Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


33) Když se nic nemění

…a když je cesta k cíli v nedohlednu.

„Je mi to tolik líto,“ řekla jednoho pozdního odpoledne Ginny, když si ke mně přisedla. „Snažila jsem se – víš, že jsem se snažila?“

„Jo,“ přikývl jsem, „já vím,“ nemohl jsem si pomoct a hořce se pousmál, „možná kdybys to nedělala…“ ale to nebylo fér. V hloubi duše jsem věděl, že se snažila. Ačkoli já ji o to nežádal. Ačkoli si tím u Snapea rozhodně nepolepšila. „Promiň.“

Nevšímala si mě a pokračovala; měla něco na srdci, to jsem poznal: „Je tvrdohlavý mezek. Jako občas ty…“ povzdechla si. „I když mu to nevěřím a přestože se mě o tom snaží hodně přesvědčit.“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Myslím – a nevím zatím jak, takže se mě neptej, ale… záleží mu na tobě. Nechápej mě špatně,“ dodala spěšně a otočila se ke mně obličejem, „ne tak jako mně nebo dětem. Jen… myslím, že chce vědět, co s tebou je, aniž bys o tom ty měl potuchy. Což je… zvláštní.“

„Vážně?“ odfrkl jsem si. „Co je na tom, že chce vědět, jak daleko je člověk, kterého nechce potkat, zvláštního?“

„Víš…“ Ginny se pousmála a začala vrtět nesouhlasně hlavou. „Za tu dobu, co k němu chodím, jsem se toho hodně dozvěděla,“ pohlédla na mě stylem „a nebudu zjišťovat, proč ses ani jednou nezeptal“. „Že jsem dost možná jediný člověk, který ho navštěvuje. Že mu na paty dýchá neuvěřitelné množství nepřátel. Taky jsem zjistila, že hodně lidí nenávidí,“ pokračovala a nasadila tentýž tón, kterým ohromovala děti při vypravování pohádek. Ačkoli ne tak teatrální, přece jemu hodně podobný. Ukazováčkem se dotkla rtů, sjela po nich až se jako korálky zaleskly dva přední zuby, když se jimi o ukazovák opřela. „S tebou je to jiné,“ prohlásila zamyšleně.

„Jiné?“ podivil jsem se a připadal si jako prvák u Ollivandera.

Se zuby v ukazováku, přimhouřenýma očima zaměřenýma do prázdna přikývla: „Mění se,“ prohodila. „Jako by… nikdy ses mě nezeptal, proč jsem za ním šla. Tedy – myslím kromě té výmluvy s dortem a díkem za Jamese. Přesně jsem poznala okamžik, kdy ti došlo, proč to dělám. Ale poté ses nikdy nezeptal, Harry, proč pokračuji. Neuděláš to teď?“ nadhodila zvědavě.

„Proč pokračuješ?“ vyhověl jsem jí zaskočeně.

„Tři důvody. Tys potřeboval jeho. On potřeboval tebe. A bylo bolestivě zřejmé z toho, co jste oba prováděli, že potřebujete… mě. Tys o něm sice pořád mluvil, ale neptal ses mě. A on mi o tobě zakázal mluvit – což, pravda, mým narážkám nijak nezabránilo – čímž mohl rovnou požádat o návštěvu u nás. Tabu sice dodržoval bez výjimky, jenže… Smířila jsem se s tím, že budu to, co oba potřebujete – prostředník. Ale až teď si začínám uvědomovat, jak zoufale málo jsem pohnula s ním nebo s… tebou,“ svěřila se nešťastně.

„Prosím?“ vypadlo ze mě šokovaně a veskrze nevěřícně.

„Nevím, nakolik ti to dává smysl. Myslím, že to ani nemusí – koneckonců je to Snape, o kom se bavíme. Jen říkám, že mi došlo, že pokud za ním nebudu chodit, potom nikdo, a že on potřebuje na někoho nerudně vrčet své urážky. Takže jsem musela pokračovat… pak jsem si uvědomila, že na mé návštěvy čeká a to bylo jen krůček od toho, abych pochopila, že…“ zarazila se. Její hlas odumřel.

„Pokračuj,“ požádal jsem ji jemně, abych ji nevyplašil. Ale horečné vyprávění bylo pryč.

„Jsi jediný z lidí,“ naléhala po chvíli ticha, „které nenávidí a věnuje jim zájem. Já ti ale tvrdím, že to, co cítí, není nenávist a…“ pokrčila rameny, dál neměla slov. Vycítil jsem během chvilky ticha Ginnino váhání. Tázavě jsem se na ni podíval.

„Nechceš si promluvit o Malfoyových?“ zeptala se znenadání, což vysvětlilo váhání, zato já jsem už vůbec ničemu nerozuměl.

„O Malfoyových…“ zopakoval jsem. „O čem? A kde je souvislost?“

„Já se domnívala, že sám nejlíp víš souvislost. Ostatně… to se soudem a tak.“

Á, to se soudem a tak, eufemizmus pro zachránění Malfoyů před Azkabanem, vězni, dozorci, a také pro mé heroické výkony, co se týkalo následného udržení jejich osob nad vodou kouzelnickou. Malý to rybník. Ona nad všechny ostatní věděla nejlépe, že jsem začal z průšvihu tahat Draca kvůli Snapeovi. Že jsem věděl, ačkoli ten to nedával znát, že Draca nechce vidět sedět nebo hůř. Že od toho se odvíjela má neochota poslat do vězení Narcisu s Luciusem, protože já věděl – a mí přátele taky – že kdybych je zavřel a Draca nechal na svobodě, nevedlo by to k ničemu dobrému.

Z té doby mám v trezoru dodnes řadu velmi přesvědčivých Huláků, obzvlášť procítěný je ten z Edinburgu od jedné staré léčitelky, který mě a mou rodinu proklíná a posílá ke všem čertům. Mimochodem tento Hulák nejde zničit a neustále ječí urážky. Takže Gringottovi museli trezor, kam jsme od té doby začali posílat dopisy cizích lidí, a že jich není málo, speciálně upravit – konkrétně odhlučnit a zabezpečit, aby náhodou nevybuchl a nezničil okolní trezory. Aneb ano, je mi jasné, madame Marshallová, že mě nenávidíte. Z vašeho třístého osmého dopisu byla ta atmosféra patrná.

Ačkoli jsem sem tam vytušil, že si o Malfoyových chce Ginny promluvit, nikdy to téma nenanesla na stůl. Jen jednou jsme ohledně nich mohli mít něco, co se dá označit jako slovní potyčka, která stejně skončila večeří a… fiaskem. Ale až na pár všedních zmínek jsme se o nich nebavili – záměrně. Přitom bylo o čem. Merlin chraň, pokud ví Ginny jenom půlku.

Po hlubokém nádechu a krátké přípravě na boj, útok i sebeobranu jsem zopakoval daleko přístupněji: „Chápu. Tedy Malfoyovi – co je s nimi?“

Ginny studovala konečky svých prstů: „Nevím, odkud to vzít,“ připustila po další chvíli ticha, které se protahovalo.

„Mám se bát?“ zažertoval jsem, ale jako každá lehkovážná otázka v sobě nesla kus vážnosti – opravdové obavy.

„Dobře,“ odhodlala se, „takže… Malfoyovi. Kdy to kolem nich skončí?“ zeptala se a podívala se na mě zpříma.

Co na tohle odpovědět? „Je to rodina Smrtijedů věrných Voldemortovi, která zavraždila víc lidí, než je mi milé pomyslet. Příbuzní a přátelé obětí stále žijí a hned tak nezemřou – takže odpověď na tvou otázku je naneštěstí směšně prostá,“ potvrdil jsem.

Povzdechla si a odhodila pramen vlasů: „Chápu, že Narcia a Lucius jsou v nemilosti,“ prohlásila. „Jenže – Astoria? Scorpius?“

„Chceš nadávat na nespravedlnost?“ odfrkl jsem si.

„Chci s tím něco udělat,“ odvětila.

„Zapomínáš,“ namítl jsem pochmurně, „že Draco nebyl jiný. Nenávistný spratek ucházející se o místo po boku Voldemorta, který neuměl dělat vlastní rozhodnutí. Navíc posera.“

„Souhlasím,“ připustila Ginny. „Ale není to vrah a Astoria ani Scorpius za to vůbec nemůžou…“

„Není, ale býval by byl,“ informoval jsem ji tvrdě. „Jde-li o Astorii… taky by mě zajímalo, proč si Malfoye vzala.“

„Budu hádat – nenapadlo tě nic dobrého,“ přezíravě poznamenala a pokřiveně se usmála.

„Napadlo,“ bránil jsem se, „velká pohádková láska…“

„…k penězům…“ doplnila mě.

„A to není pohádková láska?“ podivil jsem se.

„Jsi strašný!“ hodila po mně polštář. „Nechtěj mi tvrdit, že to proto je celá ta léta chráníš – protože jsou vrazi a ty se rád hádáš s lidmi kolem sebe,“ pobídla mě.

„Plánuješ pro ně založit charitativní spolek?“ posmíval jsem se.

„Ne,“ prohlásila se stoickým klidem, „ale když už jsi to zmínil, měla bych někomu z nich navrhnout, aby začali uvažovat o jeho založení. Konečně… pomohlo by to zvýšit jejich kredit.“

„Pochybuji,“ zamumlal jsem, „spíš docílí přesného opaku.“

„Ne každý smýšlí jako ty,“ prozradila mi falešně spiklenecky Ginny. „Pokrouceně,“ dodala na vysvětlenou. „A teď mi řekni, co s tím? Otevřené nadávky a urážky si dovolí málokdo, ale jejich situace není o moc lepší, než…“

„Já vím,“ povzdychl jsem. „Ale sama musíš uznat, že o popularitu máme jen za Snapea postaráno. Navíc – Zmijozelové jsou divní. Podáš jim prst a oni tě obviní z urážky na cti.“

„Takže tomu opět dokonale nerozumím,“ protáhla Ginny, „kvůli tomu, že jsou Malfoyovi a Snape na svobodě, nenávidí tebe. Snapea a Malfoyovy nenávidí kvůli tomu, jak se chovali za války a proto, co dělali tobě… protože jsi zachránce?“

„Nebo nás nenávidí všechny, ale mstít se jim vyhlíží… vznešeněji a zdůvodnitelněji než mstít se mně.“

„Pravda,“ souhlasila Ginny. „Přeci ale musí být způsob, jak je přesvědčit, že alespoň Snape…“

„Nezačínej,“ varoval jsem ji.

„…který je na tom SE SVOU LÉKÁRNOU,“ překřičela mě dřív, než jsem se nadechl, abych ji zastavil, „bídně… je hrdina.“

Tohle měla na srdci má žena?! „Jde o to, jestli by na tom někomu vůbec záleželo. Dokonalým dvojitým agentům bez slitování se neodpouští o nic víc než Malfoyům s jejich zlatem a krví a postavením a jejich loajálností,“ uvědomil jsem ji naštvaně.

„A přesto tě každý z nich alespoň jednou zachránil…“ řekla jemně, snad aby si mě udobřila.

„Krom Malfoye,“ kontroval jsem.

„Kromě Malfoye,“ přitakala.

„Za což mě široká veřejnost nesnáší,“ dodal jsem, „že jsem nechal na svobodě i člověka, který rozhodně ani jednou nikomu nepomohl.“

„Kam se jen podělo jejich zlato…“ povzdechla si.

„Je bezpečně v jejich trezoru,“ ujistil jsem ji, „ačkoli jim nepomohlo stoprocentně, i jemu za mnohé vděčí. A ubezpečuji tě, že jednoho dne, až se zapomene na to, co Malfoyovi představovali za války, jím budou zase ovládat svět,“ nastala chvíle ticha, během které jsem kapituloval. „Co je se Snapeovou lékárnou?“ zeptal jsem se útrpně. Nechtěl jsem to vědět! Nechtěl jsem o tom vůbec přemýšlet! Byla tady ta věc s hrdostí a Zmijozely a tím, jak neuměli přijímat pomoc, protože to považovali za almužnu a jak to pro ně bylo ponižující a pro mě bylo těžké doprošovat se. V době, kdy to bylo čerstvé a dalo se to svést na Brumbálovo přání nebo ministrův rozkaz, budiž… ale… dnes by mi neuvěřil, že to dělám čistě kvůli člověku, kterého zavraždil. Ne po slovech, která padla. A přece se mě zvědavost zuby nehty držela.

Souhlasně přikývla: „Má to dost těžké. Přesto že tam má nejlepší přísady, jen málokdo za ním přijde. Řekl bys to do něj?“ drze se usmála. „Velký Snape – lékárník? Věděl jsi to vůbec?“ zajímala se.

„Ne,“ ujistil jsem ji škrobeně, „McGonagallové jsem zakázal cokoli mi říkat.“

„Hups,“ prohodila konverzačně.

„Hups,“ sežehl jsem ji pohledem. Kapitulace neznamená nadšení.

„Možná by ses za ním měl zastavit,“ přisadila si.

Musel jsem odpovídat? Nemusel – stačilo použít úhybný manévr. Vysoukal jsem ze sebe: „Jak dlouho je lékárníkem?“

„Od doby, kdy se vrátil z Ameriky,“ sdělila přeochotně. Přikývl jsem, že rozumím. „Takže? Zastavíš se za ním? Přece jen – už je to pár let…“

Věděl jsem, kam míří, stejně jako že se úhybný manévr nepovedl: „Pár let, během nichž o mě nestál. Urazil by se, kdybych mu začal cokoli ulehčovat, Ginny. Já…“ při těch slovech jsem rozhodil ruce, „nemůžu.“

„Nemůžeš ho vidět,“ změřila si mě nepřesvědčeně.

„Nemůžu,“ přikývl jsem. „Už je to dávno – jsme daleko – je to…“

Zarazila mě, vstala, stiskla rameno a zašeptala: „Dej mu šanci,“ pustila mě, poplácala a dodala: „Vše bude dobré, slibuju,“ s tím odešla spát. Jako by vyhrála. Jako by víc prostoru nepotřebovala. Měl jsem chuť křiknout za ní „Co s Malfoyovými, co se Snapem, co vlastně chceš?“, ale nějak jsem nemohl. Zanadával jsem. Popadl whisky. Napil se. Počkal hodinu a půl. Pak šel spát.

Usínal jsem toho večera s pocitem, že má žena má nově objevený sklon k přehánění.

A přece jsem si dal druhý den tu práci a po půl dni stráveném u špatné lékárny na Obrtlé jsem zjistil, že se Snapeova lékárna nachází na Příčné. Viděl jsem přijít a odejít jediného člověka. Absence zákazníků mě nehorázně vytáčela. Jak jsem za výlohou mohl vidět, měl Snape uvnitř spousty drahých tedy zřejmě i kvalitních surovin. Netušil jsem, jak to utáhne, ne-li jak ho to uživí.

Což mě trápilo. Ale nemohl jsem tam po letech, kdy poslední konverzace se týkala toho, jak už mě nechce vidět, napochodovat a ohánět se svým jménem a svou možností pozvednout jeho lékárnu na úroveň. To by nebylo… Nebylo by to správné ani vůči Snapeově snaze a práci, kterou do toho vložil.

Nechtěl jsem, aby mi vděčil. Nechtěl jsem, aby se cítil dlužný. Nebo aby si myslel, že něco nedokázal sám. Čím víc jsem kolem toho problému chodil, čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím bezvýchodnější situace byla. Co s tebou, Severusi Snape?

A co se mnou? Co s dítětem Lily a Jamese Potterových, které neumí vidět tebe krvácet na chodníku? Beznadějné dítě… beznadějné dítě chycené v pasti.

Takže k tomuhle jsme odsouzeni za každou jednu správnou věc, kterou v životě uděláme? Co to potom znamená pro mě?

S posledním pohledem napůl ironickým a napůl melancholickým jsem se přemístil.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

Příští kapitola má necelých pět stran. Samozřejmě – jak si to kdo ve wordu nastaví. Proto se vás ptám – chcete to naráz, nebo na dvě kapitoly? Odehrává se to v jednom dni. A… odpověď zvažte pečlivě. IMHO: mám to jako jednu kapitolu a tak jsem to plánovala taky vložit…

Už teď se těším, kolik chyb mi najdete. :) Přece jen – 6. hrabání se v kapitole je 6. hrabání…

P.S. Hulák opraven.

BlueBoard.cz
25.07.2011 19:25:12
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one