Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jako hlavolam

Kniha čtvrtá

 

B

ylo zvláštní mít zase své vzpomínky v těch ostrých barvách, jaké měly kdysi. A ještě zvláštnější se zdálo to, že se nic nezměnilo. Očekával od jejich navrácení… víc. Aby snad přišel k závěru, že je to už příliš dlouho, než aby… měl by s takovými myšlenkami přestat.

Dracův dopis upustil na pult. Jeho kmotřenec ho varoval. Tvrdil, že jim domů přišly zásilky dopisů napuštěných jedem. Jako by nějaké zásilky neznámých dopisů přebíral. Ti Malfoyovi…

Nedokázal potlačit rezignovanost, když Potter vklopýtal do obchodu a hodil mu před něj papír, jenž by Severus nepoužil ani jako toaletní, s otázkou, zda „Mají?“ – stalo se podloudným pravidlem, že do sebe naráželi, aniž by to zjevně jeden nebo druhý inicioval. Co na tom, že tady ani neměl být? Že jeho přítomnost zde byla nepravděpodobná, tudíž se tu zákonitě objevil? Vždyť to byl Harry Potter.

Ignoroval rušivý element lékárny a začetl se do seznamu, aby byl přerušen neomaleným: „Kdy vás vyhodila z Bradavic?“

Neměl ve zvyku odpovídat na hloupé otázky stejně hloupě, a tak své nedůtklivé prosím skousl a zamyslel se, co tím Potter myslel. Došel k závěru, že si jeho přítomnost v lékárně Potter nedovedl vysvětlit. Proto ho odbyl slovy: „Zastupuji zde, Pottere,“ a než ta kedlubna stačila dorážet znova, zeptal se: „Od kdy neprodávají v Příčné ulici listy Paměťovky jasnozřivé?“ přestože odpověď tušil. Jediný pohled na Pottera představoval pro něj odpověď. No… může si přeci dopřát trochu té zábavy, že?

„Je mi líto,“ protáhl, a podal Potterovi seznam zpět. „Plášť Mozkomora budeme muset dovézt,“ aneb přeci není myslitelné, že ministerskému poslíčkovi přizná, co je v zásobách této lékárny.

Poté, co mu na pult vyskládal zbytek surovin, ze sebe Potter vyrazil nejisté: „Nashledanou… v Bradavicích,“ a on pochopil, že čeká ujištění, že se tam vrátí. Neměl v úmyslu na to reagovat. Výpověď, kterou zatím nepodal, čekala bezpečně uložená v jeho stole. Nic mu do toho nebylo. A on nebyl žádný jeho kamarád, aby ho uklidňoval. K odchodu, ke kterému mu dával jasný pokyn, se musel nutit.

Alespoň pro sebe si po cvaknutí dveří zavrtěl hlavou.

 

V

 novinách si přečetl, že podal výpověď. Upil z hrnku kávy a odložil je na stůl. Někdy se novinkám o hvězdě kouzelnického světa vyhnout nedalo, třebaže se lezlo i kanály, aby se k vám nedostaly. Celý týden! A v novinách to ještě pořád bylo. Stejně ho víc zajímalo, co se teď stane s lidmi jako Umbridgeová. Nebo Malfoyovi.

Draco mu opět poslal dopis. Oběsili kočku a zavěsili jim ji před dveře. Na papír naškrábal shluk pocitů a emocí, které ho atakovaly, když si tu řeznickou práci prohlédl.

Nevěděl, co od něj jeho kmotřenec čekal. Snad ne útěchu? Nebo pochvalu za to, jak statečný byl, když udržel obsah žaludku v žaludku? Pro Merlina, vždyť ten hoch se chtěl stát Smrtijedem! Oč mu tedy šlo? Pokud jen o své zdraví, měl se rozmyslet dřív. Pokud se jen vyděsil, že se někdo dostal tak blízko jejich dveří přes všechna zabezpečení… no, byl naivní, pokud si myslel, že se to někomu nepodaří. A ani jedna z věcí nebyl jeho problém.

Chvíli klepal ukazovákem o desku stolu.

Nebyl to jeho problém, což by asi vysvětlovalo, proč teď bere plášť a jde posílit jejich ochrany… že si je při tom zkontroluje, je jen vedlejší přínos, že…?

 

O

ch Morgano – Potter a profesionální hráč famfrpálu. A svět se zase normálně točí. Jak se blížil ke dveřím, které nikdo nechránil před odposlechem, znechuceně naslouchal nebelvírské konverzaci na téma „ty máš babu“. Jako z téhle mudlovské hry ani z jejich konverzace nemohlo vzejít nic dobrého. Rozumí se – prospěšného. No tak Pottera McGonagallová dosadila na post chytače v jeho prvním ročníku, no tak je teď Potter profesionální hráč famfrpálu. A co?

A teď navíc tohle – starost o potomky. Nemohl to poslouchat o nic víc než nešetrné náznaky jeho nadřízené: „Myslela tím,“ a Potter při jeho entrée poskočil na křesle, „že by se ráda dožila vnoučat. Řekněte, paní ředitelko, proč že jste se nepostarala o vlastní?“

Aniž čekal na odpověď, zapadl do místnosti, v níž už Brumbál skladoval cennější knihy. Bylo poněkud trapné, že ještě pořád ani jednomu nepřišlo na mysl zabezpečit se proti odposlechu. „Je neomalený,“ slyšel Potterovu naštvanou poznámku a úlevné: „Je normální,“ z úst McGonagallové. Dokonce se ho zastala slovy: „A navíc klepal. Což jste asi nepostřehl.“

„Nepostřehl jsem vaše pozvání,“ měl tu drzost odpovědět Potter. Jako by měl nějaké právo ho kárat za prohřešky! Jako by byl Potterova zodpovědnost! Za tohle se pomstí.

„A já nepostřehl váš zákaz vstupu,“ s významným pohledem k Potterovi se McGonagallové zeptal: „Mohu si ji půjčit, paní ředitelko?“

„Jistěže,“ zněla odpověď, o kterou se moc nestaral, protože ji znal předem.

„Co tady zase pohledáváte, Pottere,“ zeptal se posměšně, „snad vás nevyhodili z ministerstva?“

Minervin pohled ignoroval.

„Jeden by vám uvěřil, že nečtete noviny,“ protáhl Potter.

„Takže se hvězda našeho světa stane flákačem? Ne že byste k tomu odjakživa nesměřoval…“ nadhodil konverzačně. Stejně se zdálo, že svou konverzací dělá všem větší radost, než její absencí.

„Přijalo mě jedno téměř neznámé famrfrpálové družstvo,“ prohodil Potter potěšeně, téměř vítězně. Zjevně očekával, že si z toho sedne na zadek.

A tak, aniž zkřížil ruce na hrudi, dokázal vyloudit z hlubin temnot jeden ze svých nejryzeji škodolibých úsměšků, jenž říkal: Famfrpál? Skutečně? No to bych věřil, kapacita mozku by dopovídala.

„Nashledanou u večeře, paní ředitelko,“ rozloučil se poté, co zanechal patřičný dojem, a odešel.

 

N

abídku přijal. Chtěl z Bradavic odejít, neměl tedy důvod nepřijmout. Plat u Munga byl slušný, Potter v tom neměl prsty, bylo to jeho zaměření. Nebylo to to, co si představoval, ale bylo to víc, než v co mohl doufat. A přestože ho většinou kolegové zase jen ignorovali, nedokázal si to brát osobně. Tyhle lidi neznal. Tihle se ho netýkali.

Tady se nemusel složitě vyhýbat Brumbálovi, protože tady zkrátka nebyl.

Až příliš toho tady nemusel, zamračil se do prázdného kotlíku a ujal se své rutinní práce, kterou nicméně nikdo nevyhazoval a nevyléval.

Brumbál. Se vším tím svým ohromným přesvědčením. Fajn – i on měl jedno. Nebude na něj myslet.

Mločí oči pomalu preparoval z tělíčka. Ostří nože se v pravidelném klepavém rytmu lehce dotýkalo dřevěné desky stolu. Nesnášel to mlácení studentů, které ani nenapadlo použít zápěstí a zacházet s nožem jemně. Lhostejno, zda ty studenty učil on, nebo mezi nimi byl.

To Lily uměla…

Dost!

Tohle bylo horší než nemyslet na Brumbála.

Lily. Co tím, k čertu, myslel? Lily.

Brumbál moc dobře věděl, že má hlavolamy rád, stejně tak věděl, jak nenávidí, když na řešení nemůže přijít. Pokud by řešení bylo mimo jeho dosah, nikdy by… dal by… napsal by…

K čertu!

Praštil s nožem o zmiňovanou desku stolu.

Znova.

Brumbál by nedal takovou nápovědu, po níž by dotyčný nepřišel na řešení. Zvažoval už i tu možnost, že snad Brumbál jeho schopnosti přecenil, když jeho nápověda obsahovala čtyři písmena, tedy jedno slovo a jedno zatracené interpunkční znaménko!

K čertu s tím. Tohle nebylo ani vzdáleně zábavné. K čertu s ním.

Ó ano, takový byl vždycky! Vždycky. Očekával, že se ostatní přetrhnou, aby si zajistili odpovědi sami. Očekával od druhých příliš. A sám jim ani nedůvěřoval.

Nikdy by vám nestačilo právě tolik důvěry, kolik ve vás vložím, Severusi, řekl mu.

A taky mu řekl něco jiného. Vzal si ho do ředitelny, mimo dosah a doslech všech, a prohlásil: Neudělám vůbec nic pro to, abyste mě nepodvedl, Severusi. Jste dost inteligentní, abyste věděl a rozhodl se, kdo se vám snaží pomoct a kdo vás využívá. Pokud za vámi přijde například takový Lucius a nabídne vám řešení snadné, je na vás posoudit, jestli je takové řešení správné. Mohu vás tisíckrát prosit, mohu vám podávat stejné a možná lepší argumenty než on, mohu vámi manipulovat na nejcitlivějších místech. Protože některé věci, jako zbytečnost smrti Lily Evansové, jsou neoddiskutovatelné. Jenže co dál?

Pokud chcete chlácholit, Severusi, volte znova své přátele, protože já vám lhát nebudu. Jsou věci, které jste způsobil, již se zvrátit nedají, nechcete-li podlehnout ještě většímu zlu. Pokud se s tím dokážete smířit a nepopřejete sluchu polovičním pravdám, které se dobře poslouchají, jste muž na správném místě a takových si cením. Ne, nebude to lehké, Severusi. Jenže odčiňování nikdy není.

Ta slova mu Brumbál řekl dávno poté, co mu slíbil svou věrnost, a krátce poté, co zemřela. Byl k němu tvrdý, tak nekompromisní. Ano, v době, kdy se s kompromisy nevystačilo, to bylo logické. Viděl? Albus Brumbál vždy viděl.

Byl cárem hadru, jedna jeho část ležela ve tmě, kam nikdy nepatřil i se všemi poctami a strachem a respektem, kterých se mu tam dostalo, i se žárlivostí a nenávistí, které provází lidi s takovou mocí, a druhá jeho část se povalovala na světle, ve kterém byl vždy nešťastný, protože si pocty a uznání a strachu nevydobyl. Do té doby neměl důvod nedržet se ve tmě. A Brumbál to věděl. Vždycky takové věci věděl.

Ale… poté? Po tom, co jí udělal? Jak mohl? Jak si mohl pořád myslet, že vybere sebe? Proč vlastně vybírat sebe, když existuje něco, co člověka převyšuje?

Změnilo ho to. A on to nepochopil. Nepochopil v ten okamžik, kdy mu ona slova kladl na srdce, že by ho nic nemohlo vrátit zpět. Sebevětší nabídka, sebelákavější šance.

A pokud by se snad kdy musel vrátit k Němu a být mu věrný, byla by to jen další oběť. Oběť pro Brumbála. Snaha zachránit ho. Nebo to, čemu věřil. Kdyby se ho potom Brumbál zeptal: „Proč se vracíš k němu?“ a znamenalo by to – odcházíš? odpověděl by: „Nezasloužím si být s vámi,“ což by znamenalo – odpusťte, udělal jsem příliš chyb a není cesty zpět. Protože pod touto střechou nemám šanci nezradit. A tak zbývá jediná možnost: zradit vás do krve rovnou; nezůstat.

A to celé Brumbál nepochopil, když mu propůjčoval svou omezenou důvěru. Anebo ta nekompromisnost měla něco společného s tím, že se na něj zlobil. Nebo na sebe. S odstupem času dokázal říct, že mu chtěl jen ukázat, že ta těžší cesta vždy znamená směr od jeho přirozeně temných sklonů. Věděl a chtěl ho tehdy varovat před pokusy, které byly učiněny, pokusy přimět ho, aby zůstal věrný Temnému pánovi. Chtěl mu ukázat, že by dovedl stejně tak obratně vyvrátit argumenty, které Lucius použil, aby ho svedl zpátky na scestí. Chtěl podtrhnout, že on, Albus Brumbál, jím pro jednou v tomto rozhodnutí nemanipuloval, že nemohl, že to byla výjimečně zcela jeho volba. Ale tehdy z ředitelny vyšel zničený a potupený. Zmatený. Uražený.

Nejednou ve svém mládí sám před sebou prohlašoval, že byla Brumbálova chyba, že se málem vrátil zpátky k Temnému pánovi. Protože slova Malfoye byla tehdy o tolik konejšivější než Brumbálova.

Přes svou konejšivost se ale stala změtí přeslazené břečky, z níž s postupem času nevylovil jedno jediné slovo, zatímco ta Brumbálova ho po zbytek života pronásledovala.

Jemu samému, tak hrdému v této oblasti, se těžko rozeznávalo, kdo ho zmanipuloval víc a momentálně zastával názor, že i když šlo o manipulaci z obou stran, význam má vždy jen ta, které dáme šanci.

 

Z

běsilost. To byl stav, který nastal, když se noviny jedny přes druhé předbíhaly, aby oznámily, co se skutečně a zaručeně Harrymu Potterovi stalo. Párkrát údajně umřel, někdo přísahal, že ho viděl na mudlovském koncertě, někdo že se předávkoval lektvary. Netušil, proč si vedl přehled i o bulvárních plátcích. Stalo se to na veřejnosti a většina se držela obecně známé a skutečné teorie, že se Potter přizabil na koštěti.

K tomu všemu to nebylo nic nepředpověditelného, ačkoli se k němu celá jeho rodina slétala jak vosy k úlu. Kdo s čím zachází… Navíc Potter a koště, výsledek byl víc než zaručený. Pokud ho nechtěli na zemi, neměli ho primárně pouštět do vzduchu. Draco k tomu poznamenal jednu moc vtipnou glosu… kterou si za nic nemohl vybavit.

Odmítal se jít na něj podívat. Jednak to by bylo něco, co by si přál Brumbál – a on mu nechtěl dopřát tu radost. Následně věděl, že žije, nebylo ho třeba u jeho postele, užitečnější mu byl jako lektvarista v laboratoři, který se stará zase o jeho hvězdné pozadí. Ne, nebavilo ho to, už ne, děkuji pěkně. Konečně ani Potter nepoctil jeho svou návštěvou, když tady ležel. Teď za to děkoval všem Morganám a Salazarům, ale… žádná ale!

Zarytě se díval na své ruce. Už pět minut. Aniž by se dotkl byť přísady do lektvaru. Směna mu skončila před pěti hodinami. Do háje!

Do háje!

K čertu.

Musí vypadnout. Hned. Potter přestal být jeho povinností před léty letoucími. Nikdy nebyl.

Vždy bude.

Chtěl praštit tím, co má v ruce, o stůl. Jako že ne. Nepůjde tam.

Ale ruce měl prázdné.

Nepůjde za ním. Ví, že žije. To pro jeho informovanost stačí.

Kolikrát si v životě musel vystačit s menším ujištěním?

Jenže… o to šlo. Už se nemusí spokojit s malými jistotami.

Irelevantní. Nechtěl ho vidět – na tom záleželo.

Proč ho nechtěl vidět? …hloupá otázka.

Ví, že žije, lhostejno jak moc vážná ta nehoda byla. Navíc to byla Potterova chyba.

To stačí.

Věděl, že to bude zlé. Hodně zlé. Zřídil se někdy tak důkladně v Bradavicích? Ne, jistěže ne, Brumbál by nedovolil…

Jak se sem dostal?!

A bylo to jedno, tak naprosto jedno. Přibližoval se k jeho lůžku s rychlostí a naléhavostí závěsu, který povlával od okna.

Spal. Byl úplně mimo. A vypadal jako dvojče barevného amerického vánočního stromečku, místo barev zářivých to však byly barvy stínů.

Pozoroval Pottera dost dlouho, aby si uvědomil, kdy se probral, i kdy zase usnul.

Nikdy si nebude jistý tím, co tady viděl.

Nikdy se nikomu k tomuhle nepřizná.

Jeho stav se každý den zlepšoval. Už si nebude moct dovolit navštívit ho.

Přísahal by pod veritasérem, že netuší, co v jeho pokoji dělá.

A nelhal by.

 

J

isté bylo jedno. Něco se v tom spratkovi změnilo, po té nehodě. Přesněji – věděl, že ho Wood a ostatní jeho kamarádíčci ubezpečili, že u Munga pracuje, stejně jako věděl, že na něj Potter čeká. Čekal na něj do posledního dne jeho propuštění. Vyla to změna tak nepatrná, jen takový posun, že ještě nepřišel na to, jaké následky bude mít.

Zatracená práce. Lily… Lily… co tím ten intrikán myslel? Leželo to v něm jako bronchitida. Jen vychrchlat.

Ačkoli si to přiznával nerad, ano, přistihl sám sebe, že kromě ní myslí nějak často na Pottera.

On a ostatní léčitelé se pokoušeli udělat maximum, ale zabere to roky dřiny a možná ještě nějaké lektvary, které by mu mohl poskytnout – než že by to měl v úmyslu – aby se dostala do původní formy. Jak znal Pottera, takovou dřinu své ruce neobětuje. Očekávatelně se tedy nikdy nevrátí ani její ohybatelnost a ani její zručnost. Možná to v průběhu let budou už jen nuance, které nezvládne, zatímco zdravá ruka ano. Okem nepostřehnutelné, v běžné praxi zanedbatelné. Kdo ví? Bude to chtít minimálně ten čas. Co ho ovšem znepokojovalo, bylo, že o tom vůbec přemýšlel, sebevíc akademicky si to ospravedlňoval.

Protože tohle už bylo na Potterovi, ne na nich.

Draco nějak podezřele dlouho nepsal. Ani Narcissa. Měl by si na ně udělat čas.

 

V

ěčná škoda, že knihy z ministerské knihovny nešly půjčovat absenčně. Velká škoda, že zrovna takový poklad – zálibně převracel listy knihy – nemohl opustit tyto prostory. Už ho ze zářivky bolely oči a nesešlo vůbec na tom, jak trénovaný byl ve čtení za všech podmínek – roky ho nemilosrdně válcovaly. Potřeboval si ve čtení dělat časté přestávky a nejednou se stalo, že ho uvnitř přes noc zavřeli. Předpokládal, že se to stane i dnes.

S čím nepočítal, byl Potter, momentální vězeň domu Weasleyů, který se, podle posledních zpráv, zamykal před světem u Molly v Doupěti. Co ten dělá v knihovně?!

A přestože cítil magii, kterou před světem nikdy nemaskoval, potřeboval se přesvědčit na vlastní oči. Opatrně se rozhlédl zpoza regálů, zahlédl ho uklízet své knihy a zase se vrátil na místo. Přál si, aby se v knihovně vyskytoval alespoň ještě jeden člověk, nebo aby alespoň ještě nebylo tolik hodin, kolik bylo, nebo aby se vrátný zpozdil… ale nebyl až tak naivní. Věděl, že jeho přání vyslyšeno nebude.

„Haló?“ a marné, marné tahání za kliku,

Do háje.

Ani Potterův druhý a třetí pokus nezabral. A na jeho haló neměl ani trochu náladu: „Nikdo vás neuslyší,“ informoval ho a zase se uklidil za regály knih. Naštěstí se už další zavolání haló neozvalo.

Kdyby byl tušil, nejspíš by zůstal do rána zticha.

 

T

olik, tolik emocí se střídalo na Potterově tváři, kterých se střežil a kterým nechtěl porozumět. Vnímal, že ho pozoruje.

„Chápu,“ protrhl Potter své přemýšlení a donutil ho zvednout oči od knihy; měl tušení, že se tady děje něco, jen si přesně nebyl jistý, co, „to byla pomsta, že jsem taky nepřišel.“

Očekávání. Zase to Potterovo očekávání, nejdřív v Chroptící chýši, pak se vzpomínkami ve flakonu na jeho prahu a u Munga, a teď. Jednalo se jen o zpečetění něčeho, co začalo mnohem dřív. Ne. Dokud bude dýchat, uhne tomu.

Svá slova volil obzvlášť pečlivě a držel se pravdy: „Abych se vám mstil, muselo by mi na vás nejprve záležet.“

Záležet?! To doopravdy řekl?!

„Kdybyste se zeptal, řekl bych…“

„Že mě nenávidíte stejně jako já vás. Konec žvanění naprázdno?“ odsekl a vrátil se ke čtení. Měl na sebe zlost. Hledal jiná vyjádření a sklouzl k… čemu? Čemu vlastně? Co to o něm vypovídá?

„Nenáviděl,“ pronesl vážně a obřadně. Nenechá se tím hlasem ovlivnit, slíbil si, a přece zvedl hlavu. „Minulý čas,“ zdůraznil Potter. Ačkoli ne – jen sdělené objasnil. Alespoň to pro něj bude snazší. Potter mu to vždy usnadňoval.

„Děkuji za informaci.“

„Ve skutečnosti nemáte zač,“ odpověděl drze. „Chtěl bych si promluvit.“

Promluvit.

Vlastně… proč ne? „Promluvte si,“ a otočil se i s knihou v jasném náznaku.

„S vámi,“ – ale to by nesměl být ten kluk k náznakům slepý.

Tohle ho už rozčilovalo, potřeboval si promyslet, co je na tomhle špatně, a nepomáhalo, že si byl moc dobře vědom toho, že mu Potter promýšlení neumožní: „Vypadám jako typ, který z nudy tlachá, Pottere?“

„Vypadáte jako typ, co si rád čte,“ na výraz Potterovy spokojenosti se sebou samým musel neznatelně přimhouřit oči. To děcko se tetelilo blahem z poznání, že ho vytáčí. Možná se tetelilo blahem právě proto, že si ho pořádně nepodal. Jak měl. Jak se čekalo.

Sáhl k tomu, co mu vždy šlo – převrátit situaci ve svůj prospěch. Nebyl takový, jak se Potterovi zdál – ani ve své naivní formě ani v té dětské nenávisti.

Proto byla jen jedna půda, která se nedala dezinterpretovat. Žel – byla pro něj stejně tak šikmá jako pro Pottera. A ne, nedával jí příliš šancí, ale jen jeden ubohý, chabý pokus: „Vida – nepochybně jste se arogance po otci nezbavil. Teď, když mne omluvíte…“

„To není arogance,“ a Potter mu zatarasil cestu.

Zvedl obě obočí: Ne?

„Chtěl bych jen…“ chaos místo myšlenky a nakonec prosté: „znát vaši minulost.“

„To znělo vskutku nearogantně,“ zchladil ho. Co si myslel? Že si popovídají nad citronovým čajem?

„Chci vědět něco o mé matce,“ uhodil konečně. Už dlouho věděl, že bude chtít. Stejně se nešlo na to připravit. „Chtěl bych vám položit otázky. Pokud vám to nebude vadit…“ promlouval k němu s atraktivitou novináře.

„Skvěle,“ vydal se pryč. „Bude.“

„Cože?“ následoval ho.

„A co jste si myslel? Že za každým vaším „chci“ složím k vašim nohám kost?“ že Potter hvízdne a on poskočí? Šlo o to se zachránit z tonoucí lodi, zachránit si holý život. Nešlo o jemnost, nešlo o taktnost, neměl ani zdání, o co šlo. Potřeboval odstup, to bylo to jediné, co měl na mysli. Vše ostatní vytěsnil.

„Doufal jsem, že si můžeme v klidu o některých věcech promluvit…“

„Nemám se o čem bavit se spratkem Jamese Pottera,“ zajímavé – když to řekl a vytahoval knihu, nic necítil.

„A to mě má odradit od otázek? Nejsem, jak snad víte, synem pouze Jamese,“ prohlásil. A pak… pak zaškemral: „Kvůli mé matce…“

Kvůli jeho matce. „Nemám se o čem bavit ani s panchartem Lily Potterové.“ Tohle zaručeně bolet mělo. Krásná Lily. Mladá Lily. Dobrá Lily. Jeho hřích!

Možná… snad kdyby to aspoň myslel vážně… kdyby si pod tím, co řekl, dokázal něco představit… kdyby uvěřil, že tohle pozoruje a vidí, kdyby stála za tamtou policí… nevěděl, proč odehnat jejího syna bylo důležitější než fakt, že ji pošpinil.

Možná že ji špinil skrze syna. A možná mu to konečně došlo. Že nemohl proti ní říct víc, než už řekl Potterovi. Jejímu miláčkovi. Jejímu důvodu žít i umřít.

Seděl a četl a síla zvyku ho přiměla dávat pozor na to, co čte, bez ohledu na prostřední, v jakém se nachází.

A Potter zareagoval tak, jak by to udělala Lily, jako její přená kopie – nejdřív stál a dlouho nic neříkal a nejspíš byl hluboce raněný na emocionální úrovni. Následně se vší svou prudkostí a energií vyrazil vpřed.

„Copak vás nechává chladným, že bych si ty informace zjistil jinak?“ ptal se, ale v té otázce bylo mnohem víc než pobouření nad jeho nečinností, byl v ní příslib.

S vědomím, že ten vlak nezastaví, protáhl: „Poslužte si,“ a udělal alespoň vše pro to, aby se Potter užíral otázkou, jestli je k jeho jednání opravdu tak lhostejný.

Pravda byla… Potter o něm nedokáže nic najít. Neměl důvod se obávat. Vše, co mu bylo drahé, už vlastnil.

„Chcete mi namluvit, že je vám jedno, že si informace o vás budu zjišťovat bez vás?“ naléhal dál. Přeměřil si ho pohledem sdostatek nečitelným. Ať se smaží. „Dobře,“ procedil skrz zuby, „říkáte mi ne, i když vás ujistím, že chci vědět jen… něco o vlastní matce?“

Zvláštní, pomyslel si téměř pobaveně, že tohle vůbec neznělo, jako že by chtěl vědět něco o své matce, tím spíš jen o ní. Doopravdy – Bylo v tom něco primárního, ve zrodu té otázky, ale způsob, jakým se na něj díval, intenzita, s jakou otázku pokládal, naléhavost, s jakou se upínal k jeho reakci, to vše bylo špatně.

A konečně… ten kluk doopravdy ani v té chvíli, kdy byl k němu nejsprostší, nepochopil, nepřijal, že mu nic neřekne? Tohle si zasloužilo lekci: „Ne, pane Pottere,“ vybral si sám, „říkám vám, že umíráte žízní na poušti a můj kočár má barel s vodou, prahne na nás – vás a můj kočár – slunce a já se zevnitř dívám, jak se čím dál tím pomaleji plazíte mým směrem.“

„To znělo téměř láskyplně,“ řekl tvrdě.

„To byly mé nejhlubší city k vám,“ odpověděl ironií. Nebo něčím takovým.

„Vy se mi snažíte říct…“

„Nesnažím,“ uťal ho.

„…že zahodíte příležitost promluvit si…“

„Nepochybně,“ druhý pokus.

„…jako dospělí…“

„Zůstal jsem tady zamknutý sice víckrát, ale zatím nikdy s dospělým. Omluvíte mě? A pokud ne, stěna nebo knihy vám při monologu budou jistě užitečnější.“

„Chci se bavit o…“

„Já se ale bavím. A. Vy. Mi. To. Kazíte,“ tohle nemá cenu, přesvědčoval sám sebe. Měl by prostě mlčet. Nevšímat si ho.

„Já…“

„To je tak těžké pochopit, že s vámi ani dnes, ani v příštích několika životech nechci mít nic společného?“ zasténal. Téměř. Sténání spolkl a zbyla ta věta.

Místností se na pár okamžiků rozhostilo ticho.

„Evansová,“ dopadla facka. Teď byl Potter jako kámen, pronesl to tak tvrdě, že by mu mohl konkurovat. Otočil se a odcházel.

Jen jedno bylo jinak – Potter dospěl k tvrdosti přes emoce. On přes jejich nedostatek.

„Prosím?“ ať tu facku myslel jakkoli, toužil dostat ji znovu.

Zastavil se, pootočil jen hlavou: „Jmenovala se Evansová, Snape. Ne jen Potterová.“

Čekal na jeho reakci, to poznal.

Stejně jako poznal, že ta facka měla přijít od Lily, ne od Pottera, v žádném případě ne od Pottera. Vždyť Potter se ho netýkal, proč by si měl přát od něj dostat facku?

„Umyvadlo je na druhém konci místnosti,“ musel to dohrát do konce, sebeabsurdněji to vypadalo, „mluvíte scestně, takže jste nejspíš dehydratovaný.“

„Jaká péče,“ zamumlal.

„Jistě. Kdyby se vám podařilo na truc tady i umřít, má budoucnost by byla jasně temná a bezduchá,“ ne, Potter se ho netýká. Jeho život se ho netýká, ani Lily, ani Brumbál.

Ale co mu potom zbylo?

Byl vzteky bez sebe, ó ano, byl dokonale vzteky bez sebe, za horizontem, za schopností vzteky se pohádat.

Bylo mu ze sebe zle – kolik lží ze sebe dnes vypravil? A co je ta hlavní lež, ze které se nedokáže vymotat? A proč neupřednostní klid, nesedne si s tím pitomcem a nepovypráví mu nějakou pohádku, místo aby ho ignoroval? Taková šance!

Taková se mu už nikdy nenaskytne. Může mu lhát. A Potter na to nikdy nepřijde. Může. Ví, jak lhát. Dnes si ověřil, že ho tato schopnost neopustila ani o krok.

 

C

elou tu dobu, kdy Potter mluvil, poslouchal jen napůl slova sdělená – stejně byla jen výtvorem zvědavého mládí – a díval se mu do očí. Byla v nich naléhavost, která topí. Alespoň on v ní nedokázal dýchat. Byla v nich zlomová pravda, která se táhla jejich životy. Bylo v nich nenávratno. A ukrývaly věci, o nichž člověk jako on přemýšlet nesměl.

Jejich kompletní minulost z pohledu těch domáhajících se očí, dvou vyhasínajících hvězd, které někdo neoblomně rozsvěcí.

Konečně.

Konečně pochopil, co nesedělo, co bylo špatně, jinak, co byla ta změna, která probíhala snad od prvního okamžiku, kdy se střetli pohledy, a která na ošetřovně dozrála. No ovšem. Potter nikdy nepostrádal touhu dozvědět se věci, které se ho netýkaly. To, co se právě stálo na počátku zrodu naproti tomu, byla odvaha jít si tvrdě za informacemi, které mu doposud byly odpírány.

Za každou cenu.

A bylo to horší. Konečně porozuměl sobě.

To samo o sobě mohlo v ten okamžik natropit nedozírné škody, kdyby si zároveň neuvědomil, jak bezpředmětné toto poznání je – protože s tím vůbec nic neudělá.

Nikdy.

Nadešel tedy čas Pottera naučit žít bez nich. Bez přízraku bradavických profesorů, kteří vstoupí mezi něj a informace.

Především ale nadešel čas Potterovi ukázat, že se bez spoléhání se na něj musí naučit žít. A sobě, že nemá právo být tím, kdo Pottera sešije dohromady.

Anebo to byl dar. Poslední záchrana, kterou mu mohl nabídnout.

Ať to bylo jakkoli, tímto okamžikem se jejich životy rozešly.

 

D

osedl.

Dům byl prázdný a tichý, zhaslý, mrtvolný.

Chvíli tak zůstal. Bez pohybu. Bez nádechu. Dokud to vydržel.

Pak po vzduchu dychtivě lapal.

Zamilovaný? pomyslel si hystericky. Jak pravděpodobné je, jak často se stane, aby byl člověk zamilovaný do matky – ženy – a následně do jejího syna?! A s roztrpčeným ohlédnutím za svým životem shledal, že sebepřeplácaněji ten koncept zní, v jeho životě by taková pitomost nebyla to nejpodivnější.

K čertu… zamilovaný do Harryho Pottera.

Tak dobře.

Anebo ne; zvedl se mu žaludek – pokud tohle bylo to, k čemu byl předurčen, měl raději umřít. Umřít, skončit se špiněním své zvrácené existence tento svět. Umřít s alespoň zdáním pokorného, smířeného odchodu plného důstojnosti.

S vírou, že Lily je jeho Slunce a Měsíc, oltář, pro který mělo smysl se obětovat.

Ne. Ne tahle přeplácaná, znechucující fraška. To bylo moc. Bylo to příliš.

Byl to jeho mizerný život.

Nenáviděl Brumbála!

A zlobil se na sebe.

Popadl plášť. Ani nevěděl, v kolik hodin do Bradavic vpadl. Ani netušil, co ředitelce řekl. Jen pochopila, mlčky vyklidila pole.

Podíval se na portrét toho muže, jako by mu zruinoval život a vykřikl prosté, výsměšné: „Lily?!“

Brumbál se na jeho chování hluboce zamračil.

Nadechl se a zkusil to znova, klidně, odtažitě: „Pokud víte, co je pro vašeho zlatého chlapce dobré, budete ho ode mě držet dál.“

Řekl to ledově?

Přišel si tak.

Nečekal na odpověď, věděl, že ji pro něj portrét nemá.

Vrátil se zpátky domů.

 

Kniha pátá

 

V

ážná tvář jeho kmotřence na něj z krbu třeštila unavené oči: „Harry Potter se na tebe ptal,“ oznámil mu. „O co jde, Severusi?“ dožadoval se. Když mu odpovědí bylo ticho, pokračoval: „Proč jsi mi nic neřekl? Nevím, co čekáš, že mu řeknu, když nevím, že přijde a bude se ptát! Kdybys mě varoval…“

„Draco,“ zavrčel unaveně a přerušil jeho plácání. „Řekni mu cokoli.“

„Cokoli?“ nechápal Draco.

„Cokoli,“ přitakal.

„I pravdu.“

Místo odpovědi podrážděně odfrkl.

„Dobře, řeknu mu cokoli,“ začal Draco nanovo. „Ale ty mi řekni něco o Lily.“

Zmateně se na něj podíval, jako by na něj začal mluvit jiným jazykem.

O Lily?

„Co chceš vědět o Lily?“

Její jméno nevyslovil nahlas přes dvacet let. Už znělo cize.

„Všechno,“ odpověděl Draco.

Zvedl obočí: „No… narodila se, pár let se se mnou přátelila, pak si vzala Jamese Pottera, porodila syna a pak jsem ji zabil.“

Draco se odtáhl a prohlásil neochvějně: „To ti nevěřím. Jak to bylo doopravdy?“

Severus se na svého kmotřence dlouze zadíval, pohled přerušil až Dracův úšklebek: „Jo,“ protáhl téměř spokojeně, „tak tohle ti věřím.“

02.09.2012 19:02:59
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one