Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Táč… děkuji Šárce za betování. (Ano, slavme – minimum chyb!) Vám, osazenstvo, děkuji za komentáře. Chtěla bych upozornit – nevím, jestli jste si všimli – že v rubrice je ta písnička od té Alanis. (Snad jsem to okolo popsala u ní.) No… užijte si druhou kapitolu. Jak jsem řekla (minimálně stokrát, vím) – není to to, co první kapitola. Ale – pořád je to lepší než to, co jsem stvořila např. včera. Hm, třeba se k tomu dobereme. Příjemné čtení. (Užijte si zmatení jazyků. :))

„Á, kolego!“ usmála se Minerva potutelně na svého kolegu.

„Buďte kolegiální – přestaňte se tvářit takhle, politujte mě a pro Merlina vás prosím – kafe!“ sjel Harry jediným pohledem ředitelku.

„Snad jsi nespal na hrášku, kolego. Kafe je jediné, co ti dopřeji. Na zbytek ti odpovím: Tam jsou papíry, čekám, že mi je do odpoledne vrátíš. A tentokrát nejlépe vyplněné,“ podívala se na něj očima šelmy a ladně mu při obcházení vrazila do ruky kýženou kávu.

„Pro tebe cokoli,“ křikl za sebe Harry a přiložil si šálek k ústům, aby si zavdal pořádný doušek.

---

Harry nenásilně a bez srážky doplul až ke své třídě, kterou otevřel a pustil do ní své studenty.

„Kde ses dnes zatoulal?“ nenechal jednoho studenta vstoupit do třídy. Tak jak byl – se zmuchlaným hábitem a přikrčeného si ho chytil za límec a snažil se ho přimět, aby se mu podíval do očí. Ne moc úspěšně.

„Dobré ráno, tati,“ zakřenil se mladík vzhůru a dřív, než stačil Harry hnout brvou, mladík se z jeho sevření uvolnil a vtancoval do třídy.

Harry vypustil páru na chodbě, poté rázně vešel do třídy; od pohledu otrávený napůl sykl, napůl rozkázal: „Dnes si znova probereme karkulinky a jejich vliv na okolí. Kdo mi k tomu něco poví?“

---

„Pane Pottere, počkejte okamžik,“ zastavil Harry svého prchajícího syna a nadále se s ledovým klidem probíral papíry na stole.

Mladík se podíval ne nejšťastněji na své přátele a pak přikročil k otcově stolu.

„Tati…“ pokusil se začít sám, aby nebyl dopad vlastní viny tak prudký, ale marně, Harry ho nenechal promluvit.

„Upřímně, Ezechieli, doufal jsem, že ti to minulý týden stačilo,“ a zabodl do svého syna oči.

„Ale…“

„A předminulý,“ vedl Harry svou.

„Já…“

„A předpředminulý,“ plynule navázal Harry.

„Tati!“

„Poslouchám,“ protáhl nenuceně Harry a z papírů přesunul svůj pohled na svého syna.

„Byl jsem s Rose se Scorpiusem, vážně! No a pak za mnou přišla Elie…“

„Miláčku,“ protáhl Harry a Ezechielovi bylo v tu ránu naprosto zřejmé, že pokračování tohohle se mu líbit nebude ani za mák, „je mi srdečně jedno, s kým momentálně spíš. Svou pověst už si víc zlepšit nemůžeš – jak jsem se doslechl dnes ve sborovně od svých drahých kolegyň. Ale dal jsem snad jasně na srozuměnou požadavek, že tě chci mívat večer doma.“

„Vždyť jsem celou dobu nevyšel z hradu, tati! Tohle celé je můj domov,“ pokusil se Ezechiel o ústupek.

„Přestaň,“ zarazil ho Harry s něčím, co se Ezechielovi nelíbilo a zabrnělo ho to až hluboko v páteři. Bylo to něco temného, s čím si on nikdy neodvažoval zahrávat. „Víš, proč tě chci mít u sebe v bytě. U nás doma. Já nemůžu vědět, jestli se skutečně nacházíš na hradě, ale věř mi, že příště, můj jediný synu, ti tu ostudu udělám a nechám po tobě vyhlásit pátrání, použiji sonorus a pro mě za mě zburcuji celý hrad v jednu v noci, ale ty budeš spávat se mnou. Jasné? Fajn, teď běž na svou další hodinu.“

Ezechiel si trhnutím posunul tašku na rameni a nasadil dotčený výraz, ale odmlouvat si nedovolil.

A Harry se ušklíbl – vždyť na Pobertův plánek má jeho syn času a času. On sám ho ještě na svého syna nepoužil, ale co není…

---

Přemýšlel o dnešní noci. Bylo to… stálo to za jakýkoli výprask, který přijde. Vždy to za něj stálo. Dříve se toho bál víc než čehokoli jiného, ale s ohledem na to, že už za pár bude dospělý… jeho otec do toho zkrátka nemá co mluvit. I kdyby se o to snad pokusil… nemá šanci uspět. Nikdy ji neměl.

„…a jelikož jsou Carnwallshtí rarachové nebezpěčnější než Mozkomor za úsvitu, že ano, studente šestého ročníku, jež dává vždy ostražitě pozor,“ oslovil Harry Damiána na své druhé hodině, jelikož viděl, že je Damián naprosto mimo. Tím, že mu před obličejem práskl knihou, ho málem musel sbírat ze země.

„Jistě, pane profesore,“ okamžitě se přemístil jeho zamyšlený student na místo a čas, ve kterém byl nyní.

Harry se samolibě usmál, sklonil se a zeptal se jemně až nebezpečně: „Můžete mi zopakovat otázku? To víte, mám tak špatnou paměť,“ a usmál se, až to Damiánovi milé nebylo.

„Ř… říkal jste,“ nadechl se Damián, aby se Harry narovnal a odevlál před katedru.

„Obávám se, že to bude pět bodů ze Zmijozelu, jelikož to co jsem říkal, se spíš klasifikuje jako blábolení, a vám odebírám dalších deset bodů za ignoraci mé hodině. Copak se děje, snad nejste zamilovaný?“

A Damián si celý rudý až nyní uvědomil, že všichni jeho spolužáci leží smíchy mrtví na lavici. Tohle se nepovedlo, jeho otec nebude mít radost.

---

„Dnes jsme dělali anketu. Chcete vědět, jak dopadla, paní ředitelko?“ šveholila nadšeně Rose.

„Povídej,“ usmála se ředitelka blahosklonně. V tu chvíli se otevřely dvoje dveře. V jedněch stál Harry a v těch druhých samotný ředitel Zmijozelu – Severus Snape. Ředitelka hodila na nic netušící Rose varovný pohled… čehož si Rose nevšimla.

„Zeptali jsme se, kdo je na téhle škole podle studentů nejrespektovanější profesor. Nevěřila byste! Druhé místo zaujal Harry a že nevíte, po kom?“

Minerva schovala obličej za šálek, když tragicky pronesla: „To tedy nevím,“ a raději upila svého čaje.

„No přeci Snape!“ vyhrkla Rose nadšeně.

„A kdopak byl v tom průzkumu s tebou?“ upoutal Harry Rosinu pozornost na sebe, při čemž střelil pohledem na Scorpiuse, jež pomalu ale jistě omdléval nemožností situace v koutě.

„Harry!“ vykřikla Rose na pozdrav, než zcela automaticky vyhrkla. „Scorpius, přece!“

Harry se ušklíbl směrem ke Snapeovi, na což se místností ozvalo hluboké: „Kdo jiný taky mohl mít tak duchaplné nápady na ankety,“ a jeho temný pohled přeletěl z Rose na Scorpiuse, který se bezděky přikrčil ještě víc.

V tu samou chvíli s tím samým přezíravým pohledem oba opustili sborovnu.

Rose si zhluboka povzdechla: „Copak se nikdy nepřestanou nesnášet?“ a předchozí událost ji svou trapností nijak neohromila.

Minerva bezradně kroutila hlavou, zatímco Scorpuis opovržlivě prohlásil: „To je jako chtít po našich, aby se začali mít rádi.“

„Takhle nemožné to být nemůže,“ zamračila se Rose, „slyšela jsem, že si kdysi zachraňovali životy.“

„A já slyšel, že se kdysi porvali na chodbě před sedmáky o to, kdo má jít do učebny.“

„To by neudělali!“ vzkřikla Rose. A pak, jako by to byla poslední opora, otočila se na ředitelku: „Že ne?!“

Ředitelka si jen zavdala další hluboký doušek ze svého šálku a bez odpovědi téměř utekla ze sborovny.

„Tak vidíš,“ upřel Scorpius své ocelově šedé duhovky do Rosina obličeje. Zatímco se Rose nadechovala k peprné odpovědi, vrazil do dveří Ezechiel.

„Rose!“ vydechl ztěžka. „Byl tady otec?“

„Před chvílí,“ odvětila Rose s naštvaným pohledem na Scorpiuse. Ezechiel kývl Scorpiovi a při tom šíleně pobledl.

„Cos mu řekla!“ vyhrkl zpět na Rose.

„Nic. Nějak mě nestihl ani pozdravit,“ zamračila se Rose. „Měla bych mu něco říct?“ zeptala se zpětně podezřívavě.

„Prosím tě, kdyby něco – byl jsem u vás, ano?“ své poslední slůvko vyslovil s šílenou zoufalostí.

Rose se bokem opřela o stůl a poťouchle se usmála: „A kdes byl?“

Ezechiel se usmál. Takovým způsobem, že Rose poskočila a vypískla: „Kdo, kdo?“ dožadovala se nadšeně.

„To ti nemůžu prozradit,“ odvětil tajemně Ezechiel.

„Copak to se dělá své nejvíc nejlepší tetičce?“ zamračila se.

„Já se omlou…“

„To nemusíš, Ezi,“ ujistil ho Scorpius, „ostatně víš, jaká drbna je tvá nejvíc nejlepší tetička. Takže si z toho nemusíš dělat hlavu.“

Scorpiuse upozornil jen Rosin pohled a pohybující se váza za jeho zády, že by měl přestat. Zato Ezechiel se nadšeně usmál a vlepil Rose pusu na líčko: „Děkuji,“ řekl, „jakmile budu moct, budeš první, kdo se to dozví.“

„Já vím, to si zasloužím,“ řekla Rose jen mírně vyčítavě. Poté Ezechiel hodil jeden vděčný pohled na Scorpia a se svým výkřikem „Musím!“ se hnal dál.

Rose se otočila na Scorpiuse a ukázala prstem na dveře, kterými vystartoval Ezechiel: „Já po něm vážně budu požadovat jméno toho, kdo ho dokázal TAKHLE pobláznit.“

„Dočkej času,“ uklidňoval ji Scorpius a objal ji, aby se uklidnila, „on nám to poví.“

„To doufám,“ vrhla Rose na Scorpiuse vyčítavý pohled a políbila ho.

---

„Dobrý večer,“ pozdravil Damián po vstupu do sklepení.

„Posaď se,“ uvítal ho Snape a dál se přebíral v papírech. Trvalo ještě dlouho, než své povinnosti složil a upřel svou plnou pozornost před sebe na Damiána. Vyzval ho jediným pozvednutím obočí.

„Omlouvám se. Ty body se nebudou víckrát opakovat.“

„A tvůj noční výlet?“ pozvedl Severus obě obočí.

„Na hodinu jsem dorazil včas,“ nedal se Damián.

„Měl jsem tu čest vidět tě první hodinu a je mi vskutku jedno, že jsi dorazil včas. Nebyl jsi celou noc ve své posteli. A pak sis nechal strhnout body od Pottera. Co hůř – nedivím se mu. Taky bych ti je byl strhnul.“

„Jistě. Takovou ostudu jsi přece nemohl uvalit na svou vlastní kolej, a tak jsi to nechal na někom, koho nesnášíš. Pravda?“

„Především, Damiáne, jsem nechtěl takovou ostudu uvalit na svého syna. A ano, máš pravdu, bude mi potěšením pohádat se s Potterem o nespravedlnosti strhávání bodů mé koleji.“

„Nevěřím, že jsi dnes nestrhl body žádnému Nebelvírovi.“

„Samozřejmě jsem je strhl mnoha Nebelvírům. A nejvíc jeho synovi,“ dodal s potěšením. „Měl zájem o látku asi tak jako ty o dnešní body Zmijozelu.“

„To znamená,“ povzdechl si Damián a opřel se o opěradlo křesla, „další hádka? Zase se budeš zbytečně rozčilovat jen proto, aby sis vařil lektvar na uklidnění? To tě to tolik baví?“ ptal se Damián nechápavě.

Severus zúžil oči: „Co Zmijozel stojí, nikdy nenechá vyhrát Nebelvíry zadarmo. Je to otázka cti, kterou jsem ti evidentně nevštípil dostatečně.“

„Ale vštípil,“ povzdechl si Damián, „jenže taky jsi mi vštípil rozum, abych se dokázal zorientovat a odsoudil vaše pověstné a zcela zbytečné taškařice, které nikdy nekončí nijak.“

„Protože jsem nikdy nechtěl skutečně Pottera trumfnout,“ zavrčel Snape starší, nespokojeně se zamračil a poposedl na židli.

„Omlouvám se, dobře?“

„Ne, Damiáne, to není dobře. Celou noc jsem nemohl usnout. Kde jsi, pro Salazarovo smilování, celou noc byl? Cos dělal?“

„S někým jsem byl.“

„Přítelkyně?“ podíval se na něj Snape podezřívavě. „Kdo je to?“

Damiánovi přes koutky úst přeletěl napůl zamilovaný, na čtvrt ochranitelský a na čtvrt uštěpačný úsměv: „Myslíš si, že ti to povím? Po tomhle všem? Abys i ji podrobil výslechu? Nezlob se, tati, nejsem úplně pitomý. Vlastně jsem docela… Zmijozel.“

„Občas to tak nevypadá,“ upadl Severus plynule do naštvané skepse.

„Nebuď takový. Až přijde čas… řeknu ti to. Dobře?“ a podíval se svému otci do očí.

Severus se na chvíli zarazil, jako by si něco pečlivě rozmýšlel, nakonec však řekl: „Mám na výběr?“

Damián se nadšeně usmál, vstal, políbil Severuse na čelo. Krátce tak prodlel a pak si vzal věci a odešel do pokoje.

Severus, jemuž čelo zbrázdila vráska starostlivosti, se opřel do křesla a položil jeden loket na stůl. Jen okamžik koketoval s myšlenkou podívat se svému synovi do vzpomínek. Nemohl. Nedokázal to. Nějak si uvědomoval, že nechce vědět, co před ním jeho syn tají. A Severus věděl, že něco tají.

 

18.10.2009 18:26:59
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one