Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


S díky Šárce, Sis a všem, jež na mé texty reagují.

„…proto se karkulinky a vše kolem nich připomíná i v šestém ročníku, dbejte proto, prosím, zvýšenou pozornost při probírání této lát…“ Harryho výklad přerušilo bušení na dveře.

Harry počkal pár sekund, dokonce přerušil svou řeč a rázování po třídě, ale bušícího vyzval až po minutě sladkým: „Dále,“ s pozvednutým obočím se díval na Filche vstupujícího do třídy, udýchaného a… blížícího se k němu. Rázně se upomenul, že tohoto školníka a jeho všudypřítomné paní Norrisové, která mu byla věrnou společnicí i v její – žel již reinkarnované – kočičí podobě, se nemusí nijak obávat či se před nimi skrývat. (K té reinkarnaci… Filch ji vehementně popíral, i když druhá kočka vypadala mlaději, zdravěji a žlutěji než předchozí. K nejvtipnějším narážkám docházelo, když byla tahle kočka kotě. To si z  Filche i ředitelka tropila žerty.)

Filch došel až k němu a naklonil se: „Profesor Snape vás žádá, abyste přišel do vstupní haly.“

Harry na to prohlášení pozvedl obočí ještě výš: „Pokud profesor Snape žádá mou audienci, nechť přijde osobně.“

Filchův dech se na okamžik zastavil – to jak ho zadržel – a zajíkavě prohlásil: „Profesor Snape potřebuje vaši pomoc. Sklepení je vytopeno.“

Na což Harry vzkřikl: „Tím spíš! Nohy chromé nemá. Pokud ode mne něco potřebuje, ať se jeho veličenstvo dostaví osobně. Běžte a vyřiďte mu to,“ vyhodil Harry jediným pohledem školníka ze své třídy.

Filch se s nepořízenou a ošklivým pohledem, který loupnul po Harrym, obrátil a i se svou kočkou a ustavičným mumláním se odporoučel.

Harry plynule navázal na látku, kterou do Filchova přerušení přednášel. Nikdo ze studentů si nedovolil cokoli poznamenat, i když Harryho počínání sledovali s překvapením.

A neřekli nic ani když se o deset minut později rozletěly dveře a do nich vstoupil pomalým krokem Severus Snape osobně. Mluvit začal okamžitě se stejnou jízlivostí, jakou často oblažoval všechny své studenty; jen tentokrát to byla inovace. Mluvil k profesorovi a snažil se ho urazit a udělat z něj pitomce a to ne zrovna nejinteligentnějším způsobem, což se mu také nepodobalo. Všichni napjatě čekali. A Snape urážel: „Upřímně se omlouvám, kolego, že vás obtěžuji a kazím vám hodinu, ovšem obávám se, že vaše osoba je v tomto případě žel Morganě natolik nepostradatelná, že i když se mi příčilo zpřetrhat vaše snažení natlouct studentům něco do hlavy, což je zajisté váš životně důležitý úděl, vaši hodinu o…“ shýbl se a podíval se na hřbet Harryho knihy, „karkulinkách, byl jsem jistými Argusem popsanými okolnostmi fyzicky přinucen přerušit – byť mi to psychicky vadilo a nejspíš nebudu ještě po tři léta spát – vyklusat těch pár schodů a poníženě vás poprosit, zda byste byl tak ochoten a laskav a ukončil váš monolog,“ pozvedl obočí, ruce měl založené a nejspíš skrytě zuřil.

„Á, profesore Snape,“ přivítal ho Harry zvesela a náladu mu nepokazil ani ten nepochopitelný výklad, „potřeboval jste snad něco?“

Snape přimhouřil oči a protáhl: „Vás,“ na což se v místnosti, ve které Harry učil třetí ročníky, rozhostilo mrtvé ticho, ještě šokovanější než to původní, než jej Snape až karikaturně ledově přerušil dodáním jediného slova, „kolego.“

Harry sklapl knihu, položil ji na lavici a uklonil se, přičemž vítězoslavně ohlásil: „Pro dnešek vše, můžete odejít,“ ke svým studentům a se zadostiučiněním se vydal za Snapem.

„Co se děje?“ zeptal se klidně, jakmile Snapea dohnal.

„Uršula vytopila sklepení. Mimochodem… ředitelka se na vaše arogantní cukání i přes vylíčení situace netvářila nadšeně, Pottere,“ řekl, jako by doufal, že bude následovat trest.

„Nepovídejte,“ ucedil Harry, nijak mu to náladu nezkalilo.

„Měl jsem za to, že jste dospělejší. Mohl byste být, když máte toho… syna,“ oznámil mu Snape. „Od otců se očekává dospělost. Víte?“

„Vážně?“ protáhl Harry. „Myslel jsem si totéž, ale vyvedl jste mě z omylu tehdy s Krvavým baronem. Pamatujete?“ protáhl uštěpačně.

Oba šli chodbou rázně a kdokoli je po cestě potkal, myslel, že se blíží přinejmenším hurikán – takovou rychlostí a razantností šli společně ti dva nejnepravděpodobnější elementy na bradavické škole. Jako by se spojilo tsunami a hurikán. Šla z toho husí kůže.

„To se ale netýkalo vytopení a následné rekonstrukce bradavického sklepení, Pottere,“ ucedil Snape vztekle.

„Předně, kdyby šlo o věž, taky byste nepomáhal,“ a Harry zastavil chůzi a Snape byl nucen se na něj otočit, „a pak – to vy po mně něco chcete, ne já po vás, takže se začněte chovat slušně.“

Snape vřel vzteky, ale jelikož už byli na Uršulině patře, byla jejich hádka slyšet až k ředitelce, která za nimi poslala výzvědy. Rose a Scorpiuse.

„Prosím, můžete jít?“ naléhala Rose na Harryho. Scorpius se na Severuse jen díval. Snad uklidňujícím pohledem, nicméně Severus už neřekl ani slovo.

„Jistě, Rose,“ skončil nakonec Harry.

„Tati,“ ozvalo se z druhého konce chodby. Harry protočil oči – na jedné straně celý profesorský sbor a na druhé straně studenti v čele se oběma jejich syny. Nějak skutečně nepotřeboval románové rodinné shledání. Přesto přiběhli jak Damián, tak Ezechiel až k nim. Ezechiel se zase ujal slova: „Co se děje?“

„Jak to tak vypadá, Uršula vyplavila sklepení a po mně se chce, abych nastavoval holý krk. Zase,“ ucedil Harry směrem ke Snapeovi a stáhl si hábit, který podal synovi.

„Jaká Uršula? A proč ty?“ nebylo Ezechielovi zcela jasné.

Snape se ušklíbl: „Ufňukaná Uršula,“ objasnil nadmíru ochotně. „Uršula má pro vašeho otce očividnou slabost,“ řekl s patrným škodolibým potěšením, zatímco si Harry stahoval ponožky. Jednu si dal do boty, ale poté, co prohlásil Snape svůj vtípek, hodil druhou po něm. Ten ji – světe, div se – skutečně chytil.

Nazpět Snapeovi odvětil: „Když pro někoho nemá slabost nikdo, musí na světě existovat jeho protipól, pro něhož mají slabost všichni, TOMU se, profesore, říká spravedlnost,“ s tím se Harry rozběhl hloučkem profesorů, kolem ředitelky a proběhl do umývárny.

„Tím myslel to mladé bradavické strašidlo z holčičí umývárny?“ ptal se Ezechiel zmateně.

„Mladé?“ pozvedl Snape uštěpačně obočí. „Má přes sedmdesát,“ oznámil mu Severus. „Což by vám upřesnil spíše váš otec. Ovšem… jestli to chcete brát takhle, pak ano, je to hotová mladice,“ s tím upustil Harryho ponožku do Ezechielovy náruče a zamířil k profesorskému sboru.

---

„Uršulo?“ zavolal na ni Harry, ale Uršula mlčela. Respektive – Uršula záměrně hlasitě popotahovala, ale neozvala se.

„Uršulo…“ oslovil ji Harry, tentokrát se jeho hlas spíš dožadoval.

„Šestnáct let jsi za mnou nepřišel ani jedinkrát!“ zakvílela Uršula a dál ve svém záchodku hlasitě popotahovala.

Harry se posadil na výstupek na zemi: „Já vím, mrzí mě to. Mně se po tobě stýskalo, víš?“ pomyslel si, že za tohle mu budou muset zvednut plat – hodně.

„Zamlouváš to, Harry Pottere,“ obvinila ho Uršula, „a já,“ potáhla nosem, „jsem tady úúúplně samááá,“ začala kvílet a štkát, až se jí brýle zarosily. Což Harry nemohl vidět – Superman (zatím) nebyl.

„Já vím, ale Uršulo, to není v konečném výsledku důvod pro to, abys vytopila sklepení. Musíš přestat,“ domlouval jí Harry mírně.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat!“ rozohnila se a vylétla ze záchodové kabinky. „Ne po těch letech, během nichž jsem si kvůli tobě,“ a ukázala na něho hrozivým prstem, který Harrymu připadal téměř jako Ohňový soud, „připadala bezcenná, zbytečná a nepotřebná!“ a s kvílením se vyřítila proti němu.

Harry taktak uskočil a zaráz zavolal o pomoc.

Do místnosti okamžitě vpadli ředitelka a Severus, jejichž hábity byly prosáklé vodou. Harryho poťouchle napadlo, že s takovou nebude sklepení jediné, které bude muset projít rekonstrukcí.

„Je to to, co si myslím?“ podíval se významně na Uršulu a na její ruku, která jako by hořela.

„Ohňový soud?“ zeptala se Minerva nevěřícně a podívala se na Severuse po svém boku.

„Mě se neptejte,“ opáčil Severus.

„Harry Pottere,“ promluvila Uršula mysteriózně hlubokým hlasem a ukázala svou plamennou rukou na Harryho a Severus okamžitě věděl, že je zle.

„Uteč,“ sykl na Minervu, ale spustit zrak z Uršuly se neodvážil – stejně jako ředitelka.

A tak, jakmile pochopil, že se Minerva nehne, sáhl za sebe na kliku, asi podesáté toho dne otevřel dveře a vystrčil Minervu ven.

„…urazil jsi Ufňukanou Uršulu na nejvyšší možnou míru, a proto tě ze statusu bradavického strašidla…“

Severus skutečně zalitoval, že za Minervou dveře zavřel, místo aby utekl s ní. Pevně semkl víčka.

„…proklínám!“

Nad jejich hlavami se otřásl a následně zaduněl strop. Černý a zelený pohled vzhlédly vzhůru téměř současně, pak se zcela souběžně zkřížily a poslední, co jejich majitelé stihli, bylo skrýt hlavu pod rukama. Na to se ze starobylého klenutého stropu vyvalila voda. Valila se na jejich hlavy několik sekund, ale byla tak ledová a padala z takové výšky, že se ani jeden nedokázal nadechnout. Připadalo jim to jako hodiny a to, co jim dopadalo na hlavu a ramena, bylo těžké jako kamení.

Naráz vše ustalo. Oba zůstali po pás ve vodě. Harry vrhl tázavý pohled plný výčitek na Uršulu.

Ta v odpověď pokrčila rameny a pronesla svým obvyklým hlasem: „Jsem jen dítě – navíc nedostudované; co jste čekali? Že zapálím hrad a nechám vás shořet na kost?“ a s uraženým pohledem, že totiž nikdo nedocenil ukázku její magie, se vznesla do vzduchu a napálila to v plné rychlosti do záchodové mísy v jedné otevřené kabince, která byla otočená směrem ke dveřím a i oběma profesorům. Díky čemuž voda, která z toalety vyšplíchla, ošplíchla jak Severuse, tak Harryho.

Harry svůj zrak neochotně přeorientoval zase zpět na Severuse. Severus mu vrátil nakvašený pohled. Tichá zlost dřímala na dně Severusových očí a jeho nitra. Severus neudělal nic pro to, aby ji osvobodil. Opět jen zatím.

Dle Harryho mínění vypadal zvláštně – promočený na kost, s vlasy zplihlými a lepícími se mu k obličeji, do čehož vystupovaly jeho velké, temné oči boha pomsty. (Samozřejmě i lícní kosti a nos, ale to na tom bylo opravdu ze všeho nejmíň podstatné.)

A Severus jediným pohybem otevřel dveře. Voda se z umývárny vylila do chodby. Nasupený Severus vyrázoval z umývárny a v závěsu za ním Harry, o nic méně nasupenější.

Minerva, profesorský sbor i synové Harryho a Severuse si popotahovali zmáčené hábity a vrhali na oba jednoznačné pohledy: „Muselo to být?!

„Buďte ráda,“ rozsekl ticho zvláštně zamrzlý hlas Severuse Snapea, jež mluvil k Minervině nespokojenému zamlaskání, „že jsem vás nenechal v umývárně s námi,“ a řekl to tak, že si Minerva nedokázala neuvědomit, jaká čest by to dle Severusova mínění pro ni měla být.

Minerva si prohlédla Severuse, poté Harryho a pak řekla: „Severusi, měl bys Harrymu nabídnout, jestli by se od tebe nemohl odletaxovat do bytu. Přece jen… on je téměř nahý a ty jsi… oblečený. Harry si nebude dávat hábit, když je od Merlinví jaké vody, a procházet nahý chodbami taky nemůže.“

Severus se pomalu vražedně otočil na Harryho, který nezůstával s vražedností pozadu, změřil si jeho vzhled ledovým, nepohnutým pohledem. Narovnal se, zvedl bradu a pak důstojně odkulhal do podzemních místností, z kterých nejspíš nezbylo mnoho.

„To nic…“ snažila se Minerva zachránit situaci, „stejně je tam voda… ani krb byste nezapálili.“

Harry si vzal z Ezechielových rukou svůj hábit a pak důstojně, s holým trupem, odkráčel přesně opačnou stranou chodby.

„Tak… kdo mi pomůže vysušit sklepení?“ zeptala se Minerva opět nadšeně právě se rozcházejícího hloučku studentů a profesorů.

02.11.2009 17:13:36
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one