Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Harry nespokojeně bubnoval prsty do desky stolu Osudovou. Střídavě sledoval prsty a hodiny na stěně. Z podmračené nálady ho vytrhlo zaklepání na dveře. Přestal ťukat a s vnitřním napětím vzhlížel ke dveřím. „Dále,“ řekl a pozoroval, kdo k němu přichází. Asi v prvním momentě pocítil zároveň zklamání a radost.

„Rose!“ přivítal svou drahou kmotřenku.

„Ne tak nadšeně,“ krotila ho hned ode dveří, jež za sebou přivřela, a pokročila bez vyzvání před Harryho stůl. Přes čelo jí přelétl bouřkový mrak, když si prohlížela tu část Harryho zklamání, kterou našla vepsanou v jeho tváři. Řekla: „Svolává nás ředitelka, Harry.“

Harryho zamračení se na ta slova prohloubilo: „Nevíš, co chce?“

„Ne,“ zavrtěla Rose hlavou, „prý to chce říct nám všem osobně.“

Harryho zamračení se prohloubilo ještě o kus víc: „Všem?“

Rosina ramena byla ztuhlá napětím, když nejistě přitakala: „Všem.“

Poslední tóny Osudové dozněly.

---

„Děkuji,“ pronesla Minerva, jakmile vstoupil Harry s Rose do dveří. Přičemž Severus si opozdilce změřil s pohrdavou výmluvností.

„Dobrá, z časových důvodů přejdu k věci. Budeme mít návštěvu. Důležitou. Potřebuji pomoci s organizací. Jedná se o delegaci z Francie na počest Bradavic a Krásnohůlek. Přijedou za týden… nemáme moc času. Nemáme VŮBEC čas! Každému z vás jsem připravila rozpis, který budete muset zvládnout. Dotazy?“ a s lusknutím se každému objevil štos pergamenů v náručí.

„Dobrá,“ prohlédla si všechny v místnosti s úsměvem, „nejsou-li dotazy, měla bych na vás ještě jednu prosbu. Jelikož budou na oficiální večeři zváni i všichni profesoři… z Bradavic i Krásnohůlek… chtěla bych vás moc požádat, zda-li byste se všichni – všichni,“ přičemž vrhla víc než významný pohled na dva členy svého profesorského sboru, „mohli chovat slušně… ukázněně… přívětivě… přátelsky?“ přičemž poslední slovo na rozdíl od prvního vyznělo značně nervózně. „Chci vzbudit dojem školy, jež pracuje v přátelském, ne-li rodinném duchu.“

Harry si odkašlal a zvedl bradu: „A proč se díváte na mne?“ pozvedl obočí a rukou si zajel k okraji hábitu, který zmuchlal v ruce. Levé obočí mu vyletělo vzhůru. I z držení těla bylo všem zřejmé, koho paroduje. „Vždyť já jsem vzor naprosto slušného a přátelského chování.“

Nikomu z profesorů nemohla uniknout dusná atmosféra, která na ta gesta a slova padla na místnost. Žádný z profesorů nechtěl mít spory ani s jedním, ani s druhým ze dvou profesorů. Což navozovalo zvláštní až komické situace v normálním životě Bradavic. Jen ředitelka se odvážila zasáhnout. Občas. Nyní to neudělala. Čekala, co Severus, i když věděla, že taková urážka by dopálila každého. Nebyla si jistá, jak to zvládne právě Severus. Úšklebek? Parodování Harryho? Napjatě čekala, co se z toho vyvrbí.

Severus se prkenně narovnal a s prázdným, zamlženým pohledem dívajícím se a přehlížejícím Harryho řekl úsečně: „Slyšela jste pana Pottera. Nemáme zdání, proč se na nás díváte. Já osobně jsem zosobnění inteligence. Tudíž si dokážu věci přebírat rozumem. Ovšem…“ zarazil se a pokračoval tragickým hlasem, přičemž se lítostivě ohlédl na ředitelku, „rozum je dar a nerozdává se při nákupu Nimbusu dva tisíce.“

Harry splaskl, aby se naštvaně nafoukl a prolétl mu v očích mstychtivý pohled: „Úplně souhlasím tady s kolegou.“

Minerva protočila oči a oddechla si, že tentokrát nemusela řešit výbuch Vesuvu.

---

„Kdes zase byl?“ obořil se Harry na svého syna.

„Tati… je jedna… ty nespíš?!“ Ezechiel přelétl otcovu postavu usazenou v křesle. V ruce držel sklenici. Pro Ezechiela špatné znamení.

„Otázka nezní, co nedělám já, zní, co neděláš ty, Ezechieli,“ Harry rozsvítil.

„Tati…“

„Ne,“ přerušil Ezechiela Harryho jaksi definitivní hlas. „Už žádné výmluvy. Ode dneška máš domácí vězení.“

„Zítra je famfrpálový trénink,“ hrklo v Ezechielovi, zrudl a snažil se zachránit poslední střípky rozbité sklenice.

„Na tos měl,“ a Harry Ezechiela zastavil dalším gestem, „myslet dřív.“

S tím Harry odložil sklenici na stolek, vstal a odešel z obývacího pokoje.

Ezechiel měl hodně o čem přemýšlet. A předně nad tím, jestli – a poté jak – tohle mohl jeho otec udělat své koleji.

---

Psal se třetí říjen a bylo nadmíru zřejmé, že cokoli, co profesoři nestihli udělat do včerejška, dnes už nestihnou. Jelikož již zítra se konala ona důležitá večeře.

Harry splnil sotva dvě třetiny z onoho seznamu a začínal být zoufalý… Dohlédnout, aby byl vyčištěný každý kout a roh, každá polička a každá příčka zábradlí, od astronomické po sklepení… postarat se o to, aby se každé okno, sklo, sklíčko, zlato, stříbro a bronz lesklo… zorganizovat, kde se mezitím budou pohybovat studenti, připravit pro ně program… domluvit se s profesory a prefekty – vše to a víc bylo nad jeho síly a čím blíž byl den příjezdu Francouzů, tím nervóznější byl, jelikož viděl, co vše má ještě stihnout a… nestíhá.

Proč zrovna jemu dala Minerva tak nic neříkající funkce – to Harry skutečně netušil.

„Pojď už spát,“ zaskuhral ve dvě ráno Ezechiel na Harryho.

„Jakmile tohle zanesu do ředitelny. Běž spát,“ odbyl ho Harry a dál čmáral po pergamenu. A Ezechiel šel.

Jakmile Harry dokončil svůj seznam, zanesl ho do ředitelny. Než plánoval návrat do ložnice, procházel se. Nakonec skončil ve vstupní hale. Rozhodl se vejít do Velké síně.

Rozhlédl se. Všude to zářilo a lesklo se. Vše bylo perfektní. Snad si to takhle představovala ředitelka. S tichým povzdechem rozléhajícím se síní vzal hůlku a začal šeptat latinská kouzla, načrtl si, jak budou stoly zítra… dobrá, už dnes, vypadat.

„Je vše připravené?“ ozval se Harrymu u ucha baryton.

Harry pozvedl obočí: „Téměř. A vy?“

„Téměř,“ odvětil Severus. Harry unaveně přikývl. Stáli vedle sebe a dívali se na okouzlující Velkou síň v modrém světle tlumených svící. Oba čekali, co ten druhý řekne. A na oba ta atmosféra liduprázdné síně plné svící působila. Oba se cítili méně jistými.

„Měl byste se jít vyspat,“ přerušil ticho Severus. Harry se pootočil a zvedl jedno obočí v tiché otázce, na niž nedostal odpověď.

Proto se zeptal: „Vy ne?“

Velkou síní se ozvalo přidušené zasmání – něco tlumeného, vycházejícího ze Severusových zavřených úst a ozývající se odněkud z hrdla: „Trpím nespavostí. Já unavený nebudu,“ řekl jako ten nejobyčejnější a nejsamozřejmější fakt.

Harry se na ta slova na Severuse otočil a věnoval mu zmatený, udivený pohled, nyní plný otázek, ne jen jedné. Zmatek byl způsoben jeho vlastní zkušeností – Severus a nespát? Změnilo se snad něco? A pokud, co?

Dřív než se stihl zeptat na jedinou, ozvalo se zašramocení. Po jejich pravici se objevila podobizna Albuse Brumbála následována Armandem Dippetem. „…jak se jim to povedlo. Ehm, dobrý den, páni profesoři!“ zašveholil Dippet nadšeně. Albus se zatvářil vážně. Mlčel. Jen se díval.

Harry, aniž by vyslovil jediné slůvko nebo se na kohokoli podíval, nasadil kyselý obličej a odešel ze síně.

„Kdy se to mezi vámi spraví?“ zeptal se vyčítavě Albus a zcela ignoroval radostného Dippeta, který naopak ignoroval atmosféru ve vzduchu.

„Jste jen obraz,“ zavrčel Severus v odpověď, „nepleťte se do věcí živých.“

S tím sám odešel z Velké síně.

20.11.2009 17:23:21
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one