Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Ještě předkec k první kapitole. Je to vysloveně deus ex machina. Užijte si to. Nejsem si jistá, jak dlouho mi taková úroveň psaní vydrží. U druhé je to mírný pokles oproti této kapitole, u další zase mírný vzestup. Pokud se vám tedy bude povídka líbit, PROSÍM, dejte mi to prostřednictvím komentářů znát.

Assez děkuje předem

Dodatečný betaread Šárky. Děkuji.

Ticho trhaly pravidelné, rytmické a rozléhající se kroky dvou ztichlých osob – snad i obrazy měly dnes na práci zajímavější věci. Jedna z postav vytáhla klíče, zasunula je do zámku a zašeptala heslo.

„Vstupte,“ oslovila druhou, netečnou postavu hlubokým hlasem.

Druhá postava s povzdechem přijala výzvu a vstoupila do matně osvětleného kabinetu. Nerozhodně si stoupla doprostřed místnosti. Čekala.

Mezitím první postava zavřela dveře a rozehnala sápající se a vše pohlcující tmu. Rozžala kromě doposud jediné svítící svíce další a zapálila jedním dobře mířeným kouzlem krb.

„Posaďte se,“ vyzval ho Snape odměřeným, informativním hlasem. Ten druhý uposlechl jeho pokynu i tentokrát. A ani tentokrát nepromluvil. Na Snapeovu z nouze zdvořilost odpovídal jen vyčítavým, vyčkávavým pohledem.

„Gratuluji k porážce Temného pána,“ pronesl Snape ještě stále nezaujatým až nakyslým hlasem, na což mu Harry odpověděl přikývnutím. Chladný pohled neustoupil teplejším odstínům. Neuhýbal. Vlastně oproti Severusovi, jež studoval svou skleničku, stůl, opěradlo křesla… vyzníval ten Harryho nepřirozeně klidně.

„Pan ředitel mě požádal, abych vám – až splníte svou povinnost – vysvětlil…“ ale tentokrát ho Harry přerušil a Severuse ten hlas a ta strohost přiměla podívat se Harrymu do očí.

„Nyní není žádný pan ředitel. Jedinou platnou ředitelkou je zde profesorka McGonagallová. A co se vašich… popudů vysvětlovat… týče – neunavujte se. Vím, jak to bylo.“

Severus na něj hleděl, sklopil zrak a zase se podíval, aby nakonec nejistě promluvil: „To si už nemáme co vysvětlovat…?“ zeptal se a v hlase se mu odrazilo zklamní.

Harry se opatrně posunul o milimetr. Seděl neopřený, přesto rovný jako svíce, bradu měl mírně zdviženou, a když promluvil, objevil se mu v očích mírný lesk neprolitých slz: „Zabil jste ho. Řekl, že to bylo z jeho vůle. Zabil jste ho. Přikázal vám to. To vás omlouvá. Zabil jste ho… tím to začalo a také skončilo. Nemáte mi co víc říct, než už řekl Brumbál,“ pronesl. Ale takovým způsobem, jako by Severuse každým svým klidným, vyrovnaným a sebesmířeným slovem práskal bičem s háčky na konci. Vyrval mu je z těla a zase švihl. Pořád.

„To jsem udělal,“ připustil nakonec Severus. Co cítil, nedal v nejmenším znát. Dokonce ani intonací následujících slov: „Nikdo jste se mě ale nezeptali, co na to říkám. Nenechali jste mě zavřít. Ale odsoudili jste mě. Bez možnosti obhajoby.“

Harrymu se na obličeji objevil krutý úsměšek: „A být to na mně, nemáte ani tuhle práci. Nevím tedy, nač si tady hrajeme a ani proč jste mě sem dnes večer pozval, když víte, že já… vám neprominu. Že vaše omluvy mě nezajímají.“

Severus plynule vstal z křesla, obeplul místnost s knihovničkami podél stěn, stůl s křesly, krb, lavici s laboratorními potřebami, police s lektvary a menšími zásobami a zase se posadil naproti Harrymu. Do křesla, ve kterém sedávali studenti. Být za stolem se necítil. Být před ním mu přišlo zvláštní. Přesto posadit se jinam nepřipadalo v úvahu.

„Já ho nechtěl zavraždit,“ zašeptal. Ne to, jak, ne to, jakým tónem, ne to, jak tiše, ani to, že se naklonil dopředu k Harrymu – to něco uvnitř něj, co nedával znát, to něco bylo zoufalé.

„Ale udělal jste to,“ usekával Harry stejně tiše, rozhodně, nemilosrdně. Na zoufalé ono nereagoval.

„Tak proč mě tu necháváte? Proč jste se nezasadil o to, aby tak nečistý a vinný člověk přestal učit děti těch dokonalých hrdinů války? Proč jste nepožadoval mou rezignaci a přinejmenším můj odjezd ze země?“ ten osten sebelítosti musel Harry vycítit stejně neomylně jako červi ožírají mrtvolu.

Následně se Harry přerývaně nadechl a díval se na Snapea s jakousi nelibostí: „Už za života nám Brumbál vše komplikoval. Mohl byste tedy pochopit, proč jsem nezasáhl.“

Severus jednou přikývl: „Ano, komplikoval. Ale že jste to neudělal kvůli němu, je jen výmluva.“

„Není to výmluva,“ zasyčel Harry, „já mu bezvýhradně věřil. To je něco, co nikdy nepochopíte,“ utrousil nakonec jedovatě a tvářil se, že spolknul všechnu hořkou moudrost světa.

Snad proto mu chtěl Severus ten výraz smazat z tváře. Řekl: „U nás se tohle považuje za bezostyšnou, do nebe volající hloupost,“ a podíval se na Harryho vyzývavě. Jak se musel změnit, když odpověděl, co odpověděl…? Vždyť jindy by opáčil něco jako: „U nás se zase považuje za hloupost kopat sám za sebe a podrážet své přátele k vlastnímu prospěchu,“ ne, tentokrát mířil Potter mnohem přesněji a účelněji, i když to dozajista nebylo ani zdaleka vše, co by toužil či mohl říct.

Odvětil mu: „Vidíte? A přesto jeden z vás podlehl naší životní filozofii a odevzdal se bezvýhradně do cizích rukou, aby přijal rozhodnutí, jemuž sám nerozuměl, nechápal ho a neztotožňoval se s ním. Jak těžké to pro vás muselo být? Chudáčku Tartuffe.“

Tohle Severuse nemohlo neudeřit.

Nelitoval ho. Ani kousek z něj nikdy nepocítil lítost nad tím, co musel Severus udělat. Daleko víc litoval Brumbála. Toho, který mu podstrkoval tolik jedu a obestíral ho tolika tajemstvími… zatímco pro čirou tvrdost, syrovou nenávist a netajený odpor – nezaobalenou pravdu – neměl ani špetku odpuštění. Laskavosti. Slitování.

„Nemusíte používat Molièra, abyste mi sdělil, že mi přejete, co se mi děje. Nemusíte používat klasika na to, abyste mi sdělil, že mě nikdy nepřestanete nenávidět,“ zavrčel Severus a stáhl se.

„Vidíte? A já myslel, nakolik uhlazeně to nevyzní,“ protáhl uštěpačně, poté zvážněl. „Nevím, co jste čekal. Věděl jste, že to o Brumbálovi vím. Věděl jste, že zde jako lektvarista zůstáváte. A věděl jste, že zde budu pracovat…“

„No právě a…“

„Ale to neznamená, že máme sebemenší důvod bratříčkovat se,“ dokončil Harry, bez zájmu o to, co by k tomu mohl Severus dodat, nemilosrdně, krutě. Kdo v jeho kdysi nevinné, neposkvrněné, dobrotivé dušičce uložil zrnko krutosti, kdo byl tak nesmlouvavý k životu na zemi?

„A neznamená to ani,“ pokračoval dál jako nabroušená břitva, „že vám jakkoli odpouštím. Vlastně vás docela nenávidím. A ano, pohrdám vámi.“ Vstal. Na ta absolutně neuvěřitelná slova, jež by Nebelvír neměl nikdy vyřknout, vstal. A chystal se odejít!

V Severusově pobledlé tváři… krve by se v něm nedořezal. Byl naprosto ohromený Harryho… čím? Nalezenou realitou všedního života v nevšedních podmínkách urputně pěstovanou jím samým? Pitomec. Musel být neskutečný pitomec. A Potter mu před očima odchází.

Severus vstal a třemi kroky předběhl Harryho. Harryho, který se ho pokusil obejít. Harryho, kterého chytil za zápěstí a bolestivě ho donutil zůstat na místě. Nedívali se do očí. Severus Harrymu naléhavě šeptal, co měl na srdci, přímo do ucha. A Harry mu jeho naléhavost oplácel rozhodným odmítáním.

„Chtěl jste vědět, proč jsem vás sem pozval. Chtěl jsem projevit lítost, na kterou tak okatě plivete, Pottere. Chtěl jsem, aby mě alespoň jeden člověk vyslechl a pochopil… dokázal mi… někdo, na kom Brumbálovi záleželo… ale vás to nezajímá, že ne?“ zeptal se a jeho pousmání – nejspíš tím, že on se nikdy neusmíval – vyznělo v Harryho očích až jako hysterie.

„Nejspíš bude předně problém v tom, pane profesore,“ protáhl urážlivě Harry, „že vám nevěřím vaši lítost,“ s trhnutím se pokusil osvobodit, ale ze Severusova sevření se mu uvolnit nepodařilo. Tak dodal poslední hřebík do rakve: „Já vám totiž jaksi nevěřím žádnou emoci – to možná bude náš největší blok.“

Severus si spočítal dvě a dvě v neuvěřitelně rychlém sledu. Měli-li by tehdy říct, co se stalo… nevěděli by. Inu… nezjistil to do své nejdelší smrti.

Harry se náhle ocitl přitisknutý zády ke stěně a trupem na Severusovi. Ruce v pěst mu Severus zarýval do kamenné zdi a ústy mu bral poslední zbytky pobouřeného dechu a co hůř – rozlitého hněvu. Harrymu se v hlavě – dokud v ní ještě měl zbytky kyslíku – míhaly obrazy ne nepodobné titulkům v novinách jako: Snape, zloděj životů, Snape, lupič rozhodnutí, Snape, okrádač vůle, Snape, jediný, kdo dokáže skutečně udělat z vody oheň a naopak ve třech vteřinách. Pak přemýšlet přestal. Došel kyslík, došla vůle zlobit se. A dřímající hněv se nechal rovněž zkrotit.

Vytrhl své ruce ze Snapeova sevření. Jednou rukou sjel kolem Snapeova krku, druhou kolem pasu. Přitiskl se k němu těsněji a Snape si ho přitiskl blíž k sobě. Objetí bylo silné a stále bylo s otazníkem. Jeho význam Harry pochopil, až když se udýchaný Severus stáhl a opřel si o jeho rameno čelo. Harry na chvíli zazmatkoval – nějak nevěděl, jelikož to mezi dětstvím a válkou neměl čas zjišťovat, co se v takových chvílích dělá. Tím spíš, že zatrpklost a jedna část zloby ke Snapeovi zůstala. Měl chuť říct něco ve smyslu: „Ale vášeň není druh skutečných emocí, je to jen poslední záškub lidské touhy cítit,“ ale neřekl nic. Následně zjistil, že tady a teď to musí nechat na Snapeovi. Což neomylně poznal ve chvíli, kdy Severus promluvil. Přes sluchový aparát šlo jeho prohlášení přímo do Harryho duše. Něco, nač nebyl s východem dnešního slunce připravený.

„Nikdo nemůže Brumbála milovat a nenávidět víc než já, pane Pottere. A nikdo nemůže víc nenávidět mě – než se už nenávidím já. Kdybych věděl… co se stane… co budu po tom cítit… nikdy bych jeho příkaz nesplnil. Za to a tohle mi to nestálo. Zachránil jsem ho, abych ho za necelý rok zavraždil vlastní rukou. Abych spálil něco uvnitř sebe, co už nikdy neožije,“ na chvíli se odmlčel a Harry věděl, nějakým zvláštním způsobem tušil, že se Snape právě mračí. Pak pokračoval: „To se přece nedělá… když mi tohle připravil… nemohl mě mít tak rád, jak tvrdil. Ale… já ho zavraždil. Omlouvám se za to. Prosím… prosím… odpusťte. Věřte mi… je mi to tak líto,“ neuronil jedinou slzu. A přesto plakal. A bolelo to. Náhle Harry ucítil na svém krku zoufalstvím zrozené polibky a prsty, jež mu rozepínaly košili. Po letech pocítil touhu sjednotit tělo a duši. Pocítil touhu odpovědět. Položil mu ruce na žebra. Přitáhl si ho do dalšího objetí. Díval se vzhůru. Severusovi do očí.

Odložili Harryho hábit a bílou košili, Severusův hábit a košili. Přemístili se do ložnice.

Za celou tu dobu neměl Harry pocit, že si cokoli dluží nebo jeden druhém splácí. Harry mapoval Severusovy a Severus Harryho jizvy. Nějaká část Harryho mysli naprosto přesně věděla, že by mu mělo být divné, že se miluje s mužem, že by mu mělo být zatraceně divné, že je to Snape, kterého ještě před pár okamžiky nenáviděl a zazlíval mu pomalu celý svůj docela mizerný osud. Že by mu mělo být skutečně opravdu velmi divné, že se na sebe celou tu dobu dívali, ani jeden neuhnul pohledem a oba si pekelně přesně uvědomovali, koho líbají. Ale… nic z toho jim, hledě si z očí do očí, divné nepřicházelo, a jakmile taková myšlenka dorazila až do jejich mírně omámených mozků, okamžitě utonula v pohledu jejich protějšku.

Když nakonec znavení uléhali vedle sebe – prozatím vše probíhalo mlčky – ozval se Harryho hlas, jenž zněl… odmyšleno od událostí posledních… sekund? Let?… sebejistě, uvědoměle, smířeně – ano, po letech naprosto smířeně: „Dobrou noc, Snape,“ podíval se mu při tom prostém přání do očí. A Severus si to naprosto neomylně přeložil a nemusel přitom ani číst Harryho mysl, protože význam ležel v Harryho zelených očích. Ta věta znamenala: „Odpouštím, Severusi.“

14.10.2009 18:28:20
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one