Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jako šance

 

Kniha sedmá

„A

hoj,“ vítr byl mírný, slunce svítilo jasně a na jeho prahu stála usměvavá madam Potterová. Co víc může zkazit náladu?

Praštil jí dveřmi před nosem.

Svou malou votivní řeč už pronesla, nic dalšího slyšet nepotřeboval. Vlastně ani tu původní řeč slyšet nepotřeboval.

Zvonek u dveří se rozezněl o půl hodiny později.

Poryv větru hodil pramen vlasů do obličeje téže madam Potterové a nalepil se jí na pusu. Pořád se usmívala, jen tentokrát držela v rukách dort.

„Ahoj,“ zopakovala, proklouzla mezi dveřmi do chodby a rychle dodala, „přinesla jsem vám dort.“

Prskl na něj znechucený pohled.

„Je to takové malé poděkování za to, co jste pro Jamese udělal,“ vzdychla a odložila ho na stolek. „Mohu?“ zeptala se a už si odmotávala z krku šálu. Někde v tom okamžiku pochopil, že její díky u Malfoyů byla jenom taková předehra k něčemu většímu, co začínalo tady a teď.

Zkusil to jinak: „Věřím, že netrpíte akutní ztrátou paměti, co se naší společné minulosti týká,“ a elegantně zahrnul svinstva, kterých se dopustil na Potterovi i na ní. Co tady pohledáváte?

Otočil se k němu vážný obličej, který se roztáhl do širokého a nedůvěryhodného, a přece upřímného úsměvu; byl taky pozoruhodně pěkný: „Musím se vám odvděčit,“ trvala na svém.

Co dodat? Nevyvracel jí to: „Odchodem?“ navrhl alternativu.

Tak tenhle zvonivý smích byl falešný jako Brumbálův citron.

„Kde máte kuchyni?“ zeptala se.

Bylo nad slunce jasné, že ji nevypakuje dřív, než si vyslechne její proslov. Proč tedy nezabít dvě mouchy? O její přítomnost tady nestojí, to je svatá pravda. Na druhou stranu se potřebuje zbavit Pottera, že?

„Ale vůbec se s tím neobtěžujte – tam je obývák. Přinesu vidličky. Kávu? Dvě lžičky cukru bez mléka?“

Rozšíření očí – nečekala tak rychlou kapitulaci. A navíc…: „Jak si to můžete pamatovat?“

Copak by mohl špion přežít bez toho, aby si pamatoval? „Takto ji pije hodně lidí,“ ujistil ji.

Naklonila hlavu na stranu: „Ginny – říkejte mi tak, prosím,“ řekla.

Snape. Profesor Snape pro teď a navždy.

„Severus,“ vynutil úsměv na tvář – jako by ho vyháněl z bezpečného úkrytu po době ledové.

Málem pustila dort na zem – škoda, že se tak nestalo. Nenáviděl dorty a zdálo se, že bude muset do sebe napěchovat v krátkém časovém intervalu hodně, hodně dortu.

Následovala plodná hodina a půl, v níž se vedl monolog, jehož příjemcem a jediným posluchačem byl. Byl zvyklý na plané žvanění typu „které dítě pěkně kaká, které pěkně čurá“ a mohl s klidem uvnitř a fingovaným zájmem vně prohazovat otázky typu: Vážně? a podotýkat sarkastické poznámky, kterým se ta žena kdoví proč smála. Docela si takové žvanění užíval – užíval si moct sdělené okamžitě a bez následků vypustit.

Když skončila s vyprávěním o dětech, poznamenala: „Vám nechutná čokoláda, že ne?“

Pozvedl obočí. Jak to asi mohla poznat? provrtával vražedně kus dortu. Snažil se. Vážně se snažil. Nemohl za to, že jeho snaha představovala netknutá první porce na jeho odloženém talířku.

„Nevadí,“ usmála se, „můžete ten zbytek komukoli věnovat nebo vyhodit,“ a kupodivu když to řekla, nevypadala ani uraženě ani naštvaně a vlastně se zdála docela smířená s tím, že její dárek nepochodil. „Asi bych měla jít,“ pronesla a vzala si kabelku, která ležela vedle ní na křesle.

Teď, nebo od té šance uteče a nechá ji odejít: „Nechtěla byste přijít v sobotu na snídani?“

Zarazila se.

Otočila.

„Můžete vzít i vaši nejmladší… jak se…?“

Přimhouřila oči a zhluboka se nadechla nosem, vydechla ústy jméno dcery: „Lily.“

„Správně, Lily – nechodí ještě do školy, že?“

Madam Weasleyová-Potterová si ho pořád prohlížela přimhouřenýma očima: „Myslela jsem, že mě po dnešku už nebudete chtít vidět.“

Celé představení jeho a jí rázem spadlo. Jako by cosi předem smluveného porušil, když ji pozval znova k sobě. Zvážněl a upustil od konverzace v duchu ironie vedené. Anebo neupustil a jeho následné prohlášení neslo kus obojího. Přikývl: „Chci ji poznat.“

Přikývla. Váhavě dodala a opatrně nabídla: „Víte… i Harry má čas.“

Věděl, oč se pokouší. Ale pozvat Pottera nebylo v plánu, jak Pottera vytočit – smůla.

Třebaže byl na mladou Lily zvědavý, přinejmenším, Ginny Potterová sloužila jinému účelu. Skrze ni se mu skýtala možnost ukázat Potterovi, že snese každého člověka na planetě, třeba i jeho děti, jen ne Pottera. Jak lépe začít s tím, jak moc se v něm Potter mýlí, jak moc se mýlí ve věcech, které si domýšlí a zjišťuje – ne, to mu ještě pořád nezapomněl – než zvát si k sobě všechny členy jeho rodiny vyjma Pottera? Dokud. Z. Toho. Nezešílí.

Nebo se nebude ze samého vzteku a uraženosti držet co nejdál.

Oba výsledky byly kýžené. Byl to dobrý plán.

Výborný.

Potterová se moudře odvrátila a dál na pilu netlačila.

A on jí neodpověděl, což se dalo v kombinaci s jeho výrazem vyložit jednoznačně.

Vzala si z věšáku na chodbě věci.

Otočila se zpátky na něj; usmála se. Byl to pěkný úsměv, pořád byl pěkný: „Přijdeme, já i Lily, profesore.“

Zvedl ruku dlaní k ní: „Severusi – a tykejte mi.“

I když se zůstala usmívat, zamračila se a prohodila: „Ginny – tykejte mi.“

Pousmál se. Nemá tuhle potvoru nenávidět? Má za manžela objekt jeho sexuálních tužeb, není-liž pravda? „Tykat vám nebudu ani ve snu.“

Stoupla si na špičky, rozpustila zamračení a hlasem prosáklým pobavením poznamenala: „Jsem ráda, že si své sny schováváte pro lepší lidi než pro mě,“ než stačil odpovědět, uletěla jako vítr.

Zavřel dveře svého domu.

Opřel se o ně.

Sjel po nich na zem.

Kdyby ji neměl nenávidět, musel by ji milovat.

Jestli tohle nebyla odpověď hodná Lily Evansové?

Jestli by její povahu kdy v kom ještě hledal, jestli by mu ji přiznal? Ne, tak dlouho o existenci takových lidí nepřemýšlel, nehledal v nich Lily. Ne.

Jestli není Potter hodný uškrcení, že si nevědomky vzal vlastní matku.

Ach bože, některé věci hrozně bolí, byť jsou krásné.

Sesbíral se z podlahy a rozhodl se zlikvidovat dort, který tu nechala. Vzal ho, zanesl do kuchyně. Umyl nádobí. Dort pořád ležel na talíři. Strčil do té ošklivosti prst, olízl.

Tak jo, ano, fajn, byl sám sebou znechucený a chutnalo mu to, ale jíst to nebude. Strčil ho do ledničky, zavřel ji.

Zhasl v kuchyni.

Dortu postupně do víkendu ubývalo a ubývalo, až zmizel úplně.

Nenáviděl sladké, ale byl ochotný dělat rozdíl mezi sladkým a sladkým.

 

C

o dovede míchání genů?

Skutečně se snažil být tolerantní, ale v tom malém spratkovi neviděl ani za nic Lily. A neviděl v ní ani Pottera mladšího, kdyby na tolik slevil a porovnával ji s jejím otcem. Byla malá, byla otravná a dal by všechno za to, aby ji viděl zápasit s prvními hodinami v Bradavicích. To dítě je nutně hyperaktivní, s nulovou schopností se soustředit, a pokud nepropadne, v Bradavicích už učí jen idioti.

A její matka se nad ní přesto rozplývala a slintala. No nejsou ty hormony milosrdné? Navíc si nepamatoval, že by se kdy v Bradavicích usmívala takhle.

Ženy jsou zvláštní tvorové.

Mluvě o ženách… chudák holka. Už ve svých devíti připomínala Molly Weasleyovou. Tu nezachrání ani Mnoholičný lektvar. Weasleyovi v krvi zkrátka nezapře.

Proč jen je zval…?

Oh, Potter.

I tentokrát zvládl plytkou konverzaci za protivného ranního slunce a stačil i počítat, kolik věcí nechal to malé neposedné sémě zla rozbít, zatímco Bellatrix, která na tom měla eminentní zájem taky a dělala to patřičně šikovně, nic takového nedovolil.

Za vše se mu bylo omluveno, vše se následně opravilo. Bylo opraveno. Její matka to opravila.

Ale stejně.

„James a Albus přijedou tento víkend na prázdniny,“ řekla a odtušila přitom, že si s Lily moc do oka nepadli. Jinak – jemu se nelíbila, ale on se Lily z důvodů schválnosti a zlomyslnosti líbil velice. Snad ji to po nástupu do Bradavic přejde.

Kéž by.

Hluboký nádech, hlubší v srdci žal: „Bude mi ctí se s vašimi syny potkat osobně… za lepších okolností.“

A úsměv se na její tváři zabydlel ve spokojeném usazení: „Přinesu dort,“ prohodila.

Takže měl o víkendu nakvartýrované čtyři Pottery ve svém obývacím pokoji. A zatímco Lily byla tentokrát usazená u matky a nesměla se hnout – pročež protažený obličej a slzy na krajíčku – dva synáčkové měli pohyb neomezený.

Zhluboka a roztřeseně se nadechl – bude to dlouhý den: „Palačinky?“

A zatímco ten menší kluk vyskočil na nohy, to nevděčné nic na něj zůstalo chmurně civět z temného koutu a zaručeně něco plánovalo. Něco, nějaký žertík hodný dědečka – chraň ho ruka Nebelvírova, jestli dospěje k realizaci zárodku své myšlenky.

To menší vběhlo do kuchyně. Nepochybně upatlat zbytky čistých prostor maminčiným dortem.

„Kolik je vám let?“ vyzvídal mezitím James.

Jamesi!“ okřikla ho matka.

Přimhouřil oči: „Dost na to, abych věděl, že je čas oběda. A tobě?“ nehodlal se nechat vyvést z míry.

To větší se uraženě odrazilo od stěny a zamířilo za bratrem.

Mohly vycítit, že je nemá rád? To těžko, jsou po Potterech. Oh, oprava – JSOU Potterovi.

„Mami?“ zápasila vydatně rádoby dívka s matčinými omezeními.

Vzdala to matka.

Lilyzmizela do kuchyně.

„Bude se mi po ní stýskat, až odjede,“ posteskla si za ní madam Potterová.

Mně tedy ne, posteskl si Severus a přemýšlel, jak vydrží byť jen další návštěvu těch… oněch. Ne, to nejde. Radši to vzdá a nechá se roztrhat vlkodlaky, než by je znova pozval do domu.

To nebylo tak, že by se nesnažil, jako ho kdysi obvinil Brumbál.

To jen že to větší mu příliš připomínalo Pottera – Jamese Pottera, toho čistokrevného náfuku. A to menší mu příliš připomínalo Pottera mladšího, jejich otce. Prostě Pottera, zachránce všeho pohyblivého.

To větší bylo nedůvěřivé, zákeřné, vypočítavé a zlé. Tedy – kdyby na to mělo mozkovou kapacitu, bylo by to zlé. To menší… bylo to tupé a mělo to Albusovo jméno a Lilyiny oči. Potterovy. Jich obou. A ta malá byla tupá. A hyperaktivní.

Dobře, nesnášel je a nechtěl je na svém území. Copak mohl tušit, jakou katastrofou dopadne jedno pozvání na oběd? Mohl tušit, že to Ginevra Potterová přijme?!

Tohle nebyla studie genů, byla to školka… idiotů. Stranou se podíval na jejich matku – asi nebude taktické zeptat se jí, které dítě trpí kterým postižením. Na druhé straně by je potom znova nepřivedla a velmi pravděpodobně by sama nepřišla. Takže by se vyřešil jeden problém. Zůstal by ten původní – zahnat Harryho Pottera co nejdál od sebe.

Mohl se mu minule zdát její úsměv pěkný? Teď se zdál ďábelský. Jen ďábel mohl porodit tuto školku a mít k ní citový vztah. Nechápal, co na ní při poslední návštěvě shledal.

Pozorovat školku při jídle bylo fascinující. Téměř se ke svému nedostal.

„Lily? Běž Alovi a Jamiemu ukázat knihovnu,“ odvelela je matka. Její oči se poté obrátily k němu, když ho obžalovala slovy: „Nelíbí se vám.“

Ono se to někomu může líbit?

„Nejsou vám moc podobní,“ ukrojil sdílně výsledek observace.

„Ve skutečnosti,“ usmála se – pro změnu upřímně – „jsou nám podobní velmi. Jen jsou ještě děti,“ obrátila se k němu, jako by ho přemlouvala. „Pokud nemáte rád děti, proč jste vzal post učitele?“

Z donucení?

„Odmítám tvrzení, že nemám děti rád. Děti,“ zdůraznil, co považoval za důležité. „V čem shledáváte podobnost?“ zeptal se mimochodem, aby, nedopusť Salazare, o nich nemusel žvatlat sám.

„Albus je po otci rozkošný…“

„Škoda že rozkošnost není vlastnost.“

Povzdychla nad ním: „Je vytrvalý, bystrý a dobrák. James je oproti němu mnohem víc do světa. Myslím tím – umí v tom chodit. A je i společenštější než Al. Lily je taky dobrák a altruistická k tomu. Na druhou stranu si umí rázem poradit. Vidíte – nechcete ji tady a ona tady přesto je,“ usmála se přes stěnu na místo, kde děti tušila.

„Zdalipak to nebude spíš nedostatky ve výchově nebo nedůsledností matky místo kvalitami vaší dcery, Ginny.“

„I to stojí za zvážení, Severusi,“ usmála se v dobíravém duchu. „Nevypadají, že by vás zbožňovali. Minimálně Jamesovi jste do oka nepadl. Mám to chápat tak, že bude lepší nechat je příště doma?“

„No,“ protáhl, „rozhodně nic nenamítám proti konverzaci s dospělými.“

„Všimla jsem si, že přítomnost dětí vás příliš rozptyluje,“ zasmála se.

Dětí, vskutku.

„Podaří se vám odcucnout od sebe… Lily?“

Naklonila hlavu na stranu; nesmála se ani neusmívala, byla tak vážná, jak vážná jen dokázala být v situaci, která se jí zamlouvala: „Ráda se nechá unést babičkou,“ zdálo se, jako by bylo nad slunce jasnější, o čem bude nastávající schůzka.

Celou tu dobu byla konverzace držena v rovině plytkosti a žertovného pošťuchování, on trousil ironické poznámky a n všechno a všechny, bez servítek, ona mu odpovídala, jako by neexistovala společná minulost jejich nebo jejího manžela a jeho; ani jedno z toho nebyl otisk pravé minulosti. Bylo to jako by se morous a jedna moc příjemná žena, která se mrzutostí nenechala odradit, setkali náhodou na jednom místě v jeden čas.

Konec bezvětří, konec času nikoho a konec dobromyslného špičkování.

Minulost má připravené zuby.

 

T

é chyby čekat, že do Velké síně vstoupí druhá Lily Evansová, se dopustil jen jednou. A třebaže byl zvědavý, což přiznal sám sobě, jestli s Lily mají ty děti něco společné, kdyby shledal, že tomu tak je, nic by s tím neudělal. V případě Pottera… nebyl si tím jistý. Ano, jistě – tehdy, v jednatřiceti, uměl přesvědčit sám sebe, že bez ohledu na výsledek, udrží si od jejího dítěte odstup. Dnes, když se tak tragicky spletl a sesbíral po sobě svůj nepořádek, váhal. Ne tak u dětí Pottera, které naštěstí nemusel učit mezi Zmijozely donášejícími Temnému pánovi. Byl podstatně starší než ony. Všechno to mu dalo sílu a prostor být si tím, že nepodnikne krok ke sblížení, jistý.

A stejně bylo duširvoucí, že mu Lily vzal čas a nedal mu za ni tu nejmenší z náhrad, a vzal mu i Pottera, a on v těch dětech zkrátka nedokázal vidět ani jednoho z nich.

Místo toho mu domem teď zapáchala čokoláda. A Ginny Weasleyová-Potterová nakráčela opatrnými kroky, jako by neznala terén, do obýváku.

„Víte – pokud si to nepřejete, už sem nemusí nikdy přijít. Já jen myslela, že budete chtít vědět, že vnuci vaší přítelkyně, děti člověka, kterého jste tolik let zachraňoval, jsou vychovávané dobře. Nejsou zlé a jsou šikovné. Já bych to chtěla vědět, abych měla klid.“

„Nemám s nimi nic společného.“

Vinou vašeho manžela.

Zavrtěla hlavou, jako by mu četla myšlenky: „Za to ale Harry nemůže.“

Ovšemže ne, je to jeho vina. To on se hloupě nezamiloval a nezaložil si rodinu, když mu dala Lily kopačky. To ona se rozhodla opustit ho. S tím nemá její syn pranic společného.

Můžeš za to ty, řvalo Svědomí.

„Byla vaše kamarádka. Udělal jste pro ni, co jste mohl. Chtěla jsem, abyste je poznal,“ když se k němu otočila zády, uvědomil si, že si nepamatuje, kdy přesně ze svého křesla vstal. Zdála se příliš klidná, když se k němu znova otočila se zvědavou tváří.

Neřekl jí nic. Neřekl jí, že se do toho neměla plést. Neřekl jí nic o zklamání, které nad jejich dětmi pociťuje. Neřekl jí nic o tom, jak velmi se v něm mýlí. A když tam tak stál a nic neříkal a ona dodala: „Byl by vám je rád představil Harry,“ ucítil, jak jím vibruje vztek. Málem se rozběhl. Málem jí do obličeje vykřičel: Co byste řekla tomu, kdybych vám oznámil, že miluji vašeho manžela? I pak byste byla tak zatraceně shovívavá?

A jak nepatřičně to znělo, jak hloupě, jak uboze! Jak moc na to neměl právo, právo ublížit jí tím.

Nakonec to byla Ginny Potterová, ve své nejistotě zahleděná do koberce, tvář téměř průsvitnou, když jí rty přeběhl děsivý úsměv: „Víte,“ začala a on měl jen málo šancí skutečně se obrnit, „celé ty roky nepochybuji, a nikdy jsem ani nepochybovala, že věří, že mě miluje,“ vzhlédla a tvrdě se mu zadívala z očí do očí, „v našem životě nastala jen jedna chvíle, kdy mě u sebe nechtěl, kdy ho ani nenapadlo přizvat mě,“ skousla si ret, na chvíli zrak odvrátila, aby ho pošetile, znova, nebelvírsky vrátila nehnutě zpátky, zpět do jeho očí, „když vás hledal.“

A bylo v tom vše – jen tehdy jsem si myslela, že ho ztratím, jen tehdy jste měl šanci být v jeho životě místo mě a hlavě: celé ty roky vím, co můj manžel ne. Ale jsem za své děti tak šťastná, že to nikdy nezpochybním. A – snad to ho bolelo nejvíc ze všech těch ponížení, které žena může vystát a ustojí je s neobyčejnou grácií, jež se muži nemůže podařit – jsem vám vděčná za to, že jste ho k volbě nenutil, že jste mi ho nechal.

V té chvíli mu problesklo hlavou, zda je větší hřích život Lily, Brumbálův nebo poděkování Ginevry Potterové.

„Všimla jsem si těch fotek,“ prohodila, jako by předešlá výměna neexistovala, jako by nic neznamenala, jako by se vůbec neodehrála. Jako by tam nestál celou dobu jako pitomec zticha a nehnutě.

„Jakých?“ otázal se vyvedený z konceptu.

„Těch, které schováváte a po kterých zůstává na policích nezaprášené místo,“ usmála se pobaveně i shovívavě, ale vůbec ne zle. Jen jako dítě, které shledává jeho počínání zábavným. Jako Lily. „Nemusíte, víte? Ráda bych si je prohlédla. Někdy…“

„Někdy,“ potvrdil po dlouhém zvažování a těžkém pohledu, který ustála.

Po společné návštěvě všech čtyřech a následném rozhovoru se v následující letech  u něj všichni čtyři už nesešli, James Potter díky Salazarovi víckrát nepřišel, Albus Potter se zastavil ještě jednou a Lily vyžadovala navštívit ho alespoň jednou za měsíc, než oslavila svých deset, než oslavila svých jedenáct, byl to každý druhý měsíc  a ještě ne pravidelně. Když nastoupila do prvního ročníku, navštívila ho ještě dvakrát. I ona přestala chodit.

Ne tak její matka.

Řekl jí, že chodit nemusí, když bylo jasné, že se Lily víckrát neukáže. Zeptala se ho, kolik návštěv kromě ní má. Odvětil, že Draco chodí poměrně často. Zeptala se, jaké příslovce by použil, kdyby k němu do domu chodil někdo denně, ne jednou za půl roku. Odpověděl, že by to označoval za otravně často. Rozesmála se.

„V takovýchto chvílích mi přijdete neuvěřitelně podobná svému muži,“ prohlásil, když ji viděl stát s dortem v rukách na svém prahu, úsměv od ucha k uchu – trochu děsivě v té chvíli připomínala dvojčata –, i přestože ji nad slunce jasně propustil z povinnosti navštěvovat ho. „Také neodraditelná,“ pozvedl obočí. Atomové hodiny oproti ní byly značně nepřesné. A její vytrvalost byla… čiře Weasleyovského rázu. Přesto mu pokaždé stála na prahu, culila se a nejevila známky pohoršení, unavenosti nebo znudění.

Usmála se i tentokrát, jako by řekl mezi nimi dobře známý a lehce ohraný vtip, a zlehka podotkla: „Umím být horší než on, žádný strach.“

Nejen že v tu chvíli zjistil, že nemůže být pravdě vzdálenější, že by ji snad nenáviděl, zjistil, že se mu s ní dobře povídá.

A ty dorty… pořád ji nedokázal naučit na hořkou nebo kyselou příchuť. Bylo to k pláči. Byla Weasleyová!

Poprvé přestal schovávat fotky z polic, když se přestala objevovat malá Potterová, tedy někdy po Vánocích jejího prvního ročníku. Změnu si musela uvědomit i její matka, protože teprve po Vánocích Ginny Potterová vpadla do jeho domu div ne uplakaná a v obýváku se mu rozsypala. Nalil si ohnivou whisky, jednu nabídl jí a pozoroval ji zpoza křesla, jak se plácá ve svém neštěstí, že jí všechny děti upláchly do školy.

Před dvěma lety by prohlásil, že nevěří, že si Lily Potterová vede v Bradavicích tak dobře, jak tvrdí. Názor na ni musel malinko přehodnotit. Nebylo nakonec až tolik zvláštní, že se školou zatím nemá problémy. Žádný génius nebyla, ale s tím, co nosila v hlavě, by měla obstát, přinejhorším.

Pohled vyměnil za hodnotící, když si prohlížel její matku, a tázal se sám sebe, jestli svůj názor na jejich děti ukvapil a jestli byl s postupem let vývoj jejich dětí skutečně tolik překvapivý. Nevěděl proč, ale řekl: „Kdysi jsem si myslel, že nezáleží na tom, s kým Potter zkříží své geny, protože na inteligenci těch nebohých tvorů to nic nezmění. A o vás jsem si myslel asi tolik, že být průměr na Weasleyovi je docela výkon,“ ušklíbl se a Ginny se tomu potichu zasmála. Jestli bylo jeho úmyslem rozptýlit ji, nějakým záhadným způsobem se mu to podařilo.

„Nejsem výjimečná,“ odpověděla Ginny Potterová. „A Harryho geny jsem nijak nepřerazila,“ připustila pobaveně.

Naklonil hlavu na stranu, změřil si ji a reagoval slovy: „Změnilo se příliš, než abych pořád věřil tomu, že nejdůležitější parametr člověka je inteligence,“ tohle možná vypustit z úst neměl; zkazilo to uvolněnou náladu.

Aby si potvrdil svou teorii, Ginny Weasleyová se mu vprostřed místnosti rozžala jako uhlík, v absolutním uvědomění si pochvaly.

Tím prohlášením, jak si opožděně uvědomil, pancéřová zeď mezi tím, co si myslí, a tím, co říká, padla. Pustil jí informaci o svých drahocenných zkušenostech s rizikem, že je předá svému manželovi. Byla na to správná konstelace hvězd, nejspíš, že se v tom nebabral předtím, než to vypustil z pusy, a když to říkal, zjistil, že je to pravda.

„Nebojte,“ utěšila ho okamžitě, „tohle si nechám pro sebe.“

Kde se vzala, tu se vzala, stála před ním na špičkách, držela se jeho ruky, ve které držel alkohol, a věnovala mu polibek vedle úst jako ocenění za to, co pro ni udělal.

A tak si připustil, že nejen že se mu s ní překvapivě dobře povídá, dokáže ji i tolerovat.

„Půjdu připravit do kuchyně čaj. Kávu?“ nadhodila pobaveně nad výrazem, který jí věnoval, poté co zmínila slovo čaj. Do ruky mu vrazila dort, na který se zamračil.

Popíjeli v poklidu kávu, anebo káva chladla, přišlo na to, zda se madam Potterová ptala nebo ne na nějaké upřesnění oněch fotek na policích.

Ta malá, Potterovi na kost věrná mrcha, co si ji Potter vzal, se mu nějak nebezpečně začala zažírat pod kůži. Možná nebyla oslnivě chytrá, možná nebyla ani atraktivní. Ale hezká byla a inteligentní taky. Přesně jako o tom mluvil kdysi a pořád si to myslel – stejně jako Lily měla i Ginny přebytek inteligence, které se jemu nedostávalo.

„Harry…“

Pomyslel si, jestli Potter spadl z višně do jeho obýváku, ale shledal, že k takové tragédii zatím nedošlo. Hned na to mu na mysl přišel důvod, proč ho Ginny Potterová zmiňuje.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Ale…“

„Ne,“ zdůraznil.

„No tak, nemůžete přece věčně…“

„To tedy můžu,“ zastavil ji.

Několikrát se pokusila Pottera do konverzace přimíchat. Nikdy jí to nedovolil. A nikdy jí to ani nedovolí. Už jen proto, že z neznámých důvodů její společnost nejen toleroval, navíc si ji užíval. Myslet na ně dva jako na odlišné a nesouvisející lidi, bylo snadné. Překvapivě snadné. Nehodlá to pokazit směšováním těch dvou dohromady, do jednoho světa, do jedné rodiny. Ginerva Potterorvá, která procházela těmi dveřmi dovnitř, a tak, která jimi odcházela ven, to byl někdo úplně jiný. Svět potom se ho netýkal. A svět před tím patřil jemu. Žádní další Potterové tuhle rovnováhu nenabourají. Nikdy.

„Zajímalo by ho to…“

„Nepochybně.“

„Severusi…“

„Ginny?“

„Nebuď takový! Harry by určitě…“

Hluboký nádech zastavilo její naléhání, i přesto dodal: „Ten zákaz platí.“

„Severusi…“

„Možná byste měla jít,“ uchýlil se k útěku.

„Pokud myslíte,“ ustoupila.

Jenže za týden přišla zase, v rukách dort a konverzace okatě postrádala narážky na její domácnost. Byla to svrchovaně příjemná návštěva.

 

„J

sou nechutní,“ přivítal ji toho dne vášnivým prohlášením. Shlížela mu zpoza ramene do dopisů, které dostal, a pročítala si řádky, které sám četl už třikrát, přičemž žonglovala s dortem dál od stolu, aby ty dopisy neušpinila. Proč, to netušil. Ani nevěděl, proč je zrovna dnes vytáhl. Vždyť přece dnes byl den, kdy se Ginny Potterová stavovala. Takže to musela být nějaká hra jeho zvráceného podvědomí. „Ty povzbudivé jsou skoro děsivější než ty výhružné. Víte, že se mě neustále ptají, na čí straně jsem stál? Jedna obdivovatelka je skálopevně přesvědčená, že na své. Poměrně početný klub užasne, s jakou vynalézavostí jsem podvedl Temného pána i Brumbála a chtějí mě zvolit novým Temným pánem. A nějaký idiot mi do pošty vzdychá o mé neutuchající loajalitě k Brumbálovi a jeho ideálům. Že prý je to romantické. Nejednou jsem se ho zeptal, jestli myslí ten literární směr, který skončil zásadně smrtí, nebo realismem. Neodpověděl, začal zase nanovo. A Doreen Warngithová, jejímuž jménu nevěřím ani to prostřední i, mě mezi čtyřma očima uklidňuje, že si je naprosto jistá mou loajalitou ke Smrtijedům. Tak nevím, jestli to zjišťuje pro fanklub „Snapeova armáda“, anebo si to doopravdy myslí. Nechci to vědět…“ vztáhl pravou dlaň a zatřásl jí proti Ginny v zastavujícím gestu.

„No tak, Severusi – některé z nich jsou docela roztomilé,“ zmohla se po hodinách pročítání korespondence, kterou schraňoval.

Znechuceně se ušklíbl: „Nedomnívám se, že si to samé myslí Astoria a Draco. Málem jim vyhořel dům,“ zkřivil ústa. Než se zase ozval, místnost byla tichá a Ginny Potterová nepromluvila slovo. „Raději mi povězte o vaší práci,“ změnil téma.

„Mojí?“ stáhla brýle z uší a s chutí se do nich zakousla. „To víš,“ zamyslela se a přivřela oči, studovala pavučinu v rohu místnosti, kterou se ještě neobtěžoval uklidit. Vlastně zvažoval, že tomu pavoukovi nechá domov alespoň přes zimu. „Spousta… čtení. No a taky… čtení. Zaujatě prohazuješ, jak někdo jiný dělá práci, která ti šla… asi tak tisíckrát lépe. Ale protože už nelétáš, musíš… být přesvědčivý, jinak bys přišel o další práci,“ znalecky pokývala hlavou. „Jsme na devadesát osmičce – a tam je rádio,“ ukázala na rádio, co stálo vedle fotografií.

„Hrajete si na potvoru, Ginny?“ zapředl s přimhouřenýma očima.

„Prošlo by mi to?“ a začala velevýznamně zvedat obočí. Opět protočil oči. „Ve skutečnosti mě baví podporovat mladé a nadějné. I když jsou to nehorázná dřeva. A po letech je i fajn nechat se někým zastavit a poslouchat, jak dobrý jsi byl a jak je od tebe šlechetné, že se nevyjadřuješ vůči těm novým a neschopným zle.“

„Chápu, jako byste za to nedostala zaplaceno,“ protáhl přezíravě.

„No tak! O tom to není,“ praštila ho po ruce.

„Ne?“ zdvihl obočí.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Kdyby bylo, po pár měsících uteču.“

„Hm.“

„Co hm?“

„Hm – neutečete.“

„Proč?“ zarazila se a slétla z růžového obláčku na zem.

„Když dostanete zaplaceno a nemáte na výběr, neutečete. I když se vám práce nelíbí. Někdy se vám líbí pozice, jindy číslo na výplatní pásce, pro které přetrpíte i… idioty.“

„Tolik jsi nenáviděl učení?“ se zájmem se otázala.

Sklonil hlavu: „Bylo to trochu složitější.“

„O moc?“ zeptala se, a když jí neodpověděl, pokračovala sama. „Vážně jsem ráda, že když už nehraju, alespoň mezi tím pořád jsem. Ráda si mezi těmi lidmi udržuju kontakty. A ráda je povzbuzuji. Moje předchůdkyně famfrpálu vůbec nerozuměla a dopadlo to katastrofálně. I tohle by měli dělat lidé, kteří k famfrpálu mají vztah. A já se toho ráda ujala.“

„Usadila se,“ odtušil.

Usmála se: „Možná. Vždycky smysl slov „usadit se“ neznamená nadávku, víš? Nebo oběť, v tomto případě.“

Pozvedl obočí: „Ne?“

„Ne?“ vrátila mu otázku.

Povzdechl: „Měl jsem učení rád. Jen jsem neměl trpělivost. Zato jsem disponoval spoustou dodatečné odpovědnosti,“ ušklíbl se.

„Mrzí mě, že ti Voldemort takhle pokazil život,“ řekla jemně.

Otočil se k ní: „Lekce Pottera?“ Tak Voldemort, ano?

Téměř sebou cukla. Místo toho znehybněla a zeptala se přiškrceně: „Musíš mu tak pořád říkat?“

„Musíte se na to pořád ptát?“

„Ve skutečnosti mě v jeho oslovování zviklala Hermiona.“

Na obývák padlo těžké ticho, dokud se nezvedl a neprohodil: „Půjdu uvařit kávu.“

Když se vracel z kuchyně, vyprovázel ho hlas madam Potterové. Musel si pogratulovat, že nic, co držel, neupustil.

„Co máš z dopisů?“ řekla a hrála si s pramenem vlasů. „To já mám zase podezření, že je Al homosexuál.“

Prošel obývákem s kávami i dortem: „Bylo by to velké zklamání?“

Vykulila na něj oči: „Jsme snad v pravěku?“

„Ve skutečnosti,“ nasadil tón učitele, „pravěk byl oproti…“

„Stačí, v pořádku. Chápu, pochopila jsem,“ zvedla ruce.

„Máte tedy něco proti homosexuálům?“ pozvedl obočí a nonšalantně pokračoval v přípravě káv.

Dlouze se na něj zadívala: „To ne. Jen mám obavu, jak to vezme,“ ujistila ho.

Přidal lžičky a posadil se: „Tak to téma nadneste vy.“

Šibalsky se usmála: „Blázníš? A připravit ho tak o to potěšení oznámit nám to oficiálně? Až na to přijde?“

Morgano – ještě že geny Lily nejsou roztroušeny jen do jednoho… sémě zla. To by teprve byl pravý konec.

„Jak si můžete být tak jistá, Ginevro, že máte pravdu?“ zeptal se s přimhouřenýma očima. Kolik ten kluk měl? Patnáct bez měsíce a dvanácti dnů?

Místo snahy vysvětlovat mu cokoli racionálně naklonila hlavu na stranu a poznamenala fakticky něco, co mu i po těch letech dokázalo vyrazit dech: „Poznám to.“

„Jednou se podřeknete, Ginny, a způsobíte mu trauma ještě větší,“ věstil.

„Ale no tak, nesýčkuj,“ odmávla to rukou a smíchem, jako vždy, ne tak vždy se v jejím pohledu vynořil stín přemýšlivých pochyb. Znamení, že o tom, co jí řekl, doopravdy uvažuje.

Dobré to znamení.

Jednoho dne se dívala na fotky, které přestal schovávat. Prohlížela si jednu za druhou, zase a znova, občas utrousila něco o Dracovi. Většinou nechával slova, aby se slila. Stejně nechtěl reagovat na její otázky. Ginny Weasleyová-Potterová přijímala ticho jako odpověď statečně. Ani nevěděl, co ho to popadlo, nebo se zkrátka obával vědět. Den byl mizerný a zvláštní. Žádná novinka pod sluncem.

Stačilo do detailu nepromýšlet – stejně jako s Brumbálem – kdo je v místnosti a proč poslouchá, stačilo být ve stavu zamyšlení, být nad věcí. Ostatně – po těch letech se něco takového snad zvládnout dá. Loket opřel o krbovou římsu, když s pohledem do plamenů řekl: „Už jako dítě jsem k Lily měl ambivalentní vztah, který se prohluboval a vyústil v naše odloučení. Byly chvíle, kdy jsem ji chtěl povalit na postel a pomilovat se s ní. Jen většinu času jsem vlastně nevěděl, co s tím.“

Cítil z ní překvapení, že o Lily začal mluvit. „Byl jsi dítě…“ dodala nápomocným tónem, který to snad měl ulehčit.

„Vy mi nerozumíte,“ řekl, „já se nikdy definitivně nerozhodl, zda fyzické naplnění mé lásky k ní by nebyla vražda. Jsou chvíle, kdy jsem přesvědčen, že se právě díky platonickému citu zrodil lepší člověk. Nevěřím, že kdybych tehdy měl, zničený, mladý a hloupý, kus z ní, udělal bych tolik pro Brumbála, vašeho manžela a potažmo svět. Mládí se vyžívá v tragédiích,“ ucítil, jak se mu kroutí koutek úst vzhůru, proti jeho vůli a aniž by o to usiloval.

„Snažíš se mě šokovat?“ zaznělo po dlouhé odmlce přiškrceně, nadějně. „Odradit mě?“

„Doufal jsem, že tak nějak vypadá upřímnost. Ale nevadí. Jsem odhodlaný hledat ji dál, ať má jakoukoli podobu.“

A k jeho hrůze mu ženská dlaň přistála na rameni. Otočil se. A v tu chvíli mu kolem krku visela mladá Ginny Potterová, matka nové generace Potterů. Žena. Voják. Přítel. Člověk.

A bylo to znepokojivě utěšující.

„Co to tak příšerně…?“ jistě že se něco pálilo. Ale co? Žádný lektvar nepřipravoval a navíc to ani nesmrdělo jako…

„Do háje! Koláčky,“ omluvně se stáhla se a utíkala o život do kuchyně.

„V mé kuchyni se pečou koláčky?!“ zavrčel a pozoroval vražedně otvor, kterým utekla. Co jako bude dělat s dortem a koláčky?!

„Vím, že ten dort jíš. Jednou ho můžeš jíst i přede mnou, víš?“ řekla vyčítavě, když vyplouvala z kuchyně. Naštěstí ne moc vyčítavě, naneštěstí pro ni – ne dost vyčítavě.

„Dával bych vám marnou naději, že mi chutná,“ odpověděl popravdě.

Rozesmála se: „Když ti nechutná, proč ho jíš?“

Pokrčil rameny a povytáhl obě obočí: „Rituál.“

Naštěstí se v tom dál nehrabala.

Neučinila pokus to odpoledne zkazit. To on ji vyzval, aby řekla, co měla na srdci. Střežila to do té míry, že ať promluvila o čemkoli, nevydrželo jí to dlouho, anebo měla ten svůj vzdálený pohled, zatímco usrkávala svůj oblíbený alkohol. Čím víc odpoledne postupovalo, tím méně schopná komunikace byla.

„Ven s tím,“ rozkázal proto.

Setřásla mlhovinu zamyšlenosti a podívala se mu přímo do očí, jako by nechápala, k čemu ji vyzývá. Pozvedl obočí, aby jí naznačil, že má spustit.

„Hodně mu na tobě záleží,“ vypadlo z ní najednou, takže vstal a vydal se na ústup. Moc mu to nepomohlo, Ginevra vstala hned po něm.

„Pomohl by ti. Byl by víc než nadšený za možnost promluvit si s tebou. Myslí si, že…“

„Myslí si to správně,“ usykl prchlivě.

„Ne, ó ne,“ zavrtěla smrtelně vážně a do morku kostí přesvědčeně hlavou. „Pokud zvládneš obelhat sebe, prosím. Mě nepřesvědčíš, že ho nenávidíš, i když bys rád. A je mi jedno, co si vy dva mezci chcete nalhávat.“

„A smysl?“ zaměřil se zpátky na ni.

„Měl bys ho požádat o pomoc,“ řekla.

„Nikdy,“ odvětil.

„Tak a co teď?“ zeptala se posměšně, jako by se do něj snažila nalít rozum. Nepomáhalo, že takhle nějak by se zeptala Lily.

„Teď půjdete.“

„S tvou prací! Ne s tím, že mě nechceš poslouchat,“ zavrčela na něj. „Neodeženeš mě jako ostatní, Severusi. V tom je to kouzlo. Nedovolím ti to.“

Podíval se na ni vyčítavě a úsečně.

„Co?“ dožadovala se. „Myslíš si, že o tom celou tu dobu nevím?“ naléhala. „Že nevím, že tady žiješ sám? Že nevidím to, že kdybych se za tebou nezastavila já, neudělal by to nikdo?“

„Přestaň,“ poručil.

Poslechla.

Dýchala zhluboka a zrychleně, tváře červené.

A pak udělala krok, který nikdy, nikdy dělat neměla: „Miluje tě,“ zvedla bradu. Hrdá. Neoblomná. Přítomná. A neskonale pitomá.

„To je…“ hlas se mu vytratil a chvíli se musel vyhrabávat z nepřítomnosti, než dokončil své prohlášení, odporně přiškrcené, „posedlost.“

Zavrtěla hlavou, nevěděl přesně, jestli vrtí hlavou nad ním, nebo mu odpovídá, protože namítla: „Miluješ ho.“

Dívala se na něj, téměř jako zrazená holčička.

Nezmohl se na lež. Nezmohl se na pravdu. Jen se zeptal: „A?“

Z hloubi sebe dostala hysterické uchechtnutí, opovržlivé a oprávněné nejvíce, jak mohlo být. Otočila sukní a beze slova práskla dveřmi.

Uslyšel Brumbálův hlas, ale vůbec si nepřiřadil, při jaké příležitosti mu to ředitel řekl: Jsou věci, na nichž pořád záleží a nikdy nepřestane,

Mně ne, odpověděl tehdy a ona odpověď platila pořád.

Mně ne.

 

 „P

ojedu za Charliem do Rumunska,“ oznámila toho dne.

Nalil jí čaj, postavil ho před ni. Usadil cukr na své místo. Vzal si svůj hrnek s kávou a posadil se naproti.

„Konečně se s ním setkám. Neviděli jsme se věky!“ štěbetala nadšeně. „Každá ruka se hodí a já teď vůbec nestíhám, ale je mi to úplně jedno. Pojedu za ním.“

„Neříkala jste něco o epidemii?“ zeptal se odměřeně.

„Říkala,“ přitakala a usrkla čaje. „Řádí jim tam nějaké spalničky a většina ošetřovatelů a krotitelů lehla. Což je důvod, proč potřebují dobrovolníky, aby se jim postarali o draky.“

„Nepochybně to draci bez péče nepřežijí,“ utrousil jedovatě.

„Divil by ses, jak náročná práce to je,“ odvětila vzdorně a zamračila se na něj.

„To nepochybně. Zvlášť pro ženu,“ prohodil.

„Že by žena nezvládla něco, co muž jo? Genderové předsudky?“ povytáhla na něj obočí a ušklíbla se. No vážně, jejich vzájemná společnost jim ani trochu nesvědčila. Některým víc než jiným.

„Sotva,“ procedil skrz zuby a schoval se za svou kávu. Jako mnohokrát předtím se i dnes rozhostilo ticho a někde v jeho půli prohodil: „Nemyslím si, že je dobrý nápad jet do Rumunska.“ Povytáhla obočí – proč se jen učí, co je nepodstatné, a neučí se, na čem záleží? „Měla byste nejdřív zjistit důvod, proč většina chovatelů onemocněla.“

„Není to většina, jen poměrná část, která je cítit. A nebudeme o tom diskutovat, dobře?“ a utekla stejně zbaběle, jako utíkal mnohdy on.

Následovalo ticho a po něm se začala zvědavě vyptávat na Malfoyovi a na lékárnu a mluvila o své práci a mluvila o tisíci dalších věcech, a když skončila, podivil se jen tomu, že je ještě ten samý den a že ten dort na stole pořád páchne po teplé čokoládě.

„Dnes se s tebou tedy rozloučím, potřebuju balit. Uvidíme se, až mě seškrabou s té země, kde mě rozšlápne drak. Ostatně, jsem jenom slabá ženská,“ vstala, opřela se o opěrky jeho křesla a vlepila mu polibek na tvář. Dělávala to, když předem věděla, že se neuvidí delší dobu, než byly jejich obvyklé návštěvní odstupy. Dělala to pro něj, aby se k odloučení nemusel vyjadřovat a reagovat na něj.

Otočila se a rozevlátá klapala ke dveřím.

Natahovala si rukavice, když procházela chodbou: „Ginevro!“ nikdy ji tak neoslovil. Věděl, že ví, že je to malá psychologická past, z žádného menšího – a správného – odhadu ji nepodezříval, když se na místě nezastavila.

„Nejezdi,“ poprvé ve svém civilním životě někoho fyzicky zastavil – chytil ji za předloktí a ona se na něj překvapeně otočila. Netušila, že se takovému způsobu jednání vyhýbal, ani že je tohle premiéra, ale věděla, že jí nikdy neřekl jménem a že jí nikdy netykal.

Dodnes.

Místo verbální reakce mu se snahou povzbudit ho stiskla paži, usmála se na něj a proklouzla dveřmi ven, jako by si nebyla tak docela jistá, jak má na něj a na to, co udělal, reagovat.

Ne, netoleroval ji. Měl Ginny Potterovou vzdor všemu (protože sporné vztahy mezi nimi v průběhu války, že si ji jako dospělou připodobňoval k Lily a fakt, že chtěl mít poměr s jejím manželem, se dalo definovat jako „všechno“) skutečně rád a byl konečně připravený přiznat si to.

Šestnáctý den jejího odjezdu mu přiletěla domů sova. Dopis od Draca rozbaloval v kuchyni. Domníval se, že jde o Scorpiuse. Málokdy šlo o něco jiného, proto nemohl být daleko od pravdy – a nebyl, neboť dopis obsahoval zmínku i o něm. A o Ginny Potterové. Draco a Scorpius šli Potterovi poděkovat. Byli u toho, když se dozvěděl, on a jeho rodina, že je mrtvá.

Zítra se nepochybně dozví něco dalšího v novinách.

Dopis Draca si přečetl přesně jednou. Potom ho pustil z prstů a on se snesl na linku a nasákl její vlhkost. Opřel se o ni oběma rukama a přenesl na ni značnou část své váhy.

Sledoval oknem dění venku. Děti se předháněly na koloběžkách a zdržovaly netrpělivé auto. Obloha byla nijaká. Na protější straně ulice se právě rodina chystala na nákupy. Věděl to. Vždycky touto dobou jezdili.

Svěsil hlavu a neviděl už žádnou oblohu a žádné děti a žádnou rodinu. Viděl kuchyňskou linku a podlahu.

Tak dobře.

 

P

oslal mu pozvánku. Nehodlal přijít. Ani za nic. Pochopitelně tedy Potterův příchod očekával. I když se snažil na tu událost úplně zapomenout, pustit ji z hlavy, přebít ji dnem plným práce. On a jeho ocelová přesvědčení – Potter neměl šanci ho přimět jít na pohřeb. Co mohl Potter udělat? Řvát na něj? Nic horšího, o tom nepochyboval. Stejně jako nepochyboval, že dnes byl ten den, kdy jeho žádost, aby se nevracel, Potter poruší. Některé vesmírné zákony neznaly výjimky. A oba tyto důsledky byl připravený nést.

„Půjdete s námi?“ ptala se Astorie, dokud ji Draco nezastavil. On se neptal, ne. Znal ho. Jeho kmotřenec věděl, že kdyby měl v úmyslu přijít, nikdo by o tom nepochyboval. A pokud to v úmyslu neměl, nikdo ho nepřiměje. Ani Potterovy patetické pokusy ne.

Poslední z tří dortů, které mu Morgana ví proč napekla dopředu, ležel vzadu v ledničce.

Zeptal se jí, jestli za ním chodí z vděčnosti za záchranu jejího syna. Ujišťoval ji mnohými nepodlézavými způsoby, že by to udělal stejně, protože to byla jeho práce a posedlost. Potřeboval na to přijít. Vděčnost není na místě, a byla-li snad na začátku, rozhodně se nemusí cítit povinná být mu vděčná dodnes. Poděkovala mu, což stačilo.

A ona mu takovým zvláštním nakloněním hlavy ukázala, aby přestal blábolit – protože tak se cítil, když jí říkal, že něco nemusí – a odpověděla: „Vždycky ti budu za život svého syna vděčná. Ale ne, to není důvod, proč jsem za tebou nepřestala chodit.“

Nějakým ukrytým způsobem, který dokázala dešifrovat, se jí vyptával: „Je to z lítosti?“

Odpověděla a připustila: „Možná to tak bylo ze začátku.“

Zeptal se jí ještě zaobaleněji: „Je to kvůli Potterovi?“

„Nikdy ne jen kvůli němu, vždy také kvůli Harrymu,“ zněla odpověď.

Harry… když to vyslovovala, lhostejno jak moc naštvaná na Pottera byla, vždy to bylo něžné.

Cítila Lily k Potterovi taky něhu? Co potom cítila k němu, k Severusovi? A ty myšlenky okamžitě zavrhl; když začaly nabírat tento směr, neuměly o vlastní vůli skončit. Zvykl si překřičet je v zárodku.

„Je v tom ještě něco, co nechápu,“ podotkl. „Něco, co jste mi neřekla. Proč sem za mnou chodíte?“

Odpověděla: „Přemýšlej.“

Z přemýšlení ho vytrhla tři zabušení na dveře, jež nepřipouštěla ignoraci.

Nádech, výdech. Jde jen o křik. A možná, chlácholil se, než uchopil kliku u dveří, možná Potter bude pořád stát za svým zdáním vyrovnanosti a klidu, protože těch paravánů se zbavovalo těžce. Skutečně těžce před lidmi, kteří se za ně podívat neobtěžovali. S tím měl důvěrné zkušenosti.

Bláhová naděje naivní mysli, která si ráda tvoří iluze k obrazu svému, jen co je pravda, pomyslel si, když se na Pottera na svém prahu podíval.

Ne, nepůjde o civilizovaný rozhovor plný eufemismů, frází a kličkování, kterým by se provždy rozloučili, definitivně ne.

Zajel jednou rukou dozadu, v gestu, kterým dával soupeři varování, že jde pro vlastní hůlku. Nešel. Bylo to zbytečné. Ať s ním udělá Potter cokoli, nebude se bránit a už vůbec mu fyzicky neublíží. A tak se vzdal práva na obranu, aniž by to dal protivníkovi znát, a když po něm skočil a zatlačil ho do domu, z očí a doslechu zbytku světa, vložil Potterovi do rukou své bezpodmínečné amen.

 

„N

ezapomněl jste náhodou na něco?“ zasyčel vražedně, když jím hodil o stěnu, a místo aby ho hůlka v mezižebří byť jen varovala, že sice ano, přežije, ale ne, nevyjde ho to až tak levně, teatrálně pokračoval: „Možná klíče, když jste si šel dnes ráno nakoupit. I když to asi ne,“ vklouzl do ironie jako do zimního hábitu, když uviděl klíče na stole. „Možná jste zapomněl zabezpečit lékárnu před zvědavci. Ačkoli…“ podíval se mu Potter do očí; bylo v nich vepsáno zoufalství, ne vztek, ne výhružka, zoufalství, „to zjevně taky ne. Nezapomněl jste zaplatit účty?“ popadl obálky „Ne,“ usmál se, což bylo děsivé, a s výrazem, že by je nejraději hodil do ohně nebo spíš – nacpal mu je do krku – jimi praštil zpátky. „Očividně ne.“

Sledoval Potterovo počínání, co jiného mohl? Mohl ho okamžitě vyhodit, ale na to byl příliš masochista. Dělalo mu dobře, mít Pottera tady, třebaže mu Potterova přítomnost bytostně vadila. Kdyby tušil… ale ne, naštěstí netuší. Naštěstí má hlavu plnou Ginny.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou jeho a Pottera dělilo jen několik milimetrů, kolem něj bylo vězení rukou a dožadující se hlas nepříčetný vzteky říkal: „Ze všech sviňáren, Snape, ze všech podrazů a urážek a lží, ze všech jsem vás osvobodil,“ pravda. „Ze všech jsem vás omlouval,“ pravda. „Všechny jsem vám prominul,“ téměř pravda. „Bůh ví – neviním vás ani z toho, z čeho byste si vinit zasloužil, ale… Ginny. Pro Boha – Ginny!“ zaúpěl Potter. Oh ano, Ginny. Bylo to slovo, byla to věta, byl to vesmír. A nic ji nevrátí. Trpěli oba, jen on měl trochu větší praxi. Nechal se ovívat Potterovým dechem. Nezabránil tomu a nechtěl. Nenáviď mě. Ale místo křiku se dostavilo bojácné, holé, vychrtlé a roztřesené, a přece zatraceně odměřené: „Proč jste nepřišel?“

V ten moment, kdy otázka padla, se Potter odrazil.

Najednou mohl dýchat. Najednou mohl lhát. Najednou nechtěl.

A věděl, věděl, že si sem Potter přišel pro konečné rozhodnutí nenávidět ho, a jedním dechem se mu to žalostně nedařilo.

„Proč bych měl?“ nejde nelhat, nejde lhát – potom je třetí možnost. Nedělat ani jedno. Ukázal mu svůj údiv nad tím domáháním se odpovědi, neukázal mu ale, co za tím údivem stojí. Že otázka je položena: Proč by měl chodit, když jí to nijak nepomůže, když to nic nezmění?

Rozhodil ho otázkou: „To jste nemohl přenést přes srdce, že vás jednou v životě neposlechla na slovo?“

Vztek. Nepříčetný vztek. Na něj, na sebe, na Ginny. Potter věděl, že jí řekl, aby nešla. Potter věděl o jeho selhání. Ale… byl to Potter, takže o selhání neměl potuchy.

A navíc ten tón, ten žárlivý tón – jako by snad Ginevru vlastnil. Jako by si Potter myslel, že spolu měli poměr… poměr?! Potter si myslel, že spolu tak dobře vychází, protože spolu spí? K čertu s ním. Nezeptá se ho, tedy nedostane odpověď: „Je zjevné,“ žádnou odpověď, „že o našem vztahu nic nevíte.“

Proč mu říkala, že s ní nesouhlasí, proč to Potterovi řekla? Proč si Potter myslel, že spolu spali, a nevyžadoval odpověď? Proč se zdálo, že je mu to jedno? Bylo mu to jedno? Nemohlo mu to být jedno! Musel se odpovědi bát.

Kam se to, do háje, dostali?

„Proč jste nepřišel?“ dožadoval se znova, a když mu neodpověděl, změnil taktiku. „Přísahal jsem vám, že se k vám nepřiblížím, prosil jsem vás, abyste přišel, zaručil jsem se vám, že vám tam nebude nic scházet. Že vás nikdo nebude obtěžovat. Prosil jsem vás, jen abyste přišel na její pohřeb. Proč?“ to ho rovnou mohl polít studeným kbelíkem vody. Všechny sympatie, která a své škemrání posbíral, se vypařily. Jaká škoda, že na vydírání nikdy neslyšel.

Pamatoval si na toho mudlu, jak beznehtými prsty drásal stěnu. Takový pocit teď měl uvnitř sebe. Proč? Proč nepřišel. Na to byla snadná odpověď, která se říkala nesnadně: „Neměl jsem čas,“ neudělal si ho. Zařídil se tak, aby měl co nejvíc práce.

Proto nemohl přijít, protože přijít nemohl.

„Nenávidím vás,“ řekl zlomeně Potter. To chápal. Věcí logiky – nemohlo tomu být jinak.

A jeho duši navěky bude vyplňovat mudla bez nehtů, snažící se dostat ven, a Potterova nad ním zlomená hůl. Koneckonců – to nebylo to nejhorší závaží. Faktu, že neměl kuráž jít Ginevře na pohřeb, se to nerovnalo ani zdaleka.

Možná byli oba příliš zahrabaní v sebelítosti a on se jen probral o něco dřív, najednou uviděl cestu ven a využil ji. Potter se naneštěstí probral příliš rychle. A on utíkal pomalu. Ať to bylo jakkoli, bylo jím otočeno: „Ne, na tohle odpověď dostanu, slyšíte?!“ Pro Merlina prosím, žádal, prosím, jen než odejde. Dej mi sílu, dokud neodejde. Pak si mě vezmi třeba do pekel. „Chci znát pravdu, ne ubohé „neměl jsem čas“. Proč jste pro všechno na světě nepřišel, proč jste nemohl?!“ taková váha, taková tíha, takové odhodlání. „Byla to jediná věc, kterou jsem po vás za celou tu dobu chtěl, jediná, kterou jsem od vás žádal!“ ne tak docela pravda, ale prodlužovat tenhle rozhovor jeho opravováním nebude. „Nebyla ani pro mě, byla pro člověka, který vám věřil, který vás měl rád, který za vámi pravidelně chodil a hájil vás, stál za vámi. Proč jste, k čertu, nemohl jednou v životě přijít na pohřeb člověka, kterému na vás záleželo?!“ spolkl to. Musel. No tak, jdi už, Pottere. „TAK PROČ?!“

„Víte, proč,“ oznámil mu. Už něco říct musel. A on věděl, že Potter ví. Že si to nechce přiznat, to nebyl jeho problém. Potter zamítavě kroutil hlavou. „Ale ano,“ trval na svém. „Víte to. Přemýšlejte,“ bylo to jako hrát si s ohněm, aniž znáte důsledky svého jednání. Nebyl si skálopevně jistý, co Potter vydrží. Jen… tušil.

Sladké tušení.

Hloupé tušení.

Nevydržel to – nevydrží to. Domníval se, že se znal a dokázal se ovládat, ale ne, nebylo to tak. Spletl se. Naklonil se nad něj. Sledoval jeho rty. Sledoval jeho obličej.

Rozplynout se.

Zmizet.

Ne, zamrzl mozek, zamrzla slova, zamrzlo celé jeho tělo. Odtáhl se. Co se to právě stalo, co to udělal?

Nic, odpověděl mozek. Neudělal nic a Potter si nevšiml. Potterova jediná starost a jediné myšlenky směřovaly ke Ginnině smrti.

Hraj: „Byla jí podobná.“

Byla jí podobná? zazmatkoval. To proto mu na ní začalo záležet? Že byla druhá Lily Evansová?

Nesmysl.

Polopravda.

Odešel.

Jako kdyby tady před pár okamžiky stál a tyčil se nad ním vítr, ne Potter. Hmatatelně cítil, jak ho Potter nemůže dál vystát. Dveře cvakly. Svezl se na podlahu.

Všechno to jiskření, nervy napnuté k prasknutí, vše povolilo.

Odešel.

Je svobodný.

I Potter je.

Nejen že se mu podařilo zpřetrhat pouta, která se neznámo jak mezi nimi zformovala, i když skrze vzájemnou zášť. Ne, dokázal víc. Dokázal jedním útěkem vše dobré, co se dobrým mezi ním a Potterem zvát dalo, vymazat.

Potter obdržel, pro co si přišel.

Hysterický vzlyk, který zatlačit na hrudník, rozvázal dřív, než se stačil fyzicky projevit.

Proč na tom najednou záleželo, že něco dobrého existovalo? Není to snad to, oč celé ty roky usiloval? A jestli ne, je slaboch, lhář a pokrytec. Bod, na kterém se s Lily kdysi rozešli. Zdálo se, že se mu podařilo se za ty roky neposunout ani o palec.

 

J

ak si kdy mohl myslet, že na něj dokáže zapomenou?

Nebylo to o tom, že se nedokáže udržet, celé to bylo o úvahách, že by se ovládat přestal. Co by z něj potom ale zbylo? Kým by byl? Rozdíl mezi jím a průměrným člověkem jako Potter byl ten, že on dokázal nevzít si, co chtěl, aniž se vzdal oné doprovodné touhy. Nenechal se tím sžírat. Nebyla to první a poslední myšlenka každého dne. Ne. Jen dokázal nepřipustit všechnu bolest a všechnu slast najednou.

Proto s ním byla celý život.

Potter byl zničený. Úplně zničený. A nenáviděl ho. Protože se, tedy podle Pottera, necítil tak mizerně, jak Potter vypadal. Vyčítal mu, že nezahodil roky praxe do kytek. Že se z něj nestala hadrová panenka, co by se Ginny doplazila na hrob a rozsypala se. Vlastně mu vyčítal, že přežil. Jako by se to rovnalo bezcitnosti.

Potter byl zničený, v tomto okamžiku nedělal nic jiného, než cítil. A proto jednou bude moct jít dál. Nikdy si nemyslel, že mu ta pouta emocionality bude závidět, že mu bude závidět tuhle jeho vlastnost podobnou smole. Život byl tak hrozně nefér. Měl chuť zrovna teď obětovat úplně všechno, aby ho utišil, aby mu řekl, že netrpí sám, aby mu omlátil o hlavu, že i on, Severus Snape, někoho ztratil, ať už se to Potterovi líbí nebo ne.

Cítil, že Potter potřeboval někoho, kdo ztrátu jeho ženy sdílí s ním, komu chybí stejně. Jenže on tu ztrátu stejně necítil, nebyl to pro ně oba tentýž pocit. Nebyl jako Potter. A potřeboval utišit jinak. Potřeboval s Potterem splynout, ne se opít a brečet.

Bylo zbytečné se o cokoli pokoušet, Potterův žal nyní připouštěl jedinou osobu na zemi. Proto si nemohl svou útěchu vzít a políbit ho. Ne teď, ne tady, ne. Ne, i když byl v tomto jediném okamžiku ochotný zahodit vše.

A pro nic. Merline, jistěže! Pro nic. Protože z toho by nic dobrého nevzešlo.

Proč musel teď – gigantické teď bez Brumbálů a Minerev, bez Ginny a… v den jejího pohřbu – pochopit, v jakém srabu zase uvízl? Proč? Proč chtít mít s Potterem sex nestačilo?

Teď, když si dokonale uvědomoval, co ho na něm mohlo fyzicky vzrušovat – sálala z něj taková energie, když se zrovna soustředil na teď miluji, teď nenávidím, teď mám zájem, teď jsem odhodlaný; jeden si mohl myslet, že tak obklopující síla přetrvá věky, k čertu, tedy do pomyslného koše, se zkušenostmi – na tom přestalo záležet. Postoupil ve svém dávkování, ve své upřímnosti dál. Miluje Harryho Pottera.

Proč se musí nechat porazit i na vlastním poli, které jediné dokáže ovlivnit?!

Kdyby alespoň mohl říct, že v tom skrčkovi stále vidí do sebe zahleděného, jednostranně smýšlejícího tupce, který se vzdá „touhy po nedosaženém cíli“. Ale to dál taky nešlo tvrdit, ani sobě ne, nechtěl-li být za toho jednostranně smýšlejícího, zaslepeného tupce sám. Viděl a věděl, že se Potterův pohled jednostrannému podobá jako on Zlatovlásce. Neměl zdání, kdy se ta změna udála, ale udála se.

Ve večerních novinách stála zpráva, že Harry Potter vyhrál Kudleyským Kanonýrům zápas. Ani ohromení nad tím, že ten tým vyhrál, ani ohromení nad tím, že v něm znova hrál slavný, kouzelný, šarmantní, přesvědčivý, intrikánský, mocný, sexy, zručný, strategický, ve formě, truchlící, nenormální, vyšinutý, slabošský, žalem pohnutý Harry Potter nepřebilo kratičké oznámení o drobném zranění, které Potter utrpěl, podtržené jeho ohromnými schopnostmi nezabít se, i když to bylo proti logice věci a gravitaci. Všichni vychvalovali jeho formu. Museli být slepí, že nepoznali, že šlo spíš o zatracené štěstí a ochranu všech andělů strážných, že se Potter skutečně nezabil.

Věděl dobře, že od úrazu famfrpál nehrál. To znamenalo mínus všechny jeho svaly, které už neměl. Dík okolnostem zase bylo nad slunce jasné, že tohle gesto bylo jen zoufalé zvolání, možná naschvál Ginevře, která byla na Kanonýry od posledního Potterova profesionálního zápasu skutečně naštvaná.

Potter a jeho infantilní výkřiky zoufalství.

Jak mu měl vysvětlit, jak se mu měl omluvit za to, že ji nedokázal zastavit?

Evidentně nijak, řeklo nápomocně Svědomí. A Upřímnost protáhla: Ty se přeci nikdy neomlouváš.

 

N

ejprve mu volal rozhněvaný Draco. Narcissa podle jeho interpretace dovolila vrátit se Luciusovi. Což znamenalo, pochopitelně, že mu dovolil vrátit se i Potter. Což věstilo velké problémy.

Den na to mu volala šťastná Narcissa – Lucius je zpátky.

A den na to se ozval samotný ďábel: „Nezapomněl jsem,“ řekl mu.

Pochopil, co tím myslí. Neodpověděl na to nic. V tu chvíli mu to ujištění připadalo prázdné jako jeho nitro. Vybrakované, ale klidné. Na ujištění vůbec nezáleželo.

Když dospěl třetí týden od jejího odjezdu ke svému konci, musel se rozhodnout, co s netknutým dortem. V té chvíli, kdy ležel na lince a kazil se, měl chuť buď ho obejmout a upatlat se u něj v jezeře krokodýlích slz, anebo ho lhostejně zlikvidovat.

Zlikvidoval ho.

A nikdy potom se čokoládového dortu nedotkl.

Nelhal jí. Neměl čokoládu rád, vlastně na ni měl alergii, ale každým ukrojením toho dortu se přibližovala její návštěva – ten dort byl rituál, přesně jak jí řekl. Co jí už neřekl a čeho litoval, bylo, o jaký rituál šlo.

Ale lítost je projev slabosti stejně jako rituály a on měl vědět lépe než si na něco zvykat. Nic hezkého v životě netrvá. Je nesmyslné upínat se k tomu a tvořit si iluze. Nevěděl, proč dopustil ten poklesek. Asi si nalhával, že je po válce, že teď už smí.

Takže mu ten chaos, co v jeho životě nastal, patří.

 

B

ylo to rok po Ginnině smrti. Bylo mu šedesát šest a měl ten dojem, že ve svém věku zkrátka může učinit rozhodnutí. Jeho rozhodnutí bylo vrátit se do Bradavic.

Nenahradil Ginniny návštěvy. Zkrátka seděl – jedno kde – a díval se do prázdna, přemýšlel. Vzpomínal, občas. Až dokud nenastala hodina, ve kterou odcházela. Teprve pak najel na svou rutinu.

Odhadoval, že byl příliš starý na to, aby se mu po Bradavicích a dotěrném Brumbálovi stýskalo. Ale bylo to tak. Celé ty věky, kdy neučil, se cítil vykořeněně.

A pak si náhodou přečetl, že se Potter stal ředitelem Bradavic.

A pak si náhodou přečetl, že se uvolnila pozice profesora.

A pak se náhodou sebral a zamířil do Bradavic.

Potter ho zavedl k Brumbálově hrobce. Strčil mu do ruky květinu, kterou posílal na hrob Lily. Myslel, že ho tím zlomí? Ne, při pohledu na jeho obličej bylo jasné, že o to neusiluje.

Věděl, co říká tím, že se vrací. Že přijímá veškeré Potterovy podmínky. Nebo alespoň… ty, z nichž neustoupí. A přesto se mu svým příchodem vzdával. Nebo se vzdával hradu? Už nevěděl. Už se to slévalo v jedno.

Občas se na něj díval, jako by chtěl znát, vědět… Poprvé se to stalo v Chroptící chýši. Ta dusící důvěra, že mu poskytne odpovědi. Proč se na něj Potter tak dívá. Mate ho to. Přitom neví o nic víc než Potter. Že vzhledem je den ode dne podobnější svému otci, a jeho oči jsou matčiny studny, a co je ve výsledku podstatnější, co tvoří člověka. Vzhled nebo okna do duše?

Přitom byl veškerý žár potlačen. Možná smrtí Ginny, možná ho usměrnila léta. Jako by se dokázal ovládat. Jako by byl posvátně a zdálky rád, že ho tu má, aniž by na něj víc s odpověďmi tlačil.

Byl mučen a nechal se mučit, dovolil si být vláčen všemi místy, na které měl vzpomínky, ať už s Potterem nebo bez něj. Ó ano, byl život i bez Pottera a byl snazší, mnohem snazší.

Měl jsi mi pomoct, Albusi, měl sis ho držet dál.

Zdá se, že teď je už pozdě.

Vstal. Byl překvapený, že na něj čeká. Upřímně… měl důvod být tím překvapený.

Teď, teď z Potterových očí přímo čišelo, jak si přál, aby se cítil špatně pro to, co udělal. Že zabil Brumbála. Někde hluboko bylo i tohle, věděl o tom. Ale jeho hrob nemohlo být místo, kde na něj dotíraly vzpomínky nejsilněji. Je to jen kámen. A pod ním leží jen tělo.

Potter se pořád zmítal mezi touhou chtít vědět a touhou mít šanci se někdy dozvědět, tedy se neptat a nechat ho jít.

Vydržel mlčet. Nenaléhat. Byla Poterova změna tak velká, nebo byla touha dozvědět se dostatečně silná? Každopádně posun byl zřejmý na první pohled.

Měl pravdu, smola, jen co je pravda. Ginny odešla, žízeň po vědění zůstala. Otázkou bylo, jak dlouho ji dokáže krotit. Viděl odhodlání krotit ji třeba navěky. Na to znal ale Pottera příliš dobře – neměl potřebnou vůli vydržet.

Zastavili před hlavní bránou. Bylo jasné, proč tu byl. Oba to věděli.

Přilezl zpátky jako zpráskaný pes.

Patetické.

„Mám to brát tak, že to místo chcete?” potřeboval ujištění, že má dát věci do pohybu.

Mohl mu ho dát, tohle ujištění ano. Přikývl.

___

A/N: Děkuji belldandy za zásobení fakty, která bezesporu ovlivnila tuto kapitolu.

Konec III. části

07.10.2012 19:00:06
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one