Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jako miráž

Pozn.: Mari pro štěstí, z vděku a pro odreagování.

 

O

 skříň, o stěnu, o dveře. O stůl, o křeslo, ve vaně. Ve sprše, na zemi, na písku. V trávě, na sněhu, na židli. Na křesle, v učebně, ve Velké síni. V ředitelně, na tribuně, na koštěti. V převlékací kabince, v přístěnku, v bordelu. O strom. Mezi cizinci. Mezi známými. Na záchodcích. Pod stolem, v kuchyni, v laboratoři.

Švédská trojka. Svazování. Sado-maso. Hraní role, nedobrovolný sex. Mučení. Incest.

To by stačilo.

Otevřel oči, naklonil hlavu na stranu, vynořil se z vody, zalapal po dechu.

Uchopil boky vany a stiskl.

Na ministerstvu, v knihovně, v knihkupectví Holoubkovou, ve starých novinových článcích, za Dracem, za McGonagallovou, za Pomfreyovou, za Křiklanem.

A co příště?!

Odrazil se a rychle vyskočil z vany.

 

„J

á vím,“ rozrazil dveře ředitelny a vtrhl dovnitř, „že považujete za neuvěřitelně zábavné, když si hrajete s cizími životy. Ale,“ a tady zvedl prst a ukázal na Brumbálův portrét výhružně, „všechno má své meze. Například – nemáte právo plést se do života živým a fakt, že jste mrtvý, neospravedlňuje vaše vyjadřování vůči jiným mrtvým. Ano, Brumbále,“ zastavil ho dřív, než se stačil ředitel nadechnout, „jsem připravený doznat, že jsem neriskoval vše jen pro Lily. Ano, na ten váš zatracený otazník je odpověď: nejen pro ni. Ale kdybyste tušil, věděl byste lépe než provokovat mě s tím,“ hluboký výdech. Všechna varování hozená do tváře portrétu, který s nimi nenaloží vůbec nijak.

Všechny ty jiskřičky, které byly zachyceny, všechno to stříbro hlavy a vousů se v Brumbálovu nepatrném pohybu zatřpytilo. Kousla ho náhle se rodící jistota. O niž vůbec nestál.

„Severusi, stalo se něco?“

„Stalo?“ vysmál se mu. „Co by se stalo… jen zase Potter.“

To by dřív povstal nový Temný pán, než by to bylo o někom jiném.

„Co je s Harrym?“ zeptal se se špetkou zájmu, špetkou starosti a hlavně s přetvářkou, že o ničem neslyšel – hrozně nepovedenou. „Doufám, že se mu nic nestalo,“ vyjádřil už klidně.

„S tím jeho protivným štěstím? Jak by mohlo? Ne… jen se snaží zjistit o mně informace,“ odsekl znechuceně. Bude hrát Brumbálovu hru. Klidně.

„No výborně,“ odpověděl portrét nadšeně. „Konečně přišla vaše šance promluvit si s tím chlapcem, Severusi,“ měl tu drzost vyjít ze svého blaženě nevědomého úkrytu přímo do útoku. Celý Brumbál.

„Nechci si promluvit. Chci, aby mi dal jednou pro vždy pokoj. Zasloužím si ho,“ a vy mi ho zajistíte mu vypaloval z očí do očí.

„Tváříte se stejně jako před třiceti lety. Jako že víte vše nejlépe, pro vše máte důvod a všichni jsou k vám nespravedliví. Jenže se mýlíte. Copak jste si s ním ještě nepromluvil?“ podivil se, tentokrát s naléhavou výtkou, že tady končí hry.

Dokonalé. Alespoň věděl, na čem byl. Alespoň mu právě byly dokonale vyvráceny pochyby, že Brumbál neví, o co mu běží.

„Jste hluchý?“ nevěděl proč, cítil se beze zbraně a bez ochrany. Bez naděje na dosažení svého vytouženého cíle. „Nechci si s ním promluvit.“

„Copak jste ho nechal v tom myslet si, že ho nenávidíte?“

„Viděl mé vzpomínky,“ ví, co bylo mezi mnou a Lily, ví, jak moc jsem pošpinil jeho život a taky ví, že spousta z těch nespravedlností se ho vůbec netýkala. Nemůžu s ním promluvit. Nejde to.

„Zjevně jste nic nepochopil,“ odtáhl se. Odpustí ti, znělo za tím. A jeho odpověď: V to nevěřím. „Především Nebelvíry ne. Copak ho vážně nenávidíte?“ chceš ho odehnat, a pro co vlastně? Kvůli vlastnímu strachu. V sobeckosti ses nezměnil, Severusi. „Copak tomu vážně stále věříte?“ kdy už mu povíš celou pravdu, Severusi? Copak si to oba nezasloužíte?

Nezareagoval. Nedokázal to.

Ani si nebyl jistý, že Brumbál ví, jak zvrácená je jeho touha. Už ne jen touha – tehdy potřeba – ochránit. Ale touha, z masa a kostí.

Ne, to nevěděl. Nevěděl, jestli Brumbál byť jenom tuší, že jde o víc než o dobrou a čistou Lily a o jeho smilování se, odpuštění a přetavení  nenávisti v náklonnost k jejímu synovi.

„Jestli je zloba a vztek na nesprávnou osobu to, co vás naplňuje, Severusi, dělejte, jak myslíte,“ nevěřím ti to. Nikdy jsem ti to nevěřil. Proto ten dopis. Proto jsi teď tady, že? Předstírej dál, ale zničí to tebe.

„Copak to nechápete?!“ já nemám na výběr. „On se mi plete do života,“ nepatří tam, nemůžu ho v něm mít. Nemám na něj právo. A pro sebe dodal – je to tak lepší. Ušetřím i tebe, pokud je to třeba. Pokud o míře mého poklesku nevíš, a dokud bys věděl?, potom tě musím ujistit, že jediné řešení je postavit Pottera mimo. „A já ho v něm nechci! Zařiďte, aby se už neptal. Jakkoli. I lží…“ je mi jedno co uděláte, hlavně to udělejte. Ať to skončí. Ať ho můžu naposledy zachránit. Před sebou.

„To neudělám, zvlášť když si myslím, že on má pravdu a vy se mýlíte,“ řekl. Málem ho to zabilo. Málem přestal jen tak dýchat. On má pravdu, když mě uhání? On má pravdu, když si o mně zjišťuje informace všemi způsoby? On má pravdu, když se tak neopatrně nabízí? On že má pravdu?! A v čem se podle vás mýlím já?

Nádech: „Tím spíš, že jednu lež jsem kvůli vám ukrýval hodně dlouho,“ v tom, že mu neumožníš, aby tě poznal.

-To nejde!-

-Vždy to jde. Jen je třeba chtít.-

-Tak moc se mýlit. A zrovna vy.-

-Ty si nikdy nepřipustíš, Severusi, že bys nemusel mít pravdu, že?-

-…ne.-

-Nebudu tě krýt. Už ne: „A dodnes si myslím, že by bylo víc k užitku, kdybych vás neposlechl a vyšel s pravdou ven,“ měl jsem Harrymu říct pravdu, když se ptal. Měl jsem mu říct, že ho chráníš. Měl jsem mu říct, že jsi znal jeho matku. Měl jsem.-

-Zrádce.-

„Jen považte, kolik komplikací by nám to ušetřilo, kdybych Harrymu směl říct pravdu o tom, že vím, že jste vůči mně loajální…“ ten chlap se tím doopravdy bavil! I když na tom nebylo vůbec nic zábavného.

Propaloval ho pohledem: „Co má tento monolog znamenat? Chcete mi snad poradit, abych se s ním spřátelíčkoval?!“

„Tak ho dál ignorujte spolu s mými radami – mně je to jedno,“ blafujete. Otázka je, proč si myslíte, že jste tenhle rozhovor vyhrál. „Vy jste živý a dospělý a dokonale schopný rozhodnout se, zdali se vám s tím dobře žije, tím spíš jestli se vám s tím bude jednoho dne dobře odcházet.“

„Měl jsem být dávno mrtvý,“ ozřejmil řediteli. Bylo by to lepší.

„Ano,“ odvětil ředitel, „to by bylo nepochybně mnohem snazší.“

Taková kritika a zrovna od Brumbála! Co si myslel?

Do háje.

Dlouho se na něj díval a on pro něj dlouho neměl odpověď.

A pak: Záleželo mi na vás. A vždy bude, Severusi. Je jedno, co si o tom myslíte. Je jedno, jak to na vás působilo. Zemřít je snadné. Potýkat se s životem je mnohem těžší, věřte mi. Vím o tom své. Mrzí mě, že svůj život stavíte jako neustálý boj, přitom by tomu tak mnohdy být nemuselo. Ale nemrzí mě, že přes všechny těžkosti jste přežil.

Pokud si ale doopravdy myslíte, že váš život stojí a padá jen s vaší smrtí, potom prosím. Připojte se ke mně.

Nemyslel to tak.

Z nějakého jemu nepochopitelného důvodu Brumbál nechtěl, aby zemřel. Z nějakého nepochopitelného důvodu po něm žádal, aby se pral dál.

„Jste ke mně neobyčejně tvrdý, víte to?“

Brumbál pokrčil rameny: „Mnohé od vás očekávám. Navíc,“ něco se změnilo. Brumbálova pozornost už nebyla na něm: „Nic míň byste nepřijal. Oh, Harry!“ zvolal Brumbál; trhl sebou, ačkoli měl vědět, že jde o podraz, a otočil se, zatímco Brumbál šveholil sentimentální pozdravy.

Kolik toho Potter slyšel?!

Potřeboval ho seknout, potřeboval ho zranit, potřeboval ho rozhodit, aby měl jistotu, že nic z jeho rozhovoru s Brumbálem neslyšel: „Je zjevně pošetilostí očekávat od vás respekt k mým rozhovorům s druhými, když k mému soukromí ho nemáte.“

Nechtěl to vědět.

Potřeboval to vědět.

Musel to vědět.

Vpil se do zelených očí a našel svou odpověď.

Pohřbil pocity, utekl před odpovědí a utekl z Bradavic.

Začínalo tady, v jeho rodišti, být poměrně těsno, uvědomil si.

A nebezpečno.

 

Z

ačít žít úplně znova.

Špína ulic velkoměsta, obrovské mrakodrapy, ocelové, šedivé, odcizené.

Člověče, neznamenáš vůbec nic, prosvištěl vítr ulicí a vyplázl jazyk za pachtícími se ubožáky. Smutní bezdomovci, smutnější businessmani v černých sacích s černými kufříky, pronásledující Big American Dream; nebo pronásledovaní?

Nabídli mu žít mezi čaroději. Odmítl. Když už Státy, tak lidi, mezi kterými vyrostl. Neznámí mudlové.

Ráno do laboratoře, večer domů, večer v laboratoři, ráno v laboratoři, večer domů. Ignorování kapacitami, ústrky. A pomalé otáčení si kolem prstů, asistentů a asistentek schopných držet krok – mudlů i kouzelníků je tam příliš, stačí si vybrat – kolegů a potom i kapacit. Ano, i ty jsou schopné odpustit příslušnost k Smrtijedům, pokud je někdo dobrý dost. A on byl vždy – dobrý dost. Příliš dobrý. Příliš dobrý na to, aby ho ignorovali. I kapacity jsou schopny po dobu výzkumu opomenout, že kolega vraždil. Tedy – v minulém životě.

Svět se skládá z mnoha ústupků pro větší dobro, v tom Albus nebyl sám.

A pro génia se někdy zapomínají temné sklony – blahosklonně se odpouští, přehlíží v době, kdy se musí spolupracovat. A svět se zdá zase na okamžik normální. Dokud se nezhasnou světla výzkumné laboratoře a všichni se nerozprchnou dřív, než by měl příležitost někoho z nich oslovit.

Ale to on za prvé nechtěl, a za druhé kdyby to chtěl, neutekli by mu.

Stále nestál o společnost a společnost stále nestála o něj, pohrdala jím, myslela si o něm své. A přiřkla mu nálepku podivínského génia. Kdo ví proč. Amerika je šílená země. Zvlášť Státy.

Jak se zmenšoval počet rajčat na jeho hlavě a otrávených potravin v jeho nákupním košíku, zdání lhostejnosti jeden vůči druhému bylo dokonalé.

Přesně takové, jaký měl být svět Severuse Snapea, aby jej mohl v klidu dožít, plné vzrušení ve vývojové laboratoři, celosvětově uznávané, byť americké. A přísady se vždycky daly dovážet. Stejně tak i lidi. Proto byla tak dobrá výzkumná laboratoř zrovna v Americe – s tímhle neváhala a netroškařila.

Exaktnost, přesnost, odbornost – vše to, co banda náctiletých tupohlavců nikdy nemohla pochopit, natož docenit. Děcka. Výsměch společnosti.

Nebo spíš… výsměch génia.

Přísahal sám sobě, že ještě jednou ho tak někdo označí, bere si na sebe zpátky smrtijedskou masku a kápi.

„Á, náš génius dorazil do práce. Máte na stole podklady.“

Idiot.

Blonďák s vybělenými zuby.

A Američan.

Co se dalo čekat jiného? Mozek určitě ne. Nikdo s mozkem by ho s takovým výrazem neprovokoval.

Na to byli dost chytří i ti malí, bradavičtí opičáci.

 

N

eúspěch jich všech ležel v prosté rovině. Snažili se neustále cpát do jednoho lektvaru s magicky silnou ingrediencí další magicky silnou ingredienci.

Takový nesmysl byl na úrovni prváka. Přesto se zdálo, že jsou zdejší kapacity odhodlány dosáhnout svého, ať je to stojí třeba nespočet zbořených pracoven. Brzy se separoval od toho kroužku bláznů honící se za úspěchem, třeba i za kratinkým – ale oslňujícím – odleskem hvězdy, uznání, obdivu, proslulosti, a vydobyl si vlastní pracovnu s asistenty. Asistenty v ní taky příliš nezdržoval.

„Pane Snape?“ zaklepal jeden z nich na dveře a strčil hlavu dovnitř, přesně v okamžiku, kdy odměřoval půl kapky extraktu heřmánku. „Jste očekáván,“ prohodil a zmizel. Kdyby neměl praxi ze školy, co by si jen ten lektvar, na kterém pracoval už dobře rok a tři čtvrtě, počal? Trpělivost a úsilí a nedovolit nikomu vylekat ho, vyvést z rovnováhy. To byl klíč k úspěchu. Jeho soukromého, ne toho amerického.

A tomu asistentovi pojmy nevyrušovat, vcházet opatrně a nevcházet vysvětlí důrazně už jen jednou.

Spokojeně odložil pipetu i vzorek, přehodil přes sebe místní svrchní hábit a dveře své pracovny pečlivě uzavřel.

„To nebude fungovat,“ protáhl. Ale nevěřili mu. Nikdy mu nevěřili vzdor tomu, že se ještě nezmýlil.

„Tak to zkusíme,“ prohlásil Polakowski, dostatečný šílenec, aby něco zkoušel jen proto, že ho k lektvarům pustili. Naneštěstí – metoda pokus a omyl ještě v kouzelnickém světě nevymřela, a tak se on, Harold, Lvovski, Turgačev, Broom, Hasting a McFarrel odklidili za dveře, zatímco Polakowski vsypal do kotlíku k dračí krvi drcený roh jednorožce.

Utekl z místnosti, a sotva stačil dveře zavřít, laboratoř explodovala.

„No,“ oprášil se McFarrel, „a co moje varianta s vílím vlasem?“

Ledovost už nebylo slovo, kterým by se dal jeho výraz popsat. Nevěděl, proč mu tohle všichni dělají. Rajčata? Proč ne. Banány? Klidně. Otrávené dopisy? Skvělé! Ale idiocie?!

„Nebude to fungovat,“ zavrčel a na výsledek experimentu už nečekal.

Něco ho totiž napadlo.

A nápady nesnesou odkladu.

Asi osmkrát se ho snažili z jeho laboratoře dostat, naštěstí nemusel odpovídat na dobromyslné žvásty ohledně odpočinku a všechny ty kapacity nového věku – břídilové, přeloženo do angličtiny – si své pokusné laboratoře vyhodili do vzduchu, takže museli počkat, až je někdo vrátí do původního stavu. To věděl ze zkušenosti, nepotřeboval si to ověřovat. Navíc na to neměl čas. Pochopil, co ten rok a tři čtvrtě dělal špatně. Od základu špatně.

Překombinoval to. Jistě – někdy je třeba se takové chyby dopustit, aby se mysl pročistila, a jindy jde zase o nedostatek nápadu nebo motivace. Neměl potuchy, proč na to přišel zrovna ve chvíli, kdy Polakowski zase jednou vyhodil svou zkušebnu do vzduchu. Nebyla to u Polakowského žádná novinka. Nebylo to neočekávané. Byl to klasický případ míchání přísad, které u sebe v jednom kotlíku nemají co dělat. Svým způsobem taky takhle překombinoval vývoj svého lektvaru, jen se nedopustil té elementární chyby: míchat dvě magicky silné přísady.

Nemohl říct, že by ty chudáky nechápal – každý se chtěl stát viditelným, každý, kdo pracoval ve vývojové laboratoři. Mohli míchat a plácat páté přes deváté, občas při tom přijít o život, a doufat, že se jim podaří objevit směs, která zkrátka nezareaguje tak, jak má z logiky věci reagovat. Nejspíš by se měla stát výjimka pro jejich osobní kouzlo nebo magické potenciál, mudlové tomu říkají pro jejich krásné oči. Museli riskovat, aby si vydobyli úspěch, slávu, peníze, jméno. Pár lidem se to už přeci podařilo, a co na tom, že se onen zázračný výsledek nedokázal napodobit vícekrát? I takoví měli své místo mezi lektvaristy. (Vždyť přeci stačí, aby byl jediný člověk schopný zachránit nehodou jediný život, ne? Americké ministerstvo, ostatně i to britské, mělo celou sekci zkoumání takových lektvarů, které osobně řadil do limitované edice Nevilla Longbotoma.) To bylo jen to, že ho nehorázně rozčilovalo, když se ti lidé snad vrátili do svých dětských let, v nichž o reakcích jednotlivých ingrediencí neměli potuchy, a míchali, co mohli. Někde platil řád. Někde platila aplikace a prověřovat ji byla zkrátka bláhová pošetilost a ztráta času. Bylo to strkat ruku do zapáleného krbu, i když víte, že se spálíte.

Hloupí, bláhoví hledači amerického snu.

Prsty se mu proti vůli a vědomí chvěly. Možná to byla jen miráž jeho přetažených smyslů, že si během tří dnů nedokázal vzpomenout na jeden jediný důvod, proč by to, co vymyslel, nemělo fungovat. Jeden jediný zádrhel, jeden jediný uzel v aplikaci, problém v křížení příměsí. Nikde ho ve složité síti fungování a reagování ingrediencí neviděl. Náhle, zčistajasna, po mnoha letech – prostá mezera mezi spojnicemi. Kolik let se mu to už nestalo?

Ano, prsty se mu chvěly. Ale věděl, že nesmí, a tak si to zakázal. Připravil se na zklamání, které ho bude čekat, až si uvědomí, konečně, co zapomněl. Co je špatně, jinak než teď předpokládá, co nevzal v potaz. Pokračoval.

Odhodlaně, ovládaje se. Rozhodně.

A tvrdohlavě.

Rok. Devět měsíců. Týden. A tři dny.

Dokázal vyrobit nový lektvar za tři dny.

„Výborně,“ potřásali mu rukou a poplácávali ho po rameni. Závistiví. Vzrušení. Podřízení i nadřízení.

Třináctý způsob využití dračí krve jako bonus k vyvinutí nového lektvaru.

Nebylo jeho úmyslem jít ve stopách Brumbála. Pousmál se a díval, jak stékají kapky deště po okně.

Regenerační funkce. Třináctý způsob využití.

Lektvar na obnovení poškozených nervů.

Rozložil noviny – Denní věštec oznamoval, že včerejší svatba novomanželského páru Potterových proběhla úspěšně.

Dlouho a nehnutě pozoroval parapet. Mysl prázdnou. Pohled rozostřený.

Včera?

Odložil sklenku i noviny po paměti, vstal a zamířil ke knihovně. Vytáhl svazek Lektvárů nejmocnějších. Posadil se a vytáhl Potterovým písmem naškrábané pozvání na onu velkolepou událost.

Přejel zažloutlým prstem po jejím zdobném okraji.

Už včera.

Volil mezi oslavou vlastního úspěchu a…

Proč? zaškemral v duchu. Až teď si uvědomil… Lektváry letěly do ohně.

Vskutku?!

K čertu do háje!

Hloupý, slepý, omezený. Pošetilý!

To je ale náhoda, což? Lektvar na obnovení poškozených nervů. Jak patetické! A čirou náhodou v době, kdy se Potter žení. Jak ubohé! Jak slepý byl.

Oznámení hodil na stolek a rukama si zajel do vlasů.

Dobrá tedy. Jedno uklouznutí. Jenom jedno.

Pitomé podvědomí.

 

M

ěli strach? Och ano, měli. Pořád ho měli. Pořád se potýkal s nedůvěrou. A taky se mu dostalo uznání a odsunutí nedůvěry stranou, pro výsledky, kterých byl ve svém oboru schopný. To dělala ta výjimečnost. Díky ní byl tolerovatelný. Jí si vykoupil volné pole působnosti a jí vděčil za život na úrovni. A že si nemaloval, že kdyby nebyl dobrý, neskončil by na ulici. Skončil by tam, jako tam skončil nejeden před ním a nejeden po něm. Amerika. Lhostejno zda mudlovská či kouzelnická. Prostě Amerika.

Mladým a nadšeným by měli vstup na pracoviště zakázat, definitivně. I když za to nemohl. Svým způsobem.

Tak jo – stárne a měkne. Jinak si nedovedl vysvětlit, že tady a teď omlouval ignoraci.

„Půjdete s námi?“ otočil se na něj rozehřátý, usměvavý obličej, ještě v polovině objímacího procesu.

Všichni do jednoho kolem něj zmrzli. Nezvali ho. Jedno čí se slavil úspěch, Severus Snape se zkrátka do hospody na oslavu nezval.

Potřebujete radu? Běžte za Snapem.

Potřebujete pomoct v krizové fázi lektvaru, při varu nebo zkontrolovat postup přípravy? Jen jděte za Snapem.

Ale nikdy ho nezvěte na společenskou událost.

Nikdy.

Měli pravdu – neměli ho zvát. Young ho neměl zvát.

Ale udělal to.

A on se zmohl na překvapené přikývnutí. Další pitomost století. Nebo jen jeho života, abychom nepřeháněli.

Takže seděl mezi lidmi, ne s nimi, co je neznal, jen s nimi x let pracoval. Nebude myslet na to, kolik přesně. Odmítá.

Musí se zaměřit i na to, že se střídají. Kdežto on zůstává. To je pozitivum.

Tak jo, změnit směr myšlenek – to je dobrý nápad. Dracovu synovi je deset – Scorpius. Jeho kmotřenci je deset. Popravdě se Dracovi divil, že na tom trval. Copak nebyl dost špatným kmotrem Dracovi, aby si takovou hloupost rozmyslel?

No – nerozmyslel.

Byl z něj tolik nadšený. Jeho dopis obsahoval plno sladkých nesmyslů a do očí bijících hrubek, nulovou úpravu a příšerný sloh.

Jeho Draco byl šťastný.

Pousmání utopil v ohnivé whisky.

Kolegové ho do svého hloupého tlachání netahali, tak si dovolil zatoulat se v mysli ke včerejšímu večeru.

Kráčel ulicí ke svému příbytku, když se z postraní uličky ozvalo syknutí. Jedno oko se lesklo a vyzývalo ho k tomu, aby přistoupil blíž, do uličky utopené ve tmě.

Poznal v něm Luciuse Malfoye.

Mohl utéct, než ho zabije.

Zhluboka se nadechl a přišel před něj, nechal se spolknout tmou.

„Dlouho jsme se neviděli,“ oznámil Lucius, jako by se nacházel uprostřed jedné ze svých přepychových akcí, i když měl na sobě jen roztrhaný mudlovský kabát, příšerně zapáchal a vlasy měl zcuchané, pod nánosem špíny a prachem zšedlé.

Naklonil hlavu na stranu a vypustil z úst to, co měl na srdci od první návštěvy Malfoyů po válce: „Nemělo to s tebou nic společného.“

Vyrovnaný nádech a strnulý výdech: „Vděčím ti za život,“ Luciusovy rty se vzteky zachvěly. „Nezabiju tě,“ a ve svém vzteku vypadal uboze.

Podíval se na Luciusovy děravé boty a zamračil se: „Svěřil jsem se do tvých rukou a ty jsi mě předal Temnému pánovi. Bez mrknutí oka. Nezměnilo to nic na tom, že jsi byl druhý člověk, který mi dal alespoň zdání přátelství. Dlužíš mi víc než svůj život, přesto nechci, abys mě nezabil kvůli dluhu.“

„Proč tedy?“ odsekl Lucius, který zjevně jiný důvod nezabít ho neměl. Jen nějaký hloupý závazek za to, že ho neshodil před Temným pánem. Pche.

Ale koneckonců tímto způsobem člověk, který před ním stojí, vždy přemýšlel. Tak přemýšlel člověk, pro kterého se rozhodl místo Lily.

„Záleželo mi na tobě,“ podíval se mu pevně do očí. „Jsem kmotrem tvého syna. A Temný pán zabil Lily Potterovou. Na našem vztahu to nic nemění.“

„Mohl jsi mít všechno,“ usykl Lucius zhnuseně a zavrtěl hlavou. Jako by tu posedlost mudlovskou šmejdkou pořád nechápal. Jako by mu pořád jeho výsadní postavení záviděl a nenáviděl ho za to, že se jako poloviční šmejd dostal tak vysoko, přestože byl zrádcem.

Stále tak čitelný.

Změřil si ho: „A pořád bych byl chudší než ty.“

Kdysi na tom záleželo.

A bylo to hodně dávno.

„Věřili jsme ve stejnou věc.“

„Věřili jsme v naprosto odlišné světy,“ ujistil Luciuse.

„Tak proč ses k němu hlásil? K čisté krvi? K nám? Ke mně?“

Přikývl: „Nemám odpověď.“

„Ty na něco nemáš odpověď?“ naléhal Lucius jako útočící potkan.

„Hlásil jsem se k němu, protože jsem už neměl možnost vrátit se zpět. Byli jste má druhá rodina. Má šance něco dokázat, zatímco na Brumbálově straně jsem se ve všem jenom zklamával a neměl ani to zdání důležitosti. A ty jsi uměl lhát zatraceně dobře, Luciusi, obzvlášť když to bylo na rozkaz Temného pána přivést mu nové stoupence. Obzvlášť zněl-li onen rozkaz, aby ses ke mně choval přátelsky v domnění, že ze mě něco dostaneš, případně protože se mě prostřednictvím tebe snažil odměnit. Svedl nás oba, jen každého z nás na jinou písničku. Já ale na rozdíl od tebe nahlédl do not, ty ses nikdy neobtěžoval. Věříš, že mu celou tu dobu šlo o zachování čisté krve a ono to tak mnohdy vůbec nebylo. Jsi příliš zahleděný do svého vlastního snu a zlákaný mocí. Tehdy jsme byli všichni.“

„Mýlíš se,“ zavrtěl Lucius hlavou, „možná ne v tom, že jsi byl centrem mé pozornosti kvůli Temnému pánovi nebo v tom, že mu nezáleželo na našich ideálech. Možná ne v tom, že jsem se přestal ujišťovat cílem Temného pána a místo abych se odtrhl a šel dál za čistou krví, šel jsem po Potterovi. Ale v tohle já dávno věřit nemůžu. Není pro mě způsob vrátit se na tuto trasu. S čistou krví jsem skončil. Musel jsem, jinak bych nepřežil,“ chvíli Lucius sledoval, zda mu tohle věří, a když dospěl k nějakému závěru, uvolnil svůj postoj. Znova poznamenal: „Jen pořád nerozumím tobě. Proč ses vrátil k Brumbálovi, pokud tě tolik zklamal?“

Možná že právě pochopil, proč se vrátil k Brumbálovi. Možná dál nechtěl být tolik slepý k očividnému, i když očividnému nerozuměl. Možná nechtěl být druhým Luciusem. Možná… možná dobro nepochopil. Ale chtěl být jeho součástí, tehdy, ve dvaceti.

Ó Merline, co je dvacet let?

Mlčel.

„Proč?“ naléhal Lucius znova. „Dobrá, nezáleželo ti na čisté krvi…“

„I mudlové mě zklamali,“ přerušil ho bez servítek.

Luciusovy oči potemněly: „Nedostalo se ti u Brumbála uznání. Proč ses k němu vrátil?“

„Uznání se mi dostalo až teď. A už na něm nezáleží, Luciusi. Není Brumbál, není Temný pán.“

„Je Potter,“ blýskl Lucius znova očima. Téměř jako by byli pořád v té samé hře na předhánění se, kdo bude lepším mazlíčkem nějakého pána, jedno kterého.

Za odlesk moci.

„Neviděl jsem ho léta,“ procedil neochotně.

„Proč ses vrátil k Brumbálovi, Severusi?“ zopakoval jaksi podbízivě, jako stará ozvěna Luciuse v jeho původní podlézavé kráse, slibující věrnost a ochranu za malý díl informace.

Odmlčel se, podivně neochotný sdělit mu i tuhle pravdu.

Pravdu…

Co zbylo z pravd? Neexistují strany, ze kterých bylo možno vybírat. Lily si vybrala Pottera a nechala ho napospas Smrtijedům. Smrtijedi o něj neměli větší zájem než Brumbálovi lidé. Jen znali jeho povahu a věděli, jak blízko si ho drží Temný pán.

Všechno byla jenom iluze. A on byl hloupý, že to neviděl dávno. Mladý. Hloupě mladý.

Nikdy nezjistí, co by se stalo, kdyby…

Není žádné kdyby.

A proč se vrátil tam, kde začal? Poznal, že Voldemort neměl pravdu? – Ne, dodnes netušil, zda ji měl nebo ne. Zklamali ho Smrtijedi? – Částečně. A jeho postavení? – Bylo to jinak, než si to maloval, vše bylo tolik jiné.

Bylo to kvůli věštbě? Ohrožovala Lilyin život… ale proč potom nepřešel zpět, když pochopil, že Brumbál zklamal a nedokázal ji ochránit? Měl tu možnost. Všichni ji měli.

A zároveň pro to už nebyl důvod, vždyť Temný pán byl mrtvý. Měl být.

Dal ovšem slib.

Měl závazek.

Závazek k cizímu batoleti.

Batoleti Lily.

Nový závazek, nový důvod jít dál.

Proč Brumbál? Proč ne Lucius a jeho verze reality?

„Protože jsem vždycky věděl, že za životem je něco víc než vy,“ odpověděl.

Viděl mu na očích, že mu odpověď nedávala smysl. Viděl mu na očích tisíce nevyslovených urážek o mudlovské šmejdce.

A viděl, jak jsou ty šípy zbavené hrotů.

Už jimi střílet nebude.

Už neublíží.

Jiný Lucius Malfoy, ztrhaný Lucius Malfoy.

Trochu reálnější Malfoy.

Kdysi mu nabídl snadné řešení. Bylo jeho povinností nabídnout mu dnes to řešení těžké. A pokud neuvidí…

„Já ji miloval, Luciusi, a tvůj pán mi ji zabil. Zavraždil. Oba jsme se před ním klaněli, oba jsme zažili chvilky nemilosti,“ facka versus vražedný útok Naginy, ale nevadí, smysl zůstává, „a oba chvilky slávy. Věřil jsi v jeho ideál do konce. A kde teď jsi? Jeho řešení bylo přímočaré. A špatné. Potter vám dal druhou šanci. Nepokaz ji. Už kvůli Dracovi a Scorpiusovi ne.“

„Prosím?“ zalesklo se Malfoyovi v očích.

…nevěděl?

Ó ne, nevěděl to.

„Máš vnuka,“ oznámil mu tedy.

Dlouho tam jen tak stáli a dívali se jeden na druhého, dost dlouho na to, aby odhadl, kolik let Lucius Malfoy už nesleduje dění anglické kouzelnické společnosti. Vždy se dal číst. Nakonec. Stačilo jen chtít vidět.

„Jednoho dne se budeš chtít vrátit,“ oznámil prostě. Nebyla to otázka, ani být nemohla. Byl to fakt. Některé věci na Luciusovi přetrvaly všechny nesnáze a všechny pózy. „Jen dej pozor, abys byl v té chvíli víc než ochotný vzdát se svých někdejších sklonů. Abys měl alespoň šanci, že tě přijmou. Draco i Potter.“

Pak vycouval zpátky na cestu vědoucí k jeho bytu.

„Neobelhal jsem tě tím,“ řekl už v osvícené ulici, kde se lámala temnota, jako by mluvil sám se sebou. „Bylo to mezi Temným pánem a mnou. Ty jsi mi byl užitečný, když jsem se potřeboval schovat, a dal jsi mi zdání rodiny, byť nedobrovolně. I já ti byl užitečný. Potřebovali jsme se, v nějaké části našich životů. V nějaké části svého života jsem věřil, že bych tě dokázal přetáhnout na svou stranu, ať by to byla kterákoli. Neobelhal jsem tebe. Na to, abych měl takovou ambici, jsi předstíral mého přítele příliš dobře,“ ujistil ho. A sebral se a odešel do svého bytu.

Z jeho vzpomínek ho vytrhlo zacinkání sklenek položených na pult barmanem. Jeho kolegové byli uprostřed trochu ohnivé debaty, soudě podle gestikulace jistých osob.

A pak něco zaslechl, i když to byl víceméně tlumený rozhovor.

„Proč myslíte, že jsou Malfoyovi na svobodě? Takoví grázlové!“

„Má na svědomí Brumbála a málem i Pottera.“

„To je blbost. Proč by ho pak Potter bránil?“ ozval se Youngův mladistvý hlas.

„Dejte mu pokoj, propánakrále. Co z toho, co byl? Teď je anglický utečenec, nic víc.“

Všichni souhlasně zavrčeli a odpověď zapili.

Z baru, kde poklidně zaplatil svou útratu a rozloučil se s těmi, kdo se s ním chtěli rozloučit, pokývnutím hlavy, se vydal přímo do bytu zabalit si. Ráno místo do práce zamířil do první čarodějnické trafiky, počkal na nejnovější noviny, koupil si je.

Vzal je zpět do bytu, usadil se za stůl a podíval se na inzeráty.

Jaké štěstí, pomyslel si u první ranní kávy, že se zrovna prodával jeden dům a že si celou tu dobu, kterou v Americe strávil, šetřil.

Znova se stal občanem Anglie, majitelem jedné útulné apatyky.

Domov.

 

Kniha šestá

 

N

ěkolik let vedl úspěšnou lékárnu.

Několik let už vedl obchod, který nebyl vypálen, přepaden, vykraden.

Několik let vedl obchod, do něhož nikdo nevkročil.

Kromě něj.

Pár známých.

A pár cizinců.

Byl to zábavný život. Nebo – byl smysluplný.

Tak.

„Severusi!“ sinalý obličej Draca Malfoye přerušil jedno z jednotvárných odpolední. Zakopával o vlastní slova a chrlil ze sebe o překot: „Zavolala nás McGonagallová. Vypadá to, že Scorpius otrávil jednoho z Potterových synů. Musíme k Mungovi. Prosím, pojď s námi. Prosím – musíš dokázat, že to nebyl Scorpius.“

Otočil se na svého kmotřence a zeptal se: „Byl to Scorpius?“

„Já nevím!“ vyjekl Draco a zajel si rukama do vlasů. Zničil si účes. Gesto docela nepodobné jeho otci. „Sejde na tom? Je v pěkném maléru. I kdyby to neudělal, hodí to na něj. Severusi – musíš to děcko zachránit, jinak je po nás!“

„Ne,“ odvětil.

„Co?“ zamračil se Draco.

„Ať řekne Scorpius pravdu,“ povzdychl.

„Potter nás už tak nenávidí. Severusi, nemůžeš nás v tom nechat.“

„Draco,“ zastavil ho. Naštěstí se zastavit dal. „Neublíží Scorpiovi. Ať tvůj syn přizná, co se stalo.“

Draco se na něj v jakémsi transu zůstal dívat.

„Jdi!“ poručil mu a strnulost rozbil. Spojení v krbu se přerušilo.

Překvapilo ho, že o nějakou chvíli později byl jakožto výborný diagnostik přizván k Mungovi? Ne. Dokonce přes jakousi Idunn z Asgardu a její pokřivený pohled na válečný stav Británie a úzkoprsá interní nařízení ne.

Co mohl Scorpius namíchat, aby to Poppy Pomfreyová nezvládla identifikovat a zvrátit bez pomoci svatého Munga? Přísada či kombinace přísad musely zablokovat jinou a zakrýt po sobě stopy, jinak by si poradila. Takových kombinací, vezme-li v potaz dostupné ingredience pro školu, je málo. Ale co když mezitím povolili další přísady, které zakázal, když byl profesorem?

Musí se zepta…

Potter.

Stoupl si před ně, když mířili na sál.

Obešel ho.

Jeho ruky se dotkla jiná, otočila jím. Stiskla. Držela jako o život. Oči ho atakovaly divokými emocemi: „Je to na vás,“ vydechl. Zachraň mi ho, křičelo to pod povrchem. Ať se stalo cokoli, je to jen mezi námi – zachraň mi ho.

Pokud mě nepustíš, nebudu moct, pomyslel si téměř pobaveně, ale nedal na sobě nic znát.

Potter.

Potter a jeho rodina.

Štěstí, že Potter nebyl žena. Mohlo by to dopadnout katastrofálně, to pomyšlení, že ho přítelkyně zase zradila a odešla za jiným.

Málem informaci, že promeškal rozhodnutí jít nebo ne na jeho svatbu, nerozdýchal. A málem se roztekl úlevou a štěstím, že Potter dosáhl, k čemu byl předurčen. Žít normální a spokojený život.

Konečně Potter jeho loket pustil, jako by veškeré své prosby přelil v jeho ruce a nezbylo mu víc než nechat ho jít. Aby mohl naplnit jeho požadavky, nebo ho rozbít.

Jako by mohl, měl na výběr. Vnuk Lily. Lilyiny oči. Má je taky, to dítě, které čeká, až bude zachráněno? Nebo je má jen Potter? Nevěděl, ale byl těmi Potterovýma na okamžik přibitý. Přibitý vahou, kterou měly – pro něj, pro jeho život a existenci.

Loket ho ještě dlouho brněl, když utekl na sál.

 

P

robíral tisíckrát veškeré možnosti. Z léčitelů sálala nervozita. Měli zachránit dítě Harryho Pottera, už stěží chlapce. A pořád, pořád něco scházelo. Očima skenoval všechno, co doposud léčitelé zjistili, aby přišel k závěru, že zkrátka není problém v tom, co zjistili, ale v tom, co ne.

Hodil na stůl tlustospis, ukázal ukazovákem na tři položky seznamu léčiteli, který malou kopii Pottera právě kontroloval, a vzhlédl k němu, zda pochopil.

„Uhněte!“ rozkázal léčitel.

Pochopil.

Vrhl se k lékárničce, zatímco léčitel prováděl oživovací pokusy a stahoval přebytečná kouzla, podával antiséra, která bylo nezbytné podat.

Otevřel lékárničku a vytáhl antihistaminikum, životně důležitou součást léčby toho, co stihli léčitelé v dobré víře pokazit.

Nalili mu lektvar do krku. Zkontrolovali efekt. Shledali ho vyhovujícím a pokračovali ve své práci.

Postával tam a sledoval mumraj pokoje, že by odešel – o tom ani neuvažoval, byť svou práci odvedl.

Potterovo dítě. Lilyin vnuk.

A on moc chtěl vědět, jaké oči…

Chlapec nabral do plic vzduch. Zamrkal.

A spadla hvězda.

Hnědé. Jamesovksy hnědé.

Odvrátil oči dřív, než se kluk stačil vzpamatovat.

Léčitelé se ubezpečili, že je v pořádku a neupadne do kómatu. A odešli, výrazy zhrzené, plné dotčené ješitnosti. Oni syna Pottera nezachránili, ale Smrtijed ano.

Byli směšní.

Sám začal balit, uvádět lékárničku do původního stavu. Musí nahlásit, kolik…

„Kdo jste?“ zeptal se zvědavý hlásek, hnědé oči ho studovaly a probodávaly zároveň. Docela jako Potter senior.

Místo odpovědi začal balit rychleji. Možná udělal chybu, možná se měl ztratit dřív, když byla příležitost.

„Jamesi!“ ozvalo se tlumeně a do dveří vrazil blesk ještě menší, než to mrně na posteli. Byli bradavičtí studenti skutečně tak malí? Neuvěřitelné.

„Brácha!“ vykřikla docela malá jiskřička a dveře se znova rozletěly

Začínalo tady být trochu moc přelidněno. To v dnešním rozvrhu nebylo – pouze klidné odpoledne u něj v lékárně. Nic složitého.

Žádné zachraňování životů, ačkoli… ono to nějak přichází ruku v ruce spolu s životem v Británii, Pottery a Bradavicemi.

„Lily, Ale!“ ve vteřině, kdy se dovnitř přiřítila jejich matka a padla na kolena k posteli svého syna, byl přebytečný.

Hra začíná: Otočil se, vybral pohled určený pro Pottery. Nepředvídal.

Chyba. Předvídat se musí za každých okolností. Lily, jak pravila Ginevra Weasleyová-Potterová, byla celá Lily ve své dětské kráse a prostotě. A Al, Al byl celý jeho otec. Naprosto. Dokonale. Do puntíku. Včetně očí.

Kompletní balení.

„Mami, kdo je ten člověk?“ zeptalo se dítě na posteli.

„Jamesi Siriusi,“ v duchu převrátil oči v sloup. Dostalo se mu informace, o niž ani nežádal. Potterova famílie v celé své patetické ošklivosti. Aneb jak potrestat vlastní děti.

Potterové syna pokárala.

Potterová – bylo zvláštní říkat tak ženě, kterou si Potter vybral za ženu. Neměla s Jamesem Potterem pranic společného a nebyla, rozhodně to nebyla jeho Lily, která si Pottera vybrala za manžela a nechala se tím příjmením poskvrnit dobrovolně. A teď ji Potter mladší vybral z mnoha jako tu, jež bude toto příjmení nést a spolu s ním předávat dál. Jak vzdálené tohle bylo původní historii toho jména!

Přebrali jenom jméno, které si znenáviděl. Aniž by s tím vším měli něco společného.

Bylo to divné.

A bylo divné, že Lily měla vnuky.

Otřásl se. Jeho zamyšlení naštěstí nebylo zpozorováno.

Čas pokračovat v představení: „Jaký otec… Není-liž pravda, madam Potterová?“ protáhl a vzal do ruky lékárenský kufřík. Bude třeba doplnit ho.

Chtěla ho zastavit, pravděpodobně aby mu poděkovala. Hlavně ne neochotná díky. Nasadil do boje lhostejnost, obzvlášť proto, že za dveřmi byl pozorován Potterem. Otevřel je a dveře se zavřely.

„Pro Merlina, no tak, mami, co je ten hrozný člověk zač?“ dolehla k nim otázka z druhého pokoje. Zjevně na mladou mysl Potterova potomstva nezapůsobil. Jaká škoda.

Vypnul ty zvuky zezadu. Pozoroval Pottera, jak pozoruje své děti a ženu.

Doufal tak moc, že za ty roky se něco změnilo: „I vychovávání je nad vaše schopnosti?“ podal mu ampulku s lektvarem, aniž se ho dotkl jeho kůže. Teplá, lákavá a – co je nejdůležitější – zakázaná. Výborně. Ó Morgano, byl zkažený. „Dejte mu ho zítra nalačno,“ kapituloval.

„Chci vám poděkovat,“ čemu neunikl tam uvnitř, ho právě dohnalo. Votivní proslov. Vděčnost. To byla skoro urážka.

Na konci chodby na něj už čekala eskorta – čas vrátit se domů. Zatraceně. Neměli tam být. Mohl mu něco říct: „Já spíš pomýšlel na jed v mé ranní kávě.“

Naštěstí tam byli! Nedovolili mu cokoli říct.

Co to plácal? Ah – poděkování.

„Protože snad úplně vše je lepší než nová generace Potterů.“

 

„J

si stejný vyděděnec, jako jsme i my ostatní. Stejná krysa,“ rozkřikl se Draco. „Měl bys být aspoň solidární.“

„Stejná… krysa,“ převaloval slovní spojení na jazyku.

„Pokud nebudeme táhnout za jeden provaz…“

„Tak co?“ přerušil ho. „Vytvoříme novou generaci pomstychtivých Smrtijedů?“

V krbu to prsklo, když Draco odešel, na tváři ublížený výraz.

Doufal jsem, že ti na nás záleží, řekl při příchodu. Myslel jsem, že bys pro svého kmotřence mohl něco obětovat.

Kterého myslíš? opáčil.

Proč jsi nemohl přijít, když jsem tě prosil, ale na jedno Potterovo zahvízdání okamžitě přiběhneš?

Vskutku – proč?

Tohle je tvůj problém, Draco. A pokud nechceš začít řešit problémy ve stylu svého otce, nezatahuj mě do toho.

Výchova Dracova syna prostě nebyl jeho problém. Vždycky mu řekne ne.

Nikdy se jím nenechá vláčet.

Uvědomoval si přísný a naštvaný výraz, když Potter konečně otevřel dveře.

„Ano?“ rozhodil rukama.

„Jsem tady,“ má ze sebe nechat udělat děvku, která se zaprodá za Scorpiův život. Fajn. Ale Draco ani nikdo další o tom vědět nemusí. Zatím. Dokud to Potter neroztroubí.

Kam až Potter může zajít? Odměřeně ho sledoval.

„Vidím,“ pauza. „Má to nějaký zvláštní důvod?“

Podivné – aby přišel, tedy nebude Potterův záměr. Obezřetně sdělil: „Byl za mnou Draco.“

„Aha.“

Vážně nevěděl, která bije? No dobře, takže jinak: „Máte naprostou pravdu, bude zábavné nechat mě prosit.“

„Zač?“ nechápal.

„Scorpius Malfoy,“ ty mizerný červe si zatím nechal pro sebe. Červe s pěkným zadkem a očima… ano, očima své matky. Hříšnýma očima. Pomilováníhodný červe. Pořád jenom červe. Vyděračný červe.

Potter vysvětlil: „Jak jsem včera řekl Dracovi – nic takového není třeba. Neobviním ho. Nebudu požadovat trest.“

„Ne,“ zopakoval nedůvěřivě, mapoval terén.

„Ne,“ přikývl odhodlaně. Když si uvědomil, že se definitivně uvolnilo ovzduší, měl tu drzost dorážet: „A to je vše?“

V tomto světle se zdálo pošetilé, že si v Americe nenajal prostituta. Alespoň by ho to zbavilo sexuální tenze.

Neochotně se zaměřil zas do reality. Odešel.

Nebylo třeba obětí ani boje, nač setrvat?

 

P

od stolem, mimo oči všech, škrtil ubrousek a poslouchal nervózní řeč Astorie. Už to, že přišel po Dracově chování na návštěvu, byla oběť. A zatímco chápal, proč byli pozvaní Potterovi, fakt, že Astoria pozvala i jeho, jí jen tak nezapomene.

Nestál o projevy díků!

Jen chtěl být co nejdál od Pottera, toť vše k jeho dlouhému, šťastnému životu. A ani to mu nemělo být dopřáno.

Zatracené matky a jejich zatracená vděčnost. Brumbál by na tu osobu byl hrdý, jen co je pravda. A jak se elegantně nechala smažit pohledy všech! Skutečná hrdinka.

Veškeré pokusy zapojit ho do konverzace ignoroval – co si myslela? Věděla, jaké vztahy mezi nimi jsou. Přetrpěl celé kolečko trapných tich i povrchních konverzací. Vážně – přetrpěl. Ale taky bylo jasné, kdy má dost a kdy už to stačí.

„Proč jste nás pozvali dohromady?“ proti jeho vůli a snahám zmírnit pocity, které uvnitř něj vřely, nakonec padla otázka, která se mu motala v hlavě neustále dokola a vratce, jako by byla opilá.

„Omluvte nás, ale Snape má pravdu,“ přidal se Potter, jako by někdo o jeho podporu stál. „Víte, že se nedokážeme shodnout na jediné věci – ty to víš, Draco. Pokud měl být tohle pokus o usmíření nebo o dík, nepovedl se,“ apeloval na Draca. Neochotně připustil, že mu mluví z duše.

„Snad s Potterem jednou v životě budu i souhlasit,“ ucedil kysele. „Kdybych mu něco chtěl, půjdu přímo za ním. Kdybych chtěl něco od tebe, řeknu ti to. Navíc víš, Draco, že nemám rád společnost…“

„Já si to nevymyslel,“ bránil se Draco.

A pak se Potter sesypal na Draca a Draco se umíněně bránil.

„Děkuji vám,“ sneslo se mu klidně do klína, jako pírko položené ve snaze o příměří. Aniž by to čekal, aniž by o to prosil, přestože by ho to nemělo tak překvapit dík pohledu, který se k němu opakovaně kradl, a nepohodlí, které z madam Potterové celý večer sálalo.

„Nebýt vás, můj syn tady není. Děkuji,“ zopakovala.

Skrz přimhouřená víčka odhadoval, jestli si z něj nestřílí a nakolik to myslí vážně; musel dospět k něčemu serióznímu, protože z něj vypadlo: „Prosím.“

„Dobrá,“ připletl se zase Potter, „já nemám zájem zde být, vy mě tu nechcete. Takže přeji dobrou noc. A omlouvám se vám, Astorie…“ zamířil ke dveřím a odešel ven.

Zadíval se na Ginny Potterovou a se zamumlaným: „Omluvte mě,“ hodil v rozloučení ubrousek na stůl.

A doběhl Pottera: „Vskutku, Pottere, člověk by si pomyslel, že tady jde jen o vás.“

„Vskutku?“ odsekl Potter a nezastavil se.

„Když na to přijde, jste neuvěřitelně sebestředný,“ informoval ho ze srdce rád a nakvašeně. Měl vědět, že i Ginny Weasleyová bude mít víc soudnosti než tenhle spratek. Víc vděku.

„Už to vypadalo, že jste si na mou sebestřednost zvykl,“ utíkal Potter dál.

„Svým nešvarům dáváte vždy nový rozměr,“ navezl se do něj znova, záměrně udržuje napětí.

„Chtěl jste něco konkrétního, nebo mě jen urážet…?“ pochopil Potter konečně, co se děje.

„Jste jako malý,“ řekl Potterovi, „ne, nebudu vám pomáhat, nestojím o vaše prosby, o vaše díky, o vaše večeře. Scorpius si zaslouží svůj trest,“ jen ať se občas poslouchá. Naštval ho přístupem, který ke Scorpiovi zastával. A ještě víc ho žralo, že: Měl. Částečně. Pravdu. Ale to mu nepřizná. Musí pochopit, že není pánem světa, a musí pochopit, kde dělá zásadní chybu: „Kdo si myslíte, že jste? Zaslouží. Od kdy o tom rozhodujete? Ale v pořádku, nechejme toho,“ protože nejlepší způsob, jak hádku vyvolat, je zdánlivě ji utnout.

Prostě na Potterovu tupost neměl. Nenašel způsob, jak jí proniknout. K tomu byli za Potterův život povoláni jiní.

Jeho vnitřní obraz na něj shlížel skrze neobyčejně mastné vlasy a s velmi nepěkným úšklebkem nervně klepal ukazovákem o desku stolu. Ne, rozhodně neshledával největší závadu v podobnosti jeho a Scorpiova případu z Potterova úhlu pohledu a proto byl na Pottera teď tak naštvaný.

Dobře.

Možná trochu jo.

Málem nedobrzdil, když se Potter najednou otočil a začal blábolit cosi jako: „Ne, máte pravdu,“ už teď byl velmi rozrušený; dýchal zprudka a oči mu těkaly z místa na místo, „nejde o mě. Nejde o vás. Jde jen a jenom o jejich zadky,“ ukázal k Malfoyovu panství. „Proto sem pozvali mě. Tu chybu pozvat nás spolu, doufám, nezopakují. Vlastně ne – mě sem už nepozvou nikdy,“ začal hystericky blábolit a najednou se zastavil a zeptal se, „ale víte, koho je mi doopravdy líto? Scorpia. Má tolik ochránců… ano, chápu to u jeho rodičů. Ale u vás ne,“ vypadal jaksi zklamaně. Snad že nedostál představě Snapea, kterého ve své duté palici Potter měl? Kdo ví. „Domníval jsem se, že vy jste pro tvrdou výchovu bez omluv a pardonů a vida – spletl jsem se! Dovolte mi jen poznamenat, že ten kluk bude zlý, pokud bude vychováván jako Draco. Vše může, nikdo mu nic nesmí. Tohle děláte pro jeho dobro?! A co z toho? Má na triku pokus o vraždu. Tam jste dospěl se svou přísností? Skvěle!“

Kárání!

Ten spratek ho tady káral!

Do háje.

Ne. Ne. Harry Potter nemá nikdy pravdu. Ne.

A zlý? Co tohle bylo za přemrštěný předpoklad? A ze zkušenosti koho vlastně? Pottera.

Založil si ruce na hrudi a vytáhl eso, proti němuž nemohl říct Potter ani ň: „Pokud vím, nebyl jsem to já, kdo zrušil výslech, Pottere,“ vmetl mu triumfálně do tváře; až na to, že se triumfálně necítil ani omylem.

„Měl jsem ho nechat proběhnout?“ zeptal se obranně.

„Teď už je to jedno,“ odvětil prostě.

Odměřeně. Věděl to.

A věděl, že to ví Potter.

„Vy jste tak…! Merline! Do hajzlu!“ vybuchl Potter, udělal sérii podivných uklidňovacích rituálů a stoupnul si přímo před něj. Čišelo z něj zoufalství.

Ale ohnout ho přes křeslo s tímhle výrazem – který by pochopitelně nebyl vidět, ale byl by tam – znělo neobyčejně lákavě.

„Jste tak zaslepený. Proč asi jsem to všechno dělal? Proč držím ochrannou ruku nad Dracem, jeho synem, matkou…? Že by z nehynoucí lásky k jejich osobám? To musím Luciuse hodně milovat!“ vrchol Potterovy ironie, smekáme, obecenstvo! „Ne… dělám to kvůli vám, tak otevřete už konečně oči!“

„Och pro Merlina – nechte si ten tyátr, Pottere. Kdo se Scorpia doopravdy zeptal, jak to bylo? Vy snad?“ vyčetl Potterovi.

„Není to spíš vaše práce?“ přišla odveta.

„Pochybuji, že to Scorpius udělal bezdůvodně,“ sdělil mu svůj názor, když už byl vyzván. „Ostatně váš syn se hodně podobá vašemu otci,“ přisadil si. „Jeho arogance stoupá do oblak. Netuším tedy, jak zrovna vy posoudíte, kdo bude ten zlý,“ přemýšlel, zda to Potter ustojí – samozřejmě až poté, co mu to řekl.

„Mám si to přebrat tak, že nejsem stejně arogantní jako můj otec?“ řekl po chvíli strnulého ticha.

Do háje! Kam až to vede, když ho Potter naštve a když své slova kontroluje až zpětně. Na tohle patřičnou odpověď nevymyslí. Otočil se a rozhodl se odejít.

„O čem tohle vlastně je?“ vykřikl Potter někde vzadu.

O čem? Vskutku, o čem? O Lily. A změně paradigmatu. O tobě, ty idiote. O minulosti. O tom, že mi zbyly už jen Malfoyovi jako rodina. Že jsem kmotr fracka, teď už dvou fracků. Že mám za ně zodpovědnost, protože jsou oba děti, které se o sebe neumí postarat. O naší minulosti, o které ty nic nevíš. O tom, že ses oženil. O tom, že vůbec nic nevíš a o tom, že já ti to nepovím. O tom, že tě musím za tak brilantní volbu manželky a matky tvých dětí nenávidět. O tom, že mě nutíš neustále vzpomínat na Lily. A na Brumbála. O tom, že mě nutíš k výčitkám. O tom, že se k nim nutím sám. O tom, že jsi mě nenechal umřít v Chroptící chýši, na ošetřovně, kdekoli. O tom, že jsem na tebe nezapomněl, když jsem měl. O tom, že zůstáváš příliš důležitým a o tom, že to nechci.

O tom, že mi vadí tě nepodrážet a nepopichovat.

O tom, že s tebou komunikovat nesmím.

A o pár dalších věcech.

Neotočil se. Ale zastavil. Zoufale to za ním opět zavylo: „Co byste na mém místě dělal vy? Jeho syn, ze všech lidí na světě, se pokusil mi zabít syna!“

Dítě mého nepřítele se pokusilo zabít mé dítě. Říká dítě Lily.

 „Ale já nejsem na vašem místě, Pottere, kvůli vám. Copak jste to nepochopil?! Copak vám nedošlo…?!“ Potter měl vždy štěstí vyhmátnout nejcitlivější místa, aniž se o to ve skutečnosti snažil. Žel – to nepomohlo. V úplně jiném světě mohl být tenhle člověk jeho synem. Nechutná představa, že?

Nepochopil.

Nic nevěděl.

A tak to bylo dobře.

„Musím chránit své děti,“ prosil ho. Vůbec ho nenapadlo, že by to pro něj mohlo být bolestivé téma. A jak by mohlo? Vždyť uměl vždy hrát až příliš dokonale. Anebo hrál na city? Chtěl, aby to bolelo je oba? A to, za co ho prosil… nemohl ho vyslyšet. Nemohl. „Jak mám do toho napasovat milost pro Malfoyovy, jak mám do toho všeho brát v potaz vás?“

Byť bylo zoufalství vzájemné.

Tak a dost. Musí přestat. Rozhodně si Pottera nevezme ve vaně. A to ani kdyby… no nic: „Nežádám vás! Já vás nenávidím. Nechci s vámi mít cokoli společného. Nechci vás víc vidět – proč to nechcete pochopit? Proč za mnou neustále dolézáte? Nejste pro mě důležitý, nemám vás rád, nevzbuzujete ve mně ani soucit ani lítost. Já vám nic nepovím…“

Žádná Lily. Žádné otázky.

A nepokoušej mě.

Všechno je naprosto špatně.

A Potter se, samozřejmě, rozhodne ze situace týt.

Proč?“ bezradnost ve vztek během lusknutí prstu. A dobře mu tak – neměl se ptát. „Protože ze všech lidí, které jsem kdy miloval, ze všech lidí, které jsem kdy potřeboval, že všech lidí, pro které bych se bez mrknutí oka obětoval, jste dostal druhou šanci vy, jedině vy, vy mizerný parchante! Mám na odpovědi právo. Mám právo je požadovat od vás,“ dokončil vzdorně.

Uhrančivé ticho se rozneslo černou krajinou duše. Mlčel a mlčela i jeho mysl, dokud se Potter neztratil z dohledu.

A dokud se nepřemístil domů, vše mlčelo.

 

B

olela ho hlava. Vůbec na to nechtěl myslet. Jak dlouho měl Brumbál pravdu. Jak dlouho to nedělal pro Lily. Jak dlouho to nedělal pro Lily? O vědomém rozhodnutí nemohla být řeč. Neudělal ho, tím si byl jistý. Nemohl být dost vyšinutý na to, aby si přál smrt člověka, o němž teď přemýšlí jako o sexuálním objektu. Ne, ani služba pro Temného pána neodvede natolik pokroutit mysl.

Jeden by si bláhově pomyslel, že myšlenky převedené z Temného pána a Brumbála na Pottera – jako sexuální objekt – budou milosrdnější. Snazší. Příjemnější.

Proč jen byl opak pravdou?

Krásná sametová Lily a její mírná, láskyplná povaha.

Naproti tomu v sobě ztracené třeštitrdlo. Poděs. Chodící katastrofa.

Člověk, který měl sílu se v sedmnácti letech nechat zavraždit.

Kdyby to nebylo tak smutné, bude to sentimentálně-pateticko-břečkoidní klišé.

Kdysi by se s Potterem rozloučil tak lehce…

Když měl Potterovi vymyslet úkol, aby „hrdinsky“ získal Nebelvírův meč (a Brumbál nemusel vědět všechno, že?), vlastně si to zvráceným způsobem užíval. Projednou nemusel myslet na bradavické kamikadze a jak to správně navléct na Carowovi, potažmo na Temného pána (což byl zpočátku příjemný odpočinek od Pottera). Vymyslet nebezpečné úkoly bylo tak snadné, to vybrat jeden byl pro něj oříšek. Vybral. Vložil. Umístil návnadu. A počkal. A Potter jako idiot vážně přišel. Divil se mu?

Ne.

Nemohl. Kdo by nebyl váben takovou čistotou, upřímností a oddaností? Laň… jediná jeho čistá součást. A když ho zpoza stromů sledoval (a že věděl, že nemusí), rozlily se jím místo pochmurného zadostiučinění, které očekával, podivná směsice hořkosladkých vzpomínek a pocit závisti, že tenhle kluk – to nemehlo – měl za celý svůj život víc štěstí než on, Brumbál a Lily dohromady.

A teprve pak se dostavilo zadostiučinění – že tady nemusí být; že ať se stane cokoli, Potterovi bez jeho nejmenšího zásahu, pomoci, vměšování se zase přispěchá na pomoc štěstí. Jako vždy. Jako vždy štěstí, jako vždy bez něj.

Potter zaznamenal, že ho někdo pozoruje. Na jeden mžik oka se domníval, že ten imbecil Pottera a Lily vycítil jeho přítomnost, přestože on neudělal jedinou chybu; a pak si oddychl, protože lepší krytí než slona Weasleyho si přát nemohl. To jeho si Potter všiml, ne toho léty vycvičeného (a pokřiveného) špiona (to Pottera přecenil, vskutku).

Ale tak to má být. Potter a jeho stín – štěstí.

A mínus jeho osoba.

Jistě – jenom Potterovo štěstí.

Alespoň pro teď.

Jestli vnímal Potterovu ztracenost, když mu vyčetl, že ze všech lidí na zemi – Blacka, Lupina, Pottera, Lily, Brumbála, Diggoryho, Moodyho, jeho zatracené sovy – zůstal naživu právě on, Severus Snape? Ano, vnímal dokonale tu nespravedlnost světa, která se na Potterovi udála.

Ovšem říkal mu to odmalička.

Život není fér.

21.09.2012 21:44:54
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one