Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


37) Když padají Tkalcovské

Takže lilie.

Tři rázná zaklepání. Pět vteřin naprostého ticha. Prudké otevření dveří. Stál tam v tom svém černém nesmyslu. Bílý. Jedna ruka nebyla vidět, takže se chystal na obranu nebo útok. Harry nezaváhal, skočil po něm. Oba přepadli dovnitř. Chytil ho za hábit u krku, kopnutím zavřel dveře a do tváře mu zasyčel: „Nezapomněl jste náhodou na něco?“

Hůlku, co se mu provrtávala pod poslední pravé žebro, netrpělivě odsunul a rázoval si to chodbou tam a zpět, říkaje: „Možná klíče, když jste si šel dnes ráno nakoupit. I když to asi ne,“ Harryho pohled padl na stolek, kde ležely. „Možná jste zapomněl zabezpečit lékárnu před zvědavci. Ačkoli…“ a podíval se mu do naprosto prázdného obličeje a očí, které se na něj znechuceně dívaly, „to zjevně taky ne. Nezapomněl jste zaplatit účty?“ zeptal se teatrálně a chytil stoh obálek poskládaných do úhledného komínku vedle klíčů. „Ne,“ prohodil s ledovým úsměvem; měl chuť obálky rozhodit po zemi, ale v ten samý moment si uvědomil, že něco takového se k jeho věku zkrátka nehodí a tak jimi mrštil zpátky na stůl, kde po sobě začaly klouzat; z komínku byla hromádka. „Očividně ne.“

Snape stál v roku, ruku s hůlkou spuštěnou k boku, zkoumal ho – měl tu drzost ho zkoumat! Ve výrazu vepsanou nevoli.

Harry ho znova přimáčkl do rohu, jednu dlaň položenou na dveřích, druhou na stěně a ze vzdálenosti sotva pár milimetrů na Snapea stojícího zpříma jako svíčka prskal: „Ze všech sviňáren, Snape, ze všech podrazů a urážek a lží, ze všech jsem vás osvobodil. Ze všech jsem vás omlouval. Všechny jsem vám prominul. Bůh ví – neviním vás ani z toho, z čeho byste si vinit zasloužil, ale… Ginny. Pro Boha – Ginny!“ Spolkl vše odporné, co se mu dralo na jazyk, zhluboka lapal po dechu a slovech; nakonec se s železným přemožením sebe sama opanoval, když vše, co vřelo, zatlačil pod krustu klidné otázky: „Proč jste nepřišel?“ odrazil se, aby mu dal svobodu – nebo její zdání. A prostor, který sám potřeboval.

„Proč bych měl?“ podivil se s tvrdým výrazem v očích Snape.

Natolik Harryho tou otázkou naštval, že začal vyštěkávat úplně od boku: „To jste nemohl přenést přes srdce, že vás jednou v životě neposlechla na slovo?“

„Je zjevné,“ kontroval línou nesouhlasností, „že o našem vztahu nic nevíte.“

„Proč jste nepřišel?“ uhodil znova. Tohle nechtěl poslouchat, tohle sem nepřišel řešit! Pokračoval: „Přísahal jsem vám, že se k vám nepřiblížím, prosil jsem vás, abyste přišel, zaručil jsem se vám, že vám tam nebude nic scházet. Že vás nikdo nebude obtěžovat. Prosil jsem vás, jen abyste přišel na její pohřeb. Proč?“

Stál a mlčel. Hůlka zapomenutá v ruce. Dýchal pravidelně a díval se znuděně. Snape. Celý mizerný Snape.

To, co nakonec odpověděl, to, co ucedil, bylo: „Neměl jsem čas.“

Cosi probublalo na povrch a ohnalo se to předními tlapami, to nepříčetné: „Nenávidím vás,“ pronesené s ledovým klidem.

Snape se tvářil bezvýrazně a Harry jaksi vycítil, že má v plánu prchnout – vznešeně se tomu říká ustoupení moudřejšího. Tak to ne, to nedovolím, pomyslel si naštvaně. Skutečně než se vzpamatoval, byl od něj Snape několik kroků vzdálený. Harry byl dvěma skoky znova u něj, chytil ho za předloktí, otočil ho k sobě čelem a začal křičet: „Ne, na tohle odpověď dostanu, slyšíte?! Chci znát pravdu, ne ubohé „neměl jsem čas“. Proč jste pro všechno na světě nepřišel, proč jste nemohl?! Byla to jediná věc, kterou jsem po vás za celou tu dobu chtěl, jediná, kterou jsem od vás žádal! Nebyla ani pro mě, byla pro člověka, který vám věřil, který vás měl rád, který za vámi pravidelně chodil a hájil vás, stál za vámi. Proč jste, k čertu, nemohl jednou v životě přijít na pohřeb člověka, kterému na vás záleželo?!“ ale Snape zůstal netečný, což Harryho popudilo ještě víc, dohnalo ho to k naléhavému zavřísknutí: „TAK PROČ?!“ které dávno překročilo hranici příčetnosti a udávalo konec trpělivosti.

A Snape k němu vzhlédl, tvář pečlivě prázdnou, když, po tom nejlehčím a nejmělčím nádechu, který kdy slyšel, prohlásil přímo do Harryho tváře tvrzení: „Víte, proč.“ Měl chuť zařvat: Ne, nevím!, ale podařilo se mu pouze zamítavě vrtět hlavou. „Ale ano, víte to. Přemýšlejte,“ popohnal netrpělivě vzteky se chvějícího Harryho, ačkoli celkově se zdál být spíš naléhavý; možná mu došlo, že Harry není schopen v tom stavu myslet nebo zkrátka došel k tomu samému závěru co před lety, že je na nalezení odpovědi příliš tupý, protože se po chvíli nejdřív naklonil dopředu k Harryho obličeji, pak se znova jako by štítivě odtáhl a řekl stejně klidným, stejně vyrovnaným tónem, snad se špetkou čehosi neidentifikovatelného, co si Harry moc přál vyložit jako lítost; ale ne, ne, nebyla to lítost… bylo to něco… mohla to být zoufalost? Jako by Harry musel vědět… jako by musel chápat! To prohlášení zbavené jakékoli emoce – prosté: „Byla jí podobná.“

Harry do krve, do masa, do kosti, až na dno duše pocítil právě v ten moment, že uměl toho člověka před sebou milovat, ale stejnou silou ho dovedl nenávidět.

Najednou ho nemohl vystát. Náhle nedokázal vystát sám sebe. Tak překročil práh Snapeova domu a odešel. Cvakly za ním dveře. To bylo jeho rozloučení se.

Chvíli za nimi stál, ale žádné rány zvednutého a hozeného stolku, byť i jen klíčů, byť i jen těch obálek, co určitě stejně spadly na zem, se neozvaly.

To mu byla tolik ukradená?

Ne…

Harry byl přesvědčený, že Snape věděl stejně jako on, že tahle bolest hloubí důlky na duši, trhá srdce a rozbíjení věcí nepomáhá. Ne. Jen… čas. Zvyk. Protrpět si to.

Vskutku… nebyla Ginny. Nebyl Brumbál. Nebyl dokonce ani Voldemort. Čas usmiřovacích elementů skončil. Nebyl důvod tolerovat se.

Cítil se rozlámaný. Jako by část střepů z něj byla tavena ve vroucím hněvu, zatímco další část byla otupělá, zatímco další část přechovávala všechno to odpuštění a všechnu tu lítost, kterou znal. Možná se tomu říká rozervanost. Možná právě proto měl v úmyslu podniknout další bláznivý krok.

Možná už nikdy nenajde sílu… Ginny. Za koho jsme bojovali?

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

Ke Ginny… Byla prostředek, nikdy ne cíl. Kdybyste se mě zeptaly, jestli tam musela být, odpověď by zněla, že nemusela. Stejně tak nemuseli být Scorpius, Albus, Lily… Jenže AU by to mělo být pouze vůči Severusově smrti (a detailům, které se netýkají knih).

Nicméně jsme tady, Ginny a Harry se vzali a měli své tři děti a odvažuji se nesměle domnívat, že i to bylo zajímavé sledovat. Jenže tohle je povídka o Harrym a Severusovi. Jen doufám, že i když byla okrajová záležitost a já ji chtěla jen shodit do propasti s větou „Sorry, zabírala jsi příliš místa; král je mrtev, ať žije král,“ na rtech a vítězně poskakovat, jsem se s ní rozloučila důstojně. Anebo ne. S mrtvými se nikdy tak docela neloučíme.

Zvolání král je mrtev, ať žije král, se však nekoná. Nakazily jste mě svou pozitivitou, se kterou jste ji přijaly. Přemýšlím, nakolik by mi překážela, kdybych ji nechala naživu. Jenže to je špatná úvaha. Na kdyby se ani povídky nemůžou stavět. Zvlášť pokusy ne.

Podstata toho všeho zní: Ginny odešla, ale důležitá být nepřestává.

Ještě jedna věc, ta lilie… říkáte, že byla od Severuse? Dobrá. Ačkoli myslím, že ten šel ke Ginninu hrobu, pokud vůbec, později. Pro mě znamenala symbol propojení: na hrobě Ginny leží upomínka na Lily… kvůli čemuž Harry nedokáže přestat myslet na Snapea, protože obě s ním měly spojitost. Vlastně pojítko s touto kapitolou.

08.08.2011 11:49:47
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one