Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Není nad rady, které neposlechneme.

„Harry?“ Harry sebou trhl a vzhlédl. Hermionin starostlivý obličej se nad ním vznášel jako přízrak.

„Měl by sis dát oraz,“ Ron si sedl naproti a Hermiona se usadila vedle něj. „Víc informací na ministerstvu prostě není, Harry.“

Harry se s nadějí podíval na Hermionu: „Ani v knihovně,“ zavrtěla Hermiona nešťastně hlavou a položila ruku na Harryho.

„Vy dva jste vážně ujetí s těmi knihami…“ prohlásil Ron a natáhl se pro vánočku s jamem.

„Takže víme, že byla Eileen čistokrevná čarodějka, otec že byl ubožák a o Snapeovi víme spousty užitečných žvástů z bestselleru Holoubkové. Ale nejsme schopni zjistit nic víc. Jak to? Jak je to možné?!“

„Ale no tak, víme toho přece víc…“ snažila se ho povzbudit Hermiona.

„Pravda, víme, že se stal Smrtijedem, když dokončil školu, a že se stal špehem asi v době, kdy jsem se já narodil. Má nechutnou zálibu v ponižování a mstění, učil v Bradavicích čtrnáct let lektvary, jeden rok obranu a jeden rok tam řediteloval, vybral si špatné kamarádíčky a je kmotr člověka, který o něm vlastně nic neví. Ty brďo, nápor těch informací jsem skoro neunesl.“

„Nebuď takový,“ napomenula ho Hermiona a ruku stáhla, aby si mohla začít hrát s nehtem na palci. „Sám víš nejlíp, jak moc si Snape umí krýt záda.“

„Proč si myslíš, že to vím nejlíp?“ zvedl Harry oči.

Hermiona se pousmála: „Víš, Harry, znám tě už nějaký ten pátek, takže poznám, když mi něco zatajíš.“

Ron se napřímil na židli a sledoval Harryho nechápavě-vyděšený pohled spolu s Hermioniným opatrným uklidňováním.

„A nemusím být zrovna génius, abych si po čase dala dohromady, koho se to zatajování týká. A chci tím říct…“ nadechla se, než jí Harry začal cokoli vysvětlovat nebo vymlouvat, „že pokud ze všech lidí na světě Severus Snape právě tebe přiměl mlčet – řekněme, že to dost vypoví o jeho schopnostech informace tajit. A věř mi, Harry – měl jsi tisíc příležitostí, ale ani jednou jsi nám neřekl, co ses o něm přesně dozvěděl. Ani když jsi ho považoval za vraha Brumbála, ani když se stal ředitelem Bradavic.“

Harry zůstal v šoku sledovat své dva přátele, kteří tím údajně ani jeden nebyli znepokojeni. Takže to byla nevyslovená dohoda mlčenlivosti? O tom tématu, které Harry „nesměl nikomu říct“?

Nějak postupně mu začalo docházet, že nejen že zůstal mlčet o vzpomínkách, které viděl, když se mu náhodou podařilo ubránit před Snapeovým nitrozpytem, nejen že nemluvil o vzpomínkách, které získal slíděním v myslánce… ne, Harry, když svým přátelům vysvětloval, co se dělo a proč se dělo v Bitvě o Bradavice, když jim zmiňoval, co za vzpomínky mu Snape dal, nějak se mu podařilo vynechat z toho Snapea samotného až na jedinou věc – a to byl důvod, proč mu tak nezpochybnitelně věřil Brumbál a proč mu tedy věří i on, Harry. A, ano, budiž, z rozhovorů zcela evidentně vypozorovali, že Harry ví, že Snapeův otec nebyl svatoušek a měl k němu hodně daleko, ale nějak se mu podařilo nezmínit, odkud ty informace má. Ačkoli to bylo, jak právě Hermiona řekla, domyslitelné.

„Netvař se tak, kamaráde,“ poplácal ho Ron po rameni, „to bychom museli být slepí, abychom si ničeho nevšimli.“

Příliv vděčnosti, který se přes něj zrádně přehnal, Harry nějak nedokázal potlačit; po pravdě se ani nesnažil. Měl totiž báječné přátele…

„Au!“ Až teď si všiml, jak se Hermiona na Rona mračí. „No dobře – ale kdybys mě na to neupozornila, všimnul bych si.“ Hermiona ho sjela pobaveně-pohrdavým pohledem. „Všimnul!“ bránil se Ron. „Možná později, ale přece…“

„Mám vynikající kamarády,“ prohlásil Harry s nesmazatelným šklebem.

„Nesnaž se to zamluvit,“ obrátil se na něj Ron, „jednou to z tebe dostaneme. Jasné?“

Bylo jasně znát, že se Harry snaží přebojovat deroucí se úsměv: „Naprosto.“

„Chtělo by to malilinkatý famfrpálový zápas…“ nadhodil Ron.

„Copak ses zbláznil, Ronalde?“ okřikla ho Hermiona ihned. „Harry má přísný zákaz…“

„Ale Hermi…“ použil Ron chlácholivý hlas, „vždyť já bych ho nezabil,“ a otočil se na Harryho s řádným Weasleyovským úsměvem, „jen zmrzačil.“

Harry mu ho vrátil, když Hermiona užuž vzdychala, odhodlána zabránit následujícímu vlastním tělem.

„Ani nevíš, jak bych rád…“ předešel ji Harry dřív, než si stačila ublížit – nebo hůř, jejími slovy, jim. „Neletěl jsem už věky,“ obrátil se Harry na Rona, „ale nejde to. Hermiona má dnes pravdu.“

„Jak to myslíš – dnes?!“ ozvala se husa. „Já mám…“

„Vždycky pravdu,“ předběhli ji unisono Ron s Harrym.

Na tváři jí naskákaly růžové flíčky: „To jsem neřekla.“

„My víme,“ poplácal ji Harry chlácholivě po ruce, a zatahal ji, aby se zas posadila.

„Jen si to myslíš,“ prohlásil Ron. A Harry – ač se snažil, opravdu – nezabránil Hermioně popadnout to první, co měla při ruce (Merlinu díky za periodika Jinotaje) a nezastavil ji, když Rona pořádně majzla po hlavě.

„To bolelo,“ ohradil se Ron a ohmatával si počínající fiktivní bouli.

„To ti patří,“ řekla Hermiona se zadostiučiněním, když se vítězoslavně posadila. „Nechtěl jsi mimochodem jít létat?“

„Když jsi mi zablokovala protihráče?“ zareptal mrzutě Ron.

Hermiona znovunabyla dobrou náladu; nejspíš proto řekla: „Nebude tak zle. Třeba…“

„Nikdo není doma. Leda by sis zahrála se mnou,“ navrhl Ron nadějně. Podíval se rozzářeně Hermioně do obličeje a schlíple dodal: „Tak nic.“

„Pojďme aspoň na zahradu,“ řekl Harry a shrábl všechny knihy ze stolu. Přičemž je na druhý položil a opět otevřel.

Ron se ještě motal v kuchyni, když k němu Hermiona přišla: „Harry… já vím, že to, co teď řeknu, se ti asi nebude líbit…“

„Ne!“ vykřikl šeptem okamžitě a oba se ohlédli na nic netušícího, živiny lovícího Rona.

„Ani pokud měl pravdu?“ naléhala Hermiona.

„Copak to nechápeš?“ zeptal se Harry zoufale a zase se ohlédl na Rona. „Tudy cesta nevede. Zkoušel jsem to. Merlin ví, že jo, pokud to Snape nepřizná – nemůžu, nebudu a nechci za ním dolézat.“

Ani pokud je to jediná možnost?“ zašeptala Hermiona naléhavě.

„O čem si to šuškáte?“ spadl do konverzace Ron doslova jako bomba.

„To nic!“ odskočili od sebe a posadili se, každý se díval úplně jinam, jen Ron zmateně přeskakoval z jednoho na druhého pohledem.

Jídlo položil na stůl a uchechtnul se: „Jeden by myslel, že mě spolu podvádíte.“

Když oba škubli hlavou jeho směrem, Ron sytě zrudnul a řekl: „Pardon – vtípek.“

„Ty máš ale hloupé vtipy, Ronalde – kde k nim chodíš?!“ vyskočila Hermiona podrážděně z křesla a odešla na procházku.

„Co jí je?“ kývl Ron hlavou směrem k vzdalující se Hermionině hřívě.

„Co asi?“ zeptal se Harry dotčeně.

„A co je s tebou?! Při Merlinových fuse…“

„Byl to idiotský vtip, Rone – zvlášť po tom, co víme, jak jsi na mě žárlil. Vážně si myslíš, že je jí to jedno?“

„Ale vždyť… To JÁ žárlil, a ne ona…“

Harry pozvedl obě obočí a sklonil se nad knihou: „Tak to si jenom myslíš.“

„Cos tím chtěl…?!“

„Šestý ročník, Rone…“ vzhlédl od knihy a upřeně se na Rona zadíval, „ona ví, jaké to je – žárlit. A nechce to mezi vámi pokazit. A ještě míň chce, aby tě něco trápilo. Aby tě tohle trápilo. Zkrátka ví, jaké to je. A tyto tipy se jí zcela pochopitelně nelíbí.“

Ron se zachmuřil a mezi obočím se mu utvořila vráska: „Páni,“ řekl potom, „jak tohle všechno víš?“

A Harry s úsměvem odvětil: „Nemusíme tě podvádět, abychom spolu mluvili.“

Ron se smutně podíval na jídlo na stole: „Asi bych…“

„Běž,“ přikývl Harry, a až když byl Ron pár kroků od něj, dravě vycenil zuby a zavolal, „a neboj, nesním ti to.“

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N: Mnoho z vás mělo u minulé kapitoly pravdu. Část vidíte zde, část v příští kapitole, tuším. Šikulky. :) Pro věrné komentující…

13.05.2011 19:49:51
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one