Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


22) Když se to nepočítá

Není moudré záviset na slovíčkách vyslechnutých skrz dveře.

„Zvaž to,“ řekla Hermiona zničehonic jednoho odpoledne, když byl Ron na míle vzdálený (hádal se s bratry v obýváku ohledně famfrpálu). „Nikdo přece neříká, že za ním musíš dolézat, Harry.“

„Jak ho mám podle tebe tedy přimět, aby mluvil?“

„Co výměnný obchod?“

„Jako že bych mu nabídl vzpomínky na Marge za jeho vzpomínky na mou matku? To těžko.“

Hermiona se opřela bradou o ruce: „Jistě – to je nesmyslná nabídka. Ale něco tady být musí,“ a čelo se jí zvlnilo soustředěním.

„Věř, že není. Ne, pokud jsem mu tak ukradený, jak se tváří.“

Hermionina ústa zvlnil prázdný úšklebek, který se ztratil tak rychle, jako se zformoval: „A Brumbála už ses ptal?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Harry a přestal umývat nádobí, takže voda tekla volným pádem do kanálu.

„Myslím tím… když jsi byl u McGonagallové, zeptal ses Brumbálova obrazu, že ano?“ nedala nic znát, ale Harry na ní poznal, že se jen taktak drží klidného tónu a nepřejde do netrpělivého.

„To mě nenapadlo,“ přiznal Harry a vrátil se k umývání nádobí.

„Harry Jamesi Pottere!“ rozčilila se.

„No co?“ bránil se Harry. „Každý nemůže být tak chytrý a důvtipný jako ty. A beztak,“ a zase se odvrátil od vody, „pokud něco ví a Snape s ním mluvil… při nejlepším mě pošle za Snapem tak jako všichni.“

Hermiona zavrtěla hlavou: „Ale nezkusil jsi to. A navíc,“ řekla a narovnala se na židli, „pokud by to udělal, jsem jedině pro.“

„Ty to nechápeš,“ vrátil se Harry k umývání nádobí, aby za pět sekund nebohou vodu zastavil a otočil se k Hermioně čelem, „když jsem byl s Malfoyem, přemohla mě obrovská, strašná, neúnosná chuť ptát se ho na osobní otázky ohledně Snapea. A, do háje, já vím, že jsem Snapea varoval a řekl mu, že mi buď má odpovědět, nebo nést následky za to, že se budu ptát jiných. Ale já si tam zkrátka uvědomil, že se na to nemůžu Malfoye ptát, že to nejde, že je to opravdu příliš soukromé a osobní a já nevím co a… já nemohl. Chápeš? Nemohl jsem se ho ptát. Ne tak, jak jsem chtěl. Došlo mi, že bych se takhle nemohl ptát nikoho. Nikoho kromě Snapea. To je to jediné, co mi všechen čas strávený nad pátráním po informacích o něm a jeho minulosti a minulosti mých rodičů dal,“ hodil houbou na dřez. Hermiona přikývla a čekala. A Harry se nadechl, aby dokončil myšlenku: „Jenže právě jeho se zeptat neumím.“

Hermiona vstala, v obličeji smutná, přišla k Harrymu a objala ho.

Harry jí objetí vrátil a zamumlal do jejího ramena: „Myslíš, že to věděl?“

„Co?“ zeptala se tenkým hláskem. „Co jestli věděl?“

„Že se nikoho dalšího nezeptám tak, jak jsem chtěl? Že se nic nedozvím a že se nezeptám… správně… nebo jak to říct?“

„Och Harry,“ odtáhla se, sklopila Harryho hlavu a políbila ho odhodlaně na čelo, ale když se odtáhla podruhé, její tvář byla plná lítosti, „to opravdu nevím.“

Harry přikývl: „Když jsem mu to říkal, myslel jsem to vážně,“ řekl, „byl jsem přesvědčený, že najdu sílu a povolám vztek a budu moct ty užírající otázky vychrlit. Já tomu věřil. Já to věděl. Přesto když jsem je začal pokládat… nemohl jsem. Nemohl jsem se zeptat na soukromější otázku než: „Měl z něčeho známku nad očekávání, pane profesore?“ a Malfoye: „Proč se stal Smrtijedem?“… a věděl jsem, že odpovědi budou naprosto… na nic. I kdyby mi je dali. Nebyl by to totiž jeho úhel pohledu,“ opřel se o dřez a nechal vodu s nezájmem prosakovat do oblečení. „Tak mě napadlo, že když jsem mu to říkal, on věděl, že to neudělám. Třeba proto, že na to nemám. Nebo že to říkám ze vzteku. Ale nevím, jestli tohle všechno není tak, že tomu jen chci věřit. Že ve skutečnosti je to třeba daleko prozaičtější a on mi říkal to, co pravda je – že je mu to jedno. Nevím. Já nevím. Mám věřit, že mě zná líp, než se znám sám, nebo mám předpokládat, že si vše jen vymýšlím, protože to je to, čemu chci věřit?“

Ale Hermiona se na něj jen dívala a odpověď nepřicházela, ani když hlasy z obývacího pokoje sílily, ani když ustávaly.

„Mrzí mě to,“ řekla Hermiona prostě a přešla ke zbytku nádobí. Mávla hůlkou, čímž ho vysušila a uklidila.

Harry přikývl: „Tak rád bych věřil, že to vše je jen Snapeova zkouška, aby si ověřil, jak moc o ty informace stojím. Jenže to je Brumbálův, ne Snapeův styl. Nevím… Vážně nevím, čemu věřit.“

Hermiona ho pohladila po ruce a poplácala po rameni: „Tak jdi,“ řekla a vzala sušenky ze stolu, „já tě u nich omluvím.“

Harry se pousmál a věnoval dívce před sebou jeden ze srdce vděčný úsměv.

Věděl, že touto dobou Minerva McGonagallová v ředitelně nebývá. Takže když vhodil letax a zavolal: „Paní ředitelko?“, směřoval jeho hlas do kabinetu přeměňování.

„Děje se něco, pane Pottere?“ ozval se okamžitě ustaraný hlas.

„Můžu?“ řekl Harry a mezi souhlasným přikývnutím a Harryho oklepáváním popela na rohoži uběhlo sotva pár vteřin.

„Nic se neděje, paní profesorko,“ uklidňoval ji okamžitě Harry z očí do očí.

„Výtečně. Alespoň že vy jste v pořádku,“ řekla a zapsala cosi do papíru.

„Mohu vám pomoci?“ zeptal se Harry.

Minerva vzhlédla a energicky řekla: „Můžete mě nezdržovat. Potřeboval jste něco?“

„Promluvit si s Brumbálovým portrétem,“ přikývl Harry.

Minerva se na Harryho podívala, otevřela šuplík, zavřela šuplík a řekla: „Cestu znáte. Omlouvám se, že vás nedoprovodím.“

„Děkuji,“ otočil se Harry a mířil ke dveřím, když zaslechl něco, co ho na okamžik zastavilo.

„A zaklepejte. Dnes už jste jeho druhý návštěvník a Severus obvykle nerad překvapení.“

Harry si to hradem hasil jako žíznivá čára, moc nevnímal, koho pozdravil a koho ignoroval. Věděl, že potkat se zase se Snapem mu moc nepomůže – že mu nebude chtít cokoli říct, nebo že ho nijak neobměkčí. Přesto… ho chtěl zastihnout.

A tak se, nevěděl jak, což se mu v posledních týdnech stávalo často, ocitl přede dveřmi ředitelny. Dveřmi, které byly pootevřené. Nemínil poslouchat, když zahlédl, že se Brumbál a Snape o něčem baví, ale jeho snaha zaklepat či se jinak ozvat byla zmařena, když zaslechl něco, co zastavilo jeho vážně míněný pokus.

„…zase Potter.“

„Co je s Harrym?“ zeptal se obraz klidně a vševědoucně. „Doufám, že se mu nic nestalo“

„S tím jeho protivným štěstím?“ vyprskl Snape znechuceně. „Jak by mohlo? Ne… jen se snaží zjistit o mně informace.“

„No výborně,“ řekl Brumbál nadšeně. „Konečně přišla vaše šance promluvit si s tím chlapcem, Severusi.“

„Nechci si promluvit,“ uvědomil ho Snape. „Chci, aby mi dal jednou pro vždy pokoj. Zasloužím si ho.“

Brumbál se zamračil: „Tváříte se stejně jako před třiceti lety. Jako že víte vše nejlépe, pro vše máte důvod a všichni jsou k vám nespravedliví. Jenže se mýlíte. Copak jste si s ním ještě nepromluvil?“ podivil se.

„Jste hluchý?“ zeptal se Snape vražedným hlasem. „Nechci si s ním promluvit.“

„Copak jste ho nechal v tom myslet si, že ho nenávidíte?“

„Viděl mé vzpomínky,“ byla jeho odpověď. Patrně vše vysvětlující.

„Zjevně jste nic nepochopil. Především Nebelvíry ne. Copak ho vážně nenávidíte?“ zeptal se smutně. A tišeji, unaveně dodal: „Copak tomu vážně stále věříte?“

Ale Snape mlčel. A Brumbálův výraz tuhl, až se stal docela tvrdým, nesmlouvavým: „Jestli je zloba a vztek na nesprávnou osobu to, co vás naplňuje, Severusi, dělejte, jak myslíte.“

„Copak to nechápete?! On se mi plete do života. A já ho v něm nechci! Zařiďte, aby se už neptal. Jakkoli. I lží…“

„To neudělám, zvlášť když si myslím, že on má pravdu a vy se mýlíte,“ Brumbál se na chvíli odmlčel a v pracovně zavládlo ticho. Pak se nadechl a odhodlaně pokračoval: „Tím spíš, že jednu lež jsem kvůli vám ukrýval hodně dlouho. A dodnes si myslím, že by bylo víc k užitku, kdybych vás neposlechl a vyšel s pravdou ven. Jen považte, kolik komplikací by nám to ušetřilo, kdybych Harrymu směl říct pravdu o tom, že vím, že jste vůči mně loajální…“

„Co má tento monolog znamenat? Chcete mi snad poradit, abych se s ním spřátelíčkoval?!“ Snapeova kyselost se Brumbála evidentně nedotkla.

Ba naopak – narovnal a posunul si půlměsícové brýle na nose; vypadalo to tak netypicky přísně: „Tak ho dál ignorujte spolu s mými radami – mně je to jedno. Vy jste živý a dospělý a dokonale schopný rozhodnout se, zdali se vám s tím dobře žije, tím spíš jestli se vám s tím bude jednoho dne dobře odcházet.“

„Měl jsem být dávno mrtvý,“ pronesl pohrdavě Snape.

„Ano,“ ozvalo se po chvíli nenadšeně, káravě, hněvivě až zklamaně, „to by bylo nepochybně mnohem snazší.“ A oproti předešlé přísnosti toto vypadalo spíš rezignovaně.

„Jste ke mně neobyčejně tvrdý, víte to?“ vzhlédl Snape po dalším krátkém mlčení.

Brumbál pokrčil rameny: „Mnohé od vás očekávám. Navíc,“ a jeho obraz rozjasnily jiskřičky v očích, „nic míň byste nepřijal. Oh, Harry!“ zvolal náhle Brumbál, až sebou Harry trhl a viděl, že Snape taky, ale s tím rozdílem, že to zamaskoval otočkou. „Moc rád tě vidím. Co tě ke mně přivádí?“

Než Harry stihl byť pozdravit, Snape vystřelil ke dveřím, věnoval Harryho osobě nepěkný hodnotící pohled, a když ho míjel, sykl: „Je zjevně pošetilostí očekávat od vás respekt k mým rozhovorům s druhými, když k mému soukromí ho nemáte,“ jeho plášť se Harrymu otřel o lýtka, když kolem něj vlál v dál. Když se za ním otočil, spatřil už jen netopýra letícího dveřmi.

Otočil se a pokorně zvedl hlavu, aby se střetl s pohledem ředitele.

„Obávám se, chlapče,“ a svůj výrok zpečetil karamelou, „že víc ti nemohu pomoci.“

Skvělý způsob jak někoho vyhodit, pomyslel si Harry, taky to někdy musím zkusit.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N: Doufám, že vám ostatní postavy moc nepřekáží. Oproti dvaceti kapitolám mám ve wordu nějakých 34 stránek. (Jen.) A pánové se ještě ani nedostali k řádné konfrontaci. Ještě se toho spoustu nestalo, ačkoli čas ubíhá měsíčními skoky. Čímž chci říct… je předčasné kteroukoli postavu vyškrtnout.

Dík Mari, yellow, POPO, larkinh, Salazaret, will.greenowl za komentáře.

P.S. Pokud budete mít pocit, že jsem napsala, že se něco stalo, a ono se to nestalo (v kánonu) a vy to víte, prosím, varujte mě. Ale ano, myslím, že jsem si na to dávala pozor a ne, myslím, že Rowlingová nenechala Harryho prozradit Severusova tajemství. Což je… inspirující.

Yell, doufám, že na to nezapomenu, ale snad… jim to uklouzne. S tím, co mu bylo ukryto, a vy jste si mohly domyslet, mám plán.

Sal, ono se neděje nic. A děje se všechno. Znáš to, ne? :) A nemyslím, že plácáš nesmysly. Myslím, že to je komplikované. Myslím, že kdyby šlo v tuto chvíli jen o odpuštění, bylo by to… :D Zbytečně lehké. (Nevražděte.)

19.05.2011 17:06:33
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one