Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


38) Když přijde čas truchlit a chybovat

Přišel jsem odnikud. Nemám, co bych řekl.

„Pane Pottere?“ oslovila mě už poněkolikáté. Vzhlédl jsem a střetl se s jejím pohledem. Ne kočičím – už dlouho ne. Byl laskavý a trpělivý a ostrý, bylo-li třeba. Nemohl jsem se přimět soustředit se, ještě ne.

„Pane Pottere, rozumím tomu, že na to nemáte myšlenky. Chtěla bych vás jen ujistit, že má nabídka trvá. Rozumím tomu, jak snadné je ztratit se na nové životní křižovatce. Ale věřte, že to by vaše žena nikdy nechtěla. Uvažujte o tom, prosím,“ dožadovala se. Mně to jako dožadování přišlo. A nemyslela to zle, já vím. Jen… jak může do háje vědět, co by Ginny, kdyby? Přála si snad opustit své děti? Ne. A přesto riskovala život a šla za Charliem do Rumunska. Slíbila, že se vrátí. A já tomu pořád nerozumím.

Vstal jsem. Omluvně se usmál a rozloučil: „Mám ještě něco na práci,“ a odešel jsem, na podobiznu Brumbála nepohlédl.

„Pane Pottere!“ zavolala za mnou ředitelka Bradavic a ztěžka se postavila. Ohlédl jsem se. Viděl, že mi osud pomalu a jistě ukrajuje z dalšího člověka, na němž stojí má existence. A nemohl jsem, nemohl. Ať jde někam veškerá nebelvírská odvážnost, na tohle nás nepřipravila.

„Vrátím se,“ bylo jediné, co jsem mohl slíbit, než jsem zbaběle utekl. Lhal jsem? A lhal jsem záměrně? Moc jsem lhát chtěl, to minimálně, aby se někdo cítil po mé lži stejně jako já po té Ginnině. A provinile, že jsem naštvaný na někoho, kdo už se nemůže bránit.

„Woode?“ oslovil jsem svého přítele a trenéra nového pokolení Kudleyských Kanonýrů. „Chci hrát,“ oznámil jsem. Prohlédl si mě od hlavy k patě. Sjel mě takovým tím pohledem věk versus schopnosti. Kluci o polovičku mladší než já se rozesmáli. Ve tvářích pohled vykopávka a má hrát? Wood se tvářil nejistě.

„Pottere?“ ujišťoval se.

A já přikývl. Smrtelně vážně.

„Kdy jsi hrál naposledy?“ zeptal se.

„To si nepamatuji,“ zalhal jsem. Oba jsme věděli, kdy to bylo. On to okamžitě pochopil.

„To je sebevražda,“ oznámil vyčítavě a vráska na čele se mu prohloubila.

„Vím,“ přikývl jsem.

„Nemůžeš hrát bez rozcvičky. Nepustí tě ani dovnitř. Navíc o tom nemůžu rozhodnout,“ obrátil se na družstvo.

Otočil jsem se na ně také. Půlka se stále ještě pošklebovala, půlka pochopila, že to myslím vážně a zkoprněle se na mě dívala s úžasem nebo nadějí ve tvářích. Polkl jsem a zahřímal: „Vyhraju vám zápas.

„Takový dědula?“ namítl kdosi. „Odmítám hrát s někým, kdo dostane infarkt na koštěti v prvním metru…“

„Zmlkni,“ sykl kdosi, „vždyť mu umřela žena.“

„Předveď se,“ hodil mi dosavadní chytač koště. A já ho chytil. Dobrý trénink pro začátek.

Odpískal se zápas. Odmítal jsem čekat. Kudleyští Kanonýři neměli dobrou pověst. Jak by mohli? Nejdřív tam hráli samí neschopní, potom se v mužstvu neustále měnili hráči a dnes tam zase hrají nezkušení. Tomu se říká smůla, ne neschopnost. Pod Kudleyskými Kanonýry tak nechtěl nikdo hrát, už jen z principu a pověrčivosti a obavy ze smůly. Zkrátka družstvo pro mě. Jako kdysi. Ano, i dnes.

Začal jsem nikým nepoznán kroužit po hřišti a hledat ji. Za pár minut jsem ji našel očima. Letěl jsem k ní. Proti mně se rozletěl Potlouk. Znenadání mi po letech cuklo v ruce. Nepříjemný pocit, ačkoli ne moc bolestivý. Potlouk letěl na mě a já na okamžik zkameněl. Odrážeč přiletěl těsně přede mě, odrazil ho, hrálo se dál. Zlatonka v čudu. Mně odlehlo. Vyletěl jsem znova ji hledat. Znova ji našel. Vystartoval jsem, proletěl kolem druhého chytače, odrážečů… nalepili se na mě odrážeči druhého družstva. Snažili se mě shodit. Mé družstvo mi přiletělo na pomoc. Zbavili se jich a já vyletěl bleskovou rychlostí za zlatým míčkem. Letěla pryč od druhého chytače, mně do náruče. Naklonil jsem se. Víc, víc… někdo do mě vrazil, ztratil jsem balanc, přepadl a zachytil se jen jednou rukou. Záda hlasitě zaprotestovala. Zlatonka mířila střemhlav dolů. Poručil jsem koštěti taky letět. Potlouk mířil mým směrem. Ruka mě začala bolet dřív, než se jí dotkl. Když mě zasáhl, pustil jsem se. Nešlo se udržet. Levou rukou jsem zachytil Zlatonku. Dopadl na zem. Vítězně ji zvedl nad hlavu. Zaklel jsem. A svalil se do bláta. Pravá ruka bolela jako čert. Pevně jsem semkl víčka a až teď mi došlo, že jsem se vážně mohl zabít. Před očima se mi zatočil kolotoč milovaných tváří. Pocítil jsem výčitky. Potřeboval jsem se probudit z letargie, ale neměl jsem právo ohrozit život i druhého rodiče mých dětí.

Vnímal jsem minutu ohromeného ticha, kdy diváci vstřebávali, kdo jsem a co se stalo. Kudleyští Kanonýři vyhráli. Nemožné se stalo skutečným. Mé družstvo začalo slavit vítězství jako první. Někteří fanoušci se přidali. A přidávali se další a další. Fanoušci protihráčů. A já se cítil čím dál tím provinileji.

„Vyhráli jsme!“ doběhl ke mně usměvavý Oliver.

„To vám gratuluji,“ protáhl jsem, strčil jsem Oliverovi Zlatonku do ruky a vstal jsem. Došel jsem si s rukou na ošetřovnu. Ti mě poslali k Mungovi. Ti řekli nějaký nepěkný verdikt o mé bolící ruce, která mě hryzala jako svědomí.

Přišel jsem k Molly, když mě konečně propustili. Dlouho jsme se u dveří objímali. Plakala. Jak by ne? Ztratila jedinou dceru. A mě to deptalo, nevěděl jsem, co říct, co dělat.

„Je doma Charlie?“

„V obýváku s dětmi,“ škytla Molly a zmizela v kuchyni.

Vstoupil jsem do obávaného pokoje. Šest tváří se ke mně obrátilo. Lily se rozběhla a pověsila se mi kolem krku. Charlie jim zjevně něco vyprávěl.

„Co… co se ti stalo s rukou?“ zavzlykala mi do krku.

„To nic není,“ odpověděl jsem prázdně. „Vydržíš tu s bratry, tetou a strýcem? Potřebuji si s Charliem promluvit, Lily,“ pohladil jsem ji nemotorně po vlasech. Přikývla a odlepila se ode mě. „Charlie?“ zavolal jsem ho, otočil se a odešel do zahrady. Za okamžik byl u mě. Než stačil cokoli říct, pronesl jsem: „Nechci omáčku ani utěšování. Chci vědět, co se stalo.“

„Chápu,“ přitakal Charlie jemně a spustil, „selhal lektvar, Harry. Krotitelé a chovatelé jsou imunní vůči nemocem, ať už dračím nebo lidským. I kdybychom si ho nevzali, pravděpodobně by se nám nic nestalo. A pokaždé, když jedeme domů, podstupujeme důkladnou očistu. Zkrátka… práce s draky není jen o ohni a síle. Ginny vše brala zodpovědně, to přísahám. Nemohli jsme tušit, že je mezi námi přenašeč dračích spalniček. Nikdo z nás nikdy neonemocněl. Musela být oslabená, když nám pomáhala ošetřovat draky. Merline… tolik nám tam pomohla. Harry, Harry – odpusť mi to. Já si to totiž nedokážu přestat vyčítat,“ podíval se na mě uslzenýma dobráckýma očima.

„Bylo to její rozhodnutí a nepřála by si, aby sis to vyčítal,“ řekl jsem pomalu.

„Harry!“ a vrhnul se mi do náruče. Odstrčil jsem ho, zacouval na dva kroky vzdálenosti. Překvapeně se na mě podíval.

„Já…“ přežvýkl jsem vzduch. „Promiň… je to brzy – nemůžu.“ Ačkoli vím, že jsi nic neudělal, prominout ti nedokážu. To za tebou jela. To ty jsi jí poslal ten prachmizerný zoufalý dopis. To tvá sestra to byla a tys ji nedokázal ochránit.

Vidím, že to chápeš, když se ode mě odvracíš. Taky se nemáš rád. Tvá jediná, nejmladší sestřička. Byli jsme o ni připraveni jednou hloupostí.

„Trpěla?“ zeptal jsem se. Rád se mučím. Tvrdě jsem se na něj díval. Vyžadoval pravdu.

Charlie se na mě vyčítavě ohlédl, stiskl zuby. Povolil čelist, váhavě se nadechl a jeho ústa rozněžněl úsměv: „Byla tak šťastná, že se na to přišlo v Rumunsku. Že nenakazí děti a tebe nebo někoho dalšího.“

Vzal jsem si z jeho tváře ten úsměv. Jako by kopíroval Ginnin. Viděl jsem ji před sebou, jak tam leží, na tváři přesně tenhle úsměv, vděčný a pokorný, že neublíží dalším, že nezpůsobí škodu, a že ještě než odešla, někomu pomohla.

Jak jsem ji za to nenáviděl, jak jsem ji za to miloval. Svěsil jsem hlavu, kopl do plotku, otočil se na místě a vešel do domu. Měl jsem svou odpověď. Trpěla.

„Co se ti stalo s rukou, Harry?“ přiběhla ke mně Hermiona.

„Tati?“ vzhlédl i Albus s otázkou v očích.

Chápu – je to odvádění pozornosti od aktuálního problému. Oni obtěžují mě, já se šel zabít na zápas.

„To nic,“ zopakoval jsem a sedl si na židli za stůl.

„Nic,“ procedil skrz zuby Ron. Došlo mi, že nejde ani tak o odvádění pozornosti jako o šanci pro mě… omluvit se… vysvětlit… a to vše díky tónu mého přítele. Jejího bratra. Měl jsem pravdu. Mrštil přede mě vydání Večerního věštce. Jistě – má fotka se skvěla na titulní straně. Posměšný titulek rámoval novinový obrázek mé existence. Která neměla co dělat na zápase – měla truchlit s rodinou. Která neměla co pohledávat na zápase – nejsem hráčem Kudleyských Kanonýrů.

„To jsi nemusel,“ řekl vyčítavě a odešel z kuchyně. Hermiona byla rozervaná, za kým jít dřív. Rozhodla se jít za manželem. Já zůstal v pokoji s dětmi sám. A bylo mi to nepříjemné, ty chvíle ticha, které ukrajovalo tikání hodin. ČAS TRUCHLIT. Co jim říct?

„To máš… to je z toho zápasu?“ ozval se podmračený James zarputile pozorující vzorek Mollyina ubrusu.

Nejdřív jsem chtěl vehementně popírat, ale pak jsem se zmohl na ubohé pokývání hlavou.

„Můžeme se…?“ naznačila Lily a už stála u mě a už mi sundávala obvazy. Překvapeně se zajíkla, když uviděla to cosi v nich ležící.

Albus vstal a přišel se podívat blíž: „To vypadá ošklivě,“ prohlásil po pár minutách pozorování. James nevstal.

„Byl jsem s tím u Munga. Říkali něco o tom, že už mě dohromady lepit nebudou. Tak jsem se sebral a šel domů. Stejně bych tam nezůstal,“ pokrčil jsem rameny.

„Řekli ti, jak to ošetřit?“ dorážela Lily. Já vím – nebyl to pěkný pohled. Ale stejně si myslím, že jsem viděl horší…

Věř mi. Jak já vás za to nenávidím.

„Ne,“ řekl jsem, „ani ne.“

„Proč zrovna k nim?“ vyrazil ze sebe James naštvaně. „Matka je nesnášela. Víš to. Proč ses musel jít přizabít… k nim?!“ vzhlédl a podíval se na mě s… takovou nenávistí, s takovou zlobou.

„Proč?“ zeptala se zmateně Lily. „Proč je nenáviděla?“

„Myslíš ten úraz?“ chytal se trochu Albus Jamesovy poznámky.

James jim neodpověděl. Ani já. Svěsil jsem ramena a díval se synovi do očí. Byl tak… plný zloby. Byl tolik… podobný… Jamesovi a Siriusovi. Nechápal jsem, kde se to v něm vzalo, stejně jako jsem nechápal, kde se v Albusovi Severusovi bere ta moudrost, laskavost a… inteligence. Byli svým jmenovcům až příliš, až znepokojivě podobní.

„Budu hádat,“ došla mu trpělivost. „Udělal jsi to jí natruc. Pletu se?“ vyzval mě a vstal. „No dobře. Můžeš kašlat na mě, na Albuse. Ale jak jsi to mohl udělat jí?! Je na tobě závislá, tati, zbožňuje tě!“ ukázal na Lily.

Ta se začala chvět, z očí jí stekla slza a roztřeseně prosila: „Nekřič,“ ale bratr ji neposlechl. Ne dnes.

„Mohl jsi počkat. Mohl jsi na nás jednou v životě brát ohled. Ale to ne – jistě že ne. Ještě ani nevychladlo tělo naší matky a slavný Harry Potter už vytváří další skandály. Občas – občas jsem se ptal, proč mě nemáš rád. A víš co, tati? Je mi to fuk, protože tě právě mám až po krk.“

Přikývl jsem s prázdným pohledem. James se ke mně otočil zády. Odcházel. Seběhlo se to tak rychle… jako by židle, kterou jsem převrhl, dopadla s ohlušujícím zvukem ve chvíli, kdy jsem svého syna přirazil hrudníkem ke stěně. Měl asi dojem, že bývalého bystrozora a „hrdinu“ a člověka s jednou nefunkční rukou přepere. Tak jsem mu dal trochu znát, že to nebude mít lehké.

Začal frustrovaně křičet a snažil se osvobodit, zatímco Lily křičela zděšením a prosbami a Albus ji držel, takže se mezi nás dva nikdo nepletl. Když se James trochu vyvztekal a vyřádil a ztratil notný přísun energie, kterou mu zase propůjčil jen a jenom vtek, začal jsem na něj pomalu mluvit: „Uvědomuješ si, Jamesi, že to, co jsi mi řekl, od tebe nebylo vůbec pěkné? Docela jsi mi tím ublížil a své sestře, kterou ses tak vehementně oháněl, taky. Ale ať se ti to líbí nebo ne, já ti to odpustím. Vím, že kdyby to tvá matka slyšela, ublížilo by jí to. Ublížilo by jí to stejně nebo snad i víc než fakt, že jsem šel riskovat svůj život ke Kudleyským Kanonýrům. A odpustím ti to právě kvůli tomu – kvůli chybě, kterou nezopakuji. Slibuji, že ji nezopakuji, Jamesi. Odpustím ti to, protože jsem stejně jako ty,“ vtom James vzlyknul, ale já neudělal tu chybu, že bych povolil – a udělal jsem dobře, protože se ještě jednou pokusil osvobodit; mluvil jsem na něj klidně a tiše dál, „potřeboval udělat něco zoufalého. Co postrádalo smysl. Co bylo nebezpečné. Uvědomuji si, jak strašná chyba to byla a hluboce toho kvůli vaší matce lituji. Vím totiž, jak těžce by mi odpouštěla, kdyby se mi něco stalo… jak těžce by mi odpouštěla, že jsem tady zanechal vás. A odpustím ti to, Jamesi, protože ať se teďka zlobíš sebevíc na mě, matku nebo sebe, ať si tvá žalem zatemněná mysl utvořila jakýkoli obrázek o světě, já tě miluji víc než cokoli na něm. Nemusíš mi věřit, přinejmenším ne dnes. Jen si to, prosím, zapamatuj,“ propustil jsem ho, o krok ustoupil. Otočil se ke mně čelem, sjížděl po stěně dolů a z očí mu tekly dva vodopády. O půl kroku jsem se vrátil zpět a chytil ho za nadloktí, aby nesjel úplně na zem. Vtom na mě skočil, drtivě mě objal a začal brečet jako želva, jeho vzlyky mnou otřásaly a já ho držel jednou rukou.

Zezadu nás objala Lily, Ala jsem ještě tou jednou rukou zvládl obejmout taky. V zádech jsem cítil Hermionin pohled.

„Jak to máme zvládnout?“ špitla Lily.

Pevně jsem sevřel oči. Zvládání žalu? V tom jsem měl přeci praxi, nebo ne?

„Zvládnout? To nejde zvládnout, holčičko,“ řekl jsem, pustil hochy, pohladil Lily a dodal, „to chce čas.“

Znova se rozplakala. Znova jsem objal kluky. A znova se tázal sám sebe, jestli nelžu. Co čas změnil na mém hladu po vědění? Nebo to bylo jen tím, že existoval kdosi, kdo mi to mohl říct a tak jsem se nesmířil s nevědomostí? Co by bylo jinak, kdyby tehdy umřel? Proč jsem se děsil pomyslet na to? A byl jsem prokletý, že kolem mě všichni umírali? Ginny! Ještě jsi toho měla tolik na práci! Ještě jsem se tě na tolik věcí nezeptal a měl jsem. Vím, že jsem měl. Zase jsem se choval, jako bychom měli dost času. Jenže my ho mít měli! Ó, Merline, copak se člověk vážně nepoučí? Copak mi nestačil Brumbál? Musela zase přijít další smrt? Smrt mé ženy? Co se jí mění, jak se mám poučit? Měli jsme mít víc času.

Na chvíle strávené s ním. Na všechno, co jsem o tobě chtěl vědět! Do háje a k čertu, ten zmetek má další odpovědi na mé otázky, které mi nikdy nepředá.

Oh, Ginny, dala jsi mi toho tolik. A především jsi mi poskytla rodinu. Ale neřekla jsi, jak máme pokračovat bez tebe.

Co s námi bude?

10.08.2011 17:22:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one