Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díky své neskutečně obětavé přítelkyni, Šárce.

„Díky zkrácenému vyučování dnes přejdeme rovnou k praktickým kouzlům,“ oznámil Harry při příchodu do hodiny.

Všichni nadšeně vstali, vzali hůlky a odsunuli lavice ke kraji učebny, posléze je ochránili proti rozbití. Utvořili kruh a podívali se do jeho středu, kde právě Harry přecházel. Měl nasazený zamyšlený výraz.

„Dobrá… jste v šestém ročníku, panstvo. Za rok skládáte své OVCE. A mezi to nejdůležitější, co se tento rok naučíte, bude patřit neverbální kouzlení. Některým z vás – ač se můžete hodně podivovat, že právě vám – půjdou neverbální kouzla okamžitě, jiným – těm, u kterých byste to nečekali – půjdou tato kouzla… nepůjdou vám. Hodně, hodně dlouho vám nepůjdou. A některým se vlastní vůli nepodaří zlomit nikdy – nikdy nebudete moci kouzlit bez používání zaříkadel,“ vydechl, zastavil a podíval se na všechny kolem, kteří na něj poněkud vyděšeně civěli. Nikdy? zračila se jim otázka v očích. Harry pokračoval: „Předpoklad zní, že každý, kdo absolvoval šest ročníků Bradavic, má mít dostatečný potenciál k tomu nevyslovovat kouzla při jejich provozování. Naneštěstí… je to jen ministerský předpoklad, který – ano, pravda – je správný. Opravdu každý z vás má šanci naučit se neverbálním kouzlům. Teoreticky. A prakticky? Prakticky můžete mít spousty důvodů, proč se nechcete nebo nemůžete naučit neverbální kouzla. Doopravdy to není žádná tragédie, pokud je nezvládnete. No, pokud budete mít psychické potíže z nezvládání tohoto stylu zaříkadel v hodině – vždy se to dá zařídit nějak jinak. Vždy existuje cesta…“ Harry se ze zpola zamyšleného stavu dostal jako lusknutím prsty. Najednou studentům připadal oproti předešlé sekundě naprosto v pozoru, naprosto bdělý a absolutně ostražitý. Tu se náhle ze dne, který měl být zkrácený a oni si po skončení školy měli začít užívat, ze dne odpočinku, stal den jaksi významný. Což skutečně nečekali.

„Utvořte dvojice a vytáhněte své hůlky,“ přikázal Harry, načež se místností rozhostil hluk přeskupování.

Damián okamžitě utvořil dvojici se zmijozelským kamarádem Lokim. Ezechiel vytvořil dvojici s Elien, Dimitrij, Ezechielův kamarád, s další společnou přítelkyní, Lorè.

„Důvod, proč se učíte neverbální zaklínadla, je prostý,“ začal Harry opět hovořit, jakmile se ve třídě utvořily dvojice. „Dávají vám náskok. Moment výhody před protivníkem. Je to zlomek sekundy, který využíváte ve svůj prospěch. Vytvořit neverbální kouzlo je otázka soustředění, duševní síly… a je podstatné chtít ho vytvořit. Formy černé magie, řekl jeden můj bývalý profesor, jsou četné, rozmanité, proměnlivé a věčné. Boj proti nim se podobá boji s mnohohlavou nestvůrou – kdykoli přeseknete některý z jejích krků, naroste jí hlava ještě zuřivější a vychytralejší, než byla ta stará. Bojujete proti silám, které nemají pevnou podobu, jsou přizpůsobivé a nezničitelné. Dodávám, že přesto bojujete. Otázka proč by byla jistě namístě. Stejně jako jestli s citovanými slovy souhlasím. Což nemůžeme řešit, pokud máme posledních pětadvacet minut před sebou. Jeden z dvojice namíří na toho druhého hůlkou a bude se snažit na něj beze slov seslat kletbu či kouzlo a druhý se mu v tom beze slov bude snažit zabránit. Dejte se do práce.“

S těmi slovy přešel Harry opodál a chvíli se díval, jak se nic neděje. A pak to začalo. Nejprve Zmijozelové, které následovali Nebelvíři, jež považovali za svou povinnost oplatit podvod.

Vzduchem začalo létat Expelliarmus stejně jako kouzla typu „Žer slimáky“. A každé z nich bylo proneseno šeptem.

„To by stačilo,“ zarazil je Harry. Na ten povel všichni přestali a otočili se k Harrymu. „Mám pocit, že nejsem tak strašný, abych vás donutil podvádět hned první hodinu.“ Pozvedl obočí a čekal, co z jeho studentů vypadne. Z nikoho nevypadlo nic.

„Pane Snape, pane Pottere,“ oslovil mladíky, kteří se zatvářili znechuceně. „Zkusíme si, jak to má fungovat. Pane Pottere,“ a přešel za svého syna. „Zvedněte hůlku do standardní pozice. Tak, vybral jste kouzlo?“

„Expelliarmus,“ odpověděl Ezechiel bez zaváhání.

„Dobře. Myslete na formuli. Myslete na to, co cítíte pokaždé, když kouzlo přejde přes vaše prsty, skrz hůlku a zamíří k cíli. Myslete na to, jaké je. A hlavně myslete na to, že chcete, aby prošlo,“ Harry přistoupil k Ezechielovi, opravil jeho postoj, aby stál víc našikmo proti Damiánovi, poopravil držení hlavy, aby viděl co nejvíc ze svého potenciálního nepřítele, sjel rukou pod Ezechielovou rukou a ukázal mu, jak přesně má mířit. Opravil výšku i zápěstí, sílu, se kterou Ezechiel držel hůlku. „Teď je to na tobě,“ zašeptal mu do ucha a ucítil magii, jež vibrovala Ezechielovým tělem. Ustoupil, přešel k Damiánovi.

„Naproti tomu vy,“ řekl a stoupl si přesně stejně za Damiána, který se tolik podobal matné vzpomínce mladého Severuse Snapea, „musíte myslet na to, že vás ten člověk naproti vám ohrožuje. Míří na vás hůlkou a vy nevíte, jestli to, co vám chce provést, je neškodná kletba způsobující bradavice, nebo smrtelně nebezpečná, černá magie. Musíte být připraven kdykoli vyvolat štít, jež vás ochrání před kletbou. Nebo kouzlo, které se srazí s protivníkovým. A v nejhorším případě budete zkrátka muset zareagovat tak, že… utečete. Ani útěk není tak hloupý jako smrt, to si pamatujte.“

Přiblížil se zezadu k Damiánovi, opravil také jeho postoj, opravil držení hůlky a výšku, ve které hůlku svíral. Ukázal mu, jak má dýchat, připravil ho na kouzlo, které se proti němu mělo každým okamžikem blížit.

Odstoupil: „Teď,“ ostře poručil. A staly se hned dvě pro Harryho poněkud neuvěřitelné věci v příliš rychlém sledu.

Zatímco z Ezechielovy hůlky na Harryho povel vyletělo kouzlo, aniž by Ezechiel cokoli hlesl, s Damiánovou hůlkou se příliš dlouho nic nedělo a Harry už si připravoval do háje skvělou omluvu pro Severuse, proč se zrovna jeho syn stal terčem Harryho syna. A pak, na poslední chvíli, se místností ozval výkřik: „Protego!“ díky němuž si Harry jen částečně oddechl. Nebude muset vysvětlovat nic.

„Zbláznil ses, Pottere!?“ vykřikl šokovaný Damián.

„A co že ty ses zarazil, Snape? Neměl jsi snad použít neverbální kouzlo, když už jsme u toho?“ pustil se do něj na oplátku Ezechiel.

„Chtěl jsi mě zabít nebo co? Magore!“ utrousil nakvašeně Damián.

„Přestaňte oba,“ zarazil Harry hádku. Bylo zvláštní, hodně zvláštní, že Ezechielovi se podařilo napoprvé tak silné kouzlo neverbální, co mu ale přišlo neuvěřitelnější, byl fakt, že se Damiánovi nepovedlo kouzlo vůbec žádné. Severusovu synovi! Jeho chloubě!

„Prohoďte si role,“ přikázal Harry.

Oba mladíci pozvedli hůlky, značně zamračení. Ale ať se snažil sebevíc, z Damiánovy hůlky nevylétlo jediné kouzlo, prach nerozsadil jediný poryv magie a co hůř, Harry z něj pomalu žádnou magii necítil.

„Pche,“ ozval se nakonec Ezechiel netrpělivě, „od syna takového otce bych očekával víc,“ a obrátil se na podpatku, což neměl dělat. Damián, vzteky bez sebe, se smísením zoufalosti a nenávisti, vyhrkl to nejsilnější Mdloby na tebe, které Harry za poslední roky měl možnost spatřit. Naneštěstí – slova zaklínadla vyřkl.

Harry jediným švihnutím hůlky a rychlejším pohybem, než jaký kdy jeho studenti viděli, odklonil kletbu a díval se střídavě z bledé Ezechielovy do bledé Damiánovy tváře.

„Končíme,“ poručil Harry otřeseně a Damián sebou na to trhnul, rychle se spakoval a vystřelil ze třídy.

„Dostane školní trest, že jo?“ naléhal Ezechiel na Harryho, jakmile osaměli. „Jasně mě napadl!“

„Ezechieli,“ řekl Harry a sám se nenáviděl za to, jak konejšivě Brumbálovsky jeho hlas zní, „teď prosím ne.“

„Tati! Napadl mě před celou třídou a tebou!“

„Oba jste se chovali jako třináctiletí. Neměl jsi ho provokovat. Pokud by se to opakovalo, samozřejmě to tak nenechám. Teď ho nechej být, dobře?“

„Tati…“ dovolávaly se Ezechielovy oči spravedlnosti.

„Teď ne,“ odvětil Harry úsečně a začal se pomalu ale jistě přesouvat ze třídy, ve které zanechal Ezechiela s vítězoslavným pohledem, do Velké síně.

---

„Pane Pottere,“ zastavil ho hlas, když byl těsně před Velkou síní.

„Poppy!“ vykřikl překvapeně, jakmile ženu spatřil.

„Pane Pottere!“ oslovila ho žena rázně, jakmile ho dohnala. Chytala se za srdce a ztěžka dýchala – dle Harryho názoru už neměla ani na to, aby vykonávala své povolání, natož aby běhala po hradě.

„Co se děje?“ zeptal se místo přehodnocování vlastních názorů.

„Ředitelka mě zabije,“ protáhla nakonec nešťastně a opřela se o Harryho předloktí.

„Co se stalo?“

„Nikde nemají ananasy!“

„Ananasy?“ vyhrkl Harry a vytřeštil oči.

„Minerva je výslovně chtěla, věděla, že skřítci je neseženou, ale řekla, že já to zvládnu. Nemůžu nikde sehnat ananasy ani zlaté sedmnáctiramenné svícny! Kde mám, pro pána krále, sehnat TAKOVÉ svícny! Ona se musela naprosto zbláznit,“ a přes ta slova jí z hlasu vyčnívala neskutečná lítost, že zjevně stejně jako Harry nestihla splnit celý seznam úkolů. „Zabije mě,“ dodala.

„Nezabije,“ protáhl Harry zahořkle, „seženu je.“

„To se vám nepodaří,“ protáhla s přimhouřenýma očima. „V celé Anglii se k ananasům a zlatým svícnům nedostanete. Věřte mi – zkoušela jsem to!“

„Poppy? Klid. Běžte si sednout do Velké síně a uklidňovat Minervu. Já to vše obstarám. Běžte. Běžte!“ Doprovázený nevěřícným pohledem, vydal se Harry místo do Velké síně ze vstupní síně ven.

---

„Máte nádhernou výzdobu,“ oslovila madame Cristalline potěšeně Minervu. „Jsem… jak se to?“ obrátila se na svou mladou zástupkyni.

„Jste potěšena pozváním?“ dodala za ni Fleur Delacourová.

„Tak,“ přitakala ředitelka Krásnohůlek.

„Oh, to já děkuji, že jste sem vážila cestu,“ a všichni profesoři sborově přikyvovali, div že se jim hlava z krků neskutálela. „Abych nezapomněla,“ dodala po nadšeném přivítání se, „pro zjednodušení jsem požádala tady profesora Snapea,“ gestem si přivolala Severuse k ruce, „aby nám připravil lektvar, který prolomí jazykové bariéry. Severusi?“

Severus s těžce kroceným znechucením vytáhl várku lahviček na světlo světa. Luskl prsty a objevil se skřítek s podnosem takových lahviček.

„O la la,“ vzdychla madam Cristalline směrem k lahvičkám. Začala cosi rychle drmolit ke své zástupkyni ve svém rodném jazyce.

„Oui,“ odvětila Fleur nejprve ke své nadřízené, až pak se obrátila k bradavickým profesorům. „Madame Cristalinne vás nechce nijak urazit, jen by moc ráda ověřila, že nejsou tyto lahvičky otrávené.“

Madame Cristalline si ještě jednou přitáhla Fleur, která posléze spěšně dodala: „Prý se na ni nemáte zlobit, že je to zkrátka zvyk z války.“

„My to samozřejmě chápeme,“ a ředitelka Bradavic věnovala všem delegátům z Krásnohůlek chápavý úsměv, o kterém Severus věděl, že tak docela upřímný není. Severus osobně si pomyslel, že žádná tak strašná válka ve Francii nebyla, moudře ovšem ani slovem tento fakt nekomentoval. Dámy si převzaly jednu z lahviček a poslaly ji krbem do Francie, odkud během pěti minut přišla odpověď, že tato ampulka s tímto lektvarem – lektvar byl zpět přiložen – je v pořádku. Ředitelka Krásnohůlek ji okamžitě vypila a pobídla všechny ostatní: „Berte si!“

I když to řekla francouzsky, jako by jí všichni rozuměli, okamžitě se každý napil ze své lahvičky.

A ať už čekala madame Cristalline cokoli, všichni prvních pár sekund napětí přežili. Severusova ješitnost dokonce taky zůstala nepošramocená – nebo se tak prozatím tvářil.

„Tak a kde je pan Potter? Taková hvězda kouzelnického světa. Těšila jsem se, že ho konečně uvidím na vlastní oči!“ zašveholila nadšeně ředitelka Krásnohůlek, na což se Fleur rozhlédla a madam Pomfreyová nespokojeně poposedla na židli.

„Dobrá otázka!“ přitakala Minerva usmívající se od ucha k uchu, div že si samým nadšením nerozpůlila hlavu. „Kde je Harry?“ zeptala se tentokrát o poznání nervózněji a netrpělivěji svého dlouholetého kolegy, který zatím zůstal při její ruce.

„To nemám naprosto nejmenší tušení,“ odvětil Severus. Oproti normálnímu dění, kdy by byl za jeho nepřítomnost vděčný, tentokrát byl značně naštvaný, že na otázku nedokáže podat uspokojivou odpověď.

„Asi se musel zdržet se studenty. To víte – profesor tělem i duší,“ omlouvala jeho nepřítomnost Minerva.

„Och, to dovedu pochopit. Také někdy litujete, že na učení už nezbývá čas, drahá?“ čímž se rozjel slibný rozhovor mezi dvěma hlavami dvou kouzelnických škol, který se, jak postupoval čas, přemístil ke stolu, kde se začalo večeřet.

*1

---

Harry naposledy zkontroloval vzhled v lesklé ploše vystaveného poháru a s úsměvem na rtech otevřel dveře.

„Harry!“ vykřikla Minerva napůl naštvaně, na čtvrt radostně, na čtvrt úlevně.

„Monsieur Potter!“ vykřikla nadšeně madame Cristalline.

„Dobrý večer, paní ředitelko, madame Cristalline,“ uklonil se, přešel k židli ředitelky Krásnohůlek a políbil jí ruku. „Fleur, pane profesore,“ pozdravil i zbytek osazenstva kývnutím hlavy, jen Snape a Fleur měli tu čest, že byli osloveni. „Omlouvám se, paní ředitelko,“ obrátil se zase na ředitelku. „Musel jsem si něco vyřídit.“

Posadil se na poslední volné místo. Okamžitě k němu byla přistrčena lahvička s lektvarem.

„Děkuji, nechci,“ odmítl Harry okamžitě.

Profesore,“ oslovil ho Severus netrpělivě.

„Já francouzsky umím,“ ujistil ho Harry opakovaně.

„Je mi jasné, že byste rád předváděl svůj chabý pokus o francouzštinu, kterou jste se naučil někde… ehm,“ zarazil se, když si uvědomil, že mu všichni okolo rozumí, „ovšem obávám se, že pokud nechcete vypadat jako vyšinutý… blázen a opakovat každé sdělení dvakrát, měl byste překousnout své exhibicionistické sklony a ten lektvar si vzít,“ a Harryho opět propálil jeden temný pohled. Přičemž si všiml, že Severuse propaluje na oplátku pohled ředitelčin. Harry nasadil úsměv. „Děkuji vám, profesore,“ a bez dalšího odporu se stejně falešným úsměvem do sebe lektvar nalil.

Poté konečně oplatil ještě jeden pohled, který dlužil, směrem k Pomfreyové a pak podíval se, co má na talíři.

Večeře postupovala a témat ke konverzaci ubývalo. A jistoty, že se nic na vztahu Severus a Harry nezměnilo, přibývalo.

„Nemohu se vynadívat… vaše výzdoba je tak skvělá… tak typicky anglická,“ usmála se ředitelka Krásnohůlek. „A ty krásné sedmnáctiramenné svícny… mít je tak u nás,“ povzdechla si madame Cristalline.

„Máte nesporně také své přednosti,“ usmála se Minerva potěšeně. A zatímco Poppy vrhala vděčné a nadšené pohledy na Harryho, Harry vrhal znuděné pohledy výlučně na číši s vínem.

„Je ale fakt,“ pozvedla obočí Cristalline, „že občas máte tendence vše přeplácávat.“ A automaticky vrhla – nešťastnice – pohled na závěsy a přejela kousek stropu pohledem, na což Fleur stiskla rty.

„Vážně?“ pousmála se Minerva a kyselost spláchla vínem, „zato vy občas svou strohost přeháníte, nemyslíte?“

„Podal byste mi sůl?“ ozval se Severus směrem k Harrymu, který na to zvedl letargický pohled na Severuse a zatvářil se, jako že neví, co to po něm chce, a že se hodně diví, že to mluví právě na něj.

„Sůl?“ zopakoval dutě a teprve potom se podíval před sebe. A opravu – kousek od jeho číše se nacházela solnička. Harryho pohled se vrátil zpět na Severuse. Narovnal se na židli a v očích mu zahráli čertíci, když odpověděl: „Ne.“ Ruce si při té očividné drzosti a naprosto nevhodném chování založil na prsou. Fajn – pokud se mezi nimi nic nemění, pak vše zůstává při starém.

Očekával, že Severus vytáhne hůlku a prostě si sůl přivolá, ale dočkal se toho, že Severus prudce odsunul židli, až nejen že vydala skřípavý zvuk, což dokáže jen těžké dřevo posouvané po kameni, ale dokonce se povážlivě zakymácela, přešel k Harryho židli, o níž se opřel a natáhl se pro sůl. Ve všem byla prudkost a vražedná rozhodnost.

„Vidím,“ protáhl nakonec tiše, přesto se postaral, aby ho všichni u jediného společného stolu slyšeli, „že slušnému chování jste se stále nenaučil, že profesore?“ a Severus odvlál zpět na své místo.

„V jednoduchosti je krása,“ namítla nepoznamenaně madame Cristalline.

„Opravdu,“ zdálo se, že se Minerva vzdává, když si přiložila číši opět k ústům, jen Harry věděl bezpečně dobře, že bude pokračovat. A právě v tu chvíli dořekla Minerva: „Někdo ji zkrátka potřebuje, aby se vůbec vyznal,“ a opět si zavdala doušek vína.

A madame Cristalline pochopila urážku o sekundu později.

„Madame Cristalline?“ přerušil Harry nadechující se ředitelku Krásnohůlek. „Slyšel jsem, že se u vás dějí velké změny. Prý jste opravovala přední část hradu a při té příležitosti jste nechala pořídit novou vitrínu na poháry. Je to pravda?“

Madame Louise Cristalline se podívala tam a zpět z Harryho na Minervu.

„Povídejte, prosím,“ zažadonila Rose po Harryho pravici snaživě.

Madame Cristalline, ředitelka Krásnohůlek, se nakonec nechala odvést od tématu a rozvykládala se o změnách Krásnohůlského hradu, velmi podporovaná celým bradavickým sborem profesorů.

„Takže počítáme, že by to do poloviny tohoto měsíce mělo být hotové. Ostatně i to je důvod, proč jsme uskutečnili tuto akci v oněch slavných Bradavicích. À propos,“ protáhla a ustala pohledem na poněkud klidnější, avšak zamlklé Minervě, „musí být neskutečně těžké mít smíšenou školu, kolegyně…?“ a hodila Minervě rukavici. Jako hrdá Nebelvírka rukavici zvedla. Později Harry rozjímal nad tím, jestli to udělala záměrně nebo netušila, že se pod rukavicí skrývá nášlapná mina.

„Ne tak těžké, jak by se mohlo zdát,“ odvětila prozatím klidně.

„Je to něco na způsob… jak se to jen…? Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos?“ pozvedla obočí a pokračovala. „Docela bych věřila, že zkušený ředitel Brumbál zvládal oddělit obě pohlaví od sebe… ale jak složité to musí být pro vás, drahoušku?“ řekla a s ladností Francouze si přejela prsty po perlovém náhrdelníku na krku.

„Víte, drahoušku,“ usmála se Minerva a s grácií Angličana se napřímila na své židli, oči jí zasvítily, „náš hrad má jméno a hodně mocných předků. Otázka rozdělování mužské a ženské koleje je bezpředmětná. Zvláště když kouzla si sama poradí s takovou banalitou.“

„Vážně?“ řekla se zaujetím ředitelka Krásnohůlek. Tentokrát vypadala, jako by ji téma hovoru zaujalo.

A na její zvědavost Minerva prohlásila stejně vítězoslavným jako starostlivým hlasem: „Co mi už dělá větší starosti, jsou páry stejného pohlaví. Povězte, Louise,“ a s typickým anglickým pozvednutím obočí pokračovala, „jak tohle řešíte vy?“

Tento dotaz způsobil hned několik reakcí.

Od nejzajímavějšího – tedy – Severus Snape se poprvé v životě rozkašlal z toho, co vypil. Hned posléze následovalo vyprsknutí vína po bílém ubruse, planoucích sedmnáctiramenných svícnech a jídle nebohé madame Louise Cristalline. Harry vyvalil oči, Poppy Pomfreyová zalapala po dechu a všichni se vyděšeně ohlédli na samotnou Minervu McGonagallovou, která vylosovala nad tímto výjevem vítězný úsměv, číši v ruce použila k přípitku a šibalské ohníčky pokukovaly výhradně na druhou ředitelku, která, jakmile se vzpamatovala, zaječela: „Naše děvčata spolu rozhodně žádná…!“ na což neuvěřitelně zrudla a nafoukla se jako krabice zkaženého mléka, stihla si i automaticky roztírat kapičky vína po celém hábitu.

„Ale no tak, drahoušku, nebuďte naivní,“ usmála se na ni Minerva blaženě, naprosto spokojená se svou odpovědí.

Ředitelka Krásnohůlek praštila ubrouskem na stůl a vypochodovala velkými dubovými dveřmi. Fleur střelila jeden pohled na Harryho a vyběhla za svou nadřízenou.

Od toho okamžiku byli všichni u stolu jako na trní. Zvláště protože u něj zůstalo zbytek delegace z Krásnohůlek a ony profesorky vypadaly stejně vyplašeně jako profesoři Bradavic.

A přitom by si mnozí profesoři tohle se svojí ředitelkou na místě vyříkali. Takhle se ale neodvážili.

„Dá si někdo kávu?“ zeptal se Harry po deseti minutách a pozdvihl obě obočí.

„Černou,“ odvětil Severus okamžitě.

A ozvalo se pár dalších proseb o kávu, přičemž během tří sekund každý dostal svou.

Harry se nadechl, aby něco řekl, ale Severus – s hrozivou předtuchou, co zase by mohl Potter způsobit – ho předběhl: „Povězte, kolego,“ opět ten výsměšný důraz, aby si Harry náhodou nemyslel, že ho považuje za rovnocenného, „kdepak jste se tak zdržel? Vaši obdivovatelé tu na vás čekali…“ obrátil se a pousmál se na jednu profesorku z Krásnohůlek, mladou, a jakmile spatřila Severusovu nasazenou masku zdvořilosti, i pohihňávající se, rudnoucí a uhýbající očima. Tak na TOHLE že sbalil Snape svou manželku? podivil se Harry.

„To víte, kolego,“ zdůraznil Harry ještě spíš tu hloupou přezdívku, „někdo má čas cpát se u stolu od začátku hostiny, jiný ještě musí pracovat,“ a upil kávy.

„Chápu vaše vytížení, my darling,“ ozvala se další horlivá profesorka z delegace Francouzů a Severus se upřímně podivil, ŽE se Potter kdy oženil.

„To jsem moc rád,“ usmál se Harry na Francouzku víc než povzbudivě a víc než vroucně.

Severus protočil oči a položil lžičku prudčeji, než nezbytně musel: „Někteří, kolego, si stihnou své povinnosti udělat včas, víte? Oh, jistěže… nevíte,“ řekl a jeho hihňající se stoupenkyně rozšířily řady. Severus jen taktak přemohl protočení panenek a Harry to s uspokojením přivítal. Tohle Snapeovi patří. Nepokrytě – věděl, jak takové davy Severus nesnáší. O to víc mu jich přál.

„Jsem ráda, že je veselo,“ vrátila se ředitelka Krásnohůlek do místnosti spolu s Fleur.

„Víte, paní ředitelko,“ oslovila Minervu a posadila se zpět na své místo, „že jsem vám málem zapomněla sdělit, proč jsem iniciovala tuto sešlost?“ a věnovala Minervě unavený úsměv. Harry jediným pohledem zkontroloval čas – jedenáct pryč. To byla dlouhá večeře, přestože pro něj začala někdy v devět hodin. Na stole se objevily ananasové poháry. Vyměnily tak koláčky a zákusky.

„Poslouchám,“ odpověděla Minerva prostě. Obrazy kolem napjatě sledovaly události stejně jako je nervózně sledovali profesoři.

Scorpius zatahal Severuse za rukáv: „Tys věděl, že ředitelka neví, proč sem krásnohůlští přišli?“ Severusova odpověď byla zamítavé zavrtění hlavou. A zatímco si vyměnili podobné pohledy Scorpius a Rose, přesně stejně vážné pohledy si vyměnili i Severus a Harry.

„Jde o nabídku,“ uvedla Cristalline ihned. „Již před deseti lety měli profesoři z Kruvalu před sebou těžké rozhodování, způsobené velkým počtem studentů, zda-li zbourají svou školu a postaví větší na jiném místě – což by zabralo příliš času – anebo odkoupí cizí pozemky, které přes povolení svých ministerstev přistaví ke svému pozemku. Rozhodli se pro druhé. A požádali tehdy jednu ze škol, kde bylo studentek mnohem, mnohem méně, aby jim pomohla. Vzali si naši část hradu a označili ji za dar z Krásnohůlek. A nyní máme stejný problém my – mnoho studentek a málo místa. Vy, naopak, máte dnes poměrně málo studentů a velké, neskutečně velké pozemky, kterými ani Kruval, ani Krásnohůlky nedisponují a nikdy disponovat nemohly. A má nabídka zní – pokud nám umožníte vzít si část vašeho hradu, myslím tím doslovně, transferre*2, tudíž nechali bychom ho přemístit do Francie – dohodli jsme se s ředitelem Kruvalu, že by bylo konečně rozumné rozdělit vaši školu na mužskou a ženskou část, s čímž bychom vám rádi pomohli. Poskytli bychom koleje a prostory pro vaše studenty. Říkali jsme si, že by to pro vás mohlo být zajímavé… takže,“ a madame Cristalline pozvedla obočí na znamení, že trpělivě vyčkává na odpověď.

Minerva okamžitě odsunula židli, asi ve stejné chvíli jako Harry, je oba následovala o sekundu později Rose. Všichni se dívali na všechny. Harry jen na Minervu a vyčkával a díval se na výraz její tváře a obával se, co udělá.

V dalším okamžiku se Minerva otočila a odrázovala do místnosti za Velkou síní. Harry ji následoval. Proč vždy tušil, že se do té místnosti vrátí z přesně stejně závažných důvodů, z jakých do ní šel poprvé? A za ním se rozhostil šum, ale on ignoroval Cristallino: „Řekla jsem snad něco?“ a poplašený hlouček francouzských profesorek. Vešel do místnosti a utíkal za ředitelkou.

Další, kdo okamžitě vstal a Harryho a Minervu následoval, byl Severus. Severus, jenž gestem naznačil, aby Rose se Scorpiusem zůstali a zadrželi kohokoli, kdo by chtěl jít za ním.

„Paní ředitelko?“ ozval se Harry a uvědomoval si, že tam někde vzadu, za jejich zády, se otevírají dveře. Ale bylo to něco nepodstatného, co se vyřeší později. Teď potřeboval uklidnit ředitelku.

„Profesorko McGo…“

„Ať odejdou,“ když se Minerva ozvala, její hlas zněl v místnosti osvětlené krbem jako hromádka sulcu. A když se ukázala na světle, chvěla se vzteky. Přesto ten jediný požadavek byl naprosto klidný.

„Nemůžu jim říct, aby šli,“ domlouval jí Harry, jako by domlouval vystrašenému kotěti.

„Nebudu křičet,“ oznámila Harrymu a Harry uviděl slzy, jež měla v očích. Slzy vzteku a bezmoci. Vyrovnaně, byť trhaně se nadechla, při čemž se Harry přisunul blíž a ruce měl natažené před sebou, čímž ukazoval, že jí nijak neublíží. „Ale pokud je nevyhodíte…“ těkala očima a skutečně zoufale hledala slova, která by vyjádřila, že za sebe není schopná ručit, „pokud je budu muset vyhodit já – a já to udělám,“ řekla a byl v tom příslib Velkého třesku, „udělám to tak, že už žádná dohoda o přátelství mezi Francouzy a Angličany nebude existovat. Prosím,“ naléhala, „prosím, vyhoďte je. Hned.“

„Já to chápu,“ uklidňoval ji Harry a přiblížil se o další krok, „chápu,“ pokračoval a už byl téměř u ní, ale Minerva sebou cukla dozadu, jako by se vylekala. „Půjdou pryč, dobře?“ slíbil jí Harry a čekal, ale Minerva jako by ho nevnímala. „Dobře?“ zopakoval prostě a na to se mu dostalo vděčného přikyvování hlavy. Když tentokrát Harry přistoupil k Minervě, neutekla mu. Přivinul si ji do náruče jako vystrašené kotě a ona se celou svou vahou pověsila jemu na krk. „Ššš,“ mírnil Harry její otřes.

„Oni…“ začala Minerva vyděšeně.

„Já vím,“ přerušil ji Harry.

„Ale já…“ pokračovala dál.

„Teď jste vy ředitelka, a co nedovolíte, nestane se. Prosím, uklidněte se,“ žádal ji Harry a Minerva se začala postupně uklidňovat, vědoma si pravdivosti Harryho slov.

„Tohle přece není nezbytné,“ ozval se Severus, který celý ten výjev sledoval mlčky a jen se divil, jak kouzelně občas mohou dva Nebelvíři u krbu vypadat, i když důvody nechápal. „Nestalo se přece nic, abyste musela…“ zmlkl, když uviděl Harryho pohled. Říkal mu: Už buď zticha! A Severus si až teď, skrz to, že mu něco unikalo, skrz pohled, který na ně dva byl, uvědomil, že vpadl do nějaké intimní části něčeho, co nikdy nepochopí, protože se to týká výlučně Nebelvírů. Kdo jiný by se dokázal vyděsit kvůli pouhé nevinné nabídce? Dobrá, přiznal si Severus, zjevně nebyla tak nevinná, pokud chtěly Krásnohůlky a potažmo Kruval zasahovat do Bradavic. A to, jakým způsobem celý večer ryli do Bradavic a do Minervy, také nebylo to nejinteligentnější. Přesto si troufl odhadovat, že není třeba takto vyšilovat jen kvůli nabídce. Zmijozel, například, by to neudělal. Co víc – bylo od nich pochopitelné, že za nimi přišli. Tento druh rozšiřování škol byl posledních patnáct let v Evropě moderní. Rozšířený. Diskutovaný. Oblíbený. Byla jen otázka času, kdy přijdou i za nimi. S čím si Minerva myslela, že Cristalline a spol přišli?

„Co jste myslela, že je tohle za sabat, paní ředitelko?“ zeptal se Severus okamžitě, jakmile ho ta myšlenka napadla.

Minerva se podívala z Harryho náruče zarudlýma očima přímo na Severuse a promluvila tak vražedným hlasem, jakým ji neslyšel mluvit ani… vlastně – nikdy. Správná to lvice, jež hájí svá mláďata v podobě studentů a profesorů. Severus musel později přiznat, že je to i lepší způsob než jen s klidnou tváří a nezájmem odpálkovat hloupost a smělost cizích.

„Omlouvám se za svou pošetilost,“ vyprskla jedovatě, „domnívala jsem se, že chtějí obnovit staré přátelství s naší školou a společné turnaje a famfrpály, jako tomu bylo do roku sedmnáct set osmdesát pět,“ usekávala až nenávistně, „ne že chtějí rozkrást a rozprodat anglickou školu čar a kouzel v Bradavicích, která existovala dávno předtím, než se objevil jakýsi Ježíš Nazaretský!“

---

„Madame Cristalline,“ a Harry ředitelce věnoval jakousi úklonu, „je mi velmi líto, ale paní ředitelka mě pověřila, abych se s vámi pro dnešek rozloučil za ni.“

„Monsieur Potter,“ podívala se na něj Cristalline prosebně, „omlouvám se. Je mi to tak líto. Je sius desolée!“

Harry pro tu omluvu neměl víc než shovívavý úsměv: „Prosím, opusťte Bradavice,“ požádal a Severuse až udivilo, jak pokorně tu prosbu Harry podal. Stál mu po boku, a ačkoli byl on Minerviným zástupcem, mlčel.

„Já nechci bojovat,“ vytřeštila na něj Cristalline oči.

„Pokud vím, my také ne,“ přitakal Harry, „a proto, prosím, odejděte,“ vyzval Cristalline naposledy. Ředitelka vrhla na svou zástupkyni prosebný pohled, odešla i se svou družinou a Fleur nechala v Bradavicích.

„Mrzí ji to,“ okamžitě zatáhla Harryho mimo doslech.

„Chápu,“ povytáhl Harry obočí.

„Co uděláte teď?“ ptala se starostlivě a zatáhla Harryho i z dosahu zvědavých pohledů.

„To nechám na své ředitelce, Fleur.“

„Arry…“ Harry se zasmál. Ač Fleur žila takovou dobu v Anglii, H se nikdy nenaučila dostatečně na to, aby ho nezapomněla, jakmile byla rozrušená. A Harry pro to měl jistou slabost.

„Fleur,“ zarazil ji, „bude to v pořádku. Budeš v to zkrátka muset věřit.“

„A pokud ne?“ pozvedla Fleur ladně obočí. Harry povzdechl a uchopil jednu Fleuřinu štíhlou paži.

„Podívej,“ řekl a viděl, že má její plnou pozornost, „jsme přátelé. Už hodně let jsme přátelé. A Bradavice jsou můj domov od chvíle, kdy jsem se narodil. A hádka snad nezmění ani jednu z těchto věcí. Pokud se ptáš, co bude dál s našimi školami, pak odpovídám upřímně – nevím. Pokud se ptáš na naše přátelství, odpovídám – zůstává. A pokud se ptáš na ty okolo nás, odpovídám – dej jim čas. Teď běž, kam jít musíš,“ a ačkoli viděl ve Fleuřiných očích mírnou nevoli, vyfasoval dva polibky na každou líci a Fleur Delacourová byla tatam.

 

*1 Řekněme, že se vám za to omlouvám, ale tak nějak si nedokáži odpustit, co se Velké síně týká, dvě věci – krb a obrazy.

*2 přemístit

24.11.2009 19:27:19
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one