Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jako vzpomínky

Kniha třetí

– jmenovitě? Tak jo – děkuji všem náhodám, co při mně stály. Děkuji Mari – asi hlavně za to, že je, potom za to, jaká je, následně za to, co pro mě dělá, a taky za to, že to vidí jako samozřejmost. (Není, Mari. A já si toho vážím a vážím si Tebe a nejsem v tom sama.) Pořád nevím, čím jsem si Tě zasloužila, ale stejně za Tebe děkuji.

Děkuji belldandy za názor. Dívám se kolem sebe a vidím, že je vzácný. Anebo se ostatní nechtějí dělit.

Děkuji yellow za přístup, který má – ke všemu, nejen k povídkám.

Děkuji grid – vždy Tě moc ráda vidím mezi námi a vždy Tě moc ráda uvidím. Přestože nevím, jak dlouho to přesně je, mám pocit, že mě provázíš věrně. Je mi ctí. Takové čtenářky se u mě hledají těžko.

Děkuji všem, kteří si našli čas a něco mi k tomu, co přečetli, napsali. Málokdy skutečně doceňuji, jak náročné je být v té druhé pozici. Ale vím, že je, o to víc si cením i těch, které jsem nezmínila, o to větší respekt mám k těm, které mi čas věnují pravidelně.

V

zpomínky.

Živý, na první pohled zdravý a především – schránka jeho vzpomínek.

Tomu vpravo páchl z úst natrávený česnek, tomu vlevo padaly kalhoty. Podlaha byla špinavá, a přesto atraktivnější než kdokoli nebo cokoli.

Kromě pout na rukou.

Proč mu je poskytl? Oh – umíral. Patetická omluva. Ten kluk má být tvůrce jeho osudu? Zatracený Brumbál.

„Přísaháte, že budete mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu…“

Směšní. Všichni tady jsou tak směšní. U Pottera se stačilo podívat a nebýt idiot – a pravda se vám sama předestřela. Ale kdo by poslouchal Smrtijeda?

To pomyšlení, že je teď má Potter – nejnezodpovědnější člověk na celém světě, ne-li bytost ve vesmíru, a má jeho vzpomínky!

Přes ztuhlý krk se přinutil dívat se na něj. Fyzické překážky – hloupé, bezvýznamné a otravné fyzické překážky.

„K smrti jsme se nenáviděli.“

Snažil se nepřemýšlet pořád o tom samém, tak začal analyzovat. Jeho napětí. Ty téměř neznatelné okamžiky, kdy přemýšlel nad něčím úplně jiným. Všechny ty detaily, které Starostolci unikaly, které nechávali klouzat mezi prsty jako bezvýznamné, a které by Temný pán ze svých obětí bez milosti vymačkal jediným sevřením dlaně. Ani jedno se nejevilo jako šťastné řešení. Zvlášť ne, když měl Potter…

„Věříte Severusi Snapeovi?“

A je to tady. Přílivová vlna požadavku, která má za okamžik narazit na skalisko nebelvírské neochvějné pravdomluvnosti.

Pomlka. Zase ta hloupá pomlka v Potterově tváři, kterou nedokázal skrýt, jako nedokázal nic ve svém životě skrývat, výraz tupého nestřeženého prázdna. Co znamená?

„Ano,“ následovalo vysvětlení, hodně nasáklé Potterovou primitivitou, tudíž přijatelné pro všechny zúčastněné strany.

Při pojmu Brumbálův člověk se myšlenky násilně vytrhly a upnuly se k dialogu. To jméno samo o sobě nezpůsobovalo víc než zašimrání u srdce, když si člověk vzpomněl, že je to jen kategorie a pojem, o kterých nesmí přemýšlet. Ten nepříjemný pocit z hloubi čehosi se dal přejít bez pozastavení, ale pojem, v kterém se jméno vyskytovalo, a znovuobnovené napětí Potterova postavení, ten pohled, který na tazatele upřel… chutnalo to povědomě na jazyku, na patře… kde jen to slyšel?

„Vlastně ano,“ odpověděl jim, jako občas odpovídal jemu. Bez respektu, s výzvou vepsanou na bradě, čele a v očích, jen to zkuste.

„Vysvětlíte nám to?“

„Věřím Brumbálovi. Brumbál věřil Snapeovi. Věřím tedy Snapeovi. Jednoduchá rovnice. Mimo to… bez ohledu na Brumbála dnes také věřím, že ta samá rovnice s obměnou slova Snape za slovo Potter platí pro profesora.“

„Ony vzpomínky?“

Nic. Prázdno. Místo patetického trhnutí jeho tělo zareagovalo naprostou pasivitou.

„Ony vzpomínky.“

„Vypovíte nám to i pod Veritasérem?“

Odpověděl jim dalším prázdným pohledem.

Zabije ho, pokud jim to dovolí, zabije ho. Pokud bude tak hloupý, neopatrný, pokud udělá něco takového, jak je jeho zvykem, bez rozmyslu…

Jenže jsi mu je dal, je to i tvá zodpovědnost a neuděláš s tím vůbec nic, znělo mu posměšně v uších. Hltal snad každou molekulu vzduchu, každý nádech do Potterova rozhodnutí udělat největší stupiditu jeho krátkého mizerného života.

A přece si byl vědom, že od jisté chvíle není jeho život v jeho rukou. Už víc ne. Co mu může vyčítat, co sobě ne? Proto na Potterově slovech, která měla následoval, z půli visel, a způli cítil onu letargii, která se ho jako preventivní opatření ujala. O to zvláštnější bylo slyšet jeho tvrdostí zkamenělé, vztekem zocelené, rozhodné: „Ne.“

Proplula jím úleva, jako by v místnosti někdo konečně otevřel okno. Jako tehdy na ošetřovně…

Vybavoval si temnou noc teplou hořícími troskami a výhledem na temné nebe plné šmouh, otřesy pod zády a nějaký výkřik, který mu s odstupem zněl podezřele jako Potterův hlas – což by dávalo smysl, když pak ležel na posteli, dlouho si nemohl vybavit, čí by měly být ty oči, a až příliš dlouho věřil, že by mohly být Lily, proto uvědomění si, co se stalo, kde je a kdo to pravděpodobně byl, skýtalo přes roky praxe pouze zklamání. A pak přišlo další, neurčité. Pamatoval se matně i na výhled z okna u Munga. A na dlouhé minuty, které vyplýtval přemýšlením, kdy se zjeví jeho silueta ve dveřích a začne se ptát, žvanit, hloupě si domýšlet nebo se urážet. Zatím ale… Potter nepřišel. Ani jednou. Ani když ho odváděli bystrozoři, aby ho uvěznili, Potter tam nebyl. Zvláštní, že?

Ironické.

„Myslíte si, že je Severus Snape nevinný?“

Ne za hodiny, které strávil znečišťováním své mysli Potterem v cele nebo u Munga, za tohle ho nenáviděl nekonečně víc. Protože ať chtěl či ne, tohle byla chvíle, kdy se mělo rozhodnout o jeho životě. A stála na jediném Potterově slově, které bylo jasné všem hvězdám ještě dřív, než se Severus narodil. Téměř se zastyděl za zadržený dech a za cinknutí pout, které nebyly ani tak kýčovité a ani tak křečovité, jako všech okolo, ale byly tu.

„Ne.“

Síň se rozšuměla.

Bože díky ti, pomyslel si a vzhlédl ke stropu, zablokoval všechny a všechno okolo, zalil ho pocit úlevy. Polibek – konečně vysvobození.

Ještě než byl jeho balon sestřelen, aniž by musel poslouchat či vnímat prosté: „Vím to,“ došlo mu, že je pitomec. Pochopil, co nesedělo.

Ten tón.

Nic dál nebylo podstatné, ani to, že se Pottera snažili zviklat, ani odpovědi, které jim poskytl, ani Potterovo pootočení, jako by hledal souhlas, na který se stejně nikdy nezeptá. Byla to ztráta času, protahování nezbytného důsledku. Že je volný bylo jasné dříve, než mu byla pouta sundána.

Periferním pohledem bystrozory kontroloval, že Severuse z pout pustí. Pak odešel. Beze slova, bez pohledu. Proč taky? Svůj úkol splnil.

 

P

rvní věc, kterou po propuštění udělal, byla… šel. Šel dlouho a bezcílně. Našel se procházet příliš známou cestou domů. Tedy – do domu, kde vyrůstal. Stala se zvláštní věc. Jeho dům stál a obsahoval stejné množství knih, jako když zde naposledy byl. Zvláštní.

Usadil se v domě, který mu nějakou záhadou nadále patřil. Zběžně prošel celou knihovnu a odžil si pár dní na svobodě, než se odhodlal postoupit. Protože… první krok k vypořádání se s minulostí je vstoupit do ní. Dal si tu práci opatřit si nějaké noviny – alespoň částečná pravda jde vysledovat tím nejsnazším způsobem – posloucháním. Proto nepochyboval, že život Malfoyů nebude od toho jedno moc odlišný, plus nechutné množství rodinného dědictví, které nelze být zabaveno ani deseti novými ministry. Přesto ho zajímalo, jak dnešní život zvládají. Osobně byl na posměšky zvyklý, stejně tak na slovní a fyzické výpady. Uměl s nimi zacházet. Ale co takový Draco Malfoy? Co Lucius? Co takoví lidé v zemi s lidmi z minulé doby, co s takovými lidmi v čele s klukem, který se ani nedokázal vypořádat s Dolores Umbridgeovou?

„Severusi!“

Ti dva – Potter a Draco – často deklamovali, jaký pravý opak nejsou, a při každém pokusu prokázat, jak moc se liší, se mu zdáli až zarážejícím způsobem podobní. Například v nadšení. Kolikrát se stane, aby se Zmijozel pověsil na krk druhému? A přitom neměl dost necitelnosti na to, aby Draca odstrčil, ne. Jednou rukou mu gesto vrátil, objal ho, poplácal po zádech a okatě přešel Dracovy rozpaky, když ho napadlo zase se jeho krku pustit. Ne, uvádět do rozpaků ho nebude. Ne dnes, kdy má svých starostí příliš.

„Severusi,“ ozval se ode dveří Narcissin překvapený hlas, který po něm elegantně a v bezchybném uvítání sjel. Ostatně… Narcissa nebyla nejtěžší část této zkoušky. Byla příliš ženská, milující, odpouštějící a oddaná, než aby se jí předem obával. Zvlášť prokázal-li jí tu laskavost před pádem Temného pána.

„Lucius?“ pátral pohledem, odkud se ten člověk vynoří.

Narcisse se na tváři objevil vzdálený výraz: „Není tady.“

Zamračil se. Z jediného pohledu na ni odtušil, že její manžel neodešel na nákup.

„Utekl,“ uvedl narovinu Draco. Nutno dodat, že dost tvrdě.

„Draco,“ napomenula ho Narcissa a pak s vyrovnanou tváří vysvětlila jemu: „Tady to pro něj bylo k nepřežití.“

„Chtěl odejít,“ zdůraznil Draco. Sálalo z něj pohrdání a nesmiřitelnost. Mládí.

„Aby tě chránil,“ otočila se k synovi prosebně a snad i káravě Narcissa. Draco neodmlouval, ačkoli bylo znát, že s matkou i nadále nesouhlasí.

Co říct? Že ho mrzí, co se stalo? To Narcisse může rovnou přiznat, že ji lituje. A lítost nebyla emoce, kterou Zmijozelové sdělovali mezi dveřmi.

„Věřím, že jste zproštěni všech obvinění?“ nadhodil konverzačním tónem. Narcissa stiskla rty a přikývla.

„Kdyby nás nechal shnít ve vězení,“ ozval se znova Dracův hněv, „mohl bych…“ větu nechal nevyřčenou.

„Měl bys mu být vděčný,“ upozornil Draca.

„A ty jsi?“ vyzval ho Draco. „Po tom všem, čím tě vláčel? I za tu cenu?“

„Nepřežil bys v Azkabanu den. Měj to na paměti, než ho příště napadneš. A navíc,“ odvrátil od Draca zrak a přejel jím chodbu a Narcissu, „může se ti ještě hodit.“

„Hodit se mi,“ odfrkl Draco. Pak se na něj zpříma zahleděl a dotázal se: „K čemu se ti hodí Lucius, že ho sháníš?“

Přimhouřil oči a čekal, ale žádná poznámka z úst Draca nebo Narcissy nepřišla, a tak jen řekl: „I jeho Potter osvobodil. Musel mít důvod.“

„Potter a důvod? Nepřeceňuješ ho?“

Možná. Musel připustit, že ho napadal jen jeden důvod, proč Potter bojoval i za Malfoyovi, ale ten mu připadal příliš bizarní. Jistěže by Draca zničilo mnohem víc, než si dokázal nyní přiznat, kdyby Lucius Malfoy skončil ve vězení, ale nechápal dost dobře, proč by Potterovi mělo vadit, že svého nepřítele zničí. On by to pro Jamese Pottera neudělal.

Anebo to možná byla ta nebelvírská záležitost, o které Brumbál neustále mluvil a nade vše si ji cenil.

„Mám ještě jeden důvod,“ připustil ve chvíli, kdy věděl, že od něj nadále vysvětlení nečekají. „Přestože je zjevné, že je lepší udržovat s Luciusem Malfoyem dobré styky, protože mít ho za nepřítele je vyčerpávající, a třebaže jste tady i vy, a i přes fakt, že Lucius je jeden z mála lidí, které znám tak dlouho, a kteří jsou ještě naživu,“ a moc si při svém malém proslovu nevšímal, že alabastrová pleť Narcissy a Draca ustoupila odstínům bílé a šedé, „domnívám se, že stran těchto faktů dlužím Luciusovi jedno vysvětlení, co se mé minulosti týká,“ uvědomil je fakticky.

„Nám ne?“ vyzvala ho Narcissa, ačkoli se odpovědi nedožadovala.

Dlouho se na ty dva díval a zvažoval Narcissinu otázku. A sebe – proč neměl potřebu jim cokoli vysvětlovat. Až se mu odpověď sama vykrystalizovala do slov: „Chápete, proč se v některých případech o zradu nejedná. Vás já nepodvedl,“ žvanit o lásce nebude – to nechá Brumbálovi a jemu podobným. Sdělil, co potřeboval, a oni si to moc dobře přebrali. Rozloučil se a odešel zpátky do svého domu.

Dny, týdny v domě jen vegetoval, v hlavě dotěrný hlas Brumbála: Běž vyjádřit vděk. Štvalo ho to, moc – ani za ním nebyl, ale to evidentně nemusel, protože bývalý ředitel si ho dobře vycvičil. Pršelo, když si vzal z věšáku plášť a zamířil na Grimmauldovo náměstí 12.

Jako by viděl zrcadlo, když se na Pottera podíval, strašidelný přízrak noci na jeho prahu, o němž netuší, co tam dělá, snad je i iritován jeho přítomností. Ustoupil ze dveří, tak Severus zamířil dovnitř, směrem k zasedací místnosti Řádu.

Ten pohled příjemný jako červ ohlodávající za živa maso byl zabodnutý v jeho zádech. Signalizoval: vetřelec. Mohlo by to být zajímavější shledání, kdyby mu v tváři neviděl všechny ty nevyřčené dotazy, kdyby nevěděl, co Potter očekává, že má cítit. Ostatně – po dlouhé době to byli zase jen oni dva, sami, řešící si své problémy… kvůli řediteli.

Oh… tak to byl ten prázdný pohled. Ředitel, jistě. Mělo mu to dojít – je oba tlačí vnější síla dělat, co nechtějí. Navíc tu byla Potterova vtělená arogance, samozřejmost, že musí, cítit něco podobného Potterovým pocitům.

Tak toužil vztáhnout ruku a vyrvat si vzpomínky, které mu patřily. Neudělal to. Ne.

Strohost, znechucení při vyřčení slova děkuji ho překvapily jen jako vzdálená ozvěna.

Se vztekem, který bublal tak blízko povrchu, který byl zahlazen pod ním silou čiré… povinnosti, zněla odpověď, téměř dokonale neutrální – nebo dutá emocemi? –, tak jako tak tón hlasu dokonalý, vše ostatní k pláči zřejmě volající po pomstě: „Není zač.“

Přikývl. Nebylo víc co říkat. Jeho díky bylo vynucené stejně jako Potterova zdvořilost. Pak udělal chybu. Chtěl ji udělat, ale nic to na faktu, že je to chyba, neměnilo.

Podíval se mu do očí bez toho, aby na cokoli myslel. Podíval se.

Čím je jí tak podobný?

Čím je tak podobný jemu?

Její milující, donekonečna spravedlivé oči, momentálně rozhořčené – takže nemůže mít pravdu Severus, musí ji mít ona – on, Potter.

Jeho vzhled. Vzhled… co je vzhled? Copak na něm záleží? V porovnání s vahou jejích očí?

A člověk. Stála před ním, k vzteku, stezka plná vlastních omylů a vlastních poučení se, která disponovala všemi špatnými vlastnostmi Jamese Pottera, a všemi dobrými Lily Evansové. Toto byl nový člověk.

Měl být.

Ty, jenž vše tvoříš k obrazu svému, Harry Potter byl od tebe krutý žert.

A odvrátil se. A odešel.

 

P

o třech dalších týdnech od návštěvy Potterova domu byl sám sebou naprosto znechucený. Nebyl překvapený, že šel, ale protože…

Přijala ho… Salazar ví proč, a nejspíš ani ten ne. Ale kdo byl, aby to zpochybňoval? Navíc se chtěl vrátit. Pachuť dluhu bývá na dlouhá léta nesmazatelná, stejně dotěrná umí být i zvědavost.

Představoval si, jak k smíchu je Brumbálovi. Viděl ty pomyslné hodiny a ředitelův domlouvající pohled, který doslova čekal a sázel se sám se sebou, kdy Severus podlehne a přijde si s ním promluvit.

…proč přežil? To nebyl jeho úkol. Jeho úkol byl dovést Pottera na popravu (a ačkoli ani tomu nedostál, alespoň Potter pro jednou projevil zarážející nedostatek vzpurnosti), co ale teď?

Idiote, počastoval se, když si uvědomil, co právě udělal. Vzal kotlík a praštil s ním o stůl. Ne lektvar – jeho nedostatek koncentrace má tohle na svědomí. Teď je lektvar zničený. Ten zvuk zněl povědomě a náramně si v něm liboval. Vzal další kotlík a praštil s ním o zem. Ne jeho studenti, teď teprve se staly ty rezavé hrnce pokusnými králíky. Vzal další, jako něco cizího, pustil ho na zem. Jako by tohle vůbec neznal. Jako by…

Eileen prosící svého muže, aby přestal, Eileen dopadající na odkapávač a shazující hrnce, které padají na zem… a ta žena, jejíž dům přepadli tak nečekaně, plačící, prosící, aby přestali…

Vzal kotlík a s chutí a vztekem a konečně emocemi jím praštil o stůl.

„Co si sakra…?“ vyštěkl, když ho kouzlo upozornilo na vetřelce, otočil se, bušící srdce chytil do pěsti a uklidnil, v prstech pořád ještě pocit dunícího kotlíku, hlava tisíce sekund pryč odtud; přinutil se narovnat – nebo to byl pouhý reflex.

„Pracujete,“ řekl Potter.

„Snažím se,“ odvětil, aby záměrně odvedl to děcko na míle od myšlenek, které měl.

Jistěže měl na mysli, že je zpátky v Bradavicích, ale odpovědět jinak by znamenalo riskovat konverzaci… byl na tom bídně, začal-li to vysvětlovat sám sobě. Měl mu vykládat o tom, že mu nedovolí učit, nebo si to představoval tak, že mu nabídne citron a vřelou konverzaci? Pošetilec.

„Vaše zpráva,“ přebral si to, přečetl – hodit do krbu – vzhlédl. „Tohle jsem našel,“ podal mu obálku. Nebyl si tak jistý, že s tímhle bude moct udělat to samé co s první listinou, a nechtělo se mu to brát do prstů.

Pozvedl obočí a líně, ač plynule, zvedl ruku; a pak mu Potter řekl: „Od Brumbála.“

Po dlouhém přemýšlení se zeptal na prostou věc: „Kde?“

„…jsem ji našel? Mám své tipy na skrýše,“ řekl drze, ale s takovou automatičností. Vzhlédl, podíval se na hodiny. „Omluvte mě, musím jít.“

Viděl v něm naprosto detailně to zklamání, tu rezignovanost, to nepřetržité očekávání. Neúnosné očekávání, neúnosné požadavky. Chtěl, aby něco cítil. Hlupáček. Ignorant. Nic neví. Nic nechápe. Jak by ve své slabomyslné prostoduchosti mohl?

Přál si, aby se zlobil, protože mu přišel vzkaz ze záhrobí, ne proto, že tady byl Potter. Copak je to třeba dělit? Copak to nemůže být jedno velké, prosté…

Jeho chyba. Poměrně pozdě si uvědomil, že jsou v místnosti sklenice a baňky. Nevadí. Úklid mu pročistí hlavu. Nebo ne, a vzal hůlku a uvedl místnost do původního stavu.

Požadoval po něm projevit lidství. Lidství… copak se projevuje naplněním Potterových očekávání?

Ne.

Rozhodně ne.

Podíval se na dopis a zamračil se.

Chtěl jsem mít jen klid, Brumbále, slyšíte?!

A božstvo mlčelo.

 

Z

ačalo ho všechno štvát. Možná byla jeho vysoká tolerance vůči výbuchu (pokud nebyl blízko Potter, dobrá…) dnes ke škodě. To se měl ale přeučovat věci životně důležité pro špeha?

Ne, ne, ne. To neměl v plánu.

A tak každé ráno vstal, vrhl zhnusený pohled na obálku, kterou zatím neotevřel, vyčistil si zuby – oproti mínění tupohlavců si ano, opravdu čistil zuby – odešel do laboratoře, kde strávil většinu dne.

Výjimky: zpočátku jídla ve Velké síni, která se zkracovala a zmenšovala co do počtu, až vymizela úplně (stačí naznačit, nepotřebuje kopanec jako někdo), sběr ingrediencí do lektvarů. …ne, jinak ven nechodil.

A Brumbál? Proč by tomu měl chodit na oči? Co by z toho mohlo vzejít? Ne, nešel za ním. Ne, ani jednou. Ani aby se zeptal na

Občas se potkali na chodbě, kde si dal hodně záležet, aby si Brumbála nevšiml – ačkoli oba věděli, že je to lež. Kdyby mu ředitel něco chtěl… přišel by. Obraz ve svém bytě má. Přišel by, pokud by bylo něco třeba. Ale on nepřišel, a tak nebylo nutné ho nadále obtěžovat svou přítomností… bože! Praštil ingrediencí o stůl a ztěžka se o něj opřel. Jednou rukou si nepřítomně přikryl obličej, zavřel oči a nahrbil se. Zavraždil toho člověka a teď provádí co? Infantilní, hloupý pokus vyhnout se mu? Co mohl napsat – pro něj k tomu všemu – v dopise, který vzal Potter bůhvíkde? Měl být mrtvý. Poslední cestu neměl přežít, tak… tak proč mu ho nedal dřív? Co mohl Brumbál napsat – relevantního – před více jak dvěma roky?

Do háje se vším!

Chňapl po obálce, roztrhl ji. Padalo v něm kaskádami zklamání, jako dítě, které dostane na jedny narozeniny dárků patnáct a moc se těší na druhé, ale tentokrát najde dárky tři. A Albus musel mít jednu ze svých hodně ošklivých (pro ostatní) nálad, protože se mu od něj nedostalo ani těch tří dárků. Měl vztek, zlost – nechápal to. Čekal traktáty, které by něco vysvětlovaly, knihu, deník, cokoli… ale když dostal od Pottera tuhle obálku, už tehdy musel v sobě potlačit zklamání. Ve skutečnosti – pět stop nebo patnáct set? Copak je to na Albusův život dostačující omluva, vysvětlení? Ano, zkrátka bylo předem dáno, že nezáleží na tom, kolik slov Albus do tohoto dopisu vloží, kolik řádek bude číst a věřit při nich, že v něm ještě Albus žije, že jeho život pokračuje se všemi informacemi, které o něm ještě nebyly odhaleny, bude množstvím zklamaný, protože to nebude dost. A přece – tahle neupovídaná, ošklivá nálada, stylem Brumbál si zase hraje na boha – ta mu vyrazila dech. Lily? Prázdný pergamen a uprostřed napsáno slovo Lily a navíc s otazníkem? Co se tím ten starý, senilní manipulátor snažil…?

Byl rozpolcený mezi tím vyběhnout do ředitelny a zeptat se a nikdy víc ho nevidět. Jak dlouho může předstírat, že obálku neotevřel, že neviděl důvěrně známé písmo ředitele… jak dlouho, než ho to vyžere zaživa někde tam uvnitř? Tak nějak bylo dáno, že i za cenu ztráty sebe by se ho dokázal do konce života nezeptat. Ostatně – co mu k tomu může říci obraz?

 

N

ečekal, že mu do obývacího pokoje vletí splašená Brumbálova podobizna. Vypadalo to trochu, jako když se protrhnou mraky. Stál tam, zkoprnělý, a zíral na něj, a Brumbál mu pohled opětoval a… a pak vyslovil něco, co od něj nečekal (a nechtěl slyšet) – a to se svou zvonivou nadšeností: „Harry je tady.“

Zmizel. Mrkl – dovolil si na něj! – a zmizel, jako by vůbec nesešlo na tom, že si musí promluvit. Jako by na to jenom v poklidu čekal. A nechal to rozhodnutí na něm, na Severusovi. Proč?

Skousl zuby, přešel ke dveřím, otevřel je, otočil se nazpět, došel ke stolu a dopáleně – nestihl se ovládnout – zvolal: „Co tady pohledáváte?!“

Ten kluk disponoval nehoráznou zásobou drzosti, když se zeptal se samozřejmostí: „Ruším snad?“

Ano! Vždycky. Ne…

Ne, to nepochopíš.

Konečně se uklidnil – jedná pořád s tím samým idiotem: „Jak byste mohl?“ a pak – protože je nebezpečné hrát si s ním – vystřihl nejsrdečnější sadistický úsměv, jaký v zásobě mohl najít.

Potter pochopil, ucedil své: „Taky netuším,“ pak se asi vzpamatoval; ruka udělala jeho směrem rozhodný pohyb, „to,“ zdůraznil, „by mělo zabránit vaší diskriminaci.“

O čem to zase mele? To vážně předpokládá, že si od něj vezme další obálku pochybného původu? Šílí? Nakonec mu muselo přeci jen něco dojít, protože neochotně – a na Pottera taky mírněji – dodal: „Vím, že neučíte,“ což znělo zdvořile jen z donucení, „a profesorka McGonagallová vám taky nemůže dávat plat za nic.“

Za nic? Tohle je drzost nejvyššího…: „Postarám se o sebe, Pottere, a prací jsem rozhodně vytíženější než vy,“ měl tu čest ho informovat.

Ten spratek na něj vytáhl obočí, než řekl: „Pokud to měla být nezdařilá formulace věty na něco narážející, profesore, děkuji pěkně,“ a tady někde mu došlo, že si vykoledoval monolog. „Být na ministerstvu jediný posel, který vás nemá v úmyslu zavraždit, jen vás potká, který by se na to nevykašlal, protože mu to za to nestojí, nebo být tam jediný člověk, který není vystrašený vaším vybraným chováním, neposílají mě. A teď, když mě omluvíte,“ odhodil tu věc na stůl.

Má smysl dodávat něco k zjevnému? Ani ne, takže zpět k té trochu zajímavé části: „O jaké diskriminaci hovoříte?“ a aby neutekl, zavřel dveře. …to se Potterovi evidentně nelíbilo.

Otočil se a mezi zuby drtil: „O jaké?!“ jako by předpokládal, že bude vědět o každé změně Potterovy nálady. Jako by se měl starat! Jako by měl pochopit každý jím pronesený nesmysl. Usoudil, že bude vhodné dotaz přeformulovat… a pak mu došlo, konečně, o čem to ten kluk mluví. Urážky, nedůvěra, skandály propírané v novinách, neochota zaměstnat, pomoct, všeprostupující a všudypřítomná nenávist, nevraživost, dotěrnost, opovržení, posměch, nadávky, výhružky, opatrnost, pomluvy… tak o tomhle. Tak o tomhle mluvit nebudou. Zkoncentroval se v průběhu vteřiny, vyrovnal hladinu a pohrdlivě se dotázal: „Snad se o mě nestaráte?“

A pak se Potter odhodlal k dechberoucí, zarážející a ohromně zábavné lži: „Zařídil to ministr.“

Snad mu měl spolknout, že se vše událo bez jeho intervence? Nebo to byla příležitost hrát hloupého? Oč se snaží? Co chce? Co tady pohledává… proč se mu Potter snaží pomoct, i když o to nestojí? I když se o nic neprosil?

Kromě jeho vzpomínek – na dosah. Ve vzdálenosti necelé místnosti, natažené ruky… Jeho. Jeho vybledlá prázdná místa. Jeho!

Přešlápl, dovolil si zamračit se, pozvedl obočí a prohlásil s ledovou ironií: „Zajisté má o mne strach.“

„Neptám se šéfa na jeho pohnutky,“ ucedil Potter.

Takže očividněji, když nestačí popostrčit: „Nesnáší mne,“ prohlásil neutrálně.

„Je to spravedlivý člověk,“ hádal se Potter.

Nehodlal ho informovat o jeho chybě v argumentaci. Potterova logika nikdy za moc nestála. A navíc… nebyl snad Potterem vyřčený predikát pravda? Bylo to únavné, plavat v jezeře plné žraloků, kteří se ho snaží stáhnout pod vodu, a utíkat přitom před samozvanými zachránci-flagelanty. A přesto krotit se, nic neříct, aby nepovstal další příliv rádoby argumentů, bylo obtížné. Stiskl rty, přes něž se mu dral příval… nekoherentnosti. Co Potter ví? Co o něm, do háje, ví? Dal mu své vzpomínky – a? K čemu ho to opravňuje? Hrát velkého zastánce, uplatňovat své nároky na něj? Zrovna na něj? Vysmál by se mu, kdyby to přiznal, vždyť celou dobu se nenáviděli, tak jak může tak slepě věřit, že se něco mění?

Dlouho poté, co ten… odešel, o tom musel přemýšlet. Viděl v Potterovi to moře, které odsuzovalo. Předpokládal, že se z něj stane hodný pohádkový princ, že se jeho povaha zlepší jen proto, že mu ukázal část své minulosti. Docela humorné, uvážíme-li posledních dvacet let. A přesto se to Potterovi neposkládalo chronologicky, ale jen pofiderním idealistickým způsobem. Jak může být někdo tak… slepý? Slepý k faktům? Nebo se je jen rozhodl ignorovat? Pro co?

Zcela jistě ne pro něj. Byl by blázen, pošetilec neschopný vidět. Nemuselo mu na něm vůbec záležet. Nemělo by. Nezáleží.

Tak proč to dělá?

Zbytečná otázka, mrhání časem… v mysli idiotů se nevyzná. V logicky uspořádané ano. Voldemort, Brumbál… ale Potter? Bez šance.

A díky Brumbálově povaze měl i u něj občas problémy. Mluvě o Brumbálovi…

Vystoupil ze stínu ředitelny: „Co to znamená?“ zeptal se. Bývalý ředitel se k němu otočil a zářivě se usmál.

„Tak rád tě vidím, chlapče…“

Ať si to schová. Není jeho přítelem. Přátelé jeden druhého nežádají o vraždu. A pokud ano, víc se nevidí. A to hodlal dodržet. Jen… Jen Brumbál.

„Lily?“ pozvedl obočí a hlasem klesl na varovnou otázku.

Brumbál téměř přesvědčivě zamrkal.

„Váš dopis – Lily?“ zeptal se tedy znova.

A portrét si těžce povzdechl, zvážněl: „Ptáš se po významu toho dopisu.“

Přešel ujasnění mlčením.

„Obávám se…“

„Nezačínejte tak,“ zarazil ho. „Nezačínejte tak tuhle větu. Tuhle ne.“

Brumbál zmlkl. Neříkal už nic a ruce si založil před sebe. Po tu dobu bylo ticho. A pak tón hlasu vtloukající Severusovi prozření řekl: „Přijdeš na to sám.“

Vydechl. Zavrtěl hlavou. A odešel.

Brumbál je ten všemocný. Vy ostatní se klidně přetrhněte. Stejně to bude málo. Stejně nebudete důvěryhodní. Stejně se vám stesk vysměje do obličeje, zatímco Brumbálova bodrost a dobrosrdečnost vás budou olizovat plameny. Plameny moci. Plameny svrchovanosti. Plameny vševědoucnosti.

Co by k tomu kdo mohl dodat?

 

D

vakrát.

Od doby, co spolu s ředitelem nemluvili o dopise, se sešli dvakrát, přičemž jednou to byla naprostá ztráta času a on byl donucen poslouchat svého exzaměstnavatele – nebyli v místnosti sami. A podruhé… proč ne?... mu dal za úkol předat informaci Aberforthovi.

Být to na něm… sem nepáchne. Ale v Aberforthovi se jako naschvál projevilo Brumbálovství – neochvějná tvrdohlavost s neochotou o čemkoli s kýmkoli smlouvat.

A tak se ocitl U Prasečí hlavy.

Proč ne?

Když vstoupil do té smrduté, kouřem napuštěné žumpy, v životě by nevěřil, že mu to spraví byť o stupeň náladu. Ale… Potter žonglující s máslovými ležáky přeci jen byla zábavná podívaná. A Potter, kterého povalí pětiletý kluk, bylo téma přímo k popukání.

Uvědomoval si, že zatímco si zaraženě prohlížel skvrnu na Potterově hábitu, Potter ho zaznamenal. Pohled od něj – jeho hábitu – odtrhl ve chvíli, kdy vyhledal očima toho kluka, který mu vylil nápoj, zpátky už se podívat neodvážil. Nechal si doplnit sklenice a podnikl tu samou cestu zpět, aby si – jak jinak, Potter – zase nedal pozor a zase se nechal smést klukem, který kolem něj proběhl ven. Nejspíš syn jednoho z mužů v zadní místnosti. Vypadal jako malý Viking.

Konečně se vzpamatoval – tři sklenice. Někde tady budou Grangerová a Weasley. Přejel pohledem po místnosti, zahlédl oba předpokládané exempláře, přeměřil si cestu k Aberforthovi, který ho ani nezaznamenal, uvážil možná rizika a rozhodl se, že mu to za to nestojí. Znovu se podíval na páně Potterův hábit – těžko udržet se lhostejným k tak zábavné podívané – a konečně se mu poprvé od Severusova poděkování podíval do očí. Byla to bezděčná reakce, ale až v tu chvíli si Severus uvědomil, jak uvolněný byl, a že při tom pohledu ztuhl. Jako by se procházel po minovém poli a každý další krok znamenal přikrčit se v očekávání výbuchu, který nenastával.

Nenávidí ho.

Ušklíbl se, otočil, odešel do svého kouta v Bradavicích.

 

U

sadil se na křesle, vzal do ruky skleničku, ze které se ani jednou nenapil, a vypočítával. Jaký úkol hraje v tomhle světě v této době. Nikdo mu nesvěří dost důvěry, aby učil, z Pottera udělají ochotněji pošťáka, než aby použili své šlechtěné sovy aristokratického původu, Albus Brumbál mu lže… neříká celou pravdu.

Každý jeho lektvar je tisíckrát překontrolován, než se snad dostane k užití. Z něj si dělá pošťáka pro změnu Brumbál. Nikdo mu nevěří. Včetně Pottera.

Jeho život nějak nikam nevede. Všichni to ví. Všichni jako supi čekají, co s tím on udělá. Jen Potter se musí pořád do všeho plést.

K čertu.

Nenávidí ho.

Zvláštní. Vážně to znělo tak pateticky?

Harry James Potter.

Nechtěl to pochopit, dlouho ne. Měl mu být lhostejný, jenže to nešlo – kvůli ní. On ale Pottera nenáviděl. Přesvědčoval sám sebe, že si za to může sám, kvůli jeho povaze, jeho aroganci. Že s tím jeho otec nemá co dělat. Že by se tak choval, i kdyby jeho rodiče byli někdo jiný. Chtěl tomu věřit. Kdyby se nepodíval! Kdyby ho nenáviděl trochu míň! Ale už měl tu zkušenost, že nejostřejší vzpomínky bývají na dva typy lidí – na ty, které nenávidíme, a na ty, na kterých nám při vší té nenávisti zleží (a proto je nenávidíme o to usilovněji, ať je to závist či žárlivost).

Kdyby Pottera nenáviděl trochu míň!

K tomu závěru dojít musel. Musel. Lhát sám sobě je nejvyšší zbabělost. Zvlášť nezbývá-li člověk, kterému byste nelhali.

Harry Potter má v jeho mysli vlastní vzpomínky. Vzpomínky, nad nimiž čím déle přemýšlí, tím horší se mu zdají. Proto nad nimi moc času netráví. Jako třeba teď.

Dokonalý důkaz.

Byl si sebou tolik jistý, když plenil jeho patnáctiletou mysl a divil se, proč ten kluk tak bojuje. Nemohl mít žádné podstatné tajemství. Tohle byla Severusova chyba, ovšem, zapomněl, že nezáleží na věku, jde-li o tajemství. Pohodlně zapomněl jejich váhu neurčenou věkem. Měl znát zrůdnost vlastního omylu, vždyť to on Pottera do takového života uvrhl. Nebyl patnáctiletý James Potter, prokrista, byl patnáctiletý Harry Potter, za což mohl děkovat sám sobě. Stvořil si dokonalý předmět zášti, veskrze vykonstruovaný, zášti, kterou nedokázal realizovat včas a správně. Občas doufal, že to Lily – bylo by to stylové – ho od bran nebeských svrhne do pekel. Anebo James – výběr dle toho, co bude krutější. Nikdy víc ji nevidět, bože, dá se ta myšlenka unést? Měl by. Bude to jedna z mnoha tam dole. A co je peklo? Možná stržená nitrobrana vprostřed bouře emocí. Možná ona. Pocit jejího zklamání nad ním?

Nebo jeho.

Kdysi by jeho nenávist vítal, byla-li by upřímná a zasloužená, ulehčila by mu život. Teď si uměl představit jen málo horších věcí. Nebo je možná unavený promýšlet ty horší a nenávist Harryho Pottera je jen snesitelnější substituce?

Ne. Asi ne.

Když ten kluk přijel poprvé do Bradavic, když ho poprvé uviděl, převalovala se v něm zlost. Zklamání. Kdyby vypadal méně jako Potter. Kdyby jí byl podobnější. Kdyby jeho nepřipomínal vůbec a ji dokonale. A pak se okřikl, co si to přeje. Pokud měl Brumbál pravdu a Temný pán se vrátí, bylo jen ku prospěchu věci, že může ke klukovi cítit nefalšovaný odpor, upřímné znechucení a hlubokou zlobu. Jen… a v tom byl celou tu dobu háček, za který se na sebe zlobil… zloba, ta ano, ale z duše nenávist okatě chyběla. To zklamání bylo zpočátku k neunesení a roztančilo samo první slova, kterými si s Potterem definovali hranice. Zpočátku? Možná se nikdy nepřestal cítit zklamaně, že už ji neuvidí, že už nikdy… možná proto urážet ho a ponižovat nepředstavovalo větší výzvu, natož problém, a upřímně – Potterova povaha, mimochodem taky celá po otci, tomu všemu jen perfektně nahrávala.

Zaměnit odpor, znechucení, zlobu, pohrdání s nenávistí nikdy nebylo snazší. Byla tam, existovala.

Jen ne vůči Potterovi.

Ne…

Vždyť jsou lidé odpudivější, hodnější pohrdání, znechucení, odporu než je Potter, kluk, který ostatně-za-nic-nemohl.

Ano.

Třeba on.

A přijmout takovou myšlenku bez výhrad je vrchol upřímnosti. Ten pohár si vychutnal do dna, nač tedy whisky? – vzal ji a vylil do krbu.

Takže zbývalo jen pár věcí. A mezi nimi čněl Potter, ten idiot, který nic nepochopil a zjevně nepochopí, bude hrát hluchého a slepého – a dle potřeby němého – a velký otazník: proč.

Uvědomoval si sdostatek, že nebýt jej, je ve vězení nebo dávno po smrti. Ostatně kdo se ho opováží nazvat hloupým? Bezcharakterním a s nulovou sociální inteligencí, to ano, to se ve slovníku mnohých objevovalo často. Ne tak hloupost, ta se s jeho jménem nepojila ani nezaměňovala. Proto věděl, že Potter mu zachraňuje život, chrání ho. A nejen jeho. Jenže důvod. Jaký k tomu má důvod?

A když už mu ze samého přemýšlení nad Potterem bylo sklepení těsné, vzal plášť a obstaral květiny a zamířil tam, kam se osmnáct let podívat nesměl.

Stál nad jejím hrobem, nad jejím chladným tělem a nic necítil. To teprve byl vrchol zoufalství. Co čekal? Co od tohohle „shledání“ vlastně čekal?

Nestihl to. Ať chtěl cokoli, nestihl to. Ale byl si poměrně jistý, že nečekal neoriginálního Pottera s liliemi v ruce, díky němuž na okamžik dokázal pocítit opět starý známý hněv, který příliš brzy dohořel. Proč tady musel být? Proč zrovna dnes? Tohle byla po těch letech jeho chvíle, ne Pottera. Tak proč se sem musí cpát? Co tady hledá…?

A pak…

Tohle byl syn Lily Potterové, syn, kterého si vybrala. Měl tady větší právo být než on. To on je ten šlechetný, že ho nevyhnal (byť chtěl, cítil to z něj, když se k němu přiblížil, cítil z něj moc dobře, že doopravdy chtěl).

Pro jednou se skutečně vyvaroval vpustit si do vědomé mysli Pottera vůbec, jeho emoce, cokoli, co by ho mohlo rozhodit.

Vzhlédl.

Tak na tohle se dívá to, co z tebe zbylo, Lily.

Mudlovský kostel. Hlína. Pomník.

Ten pocit mu měl rvát kosti z těla, co to s ním je, že ani tohle pro ni nedokáže? Proč ta bezcitnost?

Odešel Potterem nepovšimnut.

 

Z

ačali na něj útočit, čím dál tím víc. Nejen že musel snést tu potupu, pracovat stranou všech a na nižší pozici než Filch, jednoho krásného dne – vskutku, lilo – se omylem dozvěděl, že jeho lektvary jsou bradavickou ošetřovatelkou překontrolovávány. Neměl až do té doby pocit, že by byl ke stranění se nucen, avšak takové objevy života vždy zlepší náladu a nasměrují život do správných kolejí.

Přesto ho tou dobou užírala jiná otázka než otázka jeho postavení ve světě. Otázka, jejíž hrany čím mlhavější, tím více rozčilující.

Nedělal nic. Neudělal pro změnu stavu vůbec nic, jen se snažil být ještě protivnější, vycházet méně a postarat se, aby o něm alespoň pár lidí vědělo. Stranil se kolektivu a distancoval se od hádek, v takovém rozsahu, že by to nikoho jiného nemohlo napadnout, ani to být něčí zásluha.

Doopravdy už přemýšlel jen o málo věcech. A toužil po jediné. Nic z toho, co se poslední dobou dělo, toho ale nebylo příčinou. Vlastně to s tím mělo tak málo společného.

Možná by býval udělal lépe, kdyby se nad Liliiným hrobem s Potterem pohádal. Ta prázdná díra v něm a neporozumění situaci ho užírala. Kdyby byl schopný cítit alespoň vztek – v plné síle…

…spálil by ho. Že?

Co tím dopisem chtěl Brumbál říct?

Jedno ráno se probudil a věděl, že přišel konec. Jako každé ráno se probudil, umyl, převlékl. Napsal dopis Dracovi, zformuloval výpověď, navařil další ohromnou zásobu lektvarů pro ošetřovnu, pomohl protřídit zásoby do lektvarů. Vzal výpověď a zamířil s ní do ředitelny, pocitově velmi otupělý a také velmi klidný.

Zaklepal na dveře a otevřel. Potter. Omluvil se a měl v úmyslu přijít později, když Potter vstal a vystřelil z křesla, na kterém doposud seděl.

Přihnal se k němu a prosmýkl se kolem něj dveřmi. V tom okamžiku se stalo něco zvláštního, na co Severus nebyl tak docela připravený. Kromě hněvu, který v něm zaplál pokaždé, kdy Pottera uviděl nebo se k němu přiblížil, na nějž byl plně zvyklý a akceptoval ho jako nezbytnou součást jejich interakcí, pocítil neovladatelnou touhu. Skutečně neovladatelnou, zvlášť v tom okamžiku, kdy byl od něj vzdálený přesně pár centimetrů.

Pochopil ji. Okamžitě jí porozuměl.

Možná se k tomu měl přimět dávno. Ne možná, určitě. Určitě čekal až příliš dlouho.

McGonagallové svou výpověď nedal. Ne ten den.

 

M

onolog nesouvislých, přetržených vět, které mnohdy nejen nedávaly smysl, ale ani nic neznamenaly, ho provázel po cestě. Cítil se nervózně, nenaplněně. Cítil se, jako by promeškal nejvyšší čas. Nebyl to příjemný pocit.

Ostře zaklepal. Byla noc, nebyly vidět hvězdy a on si byl zatraceně jistý, že se Potter před pár okamžiky vrátil z práce.

Využil Potterovy nepozornosti a v momentě, kdy pootevřel, popohnal záležitost – vstoupil do předsíně, v duchu spílaje Potterovy za nedostatek ostražitosti (asi ho jeho profese přece jen poznamenala, když mu zůstala taková potřeba).

Zavřel za ním, otočil se a překvapeně poskočil – zjevně Severuse nečekal tak blízko za sebou: „Co tady děláte?!“ dožadoval se.

Ne že by to už neřekl, ale znal Pottera a věděl o jeho neschopnosti… vlastně o všech jeho neschopnostech. Naštvalo ho, že svůj požadavek musí opakovat, naštvalo ho, že to není zřejmé – urazil ho a zopakoval znova a důrazně: „Chci zpět své vzpomínky.“

Potter byl v tom okamžiku nejspíš v jiné dimenzi, zdál se hodně překvapený, že se ho někdo – on – na něco takového ptá. Takovým tónem. V tuto hodinu. Nejspíš přišel vyčerpaný.

Zajímalo ho to?

Ani v nejmenším.

„Vaše vzpomínky?“ vypadlo z něj konečně. Severus se musel hodně ovládat neokřiknout ho a dovolit Potterovi předběhnout jeho reakci, i když věděl, že jeho požadavek konečně proplul změtí kdovíčeho v Potterově mozku tam, kam měl, čistě proto, že by měl být ve svém věku už sdostatek schopný nenechat proklouznout každou jednu hloupost skrze rty.

„Ale já je nemám.“

Ledová sprcha – nemá? Cítil se zmateně: až teď a tady mu došlo, co by mohl udělat. Ten nápad byl tak… dobrý… tak silný… tak… realizovatelný, lákavý. Ideální řešení!

Stálo ho to hodně, ruka jej svědila – nevytáhnout hůlku, nevzít si své násilím a pak jednoduše nepoužít Obliviate. Opravdu hodně.

Druhá vlna docela malinké paniky způsobené úlekem – nemohl. Nevěděl, kdy se to stalo, ale nemohl. Hloupé – zaleknout se vlastního nápadu a sebe. Rozhodl se ignorovat možnou, nově nalezenou cestu. Ani nevěděl proč. Ale ignoroval ji.

„Co. Tím. Myslíte?“ procedil místo toho, pokročil vpřed – už na té jedné, jim oběma zřejmé, morálně přijatelné cestě – a podtrhl, jak jen momentálně mohl, svou schopnost účinně zastrašovat.

Vypadlo z něj jako z kluka, který se provinil, že je nechal v myslánce; oči zůstaly upřené na podlaze. Jistě – nezodpovědný Potter… jak jinak?

„A ta je…?“ popohnal ho.

Odkašlal si: „V ředitelně jako vždy.“

Vzhlédl.

Nechal je v myslánce… V ředitelně…

Ředitelka!

Tak jo, tohle si ta malá pijavice…: „Kde?“

„Ve skříni,“ prohlásil a jen tak mimochodem přeochotně nabídl, „přinesu vám je.“

„Když už je všichni viděli?!“ jaká ochota, děkuji pěkně!

Ne, ne… ne.

Ne.

„Ředitelka ji nemá zrovna ráda. Nejspíš tu skříň od té doby… co řediteluje… ani neotevřela,“ vypravil ze sebe krkolomnou omluvu.

Každé klopýtnutí v té větě bylo jako sůl do rány.

Cítil příliš velký vztek, než aby se byl schopný s Potterem vybavovat.

A zradu.

Jistě – co si myslel? Dal své vzpomínky děcku. Jako děcko s nimi Potter naložil. Proč by mu na nich mělo záležet? Proč by je měl ukrývat před očima ostatních? Jeho přeci nebyly.

Se zklamáním konstatoval, že když dorazil domů – do Tkalcovské, ne do Bradavic – už necítil vztek. Cítil jen únavu. Únavu ze lží, schovávání, z nezodpovědnosti a… ze svých vlastních rozhodnutí.

 

S

měs viny, výčitek a odhodlání stála na jeho rohožce, když otevřel dveře. Neobtěžoval se udržet si pro sebe znechucené zavrčení. Neměl na Pottera náladu. Nepřál si, aby tady byl. Cítil to jako porušení mezí, mazávání hranic.

Přiblížila se k němu ruka s flakonem a stříbřitým obsahem.

Dobrá – za tohle si Potter vysloužil právo vidět na něj. Popošel na světlo a sledoval, co se tak nedbale prohánělo za skleněnou stěnou.

„Nebudu zdržovat,“ prohlásil Potter. Zdál se být zneklidněný tím, co viděl, a Severus se nemohl přimět tvářit se jinak.

Jeho vzpomínky.

To, co mu celé ty roky tolik chybělo. Vzpomínky, pro které si nakonec přišel a které přes tu oběť nezískal. Věřil, že tento kus z něj už nikdy neuvidí. Věřil, že všechny ostré vzpomínky na jeho velké hříchy i jeho velká vykoupení jsou pryč.

„Jen jsme měli nedaleko zátah,“ pokračoval; Severus cítil, jak nepatřičně si připadá. A nezajímalo ho to. „Jsou nedotčené,“ pokračoval v plytkém rozmazávání detailů. „Tedy… naposledy jsem si je prohlížel já,“ dodal provinile. To byla trapná chvíle. Mlčet, ale vědět. Nemluvit, i když viděli. Oba. To, co držel ve své ruce.

„Chtěl jste je, ne?“ nevydržel to napětí a zdůraznil, že potřebuje oddech.

Pro jednou se přizpůsobil, osvobodil Pottera, který neměl ani ponětí, co tohle pro něj znamená. Zvláštní pozornost věnoval tomu chytit flakon pevně, aniž se setká s Potterovou kůží. Věděl, jak ošidné je přebírat z ruky do ruky tam kalou věc.

Díval se na vzpomínky ve flakonu, když už je pevně držel, najednou nejistý, co to znamená. Ano, docílil svého. Přitom cítil Potterův pohled. Zase se dožadoval své lítosti – tedy lítosti, kterou podle něj měl on cítit.

Nedostal, co chtěl, a bez jediného slova se otočil a odcházel. Nedbalostí úplně jako jeho otec, jako jeho kmotr, ó ano, a tou starostlivou péčí celý jeho matka.

Sledoval záda, která patřila mladému muži, jenž ve svých sedmnácti letech byl ochotný umřít pro jedno ujištění, že to tak má být. A udělal to, přestože mu takovou informaci předal člověk, jehož nenáviděl. Kterému ani nevěřil. Pro jednou si zase uvědomil, připomněl, proč Potterovi nedal jednu vzpomínku, proč bylo nutné… Proč Severus chtěl… on potřeboval… vysvětlit…

Vzdal to. To sdělení nemá ani formu, natož konec. Záleželo na výsledku. Ten byl uspokojivý. Potter udělal, co měl, a Temného pána porazil.

„Pottere?“ zavolal na něj.

Dostal své vzpomínky. Má je. Drží je v ruce. A až je vrátí na prázdná místa, na tupé vyhloubeniny, tam, kde bývaly, opravdu netušil, co bude s ním. Nevěděl to. Nevěděl, jestli bude schopný zase cítit, chápat. Přemýšlet. Žít. Anebo jestli ne, jestli se nic nezmění. Ale zcela jasně, naprosto zřetelně si uvědomoval, že bez ohledu na něj, Potter musí jít. Svůj díl má za sebou, už toho není součástí. Musí se jít dál, ať to stojí cokoli. Přece si nevybojoval život, jen aby ho zahazoval. Že?

Její oči, její oči plné naděje, plné důvěry byly…

Byly, uťal naivní, hloupou, romantickou myšlenku. Byly a nevrátí se. Třebaže jejich otisky umí stejně úspěšně téměř zabíjet.

Má ho za bezcitného. Není důvod mu ten obrázek kazit: „Už sem nechoďte,“ oznámil a pomalu, pevně a sebejistě zavřel dveře.

Věděl, že se k nim jedny moc smutné, smaragdové oči upírají. Být jim blíž… opřel se o ně. Zvrátil hlavu. Síla zvyku ho přiměla netlouct o ně hlavou.

Mohl si o své vzpomínky říct dávno. Mohl je požadovat nazpět. Mohl si je vzít násilím z Potterovy mysli, třeba mu je vymazat. Uvědomoval si, kolik věcí mohl.

Stejně tak dobře si v tu chvíli uvědomil, že by to vůbec nic nezměnilo. Potter je má. Vždy je měl. Ovlivnily jeho rozhodnutí v nejdůležitější věci jeho života. Kdyby mu je vymazal… nedokázal by mu je vymazat. Staly se jeho součástí. Bylo v nich příliš z Lily, než aby si namlouval, že si je nepřehrává, že se nevytvořilo příliš spojů, jež by nedokázal změnit. Anebo by to dokázal, ale nechtěl to. Protože mu už z Lily sebral příliš. Viděl to ve všech pohledech, které na něj Potter vrhal. Byly hluboko, byly pro něj důležité.

A především – nic by to nezměnilo.

Ne jeho pocit vyloupení, ne jeho selhání, ztrátu sebeovládání, ne pocit, že co udělal, mělo správný důsledek. Ne ten pocit, že byly jeho vzpomínky pošpiněny prohlížením si jich někým cizím. Že udělal něco sobě tak nepodobného právě pro Pottera.

Potter to věděl.

Už to nebyla jen jeho věc, jeho soukromí.

A jejich vrácením se na tom vůbec nic nemění.

Má je.

A nikdy je zpátky nezíská.

07.08.2012 22:50:51
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one