Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


29) Když to nevychází

„Dobrý večer, pane Pottere,“ stanula na prahu žena Harrymu matně povědomá.

„Dobrý den,“ odpověděl Harry mírně zmateně. „Em…“

Žena se pousmála: „Jsem Scorpiova matka.“

Harrymu se v hlavě otočil kolotoč. Nemocnice… a škola! Jistě – párkrát ji zahlédl. Ze samého pochopení zopakoval: „Dobrý den,“ a teď to znělo daleko uvěřitelněji, ač už trochu hloupě. Snad proto dodal: „Potřebujete něco?“

„Chtěla bych vás a vaši rodinu pozvat na večeři,“ uvedla.

„Ah,“ odpověděl Harry inteligentně. „Oh…“ vylepšil.

„Jako dík,“ dodala Malfoyova žena.

„Harry? Kdo je to?“ zavolala Ginny shora. Než se stačil Harry otočit, seběhla dolů a v županu, ručník kolem hlavy, stála vedle něj.

„Dobrý večer,“ prohlédla si Malfoyova žena Ginny. To prohlížení bylo vzájemné a na Harryho vkus trvalo nepatřičně dlouho.

Konečně i Ginny opatrně odpověděla: „Dobrý, paní Malfoyová.“

„Astoria, prosím,“ usmála se žena a natáhla pravici ke Ginny. Takže Astoria bylo její jméno, Harry věděl, že už to někde slyšel… nebo četl? Každopádně dřív, než se stačil nadát, třásl si s její rukou i on a nabízel své křestní jméno.

„Přišla jsem vás pozvat na večeři jako poděkování za vše,“ řekla Ginny.

„Nechcete dovnitř?“ nabídla okamžitě, čeho Harry nebyl schopen a popravdě ani moc ochoten.

„Ne – vůbec,“ pochopila to, když se podívala na jeho výraz? Nebo jen tím, že ji nepozval? „Musím se vrátit domů.“

„Ah – tak,“ odpověděla Ginny.

„Tedy – mohu s vámi počítat?“ rozhoupala se Astoria, když se k tomu ani jeden z Potterů neměl.

„Ví o tom Draco?“ předešel Harry Ginninu odpověď. Astoria přikývla. „A souhlasil?“ zeptal se pochybovačně.

„Pane Pottere, jsme vám za vaši laskavost vděční. Oba. Jistěže můj muž souhlasil.“

„Přijdeme…“ předběhla teď Ginny Harryho.

Takže se páteční večer vydali Ginny s Harrym do domu Malfoyů. Harry upřímně celou svou bytostí nechtěl, tušil totiž, že se nestane nic dobrého. Jenže… Ginny.

Taky měl pravdu, jak pochopil hned na začátku. U stolu seděli nejen značně nakyslý Malfoy a distingovaná Narcisa. Kdepak – u stolu seděl samotný Severus Snape. Harryho srdce skončilo v krku. I Ginny se zarazila – vypadala překvapeněji, než když před třemi dny stanula na prahu Astoria.

„Posaďte se, prosím,“ oslovila je hostitelka a oni poslechli. A Harry věděl, naprosto jasně si to uvědomoval – Snape netušil, že přijdou, tak jako oni nevěděli o jeho přítomnosti. Jen zmijozelská uhlazenost nedovolila ani jednomu z nich začít po sobě ječet, házet hrachem případně utéct od stolu. Ačkoli i ta má své meze. Hranice se nachází přesně tam, kde začíná odpor a opovržení k tomu druhému – konkrétně k Nebelvírům.

„Děkuji, že jste přišli,“ Astoria zajela rukou k manželově; Harry měl pocit, že ten si chtěl odfrknout; seděl odvrácený a ani jednou nevzhlédl k nově příchozím, což dosyta vynahradily Snapeovy vražedné pohledy, které se předháněly, koho dřív zasáhnou, „moc pro nás s Dracem znamená, že u jednoho stolu sedí lidé, kterým můžeme důvěřovat. Osoby, které nám tolik pomohly nejen se Scorpiem,“ Astoriiny klouby zbělely, jak silně zmáčkla Dracovu ruku; což vzato do důsledku byla jediná vtipná věc toho večera, „a které můžeme považovat za přátele. Uspořádaly jsme tuto večeři,“ otočila se a usmála se na Narcisu, která se tvářila, že uteče jako první; na konto vyslovení jejího jména přece jen zvedla pohled, kterým se střetla se synovou ženou a pousmála se, „jako projev díků za vše, co pro nás děláte.“

Jednu věc Harry nedovedl pochopit – proč si Malfoye Astoria Greengrassová u všech kouzelníků brala, když věděla, že tak jako celá jeho rodina padne v nemilost i ona a její děti. Ta hádanka měla vlastně tři řešení. Buď ho tak milovala, což je s ohledem na shodu čistokrevných původů poněkud… překvapivá náhoda, nebo se tolik zhlédla v jeho penězích, konečně jedno nevylučuje druhé, že.

Ginny Harrymu položila dlaň na koleno v utěšujícím gestu, než se začala podávat večeře s příchutí hrobového ticha. Astoria se snažila, to je fakt. Škoda, že byla jediná. Dokonce ani Ginny se nezapojila v té snaze, i když v každém z těch případů, kdy byla tázána, zdvořile odpověděla. Krátce. Ale zdvořile.

Jiní, jako Severus Snape, se s odpovědí nenamáhali vůbec a po čase to sama Astoria byla nucená vzdát. Dokud se jedlo, dalo se ticho svést na to. Ale posléze…

„Jak že se vaše děti jmenují?“ jedno bylo jisté – Astoria se snažila i za Draca a snažila se s urputností lva.

„James, Albus a Lily,“ odpověděla Gin a Harrymu se ta odpověď zdála polomrtvá v duchu večera. Obvykle jeho žena o svých dětech vykládala hodiny. Dnes jen nervózně pokukovala po Snapeovi.

„Neobvyklý výběr,“ odvětila na to Astoria a dodala, „mají i druhá jména?“

„Ano,“ přikývla Ginny.

„To je milé. My Scorpiovi zatím druhé jméno nedali. Dohodli jsme se, že si ho vybere sám,“ prohlásila Astoria nezajímavý fakt, který měl po delší době přes deset slov. „Podle čeho jste vybírali druhá jména vašich synů a dcery, smím-li se zeptat?“ Harry zaregistroval Snapeův němý povzdech.

„Tak různě…“ odpověděla Ginny nerozvláčně. No vážně – po tomhle mohlo Astorii dojít, že o tom nechce mluvit, pomyslel si zmučeně Harry.

„Předpokládám, že první jméno je po dědečkovi,“ přemítala Astoria nahlas, „po kom může být…?“

„Po Blackovi,“ doplnil ji netrpělivě Snape.

„Oh, Sirius?“ potvrzovala si Astoria.

„Ano,“ řekla tupě Ginny. Harry nepoznal, jestli je tak znuděná nebo naštvaná nebo co s ní vlastně je. Takhle se obvykle vážně nechovala.

„A druhý syn?“ zeptala se. „Předpokládám, že i ten má druhé jméno a protože jeho první jméno je nejspíš po vzoru…“

„Proč jste nás pozvali dohromady?“ přerušil ji Snape nekompromisně, asi neschopen to dál snášet, a poprvé v životě k němu Harry pocítil vřelou vděčnost. Protože kam by se tato konverzace dostala, to mu bylo záhadou. A navíc ho ušetřil nutnosti přerušit rozhovor osobně, než by se dostali k Alovu druhému jménu. Popravdě… jak by se před Snapem měl na tohle tvářit, netušil. Nikdy o tom spolu nemluvili – pochopitelně.

„Proč jsi…“ chtěl se ke Snapeovi přidat Draco, ale na poslední chvíli polkl a zmlkl.

„Severusi, prosím,“ naléhala Narcisa v potvrzení domnění, že se pod vrstvou ticha odehrával živý rozhovor či hádka striktně mlčících.

„Omluvte nás, ale Snape má pravdu,“ přidal se tentokrát i Harry. „Víte, že se nedokážeme shodnout na jediné věci – ty to víš, Draco. Pokud měl být tohle pokus o usmíření nebo o dík, nepovedl se,“ díval se přímo na Dracův týl. Tvář měl Malfoy zásadně sklopenou.

„Snad s Potterem jednou v životě budu i souhlasit,“ prohlásil nanejvýš posměšně Snape. „Kdybych mu něco chtěl, půjdu přímo za ním. Kdybych chtěl něco od tebe, řeknu ti to. Navíc víš, Draco, že nemám rád společnost…“

„Já si to nevymyslel,“ vzhlédl Draco naštvaně ke Snapeovi a Astoria zrudla rozpaky.

„Draco!“ napomenula ho přísně matka.

„Pravda,“ odfrkl si Harry a vyjel na Malfoye, „kdyby to bylo na něm, nechal by to tak. Vždyť o co jde?“

„Jako bys o to stál, Pottere,“ zavrčel Draco nazpět a podíval se ze Snapea nenávistně na Harryho. Odkud ty manýry chytá?!

„Nechápu tě,“ odpověděl Harry. Nevěřícně zakroutil hlavou, vzal za ruku Ginny a jemně ji táhl pryč.

„Děkuji vám,“ řekla Ginny a ani se nehnula. Její pohled směřoval přímo na Snapea. Snapea, který byl pozoruhodně strnulý a tichý. „Nebýt vás, můj syn tady není. Děkuji,“ a přikývla si pro sebe. Protože věděla, jako to věděl Harry, že Snape o její dík nestojí.

A přece Snape po chvilce odpověděl: „Prosím.“

„Dobrá,“ pustil Harry Ginninu ruku, „já nemám zájem zde být, vy mě tu nechcete. Takže přeji dobrou noc. A omlouvám se vám, Astorie…“ hodil po ní omluvní pohled. Odcházel. Bez Ginny, samozřejmě.

Procházel už zahradou, když ho dostihl temnější stín než stíny pávů vykračujících si zahradou.

„Vskutku, Pottere, člověk by si pomyslel, že tady jde jen o vás,“ navezl se do něj Snape.

„Vskutku?“ odsekl Harry a pokračoval v rázování.

„Když na to přijde, jste neuvěřitelně sebestředný.“

„Už to vypadalo, že jste si na mou sebestřednost zvykl,“ odvětil Harry bez zastavení.

„Svým nešvarům dáváte vždy nový rozměr.“

„Chtěl jste něco konkrétního, nebo mě jen urážet…?“

„Jste jako malý – ne, nebudu vám pomáhat, nestojím o vaše prosby, o vaše díky, o vaše večeře. Scorpius si zaslouží svůj trest. Kdo si myslíte, že jste? Zaslouží. Od kdy o tom rozhodujete? Ale v pořádku, nechejme toho.“

„Ne, máte pravdu,“ otočil se Harry zprudka, takže měl Snape co dělat, aby zabrzdil, „nejde o mě. Nejde o vás. Jde jen a jenom o jejich zadky,“ divoce gestikuloval k Malfoyovu panství. „Proto sem pozvali mě. Tu chybu pozvat nás spolu, doufám, nezopakují. Vlastně ne – mě sem už nepozvou nikdy. Ale víte, koho je mi doopravdy líto? Scorpia. Má tolik ochránců… ano, chápu to u jeho rodičů. Ale u vás ne. Domníval jsem se, že vy jste pro tvrdou výchovu bez omluv a pardonů a vida – spletl jsem se! Dovolte mi jen poznamenat, že ten kluk bude zlý, pokud bude vychováván jako Draco. Vše může, nikdo mu nic nesmí. Tohle děláte pro jeho dobro?! A co z toho? Má na triku pokus o vraždu. Tam jste dospěl se svou přísností? Skvěle!“

„Pokud vím, nebyl jsem to já, kdo zrušil výslech, Pottere,“ odpověděl mu Snape chladně.

„Měl jsem ho nechat proběhnout?“

„Teď už je to jedno,“ odvětil Snape.

„Vy jste tak…! Merline! Do hajzlu!“ popadl se Harry za vlasy, kopl do první věci, která mu přišla pod nohy, udělal kolečko. Vrátil se, stoupnul si před Snapea a bezcitně pronášel: „Jste tak zaslepený. Proč asi jsem to všechno dělal? Proč držím ochrannou ruku nad Dracem, jeho synem, matkou…? Že by z nehynoucí lásky k jejich osobám? To musím Luciuse hodně milovat! Ne… dělám to kvůli vám, tak otevřete už konečně oči!“

„Och pro Merlina – nechte si ten tyátr, Pottere. Kdo se Scorpia doopravdy zeptal, jak to bylo? Vy snad?“ vysmíval se zlobně Snape.

„Není to spíš vaše práce?“ zaútočil nazpět Harry.

„Pochybuji, že to Scorpius udělal bezdůvodně. Ostatně váš syn se hodně podobá vašemu otci. Jeho arogance stoupá do oblak. Netuším tedy, jak zrovna vy posoudíte, kdo bude ten zlý,“ jedovatost Harryho ochvístla tolik, že ji chtěl – musel – potřeboval vrátit.

Taky se pokusil, když Snapea drze vyzval: „Mám si to přebrat tak, že nejsem stejně arogantní jako můj otec?“

Vypadalo to, že se Snape snaží najít vhodně útočnou odpověď; prohlížel si Harryho s krajním odporem. Pak se otočil a odcházel, jako by mu Harry za odpověď nestál. Už zase! Ať jde k čertu, mizera. Do háje! Tohle nechtěl dopustit. Nemohl. Ne zase.

„O čem tohle vlastně je?“ vykřikl Harry frustrovaně. A když se neotočil, zavolal za ním: „Co byste na mém místě dělal vy? Jeho syn, ze všech lidí na světě, se pokusil mi zabít syna!“

Takovou rychlost, ačkoli tušil, že Snape je rychlý, by do něj neřekl. Otočka netrvala ani setinu sekundy a než Harry nabral dech, stál Snape před ním: „Ale já nejsem na vašem místě, Pottere, kvůli vám. Copak jste to nepochopil?! Copak vám nedošlo…?!“ zněl naléhavě a ačkoli se Harry snažil, nechápal.

„Musím chránit své děti,“ snažil se mu prosebně vysvětlit; sice to nebylo v původním plánu, ale stalo se, „jak mám do toho napasovat milost pro Malfoyovy, jak mám do toho všeho brát v potaz vás?“

„Nežádám vás! Já vás nenávidím. Nechci s vámi mít cokoli společného. Nechci vás víc vidět – proč to nechcete pochopit? Proč za mnou neustále dolézáte? Nejste pro mě důležitý, nemám vás rád, nevzbuzujete ve mně ani soucit ani lítost. Já vám nic nepovím…“

„Proč?“ Harry viděl černě. Zuřil. Najednou měl možnost něco změnit; cítil ji. Vycítil, že je stejně na vážkách jako Severus Snape z jednoho jediného slova proneseného do desítek nenávistných. Snape, který ho tak nenáviděl, tak nechtěl vidět a který si myslel, že Harryho zvládne tak pitomým způsobem odehnat. Jenže ne – Harry to někde uvnitř sebe měl. Střípek, hrot jedovatého šípu, který ještě dokázal uchopit a poškrábat jím protistranu. A chtěl, tak moc chtěl použít ho. Tolik naštvaný byl, že neviděl důvod ho nevytasit právě teď: „Protože ze všech lidí, které jsem kdy miloval, ze všech lidí, které jsem kdy potřeboval, že všech lidí, pro které bych se bez mrknutí oka obětoval, jste dostal druhou šanci vy, jedině vy, vy mizerný parchante! Mám na odpovědi právo. Mám právo je požadovat od vás,“ a vyzval ho, aby nesouhlasil.

Snape stál jako opařený, mlčky sledoval Harryho, který pro jednou situaci oběma ulehčil. Otočil se a po Snapeově vzoru zmizel do temnoty.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

Díky Šárce.

13.07.2011 16:21:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one