Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


And I will love until my heart it aches

And I will love until my heart it breaks

And I will love until there's nothing more to live for

(Run - Amy Macdonald)

„Hostina může začít,“ pronesl Harry a usadil se do křesla.

„To nám to dnes pěkně uběhlo,“ usmíval se Neville od ucha k uchu, když se k Harrymu naklonil a vzal si z mísy kuře.

„Nejásala bych, ještě není všem dnům konec. A mé vnitřní oko říká…“ Sibyla se zarazila a Harry si s Nevillem vyměnil vševědoucí pohled. Sibyla zůstane Sibylou.

„Jak se má Hannah?“

„Představ si, že si někdo myslel, že se znala s Daisy Dodderidgeovou! Pro Merlina – člověk by řekl, že budou mít ti lidi aspoň trochu úcty, když už soudnost schází,“ pronesl Neville na Nevilla vášnivě.

Harry se napil z poháru a pronesl: „Třeba si mysleli, že je jí podobná…“ pokrčil Harry rameny.

Nevillovi, který právě pil, to neudělalo dobře a vyprskl před sebe obsah úst: „Harry!“ ale hlas se mu pobavením lámal.

Harry nonšalantně a s přehledem pokrčil ramenem: „Co my víme. Třeba má někdo její podobiznu doma ve sklepě. Nebo na půdě. Nebo kam se dávají fotky,“ zamračil se Harry za pozorování stropu.

„Není od tebe vůbec pěkné snažit se mě shodit před studenty, když už teď mě neberou vážně,“ řekl Neville dotčeně.

„Ke shození se mě nepotřebuješ,“ poznamenal Harry. Neville po něm v odpověď hodil hráškem.

„Dík,“ ušklíbl se Neville.

„Prosím,“ odvětil Harry.

„A stejně – to máš z toho nezájmu. Daisy Dodderidgeová byla v čokoládových žabkách…“

„Och, vskutku?“ pozvedl Harry obočí. „Tak tam jsem se nikdy neprosbíral.“

„Omlouvá tě jedenáct let, které ti k dobru odečtu,“ prohodil Neville. „Já ji našel až před pěti lety. Em… ale nikomu to neříkej.“

„Že sbíráš čokoládové žabky?“ zeptal se Harry. „Neměj nejmenší obavy,“ dodal nedůvěryhodně.

„Zkus to a já vyzradím tvá tajemství,“ zavrčel Neville.

„To bys nejdřív některá musel znát, Neve, a cítím se povinen informovat tě, že když budeš pořád mluvit, nenajíš se,“ poznamenal Harry škádlivě.

„Rozkaz, řediteli,“ vidličkou Neville přehodil hrášek ze strany na stranu. Pak se naštvaně otočil zpět na Harryho: „Mimochodem ty máš co říkat,“ neodpustil si.

„Ha, ha,“ utrousil Harry.

„Už se někdo ozval na naše posty, pane Pottere?“ přeměřila si ho Minerva sedící po Harryho pravici.

„Já vím, já vím…“ promnul si Harry čelo, „jak jsem říkal, paní profesorko, poslal jsem do všech novin inzerát, na všechny světové strany jsem poslal holuby, nechal to roztroubit asi všemi možnými prostředky a způsoby a… teď čekám. Nevíte, jak to dělával Brumbál? Protože mně se nikdo neozývá…“ připustil Harry mírně zoufale. Přece jen – Minervě už nebylo devadesát a potřebovala nějaký ten odpočinek. Chápal to. A přece se s ní nechtěl loučit. V těch několika letech, kdy si na svůj post zvykal, mu byla obrovskou oporou. Nehledě na spousty předchozích let, kdy tomu bylo nejinak.

„Skoro bych si myslela,“ lišácky se pousmála, „že mě tady chcete držet násilím až do skonání.“

„Nemluvte tak,“ požádal ji Harry slušně, ale rázně, „navíc moc dobře víte, že když odejdete, nic s tím nezmůžu.“

„Nechci být protivná, pane Pottere, ale kdybyste s tím souhlasil, už když jsem vás přemlouvat začala, nebyl by takový problém sehnat učitele lektvarů a přeměňování. To zajisté chápete, že?“

„Mea culpa, mea maxima culpa*,“ přikývl Harry a vytáhl ruce do polohy „vzdávám se“. Posléze vstal od stolu a mířil pryč. Na odchodu ještě zaslechl zvolání: „Ačkoli mám kolegu Binnse ráda, nerada bych dopadla jako on!“

Šel do ředitelny, kde vyzvedl pár pergamenů a spěchal na hodinu.

O hodinu a třicet pět minut později mířil zpět do své ředitelny chodbou, když zaslechl známý hlas volající: „Pane řediteli, pane řediteli…“ pevně semkl víčka a obrnil se. „Pane řediteli,“ dostihla ho vlající pohroma v šatečkách lesní víly a s mozkem komára. Přičemž právě vypadala jako fúrie, ne jako lesní víla, funěla jako bradavický expres na posledních a opírala se velice nevyžádaně o Harryho ruku.

„Ano?“ dokonce se mu podařilo vykouzlit přívětivý tón! Netušil, kde se to naučil. Možná ty lekce od Brumbála po nocích přece jen měly svůj dopad (mimo bolestí hlavy).

„Pane řediteli,“ řekla už po čtvrté, „pane řediteli,“ popáté to přestávalo být vtipné, „pane řediteli – někdo vás čeká dole ve vstupní síni.“

Harry se zamračil: „Kdo je to?“ zeptal se. Odpovědí mu bylo značně rozmáchlé gesto netušení. Na co ji Harry zaměstnával, to neměl zdání. Třeba bylo málo lidí, kteří mu pili krev. Nebo extrémně málo uchazečů o práci profesora.

Otočil se tedy a prošel chodbami do vstupní síně. Moc studentů se v těchto prostorách tuto hodinu nepotulovalo, takže jediný, kdo mohl být dotyčný příchozí, byl ten muž v kápi a dlouhém hábitu stojící zády k němu.

„Dobrý den, omlou…“ muž se otočil a sundal při tom plynule kápi. Harrymu povolila čelist. Nevěděl čemu, ale určitě to nebyl on, komu vděčil nespadení všeho, co držel, na zem.

„Slečno Macmillanová, odneste mi věci do ředitelny, prosím,“ a jako v mrákotách strčil obsah své náruče slečně Macmillanové, která právě probíhala vstupní síní z jedné chodby do druhé, pravděpodobně na hodinu, kterou nestíhala, do ruky. Ta s nimi bez řečí – dobrá výmluva do hodiny, ač jí to těžko někdo uvěří – odspěchala a tak oba zůstali v chodbě sami.

Harry poukázal na dveře. Prošli jimi v tichosti. A ticho se jich drželo celou cestu. Půlku z ní se Harrymu v hlavě honilo stádo hipogryfů a roj včel. Myšlenka stíhala myšlenku, otázka otázku až dospěl k jedinému možnému závěru. Něco uvnitř něj se kroutilo a ječelo šílenou bolestí, než se to unavilo a odpadlo. A v té chvíli si Harry dovolil vzpomínat.

Když procházeli kolem „jedné velice cenné Vrby mlátivé“, Harry hluboce sklonil hlavu a nevěděl, jestli se rozesmát nebo rozbrečet. Všechna ta zapomenutá léta byla tak blízko. Ford Anglia, Chroptící chýše i Bitva o Bradavice. Pár metrů od nich málem přišel o život. A přece pohledem, gestem, vzdychnutím, natož nějakým slovem nedal cokoli znát. Když procházeli kolem jezera… jeho nejhorší vzpomínka jako by byla Harryho. Nebo famfrpálové hřiště – místo, kde Harrymu poprvé nepokrytě zachraňoval život. A místo pod astronomickou věží, kam dopadla Brumbálova bezvládná mrtvola, když ji do prsou uhodila neodpustitelná kletba. Nejneodpustitelnější. Nezastavovali se, nespěchali, procházeli, měkkou trávu pod nohama, ochlazující se vzduch jim šlehal do obličejů své výsměšné podzim, podzim. Než došli k Brumbálově hrobce. Harry nechal jeho udávat směr. A právě tady se zastavili. Vytáhl hůlku a poklepal na dva kamínky, které proměnil na dvě květiny. Jednu mu vrazil do ruky, než si sám stoupl před hrobku.

Oba tam stáli, ani klidní, ani napjatí, dívali se do země. Ještě okamžik a Harry sklonil hlavu, poklekl. Položil na zem květinu. Nevstal. Přitiskl se k Brumbálově upomínce dlaněmi, čelem. Prosím. Prosím…

Zároveň slyšel a cítil, že poklekl vedle něj. Položil květinu. Lisiantus? Co to vyčaroval – nezbláznil se náhodou? To si dovolil trochu -- příliš.

Ale to bylo vše, co si k tomu pomyslel. Jeho myšlenky, jeho vzpomínky se upřely plnou váhou k Brumbálovi. K té době. Aspoň kousek… aspoň jeden rozmazaný sen… čistá vzpomínka.

Vstal.

A Harry zůstával vkleče prosit. Usilovně se snažil si vzpomenout. Soustředit se. Zaměřit se na jedinou věc, po které tolik toužil, na kterou tolik vzpomínal. Ale nešlo to…

Když sám konečně vstal, mírně ho udivilo, že tam ještě je. Čekal. Ne. Nedíval se na něj. Díval se na upomínku Brumbála. Jen na ni. Zpříma. A musel se cítit strašně.

Harry si přál, aby se cítil, protože by to znamenalo, že je člověk. A Harry nechtěl, aby se tak cítil – protože… Je Nebelvír, je naivní a sentimentální a úplný idiot, jestli si pořád myslí, že se cokoli na něm změní. Že mu bude odpovídat. Že si cokoli navzájem dluží. Pokud chce, aby mu Snape nějaké odpovědi dlužil. Jenže… ne. Nepřál si to. Ať to stojí cokoli, ať to cokoli znamená – nepřál si to.

Vydali se bradavickými pozemky opět k hradu. Protože každým odchodem naše cesty míří zpátky domů, že? A čím víc se vzdalujeme, tím spíš je směr jasnější a přímější. Domů.

Mlčky kráčeli příjezdovou cestou. Mlčky prošli celé pozemky Bradavic. Kromě jediných. Kromě samotného bradavického hradu. A i tak to bolelo. Jen… ano, Harry věděl, že co se Snapea týkalo, bolí snad úplně všechno. Nedával na sobě moc znát, ale iluze si nedělal. Věděl, že ten mlčící člověk vedle něj ví víc. Bez ohledu na přetvářku nebo na platná pravidla. Ať už slušného chování nebo zákonitostí. Prostě jen… omítka důstojnosti, když důstojnost samotná vzala roha už před strašně dlouhou dobou.

Zastavili se před hlavní bránou a Harry se zeptal zpola skutečně lhostejně, ze čtvrti sebejistě a ze čtvrti se strachem: „Mám to brát tak, že to místo chcete?”

Snape jen přikývl. Jeho plášť zavířil, když se ztratil do snášející se noci.

--- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

A/N:

*Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa = Má vina, má vina, má velká vina.

2. A/N: Ginny opravu byla hráčka Holyheadských harpyjí a později slavná odborná komentátorka Famfrpálu, nevymyslela jsem si to já.

3. A/N: Ano, Minervina nabídka byla post ředitele pro Harryho.

4. A/N: Minerva ve skutečnosti byla ředitelkou do roku 2017. Ve 44 přijal Harry nabídku, roku 2024. V dnešní kapitole je Harrymu 46, Severusovi 66.

Konec I. části

12.08.2011 09:10:17
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one