Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jako boj

Kniha devátá

P

otter tím páchl až k místu, kde seděl, přesto se nutil pokládat sousto za soustem do úst a jíst, jako by se nic nedělo. Věděl. Věděl něco, co se neslučovalo s jeho morálkou Nebelvíra, věděl něco o něm a nebyl ani dost taktní, aby to skryl, nebo ho alespoň obvinil.

Byl si dobře vědomý, jak se Potter smaží ve vlastní šťávě, viděl, jak je unavený, jak bojuje sám se sebou, jak dělá všechno pro to, aby za ním nemusel jít, a když za ním měl tu drzost přijít ne s obviněním, ale s prosíkem, aby mu prý dal něco na spaní, odkázal ho do patřičných mezí. Uráželo ho, co Potter dělal. A pokud se cítil unaveně, dobře mu tak, byla to jeho volba.

„Pojďme si pohovořit o Zrovnoprávňujícím zákonu,“ vyklopil na něj Potter jednoho dne uprostřed chodby plné Zmijozelů, a on se zamračil. To nebylo to, s čím chtěl, aby za ním Potter přišel, a že Potter tolik popíral, ho už nejen uráželo, ale přímo vztekalo.

Rozhlédl se znova kolem a odtáhl Pottera do ředitelny, kde sledoval, ale nevnímal, jak Potter připravuje čaj.

Potter začal rozvíjet svoje teorie a Severus ho sledoval. Odhadoval, kdy to Potter nevydrží. Sledoval pohyb jeho čelistí a tmavé kruhy pod očima a zaváhal; neměl Potterovi přeci jen vyhovět, když chtěl po něm sedativum? Kolik dní se nevyspal?

Bylo utrpení poslouchat, jak Potter sám sobě nalhává, že je tohle o nějakém zákonu.

Naštval se; byl odměřený a naštvaný celou dobu, ale ve chvíli, kdy Potter sám uvěřil, že diskutují o tom zpropadeném zákonu, se otočil a odešel. Připravil mu sedativum. Zaskočil si na návštěvu ke svému bývalému kolejnímu řediteli. Svedl boj sám se sebou. Vyhrál argument: jenže Potter se vyspat musí. A zúčastnil se porady, na níž z Pottera nemohl spustit zrak, a ne že by se nějak zvlášť snažil.

No jistě, Křiklan, kdo jiný? A co jiného než tuhle vzpomínku mu mohl dát?

Takže když porada skončila, konfrontoval ho.

„Možná nikdy,“ odpověděl Potter smutně a Severus v tom viděl heroickou snahu věřit mu.

„Odkdy je otázka důvěry věc rozhodnutí?“

„Odkdy za mnou chodíte a ptáte se mě, místo abyste mě nechal přilézt po čtyřech?“ vrátil mu Potter útočně.

Jeho srdce vynechalo úder; nejen že se rozhodl mu věřit, Potter se rozhodl mu věřit, protože mu nevěřil, tedy nevěřil, že by existovala šance, že byl nevinný.

„Chápu, náš pan ředitel se přestal zajímat, co mají ke své obhajobě obžalovaní,“ podotkl cynicky.

„Nejste obžalovaný.“

„Pohádky vykládejte jiným. Ignorujete fakta? Je to nebelvírská naivní zatvrzelá důvěřivost nebo neochota přiznat si, že jste se zase jednou spletl, řediteli?“ pokusil se ho vyprovokovat. Pokusil se mu předestřít skutečnost takovou, jaká byla z Křiklanova pohledu, a vyčíst, jaká bude Potterova reakce.

„A co pokud to není ani jedno?“ Potter opřel ruce o stůl.

„Co to tedy je?“ zopakoval Potterovo gesto.

„Nechápal byste,“ vydechl.

Chvíli snášel ta Potterova zimomřivá gesta, zvážil situaci a teprve pak řekl: „Chtěl bych věřit, že nejste tak hloupý, abyste si poskytnuté informace neověřil, nebo tolik ubohý, abyste nedal druhému šanci bránit se. Nevím však, z jakého důvodu inklinuji k tak ostudné naivitě.“

„Já myslel, že je vám, co si myslím, putna,“ provokoval Potter. Bylo nejlepší počkat, co řekne, tak čekal. A Potter řekl: „Zkrátka vám věřím,“ prostě, čistě, důvěřivě. Jako Nebelvír.

Proklatí naivní Nebelvíři: „To vím taky. Co mě zajímá, jsou důvody vaší důvěry,“ a vyzýval ho žádné dost dobré důvody nemít.

„Co chcete slyšet?“ zeptal se Potter.

„Co chci slyšet?“ zopakoval naštvaně a unaveně, poslední dobou se mu oscilovat mezi oběma dařilo bravurně. Teď spíš přepadal k únavě, a proto mu svolil i odpovědět: „Možná jen to, že jste se zase jednou nerozhodl, aniž byste použil mozek, Pottere.“

Na Nebelvíra hrál Potter nefér – a jeho to nemělo ovlivňovat, ale ovlivňovalo. Stoupl si před něj a zeptal se výhružně, i když si docela jistě myslel, že je to vypočítavost, ale co, body za snahu mu mohl připsat, a zcela nezáměrně taky připisoval: „Máte za to, že bylo lehké, znaje mě, nepřijít a nezeptat se?“

„Nemám za to, ptám se vás na to.“

„Jaká by byla vaše reakce? Na posledních sto padesát tisíc otázek jste odpověděl prásknutím dveřmi. Možná to byla upřímná odpověď, ale jak se teď opovažujete vyčítat mi, že jsem se za vámi neběžel poradit?“ zmlkl. A pokračoval: „Malfoyovi, vaši Zmijozelové, vaše lékárna… dokonce Protiva. Čekal jsem, že za mnou přijdete s čímkoli z toho. A když se rozhodnu nenaléhat na vás, vyřešit si to sám v sobě – protože mě zjevně nepovažujete za hodného řešit to se mnou – zareagujete zrovna na takovou malichernost?“

Měl nutkání vztáhnout k jeho obličeji ruku, položit mu ji na tvář, držet ho, dívat se na jeho slastí a únavou přivřená víčka; neudělat to fyzicky bolelo a zanechávalo v žaludku hladovou díru.

„Jak dlouho jste nespal, Pottere?“ zeptal se racionálně. Jemně, starostlivě.. Tak, jak se Severus Snape neptá.

„To je stejná řečnická, jakou jsem použil já? Protože já to…“ Potter, tvářící se zmateně, se náhle začal smát. Když uběhlo několik minut a Potter odmítal přestat, dovedl ho ke křeslu. Dal mu uklidňující lektvar s hypnotikem. Potter ho vypil, zvláštně krotký, poslušný.

Muselo mu na Potterovi hodně záležet, když – aniž by ho nechal snažit se, podal mu odpověď: „V tu noc jsem v ředitelně nebyl sám. Za dveřmi stál další Smrtijed, kterého Křiklan neviděl. A ta dívka má dnes dvě děti a žije v Jižní Americe. Chcete její adresu?“ jedna z jeho slabostí, dluhů, které musel po válce splatit. Nemohl to nechat být. Musel o ní vědět víc.

Musel se ujistit, že se z toho dostala.

Od té doby uplynuly léta a on si na ni ani jednou nevzpomněl. Až teď.

„Odkud vlastně víte, že se mi do rukou dostaly vzpomínky Křiklana?“ přidrzl zase Potter.

„Mám své zdroje,“ ubezpečil ho tak, aby se dál neptal.

„Myslel jsem, že mě před prahem svého domu nechcete,“ začal se omlouvat Potter. „Myslel jsem, že mě nechcete před prahem svého bytu… jak mám podle vás vědět, na co se zeptat můžu?“

„Jste pitomec,“ …pokud Potter neví, že za ním může přijít kdykoli a s čímkoli (minimálně aby posoudil důležitost dotazu a pak mohl tu rozčepýřenou kedlubnu poslat pryč a sám být v klidu). Ale to mu nepověděl. Místo toho mu připomněl: „Jste ředitel. Máte povinnost podobná obvinění prošetřit.“

„Odmítl bych…“

„Já vím,“ reagoval a shlédl na něj, posuzoval situaci nezaujatýma očima. „Hloupost, že ty vzpomínky dal právě vám.“ Ne že by chtěl skončit v Azkabanu… snad ještě míň však chtěl, aby tam kvůli své pitomosti skončil Potter. Kdokoli trochu inteligentní by s takovou informací nešel za Potterem – zrovna za ním! Jaká pošetilost. Na co si to Křiklan hrál? Nač spoléhal? Na Potterovu bezuzdnou potřebu ochránit všechny a všechno? Snad proto myslel, že se zbaví spíš jeho, než že by ohrozil studenty? Ubohý Křiklan.

Hlupák.

„Chtěl jste, aby se vyvozovaly důsledky,“ vydedukoval si šokovaně Potter.

„Chci, aby se čas nemařil zbytečnostmi.“

„Neudělal jste to,“ namítl Potter.

„Vyspěte se,“ doporučil mu. Konečně začala hypnotika zabírat. Zahlédl v Potterově zavírajících se loukách jiskřičku překvapené zrady.

Kde jinde mohl Potter začít, když se probral, než tam, kde přestali?

„Očekáváte po mně zázraky. Chcete, abych vám věřil, aniž bych si činil nároky na vaše názory. Nevidím vám do vašeho seznamu, netuším, kdy vás rozzlobí, že se vás zeptám, a kdy to uvítáte. Uvědomujete si vůbec, jak těžké to všem děláte? Jak těžké to mně děláte?“ prudce se vyšvihl do sedu. Kontroloval ho zrakem, zda to vybere. Vybral. „Nemůžu vypovědět, jak zvláštní tohle je. Bylo tak těžké upustit od snahy z vás něco dostat, a vy jste si ani nevšiml.“

Všiml si popírání. Byla v tom i snaha? Úmysl? Snažil se Potter nevyzvídat?

„Pokud jste byl schopný jít k Dracovi pro své odpovědi, neustoupil jste z nároků na své odpovědi ani o palec,“ namítl.

„Je to pro mě důležitější než všechny ty pitomosti, co jsem vám kdy udělal nebo řekl,“ zašeptal Harry. Pak povzdechl: „Máte pravdu – nepřestal jsem ve své odpovědi doufat. Nikdy nepřestanu, to mi nemá nárok vzít ani smrt,“ otočil se k němu. „Nic to neznamená. Nevím proč. Ale přestalo to být prvořadé.“

Zvážil, co mu Potter pověděl, a konstatoval: „Nevěřím vám.“

„Jste tady.“

Sklonil hlavu, pak vzhlédl: „A vás to nepřestává udivovat.“

„Nepřestávám to obdivovat,“ opravil ho Potter.

„Nikdy,“ řekl potichu a bojoval sám se sebou, s Potterovou blízkostí, s tím, jak těžké to rozhodnutí bylo.

„Co nikdy?“ nechápal Potter.

„Nikdy vám neřeknu pravdu,“ vzhlédl a čelil; vzhlédl a přesvědčoval se, vzhlédl a užíval si to vzrušující napětí, to bezedné prázdno, ten strach, že nejen nikdy nebude chtít, vždyť už teď byl v pokušení, ale že nikdy ani pravdu říct nedovede.

Harry se usmál: „Kdybyste řekl, že mi řeknete celou pravdu, vyděsilo by mě to a nejspíš bych utekl, nevytáhl-li bych hůlku a nepožadoval zpět Severuse Snapea. Co čekáte od tohoto prohlášení?“

Hlupák.

Stísněně polkl: „Jsem si plně vědom, za jakých okolností jsme se naposledy setkali.“

„Když jste mi zabouchl dveře před nosem…?“ vzpomínal horečně, o čem mluví.

„Po pohřbu vaší ženy,“ připomněl Potterovi.

„O tom se bavit nebudeme,“ spadla opona a skončila přípustná část konverzace.

„Je to stejně dobré téma jako kterékoli jiné,“ zahrával si dál. A proč by měl Potter zůstat ušetřený, když on nezůstal? „Ostatně máte k tomu hodně co dodat.“

„Nechte Ginny spát,“ řekl vztekle, přitom ho zapřísahal.

„Zeptejte se,“ poručil Potterovi.

„Zešílel jste,“ obvinil ho Potter a on se díval, jak v něm víří vzpomínky a emoce.

„Zeptejte se mě na to, Pottere. Zeptejte se mě přímo do očí,“ provokoval ho dál, chtěl tu otázku slyšet, chtěl ji slyšet vyslovit Harryho. Aby přiznal sobě. „Zeptejte se, jestli jsem s vaší ženou spal.“

Zděšení. Přes všechna léta, přes všechna slova a události – pořád v něm dokázal vyvolat i zděšení, ne nepodobné tomu, které měl ve tváři, když ho dohonil poté, co udělal Albusovi.

„A spal jste s ní?“ vypadlo z něj nakonec, tak trochu proti jeho vůli.

„Jen nechápu,“ řekl místo odpovědi zamyšleně, tou otázkou zrazený a uražený, třebaže ji z Pottera vypáčil div ne násilím, „jak můžete lhát sobě.“

„Moje matka,“ vydechl Potter.

Couvl. To nečekal. Spálilo ho to.

A samozřejmě, bezohledně, Potter pokračoval, protože už byl jednou na stopě, tak kdo ho má tu moc zastavit? „Viděl jste v ní Lily.“

Co to spustil?

Pryč. Musel pryč, musel – na prahu si uvědomil, že nemůže. Otočil se na Pottera čelem. Neštěstí, které je pohrdavé, vyhrklo úmyslně pomalu; snad to tomu dítěti jednou dojde, jak moc: „Nikdy,“ zarazil se, spustil znova, „vám nedošlo, že se tohoto dne můžu obávat.“

Nikdy Potterovi nedošlo, že se on, Severus Snape, může bát otázky, kterou Potter právě nastolil. Že se může bát dne, kdy začne zjišťovat. Že se bojí dne, kdy pochopí.

 

P

otter jím manipuloval. Potter ho zneužíval. Potter využíval práva, které mu dal, když se sem na hrad vrátil. Nemělo, nemůže, nesmí ho to překvapovat.

Jenže překvapuje.

Nikdy se nevzdávám, drzý spratek.

Vždyť je to předehra, umanutý.

A on se nějakou záhadou ocitl povinně v ředitelně. Jak vzrušující to představa!

Ano. Dokonce i na to kapituloval. Je Potterův, aby rozhodl o jeho osudu. A chraň ho Salazar – tedy Nebelvír –, protože Severus neručil za to, co se tam stane.

 

T

en spratek ho ignoroval!

Ten spratek, který ho do ředitelny poslal a přivázal si ho tam, se opovážil do ní ani jednou nepáchnout!

Mělo se mu ulevit, měl být šťastný – tak proč zuřil?!

Zbabělec! Mizera! Děcko! Děcko, co ani neumí dotáhnout do konce, co začalo.

Anebo to všechno bylo jeho zbožné přání a Potter nechtěl víc než přátelství a pokec u citronové břečky s optimistickým názvem čaj, nad kterým by si poplkali o starých dobrých časech.

K čertu s ním a do pekla a dál!

Nesnášel ho, nesnášel tu jeho mladinkou tvářičku a miliony vrstev tlustého oblečení a –

„Děje se něco, chlapče?“ připomněl svou přítomnost Brumbál.

„Vykáte mi,“ ucedil nesmyslně a vstal a nechal za sebou nepořádek a docela prostě se culícího, odporně přezíravého Brumbála.

Vydržel to. Vydržel to a přežil, že si Potter udělal poslíčka zrovna z Brumbála. Nebo taky ne. Bylo toho i na něj moc. Vstal a šel Pottera najít. Sedl si. Odmítl ho hledat.

Z dilematu ho osvobodil aktivující se krb a návštěva – jeden z Potterových synů. Tak přece jen – dobrý důvod opravdu jít Pottera najít.

 

P

roč nechápal, jak nevhodné je, aby Potterův syn nesl jeho jméno?! Byla to zvrácenost a jemu rozhodně vadila. Velmi. Potter to ignoroval. Ale jak mohla Ginevra? Jak mohla dopustit takovou…

Mučil jeho otce, jeho matku, vysmíval se jim oběma, zavraždil jeho babičku a dědečka, pro Merlina – vždyť on téměř přivedl na smrt jeho otce. Je vrah nejmocnějšího kouzelníka doby – a ti dva trotlové, co se tak pyšní příslušností k Nebelvíru, pojmenují své dítě po něm.

Jsou zvrácení. Oni oba.

Ne on, on určitě ne. To oni.

A Potter si myslí, že má patent na pravdu, že jí rozumí víc než on, Severus, který při tom všem byl. Matka by taky souhlasila – co Potter věděl o své matce? Nic! Zhola nic! Znal jen vzpomínky, které mu dal, a ty přechválené kecy Blacka a Lupina. Takže věděl ještě míň než on.

Idiot.

Nebelvír.

Důvěřivec.

Počkat – ta tři slova jsou vlastně synonyma.

Asi z Pottera zešílí.

Určitě.

Měl by si přestat povídat se sebou.

Definitivně.

Někdo zaklepal na dveře. Rozlíceně je otevřel. Stál v nich Jameson: „Wildteer rozbil skříně v Síni slávy.“

Rozhlédl se kolem a vtáhl Jamesona dovnitř. Vyslechl ho. Pustil. Byl na Wildteera pyšný, ten kluk se přece jen neztratí.

Když odpověděl na druhé zaklepání, bylo to to Potterovo: „Měl byste vědět, že jsem vás tehdy neodposlouchával,“ přišel ze všech věcí s tou nejnemožnější. Nechtěl se o tom bavit! „A že neodejdu,“ dodal sebejistě Potter.

Otevřel dveře víc: „Jak dlouho vám toto přesvědčení vydrží?“ zeptal se a sledoval Summersona, Bronxe a Hathoryovou mířit ke společenské místnosti. Věděl, že je i on jimi pozorován.

„Tak dlouho jako to vaše nemluvit se mnou,“ řekl Potter a propaloval ho pohledem.

„Věděl jsem, že nemám ty dveře otevírat…“ povzdechl a chtěl zavřít. Měl vědět líp – Potterovi na tom záleželo, Potter si najde cestu. Něco jako Brumbál – chce s vámi mluvit, vy Brumbála vyslechnete. Prosté, jasné, nezvratitelné.

„Neodposlouchával jsem vás,“ zdůraznil Potter tak potichu, že se po něm otočila celá chodba.

„Ne?“ otočil se k němu. „Tak co jste tam tehdy dělal?“

„Pracoval,“ zamžoural a zase se zabarikádovával za těmi svými vrstvami látek. „O Alovi jsem věděl jen proto, že mě kouzlo upozornilo. Není to tak, že jsem chtěl lézt do vašeho soukromí. Já jen…“ blábolil na něj.

„Mám vám věřit,“ povzdechl deduktivně. „A samozřejmě mám taky věřit, že se dokážete o Zmijozely postarat…“ kdyby Potter nebyl zabedněný, viděl by kromě pochybnosti taky tu důvěru, kterou mu Snape prokázal, když Zmijozely v jeho rukách nechával.

„Uvažuji, že by mě vaše nedůvěra ve spolehlivost mého slova urážela, ale po jistých… dobrá, zkrátka to chápu. Tím spíš budu opravdu šťastný, pokud je uklidníte, dobře?“

„Ne,“ protáhl a chladně si Pottera změřil. Nejen že ten kluk ho tady zdržuje a nutí se bavit o něčem, co nechce rozebírat, on se navíc pořád snaží předstírat, že se baví o něčem jiném, než o čem se ve skutečnosti baví. Tak takhle ne. Pokud už na něj musí mluvit, nebude to přes záminky.

„Jak prosím?“

„Vypadám jako slepice, Pottere?“ vyvedl Pottera z míry a čekal, co poví, ten odkojenec Molly Weasleyové. Pak mu došla trpělivost: „Neradil jsem jim, co mají dělat, když Umbridgeová vaše Nebelvíry málem uškrtila na vlastních vázankách, zcela jistě jim tedy nebudu radit, co dělat s pomstychtivými Nebelvíry, Havraspáry a Mrzimory. Jsou to přeci Zmijozelové!“ věděl, že se o ně nemusí bát. Podíval se na Pottera – který to měl taky vědět – a způli unaveně, způli kysele dodal: „Taková doba, taková námaha a vy jste si z toho pořád nevzal ani to nejmenší ponaučení.“

„Rozměry mé nepoučitelnosti znáte nejlépe.“

Jak nejlíp…?: „Prosím,“ ukázal dlaní na chodbu, „můžete je o tom tedy přesvědčit sám.“ Opřel se ledabyle o futro, založil ruce. Vyčkával.

„Nejednou jste mi dokázal, že vám nečiní problém ponižovat , ale doufal jsem, že máte dostatek sebeúcty neponižovat sebe,“ neovládl se Potter.

Zeptal se ho po významu řečeného zvednutím obočí.

„Neprobírají jen mě, víte? Takže tohle divadlo nebude jen o mně, který žebrá vám před prahem. A přece tady jsou věci, které musíme řešit. Spolu. Bez nich,“ kývl k chodbě ke Zmijozelům.

„Jinými slovy by mě měla zajímat má reputace,“ přežvýkl neochotně, když si řečené přebral, „jako i to, co chcete říct. Ačkoli to nebude nic nového.“

„Studenti,“ řekl Potter. „Studenti – na nich bychom se měli shodnout.“

Přeměřil si Pottera pohledem, i s tou jeho další záminkou, a upozornil ho: „Stále nejsem ochotný bavit se o čemkoli jiném než o nebezpečí pro vaše studenty, řediteli, tu rozplizlou kaši emocí si schovejte.“

„Dobrá. Beru to.“

Tak ho pustil dovnitř.

Potter, všechny obrany spuštěné, vydaný jeho milosti napospas, ho hned po zavření dveří zmáčkl: „Nelžu vám. Chcete použít Legilimens, nebo Veritasérum?“ bylo to pro něj tak důležité, aby mu věřil. Cítil to. Cítil to jako neviditelný tah ruky, který ho ponoukal opřít špičky prstů o Potterovu tvář.

Vzhlédl. Vzhlédl s plným vědomím, že uvidí upřímnost, které se bál, tak jako se bál, že nebude mít za chvíli nic, pro co se na Pottera zlobit. Začínal mu věřit, že jeho rozhovor neposlouchal. Komu jinému taky než Nebelvírovi se dá tohle věřit? A Potter byl král Nebelvírů.

Pokročil k němu, ten nemilosrdný: „Považuji za důležité, abyste věděl, že vám nelžu. Který způsob si tedy zvolíte?“

„Žádný,“ zavrčel nešikovně a přistihl se, že se zase dívá k zemi.

„Je to má nabídka, nic, na co se podíváte, proti vám nepoužiju. Je to mé přání a jsem si vědom rizik i důsledků. Víte líp než kdokoli, že jsem… a je pro mě důležitější než nějaká hrdost, abyste věřil… věděl, že jsem z vaší konverzace s Brumbálem neslyšel ani slovo,“ pokoušel ho, mučil dál. Proč to dělal? Proč je ponižoval? Proč se tak nabízel jen kvůli něčemu, co Severus tušil už dávno, že Potter nejspíš neudělal? Proč byl ochotný se tak naprostým způsobem pokořovat?

Před ním ze všech lidí?

Co mu dávalo tu sílu v tom konceptu slabosti, kterým nabídka byla?

„Kdybyste se jednou podíval… bylo by to snazší. O tolik snazší – věděl byste,“ bylo to tak; Potter se mu dával napospas. Bylo tak těžké odmítnout, tak lehké. Tak lehké vzít si, co chtěl. Zneužít toho práva, které mu Potter vnucoval, poučit ho, jak jsou jiný schopní zničit ho prostřednictvím jeho důvěry. Stačila by mu sekunda v jeho hlavě, aby ho dohnal k útěku nebo zvracení – a to by nemusel použít ani jeden z té galerie obrazů, které si v mysli nastřádal.

Nevěděl. To jediné ho omlouvalo, to jediné nebylo žádnou skutečnou omluvou. „Nechápete,“ slyšel se říkat, horečným pohledem do Pottera vrýval brázdy, o nichž ten neměl sebemenší tušení. Byl jako u vytržení, když se na něj díval a říkal mu: „Věřím vám,“ a Potter si ani nevšiml.

„Vy nechcete vědět,“ prohlásil provokativně i poté. A to se Severus tak držel.

„Porušujete dohodu,“ informoval ho napůl chladně napůl zmámeně, doufaje, že konverzaci utne.

„Neřekl jste mi o té studentské rivalitě,“ vytkl zase jemu Potter.

Zvedl hlavu. Čelil. Čekal.

„Proč si pořád myslíte, že mě cokoli z toho, co se stalo nebo stane, zastaví?“ vyzval ho tiše Potter.

„Vy pořád věříte, že vám nemám jak víc ublížit,“ odhadl, ani se nemusel příliš snažit. Kdyby pan Potter jen věděl.

„Já pořád nevidím z vaší strany zábranu,“ namítl mu na to Potter; pronesl tak pravdu, která ho zasáhla do žaludku, zmáčkla jeho srdce a zatřepala s ním. I když ne viditelně.

„Třeba se jen nudím očividností otázek,“ snažil se svést konverzaci jinam. Měl na něj začít křičet, idiot jeden. To ho vážně musel dostrkat až do stáje?

„Třeba kdybyste odpověděl na ty, dostaneme se k zajímavějším,“ pokrčil rameny Potter, zcela nevhodně klidný.

„To by musely zajímat ,“ možná s ním Potter cloumá, ale nevlastní ho, a jeho absolutně dráždilo, že ve své nevědomosti se ho stejně pokouší manipulovat, jako by byli už roky milenci a on ho znal příliš dobře – protože on ho neznal dobře. Nevěděl o něm vůbec nic a…

„Nemůžete vědět, jestli nebudou,“ přemlouval ho tiše, sebejistě dál.

„Zato mohu vědět, že mě to už teď nezajímá,“ odsekl.

„Ale no tak!“ vysmál se Potter jeho pokusu. „To je ubohé. Zkuste něco lepšího.“

„Nepotřebuji nic zkoušet, Pottere, žiju v tom,“ ó ano, to dítě, ten ředitel – neměl ponětí, kolik věcí si musel odpírat, že si musel roky jeho odpírat, a tak ho nějaké hloupé provokace typu když ti prozradím tajemství, prozradíš mi taky nějaké nemohly přimět. K ničemu.

Z toho vyrostl. Dávno.

„Nechápu,“ a jak by mohl chápat? Skoro s ním soucítil.

Začal si hrát se skleničkou v ruce – špatné znamení pro něj: „Zabralo by příliš času vysvětlit…“

„Na poslouchání ho mám spoustu,“ přerušil ho Potter.

„A já neméně neochoty povídat,“ odpověděl neoblomně.

„Dá se i mlčet,“ kdyby byl nevěděl, že ho Potter nesvádí…

Musel ho vyhodit. Teď. Vstal a otevřel mu.

A Potter neochotně šel.

 

P

odvolil se mu. Jeho vůli. Jeho důvěře. Jemu.

A taky přestal bojovat tak přísně se sebou.

Prostě začal opravovat v ředitelně.

Pitomí Nebelvíři a jejich pitomé proslovy naplněné vírou. Nejlépe když si to dotyčný nezaslouží. Nejlépe v neoprávněné situaci.

To ta poslední debata byla na vině, že do ředitelny skutečně pravidelně začal chodit, a přestat ho ani nenapadlo. Začal tam chodit navážno.

Pitomí.

Nebelvíři.

Oh ano, synonyma.

A tak se rozhodl mu to, co si vybojoval, aspoň osladit.

 

B

yl v tom klid, i když trochu nebelvírsky mučednický, moci se svěřit do Potterových rukou. Nebojovat. I když bylo nesmírně kruté sledovat, jak se Potter trápí, užírá, a ještě přisypávat sůl. Ale… nekrušilo ho to. Vždyť každá rána, kterou uštědřil Potterovi, se jemu vrátila s dvojnásobnou silou, a přidala Potterovy rány, slova, která byla utrpením sama o sobě. Nebo Potter nemusel říkat nic… Obvykle stačila pouhá jeho přítomnost. Kdyby ho ta nemučila, asi by se pro potěšení samo za ním vydávat nezačal… anebo začal. Opomněl, že má Potter právo mu rozkazovat, když se vydal do jeho rukou. Ačkoli to tak občas nevypadalo, ačkoli to obvykle vypadalo přesně naopak.

Bylo tak snadné mu lhát a v té chvíli tomu naprosto věřit: Nenávidím ho. Je mi lhostejný. Lhostejný – vyslovil někdy větší lež? Snad jednou. Temnému pánovi. Že je mu věrný.

A obě lži byly rovnocenná zvěrstva.

„Co pořád chcete slyšet?“ povolil. Rozpadl se a sním jeho vůle. Rozhodnutí. To on křičel. „Jak mě to mrzí?!“

„Ano.“

A Potter byl ne-li klidný, pak jistý sám sebou, tichý ve své sebejistotě, zapřený do svého přesvědčení lámat stromy myšlenkou.

„Jak jsem byl zničený a zároveň šťastný, když jsem se dozvěděl, že plán Brumbála nebyl nechat vás umřít?“

„Ano.“

„Že jsem to všechno dělal taky pro vás?!“

„Ano!“

Když utekl, byl si vědomý toho, že Potter poznal, že mu nic z toho nepopřel. Přál si, aby si toho Potter vědomý nebyl.

Nějak ho přesvědčení cokoli komukoli oslazovat přecházelo.

 

T

en malý spratek si myslel, že si ho koupí tou zatracenou lékárnou. Tak mu to rázně vysvětlil. Nekoupí.

Trochu ho překvapilo, jak obratně a rychle Potter zareagoval – prý pro Scorpiuse. Řekl mu, že je ta lékárna jeho, co je mu po tom, kdo v ní pracuje?! A předně – nechtěl se o tom bavit. Nechtěl si připustit, že ho ta záležitost ranila, dotkla se ho – že pro něj byla nebezpečná.

A to na tom proklatém baráku ani nelpěl.

Pro Scorpiuse. Udělal jsem to pro Scorpiuse… možná už Potter není tak malý, jak by si přál.

 

V

ždycky madam Potterovou podezříval, že ho s někým probírá. A Potter to nebyl. Vlastně to nebylo důležité a ještě tehdy byl natolik rozervaný, aby si na jednu stranu myslel, že neřekla nikdy nikomu nic, na druhou byl přesvědčený, že o všech jeho špinavých tajemstvích, která jí nikdy ani nesvěřil, už vědí všichni okolo a on se to nedozvěděl jen proto, že ven nechodí.

Hodila se, přesně takovou osobu tehdy potřeboval. Kdyby jí věřil příliš, vykopl by ji, protože věděl, že přílišná důvěra není dobrá, kdyby jí nevěřil dost, vykopl by ji, protože proč se s ní zahazovat? Považovat ji za potencionální nebezpečí bylo to, co jí tehdy zajistilo přístup do jeho domu. Bylo lákavé mluvit k ní a nikdy si nebýt jistý, zda donáší Potterovi, zda je to její velký tajný plán na pomstu, kterou prostě jen nestihla uskutečnit, nebo jestli je opravdu jeho důvěrnicí.

Nebylo to důležité.

Jen mu jeho racionální já podalo zpětný obrázek – asi před pár měsíci – a seznalo, že ho musela s někým probírat.

Tipoval to na jednoho z jejích starších bratrů nebo tu Grangerovic holku.

Viděla něco závadného v jeho způsobu života a neustále se mu snažila nabourat jeho harmonogram.

Snažila se zastat místo, o které nikdo jiný po Albusově smrti nestál.

Někdy se s ní rád zapomínal a přirovnával ji ve všem k Lily. Mezi nimi dvěma ale byla tak jasná hranice, že to nebylo víc než zbožné přání nebo chvilkové zasnění. Někdy se zapomínal a četl z jejích slovních obratů, slov a myšlenek Pottera. Rád ji poslouchal, protože pokaždé mu něčím svébytným připomněla, že není ani jedním z nich.

Někdy se na ni podíval a věděl, že mlčí jako hrob, třebaže se v něm vše příčilo věřit, že je někdo tak ochotný držet slovo. Někdy se na ni díval provinile. Nikdy žádného z nich nepodvedl, ale občas mezi tím vším byla tenká hranice.

Protože…

Občas s ní chtěl spát jen proto, aby byl jedné nebo druhému blíž. A občas se za to nenáviděl.

Občas s ní chtěl spát proto, že to byla ona. Ani Lily, ani Potter.

Občas se s ní chtěl vyspat proto, že to byla jediná bytost, jediný člověk poblíž.

A nenáviděl se za to, že mu na ní začalo doopravdy záležet a že ji později dokonce snesl.

A pak si odešla. Nikomu na něm nezáleželo dost na to, aby zůstal.

Ovšem… první věc, na kterou tehdy pomyslel, byla ta, že život pokračuje dál.

I bez ní.

Takové podrazy měl na denním pořádku.

 

N

ěkdy Pottera zaslechl mluvit se svými syny. Málokdy s dcerou. V ty chvíle musel uznat, že Potter dospěl. Že je občas špehoval, ho nevzrušovalo zdaleka tolik jako pomyšlení, že Potter někdy mohl zaslechnout jeho hovory s Albusem.

Nechal Pottera trápit se tím dál – když to Nebelvíry baví…

Kdo se naopak nezměnil ani o trochu, i když by mu to velice slušelo, byl Popletal. Byl téměř poctěn, že si jeho maličkost vybral exministr jako záminku předvolat Pottera na ministerstvo. Ubezpečilo ho to, že pozornost svede na sebe. Užuž se ho chtěl Potter zastávat, když shledal vhodným zastavit ho: „Pane řediteli,“ a ono oslovení dodal čistě pro pobavení ministerských. Vlastně ne, pro své pobavení, které mu zprostředkovaly výrazy Popletala a ostatních.

Měl jeden cíl – Pottera zavřít nesmí. Ostatní… se nějak vyřeší.

„Půjdu s vámi,“ řekl znenadání ten trotl a rozdělil jim úkoly.

Byl na něj nesmírně naštvaný.

A stejně byl rád, že ho vidí, když se konečně vrátil zpátky, i když ho to stálo jednu návštěvu u Luciuse Malfoye a jeden vydírací materiál, který už se nedal použít.

 

S

kutečně nerad vzpomínal na cestu do Ameriky. Věřil, že ho čas a prostor vzdálil problémům. Místo toho, aby vypnul, usilovně se k němu vtíral stesk po domově, až zvítězil. Adoptoval ho a neúprosně s ním bojoval. Léta. Nemohl za to, že věci domyšlené do konce byly patetické. Jemu se jen skutečně a tiše stýskalo. Což by nikomu nepřiznal. Občas se zdráhal přiznat to sám sobě, a tak pracoval. Hodně. Takže vítězství a zisk ocenění za další způsob využití dračí krve nebyl problém.

Problém ale bylo to, že snad Potterovi začínal věřit, že nemá tušení, proč je jím posedlý. Smutné je, že… ne, Potter to doopravdy neví. Anebo spíše si to doopravdy nepřipouští.

Takovou výsadu, takové sebeobelhávání – to on neměl.

Bylo to téměř jako s Lily. Tehdy se jí chtěl bez toho, aby se o ni pokusil, vzdát, zbavit se těch pocitů. Protože láska nepřeklene všechny překážky. Zná hranice. Nezachrání.

Přesto měla něco společného s ní i s ním.

Bez ní se cítil jako cizinec se ztrátou paměti, který měl ve skořápce coby bytu snít i bdít až do konce života.

Vášeň Pottera a laskavost Lily… obě vyplňovaly prázdnotu. Obě ji vytláčely. O laskavost Lily musel usilovat, měl pocit věčného boje o ni. Ne, dávána mu byla nezištně a ochotně, a přece se musel snažit víc, aby měl víc toho, co chtěl.

Zásluhy. Ona mu umožnila pěstovat si zásluhy a pocity s nimi spojené.

Potterova vášeň naproti tomu tlačila, tlačila pocity ze skořápky ven, aniž by se musel snažit. Aniž by museli jeden nebo druhý vědět, o co doopravdy jde, beze jmen a bez nálepek. Byla neodbytná. A byla přítomná, živá, tak živá…

Byl to čirý zájem.

Kolik lidí mělo o něj zájem?

A on se cítil tak unavený, unavený věčným naháněním a unavenější lhostejností ostatních.

27.12.2013 11:25:36
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one