Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Homosexuální scéna… hmmm, 12+? Jo, 12+.

Můj obrovský dík patří (mému) opěrnému sloupu, Marianě. Mari… vděčím Ti za tolik! Dále děkuji belldandy, yellow a Adelaine, ježto se mě na Jako ptaly a zajímaly se, zda povídku míním dokončit (here we are!), bzucalce, grid, která mi udělala velkou radost, že se u 5. kapitoly ozvala, a všem, na které jsem zapomněla, všem, kteří se na čtení nevybodli. Omlouvám se Vám, zároveň a při této příležitosti, že se dokončení tak protáhlo.

assez

 

Jako smíření

Kniha desátá

 

P

otter pořád věřil, že pro něj neexistuje nic než Lily. Jak ironické, když poslední roky nemohl zapomenout jen a jenom na Pottera.

 

 

B

rumbál Potterovi řekl, co on řekl Brumbálovi. Že do ředitelny chodí, aby mohl zůstat v Bradavicích. Nemělo ho překvapovat, že mu to Brumbál vyslepičil. Lhostejno zda na něj Potter naléhal, nebo to z něj vypadlo nad kostkou cukru, kterou si házel do otevřených úst. Řekl mu to. Prozradil jeho tajemství a to se mu vůbec nezamlouvalo.

„Už nemusíte chodit,“ řekl Potter uraženě a směšně pajdal od něj; jako by za svůj život nečelil větším výzvám, než byl duel s ním.

No… s ohledem na stav jeho vlastních svalů a kloubů se Pottera raději rozhodl doprovodit.

Ano, bál se toho, že bude muset Bradavice opustit. Bál se udělat špatný krok. A přesto ho to nezastavilo v tom udělat, co on uznal za vhodné a potřebné, nezastavilo ho to projevit svůj temperament.

A Potter byl uražený. Protože si doteď myslel, že tam chodí za ním. Zato teď si myslel, že tam chodí, aby nedostal padáka. Obojí byla pravda. A taky ještě to, že do ředitelny chodil za Potterem.

Netřeba ho na to upozorňovat.

Utvrdil ho v tom. Možná dokázal přiznat sobě, proč v ředitelně skutečně je, ale ne řediteli a ne Potterovi. Bál se odejít z Bradavic kvůli Bradavicím. A bál se z nich odejít, protože by Pottera už neviděl.

Poslední dobou se přistihl bát se víckrát než za dvacet let služby u Temného pána.

A za všechno mohl Potter.

Hádali se. Věděl, že se hádají, a najednou Pottera bledého jako stěna přidržoval o stěnu. A hádali se dál – tedy Potter se snažil vymanit.

Potter ho neustále obviňoval. A on se pořád cítil nevinen. A bylo v tom tolik nedorozumění. To ho nebavilo. Byl praktik, muž činu – a měl skvělou záminku sloupnout tu cibuli až na kost… a možná se taky trochu neovládl – no vážně, na chodbě.

Diagnóza zněla: „Neochrnul jste,“ ušklíbl se. Prsty nahmatal hrbolky pod kůží, „mám dobrou mušku,“ pokračoval zamyšleně, „musíte na ošetřovnu,“ konstatoval věcně a podíval se na Pottera.

„Takže mě pustíte?“ zeptal se Potter a zoufale chtěl uniknout.

Ne, nepustil. Doprovodil ho na lůžko, a až pak, jak Potter ostatně chtěl, nepozorovaně odešel.

Druhý den podnikl Potter ubohý pokus „osvobodit“ ho z té strašlivé povinnosti sedat tu s ním a opravovat, čekat na něj, po očku ho hltat pohledem.

Směšné. Protože ten den poprvé přišel bez jakéhokoli pocitu vynucenosti.

„Tak proč tady pořád jste?“ zeptal se Potter.

„Protože jsem se rozhodl,“ uvolil se vysvětlit. A doopravdy – nic by ho nepřimělo, kdyby tomu tak nebylo, už ne. Tak prosté to je – rozhodl se. To sdělení obsahovalo jak jeho svobodnou vůli, konečně, tak také fakt, že s ním Potter nic nezmůže.

Už to není v jeho rukách.

 

J

eště nikdy ji neviděl, ne jako dospělou.

Najednou potřeboval porušit tu strukturu krunýře. Najednou potřeboval nabourat svá vlastní pravidla. Nadechnou se.

„Vůbec jim není podobná,“ řekl šokovaně, zamyšleně, byl jako v transu. Byl v transu. Vypadala jako Molly Weasleyová. Další zvěrstvo. Copak se nikdy nedočká svojí Lily? Tahle Lily byla jeho poslední naděje, poslední příležitost, poslední příležitost, naděje ji vidět. A ona vypadá – takhle. Jako Molly Weasleyová! A přesto, snad ho osvítilo světlé nebe probodnuto kapkami deště: „Tak proč v jedné chvíli…“ …měl pocit, že vidí stát na prahu Bradavic Ginny?

Najednou dokázal čerpat útěchu, jedinou energii, jedinou sílu z Potterova jindy nevítaného stisku.

Když na něm Potter začal projevovat svou vůli, svou potřebu se utěšit, svou potřebu, bylo to velmi nepříjemné. Nevítané. Bylo to taky nepřípustné. Vzepřel se.

Měl vědět, že bude slabý. Měl s tím počítat. Nakonec ho odstrčit nedokázal, tak stál s poslušností ovce, příliš se bojící cokoli udělat. Aby Pottera neodstrčil jednou provždy, aby si ho nevhodně nepřitáhl.

Nebylo mu to příjemné a z mysli to vytlačilo všechny emoce, co se Lily Potterové, nové Lily Potterové, Potterovy dcery, týkalo.

„Je mi to líto,“ řekl mu Potter. A on to Potterovi věřil.

 

K

dyby měl shrnout, co ho tak naštvalo na tom, že Potter si vrazil do očí ty prokleté hnědé čočky, tak to bylo to, že si vzal hnědé kontaktní čočky. Pak taky to, že na něj celý večer zíral, a ještě to, že se při tom tvářil jako král.

Blbeček.

V jednu chvíli viděl sice, že mu Potter v sobě odepřel Lily, a viděl sice sedět naproti sobě Jamese, nic z toho ho ale tak nenaštvalo, jako fakt, že se Potter snažil být něčím, čím nebyl. Vzal mu ostrou připomínku, že Lily kdysi dýchala, vzal mu tu ostrou připomínku, že ať jsou jí jeho oči sebepodobnější, sedí v cizím obličeji. Ano. Přesto nejhorší bylo, že Potter lacině prodával sebe jenom proto, aby byl sebou, a přitom se sám sobě odcizoval a odcizoval se tak od toho, co na něm Severusovi imponovalo. Co ho na něm zajímalo. Dráždilo. Co miloval. Nenáviděl. Co chtěl, čím byl posedlý… co měl rád.

Nemohl nechat tak ubližovat Potterovi…

…a nemohl nechat tak ubližovat sobě.

A Potter to nechápal.

Nechtěl být jako Lily. Nechtěl být svou vlastní podstatou. Nechtěl, aby ji v něm viděl.

Hlupáček.

Ono to bylo daleko komplikovanější.

Neviděl ji v Potterovi. Ona prostě byla Potterovou součástí, tou, která jemu zůstane odvrácená jako ta lákavější strana Měsíce.

Ona Pottera dělala jedinečným, ona mu připravila půdu pro podstatu, z níž Potter vykvetl. Ona s Potterem neměla pranic společného a on to věděl. Věděl, že Potter je její vyšší vývojové stádium.

Nechtěl být jako Lily a to ho zraňovalo, protože by to zraňovalo Lily.

Zraňovalo ho to, protože by to ranilo Lily!

Kam jen se dostal?

Nechtěl jí být, a to jí přitom vůbec nebyl.

A jemu na tom vadilo snad jen to, že by to ranilo Lily.

Ne jeho.

Poslední dobou si ji s Potterem dával do souvislosti tak málo… přerostl ji. Dostal šanci, kterou ona ne. Žil.

A nejen proto byl její vyšší forma, ne, ne proto, vůbec ne.

Jí se v Potterovi nesnažil dosáhnout už od… od první chvíle, co Pottera uviděl. Snažil se v Potterovi vzkřísit Jamese Pottera, od toho okamžiku. Marně.

Vlastně Pottera skrytě obdivoval.

I když tohle pokazil, a dost.

Zrovna on by však k takovým omylům měl být tolerantnější, s ohledem na ty vlastní.

 

O

n je tím, který přežil – Severus, ne, Remus, ne Sirius, ne James ani Lily. Jednou v dešti mu to vyčetl.

Milý pane Pottere, vykoupení, spásu, záchranu – tu dostanou vždy ti, kteří si ji zaslouží nejméně. Měl jste se poučit už dávno, předávno.

Ne mě teď bránit před učitelským sborem, který se bezpochyby poučil.

Neřekl nic. Oni mu byli poněkud volní.

Oh-jak-vyčerpávající, oh-jak-nudné, oh-jak-zábavné pozorovat Pottera, který se kvůli němu pere se světem, a zdaleka se mu nedaří vyhrávat.

Neřekl nic. Potter byl ztracený případ.

 

A

ni si nevšiml, že s ním začal mluvit. Ani to nepokládal hodné za pozastavení. Ani to pro Pottera nebylo tak důležité, jako pro něj. Proč jen musí být obklopen bandou pitomců, a proč zrovna Potter, který jim všem vévodí?

Koketoval s myšlenkou nechat ho vědět všechno. Tedy… o svých pocitech vůči Potterovi. Což bylo hrozné. A flirtoval s ním – takže mluvili –, což za až tak strašný prohřešek nepovažoval, neboť bylo docela roztomilé sledovat Pottera, jak nemá ani potuchy, co jeho uvolnění bariér znamená. Takže to vlastně bylo docela protivé. Ginny by se chytala. Lily by se chytala. Pro Salazara, James Potter by se chytal.

Ne tak ten obrýlený meloun.

A to bylo roztomilé. A bylo to šíleně otravné. A dávalo mu to jistou svobodu dělat si s ním, co se mu zlíbí, dokud to Potter nepozná. Ano, jen díky tomu si mohl dovolit tolik.

Třikrát sláva Potterově nevšímavosti.

 

M

rzí mě, že ten kluk, kterého milovala moje matka, umřel.

Proti všem očekáváním, proti všemu, co od Pottera čekal, mu ta věta vyrazila dech.

Ne že by si ji tentokrát nezasloužil, a hůř, mnohem hůř, kdyby byl Potter tak spravedlivý, jak se o Nebelvírech říká. Za to, co se stalo, za to, že díky němu málem někdo jiný přišel o život, zase, ho měl Potter bez milosti vyhodit. A přece…

Potter mu vyrazil dech na třech nečekaných úrovních. První byla obsah řečeného – onen vytáhlý kluk s mastnými vlasy, kterého Lily znala, byl doopravdy ten tam, druhá byla ta, že byl Potter tak nesmírné krutosti schopen – umřít? Že ho to mrzí? Co horšího mu mohl kdy kdo říct? Bylo mu proti srsti, aby Pottera něco mrzelo, aby byl zklamaný, že ten kluk v něm umřel. Jednak proto, že ta implikace byla nechutně emocionální, a pak taky proto, že nechtěl, nedokázal ustát, aby byl z něj Potter zklamaný. Třetí, která poněkud tlumila první úroveň, až to v něm vyvolávalo pocit, jako by prst klepl o dutinu, pramenila ze zjištění, že mu v tu chvíli vůbec nezáleželo na tom, co by si o něm myslela Lily, nebo jestli by to bylo líto jí. Že ten hoch, ten hoch pro ni už není. Něco, co by ho dřív srazilo na kolena. Dnes to byl jen slabý stín, jen vzdálená ozvěna – existující, živá, z níž se zrodil on, jistě, nepopíral ji a nikdy nepopře, ne tak bezohledně jako Potter, ale neměla hlavní slovo, neměl už tu sílu.

Čas a prostor.

A on a Potter.

Změnili se, nebo spíš obalili dalšími vrstvami, a jádro se všemi vzpomínkami s nimi zůstávalo spjaté – co by kdo byl bez jádra? – pro tuto vrstvu jejich života však málo platné. Asi jako dětská sobeckost a umanutost, z níž taky… většina… vyroste tak, že se ji naučí ovládat.

Nepochyboval, že se ho Potter snažil ranit na úrovni, která bolela nejvíc – Lily, a podařilo se mu ho ranit na úrovni, která bolela nejvíc – Potter.

Musí za ním…

 

P

rý lhal. Humanista Potter. Nevydržel ani půl hodiny stát si na svém. A k tomu ta přetékající víra, důvěra – v co vlastně, v koho?

Neovládl se. Už zase. Úmyslně strhl masku tomu Potterovu vrstvení šatů. Sundal mu jeden hábit. A povedlo se mu to, o co se roky před tím snažil a neuspěl. Dohnat samotného Pottera k útěku.

Dotkl se ho. Při Potterově plném vědomí. To už nebyl flirt. Zacházelo to daleko. Řítil se do pekla. Líbilo se mu tam pobývat, na té mezicestě. To nebylo správně. Zrazoval sebe, své vlastní rozhodnutí, přesvědčení. Ne nepodobně zradě, kterou kdysi vykonal na Lily. Na Brumbálovi, pokud se dalo počítat, že uposlechl jeho prosbu.

V porovnání s Potterem pro něj odchod McGonagallové neměl nejmenší význam. Něco Potterovi napsala. Nevěděl co. Věděl jen, že to Pottera dostalo.

Ginny se spletla. Ne Albus, James byl homosexuál. A se Scorpiusem, zavrtěl hlavou lehce posměšně. A to se ti dva zpočátku nemohli ani cítit. To asi bude naznačovat, že James asi nebude homofob, jak se Ginny bála, že…?

Tak dobře, pomyslel si povýšeně, tohle bude ještě zajímavé.

Opil se. Potter se zcela regulárně opil. Co na tom? I v podroušeném stavu byl k zulíbání. (Další zrada.) Jeho urážky si v tu chvíli byl schopný nebrat osobně.

Jak tak Pottera sledoval a poslouchal, napadla ho otázka hodná pětiletého, ale cítil se jí na malý okamžik – na ten rozhodující – tolik posedlý, jí propadlý: Co vlastně znamenají dvě strany jedné mince? Co když to nikdy nezjistí?

Ne, to v žádném případě nedopustí.

Znova ostřeji zaregistroval Pottera – měl by už vážně přestat, napadlo ho otráveně, jak s tím pitím, tak s těmi řečmi.

A tak se natáhl a políbil ho.

Takové skoky, skoky z nikdy se ho nedotknu do polibku, se mohou podařit vymoct na něm jedině Potterovi.*

 

P

olíbil ho. Líbali se. Ano, líbali. Nedovedl od něj tu noc odejít, nedovedl usnout. Co ho omluví? Patrně už nic. Po chvíli opojení, po dlouhé době, kdy se cítil lehce, přišel otřes a údobí, kdy necítil nic než prázdno, strnulost, němost a hluchotu.

Nic jím neznělo.

Nemohlo.

Mrtvost. To byl ten pocit. A možná trochu bolestivě, trochu mocně bijící srdce, připravující se na to, co Severus udělá. Muselo. Muselo, aby tu smrt znova přežil.

Kochal se tím, jak se Potter probouzí, a pak povzdechl, aby na sebe upozornil: „Tolik jsem si přál uvěřit, že spolu nemáme nic společného. Věřil jsem, že jsme se minuli. A já že patřím k Lily. K Potterovi, Blackovi, Lupinovi. Pettigrewovi,“ k jejich generaci, jejich problémům a starostem. Netýká se ho nic z dnešních dní, nedotýká. „Jenže ona to není pravda, že?“ podíval se na Pottera. „Pokud ke mně patřil Brumbál, potom si nejsme tak vzdálení,“ pokud i tebe spojuje Brumbál, spojuje nás oba.

„A pokud patřil i ke mně, jsme si docela blízcí,“ chytil se nadějně Potter.

Přikývl: „Nepotřebujete lektvar?“

„Pro Merlina, kde jste se naučil přecházet ze skoro starostlivého tónu k přetvářce až k cynickému nezájmu?“ zeptal se Harry, patrně tak reagoval na modulaci jeho hlasu. Anebo možná na nic konkrétního.

„Proč bych se staral, když to evidentně není očekáváno nebo žádáno?“

„Je to žádáno!“ ohradil se Potter.

„Doma jsem měl rozhodně dobrý trénink,“ připustil nakonec, poté co svá slova pečlivě zvážil; i když se zdálo, že to vypustil jen tak mimochodem, vlastně to bylo svěření se.

Harry svěsil ramena a sedl si vedle něj: „Nauč mě tě pochopit,“ požádal ho bezradně.

Měřil ho pohledem, a ani tak neměřil, jako se na něj prostě díval.

„Chci jen nějaké odpovědi,“ nabídl Potter. Požádal.

„Nedělej to,“ požádal Pottera on.

„Zabíjí tě,“ upozornil ho Potter. Ano, co neříká, ho zabíjí.

„Taková smrt se dá snést,“ stejně neuhnul. Zkrátka… měl trénink.

„Ale nedá se přežít. A já nikdy neusiloval pouze o tvou smrt. Usiluji od nepaměti o tvé znovuzrození,“ řekl Potter věrně.

„Na to nemám právo,“ odmítl svého Harryho, jeho štědrost a nezkaženost zkušenostem navzdory.

„Možná ne. Ostatně ode mě je to taky jen sobecký akt,“ snažil se znít lstivě. Vypočítavě. Zmijozelsky. Ale bez šance, když neměl praxi.

„Měl bys mě nenávidět,“ uvědomil ho vášnivě, závistivě, nechápavě. Nerozuměl mu.

„Nemohu se přimět,“ odpověděl Potter.

„Mýlíš se,“ ve mně. „Nemám odpovědi,“ dodal. Kéž by mohl o Lily říct tolik, kolik chtěl Potter slyšet. Nemohl… už dávno ji neznal. Vše, co by vyprávěl o jejím dětství, by byla lež.

„Mýlíš se, protože o odpovědi dávno neběží,“ zaskočil ho. Jak lákavě ho přemlouval. Vskutku, Siréně byl velmi podobný.

„Slib mi, že to neskončí,“ zapřísahal ho Harry. Chtěl po něm slíbit něco, co nemohl slíbit nikdo. Tím spíš ne on.

„Co přesně?“ nimral se v tom i přes to. A vlastně to nechtěl slyšet. Změnil téma. Protiva přece Pottera zajímal, ne? A on měl sdělnou chvíli. „Byl jsem hrozně arogantní a nepředstavitelně naivní, když jsem si myslel, že mi může být nějaké strašidlo ukradené,“ dnes byl rád, že se v úkolu strašidel a duchů spletl. Anebo nespletl. Jen ji ignoroval a mohlo ho to stát vše.

„Prosím?“

„Protiva… Jak jste se tehdy schovával na schodech pod pláštěm a za nic na světě byste nepřiznal, že tam stojíte, což bylo s tou mýdlovou koupelí a úděsnou nešikovnosti spíš trapné než vtipné.“ A stejně se chtěl čtrnáctiletému Potterovi smát. A jak krásně Potter zčervenal.

„A souvislost?“

„Musí být?“ nemohu prostě změnit téma? Takhle se to dělá, ne? Zažehnávají se hádky a podobné? „Vše se vším souvisí, pane Pottere,“ poučil ho milerád. „Vše do sebe dokonale zapadá. Vše má smysl. A arogantní mládí to nevidí a nechápe, dokud nemá zkušenosti. A pokud vím, po získání zkušeností je čas jít zase dál. Možná jsem byl příliš arogantní i v případě vašeho otce,“ připustil po další zahloubané pauze. „Snad jsem k tomu měl důvod,“ vyrovnal čistě pro své zmijozelské já. „Ale arogantní jsem byl,“ byl. To je fakt. „Mnohé se změnilo. Mnohem víc si toho uvědomuji,“ opřel tvář o kolena. Měl neblahý pocit, že ho Potter neposlouchá.

V tichu se dobře spolupracuje, žije a je.

Jen existovat. Toho s panem Potterem nakonec dosáhli.

Byl na ně hrdý za ně za oba.

 

M

ěl jsem umřít! Proč si asi myslíte, že jsem vám dal vzpomínky, které jsem Brumbálovi zakázal sdílet s vámi?! Domníval jste se, že jsem si o nich s vámi někdy plánoval popovídat při čajovém dýchánku?!,řvalo jeho nitro.

A svědomí se ho zeptalo: Poskytl jsi mu všechny vzpomínky dobrovolně a o své vůli?

A on Svědomí shodil ze srázu, kde na něj čekalo nebytí.

Svůj kufr položil před dveře ředitelny. Když do ní vstoupil, Potter urychleně mišmaš sbíral pergameny, na něž doposud čmáral ty své klikyháky, co se jim obyčejně říkalo písmena, jen u Pottera se tomu muselo říkat piktogramy.

Usmál se na něj a vyšlo slunce. Takovým dojmem Potter působil. Kdyby věděl, že odchází, zdrtí ho to. Bude vtěleným Žalem. Proto mu nic nepoví. Nechce si ho tak pamatovat a nechce být přesvědčován.

„Připravil jsem vám tady stůl,“ pobízel ho Potter posadit se. „Trochu jsem ho uklidil, teda hlavně tu část, která tam neměla co dělat, protože to byly moje papíry, a načrtl jsem taky předběžně… co se stalo?“ vzhlédl k němu. Už teď byl sama tragédie, vážný, že jeho vážnost konkurovala té Severusově.

Nemohl tady zůstat. Kdyby zůstal, udělal by něco strašného, neodpustitelného. Povane dál s větrem. Nějak se s Bradavicemi rozloučí. Jako vždy, tak i posté.

Dnes.

Pozoroval Pottera. Pozoroval jeho nejistotu. Přemýšlel, zda úsilí vynaložené k tomu nedotýkat se ho se rovná ceně. A ta cena mohl být Potter stejně jako jeho nedotčenost jím.

Když vstal…

Když se přiblížil…

(Kdyby tak bylo v lidské povaze nechat to jablko viset z větve, nevzít si.)

Už když se na něj podíval – věděl, že nemá dost vůle, věděl, že to udělá, že musí. Věděl taky, že proto musí odejít.

Ale ne dřív než…

Pottera, který před něj došel, si přitáhl do náruče. Nedíval se, raději ne. Když už mu Potter dává právo zradit sám sebe, když už mu ukládá tu povinnost… nebude tak slabý, aby ztratil odvahu.

Vrstvu po vrstvě z něj sloupal hábit za svetry a košilemi, za hábity – který byl pro Albuse, který nosil za něj? Který za Lupina, za Ginny? – Protože bez nich postrádal jeho svět teplo.

Nakládal s nimi s úctou, byť nemilosrdně. A pod nimi… Potter. Malý, svlečený, nechráněný, Potter stejný jako před dvaceti lety, opravdový.

Jeho, pro tento okamžik. Jeho, po zbytek pozemských dní. Jeho, kde ho označil, jeho, kde se ho dotkl, jeho tam, kde nedosáhl a nikdy nebude moct dosáhnout, odkud z Pottera sám sebe nevyjme. Jeho, jenom jeho.

Na dobu určitou.

Jeho k zbožňování i zatracení, jeho, jeho poslední vina. Velká, opravdu velká vina, s níž se bude muset naučit žít.

Jeho, proti jeho vůli. Jeho, i kdyby chtěl Pottera přesvědčit o opaku, o špatnosti toho, co dělají, i kdyby se snažil přivést ho k rozumu. Jeho ve vzrušení i ve vzteku, v bezmoci i síle, jeho v nepoddajnosti i odevzdání, jeho navěky a na teď.

Jeho ve všem, co trvá, i v tom, co je vzájemné a na chvíli, jeho z nenáviděných nejdražší.

Dotýkat se ho nepřinášelo naplnění. Byla to vzácnost, které se člověk rovným dílem bojí, jelikož předjímá její brzký skon, tuší její dočasnost, a která ho rozechvívá svou neskutečností. Ne, nemyslel na to, že je Vyvolený a Vyvolení jsou vzácný artikl, myslel na tisíce drobností, které jím cloumaly vzteky a zároveň je uctivě zbožňoval pro jejich jedinečnost, neopakovatelnost, autentičnost, jichž by se nedomohl na komkoli jiném.

Najednou nestál o vykoupení ani o spásu, daleko víc potřeboval jeho, aby se dožil příští vteřiny a v celku, lhostejno co obětuje. Byl to pakt s ďáblem, kterému nebylo úniku. Bylo to špinavé ve své ryzosti. Bylo to ryzí ve své špinavosti.

Bylo to bez výčitek.

Dotýkat se ho byla dětinská pošetilost, které se nezříkají ani dospělí.

Ó Merline, zradil své přesvědčení, co mu teď z života zbývá?

Ty rty. Ta ústa, ty pohledy a vzdechy, celý jeden život v nich. Momenty. Střípky. Spojení očí, nesrozumitelně šeptaná slova, nádechy. Odevzdanost krále, který neví o tom, že má království, a že má co ztratit. Útěcha v prchavém, neméně však hlubokém štěstí. Souznění v pocitech, emocích, v touze, útěše, v odevzdání (neboť nevzal víc, než sám dal, ačkoli to lépe skrývá).

Miluji se zmateně motalo v zelených očích a mezi vyprahlými rty, na neposlušném jazyku, který raději zastavil tím svým, než aby riskoval úplné doznání něčeho, co stejně nemohlo být popřeno, ne víc, ne déle.

Lily, naučila jsi mě chamtivosti. Cesta k Harrymu mě naučila pokoře. Ano, něco jste mi dali oba. Něco každý z vás zvlášť. Něco mi to dalo a tak to mělo význam.

Domilovali se. Padli na koberec. Těžce oddechovali. A když se jejich dechy vyrovnaly, začal přemýšlet, kudy z ředitelny, aby Pottera nevzbudil a mohl odejít v klidu a nepozorován.

A Harry sebou – nejspíš ve spánku, neodvážil se to kontrolovat – zavrtěl a přitiskl se k němu – k němu, jeho ruce a boku, trupu – blíž.

Severus se, po zdráhavé minutě, úplně uvolnil, aniž se odvážil nadechnout. Zůstával vedle něj.

Prodléval.

Mezitím se na prahu ředitelny, pod dubovými dveřmi, na kamenné podlaze usazoval prach na kufru, v němž byl seskládán celý Severusův život.

 

*Tak. Kdyby této scény nebylo, nepíšu druhou část Když… . V noci – jedné noci dávno před první kapitolou Jako… – jsem se začala chechtat, když se mi vyjevila. Vyčetla jsem Snapeovi, že je zlý. Tak dlouho o Potterovi přemýšlel, tak dlouho se choval mnišsky, a ten idiot udělá tohle z pouhého hecu?! A než mi řeknete, že je to OOC, že Severus je dokonalý příklad absolutního sebeovládání, jděte si, do háje, přečíst interakce Harry-Snape v těch vašich posvátných kánonech. (A ne, Mrs. Rowling a drahá Fleur, k tomu jsem nepotřebovala číst první knížku jedenáctkrát. To, že se Snape s Harrym absolutně neovládá, je zřejmé již po druhém přečtení.)

 

Konec III. Části

A konec.

27.12.2013 11:24:09
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one