Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

Mohlo by se zdát, že kámen má víc výrazů než Severus Snape. Ale není to spíš tak, že se nikdo neobtěžoval začít Snape-kameny číst? A správně číst? Neboli je mnoho věcí, které můžeme zjistit, i když ten druhý nic neříká. I když nás odhání. I když to není fér. I když to chceme vzdát. Jenže… kdo pátrá dost dlouho? Kdo CHCE pátrat dost dlouho, aby takový kámen… rozšifroval? Pokud se rozšifrovávat má. Pokud není výsledek cesty za poznáním pouhopouhý respekt.

Ne, nebudu říkat, že je život zvláštní. Jednak proto, že to slýcháváme v každé druhé knize, pak také proto, že by to myšlenkou o zvláštnosti nemělo končit. Ani o té ironické tváři ani o generalizaci, hloupostech a ignoraci. Když se postavím na jeden bod zeměkoule, otočím se kolem dokola, neuvidím dvě totožné věci. Totožnost existuje pouze v předpokladech matematiky. Jaké je pak zklamání, když dělíme dvojkou a najednou zjistíme, že ne vždy dostaneme číslo celé? Ne, život je soubor těchto věcí plus tisíce, miliony vlasových trhlin v kouli předpokladu. A to se těžko vidí, uvědomuje i přijímá.

Byl jsem pitomec tehdy nebo teď?

No vážně – buď jsem měl nezklidněné hormony tehdy, nebo teď předčasně senilním. Z doby po válce… událo se toho tolik… si pamatuji jen na silnou averzi vůči protivnému netopýrovi, nenávist vůči vrahovi, lítost vůči nešťastně zamilovanému, zlost vůči potenciálnímu sokovi mého otce, soucit s Brumbálovým svěřencem, lhostejnost vůči Smrtijedovi, respekt vůči antihrdinovi, nenávist vůči chybujícímu, chybujícímu, chybujícímu… a ten těžký pidisvět, co jsem tu obrovskou kouli držel v dlaních, se rozsypal do molekul nesoucích místo jádra otázku proč za každým zdánlivým oxymóronem. Ten vir se tam – jako většina virů – zcela podloudně vkradl. Víte, co myslím?

To je fajn. Protože já sám to nechápu.

Co myslíte vy – je ten pidisvět těžší než regál s knihami, o který jsem se právě opřel? Anebo je těžší než slib, který jsem splnil, aniž jsem ho musel dát?

Och, Brumbále… mívám pocit, že stárnu do vás. Mínus vaše dobré plus mé špatné vlastnosti.

„Chápu,“ řekl jsem a sledoval, jak mě ignoroval dobrou minutu, než zvedl oči od pečlivě dočteného řádku, „to byla pomsta, že jsem taky nepřišel.“

„Abych se vám mstil, muselo by mi na vás nejprve záležet,“ protáhl otráveně; jistě, nenech se zmýlit, Pottere.

„Kdybyste se zeptal, řekl bych…“

„Že mě nenávidíte stejně jako já vás. Konec žvanění naprázdno?“ pozvedl nadějně obočí – byl to výsměch a bylo to varování – a vrátil se ke knize.

„Nenáviděl,“ řekl jsem. Po třiceti sekundách se na mě liše podíval. „Minulý čas,“ dodal jsem na objasněnou.

Ušklíbl se: „Děkuji za informaci.“

„Ve skutečnosti nemáte zač,“ odpověděl jsem dřív, než stačil zase sklonit hlavu ke čtení. „Chtěl bych si promluvit.“

Snape zvedl obě obočí, pokrčil rameny: „Promluvte si,“ a otočil se ke mně zády.

„S vámi,“ ujistil jsem ho.

Nadechl se a jízlivě se otázal: „Vypadám jako typ, který z nudy tlachá, Pottere?“

„Vypadáte jako typ, co si rád čte,“ odvětil jsem. Pokud by se někdo zeptal, jak dlouho mi trvalo tu otázku vymyslet, musel bych přiznat, že moc dlouho ne. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem přemýšlel, jak může vyznít… musel bych říct, že ne, nepřemýšlel, nicméně otázka obsáhla obojí, co jsem cítil: a to že jsem ji nemyslel nijak, a to že jsem ji myslel uštěpačně. A ne, nepřevažovalo ani jedno, ani druhé.

Místností zaznělo sklapnutí knihy: „Vida – nepochybně jste se arogance po otci nezbavil,“ ucedil jedovatě. „Teď, když mne omluvíte…“

Ale víte, co mi dalo zabrat? Přebrat si, jak si to vyložil on; přijít na to skoro bolelo: „To není arogance,“ zatarasil jsem mu bez přemýšlení cestu. Chladný pohled mě sjel od hlavy k patě a významně zvedl obě obočí v otázce: Ne?

„Chtěl bych jen…“ zarazil jsem se; proklel; nadechl: „znát vaši minulost.“

„To znělo vskutku nearogantně,“ odměřeně odvětil.

„Chci vědět něco o mé matce. Chtěl bych vám položit otázky. Pokud vám to nebude vadit…“ a dodatečně jsem mu uhnul z cesty.

„Skvěle,“ řekl a provlál kolem mě. „Bude.“

„Cože?“ a běžel jsem za ním. Zastavil se u oddílu s černou magií. Já taktak dobrzďoval.

„A co jste si myslel? Že za každým vaším „chci“ složím k vašim nohám kost?“

„Doufal jsem, že si můžeme v klidu o některých věcech promluvit…“

Snape se zastavil a nepěkným pohledem si mě přeměřil: „Nemám se o čem bavit se spratkem Jamese Pottera,“ vysvětlil mi jako dítěti (takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, co řekl). Zaklonil hlavu a vytáhl cosi z horní poličky.

Musím přiznat, že skočit do jezera uprostřed zimy, nechat se škrtit viteálem a málem se tam utopit je příjemnější a méně šokující než tohle: „A to mě má odradit od otázek? Nejsem, jak snad víte, synem pouze Jamese.“ Chvíle ignorativního ticha. Pak jsem, jen Merlin má tušení proč, nasadil doprošující tón – a rada, szřezte se ho: „Kvůli mé matce…“ Zvláštní na tom je, že ani nevím, kam jsem chtěl nasměrovat tuto prosbu, ale nepatrné, nebezpečně chladné zhoupnutí hlavy mě zastavilo.

„Nemám se o čem bavit ani s panchartem Lily Potterové.“

Tak tohle mi vzalo vítr z plachet a nejen to. Stál jsem tam s otevřenou pusou – a to se mi už dlouho, dlouho nestalo, skončit v takovém stavu. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale maličkosti jako vyražený dech a oči s čelistí na podlaze se v takových chvílích dají lehce přehlédnout.

Když jsem se po něm po několika minutách poohlédl, našel jsem ho sedět u stolu s knihami. Četl.

„Copak vás nechává chladným, že bych si ty informace zjistil jinak?“ vypálil jsem nevěřícně.

Vypadal chladně (já věděl, že mu mám dát do zubů… netvářil by se tak povýšeně, přinejmenším): „Poslužte si,“ utrousil mezi otáčením listu.

„Chcete mi namluvit,“ rozhodil jsem rukama a prohlížel si toho člověka, jako by mu narostla třetí hlava, na které by měl umyté vlasy, „že je vám jedno, že si informace o vás budu zjišťovat bez vás?“

Vzhlédl a přeměřil si mě tak, jak si lidé měří otravný hmyz, než uznají, že ho nedostihnou, protože je příliš…

„Dobře,“ znásilnil jsem své přesvědčení o nutnosti ječet, „říkáte mi ne, i když vás ujistím, že chci vědět jen… něco o vlastní matce?“

„Ne, pane Pottere,“ zívl (jinak se způsobu jeho mluvy říct nedalo) líně od knihy, stejně líně se i podíval, „říkám vám, že umíráte žízní na poušti a můj kočár má barel s vodou, prahne na nás – vás a můj kočár – slunce a já se zevnitř dívám, jak se čím dál tím pomaleji plazíte mým směrem.“

Zavraždil jsem myšlenky na vraždu: „To znělo téměř láskyplně.“

„To byly mé nejhlubší city k vám,“ ujistil mě.

„Vy se mi snažíte říct…“

„Nesnažím,“ pronesl informativně a zase shlédl do knihy.

„…že zahodíte příležitost promluvit si…“

„Nepochybně,“ i výsměch je soucitnější.

„…jako dospělí…“

„Zůstal jsem tady zamknutý sice víckrát, ale zatím nikdy s dospělým. Omluvíte mě? A pokud ne, stěna nebo knihy vám při monologu budou jistě užitečnější.“ A zabořil nos do knihy.

„Chci se bavit o…“

„Já se ale bavím. A. Vy. Mi. To. Kazíte,“ řekl už naštvaně s důrazem na každé slovo.

Kdyby pohledy podpalovaly, z knihy, která za nic nemůže, by byl uhel. To je ale štěstí, že? „Já…“

„To je tak těžké pochopit, že s vámi ani dnes, ani v příštích několika životech nechci mít nic společného?“ připadal jsem si víc než jako dotěrný hmyz.

Vážně – bylo to tak těžké? (Ano.) Ne. Bylo to neočekávané či neočekávatelné? (Ne.) Ne.

Na své otázky si odpovědi najdu… Na truc tobě, Snape. A pro klid mé duše. Stal jsem tam jak opařený, byť od hlavy po paty zalitý ledovým potem, a rozdýchával. V místnosti se nepohnul vzduch, přesto se mnou převalilo pár ledových vln. Mezitím bylo ticho.

„Evansová.“ To ze mě vypadlo, když jsem na Snapea se vztekem shlížel, než jsem se otočil a zamířil pryč z jeho… osobního prostoru či co to bylo.

„Prosím?“ téměř jsem sebou trhl, jak jsem se lekl, protože jsem nepředpokládal reakci.

Zastavil jsem se, otočil hlavou: „Jmenovala se Evansová, Snape. Ne jen Potterová.“

Přes knihovnu se rozlilo táhlé ticho. Jiné než to předchozí. Toto ticho se týkalo i Snapea.

„Umyvadlo je na druhém konci místnosti,“ řekl po chvíli, „mluvíte scestně, takže jste nejspíš dehydratovaný.“

„Jaká péče,“ zamumlal jsem.

„Jistě. Kdyby se vám podařilo na truc tady i umřít,“ nenávidím bastardy, kteří jsou se schopni nitrozpytu, „má budoucnost by byla jasně temná a bezduchá.“

Což přece nikdo z nás nechce… Raději jsem odešel. Potřeboval jsem čas a vzduch. Nebo to, co potřebujete, když vám někdo/něco/Snape nechce hrát do karet.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N: Velký dík patří čtenářkám tohoto pokusu – jsem Vám moc vděčná, že jste vyčkaly. Jsem vděčná za Vaši podporu. Jmenovitě: Salazaret, POPO (Bude šmouha šmouhovatět. *yes*), především pak Mari (Sluníčko našich komentářů, že? Jen tak dál… prosím.), A-SISI (Já se taky těším. Až mě zavraždíš. :D), larkinh (Obávám se ale, že jediná má beta jsou kolektiv čtenářek tohoto díla, takže se asi neporadím.:)), Alexis (Možná je nejvyšší čas začít…) a Šárce (Já vím, že jsem odpovídala, ale otázka se mi líbí… Q: Ony existují i jiné šmouhy než černé? A: Jistě – zlaté (Zlatoslav), růžové (ropucha=žába Jane), šedé (Filch), fialové (Albus), kočičí (Minerva), knihomolní (Hermiona), rostlinné (Neville), zasněné (Lenka) a mnoho dalších! :D)

04.05.2011 20:46:50
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one