Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


6. Pravda někdy bolí (což je důvod k smlčení)

Ač se to zdálo nemožné, po předchozím dni se vše rozběhlo opět svým tempem.

Studenti byli stále stejně hloupí, mladí a nezkušení, měli stále tendenci detonovat Severusovu třídu a demolovat pro výcvik určené Harryho prostranství a Harryho syn byl i na druhý den stejně úspěšný v obraně, jako neúspěšný v lektvarech, a co hůř – Severusův syn byl stále stejně dokonalý v lektvarech, jako nemožný v neverbálních kouzlech.

Po pár občasně zvládnutých neverbálních zaříkadlech promluvila k Harrymu Lorè: „Pane profesore,“ oslovila ho, „nemáme ze včerejška resty?“ řekla, čímž přinutila skončit s Harryho a Damiánovými těžkopádnými pokusy o jakýkoli projev neverbálního kouzla.

„Resty?“ pozvedl Harry obočí a jako by tím přesně kopíroval někoho… kdo to jen mohl být?… koho si Lorè zrovna nevybavovala.

„Ano, pane profesore,“ poznamenal nevinně Dimitrij, „slíbil jste objasnit slova vašeho bývalého profesora,“ řekl a pousmál se. Ten kluk byl docela šibal.

„Tak slíbil,“ protáhl Harry nad jeho domýšlivostí hlas.

A všichni – splavení z pokusů – přikyvovali.

„A kdo mi tu větu zopakuje?“ ušklíbl se. Smůla – pár rukou se zvedlo. To dokáže pokazit náladu.

„Spusťte, pane Havensi,“ otočil se Harry vědomě na Dimitrije, který ruku nezvedl.

Formy černé magie jsou mnohé, různorodé, proměnlivé a trvalé. Boj proti nim se podobá boji s mnohohlavou nestvůrou – kdykoli přeseknete některou hlavu, naroste jí hlava další – zuřivější a vychytralejší, než byla ta stará. Bojujete proti silám, které nemají pevnou podobu, jsou přizpůsobivé a nezničitelné? dořekl Dimitrij bez dechu a vyčkával.

„Skoro dobře,“ odfrkl si Harry. „Dvě malé chyby. Hodně jich bylo v přibližném kopírování mého včerejšího výkladu, ale ta hrubější se týkala opomenutí něčeho, o čem jsem vám neřekl, že to nejsou má slova, ale nebyla jimi. A proto – opakování je matka moudrosti. To, co řekl, bylo: Vytvořit neverbální kouzlo je otázka soustředění a duševní síly. Formy černé magie jsou četné, rozmanité, proměnlivé a věčné. Boj proti nim se podobá boji s mnohohlavou nestvůrou – kdykoli přeseknete některý z jejích krků, naroste jí hlava ještě zuřivější a vychytralejší, než byla ta stará. Bojujete proti silám, které nemají pevnou podobu, jsou přizpůsobivé a nezničitelné. *1 Ptáte se mě, co o tom citátu soudím. Dobrá…“ Harry přešel do středu místnosti a podíval se na všechny dvojice. „Neverbální kouzlo je otázka soustředění a duševní síly. Protože to, jestli kouzlo projde vaší hůlkou i bez vyštěknutého rozkazu, je o tom, že to skutečně chcete. Což zároveň přináší i ten detail se soustředěním. Co se té černé magie týká…“ povzdechl, máchl hůlkou ve vzduchu a vyčaroval doprostřed sálu křeslo, na něž se posadil. „Existuje skutečně mnoho forem. Nejde jen o kouzla a zakleté předměty, o prokleté rodiny a formule, jež je mnohem snazší vytvořit pro zneužívání než užívání. A ukažte mi kouzlo, které se nedá zneužít. Je jich tak málo… téměř žádné. Je vždy na člověku, jak se svou mocí naloží. Což se netýká jen studentů Bradavic, ale i mudlovského dítěte v mateřské škole… Že je černá magie rozmanitá, je poněkud jasné. Že je proměnlivá… veškeré „zlo“ je proměnlivé. Ale co se té věčnosti týká… Budiž, je věčná. Ale pokaždé, když si tohle budete myslet, vzpomeňte si, že jsme tu také my. Takže i dobro, třebas ve stavu spory, je v podstatě věčné. Boj proti černé magii… je zdlouhavý a bolestivý, krutý, nemilosrdný a dokáže vás dostat na kolena. Zůstává na vás zvednout se. Což je občas hodně obtížné, když se vám nechce ani dýchat, natož vstávat. Ano, černá magie je přizpůsobivá a nemá pevnou podobu, ale to samé platí o jakékoli magii. A co se nezničitelnosti týče… víte, že to je jediné, nač nevěřím?“ a podíval se do očí všech svých studentů, jimž právě dokonale zmátl hlavinky. „Já věřím na život. A do života patří dobro jako zlo, černá jako jakákoli jiná magie. Přičemž nezničitelnost se týká obou. Jen – a opět jsme u toho – forma se mění. To, co by lidé před sto lety nazvali krutostí, je dnes dobro a to, co my bychom nazvali krutostí v sto let staré minulosti, by oni nazvali milosrdenstvím. Myslím tudíž, že teď je poněkud nad slunce jasné, jaký k těmto věcem zaujímám postoj.“

Všichni se po sobě ohlédli, zmateni. „Tak,“ ozval se do zmatku Harryho náhle opět rázný hlas, „do práce!“

---

„Dnes večeříme doma, tati?“ zeptal se udiveně Damián, když se vrátil uklidit si tašku do pokoje a mířil zpět do Velké síně za kamarády.

„Ano,“ odpověděl Severus úsečně a Damián si nemohl pomoci, ale způsob, jakým to jeho otec řekl, byl jaksi zvláštně zneklidňující.

„Dobře,“ odvětil Damián a posadil se za stůl s nachystanou večeří. Celou dobu si neřekli nic podstatného. Téměř nemluvili. A Damián věděl – jeho otec že udeří, jakmile povečeří. Tohle napětí pro něj mělo být trest. Taky jím bylo.

„Dobře, co jsem provedl?“ ukončil Damián mlčení, jakmile skřítci odnesli poslední talíře.

Severus nepohodlně poposedl – Damián vypadal jako jeho mladší kopie. Byl přesně stejný. Byla to tabula rasa*2 nemající nic společného s jeho krušnou minulostí. Byla to Severusova druhá šance udělat něco jinak. Lépe. Damián byl Severusem a vlastně byl v tolika ohledech lepší. A teď mu měl Severus něco vytýkat. Nechtěl. Ale cítil, že musí, jinak to skončí špatně.

„Zase jsi byl pryč, i když jsem ti to nedávno výslovně zakázal,“ nakousl Severus jablko.

„Omlouvám se. Měl jsem moc učení a Spark se nabídl…“

„Nemá se co nabízet. Zvláště ne do jedné do rána, Damiáne,“ zamračil se Severus a podmračenost mu i zůstala.

„A s kým jsem měl ty úkoly dělat? S tvým v láku naloženým kuřetem Luím? Nezlob se, tati, myslím, že to přeháníš.“

Damián vystrašeně poskočil a zamrkal, srdce se mu prudce rozbušilo, když Severusova otevřená dlaň dopadla na stůl – to jak potřeboval zahnat hořkost po formuli, kterou rodiče příliš v lásce nemají.

„Pořád jsem tvůj otec a ty mě budeš poslouchat. A když ti zakážu odcházet z bytu, ty tu prostě zůstaneš. To není podmíněno žádným kdyby, ale ani musel jsem si, je to něco, co ty prostě skousneš a uděláš. Protože já jsem tvůj otec a mám podstatně víc zkušeností než ty. Rozuměli jsme si v tomto bodu, anebo máš jakýkoli další předmětný dotaz?“ a Severus vyčkávavě zvedl obočí.

Damián naštvaně vstal a odcházel. Na poslední chvíli si to rozmyslel, otočil se, vrátil se zpátky a naklonil se, opřený o židli, nad stůl, dotčený pohled upřel do o jen nepatrně tmavších očí, než měl on sám, přesto těch nejtmavších, jaké kdy Severus viděl: „Povídej mi něco o matce.“

Severus se nadechl, napřímil a napjal na židli, následně zadržel dech. Vypálil: „Nebyl jsi s tou svou přítelkyní, že ne?“

„Řekni mi něco o mámě!“ rozkřičel se Damián, až  se v jeho očích objevily i slzy vzteku a ublíženosti.

„Nevadí mi, že s někým chodíš, ale mám důvod požadovat od tebe, abys býval večer doma, Damiáne!“

„Řekni mi něco o matce!“

„Damiáne, prosím…“ přestal Severus konečně vést svou, ale neupokojil tím Damiánovu žízeň po vědění ani frustraci z toho, že žízeň neukojil.

Řekl ostře: „Není ti nic po tom, s kým jsem. Nebudu tu věčně. Odejdu, víš? A co budeš dělat pak? Až budu mít rodinu? Budeš požadovat, abych zůstal v našem domě a spal s tebou, abys měl jistotu, že se mi nic nestane? Nebo je tohle jen tvůj způsob jak omluvit, že chceš být se mnou, protože nikoho jiného nemáš?“

„Damiáne, dost!“

„Ne, tati,“ řekl Damián a odstoupil, vrtěl zamítavě hlavou. „Já jsem člověk a za to, že sis nikoho nenašel, odpovědnost nenesu a nehodlám na to ani doplácet. Už nejsem dítě. Už mi nemůžeš poroučet,“ a dřív než ho stačil Severus zastavit, utekl. Pryč ze sklepení, běžel Merlin ví kam.

Severus se podíval na dveře, věděl, že synovi jistým způsobem ublížil. Ale nemohl… zatím nemohl mluvit. Naklonil hlavu na stranu a díval se na dveře, kterými jeho syn běžel. Ze rtů mu splynulo: „Odpusť mu, neb neví, co činí.“

---

Damián utíkal bradavickými chodbami. Utíkal pohledům spousty portrétů, probíhal kolem spousty brnění a běžel až do míst, kde nebyly žádné portréty, ani žádná brnění, ani žádné zvědavé oči. Zaklepal zuřivě na jedny z dveří, jež se – rázně a naštvaně – otevřely.

„Co tu děláš?“ napadl ho okamžitě člověk, jež v nich stál. „Zbláznil ses? Kdokoli může kdykoli přijít. Tohle není vhodná doba…“ jeho kárání však přerušil pohled, který se mu naskytl. Na zcela rozhozeného, div ne plačícího Damiána.

„Vezmu si plášť,“ řekl místo dalšího přívalu litanie na jeho hlavu, zaplul do pokoje, vzal plášť a vyběhl se zamčením dveří na chodbu. Už se neptal. Nechal se Damiánem zavést do Komnaty nejvyšší potřeby.*3

„Co se…?“ ale dřív, než stihl Damiánův společník cokoli doříct, zacpal mu Damián pusu tou svou. Líbal ho divoce, vražedně, vztekle. Kradl si jen povrchní polibky, jen ty, po kterých brní rty a zanechávají podivný pocit bolesti. Svalil svého společníka na postel a držel mu ruce tak, aby se nemohl bránit. Vzteky bez sebe se nenechal obejmout, dominoval, vládl. Trhal kousky šatů ze sebe, ze své druhé polovičky, z nich obou a nenechal ho, aby polibek oplatil, prohloubil nebo zjemnil.

Nakonec se přece jen zpacifikovanému, polonahému společníkovi podařilo odlepit svá ústa z úst dravcových a zakřičel: „Přestaň!“

Udivený Damián na chvíli věnoval druhému, téměř vyděšenému muži zmatený pohled.

„Ať je to cokoli, tohle přece nechceš,“ dodal společník. A Damián mu opět nacpal do pusy jazyk, aby zmlkl. Tentokrát však, jakmile začal jeho protějšek polibek prohlubovat, zjemňovat, povolil a nechal se navést. Odlepili se od sebe udýchaní. Damián tolik, jako by minimálně běžel maraton. „Nechci mluvit,“ svalil se nakonec z druhého muže a položil se na postel vedle něj.

Druhý muž přikývl. Srovnal jejich těla tak, aby mohl svého druha obejmout. Mlčeli. A promlčeli se až ke spánku.

---

*1 Minule jsem to nezmínila, ale je to přesný citát Severusových slov v HP6.

*2 Toto je tvrzení filozofa (právníka a lékaře) Johna Locka, že je lidský rozum nepopsaná deska popisována až zkušenostmi. Značně zjednodušeně. :)

*3 Komnato, upřímně se Ti omlouvám za takové nehorázné znovuzneužití. Jen jsem si říkala – kam? Kam by mohli dva utečenci jít? A pak mě to napadlo – když už, pak klasika. A tou jsi ty, Komnato. Opravdu se Ti omlouvám. Měla bych přislíbit, že Tě využiji i k jiným věcem – což si zasloužíš – obávám se však, že kdybych to slíbila, zapomenu… Což je sám o sobě dobrý důvod neslibovat.

29.11.2009 18:56:13
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one