Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Víte, že na každém rohu číhá ďábel?

Občas je to jen malý diblíček, jindy otravnější ďáblík. A někdy vám ruku podá satanáš. Přijmout či nepřijmout?

„Pottere,“ rozlehl se chodbou mně až zatraceně známý hlas. Otočil jsem se. To už stál za mnou. Podíval jsem se mu přímo do očí. A on se neodvrátil. Stál. Přijímal. Odhodlával se říct mi. Říct mi cokoli, možná i pravdu.

Opatrně se nadechl: „Uvědomuji si, Pottere, že…“ zastavil se, polkl (vypadal, že to byla hořká pilulka), pokračoval ještě opatrněji, „nemám právo tě o cokoli žádat,“ a ruku s prstenem, kterou měl podél těla, stiskl do bolestivě sevřené pěsti. „Už jsi toho pro nás udělal mnoho,“ pokračoval. „Jen se domnívám,“ začal, jako by nic, a jeho odvaha opět vystřídala hrozivá nechuť vést se mnou tento rozhovor, „že nechceš soudit a rozhodovat se podle mylných informací a zkreslených představ?“ podíval se mi do očí. Merline, jak mě nenáviděl! Za jiných okolností bych si tohle užíval. Teď jsem jen naklonil hlavu na stranu, založil ruce na prsou a povytáhl obočí.

„No tak, řekni něco!“ rozkázal naštvaně.

„Nevím, co ti mám říct, když netuším, co po mně vlastně chceš,“ upozornil jsem ho.

Malfoy napnul všechny své síly, aby spolkl urážku, která se mu drala na jazyk, a falešné popírání, které, jak seznal, by nemělo cenu, a pronesl vcelku ovládnutým hlasem: „Chtěl bych tě požádat, pokud bys byl tak laskavý, abys mě vyslechnul.“

„Nedělám nic jiného,“ uvědomil jsem ho.

„Scorpius,“ vyšlo z něj to jméno, jako z porouchaného automatu vyjde mince, „nejednal na můj ani otcův ani ničí jiný příkaz, prosbu nebo přání. Nechtěl nikomu ublížit. Jen špatně odhadl dopad svého jednání. Jednání, které si s ním vyřídím, jak tě ujišťuji. Ale nebyl to úmysl. Nebyl úmysl komukoli ublížit. Což mohu odpřísáhnout, Pottere. Proto tě prosím, abys trest mého syna nechal na mě a… odvolal vyšetřování.“

Jak ti říct, že ti věřím?

Jak ti sdělit, že ti nevěřím?

Jak se taková snaha a přemáhání odměňuje, Draco Malfoyi?

Mám s tebou slitování…

„Myslím, že musíš sám nejlépe chápat, kolikrát jsme u Munga mohli skončit my dva, kdyby se naše půtky vymkly kontrole. Byla jen shoda šťastných okolností, že jsme se vážněji nezranili a že vše dokázala spravit Pomfreyová. Proto tě prosím, rozvaž…“

…do teď.

„Umím pochopit, že se snažíš svého syna chránit,“ přerušil jsem ho, „ale teď se ho snažíš i omlouvat. A já se domnívám, Draco, že bude pro dobro věci, pokud si tvůj syn projde, čím si projít zaslouží. Jen z čisté informovanosti, co se může stát, když se jeho činy „vymknou kontrole“. Ne,“ zarazil jsem ho, když jsem viděl, jak, rudý vzteky nebo hanbou nebo čím, se nadechuje, aby cokoli namítl, aby začal znova vysvětlovat, „nezměním názor. Věřím, že svého syna potrestáš. Rozhodně bys měl… Ale protože si nemohu být jistý, jak ho vlastně chceš potrestat, že…? – nemohu dopustit, aby příště beztrestně nasypal nebo nalil jed do Teddovy nebo něčí jiné sklenice. Výslechem si projde, Draco, to je mé poslední slovo,“ otočil jsem se a nechal ho tam stát; v prázdné chodbě se spousty dveřmi vedoucími… k jiným životům, asi; nebo k prázdným pokojům, kdo ví.

Já jen vím, že o den později stála rozhořčená postava Severuse Snapea na mém prahu. Otevřel jsem dveře. Vešel. Neřekl ani slovo. Narovnal se, stál a vzdorně se na mě díval.

„Ano?“ rozhodil jsem ruce.

„Jsem tady,“ zněla posměšná odpověď.

„Vidím,“ přitakal jsem. „Má to nějaký zvláštní důvod?“

Snape se na mě podíval od shora dolů: „Byl za mnou Draco.“ Hluboké zamračení.

„Aha,“ odvětil jsem. Začínal jsem se domnívat, že naše konverzace je značně nešikovná.

„Máte naprostou pravdu,“ sykl na mě, „bude zábavné nechat mě prosit.“

„Zač?“ nechápal jsem.

Vycenil zuby: „Scorpius Malfoy.“

To dítě je chudák, pokud o něm všichni mluví tímhle tónem, pomyslel jsem si nevědomky. Roztřeseně jsem se nadechl: „Jak jsem včera řekl Dracovi – nic takového není třeba. Neobviním ho. Nebudu požadovat trest.“

„Ne,“ řekl Snape přezíravě.

„Ne,“ přikývl jsem zcela vážně.

Snape se zarazil. Uvolnil ztuhlý postoj, znova se na mě podíval od podrážek bot po konečky vlasů a přimhouřil nechápavě oči.

Založil jsem ruce na hrudi: „A to je vše?“

Neodpověděl. Otočil se a odplachtil do tmy.

Ginny byla celý den i s Lily, Arturem a Hermionou u Jamese. A já šel, až jsem vyřídil nezbytné okolo Jamese s Molly a jinými, a až jsem se otočil v práci, za McGonagallovou.

„Mám na vás otázku, paní ředitelko,“ její zelený pohled se na mě pátravě zadíval. „Jaké tresty?“

„Prosím?“ zeptala se zmateně.

Ani já se v tomto ohledu moc nechápal: „Severus Snape – co to bylo za tresty, které rozdával, že se jich všichni děsili a doneslo se to až k nám – vyhnancům z Bradavic? Jaké tresty dával Snape jako ředitel?“

McGonagallová se zarazila, očividně překvapená; ale pak se pousmála a zeptala se: „Neměla by vám o tom povyprávět spíš…?“

„Ginny?“ navrhl jsem. A zavrtěl hlavou: „Ona to neudělá. Vy ano. Prosím… povězte mi pravdu.“

Přesně to McGonagallová udělala. Přikývla, chvíli si uspořádávala myšlenky a vzpomínky, a s hlubokým nádechem vyrovnané ženy začala: „Asi týden vydržel s varováními. Což v překladu znamená, že se mi týden dařilo přesvědčovat vaše přátele, pane Pottere, aby se drželi stranou. Když mě přestali poslouchat, byla jsem naštvaná a bezradná. Do doby, než jsem čirou náhodou zaslechla výklad Carrowových. Do chvíle, než začal Severus svolávat poučné porady vedené právě Carrowovými, kde nás neobratným způsobem přesvědčovali o špinavosti mudlů, nečistokrevných a krvezrádců. Kde se mimo jiné důrazně zmiňovali, abychom stáli stranou jejich vyučovacím metodám. To jsem byla naštvaná. Byla jsem hrdá,“ řekla a ještě teď byl vidět odlesk pýchy na mé přátele v jejích zamyšlených očích. Ale… Minerva McGonagallová a zasnít se na dobu delší než tři vteřiny? Nemožné. Nevídané. Nesmyslné. Takže pokračovala: „Co se týče trestů… upřímně – já nevím. Bylo jich tolik. Ani jsem pokaždé nebyla schopná mít všechny viníky evidované. Natož abych mohla trestům zabránit. Studenti se nesvěřovali – jako jste se kdysi nesvěřil vy sám. Pochopili, že nemají zastání. Že moc nezmůžu.

Ale mám pocit,“ a oči jí při tom zablýskly, „že se neptáte na ledajaké tresty, ale na konkrétní trest tehdejší slečny Weasleyové. Mám pravdu?“

Němě jsem kývl, před očima se mi přehrával film temných nocí pod širou oblohou bez naděje na záchranu, viteál okolo krku a v ruce hůlku, která ani nebyla má. Co se dělo doma? Co se tady dělo?

„Vaše žena byla mnohokrát potrestána, ačkoli zdaleka ne tolikrát, kolikrát by si dle jejich představ zasloužila. Vždy byla chytrá a opatrná. Nicméně… tehdy, když se snažila získat pro vás Nebelvírův meč, Severus rozhodl, že psát vlastní krví na pergamen není jako trest dostačující, což s nadšením kvitovali Alecto i Amycus. Až do konce roku měla jít sbírat nějaké kytky pro Severuse do lesa. Chtěli jí nahnat strach a…“

„Kdo to vymyslel?“

„Carowovi,“ přijala McGonagallová v klidu, že jsem ji přerušil.

„Snape souhlasil?“

„Docela ochotně,“ odmlčela se. Pak pokračovala: „Ale cesty do Zapovězeného lesa během úplňku by samozřejmě nebyly dost za vloupání se do ředitelny a ohrožení plánu Voldemorta,“ nanesla McGonagallová stroze, aniž se při jeho jménu zachvěla; byl to překonaný strach nebo jeho jméno zkrátka použila nevědomky? Netroufal jsem si to odhadnout. „Kdo se k ní neotočil zády,“ řekla McGonagallová, „měl problémy. Jak víte, v té době to znamenalo ohrozit nejen sebe, ale i rodinu a další své přátele. Přesto to pár lidí riskovalo. Zrovna pan Longbottom. Ale… bylo to pro ně peklo. Ostatně – to i pro mě. Pronásledovali nás, odposlouchávali. Kontrolovali, o čem si povídáme. Já nemohla se svými studenty nic konzultovat v kabinetě – vše se muselo řešit přes ředitele. Slečna Weasleyová měla absolutní zákaz famfrpálu, nesměla se ani dotknout kteréhokoli koštěte. Bylo jí důrazně doporučeno nestýkat se s rodinou, což splnila do té míry, že jim několik měsíců nenapsala ani slovo. Jak jsem se doslechla, v hodině jí mnohokrát zabavili hůlku; prý opatření nebo výcvik nebo se zapomněli vrátit jí ji nebo nejlépe vše dohromady – zkrátka jen proto, aby jí ukázali převahu. Mnoha mým kolegům nařídili, aby jí dávali špatné hodnocení. A Nebelvír byl s body přirozeně na nule. Z nichž většinu strhli právě vaší ženě. Někteří její spolužáci byli hodně naštvaní, protože nepřestala. Kdepak – to taky nestačilo, ne na ni. Tak jí začali vyhrožovat. Nevím, oč přesně šlo, vím jen, že chtěli, aby vás zradila za milost pro její rodinu. Neudělala to. Mohu říct jen tolik, že buď má vaše žena charakter od přírody, nebo jí Molly a Artur správně ozřejmili, že se o ně bát nemusí, protože jsou schopni se bránit. Což museli zvládnout vyřídit ještě před tím, než nastoupila svůj šestý ročník. Každopádně měla tu kuráž být k vám loajální i pod nátlakem ze strany Carrowových, což, upřímně, všechna čest. Byli zkušenější, kteří se zlomili.

Na druhou stranu Severus… ano, byl rozzuřený, když vaši ženu dopadl. A rozhodně zastřešoval a věděl, co se dělo. Ale jsem si pevně jistá, že s tím, jak se to rozběhlo, neměl nic společného. Respektive to neinicioval.“

Marná útěchy snaha. Můj obličej se stáhl do bolestivě zachmuřené grimasy. Přede mnou vidina nespaní, neukojitelná a jistojistá.

Jak mohl?

Jak mohu být tak naivní já?

„Děkuji,“ vysypal jsem ze sebe těch šest písmen. Cítil jsem se zle, vzduch chutnal zeleně.

„Pane Pottere?“ zastavila můj útěk. „Vaše žena ho neviní. Kdyby ano, nedopustila by, aby se dotkl jejího syna. Tím spíš by nesouhlasila s Albusovým druhým jménem. Věřte mi. V ní není ani za mák zmijozelské povahy. Dělá, co má na srdci. Podobně jako vy.“

Asi  tím nemyslela, že budu zvracet, že? napadla mě ta neuvěřitelná poťouchlá myšlenka. Ne, neměla.

„Jak jste mohli dovolit, abych se ho zastával?“ obvinil jsem ji zrovna.

Hrdě se ve své židli napřímila: „Chcete snad říct, že znalost těchto informací nějak pohnula s informacemi, jež sdílíte zcela s Albusem Brumbálem, možná pak se Severusem, které pro vás byly vždy prvořadé?“

Zajímavá otázka.

„Musím vám odpovídat hnedka?“ zeptal jsem se nadějně.

„Za jiných okolností bych vás vůbec nenutila odpovídat. Ale teď a tady? Jistěže musíte,“ shrnula.

Ano! Jistěže pohnuly! Vždyť je to parchant a já to neviděl a vy jste mě v tom nechali a tak rád bych ho nesnášel a…: „Ne,“ vyšlo z mých úst. Zarazil jsem se a sklonil hlavu, snad ve snaze prohlédnout si inkriminovaná ústa. Drž zobák, ty nevěrníku! Avšak z nich zase vyšlo zrádné: „Nepohnulo.“

„Tak vidíte,“ řekla McGonagallová.

Nutně jsem potřeboval změnit téma: „Odkud vlastně vzešla taková jistota, že džus mého syna otrávil Scorpius Malfoy?“

McGonagallová se zarazila: „Nikdo vám to neřekl?“ zamítavě jsem zavrtěl hlavou. „Pan Malfoy se přiznal sám hned poté, co se vyděsil stavu, ve kterém váš syn byl.“

Přikývl jsem a jedním dechem se zeptal: „Kdy má jít k tomu výslechu?“

„Zítra brzy ráno,“ podívaly se na mě unavené oči McGonagallové.

Snad mi to už bylo jedno. Nebo by mi to mělo být lhostejné. Je únavné bojovat s větrnými mlýny. Je únavné běžet v kruhu za něčím a věřit, že jednou… jednou to dostanete. Že se kruh zasekne, že se předmět pohne k vám, že vy budete rychlejší než předmět, za kterým se pachtíte.

Ale čím rychleji běžím, tím nedostižnější můj cíl je. Takže to na mé snaze nezávisí. A pak? Když zastavím? Spadne mi do klína pozlátko, zbytek cíle, zbytek předmětu, o který jsem ztratil zájem. Možná. Nejspíš.

Což nemůžu vědět – ještě jsem nezastavil.

Tu noc jsem strávil sestavováním dopisu pro bývalé kolegy. Požádal jsem je, aby tam Malfoyovy nechali pár hodin posedět a pak je pustili domů. Bez výslechu. Čertví proč jsem to udělal. Možná to bylo z pouhé obavy, aby se ze zášti nezrodil další Voldemort. Nebo Lucius Malfoy.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

Kočičím a psím miminkům, nevhodným dětským otázkám, nevděčným lidem, britskému humoru, Malfoyovic rodince, pojašeným múzám, různým autorským pohledům a podobným individuím (či entitám?).

04.07.2011 19:51:25
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one