Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


…protože dokážete si ho představit v této situaci jinak než zrovna takhle? Pokud ano, gratulujte vaší fantazii.

Šest léčitelů vyšlo s pohřebními výrazy z míst, kam se před třemi hodinami odebrali řešit mého syna.

„Jamesi!“ slyšel jsem vykřiknout svou ženu. To už mě ovšem mé nohy donesly chodbou před dveře, které jsem rozrazil. Běžel jsem a běžel, až jsem zaslechnul nedůvěřivé: „Kdo jste?“ a podíval jsem se dřevěnými dveřmi, které měly v úrovni mých očí poměrně velké skleněné okno, dovnitř.

Můj syn seděl na posteli, byl podepřený polštáři, ruce měl zkřížené na klíně a civěl Snapeovi balícímu jakési lektvary do kufru pod ruce.

Snape mého syna ignoroval ve prospěch rychlosti balení.

„Jamesi!“ vyhrklo pískle vedle mě a vrhlo se kupředu dveřmi.

„Brácha!“ vykřiklo druhé a běželo za prvním.

„Lily, Ale!“ vyhrkla Ginny, ale to už vstupovala dovnitř padajíc k posteli a objímajíc svého syna.

Snape se otočil, přejel výjev po svém boku, okamžik prodlel na Lily a Alovi, a pak se mi podíval do očí. A já se díval na něj. Nechtělo se mi tomu věřit.

Čas si s tím mužem zahrál na přetahovanou. Věčné unikání spolu s tím, co zažil, nebo možná nezažil, vrásky štvance, nechuť a neochota…

Zvláštní. Tohle jsem neviděl, když jsem se mu dnes poprvé po třinácti letech podíval do očí a žádal ho o dobrovolně poskytnutou laskavost.

„Mami, kdo je ten člověk?“ slyšel jsem znova dorážet svého syna.

„Jamesi Siriusi,“ sykla Ginny. Ve Snapeových očích se zableskla škodolibost. „Takhle se o lidech nemluví,“ a už ho zase líbala. Prokletý zvyk kárat děti oběma jmény. Inu… pozdě.

„Jaký otec… Není-liž pravda, madam Potterová?“ protáhl a vzal do ruky kufřík.

„Profe…“ Ginny se k němu spěšně otáčela, Snape však už procházel dveřmi, zcela lhostejný k čemukoli, co by mu mohla říct. Zastavil se ale přede mnou.

„Pro Merlina, no tak, mami, co je ten hrozný člověk zač?“

„Takhle o něm nemluv, Jamesi Siriusi Pottere. Právě ti zachránil život!“ kárala ho znova s dikcí Molly Weasleyové.

„Takový mrzout že by mě…?!“ začal pronášet Jamesův dětský pobouřený hlásek, ale než stačil říct cokoli, Ginny mu nemilosrdě vrazila pohlavek. A já si oddychl. Ačkoli… to nebyl dobrý nápad.

„I vychovávání je nad vaše schopnosti?“ pozvedl Snape, který již stál přede mnou, obočí a do ruky mi vrazil ampulku s čímsi jedovatě vypadajícím. „Dejte mu ho zítra nalačno.“ A vlál pryč.

„Chci vám poděkovat,“ otočil jsem se prkenně čelem k němu, ale můj hlas naštěstí nezaváhal.

Na konci chodby čekali léčitelé. Zamračil jsem se. Způsob, jakým čekali, se mi nelíbil. Byl jednoznačný.

Snape se otočil zpátky, čelem ke mně, a evidentně z výjevu za jeho zády taky nebyl nadšený. To ale nebylo to, co mi řekl: „Já spíš pomýšlel na jed v mé ranní kávě,“ protáhl a narovnal se do plné výšky. „Protože snad úplně vše je lepší než nová generace Potterů.“

S tím odešel vyprovázen léčiteli ze třetího patra v citronových hábitech.

Takový není. James není James, kterého Snape znal. Snape není takový, jaký se prezentuje být. Ale jak to dokázat?!

S takovými myšlenkami jsem vešel do pokoje. Přišel jsem před Jamese, klekl si na dlažbu z druhé strany jeho postele a vyčítavě mu řekl: „Tys nás vyděsil.“

A James raději než aby se rozbrečel, vrhnul se mi kolem krku.

Po několika hodinách strávených tlacháním se syny a dcerou jsem se šel projít. McGonagallová se ke mně přidala. Nejprve mluvila o samých nepodstatnostech ze života v Bradavicích, ale pak se rozhoupala k vážnějším tématům: „Malfoyovi čekají, co s nimi budete chtít provést, pane Pottere,“ uvědomila mě věcně.

„Otrávil ho schválně?“ zeptal jsem se po tak dlouhé době, že mi vyschlo v krku a špatně se mi mluvilo. McGonagallová pouze přikývla. „Chtěl ho zabít?“ zeptal jsem se tedy.

„Myslíte úkladnou vraždou?“ ujišťovala se McGonagallová. Přikývl jsem. „Nemyslím si,“ a pokud to řekla, tak si to opravdu nemyslela.

„Nač tedy čekají?“ zeptal jsem se a neměl se za tu otázku rád.

McGonagallová se zamračila: „Dochází vám, jak moc je na vás ta rodina závislá? Pohnete prstem a zlikvidujete je.“

„Tu moc nemám,“ ohradil jsem se.

„Máte ji. Ale nevyužíváte ji,“ namítla mi. „Ovšem dnes se jednalo o vaše dva syny a… o to, z jaké rodiny Scorpius Malfoy pochází. Nemůžeme si být jistí, zda…“

„…Malfoy nenavede svého syna, aby spáchal atentát na toho mého?“ navrhl jsem.

McGonagallová pokrčila rameny: „Taky jsem nikdy nevěřila, že by vás nebo Brumbála chtěl pan Malfoy zavraždit.“

„Nechtěl,“ řekl jsem.

McGonagallová stiskla rty: „Beru to tak, že pořád věříte tomu, čemu věřil Brumbál.“ V té větě bylo řečeno senilní optimista i děsivě důvěřivý, nemýlící se empatik. Urážka či poklona? Pravděpodobně úcta.

Přikývl jsem: „A víc. Tehdy jsem na té věži byl. Malfoy mě nemusel mít rád a Brumbál ho mohl štvát jako asi každého Smrtijeda, který věřil ve Voldemorta. Ale zavraždit nás nechtěl. Oproti Luciusovi Malfoyovi.“

McGonagallová přikývla: „Potom jen nezapomeňte nejen čí syn, ale také čí vnuk Scorpius je.“

Zastavil jsem se a McGonagallová tak učinila také: „Chcete mě přesvědčit, abych je obžaloval?“

„Chci jen, abyste přemýšlel,“ podívala se do země a pokračovala v cestě. Za chvilku jsem ji dohnal. „Už mnohokrát jsem se zmýlila, pane Pottere. To opatrnost mi velí vám říct o možných nebezpečích, nikoli zášť…“ Procházeli jsme se kamenitou cestou kolem stromů. „Mimochodem… Severus,“ řekla prostě, takže jsem byl nucen dlouhou dobu čekat, abych neriskoval tendenci popohnat ji. „Slyšel jste o něm něco? Mám na mysli… doteď?“

„Ne,“ odpověděl jsem spěšně.

Přikývla: „Myslela jsem si to,“ a pak zase dlouhou dobu mlčela, jako by si nebyla jistá, jestli chci slyšet, co má na srdci, nebo možná jestli chce ona právě to říct.

Konečně spustila: „Domnívala jsem se, že se mě přijdete na Severuse zeptat. Ale vy jste to neudělal. Proto váhám, zdali vás ještě…“

„Zajímá mě,“ řekl jsem pevně.

„Dobrá,“ přikývla a už svižně pokračovala. „Slyšela jsem, že se mu v Americe vedlo co do profesionální stránky poměrně dobře. Prý získal hodně cen a lidé…“ následoval těžký povzdech a pohled do strany na travnatý svah. „Lidé jsou lidé, je jedno kde.“ Odmlčela se a zahloubala. Nakonec se ke mně otočila a pronesla: „Kolují zvěsti, pane Pottere, zvěsti, že ho tam někdo slovně napadl a vyčetl mu Albuse a vás a pana Malfoye a… no, vmetli mu prý, že se utekl schovávat do Ameriky. Údajně to nenesl dobře a vrátil se sem s tím, že se může nechat urážet od svých.“ McGonagallová si odkašlala a nenápadně dodala: „Pokud z něj někdy dostanete, co se tam doopravdy stalo, moc ráda si to poslechnu.“ A přidala do kroku, aby mě nechala za sebou. Dlouho jsem se za ní díval, než jsem se vrátil zpátky ze zahrady do nemocnice.

Albus se na chodbě zrovna nudil a tak jsem s ním šel na jídlo.

„Nechtěl ses mě na něco zeptat?“ připomněl jsem mu, ani nevím proč. Asi jsem se cítil dost utahaný na to, abych řešil svůj případný kolaps, který by nastal, kdybych musel Snapea bránit před podlostmi Alových spolužáků. A zrovna u Albuse. Albuse, který se na mě nechápavě podíval. „Myslím tvůj dopis. Zmiňoval ses v něm…“

Albus už přikyvoval, tak jsem zmlkl: „Já jen… portrét profesora Brumbála jsem našel. Ve skutečnosti toho je nemožné nenajít,“ a vzdáleně se usmál čemusi, čemu rozuměl zatím jen on sám. „Ale toho druhého… profesora Severuse – jak že bylo jeho příjmení…? – jeho portrét v Bradavicích není,“ oznámil mi.

Měl jsem chuť roztát, rozpliznout se o stěnu nebo jinak změnit skupenství, barvu a zbytek. Úleva! Taková úleva. Usmál jsem se: „To bude tím, že je ještě naživu.“

„Kdo?“ vytřeštil na mě svá zelená kukadla Albus, který měl do dnešního dne za to, že Severus Snape nežije. Ne že bych mu někdy něco takového řekl… Ne že bych ho v té domněnce nepodporoval.

„Severus Snape,“ řekl jsem a preventivně mu zacpal pusu párkem v rohlíku, čímž jsem si evidentně ušetřil dlouhou zpověď, která, mám ten nepěkný pocit, by začínala slovy: A kde žije?

Dnes jsem z rozhovoru ještě vyvázl lehce. Je mi jasné, že příště už to bude těžší. Kdy by tak Binns mohl začít probírat novodobé dějiny…?

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

Mea culpa – omlouvám se všem, kteří nepochopili minulou poznámku. Pokud ji příště nepochopíte, mělo by stačit se podívat na komentáře z mé stránky, z Terčiny stránky nebo na FF.

Yellow, počítám s brzkým odhalením. Byť nepochybuji, že jsi uhodla.

Q: Proč se jenom Sev vracel? A: Doufám v to, že přesnou odpověď jednou vyklopí Severus osobně.

Q: Zvláštní! Ono tedy nejde o to, jestli je Severus schopný Jamese zachránit, ale spíš o to, jestli bude chtít? A: Osobně považuji za zvláštnější, že Harry nepočítal s možností, že by Jamese Snape zachránit nedokázal. Což vám mnohé napovídá.

Všem velký dík za podporu v podobě komentářů.

26.06.2011 20:23:36
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one