Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


A jak léta plynou…

Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, jak to vlastně mám. Ginny, McGonagallové, Ronovi a Hermioně… všem se to zdálo jednoznačné. Mně ne.

Bylo to jako včera, kdy jsem Albusovi vysvětloval, že se nebudu zlobit, když skončí ve Zmijozelu. James je občas… strašný. Neví, kdy přestat. A přece je v něm cosi kouzelně pobertovského. Něco, co Teddymu zkrátka chybělo. Jako Remusovi. Ach, Remusi… denně na tebe vzpomínám. Byl bys na Teddyho hrdý.

Nebylo to včera, kdy můj syn odjel a Lily se začala nudit. Můj syn je už dva měsíce úspěšným prvákem Nebelvíru. A mou hlavou už dva měsíce vrtají dvě věci. To, co jsem mu řekl na nástupišti. A to, co mi napsal druhý den Albus. Konkrétně post skriptum.

Jsem v Nebelvíru. Bradavice jsou úžasnější, než jsem si myslel. P.S. Mám na tebe jednu otázku ohledně mého jména.

A já se začal děsit… co mu kdo řekl? Co vyslechl? Co mu nažvanili? A jak to budu negovat?

Merline, člověk by nevěřil, že rodiče jsou z nástupu dětí do školy nervóznější než samy děti. Já věděl, že si s ním mám o tom promluvit pořádně, ještě než půjde do školy. Věděl jsem to. Ale když Albusovi se podařilo tak rychle dospět. Rychleji než jsem si s ním stačil promluvit.

Rychleji než uběhla doba od posledního setkání se Snapem. Protože i to mi připadá jako včera. Náhodně vyslechnutý rozhovor za dveřmi ředitelny. Brumbál dívající se na mě, jako bych měl cosi pochopit…

A Brumbál. Oh ano, Brumbál. Natrápil jsem se kvůli němu tolik… tak moc, že jsem se jednoho dne probudil a přestal na něj myslet. Což, když jsem si to o tři dny později uvědomil, byl šok. Nějak jsem přestal mít čas zaobírat se lidmi a věcmi, které už v mém životě nadále nebyly. Na to mě příliš vyčerpávali mí tři raraši.

Něco neuhasitelného z potřeby vědět ale zůstalo. Nejčastěji se to projevilo za večerů před krbem, kdy malí spali a já si povídal s Ginny. Nesčetněkrát jsme narazili na téma Bradavice a já nenuceně přešel k tématu Snape. Dokonce tak nenuceně, že to začalo být téma, na které se Ginny zeptala, když jsem se nezmínil sám.

Buďto jestli jsem Snapea neviděl u hrobu své matky, tu a tam jestli jsem o něm neslyšel od McGonagallové, anebo jestli jsem o něm nečetl v novinách. Ale nejčastější otázka zněla: „Tak? Byla na hrobu nová kytka?“ Zpočátku jsem odpovídal rozpačitě. Později převážně zklamaně. Ale občas, občas jsem se pousmál a přikývl.

Ani když nám porodila Ginny Lily, neměl jsem dost odvahy se jí na to zeptat. Teprve tyto prázdniny před Albusovým odjezdem jsem jí tu otázku položil. Což je až neuvěřitelné – protože já Ginny věřím. A věřím i jejímu soudu.

„Kdysi jsem vyslechl jeden rozhovor a chtěl bych… se tě na něco zeptat,“ řekl jsem váhavě a Ginny si poposedla na křesle a narovnala záda, patrně přebojovala Morfea.

„Ptej se.“

„Víš… když jsme se já, Hermiona a Ron schovávali před Voldemortem a ministerstvem… jednou v lese se nám podařilo vyslechnout utíkající skřety, kteří se bavili s Tedem a Deanem. Jejich historka se týkala Nebelvírova meče.“

Ginny už vůbec nevypadala ospale. Právě naopak – na její tváři bylo znát zvědavé zaujetí: „Vážně?“ dodala, když viděla, že se nejsem schopný rozhoupat.

Přikývl jsem a dodal: „Padla tam i zmínka o tom, že vás Snape dopadl a potrestal. Já…“ odvrátil jsem pohled a zhluboka se nadechl, „jaký Snape tehdy byl? A jak tě potrestal?“

Ginny mě sledovala. Dlouho. Obočí se jí stáhlo. Sklopila oči ke koberci a nic neříkala. Vrásky na čele vypovídaly o tom, jak usilovně přemýšlela. Zničehonic se hluboce nadechla: „Dobře. Něco ti povím. Vlastně,“ a rysy jí zjemnil úsměv, „říkala jsem si, proč ses mě na ten rok ještě nezeptal.“

„Nenašel jsem odvahu,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Chápu,“ přikývla jenom a rozhodně pokračovala. „Jeho chování k nám tehdy mohlo vypadat všelijak. Se sarkasmem a ironií nikdy nepřestal, ačkoli vypadal zaneprázdněněji a ztrhaněji než kdy předtím. Byl protivný a byl svým výsměchem mnohdy krutější než ty dvě karikatury profesorů. Ale už když mi bylo šestnáct, něco mi nesedělo. Ačkoli se urážkami nešetřilo a doba byla moc, moc zlá, nikdy se nikomu nic vážného nestalo, navzdory snahám jistých individuí. Ne, nemám Severuse Snapea nijak v lásce. Ani by o to nestál, jak ho znám. Ale po čase mi došlo, že kdyby se nechoval stejně jako Carowovi, ztratil by veškerou možnost ochraňovat Bradavice. A za to má mou úctu.“

Až nyní jsem si uvědomil, proč se na mě Ginny tak dlouho dívala. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem hluboce vydechl, a mé napjaté tělo si dovolilo uvolnit se, což jsem do té doby nepostřehl. Ona si uvědomovala, jak moc mi na její odpovědi záleží. A neshodila ho… Už jsem zmiňoval, že Gin miluji?

Přikývl jsem, avšak neodbytně padl můj dotaz: „Jak tě potrestal?“

„Harry,“ povzdechla Ginny, předklonila se a políbila mě na čelo. Proč se ke mně moje žena chová jako matka?!

„Chci znát pravdu,“ řekl jsem. „Po tom všem lhaní a mlžení chci vědět, co udělal.“

Pohladila mi tvář a shlížela na mě z křesla. Asi jsem seděl na tom koberci nějak roztomile, jinak si její něhu neumím vysvětlit.

„Ty chceš vědět, co udělal on, ale nechceš vědět, co jsme dělali my? To by bylo nejen neobjektivní. Harry – vždyť víš, jak se chová k tobě? Myslíš, že ocenil, když jsme mu projevovali otevřenou nevraživost a tobě se snažili pomáhat? Otevřeně jsme demonstrovali svou příslušnost k Brumbálově armádě? Navíc když jsme ho dostávali do nebezpečí? Kdy byl nucen nás potrestat takovým způsobem, aby neztratil pozici?“

Zamračil jsem se: „Ani to mu nedává právo…“

„Harry?“ přerušila mě. „Byl jsi tak strašně daleko… nevíš. Prosím, neptej se mě.“

„Ale…“

Jenže Ginny zavrtěla hlavou a usmála se a já věděl, že jsem prohrál.

Někdy předtím jsme se bavili o tom, jak zjistila, že pátrám po informacích o rodičích, o mé snaze dozvědět se něco o Snapeovi. Zasmála se a zeptala se, jestli se domnívám, že je hluchá, slepá, němá a hloupá k tomu. Když měla trochu povídavější náladu, svěřila se mi s dlouhými minutami, které strávila za dveřmi, když byla ještě v sedmém ručníku.

„Ty tvé knihy, skelný nebo naopak horečnatý výraz, neustálé spojování se krbem třeba s profesorkou McGonagallovou… Harry! Pro Merlina! Vždyť to bylo nepřehlédnutelné.“

A jednou mi vyprávěla, jak po rozhovoru s Ronem sešla dolů a já jsem údajně hleděl do stolu s naprosto zoufalým výrazem naplněným bezmocí: „A tehdy jsem si o tobě řekla – tak já ho beru i s tím umaštěným mizerou.“ Řekla mi, že: „Byla jsem schopná v tu chvíli přemýšlet i o tom, že se ve Snapeovi všichni mýlíme a že je to dobrý člověk. To díky tvému jedinému pohledu do stolu. Nebo bych si měla pořídit brýle a za vše může ta zpropadená svíčka. Co myslíš?“ a zvonivě se rozesmála. Tak se uměla smát jen ona.

Takže… téma Snape jsem nezadusil úplně. Jen jsem se mu už nevěnoval tolik jako dřív. Nebylo kde čerpat nové informace. Po Snapeovi jako by se slehla zem. Takže jsem neměl čím přiživovat zvědavost. Na koho útočit. Koho se na něj ptát. Zjistil jsem, že lidé jsou neochotní poskytovat mi informace o něm, ať to bylo z jakýchkoli důvodů, které byly více osobní.

A zjistil jsem, že jsem neochotný ony informace zjišťovat odjinud než od něj. A to poznání, ač trpké, bylo toho dne definitivní.

Vrátil jsem knížky, přestal jsem se na něj ptát, přestal jsem o něm hovořit. Dokonce i s Ronem a Hermionou.

V té době, v té mezní době přechodu, byla mým přístavem jen a jenom Ginny. Nakonec jsem už ani ji neobtěžoval svou zvědavostí.

Až do předminulého roku.

Přišel jsem z banky – mé nové zaměstnání, o které se mi postaral Bill (nějak se mu Georgeův nápad s Kejklemi nepozdával a Arturovi s Molly taky ne). Přišel jsem domů, děti nikde a Ginny mi povídá: „Jak ses měl? Šlo vše dobře? Máš nějaké novinky? Já ano – mluvila jsem s McGonagallovou. Snape se vrátil…“

Kupodivu mě tato informace přinutila k mlčení ještě zarytějšímu než kdy dřív. A možnostem potkat se s ním jsem se obloukem vyhýbal. Což nebylo těžké. Nezkřížil mi cestu a ani já ji nezkřížil jemu.

Takže se tážu sám sebe, proč zrovna teď musel Al přijít se Severusem Snapem? Proč JÁ musel přijít se Severusem Snapem?

Och ano, všichni kolem mě měli jasno… prostě jsem Snapem posedlý a zbožňuji ho a vše bych mu odpustil a na kolenou se mu omluvil za svého otce i za sebe, kdyby na to přišlo. Dle jejich mínění jsem najednou začal Snapea mít rád.

Jenže tak to není, tedy já si to nemyslím. To, co mě ničí, jsou záležitosti, které zůstávají Snapeovou odtažitostí nedořešené.

Všichni měli jasno. Proč já jsem tak jasno mít nedokázal? Proč jsem nevěděl, co udělám, až ho zase jednou potkám?

Zrovna jsem vážně zvažoval, že se Ginny půjdu znova zeptat na její šestý ročník, když mi v tom zabránilo prudké vzplanutí krbu.

„Harry!“ zakřičel kdosi.

Ohlédl jsem se a zamračil: „Paní ředitelko?“ zeptal jsem se omámeně; aniž jsem věděl, co přijde, měl jsem špatný pocit.

Mezitím stihly Lily a Ginny přiběhnout do obýváku; hlas ředitelky a profesorky se nezapře – schopnost překřičet davy studentů dělá s hlasem zázraky.

„Přijďte rychle k Mungovi. Jedná se o Jamese.“

„Cože?“ zeptala se nechápavě Ginny; sám jsem její slabý hlas a pobledlou tvář vnímal jen z dálky.

„Byl otráven,“ a ředitelka zmizela.

Převrhl jsem křeslo, na kterém jsem seděl a (ne)četl noviny, jak rychle jsem vstal, třemi skoky jsem byl u krbu a házel do něj letaxový prášek, na rtech místo určení.

James. Otrava. Mung.

Jediná tři slova, za kterými se skrýval celý svět, aniž jsem si to uvědomoval. Můj svět. Životně důležitý svět.

Před tím, než mě pohltily plameny, uvědomil jsem si, že za sebou nechávám dceru a ženu. A nebyl jsem s to cítit nad tím lítost nebo se nad tím byť i jen pozastavit.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

Dodatečně: Q: Severus se na fotografii usmívá? Kdo mu co udělal, aby ho tak nejenom uviděl, ale i vyfotil? (Když mu zazlívám) A: Ne Severus Snape, Fred Weasley se tam usmívá.

Q: A Harry umí španělsky? Podle mě má magie mnohem větší tradici v Jižní Americe než v Severní. A: Nepochybně tomu tak bude, když to říkáš. Nicméně si nedovedu hrdé Američany představit bez čarodějnické školy (budiž, na severu i na jihu).

Severus byl v USA, ovládat cizí jazyk nepotřeboval.

A/N: Děkuji vám za Ameriku, Mari patří můj dík na entou za pomoc při hledání překlepů a gramatických chyb.

A-SISI gratuluji k úspěšným státnicím.

08.06.2011 17:59:07
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one