Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Vždyť vždy může být hůř

Tak dnes se budu na komentáře těšit moc. Stejně jako na vaše reakce. Mně totiž tahle kapitola bavila. Psát ji bylo neuvěřitelně snadné a přesto to bylo azjímavým způsobem promyšlené. Každopádně - bavte se!

„Já to nechápu – tak může se přestupovat do Bradavic z jiných škol, nebo ne?“ rozčilovala se Padma nejednoznačnosti výkladu spoluškoláků a studenému pohledu Snapea.
„Podívej, Padmo,“ začala Hermiona nanovo a se znovunabytým klidem, i když to měla začít vysvětlovat potřetí. Což jí bylo málo platné, zvláště když se Malfoy drze a bez vyzvání ujal slova.
„Jo, můžou přestoupit, ne, nikdy se to nestalo,“ oči barvy oceli se do Padmy netrpělivě zabodly a vysloveně si říkaly o další otázku, při které by jejich nositel už definitivně vybuchl.
A Padma byla buď tak statečná, nebo tak hloupá, že si Dracova výrazu nevšímala.
„Ale jak to tedy můžete tak jistě vědět,“ očima tentokrát zůstala viset na Snapeovi. Ten, jako by se vytrhnul z vlastního monologu, myšlenkami úplně jinde, sebou cukl a zatvářil se velmi udiveně, že ještě někdo ví, že tam vůbec je, sedí na židli a čeká, kdy tu výměnu názorů odpískají s tím, že se stejně nedoberou konce kraje. Snad proto, že Snape dál jen netečně hleděl na Padmu, Padma pokračovala v upřesňování toho, co myslí: „Moudrý klobouk zařazuje studenty v prvním ročníku. To znamená, že student z jiné školy by byl nezařazený. Což znamená, že by si musel Moudrý klobouk nasadit a vůbec projít zařazovacím ceremoniálem. Ale jak víte, že by jím prošel, když se to ještě nezkusilo, jak víte, že by dokázal být plnohodnotným příslušníkem něčí koleje…?“ a Padma už se nedívala na spolužáky, ale jen na Snapea.
„Říkají vám něco pojmy jako předpoklad? Hrubý odhad? Domněnka?“ na Snapeovi bylo jasné potěšení, které se mu usadilo v obličeji ve chvíli, kdy Padma zrudla. Ale než zareagovala Padma nebo se stačil nadechnout kdokoli jiný, Snape vstal a odpověděl, tentokrát méně jízlivě: „Rozdíl mezi mudlovskými a kouzelnickými školami v tomto ohledu je patrný – čaroděj se nemusí stěhovat. Na to, aby se přepravoval tisíce kilometrů, nepotřebuje dny, týdny ani hodiny. Jistě – je zde výjimka a tou jsou studenti hned ročník pod vámi. Což ovšem nemůže být problém, pokud rodiče opatří přenášedlo, nebo je sami přemístí, což jim zase tolik času nezabere. Tedy kouzelníkovi stačí zlomky sekund. Proto není přesup obvyklá záležitost a proto je přirozené, že kouzelníci už od dob zakladatelů nemění školy. Oproti mudlovským školám je naopak přestup v kouzelnických školách těžší právě díky zařazování, díky zvykům a stylu vyučování. Je pravda, že se v Bradavicích nestalo, aby se student zařadil ve vyšším ročníku, ale jiné školy s tím již zkušenosti mají. Jenže – ne moc příznivé. Ono nikdy nedělá dobrotu, když se vám podaří udělat malér hodný vyloučení ze školy a vy jste pak nuceni přejít a zvyknout si na řád o sto osmdesát stupňů jiný. Mnozí z vás máte opravdu velké štěstí, spíš než že byste se o to zasloužili, že vás ze školy nevyhodili. A můžete tomu být skutečně rádi,“ zastavil své přecházení, zabodl pohled do Pottera, který jím právě v té chvíli, kdy se na něj Snape podíval, uhnul. Když se na Snapeův pohled Goyle a Crabbe významně zachechtali, div že tím neshodili své kolegy sedící vedle sebe, Snape pohled zabodl do nich. Z opravdu všem naprosto neznámého důvodu, tenhle pohled – významný – už jim tolik vtipný nepřišel.
„Dobrá, končíme,“ pronesl Snape a jak stál, rovnou zamířil ze společenské místnosti Nebelvíru a Zmijozelu – kde se tyto přídavné hodiny konávaly již tradičně, k podivu Havraspáru a Mrzimoru právě zde a ne nahoře v jejich věži – do svého kabinetu.

~~~


„Dnes si napíšeme kratičký test,“ oznámila Carrootová s úsměvem k sedícím, otráveně se tvářícím puberťákům. Otázky na pergamenu byly záludné a Harryho přímočará mysl je nedokázala zpracovat. Navíc si říkal, že není třeba se snažit, ne po tom, co odevzdával testy na sebelepší nebo sebehorší úrovni, a vždy měl od té ježibaby H. To by přešla po dvacátém takovém testu chuť každého. Stejně jako dívat se, jak se prochází kolem a znervózňuje studenty, zvláště ty, kteří se alespoň netvářili, že se něco napsat snaží.
„Končíme,“ zazněl její hlas a při té pošetilé radosti, která se jí rozlila po tváři, když se třídou rozlehlo nesouhlasné bručení, v něčem zásadním připomněla Harrymu Umbridgeovou. A nutno dodat – nebylo to poprvé.
Než si stačil uvědomit, co se děje, žena v oranžové sukni stála nad ním s jeho pergamenem v ruce, pergamenem, který byl zhola prázdný.
„Nepoučitelný,“ zanotovala zpěvavě, což Harrymu přišlo neuvěřitelně protivné. Žena ještě neskončila, jak si uvědomil vzápětí. „Ode dneška nejen že budete stíhat tresty profesora Snapea, jsem přesvědčená, že si najdete čas i na to, abyste mohl nějakou tu hodinku či dvě pobýt u mě a konečně se začal učit. Jinak vás budu muset nechat propadnout,“ zakroutila hlavou, zatvářila se soucitně a odešla.
Nejpodivnější na tom všem – známkách, výhružkách, výčitkách a zesměšňování – bylo, že se nic z toho nedostalo ani mimo třídu, natož pak k jakémukoli z profesorů. To že div nepropadal, zůstávalo nadále jen mezi ním a Carrootovou a třídou plnou Zmijozelů a Nebelvírů, mohl-li soudit. Ale jelikož nikdo nic jiného neřekl, neměl důvod domnívat se, že je jeho předpoklad mylný.
A tak, hrozný v přídavné hodině Carrootové, mizerný v obraně proti černé magii s toutéž profesorkou a nad očekávání až vynikající v ostatních předmětech, žil dál svůj život vedle ženy, která zničila otce jeho přítele, mlčel, užíral se svou vlastní, domnělou vinou a modlil se, aby tento rok uběhl co nejrychleji.

~~~


Že ho žena nechce z Bradavic vyloučit, poznal velice brzy. První z ukazatelů byl fakt, že i když dostával nepřiměřené známky, nebyly v žádném případě na propadnutí, a ani na vyloučení. Další fakt byly časté návštěvy u Carrootové v kabinetu, které musel zvládat i přes četné večery strávené ve sklepení s nepříjemnou společností, kterou by si dobrovolně nevybral ani za nic. Velmi výmluvné bylo i to, že ač k ředitelce chodil poměrně často, ta se ani jednou o jeho prospěchu nezmínila.
Carrootová z něj často tahala detaily jeho života nebo života jeho přátel. On se snažil o odpovědi neutrální a nic neříkající, nevěděl ale, jak moc úspěšný je.
V tom duchu se přenesli až k listopadu, měsíci, ve kterém začínala famfrpálová sezóna.
A ani se nenadál, byla tady jedenáctá hodina a s ní čas, aby se zástupy studentů nahrnuly na tribuny a hráči aby se šli nachystat na zápas.
Nebelvír proti Havraspáru. Harry se nemohl dočkat, kdy konečně vzlétne a budou se svým týmem hrát třeba i hodiny, hlavně aby už na nic jiného nemusel nemyslet. Na Brumbála, na Carrootovou, na obličeje a postavy lidí, které byl nucen ve válce zabít. Jen on, koště, vítr ve vlasech a neposedná Zlatonka. Vše ostatní potřeboval nutně vytěsnat z hlavy. Samozřejmě že jakmile sednul na koště a čtrnáct hráčů se vzneslo do vzduchu, okamžitě na vše zapomněl – protože jinak to nešlo.
Obvyklé pokyny Hoochové: „Očekávám od vás férovou hru. Počkejte, až zapískám. Tři… dva-… jedna…“ vzduchem se ozval zvuk trhající uši a v reakci na to se vzneslo do vzduchu čtrnáct košťat se čtrnácti majiteli.
Harry pozoroval vypuštění Zlatonky a sledoval ji jak poletuje docela dlouho. Michael Corner, chytač za Havraspár, se pokoušel o totéž, ale Harry věděl, že ví, kde se Zlatonka nachází ještě dlouho poté, co o ní ztratil přehled Michael. Když už sám nevěděl, kde je, podíval se na vznášejícího se Rona a věnoval mu úšklebek. Ano, Ron byl dobrý brankář.
Pod nimi v tu dobu zuřil pěkný boj, Ginny se předháněla s Connie, ale Camrál měl ve skutečnosti Marcus Belby z Havraspáru, na kterého se lepily Connie i Demelza z Nebelvíru. Harry si postranním viděním stačil všimnout, jak Jimmy Peakes mrštil Potlouk na Sarah Rollpomovou, za což na oplátku odstřelil druhý Potluk Tristen na Ginny, která se mu pěkně vyhnula a pokračovala v pronásledování Connie. Darrell ho zase na oplátku odstřelil k Ableovi z Havraspáru. Ron i Anthony v branách usínali, neboť se nezdálo, že by k nim v dohledné době měl Camrál přiletět. Jako kdyby si střelci a odrážeči hráli na kočku a na myš.
Harry se podíval k tribunám. Snape, McGonagallová i Carrootová seděli na jedné lavici. Harry ale zaznamenal podezřelý záblesk mezi Snapeovou hlavou a hlavou Carrootové. Neváhal a zamířil ke Zlatonce. Čehož si všiml Michael. Rozletěl se za ním a pronásledoval ho velmi nepříjemným způsobem. Zlatonka jako by ustrnula na místě a nechtěla se pohnout. Dokonce ani na Snapeův zamračený pohled nereagovala očekávaným způsobem. Docela slušně ten pohled ignorovala. A tak Harry – jako když byl ve čtvrtém ročníku a honil draka –, i teď se vrhl za Zlatonkou a profesoři byli ti, kteří byli nucení uhnout jemu.
Zlatonka mu ale proklouzla a vrhla se, seč jí rychlost stačila, doprostřed stadionu. Harry a Michael vyrazili za ní. Harry při tom zkusil fintu. Vrhl se střemhlav dolů. Finta sice zabrala, ale ne nijak výrazně, jelikož o ní Michael už slyšel, ne-li ji už viděl, a tak se nedal zmást.
Oba pokračovali v honbě vzduchem, když tu Harryho přemohl neurčitý pocit. Musel se na chvíli zastavit.
Oči se mu rozšířily, krev mu zběsile tepala ve spáncích. Na chvíli se mu před očima objevil jiný výjev než stadion, ale zatočila se mu hlava takovým způsobem, že to, co se mu tlačilo do mysli, musel rychle vypudit.
Najednou zařval: „Michaele!“ aniž skutečně věděl, proč. Byl to křik naplněný úzkostí, který se ani jeho protihráč neodvážil ignorovat. Otočil se tedy na stojícího Harryho, čímž se přestal dívat na Zlatonku i okolí. Což byla osudová chyba. Když se totiž Harrymu rozšířily oči podruhé a zařval: „Michaele!“, už to důvod mělo. Michael zareagoval příliš pomalu, a tak mu Potluk plnou rychlostí narazil do hlavy. Harry, který se snažil něco udělat, rozletět se k němu a strhnout ho na stranu – i přes mezeru, která mezi nimi byla, zareagoval taky příliš pozdě. A když uslyšel Ginnin a Darrelův spojený, hrůzou naplněný hlas, sám zareagoval mnohem mrštněji, než si později uvědomil. Nedíval se nalevo ani napravo, rovnou s koštětem klesl o několik stop, aby o setinu sekundy později při vzhlédnutí uviděl, jak se žene druhý Potlouk trasou, kde měl před sekundou hlavu on sám.
Rychle se rozhlédl, i když z rozrušení moc neviděl a jako kulisa postava, která ležela pod ním se zkrvavenou hlavou a ředitelka, která se přetahovala s Lenkou a Jordanem, mladším bratrem Leeho, o hlavní slovo u mikrofonu, naléhavě křičela, aby byl ukončen zápas, mu moc nepomáhaly. I přes tyto vyhlídky na blízkou budoucnost se rozhlížel rychle a systematicky po okolí, protože si moc dobře uvědomoval, že je jediný chytač na scéně, a že je tudíž jediný, kdo může hru zastavit. Po nekonečně dlouhých patnácti minutách Zlatonku skutečně uviděl. Po dalších deseti už klesal k zemi se Zlatonkou v ruce, kterou držel nad hlavou. Znepokojeně utíkal k Michaelovi, kde už se jeho spoluhráči i soupeři hromadili a sledovali dění okolo bezvládného Michaela. Minerva i Poppy různě sykaly a křičely, aby šli hráči dál, aby uvolnili cestu. Snape a Poppy přitom důsledně hledali jakákoli další zranění kromě očividného, nejnebezpečnějšího, o které se právě starala Poppy.
„Vyražený dech, zlámaná ruka a noha,“ odříkávala Minerva. Pak starostlivě dodala: „Co ty?“
Poppy nepromluvila, jen zamítavě kroutila hlavou, načež Snape i McGonagallová mávli hůlkami nad Michaelovým tělem a kouzla, která nad ním již proudila, se spojila i s dalšíma dvěma.
„Pro Merlina, pro Merlina, co se nahoře muselo stát…“ bědovala Carrootová nepřesvědčivě. Hoochová obcházela elipsy kolem dokola, cuchala si vlasy a byla celá bledá. Co existovala na téhle škole jako profesorka, nikdy nebylo žádné zranění na hřišti tak vážné. Potlouk v plné rychlosti do hlavy. To je obrovský průšvih…
„Vytvoříme bublinu,“ rozhodla ředitelka a na jeden zlomek sekundy se podívala na Harryho, který jí pohled oplatil a mohl si v jejím přečíst, jak moc litovala, že tady není Brumbál. Kdyby byla ona jen zástupkyně… Víc Harry nezahlédl. V krátkém časovém úseku se vytvořila neprostupná bublina kolem Michaela a Snape, McGonagallová, Pomfreyová i Hoochová zmizeli spolu s ostatními profesory, krom jediné.
Harry si v nápodobě gesta Hoochové prohrábl vlasy a zoufale se podíval po okolí. Nikdo mu nevěnoval jediný vyčítavý pohled, nikdo, až na…
„Co se tam nahoře dělo? Proč jste ho shodil?“ nepříjemný hlas protahující každou pisklavou slabiku ho nejen dráždil, nutil ho myslet si, že mají hlas i žena pravdu, i když by za normálních okolností věděl, že tomu tak není.
„Já…“
„Nesnažte se. Budete rád, pokud vás za tohle nezavřou, Pottere. A s famfrpálem je konec, definitivní. Rozuměli jsme si, že ano,“ ujistila se Carrootová. Nikdo ani nehlesl.
Harry se nadechl a sebral veškerou zbývající sílu, i tu, kterou ztratil v posledních minutách zápasu, aby chytil Zlatonku: „Nic jsem neudělal. Nemáte právo zakázat mi famfrpál,“ řekl to tichým, ale pevným, odhodlaným hlasem.
„Že ne?“ hlas Carrootové projel do tichem tribun, rozdělil vzduch jako rozpálený nůž projede máslem, zastavil snad všechna srdce a přinutil všechny oči podívat se na ni. Hlas, který obviňoval a bránil se zároveň, hlas holčičky usvědčující zlého pána ze lži. Hlas, který se nedal přeslechnout ani svou výškou a ani svým významem. „Zavolal jste na něj zrovna když ten Potlouk letěl. Veškerou pozornost jste upoutal na sebe, aby se nesoustředil…“
Harryho oči byly náhle velké jako dva talíře: „Tak to nebylo,“ hlesl.
„…aby Potlouk přehlédl.“
„Ne,“ vyvracel slabě a o co byl hlas Carrootové pisklavější, o to byl jeho hlubší a oba se nesly celým stadionem.
„Abyste zničil konkurenci!“
„To není pravda!“
„Tak jak je možné, že umírá vašim profesorům pod rukama s rozbitou lebkou? Proč jste na něj zavolal zrovna v té chvíli, a co jste po něm tam nahoře chtěl …?!“ vše, co mohlo mluvit proti němu, ona dovedně použila – proti němu, dle očekávání.
„Nechtěl jsem…“ pokusil se nakonec, aby byl opětovně přerušen.
„Na tom ale nesejde. Díky vám a vašim nebezpečným, maniakálním excesům teď umírá člověk. A vy? Vy se snažíte zůstat famfrpálovým hráčem. Vy se snažíte posychrovat si kariéru, tak mi tady nenamlouvejte, že o něj máte starost, nebo že jste nechtěl,“ s tím se otočila a odešla do hradu.
Nikdo se na něj nepodíval křivě. Jako by nikdo z nich nevěřil slovům ženy. Nebo alespoň většina z posluchačů ne. Nebo byli jen v šoku z událostí a obrátek, které nabraly, ze show, jež si pro ně jejich profesorka přichystala. Ale zároveň se ho nikdo tam na stadionu nezastal, nikdo proti ženě nevystoupil. A Harrymu došlo, že tohle je další věc, na kterou je zkrátka… sám.
___
A/N:
Takže nejdřív – nikdy jsem nevěřila, že dospěju do stádia, kdy budu muset popisovat jakoukoli famfrpálovou hru. Nikdy jsem to dokonce nečetla pořádně ani u Rowlingové. A přesto k mému podivu se mi scéna v dnešní kapitole psala dobře – velmi snadno. A to i přes jistou „nutnost“. Takže jsem si pravidla, míče, HRÁČE musela zopakovat. Nechť mi slouží ke cti, že jsem se snažila do hry zapojit bradavické studenty především, až pak, nakonec, jsem si postavy dopisovala. Předem upozorňuji, že jen doufám, že tam studenty Bradavic najdete a že taky doufám, že jsem moc – nejlépe vůbec – nezkreslila fakta. Ale není to nemožné a v tom případě mě, prosím, omluvte. A jen taková pitomina, která mě potěšila – všimněte si, že komplikovat se to začíná od kapitoly číslo 13. (Pošetilost, co?)

09.06.2009 14:51:40
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one