Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jediný osud, který máme v rukou, je náš. („Náš osud rozplétá cizí ruka.“*)

Jestli jsem si někdy vzpomněl? Ta otázka mi přijde směšná. Dodnes není dne, kterého bych před sebou neviděl Cedrikova ducha prosícího mě, abych vzal jeho tělo s sebou do Bradavic. Není dne, abych si nevzpomněl na velitelský tón Moodyho věčně počítajícího s jakoukoli komplikací. A přece zněl toho letního večera jaksi nadějně. Měli jsme se za hodinu setkat. Už jsme se nesetkali. Ne, není dne, kdy bych nevzpomněl na Dobbyho. To nejde. Když je vám nějaký tvor oddaný, jako byl Dobby oddaný mně a svobodě, nedokážete jej tak docela nechat jít. Nezapírám – šílený potlouk, ruka bez kostí a ječení Severuse Snapea po náročném příjezdu Fordem Anglia do Bradavic té vzpomínce dodá otisk nezapomenutelnosti. Ale v tom to nebylo – Dobby byl přítel, Dobby byla cesta ke Komnatě nejvyšší potřeby, Dobby byl prostředek, jak naštvat Luciuse Malfoye, Dobby byl tvor, který volil mezi svobodou a mnou a vybral mě. Bez něj bych tady nebyl, neměl rodinu, neměl… kdo ví, co vše bych neměl, kdyby mě zase jednou nezachránila náhoda – v podobě Dobbyho.

Byli další? Byli. Bylo jich tolik… Ale myslet na ně působilo omračující bolest. Kdybych na ty další myslel denně, neměl bych vůli vstát z postele.

Občas jsem je volal. Němě. Volal zpátky ty, které jsem ztratil, na setinu vteřiny do snu, alespoň tam. Občas přišli. Byli mlčenliví, chladní, prázdní. Nebyli nic. Jen zoufalé přání vykřičené do neznáma. Měl jsem pocit, že už je neznám. Že proto nemluví. Protože nechtějí lhát. Protože znají, co jsem si nepřipouštěl. Zapomínání.

„Proč jsi tak smutný, tatí?“ zeptala se a skočila mi do klína.

Pousmál jsem se: „Co potřebuješ?“

„No dovol!“ hrála uraženou.

„Lily, ačkoli mě to nesmírně mrzí, vím, že ti není pět. Buď budeme hrát tu hru a třeba mi v půli dojde trpělivost, nebo řekneš, co máš na srdci, a já to zvážím,“ řekl jsem jí pomalu.

Lily se zamračila. Hrála hry ráda. Jenže já na ně neměl zrovna dnes náladu a navíc… měl jsem nejasný pocit, že z her jsem vyrostl. Možná bych si ještě nějakou s Hermionou a Ronem zahrál. Ale důvod, proč jsem to nedělal, mi seděl na klíně a další dva se hřáli u krbu v obýváku. Co se dá vrátit? Co bych si vrátit přál? Nevím – a děsí mě to. Jednou volbou cokoli vrátit zpět bych znevážil, co mám. Co jsem tak pracně vybudoval. Proč pořád tancuji na ostří nože a rozebírám, co by bylo a být muselo jinak, kdyby ti lidé… mí přátelé – má rodina, pro kterou jsem tehdy zachraňoval svět… kdyby žili.

Jak klasické, že jediný, který přežil, se ke mně nechce znát. Jak klasické, že s další, kteří přežili, si nikdy nebudu rozumět.

„Dovol mi jít s mamkou,“ zaprosila Lily.

„Sluníčko…“

„Ne!“ vyskočila mi z klína dík jasné vizi, jaká je má odpověď. „Tohle ne, tati! Vždyť jsem v posledním ročníku! Proč se nemůžu rozhodnout sama, kam chci…?!“

„Lily!“ ozvala se Ginny ostře z kuchyně. „Okamžitě s tím přestaň otravovat otce. Už jsme to probrali. Náš názor znáš…“

Lily na chvíli hněvem ztratila řeč, aby se ozvala s plnou silou výčitky: „Chci strýčkovi pomoct!“

„Tvůj otec, já…“

„Ale mami!“

„…ani Charlie si to nepřejeme. Naposledy, Lily – nejedeš!“

Lily se nafoukla a co z ní zbylo, byl mocný zvuk prásknutí dveří jejího pokoje.

„Už zase?“ ozval se z obýváku posměšně James.

„Možná by mohla…“ řekl Albus vcházeje do pracovny.

„Ještě ty začínej,“ řekla Ginny a praštila dveřmi od kuchyně.

A tak jsem vstal a došel za ní s prosbou: „Gin, nelíbí se mi to. Ani ty bys neměla jezdit. Prosím tě – ještě to zvaž.“

„Pro Merlina, Harry! Už jsi jako on,“ odsekla Ginny a švihem hůlky zavřela kufr.

Zmínky o něm vždy bolí; jen teď mě spíš posilnily: „Potom možná máme pravdu.“

Ginny přimhouřila oči: „Jen protože máte výjimečně stejný názor?“

„Protože je to pitomost!“ vyhrkl jsem naštvaně. „Charlie si nepřál, ani abys ty…“

„Je to můj bratr,“ zastavila mě Ginny jemně, vzala kufr a položila ho před vchodové dveře. Potom, v jakémsi záchvatu se otočila, objala mě a dala mi polibek se slibem: „Budu v pořádku,“ a něžným úsměvem na do strany nakloněné tváře. „Ale, Jamesi,“ zavolala na ně. Přiběhli. Ty svetry, co měli na sobě, mi připomínaly nejkrásnější dárky nejkrásnějšího období mého života, pokud tím obdobím není teď a tady. Což jeden v daném okamžiku nikdy neposoudí s patřičným odstupem. Drahé svetry drahé Molly. „Mějte se,“ objala Jamese, „a opatrujte se tu,“ objala Ala. „A dávejte pozor na Lily,“ zašeptala, usmála se – protože ona měla vždy dobré nálady na rozdávání; minimálně od té doby, co měla děti – a pohladila své syny po tváři.

Otočila se k neprodyšně zavřeným dveřím: „Lily? Já už půjdu…“ zavolala. Odpovědí jí bylo ticho.

„My ji ohlídáme, neboj,“ poplácal svou matku Albus po lokti a už ji posílal pryč.

Oba mí synové i dcera, byvše po rodičích a prarodičích, smiřovali se jen těžce s Ginniným odjezdem za Charliem. Dobrodružství jim kolovalo v krvi jako otrava, stejně jako kdysi nám s Ronem a Hermionou a i Ginny. A nedostatek příležitostí k projevení se, navíc dík stínu, který jsme na ně uvrhli, způsoboval třecí plochy. Byli jsme si toho vědomi. A o to přísněji jsme své děti chránili. A protože kluci už byli ze školy a přece jen o nějaký ten pátek starší a zkušenější a možná dík prudkému poklesu vlivu slávy jejich otce, který museli pocítit víc než Lily, skousnout, že je Ginny nechce vzít s sebou z obavy o ně, se jim dařilo podstatně lépe než jí. Lily.

Ginny se nechala vyprovodit ke dveřím. Nicméně na zavřené dveře se s hlubokým smutkem matky opouštějící své dítě podívala ještě jednou. Prodlela na zavřených dveřích pohledem a nadechovala se k dalšímu zavolání. Zavrtěl jsem hlavou – potřebovala se rozejít. Ginny to pochopila, uchopila zavazadlo a s přenašedlem v ruce vyšla ven.

Kluci volali ahoj, já se jen díval. Dveře Lilyina pokoje se otevřely. Lily se rozběhla. Ginnino přenašedlo se aktivovalo. Rozsvítilo. Pohlcovala ji záře.

Lily zastihla Ginny, kterou už tah přenašedla směřoval za Charliem do Rumunska. Lily divže zabrzdila a Ginny, která už mizela, Lily zamávala. Její tvář rozjasnil hřejivý úsměv matky. A mně se kdoví proč ulevilo. Vzal jsem Lily za rameno a zavřel za námi dveře s otázkou: „Tak kdo chce zmrzlinu?“ za což by mě v prosinci Ginny vykostila. Jenže co oči nevidí…

Téhož odpoledne stanula na prahu našeho domova postava oděná v temném plášti, který téměř splýval s okolní tmou. Zamračil jsem se a s otázkou, kdo je, jsem pomalu otevíral dveře, v druhé ruce drže hůlku.

Postava zvedla hlavu a na okamžik se něco zalesklo v místech, které stín a kápě zakrývaly, ale osoba se natlačila tak blízko, až to vadilo mému osobnímu prostoru, takže mě přinutil couvnout.

Tak se událo, že se Draco Malfoy ocitl bez pozvání v mém domě: „Kávu nebo čaj?“ vytáhl jsem obě obočí, když sundal kápi.

Malfoy nakrčil nos, prohlédl si můj dům – tedy předsíň našeho domova – a zeptal se s šedýma očima upřenýma na schodiště: „Můžeme si někde v tichosti promluvit?“

Zavedl jsem ho do pracovny, kde jsem měl rozepsaných několik pergamenů dělících se na sloupky pro Jinotaj a pokusy co se učebnice novodobých dějin z pohledu superstar Pottera týkalo. Ony pergameny jsem bez ladu a skladu zamíchal a hodil do stolu. Pak jsem nechal postavit na čaj. Přidal jsem dřevo do krbu. Přečetl jsem celou knihovnu, utřel prach a umyl okna, a když jsem viděl, že se Malfoy stále nemá k odchodu, usoudil jsem, že nemá smysl rozhovor oddalovat: „Oč jde?“

„O Scorpia,“ řekl zpříma. Potlačil jsem povzdech a tiše čekal. Ne o moc hlasitěji se rozpovídal i Draco: „Moc dobře si uvědomuji, že tě to nemusí zajímat a kolik ti doposud dlužíme… já dlužím,“ zasekl se. Merline… zase ty štráchy, které tady už párkrát byly. Kdyby si je byl odpustil, mohl jsem pro sebe mít za celý život asi den navíc. Což lidem, kteří vás zdržují, nikdy nepovíte. Já to taky nedělal. „Věř, že kdyby se dalo dělat něco jiného,“ …někoho podmáznout… „neobtěžoval bych tě. Naneštěstí…“

„Vymáčkni se,“ doporučil jsem unaveně.

Hluboký nádech uspořádávající myšlenky, krátké zaváhání nad propastí, skok: „Scorpia nechtějí přijmout do práce,“ a tady sklopil zrak a předvedl něco, co by se u normálních smrtelníků dalo definovat jako krvavé zrudnutí. Co dodat? Vím, proč.

Ne že by mě to skutečně zajímalo, ale něco mi nedalo, abych si odpustil: „Nač potřebuje pracovat? Já myslel, že jste tak bohatí, že vaše trezory uživí budoucích dvacet generací Malfoyů i bez záslužné činnosti, jakou je práce. Nebo je to o nenasytnosti, chamtivosti…? Snad jste nedali přebývající majetek sirotčinci?“

Malfoy po mně šlehl nevraživým pohledem. Tohle jsem si v rámci dobrých sousedských vztahů doopravdy mohl odpustit. No… ještě že nejsme sousedé.

„Ne, jak mě mohlo něco tak pošetilého napadnout,“ vydechl jsem a do hlasu protlačil značné zklamání z Malfoyova nepočínání.

„On potřebuje pracovat,“ vyřkl Malfoy zřejmou pravdu. „Musí žít normálně.“

„Jak může, když tu u mě prosíš za jeho práci…?“ nechápal jsem. A nezmiňoval jiné – Snapea – kteří se ho tolik zastávali.

„Děláš si legraci?!“ zasyčel Malfoy. „Víš dobře, že s jeho minulostí…“

„Tvou minulostí…“

„Mou minulostí…“

„Minulostí tvého otce…“

„Pottere!“ naštvaně mě varoval.

„A tvé matky…“ přisadil jsem si.

Malfoyovi trvalo dobré tři minuty, než se ovládl: „Dobrá,“ řekl pak s nuceným klidem, „s naší minulostí ho nikdo nepřijme. Správná formulace?“ zeptal se provokativně a pokračoval. „Stejně jako nikdo nepřijal mě. Ano, žádám tě, abys mu našel práci, ale to protože se všichni obrací k tobě, když se jedná o nás. To kvůli tobě nás nikde nechtějí. A to ty jsi ten, kterého berou na milost – ne my.“

„Brzdi,“ zastavil jsem ho chladně, „já tě nenutil stát se Smrtijedem, já tě nenutil jít nám všem – i mně – po krku a já je nežádal, aby se tak chovali. S ministerstvem jsem vám všem pomohl. Takže si to odpusť.“

Malfoy mlčel, zpupně pálil díru do koberce a druhou díru si dělal zuby otvor pro piercing, jak se snažil neodseknout.

Přikývl jsem: „Co přesně potřebujete, Draco?“

„Abys nám pomohl – to je zjevné, ne?“

„Ne, není. Nevím, kde Scorpia odmítli. Ze zřejmých důvodů se o tvého syna nestarám víc než ty o ty mé. Takže…?“

„Pokud chceš dělat narážky na tu dětinskou hloupost, za kterou pyká Scorpius doteď…“ a Draco vstával, že odejde.

„Kdybych tě chtěl vypudit bez pomoci,“ řekl jsem ještě o dvacet tři stupňů chladněji, „zeptám se, jak se má Lucius. Dokud se na jeho zdraví a existenci neptám, Draco, nemáš důvod se urážet.“ Draco ztěžka dosedl zpět do sedačky, nevěřícný pohled duhovek upřek k mému obličeji, a já měl neodbytný pocit, že jeho pleť zšedla. „Takže – co se stalo?“ ne – vůbec jsem si nepřipadal jako kolovrat.

„Půl roku shání práci,“ zopakoval, jako bych byl přinejmenším idiot.

Zadržel jsem odfrknutí: „James ji hledá rok a půl. S nedostatkem míst se dá dělat jen málo.“

„Vážně? A kolik se dá dělat s nedostatkem míst pro Malfoye?“ Trpělivě jsem počkal, než bude pokračovat. „Pokaždé ho vyhodili kvůli příjmení…“

„To řekli?“ podivil jsem se.

„A museli v Severusově případě? Pottere, do háje, otevři oči! Nenávidí nás.“

„Ve vašem případě mají důvod,“ odsekl jsem. „Přestože se mi povedlo ministerstvo přesvědčit o prospěšnosti vašich osob na svobodě, neznamená to, že jsou lidé tak hloupí, aby si neudělali vlastní obrázek. Obrázek, o který jsem se nezasloužil,“ zdůraznil jsem.

„Nešťastný Salazare – necháš už toho? Kolikrát se za tebou ještě budu muset připlazit po čtyřech?“

„To nemusíš, Draco,“ informoval jsem ho a vstal jsem, jako už on vstal dávno přede mnou.

„Skutečně?“ zeptal se a podíval se na mě šíleným pohledem zvířete zahnaného do kouta. „Dovolíš mi zeptat se tě, jak by to v tom případě s námi vypadalo? Hnili bychom někde v sudu a ječeli hladem, který by nás připravil o poslední zbytky rozumu? Ale výborně – proč jsi nám tedy kdy pomáhal?!“

„Přeháníš,“ odfrkl jsem.

Ani jsem nestačil mrknout, jak rychle se přede mě Draco postavil a tyčil se nade mnou s tím svým odleskem šílenství: „Jen jsem realista,“ zasyčel na mě vibruje. „A vím, jak neslavně skončilo mnoho z přátel mého otce. Dokonce po odstěhování ze země. Žijeme z tvých milodarů a ty nám to dáváš náležitě sežrat, Pottere. Tak si říkám…“

„Ne,“ přerušil jsem ho klidně a ani zbla se nenechal zastrašit jeho výrazem, „to není o tom, Draco. Nechci, abyste ty nebo tvůj syn pykali. To, co dělám, dělám z nejistoty nad sebou samým, protože dodnes nevím, jestli byla správná volba ušetřit tvého otce vězení. A ty, Draco? Co si myslíš ty? Už jsi dospělý. Už se nemusíš za svým otcem táhnout. Měl jsi možnost volby. Měl jsi ji tolikrát a tolikrát ses spletl. Poučilo tě to? Nebo posílilo tvou nenávist? Mám ti věřit? Mám věřit, že jsem se rozhodl, co se tebe týká, správně? Co když ne? Co když mě jednoho dne najdou s rozpáraným břichem a blond pramenem za nehty v ložnici? Co když tak najdou mé děti? Protože jste se ty, nebo tvůj otec, nebo tvá matka a ano, nebo tvůj syn rozhodli pomstít za příkoří, které vám působí jiní. A opakuji – ne neprávem. Co ty, Draco? Co bys dělal na mém místě? Kdyby vyhrál Voldemort a ty bys měl tu moc mě zničit nebo mi pomoct? Dočkal bych se setiny pochopení, které ti prokazuji já? Pochopil bys někdy, že ses rozhodl špatně? Pověz, Draco… prozraď mi to. Nenechal by ses unést tou nenávistí?“

Odtáhl se: „Všichni mě nenávidí kvůli tobě. To neomluvíš. Jdi k čertu.“

„Všichni tě nenávidí proto, jak jste se ty a tvůj otec a tvá matka a celá tvá rodina chovali. Ptáš se, proč ti pomáhám. Uneseš odpověď?“

Malfoy jen zvedl bradu. Hrdý pohled mě klidně pozoroval.

„Severus. To je vaše záchrana. To je důvod, proč jsem vás nenechal zničit. Ale ještě něco,“ a zase jsem zmenšil tu vzdálenost, kterou si Malfoy vybudoval, „tvá matka mi zachránila život, nepřímo rozhodla válku – dlužím jí ten tvůj a i Luciusův život. Plus je tady jedna drobnost, drobnost, na kterou nezapomenu, Draco. Která tě bude pronásledovat. Kterou nepochopíš, protože jsi, kdo jsi. Uhodneš?“ vyzval jsem ho. „Máš alespoň vzdálené ponětí?“

Draco mě pozoroval s maskou pohrdání, která ve skutečnosti skrývala zmatenost: „O čem to mluvíš? Nechápu…“

„Ty sám jsi mi dal důvod myslet si o tobě víc, než jen že jsi posera, tatínkův mazánek, vrah, Smrtijed nebo rozmazlený synáček z bohaté rodiny, věčně povýšený, nikdy se nesnižující na naši úroveň – ano, Draco, v jedno období jsi byl spíš politováníhodný, ubohý – a přece o tolik silnější než kdy předtím. Tušíš…?“ zcela vědomě jsem mu dělal zle. Pamatoval si? Nebo to chtěl vytěsnit a vytěsnil? Mlčel a díval se. „Neprozradil jsi mě,“ vydechl jsem mu nakonec do obličeje. Pocítil jsem úlevu společně s únavou, ale úleva převládala.

„Co?“

„Měl jsi možnost – stejně jako tvá matka – rozhodnut válku. Mohli jste nastolit hrůzovládu vydáním mé osoby. Neudělali jste to. A pro mě jsou to dvě ocenění vyžadující rozhodnutí, která rozhodla o mém chování a smýšlení k vám – a neboj se, není to naivní smýšlení, vím, že vám nešlo o mě ani o Voldemorta, ale o vás a vaši moc a váš majetek. Že ses bál. Že jsi chtěl přežít. Vím to. Byl jsem tam. Viděl jsem tě, jako jsi ty viděl mě a nevydal jsi mě. Vím, vše to vím, Draco, a nezapomínám.

Jenže to samé pochopení nemůžeš čekat od lidí, kterým jsi uškodil. Nebo tvůj otec. Nebo tvá matka. Takže pokud chceš pro Scorpia lepší svět – sedni si tady a vysvětli mi detailně, o co se jedná, bez těch póz, že bych měl přece moc dobře vědět, jak jsou k vám lidé nespravedliví. Ano?“ ukázal jsem na sedačku a čekal výstup, který se nedostavil. Místo něj mě Draco poslechl.

„Scorpius je vystudovaný lektvarista a má nadání na přeměňování,“ oznámil Draco poté, co si sedl a položil dlaně na kolena, „několik lidí ho užuž chtělo vzít, ale když podepsal smlouvu nebo se představil celým jménem, zeptali se ho na nás a práci mu nedali, nebo už neodpověděli – vždy velmi uhlazeným způsobem, ovšem,“ poznamenal trpce. „Nejde nám o peníze – ty máme. Jak si všichni myslíte nebo si šuškáte za našimi zády – nepodařilo se nám podmáznout jimi všechny tak, aby byli na naší straně. Jde mi o to, aby nezešílel. A vím, že bych neměl tohle přiznávat, ale od té doby, co málem otrávil Jamese… vážně se tím trápí. Nemá přátele, Pottere. Má vše, co jsi nám ochoten zařídit, nebo co jsme schopni nakoupit, ale mezi to nepatří důvěra ostatních ani normální přátelství. Všichni si vzpomenou, že otrávil toho Jamese Pottera nebo že byl jeho dědeček Smrtijed… uvažovali jsme o změně jména, ale – doopravdy by to pomohlo? Nebo odjezd ze země? Nemyslíme si. Nevěříme tomu a – kde bychom byli chráněnější než tady? Podívej na Severuse. A to si jeho práce a zkušeností někdo vážně cenil, to ho někteří skutečně brali jako hrdnu. Nebo alespoň toho, za koho se Potter pere jako lev. My jsme, naproti tomu, ty přívažky. Od doby, kdy Rita napsala ten článek a od doby, kdy proběhly procesy, od chvíle, kdy jsi nám vyzískal zpět naše postavení a jména – Astoria ani nemůže jít do obchodu, aby ji někdo neurážel… nepřipomněl jí, koho si vzala,“ ačkoli se na mě nedíval, teď dokonce složil hlavu do dlaní a dlouze monotónně vdechoval a vydechoval.

Pamatoval jsem si na ten článek. Byl to obrovský podraz, jenže taková ona byla, že? Ale článek byl jen špička ledovce. Začalo to jím… nebo spíš Životem a lžemi Albuse Brumbála a pokračovalo to různými silně protismrtijedskými články v novinách, jenž se nápadně podobaly smrtijedské šuškandě o mudlech, po kterých následovaly telenovely typu Snape: Syčák nebo světec?, kniha jasně zaměřená proti Snapeovi, další proti Malfoyovým – každému samozřejmě věnovala samostatnou knihu, pokračovalo to mými přáteli a končilo to mnou. Napsala ještě asi další tři, ale od chvíle, kdy prohlásila, že jsem blázen, jí sice stoupla prodejnost, nicméně její knihy byly zakázány – proti čemuž jsem brojil marně – a málokdo si od ní dovolil ještě něco krom novin koupit. Svou biografii, zajisté pravdivé informace, jsem nečetl. Nečetl jsem ani jednu z těch knih. A jsem asi jediný v kouzelnickém světě, který vydržel.

Je tedy po válce? Možná. Ale boje nepřestaly. Vím to. Vím to pokaždé, když se podívám kolem sebe, pokaždé, když ke mně Malfoy přijde s novou prosbou, pokaždé, kdy si vzpomenu na Luciuse, pokaždé, kdy se podívám do novin i tehdy, kdy se jen jakoby omylem dozvím, co se děje se čtyřmi lidmi, kterým jsem proti vůli spousty kouzelníků zařídil – vybojoval – amnestii.

„Nemůže jít pracovat ke Snapeovi?“ napadlo mě znenadání.

Vzhlédl: „Šílíš?“ zaječel. „To bych svému kmotrovi neudělal,“ prohlásil.

Spolkl jsem, že jeho kmotrovi klidně udělal daleko horší věci, přímo riskoval jeho život, a zeptal jsem se: „Proč ne?“

Chvíli si mě nevěřícně prohlížel a posléze spustil: „I kdyby ho chtěl, a já vím, že v té lékárně nikoho nechce, i kdyby to udělal jen kvůli mně, už tak je rád, že utáhne tu apatyku. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby na jednom místě byl sdružený Smrtijed se synem Smrtijeda, stále-ještě-potenciálním-vrahem-Jamese-Pottera? Nejen že by mu tam nikdo nepřišel – byli by schopní ten krám podpálit. Copak ti vážně tohle nedochází, Pottere?“ navztekaně se postavil Malfoy. „Copak ti nedochází, v čem se má rodina ocitla? Vážně, Pottere – jdi k čertu.“

Ke dveřím se vyprovodil sám. Tentokrát jsem ho nezastavoval. Přemýšlel jsem. A dlouho.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

* http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=11181-cizi-ruka-rozpleta-nas-osud

Děkuji za komentáře a hlasy. Jsem spokojena, neb vidím, že lehká manipulace světem vládne. Kapitolu vcelku jste si odhlasovaly jednomyslně.

28.07.2011 15:57:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one