Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


14) Když se ztotožňujeme

To by jeden nevěřil, že Severus Snape a Harry Potter dokáží… dokáží. :)

Ten pocit, že někam nepatříte, je na jednu stranu hrozný. Na druhou osvobozující. Hrozný v tom, že si nemůžete nepoložit otázku, jestli to není vaše chyba. Osvobozuje ovšem od nutkání zařadit se níž, než se ve skutečnosti nacházíte.

Už jsem to zažil, přirozeně. Ale bylo to tak, tak dávno. Propadl jsem iluzi, že je to za mnou. Že se mi to už nemůže stát.

Je člověk proklet? Nebo zkrátka potřebuje shodit ze schodů, protože je tak šíleně naivní? Obojí, obávám se.

Takže ano, nikdy jsem se nedokázal zařadit k Dudleyho bandě. A ano, až jsem z toho měl rozum, cítil jsem neskonalou úlevu. Protože co je to za lidi, že si vylévají frustrace na slabších?

Takže ano, mí spoluhráči mě… ne že by mě neměli rádi… nebrali je to správné slovo. Asi cítili, že je jaksi podceňuji, když jsem dokázal říct „ne“ na „půjdeš s námi na pivo?“ stejně jako na „nejsi impotent?“.

Protože ne, velikosti částí jejich těla ani čísla poprsí jejich manželek, přítelkyň a milenek mě nezajímala, ještě míň jsem byl ochoten mít povědomí o tom, kolik z nich má manželku i milenku současně.

Měsíc… dal jsem hospodám a pivům měsíc a pochopil jsem, že tudy expres nejede.

Na utahování si z jejich strany jsem si zvykl snadno. Bez toho jsem byl opička, na kterou si ukazovali, když jsem se nedíval, a mluvili a bezostyšně pomlouvali a za každým – něčím-čímkoli – padla fráze „porazil Vy-víte-koho“. Ve sprše mi to od nich přišlo vskutku blbé. Zjevně proto se intenzita pohledů zdvojnásobila a štěbetání se nezastavilo. (A kdo řekl, že ženy jsou drbny, zjevně nikdy nebyl v pánských šatnách.) Věčné pozadí mého života. Zvyk. To by tedy bylo v pořádku, sebevíc jsem to nesnášel. Ale to, že nedávali pozor a odrážeči často zapomínali na hřišti dělat svou práci… navíc při takových rychlostech, v jakých se hrálo… to bylo velmi, velmi znepokojující.

I přes ten fakt, že jsem skončil na místní ošetřovně vždy jen s  lehkými zraněními. Problém by nastal… a to byla reálná hrozba… kdyby „nedopatřením“ do mé osoby něco narazilo, nebo kdybych zapomněl uhnout.

Ale… v pořádku, mé štěstí se mě drželo. Alespoň zatím.

Levou rukou jsem zaklepal na ředitelčiny dveře.

Energické: „Vstupte,“ následoval překvapený pohled. Ještě že jsem stačil zavřít dveře. „Co se vám stalo s rukou?“ zeptala se věcně.

Natáhl jsem levačku: „Je v pohodě,“ rozmarně jsem s ní máchl do vzduchu.

„Pane Pottere,“ varovala mě tónem i pohledem.

Přistoupil jsem před její stůl a prohodil: „To nic. Pracovní úraz,“ a o poznání hůř jsem zvedl ruku pravou. Další nehoda na hřišti…

„Další nehoda při famfrpálu?“ protáhla pohrdlivě, obzvlášť slovo nehoda, a jedním dechem dodala, co musela. „Přeji si, abyste zašel za Poppy.“

„Paní ředitelko,“ zastavil jsem ji s úsměvem, „na mě se už léčitelé dívali…“

„Avšak na rozdíl od nich vám Poppy zlomenou ruku byla vždy s to do dvou hodin vyléčit, že?“

Umanutá ředitelka! „Naprostá pravda…“ do háje, jak ven? Musím rychle vymyslet něco… „Takže se už nebojíte, že Snape otrávil veškeré lektvary?“

Stalo se něco zvláštního. Ředitelka uhnula pohledem. Naklonila hlavu na stranu. A stiskla rty.

Dobře – i kdybych chtěl, tohle se ignorovat nedalo; nasadil jsem obezřetný tón: „Paní ředitelko…?“

A ona se na mě podívala a zcela klidně pronesla: „On už tady nepracuje.“

Jedna a jedna jsou tři. Přirozeně. Ano. Pomiňme, že tady oficiálně nepracuje od války: „Prosím?!“ vypadlo ze mě bez nejmenšího tušení, o čem ředitelka mluví.

„Slyšel jste,“ řekla přísně a unaveně pokračovala, „je to pár týdnů. Hodil mi na stůl cosi jako výpověď. Celá záležitost se seběhla beze slova…“ Vlastně jsem cosi, co jsem si ani nepromyslel pořádně, vyhrknout chtěl, ale nedala mi šanci s tím svým: „Ne, pane Pottere, nedržela jsem ho,“ oznámila a opřela se.

Zůstal jsem němě zírat skrz ředitelku.

„Já… asi půjdu,“ vstal jsem asi po století strnulého ticha. A šel přežvykovat celulózu lidské povahy. Kterou nechápu, já ji nechápu, stále nechápu.

„Ale Poppy…“ byl jsem skoro u dveří a ona si evidentně uvědomila, v jakém stavu, opět, odcházím. Její řízný hlas, hlas, který mě provázel šest let studia v Bradavicích, odřízl můj mozek a od ruky směřující ke dveřím: „Doslechla jsem se, že pracuje u svatého Munga.“

Svatý Mung? Severus Snape? Merline.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

Q: Jak je možné, že ta namašličkovaná žába není ve vězení?!? A: Upřímně doufám, že se také dostanu k odpovědi. Ale ne, to zatím napsané nemám. Dodatečně díky Šárce.:)

 

20.04.2011 20:56:55
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one