Musím se omluvit.

Promiň, Severusi Snape. Když tyto řádky píšu, nemůžu si pomoct – vím, že takhle nějak jsi to myslel. Takhle nějak jsi cítil. Takhle je to upřímné, protože i kdyby ne, a že si tu možnost nepřipouštím, to, co sis myslel, co jsi cítil a dělal, by nebylo víc ani méně než druhá polovina této mince. A za to se mám velkou potřebu omluvit.

Tobě.

Protože my víme. Protože je to tak.

Promiň.

Promiň, že jsem tomu už víc času nevěnovala a nevěnuji.

Promiň.

Odpusť, můžeš-li. A pokud ne…

Promiň.

A jen mezi námi… ale ne, za ten slash se Ti omlouvat nebudu. Myslím – i to máme my dva vyřešeno.

Dále pak mým velectěným, upřímným, statečným, neochvějně podporujícím čtenářkám: Píšu to a uvědomuji si, že vás to může mást. Snažila jsem se, aby se takových vyskytlo minimálně, proto jsem později ustoupila trochu z oho, o čem tady mluvím… přesto po vás četba může vyžadovat koncentraci. Převážně píšu „on“ a myslím Severuse.

Nebylo mým úmyslem ztěžovat četbu, jak by se mohlo zdát. Z polohy „já jsem“, která tam zpočátku byla, jsem se vracela do polohy „on je“. Způsob, který jsem vybrala, mi přijde intimnější než hovořit o něm výhradně jako o postavě, a přece ne tak vlezlý jako stavět se do jeho role.

Stane se občas, že to situace vyžaduje, a napíšu „on“ o jiné vystupující postavě (převážně Harrym, případně Brumbálovi). V takových případech je potřeba se zamyslet, s kým/o kom Severus mluví a referuje-li o sobě či o druhém. Doufám, že se to bude dát pochopit. Nehovořit o někom jako o „něm“ (:)), ale používat jeho jméno: „Kdo on? Nevíme, kdo!“ byl vrchol mého slohového poznání na 1. Stupni základní školy. Takže v tom chyba nebude.