Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


19) Když mě rád vidí

Když tlouct hlavou do stolu už nestačí… a bezradnost prýští z každého rohu.

„Nespletl jste si hodinu?“ přišla ke mně jízlivá poznámka.

Sekl jsem pohledem na hodiny (měli přijít odemknout až v šest – byly tři) a odvětil: „Veškeré mýlky jsou zcela záměrné.“

„Stále arogantní?“ povytáhl na mě obočí.

„Nemusíte mě mít rád, být mi vděčný, respektovat mě, ani mě tolerovat,“ řekl jsem a byl jsem pyšný, že to znělo věcně; sedl jsem si obkročmo na židli, natáhl ofačovanou ruku, zaklapl mu knihu a celou dobu se mu díval do očí, „protože tady na tom ostatně nezáleží. Chci, abyste v té své neskonalé pravdě obehnané kolem vás, říkající, že vám každý chce jen podrazit nohy a že nikomu nestojíte za námahu,“ plytký nádech, „že takoví lidé už umřeli a tudíž jediný, komu můžete věřit, jste vy sám, vzal na vědomí fakt – a je mi srdečně jedno, jestli mi věříte, protože já vím, že ne, ale považte alespoň, že tu ze sebe dělám zrovna před vámi idiota – že jsem za vámi k Mungovi přijít chtěl. Ano, jistě – je vám to jedno. Dokonce je vám jedno, proč jsem za vámi chtěl přijít. Jenže víte co? Máte smůlu. Stejně vám to řeknu,“ mírně jsem se otřásl, poposedl a urovnal si myšlenky. „Chtěl jsem přijít, abych se ujistil, že jste v pořádku. A věřte mi – kdyby tady po válce nezůstal tak nehorázný bordel, kdyby mě novináři alespoň sekundu toho proklatého času nepronásledovali, kdybych nemusel dohlížet na minulé a budoucí ministry, kdybych věděl, že o to stojíte… přišel bych za vámi. Takhle jsem se ale musel spokojit s informacemi ze zdrojů, kterým jsem důvěřoval. A ještě něco, Snape.“ Naklonil jsem se blíž k němu: „Kdybych dostal novou příležitost – a já vím, že mi ji nedáte a já za to budu jedině rád – vykašlal bych se na to, jestli o mě na ošetřovně u Munga stojíte nebo ne. Zcela sobecky bych za vámi přišel. Novináři nebo ne, utečenci, zloději, Smrtijedi nebo ne – ten čas bych si našel. A ujistil bych se, že víte, že je má přítomnost pro vás za trest, a že právě proto jsem tam; ale víte co? To by nebyla pravda, ačkoli vy byste se to nikdy nedozvěděl. Jediný důvod, proč bych to udělal, by byli Brumbál a má matka. Jenže to už by tou dobou taky nebyla pravda. Ano, udělal bych to proto, že ti dva by chtěli vědět, jak na tom po útoku Naginiho jste, jenže já bych tam nešel zkontrolovat vás pro ně.“ Lapavý a škrcený nádech. „Šel bych tam pro sebe. Abych vám zase a znova mohl opakovat, jak šíleně vás nenávidím, abyste mi mohl říct, jak je to vzájemné, a abych se mohl vykoupat v tom, jaké žvásty to ve skutečnosti jsou. Protože bych tam byl, abych viděl, že jste v pořádku. A že mi pořád budete znepříjemňovat život. A že mi ho pořád budete zachraňovat kvůli mé matce.“ Sípavý nádech. „A abych se vás za dvacet let poté mohl zeptat: Tak PROČ jste tehdy riskoval JEJÍ ŽIVOT? A proč život její rodiny? Jak jste do toho mohl zaplést dítě?! A to vše jen proto, abych mohl doufat, jak bláhové!, že se za dalších třicet let dozvím odpověď. A odpovědi na další tisíce následujících otázek. Protože já je mám. Protože já chci vědět, proč jsem vám tak strašně ukradený. Protože chci vědět, proč zvítězili Smrtijedi a ne má matka. Protože se ptám proč. Protože potřebuji vědět, jestli jste opravdu tak slepý blázen a je to jen kvůli mému otci, anebo nenávidíte mě anebo jsem vám lhostejnější než odpadek na Piccadilly Circus… Já to vědět musím. A jestli chcete, abych si fakta o tak soukromých informacích hledal jinde… pak veškerá odpovědnost padá na vás,“ další hluboký nádech; dalece jsem se odtáhl. A sledoval ho, jak vstal, opřel se dlaněmi o stůl a naklonil se nade mě. Prohlížel si mě.

Nějak mi uvnitř hlavy začala klíčit myšlenka, že je Snape konsternovaný mým výstupem. Mimochodem – stačila i rozkvést.

„Jste domýšlivý, Pottere – vaše přítomnost u mého lůžka je a vždy byla žádaná stejně vroucně jako návrat Temného pána,“ odmlčel se a pokračoval, „a jste ještě nesnesitelnější, než když jste byl jen malý drzý spratek,“ mastné vlasy se mu zhouply do prostoru mezi námi, „zato máte stejně sebevražedné tendence, jako když jste strkal nos do věcí cizích tehdy. Užijte si to,“ narovnal se, podíval se na mě a já ještě netušil, co je to za pohled, ještě ne – blažené setiny sekund, „protože v tomto životě vám už nikdo krk nezachrání.“

Najednou mi to skrz clonu čehosi omamujícího a otupujícího došlo. Ten pohled… ten pohled byl horší než kterýkoli ze zastrašujících pohledů, které na mě kdy použil ve škole. A ten pohled potvrzoval Brumbálovu nespornou genialitu, především v oblasti, která byla temnější a bolavější než mohla jakákoli nenávist být. A byla to lhostejnost, to, co se v těch očích otřelo o mou osobu, a byla to naprostá pravdivost nejen jeho slov, ale i jejich významu. Ano, pochopil jsem.

Pochopil jsem, že přestala působit síla, která jediná nás dokázala udržet pod tou samou střechou pohromadě.

Měla schopnost donutit nás nezavraždit se, tolerovat se a možná si tím nejpodivnějším způsobem důvěřovat. Přinutila ho chovat se na jeho standardy slušně, dokonce se o mě zajímat, když jsem skončil na ošetřovně nebo o mě měla strach. Zjevně ale nebyla dost silná – a nic být nemohlo, jak jsem později pochopil – aby Snape projevil stejný zájem v době míru, když jeho intervence do mého života nebyla (zdánlivě) potřebná.

Ta síla už se nevrátí.

Tehdy to nebylo a nezáleželo jen na nás dvou; takže bylo jedno, že se nemůžeme vystát, dokud jsme byli „na jedné lodi“ – kdyby někdo zradil; kdybych udělal pitomost a vrhnul se Voldemortovi do náruče; kdyby cokoli nevyšlo; kdyby to byla lež – protože jsme byli součástí vyšší hierarchie, protože za války jeden doplňoval druhého a protože jsme se navzájem opravovali a kryli a pomáhali si…

Protože věci byly jinak.

Protože kdyby něco…

 

Protože Brumbál.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

Q: Nebo už nebude další? A: Bude.

Q: „Pomsta? Severusova pomsta? Za to, že Harry někam (taky!?) nepřišel? Tedy... abych se přiznala, tak příliš nevím, o čem je řeč :-) … Kam měl tedy Harry přijít? Severus za ním nepřišel do nemocnice. Přesněji – Harry si to myslí. Ale Harry? A co vůbec mělo představovat tu pomstu? Že mu nedal vědět, že se zavírá?“

A: Harry přeci nepřišel k Mungovi po útoku Naginiho… poté, co zvolal, že Severus je naživu, když ho odnášeli na nosítkách – pamatujete? A poznámka – nebyl ani u jeho zatýkání. Holt vše se stihnout nedá. :) Harry – a ne že by tomu nějak zvlášť věřil – tím spíš naznačil, že je otevřen komunikaci a že ho to, že se Snape nezajímal, mrzelo. A nechtěl (a to byl bod, na kterém jsem se zasekla u předchozích verzí) to Severusovi vyloženě vyčítat. Popasoval se s tím a nadnesl to. A chtěl reakci – které se mu… no… já nevím – dostalo se mu jí? Já myslím, že nikoli. :)

Q: „Severus se na Harryho zlobí, že? Je na něj naštvaný, protože se před ním tak moc „odhalil“? Kvůli těm vzpomínkám? (Vždyť když si vezmeme, jak vyváděl, když Harry zahlédl jen jedinou vzpomínku z jeho minulosti...) Připadá mi, jako by se přes to nedokázal přenést. Jako by se nechtěl vzdát té své zažité pozice zatrpklého bastarda :-) Nejspíš totiž nepočítal s tím, že přežije a bude muset čelit následkům :-)“

A: V jednom se mýlíš, v jednom máš pravdu, jedno jsi uhodla dopředu, pro jedno máme se Severusem neutrální názor. Ale pořadí neprozradím. Promiň, Mari. :)

„Q“: „Nebyla jsme si jistá, jestli jednotlivé kapitoly chápat jako zhmotnění tvých útržkovitých představ (hm… Nějak mě nenapadl výraz, vyjadřijící proměnu myšlenky v písmo – zliterovatění?), které ze sebe musíš dostat, nebo jestli se jedná o více či méně časově vzdálené útržky jediného příběhu.“

A: Zodpovědně říkám, že správně je sice obojí, nicméně (:D) to jsou „více či méně časově vzdálené útržky jediného příběhu“.

Q: „Jako by mu narostla třetí hlava, na které by měl umyté vlasy.“ - a na té druhé je prosím CO? A: Promiňte… na té druhé hlavě byl klon té první. I s mastnými vlasy.

 

N: Těším se na vaše teorie i otázky k tomu, co jste nepochopily… (Mimo smyslu povídky. :D To až na konci, prosím.)

Mimochodem – děkuji za Vaše laskavé (ne)svolení používat citace z Vašich komentářů. :) Kdyby něco – dejte vědět. Smažu to… Kdyby nic – pokud si vzpomenu – poděkuji na konci pokusu.

07.05.2011 00:10:06
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one