a nechají Malfoye - který přes svou zuřivost nic nevymyslel - a Hermionu podívat se na to.
„Základ je nestabilní,“ oznámila Hermiona roztržitě.
„To je mi novinka,“ ušklíbl se Malfoy. Po krátké pauze pro zamyšlení dodal: „Je to bez zápachu.“
„Až na ten růžový výbuch,“ vykřikl Crabbe a všichni Zmijozelové se začali hurónsky smát.
„Žádné částečky v něm se nevylučují, lektvar je celistvý a promíchaný, až sloučený...“ pokračovala Hermina a ignorovala dávivá a dusivé zvuky ze Zmijozelu.
„A tekutina není mazlavá ani táhnoucí se, spíš jen... tekutá,“ Malfoy zvedl bezradně obočí a podíval se na Hermionu.
„Je v tom... muškát,“ Hermiona zkřivila tvář nepochopením, proč by do lektvaru někdo dával muškát.
„Co to je?“ zamračil se Malfoy.
„Kytka... mudlovská,“ řekla Hermiona. Střelila po Malfoyovi pohledem, ale ten místo opovržení dodal něco, nad čím zase zvedla obočí Hermiona.
„Elhafs,“ Malfoy pokračoval ve výkladu dobrovolně, „kouzelnický keř,“ Hermiona se na něj zadívala nedůvěřivě, jako proč si myslí, že zrovna ona by měla neznát něco kouzelnického a že zrovna o tomhle neslyšela vůbec nic, tak tedy jak je to možné. Malfoy si povzdechl. „Je... no, není... ten keř je tak trochu zakázaný.“
„Proč?“ pozvedla Hermiona obočí.
„Jednak proto, že téměř vymizel a pak proto, že se dával dětem do mléka jeho pyl.“
„Dobře - a? V čem je problém? Myslela jsem, že se kouzelníkům dávají do mléka horší věci...“
„Horší než tohle vážně ne,“ ušklíbnul se Malfoy a zaletěl pohledem ke Snapeovi, který nedal nic znát, ale Harrymu připadalo, jako by se ho prosil o svolení, které asi evidentně dostal, když pokračoval, „elhafs je tak trochu jedovatý. Tak trochu prudce jedovatý.“
Hermiona zbledla ještě o trochu víc a zaletěla pohledem taky ke Snapeovi, který pro potvrzení neznatelně spustil hlavu dolů.
„Jak ty o něm víš?“ zeptala se Hermiona téměř útočně, ale ani teď Snape nic neřekl.
„Spíš proč o něm nevíš ty, Grangerová,“ posmíval se Malfoy neohroženě, „to je ta otázka, ne? Já ti na ni odpovím,“ pak se zarazil a dodal neurčitě: „Ale jindy.“
„Cože?“ ale než se stačila Hermiona pohoršit, Snape je zarazil.
„Vaše tři hodiny uběhly. Váš domácí úkol zní: zjistit, co je to za lektvar,“ s tím vzal flakón z dohledu a odešel pryč.

~~~


První bradavický půltýden probíhal ve znamení organizovaného chaosu. Studenti s nadstaveným sedmým ročníkem sice věděli, co mají za hodiny, jen byl nepatrný problém s profesory a prostorami. No a také s přidanými hodinami, o kterých neměli studenti nejmenší zdání až do poslední chvíle, ale ze kterých měli evidentně radost ministerští. Byly to dvě hodiny týdně navíc, které je měly připravit na život „tam venku“, jak s oblibou hlásal letáček, jež je srdečně zval na první hodinu s profesorkou Carrootovou a na druhou hodinu s profesorem Snapem. Zmijozelští div nezešíleli nadšením, když zjistili, že jejich milovaný kolejní ředitel bude učit i něco jiného než lektvary. Ostatní koleje na to měly svůj poněkud svéráznější názor, jež za všechny vyjádřili Lenka s jejím: „Utrpení.“ a Seamus s trefným: „Hovadina za účelem buzerovat nás.“
Jak se však dozvěděli - ani protesty jim nepomohou. Pokud chtěli dostudovat - což jim teď s velkou oblibou opakovali snad všichni profesoři až na McGonagallovou - díky jejímu taktu - a Snapea - díky jeho nezájmu - nepatřičně často.
K jejich podivu se dostrkali až do víkendu a jedna z přidaných hodin se Snapem jim odpadla. Harry chodil denně za Carrootovou a vracel se večer na kolej utahaný a ospalý, ale v noci neusínal. Den co den z něj Jasie Carrootová tahala osobní informace, ale Harry neprozradil o moc víc než první den. Ráno z něj zase tahali informaci Ron a Hermiona - také marně. Harry neměl co říct. Vlastně se nic nedělo - jen nebývalý zájem profesorky a trest za jeho zpoždění v podobě opisování. Nic víc.
Úkoly si stíhal dělat tak tak a těšil se na víkendový odpočinek jako na to, až bude mít navždy pokoj od takových, jako je Umbridgeová a Carrootová. Dýchánky po ukončení školy si s nimi neplánoval.
Žel Merlinovi se i víkend skočil do druhého týdne jako jedeno zhoupnutí houpačky. Úkoly se dopsat nestihly a učit se se téměř nepodařilo. Harry otráveně a s předstihem kráčel do učebny obrany, když ho zastavila sama ředitelka.
„Pane Pottere?“ oslovila ho se zvednutým obočím.
„Paní ředitelko?“ vrátil jí Harry se zjevně zmateným výrazem v obličeji.
Minerva si podrážděně povzdechla: „Byl byste tak laskav a následoval mne?“ Harry ji uposlechnul. Napůl cesty si uvědomil, že míří do ředitelny. Jeho podezření se potvrdilo.
„Pane Pottere, čekala jsem na vás...“ obočí McGonagallové se stáhlo a až posléze Harrymu došlo, oč běží.
„Oh, omlouvám se...“ nervózně si prohrábnul vlasy, „úplně jsem na to zapomněl.“
„To jsem si všimla,“ odvětila McGonagallová mírně naštvaně, pak ale ubrala a zeptala se daleko mírnějším tónem: „Jak tedy probíhala výuka?“
Harry si odkašlal a spustil mírně nervózně a nakopal by si za to, že si pro ni nic nepřipravil - něco jako pojednání; jak se mu podařilo zapomenout?!: „Myslím, že nad míru dobře. Vše při starém, nic moc se nezměnilo.“
„Nic moc?“ opakovala McGonagallová mírně znervózněle.
„Řekl bych, že profesoři jsou méně napjatí - to bude za změna,“ odvětil Harry, který tak úplně nechápal, proč ho Minerva chytá za slovo.
„Oh - tak. Takže... žádné problémy?“ ptala se dál se zájmem.
„Žádné,“ potvrdil Harry.
„Profesor Snape?“ navrhla Minerva konverzačním tónem a Harry při tom převrátil oči v sloup.
„Stále stejně milý,“ odvětil.
„Profesorka Hoochová?“ pokračovala Minerva.
„Jak ta by se mohla změnit?“ podivil se Harry upřímně.
„Madam Pomfreyová?“
„Úžasná jako vždy,“ ušklíbnul se Harry a vybavila se mu její nabídka na bezesné tonikum, když ji potkal na chodbě ve čtvrtek večer.
„A co profesorka Carrootová?“
Harry se zarazil: „Profesorka Carrootová?“ zopakoval zmateně.
„Ano. Je nějaký zvláštní důvod pro to, že u ní máte hned první týden trest?“
Harry neodpovídal na Minervin vkus dlouho; vzhlédla tedy od stolu a podívala se na Harryho zpříma a jednoznačně zpytavě.
Harry si odkašlal a promluvil hlubokým, odhodlaným tónem: „Jako obyčejně - má chyba. Víte, že umím být...“
„...impulzivní, vím. Harry, podívejte, já...“ ale než to stačila doříct, jako by si sou poznámku rozmyslela a spolkla ji, byť to co udělala, to co polkla, bylo hořké sousto. Začala znovu s prostou žádostí: „Prosím vás, pane Pottere, snažte se přestat všechny pokoušet. Já... nechci říkat, že to dojde tak daleko, ale... já nejsem Brumbál, abych vás dokázala vytáhnout z každého problému. To se mi nepodaří. Spíš potřebuji pomoc já od vás, tak prosím, moc vás prosím - udělejte to nám všem snesitelné a překousněte třeba i ty nepříjemné poznámky od... kohokoli. Někdy s nimi nic jiného ani nelze dělat...“ pak Harrymu věnovala pečlivý pohled. Harry - také nějakou odpověď na jazyku - místo poznámky jen svěsil ramena a přikývl. Protože občas nešlo nic víc udělat ani se žádostí.

~~~


Na hodinu přišel - přirozeně - pozdě.
„Kde jste byl?“ vyslovovala Carrootová každé jedno slovo s odporem a záští.
„Omlouvám se, paní profesorko, paní ředi...“
„Mlčte! Stop - dost! To mi stačí. Nehodlám vaši okatou drzost přehlížet, Pottere, okamžitě se posaďte na své místo. Máte se mnou školní trest do konce tohoto měsíce, je vám to jasné?“
„Ano, paní profesorko,“ řekl Harry, aniž by přemýšlel nad vyřčeným. Zasedl na poslední volné místo - jak jinak? - k Malfoyovi. Zdálo se mu, jako by ho ten blonďatý had zároveň špicloval i litoval. Měl nesnesitelnou chuť něco mu říct, byť pohled, co mu věnoval, byl sotva zlomek sekundy, ale s ostřížím zrakem Carrootové upřeným na něj si netroufnul a raději všechny poznámky zase spolknul.
„Jak jsem říkala, než mě velmi neotesaně přerušil tady pan Potter - nalistujte si stranu padesát a čtěte,“ zasedla, jako carevna vyhodila nohy nahoru na stůl a začetla se do časopisu, aniž by třídě věnovala víc než nezbytně nutnou pozornost.

13.04.2009 18:43:17
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one