Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


S díky především Mari, která je nucená neustále mě poslouchat, jak kibicuju, jak mi to nejde. Jo a pak taky jako lehký úplatek pro Tebe. (Vím, vím, co jsem slíbila, že to nebylo tohle – mám to na paměti, ale snad budeš i nadále tak laskavá, jak jsi byla doposud, a vezmeš tuto kapitolu jako zástavu.)

Duše moje, omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, že jsem Vás tak dlouho nechala čekat, ale mně to v posledním století opravdu nejde. No… aspoň jsem na Vás myslela a ke kapitole se dokopala, když už jste se mě na ni snad všechny zeptaly. (Ano, ano, omlouvám se a omluva je na místě. A omlouvám se ještě jednou za nedostatek kvality… etc, etc.)

Děkuji Vám, dámy!

P.S. Opravdu, opravdu nemám na to slyšet, jak jste si to musely přečíst znova, abyste si vzpomněly, o čem to je. To udělejte a nechte si to pro sebe. Děkuji.

P.P.S. Dnes z ní mám lepší pocit než včera. Neuvěřitelné. :D

 

Jako útěk

Kniha osmá

P

roč jste se vrátil?“

Od odloučení ho dělilo pár kroků, brána. Kdyby byl o trochu rychlejší… a Potter o trochu pomalejší.

Nebyli.

Ozvěna bezradnosti se nesla přes pozemky. Byla mu dopřána možnost ignorovat otázku.

Déšť byl na to silný dost.

Otočil se čelem k Potterovi. Měl to být hrdina kouzelnického světa, ale tady stál, bezmocný, zmatený, odevzdaný. A déšť se dobýval tlustou látkou hábitu do spodních vrstev oděvu, stejně jako jemu. A stejně jako jemu, i Potterovi to bylo jedno.

Jak podivné, že si zároveň uvědomoval svou ošklivost, když rozhodnými kroky kráčel zpátky k Potterovi, a fakt, že Potter vidí za ni, vidí-li ji vůbec.

Zmoklý Harry Potter měl kupodivu, oproti němu, své kouzlo, a nebylo to kvůli tomu, že jeho vlasy zkrotila voda.

Jeho bojovnost, rozrušenost unikala spolu s dechem z jeho úst a na tu vzdálenost, ke které je odsoudil, se pára, Harryho dech dotýkaly jeho tváře a mísily se s jeho dechem.

Měl chuť udělat to, co si zvykl potlačovat. Padnout na kolena. Říct mu vše a nevynechat jediný detail. Prosit za odpuštění, které si nezaslouží.

Pohlédl do jejich zelených očí a ptal se, zda v něm ještě někdo – on? – dokáže vidět dobré.

Místo toho oba stáli, on s vědomím si všech svých tělesných i duševních nedostatků, zatímco muž proti němu byl k tomu všemu sladce nevědomý.

Ano, mohl si to dovolit.

Hledat odpověď pro něj nebylo snadné, nezformuloval tu otázku, neměl proto připravenou odpověď. Nakonec se spokojil s na první pohled vágním, avšak ze srdce upřímným: „Musím začít znova.“

Musím napravit.

Potterova hlava se otřepala jako zmoklý pes. Některé kapičky, které měly jiný než svislý směr, mu dopadly na rty: „Nerozumím.“

To čekal. Viděl to na něm: „Povězte, neznamenají snad i pro vás Bradavice domov?“ Nedovedl se od nich odpoutat, byť se snažil. Nedovedl si představit, kde jinde začít. Tady. Tady spočívaly všechny jeho viny a všechna jeho práce.

A Potter přikývl.

Mohlo to znít výsměšně, ale vlastně se asi poprvé v životě zkoušel Potterovi radit: „Musel jsem se vrátit. Jinde pro mě není místo,“ žádná Amerika, žádná lékárna. Bradavice. „A jinde není Brumbál,“ a ty. „Pokud doma necháme věci nedořešené, pane Pottere, nedokážeme pokračovat,“ z novinových článků, od Draca, z doslechu. Věděl, že to bude brát přesně tak, jak to vezme. A přesto si byl skálopevně jistý, že i to, že i případný Potterův odchod z Bradavic je lepší než… nestálo to za ztrátu rodiny. A tu Potter měl. Bylo načase mu to připomenout… „Nemyslíte?“

Ginny se nevrátí. Měli by si to uvědomit zavčasu a smířit se. Zavčasu.

„Vyhazujete mě odtud?“ dotčenost a nevěřícnost zbrázdily jeho tvář. Dovolil si asi příliš, podle Pottera. A podle Potterovy reakce pochopil alespoň na elementární úrovni jeho snahu. A to stačilo: „Mám důvod?“ návnada chycena.

Na rozloučenou mu věnoval úšklebek.

 

„H

ostina může začít,“ rozezněl se Potterův hlas od hlavních dveří. Vůně hlavního jídla zaplnila okamžitě místnost. Vzhlédl a díval se na to rozčepýřené stvoření třímající předmět v ruce. Skoro se šklebil – tudíž uposlechl jeho radu. A protože to byl vítězoslavný škleb, ačkoli nebylo co vyhrávat, Potter si zjevně myslel, že ho nějakým způsobem přechytračil. Nejspíš v tom, že neodešel, jak deklamoval posledně, a přece se mu podařilo držet se instrukcí.

Idiot.

Myslel, že vyhrál.

A to jeho domýšlivé: „Hermiona vás pozdravuje,“ když mu před nos praštil nějakou čokoládovou buchtou či čím. Jeho ruka se při tom pohybu zachvěla, ale než si toho stihl kdokoli kromě něho všimnout, schoval ji Potter do rukávu hábitu.

Občas ho bylo zábavné pozorovat.

Představil ho hladovým a novinekchtivým studentům. Někteří zatleskali. Nespokojeně mlaskl – to nikdo z těch mudlorozených nečte?! Tleskat mu. Ignorace století.

„Takže… budeme snídat nebo půjdeme do tříd?“ zeptal se Potter těch, kteří naopak věděli docela přesně. Místo toho, aby se posadil a najedl, sebral se a odešel.

Zamyšleně Pottera přejížděl od střapaté hlavy po vyčuhující špičky bot. Něco mu na něm nesedělo. Něco bylo špatně. Něco bylo jinak od doby, kdy se naposledy uvnitř hradu viděli, kdy naposledy probíhala jejich pověstná profesorsko-studentská interakce. Nějaké hrbolky a háčky byly na tom jinak hladkém a bezchybném povrchu ukryty a ty jej dráždily o to víc, že se na první bezelstný pohled, který vůbec zkoumající být neměl, zdály nedešifrovatelné. Jak si Potter může dovolit být nečitelný? A jemu ze všech lidí?

Nahnul se k Minervě a dotázal se na první ze dvou nejzřejmějších věcí, které – měl-li štěstí – nebyly začátky klubka, ale jen jakési odstřižky navíc, takže nebude třeba je řešit dál. Zeptal se, proč Potter nejí. Ale odpověď ho zdaleka neuspokojila tolik, nakolik vyrovnaně vypadal.

Odpověděla: „Od války nikdy ve Velké síni nejí…“ nespustila z něj přitom, ale on jí už nic neodpověděl ani jinak nereagoval.

Možná na tom bylo něco barbarského, jíst, smát se a hádat tam, kde před pár desítkami let byla řada těl, padlých hrdinů, známých, přátel, studentů, vyučujících. Dokázal si představit, že si to koště místo noh stolů představoval hlavy toho svého vlkodlaka, jeho manželky, Weasleyho

Seznal, že dnes ve Velké síni neposnídá taky. Alespoň s chutí ne. A to přes to, že to považoval za patetické, směšné a přehnané. Kolik desítek let že to bylo?

Celý Potter.

Následovalo trýznivé vyučování prvních dvou hodin lektvarů. Ty malé jepice se dohodly vyštvat ho a dosadit si zpátky Křiklana a Křiklan proti tomu zjevně vůbec nic nenamítal. Takže skončil v ředitelně dřív, než měl původně v plánu. A jen sledoval, jak kolem něj Potter tančí, dává mu příkazy, zneužívá faktu, že se na něj rozhodl jít mírně. Ani nepostřehl jak, byl proti své vůli ubytován zpátky v Bradavicích.

Už neměl jen omezený počet hodin strávených na hradě, už neměl omezené návštěvy Brumbála. Pocit nejistého štěstí praskl jako bublina.

Už neměl omezený přístup k Potterovi.

A to vše se událo před jeho dlouhým nosem.

Hlupáku,zasyčel na sebe, když mířil na vyučování.

Úkol číslo jedna: přestat se se světem mazlit.

Úkol dva: přestat ukazovat strach z definitivního vyhazovu, hned, okamžitě, bezpodmínečně.

Úkol tři: pracky pryč.

„A co ty, Severusi?“ozvala se v jeho mysli vzpomínka. „Trpíš mě tady, protože se chceš pomstít Harrymu, nebo protože je ti má společnost příjemná?“

„A slyšela jsem, že je to zvěromág. Prý se mění v netopýra…“

„Já zase slyšela, že je to upír. Normální, čistokrevný…“

„Upír?“ vybral si tu chvíli ozvat se. „Obávám se, slečno Blishwicková, že můj jediný zájem o krev se týká té nebelvírské. Rád jim ji piju,“ a doplnil to úšklebkem. „Slečno Nottová,“ s úklonou mírného posměchu odkráčel. Ještě za sebou zaslechl cosi, co se podobalo slovům hustý týpek, ale nechtěl si představovat, co se pod tímto pojmem těm dvěma Zmijozelům asociovalo v hlavě – ta představa byla děsivá víc než cokoli aktuálního v jeho životě.

A to byla vlastně dobrá známka, ušklíbl se pro sebe.

 

P

rvnízvláštnost toho dne bylo poznání, že mu Potter věří. Téměř to bez toho prachu oddané psí patetičnosti nepoznal. Z prostě, nelacině a neteatrálně proneseného poznatku. Nabídl mu, že ho může týrat. Nabídl mu způsob, jak všechny ty podrazy, kterých se na něm dopustil, může vrátit. A Potter to na elementární úrovni pochopil a Potter to i odmítl a řekl, že mu věří.

A co hůř – vyslovil tím smířenost s jeho povahou.

Takhle to určitě být nemělo. Měl trpět, měl si své místo zde zasloužit.

Idiot ředitelská.

Ředitel školy moc dobře ví, že se nemusí ovládat a přitom za nic z toho, co řekne, nebude vyhozen, ředitel si mimo jiné také uvědomuje, že kdyby této výsady využil, jeho profesor by to na něj nikdy neřekl. A přece ředitel nic takového dnes v úmyslu nemá, ač o můj výbuch hodně usilujete. A teď… – jako by tohle nebyla vůbec podstata, jako by to byla jen okrajová záležitost v šíři toho, co Pottera zajímá. Jako by si jeho slabosti uvědomoval a smetl to i sám před sebou ze stolu ještě před tím, než to otevřelo dveře jeho ředitelny.

Prostě idiot.

Potom mu naservíroval plat jako králi. Asi si myslel, že je… ne, ta myšlenka nebyla hodna dokončení. Pokud si ale myslel, že se s ním začne o peníze přetahovat, přepočítal se. Když mu je nabízí, vezme je. Proč ne? U Gringottů má trezor po matce a nic v něm. V Bradavicích jí, spí a přísady jdou, pokud se nepletl, z jiných finančních zdrojů. Nepotřeboval ani svrček z toho, co mu bylo nabízeno. Až přijde čas – nebo až Potter zruinuje Bradavice – všechno mu to vrátí.

„Co se týká učebny a kabinetu…“ začal Potter a jemu bylo okamžitě jasné, že tahle konverzace nedopadne dobře. Ten nevděčný spratek si vážně a doopravdy myslel, že ví, proč se vrátil. „Zkrátka vám nabízím možnost mít kabinet tady.“

„Tady?“ vypadlo z něj. Myslel by, že na vymáhání svých otázek půjde Potter méně zhurta a více nešikovně. Zajímavý způsob vyjednávání. Za to mu ale nemusel platit.

„Tady,“ přitakal Potter.

„A jaká je alternativa?“ Třeba postel, doplnilo jeho zvrhlé já.

„Ne…“ zasmál se nervózně Potter a jeho tváře zbarvila kapka krve; zjevně pochopil, že to vzal jako podmínku pro to, aby ho nevyhodil – neskutečně bystrá observace, jen co je pravda, „podívejte – to vůbec. Chci říct – dám vám pokoj. Vůbec o mně nebudete vědět, vlastně tady ani nemusíme být zároveň. Já… neplánuji vás zahlcovat otázkami ani…“

Ani když na to nepomyslel, ani když se to vůbec nevznášelo ve vzduchu, jejich podvědomí tím zjevně byla nasáklá. Otázky. Proč pořád samé otázky?

Spodní zuby mu zadrkotaly a malý uhlík v jeho nitru se rozžal: „Řekněte, Pottere – žijete v přeludu, že je příjemné noc co noc prožívat jednu a tutéž zradu v různých jazycích a ráno se vzbudit a narazit na vás a být den co den konfrontován s toutéž zradou v různých jazycích?“

Chtěl odpovědi, chtěl znát pravdu, a na jeho pocity ani nepomyslel. Pořád jen chtěl brát a brát. Chtěl pravdu? Opravdu ji chtěl? Ředitelnu a ten obraz nemohl vystát. Rok, to bylo to ultimátum, které musel vystát. Rok a ani o den víc. To byla daň za jeho zločin. A Potter mu teď velkoryse nabízí křeslo přímo uprostřed pekla bez ohledu na to, jak se cítí.

Ó ne, jistěže na něco tak přízemního byl pan Potter povýšen. To nebyl on, kdo se celý rok nevyspal a nenajedl, když mu myšlenka na vraždu, kterou musí spáchat, plenila ostatní myšlenky a atakovala jeho vědomí i podvědomí. Nebyl to on, kdo si zase a znova přehrával každý jeden krok svého všivého života a zvažoval, co udělal špatně. Ano, v tu chvíli, kdy proti Brumbálovi namířil hůlku, ho doopravdy nenáviděl a dokonce to nedalo práci. A i když z toho činu radost neměl, byla to úleva. Po tak strašně dlouhé době se mu ulevilo. Byl konec. Bylo rozhodnuto. Bylo po všem. Udělal, co by ho nakonec Brumbál donutil udělat, a o porci přímé osobní nenávisti se přinejmenším za poslední rok postaral Brumbál sám. To obvykle postačil mentální obrázek sebe samého, když už chtěl použít nepromíjitelnou kletbu.

A bylo toto to, co chce slyšet? Ne! Ovšemže něco tak přízemního nedovede Potter nikdy pochopit, takže by se ani neměl snažit.

Velkorysý, jen co je pravda. Nabízet mu židli instituce, které byl kdysi hlavou, před zraky člověka, kterého chladnokrevně zabil.

A Potter si to ani neuvědomuje. Chce slyšet svou pravdu. Pravdu. Jako by se mu pak ulevilo, jako by se mu pravda líbila.

„Nebudu vyzvídat,“ odpověděl Potter plaše. „Nepromluvím s vámi slovo, pokud si to nebudete přát.“

On vážně neměl ponětí, co pokouší. On doopravdy nevěděl…

…jak němá výčitka je Brumbálův obraz na zdi a jak hlasitá je ve své mírnosti on, Potter.

„Protože vám nečiní potíže řídit se mými přáními, že?“ reagoval na Pottera raději přímo, raději tím nejočividnějším.

Najednou stál Potter, bez povšimnutí leželo provokativního intermezzo, zase si na elementární úrovni uvědomil, že jde o víc: „Nevím, profesore Snape, nikdy jsem ve vaší kůži nebyl a bůh ví – nechtěl bych být. Chápu, že potom co mezi námi proběhlo, je pro vás těžké mi uvěřit. Chci vám ale říct, že jsem nikdy – nikdy potom – neměl v úmyslu vám cokoli vyčítat. Možná jsem byl vlezlý. Možná jsem si nechtěl připustit, že to, co po mně žádáte, myslíte vážně. Možná to byla obrovská neodpustitelná chyba, má nekonečná víra… naivita. A jediné, co o jazycích vím, je, že existuje spousta slov ve spoustě jazyků, a že pro jedno jediné s jedním jediným významem existuje tolik krásných výrazů… občas se snad proto stává, že si zlé interpretujeme jako dobré a dobré jako zlé. Jenom kvůli obalu.“

A když už to nemohl snést, když se přál jen prostě nabídnout, co nabízel, vydechl: „Chci jen říct, že můžete písemné práce a ostatní věci pro školu dělat zde. Se mnou nebo beze mě. Pokud budete stát o svůj kabinet, něco s paní profesorkou a jejím umístěním uděláme. To samé platí o učebně. Dnes tam učí někdo jiný něco jiného – proto jste měl hodiny na neobvyklých místech. Ale je pravda, že bych rád vytvořil kmenovou učebnu lektvarů. Myslím, že rozhodnutí je na vás. A teď, pokud k tomu nic nemáte, vás požádám, abyste odešel.“

 

P

otterse bál, že je ztrácí. Že neobstojí. Že už mu nedůvěřují.

Věděl, že je to pitomost. Stačil jediný pohled na obdivné pohledy nebelvírských prváků, uctivé zmijozelských druháků a zvědavé a ostýchavé všech ostatních, aby si byl plně jistý, že Potter svou autoritu neztrácí. Jenže on byl nestranný pozorovatel, nikoli zainteresovaný. A byli to jednotlivci, kdo tvořil vlny.

Konkrétně… takový pan Weston. Podařilo se mu znepřátelit si ho během těch pár dnů, kdy se k učení vrátil. Cítil-li se provinile, potom to bylo z toho důvodu, že je na Westona zlý jen kvůli Potterově… čemu vlastně? Pověsti? To byla přímo směšná představa, a přece nemohl vystát způsob, jakým se Weston o Potterovi bavil. A ano, možná zareagoval přemrštěně… nevrátil mu kolejní body proto, že by si nestál za tím, že je jeho vyjadřování nechutné. Vrátil je Westonově koleji proto, že nebyl tím, kdo by měl mstít nebo být uražený. A pokud Potter rozhodl, že ho drby nezajímají… výborně, jen ať v tom pokračuje.

Přišlo mu neuvěřitelné, že se Potter z pozice moci vzdal práva na příkaz, aby sdílel kabinet s ním. Skutečně mu separaci povolil. A zahrnul ho… jistě, mohl ho tím jakýmsi ozpůsobem poutat zpět k Bradavicím – jako by neodešel, kdyby se tak rozhodl, lhostejno kolik závazků by na škole měl. Vracel mu zpátky jeho původní život. A pořád se tvářil, že za to nic nežádá. Ale jaká oběť v tom byla vepsaná! Sebemrskač pitomá. Nevěděl vůbec o tom, že nemohl být k Bradavicím připoutaný víc.

Až když ho vytrhlo Potterovo: „Gin by sáhla po vínu,“ uvědomil si, že zaměstnával svůj mozek i otázkou, jak od sebe Pottera vzdálit… směšný to poslední ze záchvěvů pokusu, „vždy jsem byl proti ní spíš buran.“

Na druhou stranu věřte Potterovi, že vám dá do ruky zbraň, na jejíž existenci jste ani nepomysleli. Uvnitř zkameněl nad prohlášenou pitomostí: „Nesáhla,“ odpověděl ještě automaticky, ačkoli zaraženě.

„Prosím?“ slepé soví očí barvy Avady.

„Říkám, že vaše žena by po vínu nesáhla,“ skrz naskrz Weasleyová. Lily. Ta by si ohnivou whisky nedala. Ginevra by ho hnala, kdyby jí víno jen nabídl.

„Ale ano – vždy pila víno,“ Potter se chtěl hádat. Myslel si, že ví všechno nejlíp. Blázen.

Zvykla jsem si na víno, když jsem přestala kojit. A Harry si tu myšlenku tak oblíbil… neměla jsem to srdce mu přiznat, že mám raději whisky. Piju s ním zásadně víno. Ale jestli mi ho budeš nutit i ty, vezmu tamtu lahev a omlátím ti ji o hlavu. Jasné? Teď přines whisky. No šup, šup, na co se díváš?

„Pila whisky,“ procedil mezi zuby.

„Moje žena pila zásadně červené víno,“ to bylo od Pottera na hraně. Na hraně sebeovládání.

Stáhl se. Narovnal. Distancoval se z hádky. Byl vážně takový idiot, že Ginny něco takového spolkl? S pověstí Weasleyů? Merline… ano, byl takový idiot. A Ginny ho při tom nechala.

No… nejvyšší čas to změnit. Pořád chce ty své pravdy. Jak asi ustojí tuhle?

„Vážně, to ani nevíte, co měla vaše žena ráda?“ když za sebou zavřel dveře, těsně se k nim přiklonil, zadržel dech a čekal.

Potter v ředitelně rozbil skleničku.

On na chodbě se dlouze zadíval na kamennou podlahu. Téměř mu ho bylo líto. Téměř se chtěl omluvit za vyzrazená tajemství, která nebyla jeho.

Téměř.

Taky ale téměř jistě věděl, že měl Potter právo na jednu dvě věci, které by v jeho životě nebyly lží.

A že tahle Ginnina malá lež byla řečena z milosti.

 

N

akonecse vlastně rozmyslel a schovával se. Nebyl si příliš jistý, že by se udržel, nebyl si jistý už vůbec ničím, jen tím, že zítra zase vyleze protivné slunce. A tak si dovolil jistá opatření, mezi nimiž bylo co nejméně se vyskytovat na chodbách nebo na místech, kde může být dopaden Potterovou neobratnou snahou potkávat se s ním co nejčastěji.

Ironické, ne?

Celé roky do sebe nechtěně vráželi, a to mohli být kdekoli na světě. A teď, pod jedinou střechou, se za celý den nepotkali.

Nebo to možná jen přeháněl. Realita se s houževnatostí Pottera jen minula.

Ať tak nebo tak, nemělo ho vůbec trápit, že se nepotkali, když to byla první a poslední věc, o jejíž opak od rána do večera usiloval.

Protože by se nemusel udržet.

A protože by se ho ten kamikadze začal bezpochyby ptát.

Idiot.

Nepřekvapivě, čím víc se jeden druhému vyhýbali, tím větší naschvály se mu děly. Strašidlo i duchové, schodiště, studenti – všichni a všechno bylo proti němu. Osoba slabší povahy by se zhroutila. Ne tak on. Znal ta pravidla. Moc dobře věděl, že za jistých časů to byl on, komu všichni a všechno v tomhle strojku jménem Bradavice hrálo do karet. Nezvýšil proto intenzitu návštěv u Pottera. A Potter, samozřejmě, k takovým problémům, které ho neminuly, byl úplně slepý. Vyčítal mu to? Ne – vycházel mu napůl cesty vstříc.

Jenže, samozřejmě, na co zapomněl, bylo, že Harry Potter, ten malý mizera z jeho mládí, do problémů zásadně padal náhodou a řešil je zarytě.

Bylo nasnadě, že se jich Potter zeptá, proč Protiva tak vyváděl.

Bylo nasnadě, že mu poví o své magii a svých závazcích, o nichž Potter nemá potuchy.

Bylo nasnadě, že se s tím zase začne pokoušet něco udělat.

Bylo nasnadě jít si promluvit s Brumbálem.

A tak to šel udělat.

„Povězte,“ vzhlédl k jeho podobizně po dlouhém uvažování. „Jste neuvěřitelný vy… anebo jsou to věci kolem vás?“ podstrčil Brumbálovi výmluvu.

„Zajisté je správné ,“ posunul si půlměsícové brýle na nose.

V tom okamžiku se z krbu vyřítila malá pohroma velkého Pottera. Semkl rty, sklapl podpatky, odešel. Tedy – pokusil se.

„Počkejte,“ zastavila ho ta domýšlivá hromada. „Vy jste profesor Snape, že?“ než stačil byť jen pípnout, valila se na něj slova, jako se voda zve přes protrženou hráz. „Asi už si mě nepamatujete, pane profesore, ale já vás ano. Já jsem,“ než se stačil vzpamatovat, už se k němu natahovala chlapecká ruka se slovy: „Albus Severus Potter, bratr Jamese Pottera, toho, kterého jste před pár lety zachránil…“ mlelo to dítě dál.

Nezvedl ruku. Nemohl, ani kdyby chtěl.

Nebyl od toho kluka, kterého před lety poznal, k nerozeznání. Nešokovalo ho, kdo je.

Docela by pochopil, že mu to udělal Potter – byl na to dost tupý, pokud ne pomstychtivý. Ale Ginny?

Ginevra, která s ním neměla společného víc než válečný rok, v němž ji nejednou potrestal a nejednou neprávem? Ginevra, která k němu nutně musela cítit maximálně zášť za příkoří, za hanebnosti, kterých se dopustil, které jí řekl mezi čtyřma očima, za výhružky, kterými se snažil… snažil se ji odklidit z Potterovy cesty na popraviště? Ginevra, která s ním ještě neprožila duchaplné debaty a necítila k němu divokou vděčnost?

Co ta s tím měla společného? Když toho chlapce rodila? Když ho pojmenovali?

K čertu, ne, nejen ona, i Potter. Jak mohl?! Díval se na Albuse Pottera jako na zjevení, jako by ho viděl poprvé, jako by mu ve svých desíti… nebo mu bylo patnáct? Dobře, bylo mu necelých třináct, ale kdo by to počítal… nezapatlal stěnu dortem a neponičil vazbu jedné velmi drahocenné knihy. A pořád, pořád nevěřil, co tady ten ňouma, potomek slavného rodu Potterů, deklamoval.

Severus. Lily se musí obracet v hrobě, co teprve James? A Merline, Morgano, Salazare… Potter je tak nehorázný idiot, že ho nic nezachrání.

Severus… Albus Severus Potter.

Asi půjde zvracet.

…kdyby to nebylo teatrální, šel by.

„Jsem to ale pitomec,“ vyklopil nejmladší z Potterů prostořece, „já vím, zachránil jste tolik lidí… určitě si na Jamese nepamatujete,“ jsi pitomec, protože si nepamatuješ, že jsi byl v mém domě se svou matkou, bratrem a sestrou, a že jste mi zničili celou novou várku přísad, nejsi pitomec proto, že se domníváš, že bych si tě měl pamatovat přes tvého staršího bratra. „Viděl jste ho jednou a… blábolím,“ tak na tom se mohli shodnout, „měl jsem spíš říct, že jsem syn Harryho a Ginny Potterových.“ Dobrotivá Morgano. Ten malý pitomec si tu jednu dvě návštěvy doopravdy nepamatoval. Hlavně že v jeho paměti zůstala otevřená rána po ušpiněné stěně a děravých kotlících původně nejlepší myslitelné kvality v přijatelné cenové kategorii. Věřte Potterům s lektvary – ať udělají cokoli, cokoli, znamená to katastrofu, výbuchem počínaje, jedem místo léčivého lektvaru konče. Věřte Potterům s lektvary – a držte se dál. A držte jejich potomky od svých přísad, pokud se nechcete později divit, proč vám obsah kotlíku vybuchl do obličeje.

„Em – nezlobte se, že jsem sem tak vpadnul… nevíte náhodou, kde bych mohl najít taťku?“ kupodivu se tomuto Potterovi, který před ním stál, dostalo elegance a taktu, kterých se Potterovi nedostávalo. Že by přece jen tyto atributy nebyly genetického původu?

Nic v něm nebylo z ní. Z Lily. Ne pokud si ji správně pamatoval. Ale Ginny měla přece jen pravdu, když tvrdila, že jejich děti jsou jim víc podobné, než se zdálo. Tenhle Albus Severus se Potterovi podobal. Docela hodně. A… bylo to zvláštní… bylo to možné? Nikdy by v tomhle klukovi Lily nehledal a rozhodně jí nebyl podobný, i když byly jeho oči zelené a vzhledem byl kopie Pottera… i povahou, zdálo se… přesto z něj její otisk cítil. A zatímco se pracně vyhýbal cítit ho i v Potterovi, u jeho dětí to bylo téměř prosté. Téměř snadné. Naprosto nezáměrné a absolutně nezaměnitelné.

Byla v nich. Oh ano, Merline, byla.

„Pane?“

„Učí,“ odkrojil odpověď, jakmile si vzpomněl na otázku.

Zdálo se, že nejmladšímu Potterovi nápomocný nebyl, protože se zoufale zeptal: „Ehm – a nevíte, kde?“

Dveře boční pracovny se otevřely. Z nich, prvoplánově, nevystoupil nikdo jiný než Potter. Neměl ani kuráž podívat se mu do očí. Slídil. Slaboch. Mizera.

Tohle si Brumbál vypije.

„James je u svatého Munga,“ vytrhlo ho vyhlášení mladšího Pottera ze zamyšlení. „Ale nelekej se,“ a i když tohle mohlo být ujištění stejně dobře jako důvod k ještě větším obavám, nějak se dál nepřiměl rodinné shledání poslouchat.

Severus?!

Který normální člověk by dal svému dítěti tohle jméno? Možná by vážně měl začít uvažovat o tom, že odejde do důchodu. Potter a normální?! Stárl…

Dobře, dobře, fajn – poslouchal jejich rozmluvu; Potterův neklid rodiče mu nějak nedovolil ponořit se do vlastní hlavy. Navíc ten mladší Potter věděl, jak přitáhnout pozornost. A jak ji v pravou chvíli odklonit, pravda.

„Máte to tu na povel,“ štěkl na něj Potter jako na psa, než zmizel v letaxových plamenech.

„Nezlob se na něj, Severusi,“ začal opatrně Brumbál; vrčet na něj nepomohlo. „On má jen strach o syna…“

Probodl ho pohledem a z oné rány by Brumbál mohl poklidně podruhé umřít. Neřekl mu na to nic. Zuřil. Zuřil v tichosti.

 

B

yl nechutně šťastný, když se vrátil. Což věstilo dvě pohromy. Za prvé se usmířil se synem, tudíž za druhé nepoloží místo ředitele Bradavic. Ano, tahle možnost se tímto zdála být definitivně smetena ze stolu. Obě tyto novinky byly stejně tragické. Zvlášť když neměl na Pottera tu nejmenší náladu.

Šmíroval za dveřmi! Jen to samo o sobě zasluhovalo potrestání.

Udělal si z něj psa, kterému přikazoval, co dělat – s Potterovou bezstarostností to nebylo zarážející, taky to nebylo o nic méně urážející. Vše to by skousl. Ale ten podvod… nikdo ho nepřipravil na to, co se dozvěděl. Jeho jméno, jméno vraha jejich babičky – jakým právem, ksakru?!

Nebylo divu, že to skončilo hádkou, po níž se rozešli ve zlém.

 

R

ozcupovaloho na kousíčky, že u Lilyina hrobu nedokázal cítit nic, ale jediné pomyšlení na Pottera v něm vyvolávalo tolik… tolik… že nešlo dýchat. Tu krádež tomu spratkovi neodpustí nikdy, neodpustí mu, že po všech letech při každém pomyšlení na Lily cítil tolik výčitek, takovou touhu za ní jít – a byl okradený o možnost mluvit s ní tváří v tvář, a byl okradený o možnost chodit na její hrob. Konečně mu okolnosti dovolily jít za ní, načež zjistil, že je emocionálně vybrakovaný příliš, aby ještě něco cítil. Stál na hlíně, do které se Lily vsakovala, a po všech těch letech, kdy necítil nic pro nikoho jiného, kdy za vším dobrým, co udělal, mohl napsat – to Lily – jím Harry Potter zamával natolik, že mu z toho, co si pro Lily uschraňoval, nezbylo nic. Vysmál se jeho skříňce a lehkomyslně mu ji vyrazil z ruky, aniž by tušil, jaký je v ní obsah. Jak příhodné, mohla to být pro něj za něj Pandořina skříň, a Potter by se zeptal jenom: Kdo je Pandora? A, přes svou tupost a naivitu a nepoučitelnost – vzal si ho. Sprostě ho ukradl přes Severusův nesouhlas a přes Severusovu neochotu.

Samozřejmě že se zlobil.

Protivné bušení ho vytáhlo z klidu a míru obývacího pokoje, z myšlenek: „Co?“ odsekl, a zavřel za sebou, aby Potter nedostal hloupý nápad.

„Přišel jsem vám jen říct, že jsem mluvil s Protivou a už byste s ním neměl mít problémy.“

Idiot: „Báječné. Ještě něco?“

Že se ptal…: „To s Alovým druhým jménem…“ …a zavřel za sebou, aby to nemusel poslouchat.

Teď mu ten spratek říká, co má a nemá dělat, poroučí mu jako pán svému sluhovi – co si o sobě myslí?! – a páchá za jeho zády krvezradu. Lily, odpusť mu jeho tupost, kdyby tušil, co je to vražda, nikdy by nedal synovi jméno vraha své matky. Kdyby jen tušil.

Samozřejmě – protože na čem se kdy shodli, on a Potter? – si vezme pod střechu toho vraha – jeho – a zastává se ho před duchy a zaplní vrahovu zející díru, která zůstává po necítitnic nad vinou a necítit nic nad sebou. I když o to nestál… I když je pro jeho neopatrnost za něj zatraceně naštvaný!

A naštvaný na sebe, protože co jeho omlouvalo? To vězení si uložil oprávněně, Potterovo rozhřešení oprávněné nebylo.

Jak se mohl nechat zatáhnout…? JAK SE MOHL ZMĚNIT? JAK se opovažoval ZMĚNIT SE?! Po všem, co udělal? Neměl nárok. Neměl právo. A Potter neměl právo ho z toho tahat, ne, to neměl.

Ani Lily, ani vzpomínky na ni a o ní, ne, to Potter k němu do života navracel barvy. Kdo se ho o to, zatraceně, prosil?!

 

M

ěl nějaké špatné období. Podařilo se mu se Potterovi vyhýbat, což bylo jen neuspokojující vítězství. Dobře, nešlo o období, šlo o to, že se narodil ve špatném těle se špatným osudem. Nikdy by si nepomyslel, že je toho na něj moc. Zjevně ale… bylo. Byl nesmírně přetažený, což mohl posoudit, jen když se zpětně ohlédl. Jaký tlak byl na něj vyvíjen? Jen ten, který na sebe vyvíjel sám. Zvláštní, pousmál se hořce. Už asi stárl. A vyhýbat se Potterovi den ode dne, noc od noci, přes všechny kusy, jaké mladší muž vymýšlel, aby se k němu dopracoval… a Bradavice, celé Bradavice… a nemyslet, nepřemýšlet o tolika věcech… bylo jen s malým podivem, že všechno prasklo a vykoupalo ho to v prapodivném víru.

A stačil jeden primitivní katalyzátor: výbuch kotlíku. Tehdy mu to přišlo zvláštní – vždycky si myslel, co se v mysli zhroucené osoby odehrává a co velkého se jí nestalo, co mohlo stačit, aby přepadla přes okraj příčetnosti? U něj to byl zavšivený… kotlík.

Kotlík spolu s desítkami let viny. Nedokázal si odpustit Bradavice a nedokáže si odpustit Pottera a nedokáže si odpustit Lily a Ginny, je takový slabocha k tomu všemu už si ani neohlídá třídu puberťáků!

Ale on to napraví, napraví to – takový zoufalec ještě není, aby nenapravil… a bylo tolik těžké se nadechnout, tolik viny, za kterou si mohl sám.

Uvědomoval si, že pravděpodobně upadal do hysterie nebo šoku, ale nešlo s tím nic dělat. Nějak neměl… jak. Nádech. Výdech. Musí ten protijed dokončit, i kdyby…

Vztek a odpor, odpor a vztek – tolik se miloval – a kde ksakru ztratil…?! Kde má…?! Ne, ještě musí rozčtvrtit ty… ano, ano, tohle je ono. Na, kruci, špatně, špatně, kde má…? Kde je…?!

Potter.

Nejtěžší bylo učinit další pohyb, ty ostatní, ač prkenné, přišly automaticky.

„Mohu?“

Nechal vlasy spadnout do obličeje a nevzhlédl. Odmítl.

„Chápu, že jste rozru…“

Prvním, co mu přišlo pod ruku, hodil o stůl. Zastavil se. Oddechoval. Pokračoval. Proč Potter jednou nemohl prostě chápat? „Ničemu jste nerozuměl tehdy. Co vás vede k tomu myslet si, že rozumíte teď?“ roztrhaný mezi vyhodit ho a nenechat jít, použil sžíravý komentář – ať to rozhodne za něj. Takhle uboze vpadá mezistav.

„Prosím?“ jistěže nemůže rozumět. Je to Potter. „Duke bude v pořádku,“ vyslovil po chvíli zřetelně. „Poppy ošetřila popáleniny,“ zkusil to znova. „Nikdo vás neviní…“

„Řekl jsem,“ a to už se otočil, stěží se ovládaje. Odmlčel se. Bylo strach to, co se Potterovi lesklo v očích? Dobře. Moc dobře. Konečně. Ne… špatně. A proč musí být vždycky on ten, který si odskáče, že Pottera něco naučí? Nemůže mu objasnit… pokud sám nechápe – nemůže mu říct, co znamenala a poznámka. A tak se uchýlil k druhé možné interpretaci a bezpečnému posměchu: „Že jste byl jako kluk hlupák. Proč myslíte, že se to změnilo?“ aby zdůraznil svou nadřazenost, pokročil dopředu. A vůbec – když už jsou v tom, proč si to nevyříkat? „Žádám vysvětlení – jakým právem dáváte synovi mé jméno?“ nedokázal své kroky ovládat. Směřovaly k Potterovi. „Nařizuji vám mlčet,“ otočka a… ne, Potterova přítomnost mu nepomohla uklidnit se, naopak.

Téměř se zapomněl odtáhnout, když se k němu přiblížila Potterova smělá ruka. Odtáhl se, schovával, kryl. A Potter se znova natáhl.

Polkl. Pokud se ho doopravdy dotkne… pomyslel si rozechvěle… neručil za sebe. Zastavil se – naštěstí pro ně oba.

Duke bude v pořádku,“ řekl konejšivě, i když se konejšit nesnažil. „Ten protijed trvá uvařit dvě hodiny, že? Poppy…“ á, odtud vane vítr; přišel ozbrojený, není divu, že je tak sebejistý a informovaný „to zvládne. Vy to zvládnete,“ zdůraznil. „Nikdo vás neobviňuje,“ řekl upřímně; teď už se utěšovat snažil. Z každé slabiky čišelo uklidňování a dobré úmysl. Zatracený Potter prolezlý dobrými úmysly.

Co to tomu studentovi provedl, mihlo se mu myšlenkami, vždyť ho málem zabil a neslíbil si, že nikdy víc…? Nikdy, pokud tomu bude moct zabránit…? Ať jdou všichni jedinci myslící na větší dobrá k šípku, o kolik snazší, čistší a únosnější bylo být pošetilý Nebelvír?

Občas se bolest z války nedala unést.

Aniž by věděl, co dělá, aniž by byl mimo, rozmáchl se a smetl obsah stolu na zem. Potřeboval cítit něco prostého a obyčejného, žádné vášně, ne, už ne. Něco docela prostého jako je tříštění skla nebo voda. Ne nenávidět ani milovat k zešílení, tolik to vyčerpávalo a zrovna teď to nedávalo žádný smysl. Vůbec žádný.

Našel se v dřepu s tváří v rukách a Potterovi ani nečelil a ani se k němu nepostavil zády. Kde se Potter nacházel, to netušil. Potřeboval upokojit splašené srdce a urovnat zpřeházené myšlenky. Potřeboval se uklidnit. Proto začal vykládat o něčem úplně jiném, proto začal mluvit přímo k věci: „Je vaše dokonalá kopie.“

„Albus?“ zeptal se nevěřícně Potter.

„Až na pihy,“ definitivně – vypnul mozek. Jel na automat. Nevadí. Chytí se. Brzy.

„Potom si s bratrem musí být hodně podobní,“ mínil Potter.

„Jako noc a den,“ ubezpečil Pottera. Neexaktnost v tomhle trpět nebude. A v pár dalších věcech. Využil Potterova šoku – kdo ví z čeho – a vyčetl mu, zopakoval, zdůraznil: „Nemá právo nosit mé jméno.“

„Omlouvám se.“

„Ne,“ a raději se znova schoval do dlaní – jak je možné, že to pořád…?! Po tom všem. S tím vší. Jasné jako hvězda. Ani Potter nemůže být tak omezený, aby nepochopil, co udělal. Až na to, že zjevně byl. Některé hvězdy jsou příliš daleko. „Nechápete…“ povzdechl si pro sebe závěr. Odrazil se a postavil: „A vy si nevymyslíte nic jiného než říct mi to teď,“ mohl ho varovat; mohl mu vysvětlit, proč ne, proč je to špatný nápad; nemusel se to nejraději vůbec dozvědět, když už byly škody napáchány a nikdo to nezmění, klukovi nevynahradí, nevysvětlí, že jsou jeho rodiče totální trotlové… „Jistě že si pak nepohlídám zásobu protijedů, to je přeci pochopitelné,“ zamumlal výpočet, i když to nebyla omluva. „Ale kdo se mě zeptá, že? Jistě… proč mě rovnou nevyhodit?“ kéž by věřil, že to Potter udělá. Kéž by věděl, že ne. Ohrozil život studenta. Život tisíckrát cennější než ten jeho. Potter by se jednou měl zachovat jako ředitel školy a zodpovědný dospělý. Měl by. Měl.

Potter jeho blábolení ignoroval asi ve víře, že se srovná jako vždycky sám: „Neřekl jsem vám jeho jméno, představil se vám sám. A jsem moc rád, že to udělal. Nevíte…“ rozmyslel se a místo toho řekl. „Dovolte mi upozornit vás, že vám není podobné být přede mnou tak horlivý… ubezpečuji vás, že vás vyhodit nemíním.“

Takže přece jen jeho blábolení neignoroval. Věřte Potterovi, že se zachová jako… Nebelvír. Chytne se blbosti a navíc se rozhodne naprosto špatně.

„Ani když to bude chtít školní rada?“ zeptal se pobavený tou horlivostí, znechucený tou věrností vloženou ve špatné ruce.

„Ani kdyby o to přišel požádat Godrik Nebelvír,“ zapřísáhl se. Ale to je zajímavé! pomyslel si pomstychtivě.

„Ohrozil jsem studentův život,“ ukázal mu, jakou hloupost říká. Nekompromisně.

Přikývl, spratek jeden.

„Choval jsem se k vám nepřijatelně,“ pokrčil rameny. To bylo nanejvýš pobuřující. Co si myslí, že je – bůh? „Jste můj nadřízený,“ drtil mezi zuby. „Nesnáším vás,“ vytáhl podpásovku, když se zdálo, že Pottera ničím nerozhodí.

„Mě, nebo mého otce?“ ohradil se, dožadoval. Pořád ty všetečné otázky, pořád!

„Vás nebo vašeho otce,“ vyplivl a odtáhl se.

„Je v tom rozdíl,“ měl tu drzost ho zcela vážně upozornit. „Sám jste to dnes nanesl.“

„Domníváte se, že jste tak skvělý a já tak pokřivený, že si na vás jen vylévám zlost? To chcete naznačit?“ měl spousty důvodů nesnášet Pottera pro Harryho Pottera… a Potter to věděl a zkazilo to celou zábavu, když říkal: „Ne, zcela jistě nesnáším vás,“ ale už v tu chvíli si vypočítával, kolik z toho je čistě kvůli Jamesovi a jeho roli v jeho životě. A že si to na tom muži, co ho měl před sebou, jenom vylil.

Život je sladký ve své nespravedlnosti.

„Mě?“

Natáhl se a z neschopnosti smířit se s Potterovou pomocí, jako by byl mrzák, shodil věci tam, kde před chvílí stály, uklizeny, zpátky na zem.

A co povíš na tohle, Pottere, vyzýval ho mlčky. Neznepokojilo ho to, nerozházelo.

Což ho dopálilo: „Jistěže nesnáším vás, Pottere. Vás,“ a v mnoha případech je to proto, jak iritující stvoření jsi, a v mnoha proto, jak tě miluj… no nic. Nesnáším tě, Pottere, musím tě nesnášet – jinak by to moc zle dopadlo.

„Ale proč?“

Tu druhou část dobrovolně neposkytne, bude si muset vystačit s tou první – a všechnu tíhu vášně do ní přepustil: „Protože jste bezduchá altruistická loutka nečinící nic ze sobeckosti a pohodlnosti. Pro všechny se obětující a nic nežádající na oplátku,“ jak dobrá povaha a jak ho štvala – ti druzí byli povinní dávat na Pottera pozor místo Pottera. Měnil by? Ne, asi ne. Přesto tohle jednou pochopit musí, přesto – bez ohledu na dopady – ještě tohle ho naučit musí: „Ale lidé jsou sobci, Pottere, a nepotřebují mezi sebou altruisty, ale idioty.“

„Přeložím si to,“ řekl Potter skepticky; posměšně, „to, co vás štve, je vlastně to, že se někdo rovná vašemu ideálu lidské dokonalosti, jakémusi piedestalu ochoty a obětavosti, ale nejste to vy sám.“

A štval ho, protože tohle vůbec neřekl, a štval ho víc, protože něco na tom, co řekl, byla pravda.

Rychle pokračoval – asi si všiml jeho škrtící tendence: „Zapomínáte na jedno – i bezduché altru…“ zakoktal se; idiot; a neohrožený k tomu všemu, Merlin s námi, „altruistické loutky mají své ideály o dokonalosti.“

„Co se tím snažíte…?!“

„KAŽDÝ chce, co nemá, včetně takzvaných ideálů, které jsou, mimochodem, ideály zase jen, pouze a výhradně pro určitou skupinu lidí. Ne pro všechny. A KAŽDÝ má pocit, že se právě bez toho neobejde,“ odsekával.

Snažil se mu naznačit, že jsou všichni lidi zoufalci? Výborně. Poučující Potter, zmoudřelý navíc. Rádoby. Domýšlivec. Idiot. „Alespoň vím, že blouzníte, ani v té nejhorší noční můře jsem nezatoužil být vámi,“ odfrkl.

„To netvrdím,“ zamítavě zavrtěl hlavou a přivřel při tom zelené oči, „v tom případě jste ale chtěl něco jiného, co já mám a vy ne.“

Divil se, že ho Potter ještě nezabil, a ten údiv byl nejspíš vzájemný pocit: „Neuspěl jste s altruismem, tak zkoušíte pacifismus?“

Rozesmál se. Smaragdy uschované za víčky, široce roztažené rty, růžové. Bílé pravidelné zuby, snědá pleť… Jak bych tě mohl nenávidět, když tě musím milovat, bloude? Ale lezeš mi většinu času pekelně na nervy: „Pošetilče bláznivá,“ utrousil unaveně, a pokračoval, „měl byste mě vyhodit. Měl byste mě nenávidět,“ asi byl moc unavený, že se jednou nesnažil skrýt, co po Potterovi chtěl.

A ne, nebyl to vyhazov, bylo to přestat slepě důvěřovat a začít se k němu stavět jako k člověku, kterým je – k nebezpečnému. Dokud nepochopí, že lidé jsou jen to – nebezpeční – bude to muset dělat za něj, hlídat ho, protože je sám v největším nebezpečí.

Byl utahaný tolik, že jeho šílenství pominulo. Divné, že ho Potter dokázal upovídat do příčetnosti. Divné, že ho z toho bludného kruhu vyvedl, že to dokázal.

„Vidíte?“ a drze se usadil s jeho magazínem do rohu místnosti. „A já myslel, že máte uvařit Dukovi protijed,“ neupřímně se zašklebil, jako by právě vůbec neodrazil jeho snahu zatáhnout ho do hádky, do boje, do smrtelné urážky. Jako by si přebral zodpovědnost dospělých a pasoval se na… zavrtěl hlavou. „Nevadím vám tady, že ne?“ broukl jen tak mimochodem, ústa v křečovitém úsměvu.

Ramena mu proti jeho vůli ztuhla. Odmávl to a začal se konečně věnovat tomu, čemu měl – lektvarům…

A jak tak vařil… proč už vůbec necítil ty tíživé výčitky svědomí? Ne, náhoda, čirá náhoda – tak dobrý Potter nebyl…

…akorát že byl.

Možná by mu měl projevit větší důvěru, zahloubal se unaveně, když postával nad kotlíkem a míchal jeho obsah. I když ne, to dřív zamrzne peklo… nebo se to bude muset obejít bez jeho souhlasu, ta důvěra, kterou z něj násilím vypáčí.

Ačkoli na světě se už staly divnější věci – například jeho život.

 

C

o si myslí, že dělá – poučovat mě, jak se mám chovat k otci a vychovávat syna?! Vždyť o tom vůbec nic neví­­…“ Dracova litanie se vytratila, nahradilo ji podivuhodné ticho.

„Hm?“ otočil se k němu.

„Měla tě ráda, Severusi,“ řekl Draco soucitně; teprve tehdy se otočil zpátky tím směrem, kterým upíral zrak, a objevil tam fotku Ginny. Ani si nevzpomínal, jak se tam dostala, a zcela jistě ještě dnes zmizí.

Nadechl se a soustředil pozornost na Dracova slova.

Věděl to.

Věděl to…?

Hrát dál byl jediný způsob, jak udržet tvář: „Nepovídej. To víš z vašich dlouhých čajových dýchánků?“

Zavrtěl hlavou.

Prohrál.

Neudržel tvář.

„Nezkoušej to na mě, Severusi. Netvař se, jako že jsme nechodili na návštěvu, když tam Ginny byla. A netvař se, že nevíš o těch dvou třech příležitostech, kdy přišla Potterová k nám. Ta holka byla prostě hodná, jakkoli hloupé je to tvrzení. A tebe měla ráda,“ to znělo téměř vyčítavě.

„Pět návštěv? Tak to jsi ji poznal skutečně dokonale,“ protáhl uznale – ironicky.

„Bylo jich víc než pět. A…“ zavrtěl znechuceně hlavou. „Ne, Severusi, na tuhle hru nemám náladu. Jestli ses rozhodl popírat, že tě měla ráda, já rozhodně nejsem člověk, který tě přiměje uvidět věci v pravém světle,“ vzal papíry ze stolu, vstal, zasunul křeslo nazpět.

„Ještě jedna drobnost,“ otočil se před odchodem čelem k Severusovi. „Kdy Pottera konečně pozveš na rande?“ otevřel dveře. Těsně než se za blonďatou hlavou zavřely, uslyšel znechucené: „Brr. A teď jdu na panáka.“

Druhý den se v novinách dočetl o úspěchu Grangerové a že jeho lékárnu koupil Potter. S ledovým klidem je odložil a usrkl kávy. Ať mu slouží.

Bublavému pocitu hněvu nedal volnou ruku. Odmítl.

 

Z

rovnoprávňujícízákon jeho Zmijozely zamával. Nedivil se, smysl pro přežití měli Zmijozelové vypěstovaný perfektně. Snažil se je uklidnit a ukázat jim, že žijí ve světě altruistických tupců, proto se nemusí až tolik děsit… nepochybně mu moc nevěřili.

Bystří lidé.

Pravda, občas měli tendenci přehánět a tvořit paniku, která se pak vracela jim zpátky a násobila jejich obavy. Ale z prosté observace usoudil, že to nebude problém výlučně Zmijozelu, a tak to nechal být.

Co se mu přestávalo zdát, byla výpověď poslušnosti a respektu jeho koleje Potterovi. S tím skutečně cítil potřebu něco udělat. Jenže jak? A pak tu byl ten rozhovor Betsy a Carol Stoneových. Vyslechl ho s pohledem přilepeným na Pottera. Pozoroval, jak zpozoroval, že je sledován, nejistý, a zpozoroval, jak se jeho ztuhlá ramena pomalu uvolňují, ukonejšeny nocí a absencí útoku, a vzdor svému úsudku a mínění a faktu, že si za to, že chce vše brát jako svou vinu, může sám, s ním cítil.

Zařekl se nějak školu uklidnit… nebo alespoň Zmijozely.

Sledoval ho, i když opatrněji, až dokud si ten pitomec neuvědomil, že teplota klesla pod nulu a chlad mu lepil násilné polibky na ústa a na tvář. Konečně usoudil, že by se mohl odebrat spát… nebo alespoň přiobléct – což nevěřil, s jeho nemravným množstvím vrstev oblečení, že u něj někdy poví.

27.12.2013 11:28:52
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one