Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


10) Když se překonává

A když absolutně nic není takové, jaké se zdá být, ale zato to zatraceně bolí.

Občas… zřídkakdy, ale přece… jen občas jsem uvažoval nad tím, že bych Snapeovi neodpovídal stejnou mincí. Že bych potlačil veškeré znechucení a zahořklost, že bych ho začal litovat… ne, nešlo to. Na to mě naučil příliš pečlivě jej nenávidět. Ačkoli dnes už to neznamenalo z mé strany tak docela nenávist. Ustrnuli jsme na mrtvém bodě někde… a otázka jak z něj ven nenáleží dnešku.

Když jsem zamířil k McGonagallové pro vzpomínky, otázala se mě na můj nedávný odchod. Odpověděl jsem jí a ona se mě zeptala, jestli už jsem přemýšlel. Ano. Ale došel jsem k závěru, že jim podezíravost vůči Snapeovi nemohu zazlívat.

A překvapivě i k druhému – že jim ji nemohu odpustit. Přece jen… já mu předával papír, který mu měl zajistit v mezích možností normální život a zatím jsem ho vehnal k lidem, pro které ministerský papír nic neznamená. Stejně jako pro mě nic neznamená. Stejně jako pro Snapea… nic neznamená.

Takže jsem sebral vzpomínky. Přirozeně – skříň s myslánkou* byly nedotčeny. Ani jsem se ředitelky nemusel ptát.

Tovární komín se tyčil nad domky a ulicemi a má ruka se bez uvědomění mého mozku pohnula směr zvonek. Než jsem ji stačil zarazit a… promyslet si postup… zazvonila.

No dobře – já zazvonil s naprostým pochopením, že přešlapovat tam jen sekundu, riskuji zbabělý ústup. Ale kdyby to udělala sama, bylo by to efektivní a obžalování hodné, stejně tak ospravedlnitelné, ne?

Červánky a tovární komín. Kolik chyb ještě spácháš, člověče?

Dveře se otevřely; z tmy chodby byl na světlo světa vystrčen velký nos a žluté zuby blýskly, když jejich majitel nepopiratelně znechuceně zavrčel.

Několikrát jsem polkl a místo pozdravu natáhl ruku s flakonkem, ve kterém závodilo hejno stříbřitých vzpomínek.

Žluté zuby zmizely. Ze tmy se na světle vyrýsovala přední část tváře a s ní temné oči nehnutě sledující mou ruku (a předně flakon) vsazené do zažloutlé kůže.

„Nebudu zdržovat. Jen jsme měli nedaleko zátah,“ prohodil jsem a připadal si jako jarní slejvák smáčející Snapeovu rohož. „Jsou nedotčené. Tedy… naposledy jsem si je prohlížel já,“ ještě hlubší sklopení hlavy. „Chtěl jste je, ne?“ a znova se mi do útrob lačně zahryzla výčitka spolu s nervozitou, že stojím a plácám a Snape mě pozoruje jako idiota (což jsem nemohl vědět – nedíval jsem se; nemohl jsem).

Prsty Arktidy si flakon mlčky vzaly, aniž se dotkly mých prstů. Dlouhé, přetáčely sklo v dlani a oči obsah nejistě studovaly. Ne, ne lítost. Ta k němu neseděla bez ohledu na to, jak moc jsem si přál vrátit čas a přemluvit ho k jiným rozhodnutím. Věděl jsem to. Věděl jsem, někde uvnitř, divoce a silně, že kdybych se vrátil, nedal bych mu pokoj a donutil ho… a měl jsem strach, protože jsem tak nějak věděl, že bych ho nedonutil. A to nedokážu prominout já.

On o to ani nestojí.

Takže jsem zůstal sám. S mými lidmi. A vzpomínkami.

V ten okamžik, tam, na prahu Snapeova domu, jsem zatoužil říct mu něco, seknout, ublížit, uvědomit ho, jak moc umí lidské city bolet. Takže jsem se stáhl a zamířil tam, odkud jsem se vzal, bez rozloučení, jak jsem přišel.

„Pottere?“ ozvalo se mi za zády chraplavě.

Otočil jsem se. Jsme otroky marných nadějí. Jsme? Kolik stojí slůvko promiň? A kolik stojí myslet ho vážně? A kolik stojí nemyslet ho vážně a jen se snažit někoho usmířit? Hodně. A poplatky za úmysly se násobí. K otupělosti.

Chtěl jsem, tak moc jsem chtěl v jeho očích vidět nějaký souboj, něco, co by mě přimělo myslet si, že ten člověk není skála bez svědomí a srdce, že v něm zbyla aspoň půlka lidskosti, kterou beze sporu měl, když trávil čas s mou matkou, až jsem ho zahlédl.

Protože proč lidé jako Severus Snape prodlužují pohled z očí do očí na dobrou minutu?

Minuta smíru se vším. Minuta ničeho.

„Už sem nechoďte,“ doznělo stručně a prostě. Za Snapem se zavřely dveře.

Je snadné nechat dítě Lily Evansové krvácet na chodníku, Severusi Snape?

Je lehké nechat dítě Jamese Pottera krvácet na chodníku, Severusi Snape?

Chápu… to první jsi nikdy neudělal. To druhé udělat musíš.

Anebo… ne, nechápu to. Ale respektovat to budu.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

* Medkové mi připravili s M/myslánkou dilema (už chápu, co jste myslely). Výsledek momentálního rozhodnutí vidíte.

Q: Od Larkin. A: Tobě a všem, kteří se ztratili s Tebou, pomohu. Já vážně o „nějakých Severusových vzpomínkách“ nepsala. Měla jsem, jak jsi uhodla, na mysli ony vzpomínky z HP7.

Q: Od Mari: Proč si žádá své vzpomínky AŽ teď? A: Odpovědí je částečně to, co jsi napsala minule. (Proč by Snape někomu něco ulehčoval?) Další částí odpovědi je nadpis. Další částí odpovědi je, že už to zkrátka… jak jsem minule psala… nemohl vydržet. Ono to od jeho údajné smrti přece jen není tak dávno… několik měsíců… a dva tři roky utečou jako voda. Řešíš spoustu věcí a stěží se nadechneš a ohlédneš. Pak vytřeštíš oči a řekneš si: Tři roky?! Zbláznili jste se? Co to znamená? Já jsem tady!

N: Jste zlatíčka. :) Všem vám děkuji.

Kapitola je věnovaná všem, kteří si někdy položili stejné otázky jako já (nebo je užírají dodnes) a našli stejnou nebo úplně opačnou odpověď.

27.03.2011 11:05:12
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one