Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


24) Když jsem šťastný

Není nad spojenectví.

Náš svatební den… Oh, Merline. Byl úchvatný ve své křehkosti. A Ginny… Nikdy Gin nezapomenu, jak se zachovala. Být jí – a je štěstí, že nejsem – nebyl bych tak klidný. Ale ona i tehdy, tak jako mockrát poté, zachovala se úžasně trpělivě, čímž mě naprosto odzbrojila.

Byl jsem šťastný, teď to vím naprosto jistě, ale i slepý by viděl, jak moc jsem byl o svém svatebním dni neuhovený. Usmíval jsem se upřímně, ale mimo obřad si nejjasněji pamatuji výhled do krajiny.

A Ginny? Nechala mě, pokaždé s takovým smutným úsměvem opustila místo, kde jsem seděl, aby okouzlovala ostatní hosty. Když já se nebyl s to přemoci.

Provázely mě pohledy – vyčítavý od Molly a Artura, zvědavý Minervin… několik vražedných od jejích bratrů.

Občas bych se rád vrátil zpátky a dal si facku. Nebo si, zaťatou pěstí, s gustem vrazil. Abych se vzpamatoval. Abych si uvědomil. Aby mi to došlo.

„Cože jsi?!“ zakřičel Ron, až zčervenal. Někteří se po nás otočili a tak jsem raději vstal od stolu a zatáhl ho dál od lidí.

„Rone, prosím…“

„Tys šel za tou fretkou?!“ nenechal se odbýt. „Proč jsi šel za tou fretkou?!“ Proč jsem mu to přiznával??? Dnes?! „Copak není už dost bláznivé, že hledáš očividně nenalezitelné, neexistující informace o Snapeovi – zrovna Snapeovi?! Ty musíš ještě dolézat za Malfoyem?!“ rozčiloval se a byl k neutišení. Oh, chápu… už si vzpomínám. Já se nepřiznal. Já se podřekl.

„Uvědom si, prosím, že tvá a má nevraživost vůči Malfoyovi je něco trochu jiného,“ řekl jsem mu a pustil jeho předloktí.

„Jo – JÁ bych za ním nešel,“ a nasadil zuřivé tempo tam a zpět. Chápu ho – být Ginny má sestra a být já na její svatbě, taky se zeptám ženicha, proč nevypadá ani zbla nadšeně. Proč myšlenkami bloudí jinde. A pokud by odpověď zněla: Protože nepřišel… Dobrá, existují i horší odpovědi. Koneckonců Ron se mnou byl, když jsem se choval jako blázen předchozí měsíce. Takže ví, že to nemá souvislost s Ginny. A přesto kdyby chtěl učinit spravedlnosti zadost, což neudělal, pochopil bych to. Ne hned. Ale… pochopil. Takže že se zlosti zatarasily přední dveře a ona přišla, mohutnější, ze sklepa, je pochopitelné. Věděl jsem to. Ron si prostě nemůže pomoct. Nemůže Malfoyovi prominout. Ve skutečnosti toho udělal jmenovaný tolik, že se nemůžu divit absenci Ronovy snahy. Už tak byl snad zázrak, s jakým klidem bral Ron mou posedlost Snapem.

To, co ze mě vyšlo, bylo: „Ano – nešel bys za ním, protože urážel tvou rodinu a ty mu to nechceš odpustit. A protože nevěříš, že…“

„Hlavně nevyslovuj to slovo na zed končící totálním nesmyslem,“ otočil se na mě, v očích vztek.

„Chtěl jsem říct – nevěříš, že se poučil,“ řekl jsem smířlivě.

„Fajn. Na to ti řeknu tohle – on se nepoučí. Vždy námi bude pohrdat, a je jedno, jestli skrytě nebo veřejně. A vlastně nemůžu uvěřit, že ti to musím vysvětlovat,“ a nastala další vlna přecházení a ruměnce v obličeji.

Chvíli jsem ho opatrně pozoroval a pak jsem, co nejjemněji, řekl: „Nemusíš. Dokonce ti dávám za pravdu.“

„Takže je v pořádku, že námi pohrdá? A ty ho máš rád, protože ti jenom záviděl a snažil se tě odstranit, což ho přešlo – aspoň na oko?“ vybuchl znova Ron.

„Ne. Malfoy má své neměnné chyby. Původně jsem jen…“

„Co?“

„A vidíš?“ zastavil jsem tendenci vysvětlovat nanovo. „Přesně tohle je důvod, proč jsme ti mou návštěvu Malfoye zatajili. Vyvádíš,“ a vyváděl – nedalo se s ním o tom mluvit. Nedalo se mu vysvětlit, že jsem za ním šel kvůli Snapeovi; pro něj to prostě byla zrada. Informace odkudkoli – dokonce Snapea – přijal jako část mého každodenního bloudění. Ale Malfoye ne. Ne, toho nejspíš nikdy.

„A mám, do háje, důvod,“ zakřičel. Zamračil se, zatvářil, jako že polyká chuchvalec pavouků – ne jen odporný, ale i psychicky vypjatý úkol – a zamumlal: „No… jediné Malfoyovo štěstí je, že se tě nedotkl. Kdyby jo, byl by teď na cimpr campr.“

A problém s nálepkou Malfoy byl zase odsunut na neurčito. Dík Ronově nechuti hádat se na sestřině svatbě. Předpokládám, že do doby, než se zase půjdu Malfoye na něco zeptat.

Chvíli jsme se ještě bavili, než Ron dostal konečně dobrý nápad zatancovat si s Hermionou. Takže jsem zase začal uhýbat pohledem od hostů.

„Nechápu,“ řekla má žena a přisedla si ke mně, „jak jsi mohl George poslechnout.“

Otočil jsem se na ni, pousmál se a odvětil: „Neměl jsem na výběr.“

„Jistě že měl, Harry. Mohl jsi říct ne.“

„Ne. Protože jsem práci nehledal,“ namítl jsem.

„Nepotřebuješ pracovat…“ pokrčila vyrovnaně rameny.

„Ba právě naopak. Potřebuji. George měl naprostou pravdu,“ řekl jsem skálopevně.

Ginny se zamračila: „Je mi to líto,“ řekla pochvíli zdánlivě nesouvisející, avšak o to pravdivější větu. Zmateně jsem se na ni podíval, takže dodala: „Že nepřišel…“

Zrudl a zbledl jsem tak rychle, že to nemohlo být ani znát. Uvnitř mě naježil démonek chlupy a ta část, která vypelichala, vletěla do mých útrob, mozku a úst. Měl chmurné potěšení z toho, že některé věci ví, a že vyhrál nad nadějí – a protože pelichal, musel jsem mít to potěšení s ním: „Že tady nebude, bylo více než předpověditelné.“ Jak ironické. Hláška hodná jeho. Přesto mě to mrzí. Ač se v pěně jeho lektorování a jeho ironické pravdě čvachtám sebeochotněji. Některé věci prostě přenést přes srdce jako on nedovedu. Má smůla je, že Snape patří mezi ony věci.

Zjevně si ho idealizuji. Kdyby tomu tak nebylo, tu paralelu a tenkou stěnu mezi teorií a praxí bych si vážně užíval.

„Ale i tak jsi z toho smutný,“ řekla po chvíli pozorování a položila mi dlaň na rameno.

Do háje… zná mě moc dobře. Zamračil jsem se a sklopil jsem zrak k zemi.

„Stejně nechápu, jak jsi mohl kývnout na to, pracovat v Kejklích,“ Ginny vstala a její šaty zašustily, když odcházela. Ušetřila mě nutnosti odpovídat. Děkuji ti… Máš to u mě.

V pořadí třetí vyrušení z mého meditativního stavu (naprosto hnusné letargie) přinesla Minerva McGonagallová.

Stál jsem opřený o sloupek, díval se, jak mi nad hlavou uhání muchlorohý chropotal a tak mě zastihla naprosto nepřipraveného: „Krásná svatba,“ div že jsem nevyletěl z kůže, když mi položila ruku na rameno. Po mé reakci ji ohleduplně stáhla. Přísným pohledem sjela mě i Muchlu.

„Děkuji,“ odvětil jsem nápaditě.

Ředitelka přikývla; chvíli se se mnou dívala do krajiny, předstírala nenucenost (ne až tak neúspěšně), po kterémžto časovém intervalu se nadechla k otázce: „Četl jste dnes noviny?“

Vrhl jsem na ni pohled hladového štěněte zkrušeného nemocí a pípl jsem značně provinile: „Nečetl.“

McGonagallová, smilovavši se, řekla: „Pochopitelně. Má chyba. Kdo by ve svatební den četl noviny?“

Pocítil jsem provinění, že jsem nervóznější z člověka, který nepřišel, než ze svatby a ženy a nového života. A kupodivu se McGonagallová smilovala i tentokrát, vytahujíc z hábitu noviny s podivným Brumbálovským leskem v očích: „Pokud máte čas, počtěte si. Mohly by vás zajímat.“

Odešla.

Rozložil jsem noviny a seznal, že je neznám. Po nezbytném ohledání – bystrozorství se vám do žil nenávratně vlije – jsem zjistil, že jsou americké. Co dělá, pro Godrika, McGonagallová s americkým tiskem?

Teprve poté mě do očí udeřil titulek:

Udělení ocenění

Ocenění za třinácté využití dračí krve bylo dnes uděleno Severusi Snapeovi.

Severus Snape tak přebral žezlo zesnulého Brumbála.

Oh, Merline… pokračoval jsem ve čtení. Četl jsem a četl. A nevycházel z údivu. Jak o něm mluvili! Ne jako o zločinci, ne jako o hrdinovi, ale jako o zasloužilém, chytrém, zkušeném a nadaném lektvaristovi. S úctou, kterou si zaslouží. Ano, ten, kdo to psal, evidentně pociťoval úctu k tomu, co se Snapeovi podařilo. Nezabýval se záští ani nedůvěrou, které se v hojné míře dostávalo Snapeovi v rodné zemi.

Ucítil jsem, že se mi někdo opřel o bok a čte mi přes rameno. Ginny nakonec výdechla a šťastným, nadšeným, povzbudivým tónem prohlásila: „Tak vidíš. Měl důvod nepřijít.“

Nevím proč. Prostě jen něco v jejím hlase dalo za á na vědomí, že je potěšená Snapeovým úspěchem. Za bé je ráda za mě. Nechápal jsem to. A nevěděl jsem, co z toho pro mě znamená víc.

Zavyl jsem, otočil se a zabořil jí hlavu do klíční kosti: „Jsem takový pitomec. Mrzí mě to…“ objal jsem ji, zašeptal jsem jí do ramena a upřímně se zastyděl.

„To nic,“ usmála se Ginny, „už než jsem si tě brala, věděla jsem, že si beru i Snapea,“ usmála se a ušklíbla dohromady a pak se krásně rozesmála.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

 

A/N:

Q: Bude v povídce ještě někdy zmíněna ta její (Minervina) nabídka vůči Harrymu? (Mně to nedá spát :-) A: To je dobře a moc děkuji za připomenutí, Mari. Ano, ano! Blížíme se k tomu. (Jako ke všemu. Jen trpělivost… :))

Co do nelibosti vůči té a té zemi. Říkám vám rovnou: zabalte si to a odjeďte si s tím, kam libo. Nechci o tom nic slyšet.

Pokud chcete hlubší rozbor a v hlavě vám neodbytně duní: Próóóč?! (Amerika/Německo/Legoland/Neverland/Pluto…) Odpověď zní – ale Voldemort operoval v Anglii. A angličtí lidé Severuse odsoudili.

Mám tedy dát přednost lidem s předsudky, kteří dávají druhou šanci těžko? Vážně to chcete? Nebo mám dovolit jiné zemi, která je ochotná nechat člověka začít od nuly, která momentálně není v nabídce skoupá, aby Severuse prozatím „měla“? A Severusovi v Anglii dobře není, to vám garantuji.

 

To já jen aby řeč nestála… klidně si stěžujte a nemějte mě rády. :)

2. A/N:

Em… ve světle nových událostí očekávám, že se na mě spousta lidí sesype. Takže, průběžní čtenáři tohoto experimentu, vychutnejte si zřejmě poslední klidnou kapitolu, dokud ještě můžete. (A dokud mě ještě čtete.)

04.06.2011 16:38:40
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one