Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Dámy, prosím, mohly byste se vyjádřit k tomu, jestli vám vadí, že mám na začátku kapitol anglické texty písniček? Že je to anglicky/že jsem to sama nevymyslela? Nebo že mám v textu latinu? (S tím, že u latiny mohu pokaždé dát pod kapitolu překlad, kdežto u angličtiny – jsou-li to řádek až tři – to nechávám tak?)

Moc by mi to pomohlo, děkuji předem.

Vaše assez

„Děje se něco, pane Pottere?“ Harry trhl hlavou a podíval se na bývalou ředitelku. Ta se pousmála: „Vypadáte… vzdáleně.“

Zamračil se a vzdal civění do zdi: „Přijal jsem Severuse Snapea.“

Minervin úsměv byl zhašen jako svíčka, nahrazen čímsi jiným. Harry snad nikdy nedokáže přečíst jakýkoli výraz přesně.

„Och tak,“ přikývla a uhladila si rukou hábit.

„Och tak?“ zeptal se nevěřícně. „A to je všechno?“

McGonagallová se pobaveně usmála a prohodila: „Mělo by být řečeno něco víc?“

„Měl jsem se vás zeptat!“ uhodil Harry a dlaní praštil do stolu.

Teď vypadala shovívavě, když si sedala na židli před Harryho stůl a nakláněla se nad něj; hlas měla naléhavý a oči upřímné: „Pane Pottere,“ řekla domlouvavě, „copak mi doopravdy nevěříte? Z nějakého důvodu jsem vás přeci vybrala na svou bývalou pozici, z nějakého důvodu jsem čekala, než se uvolíte to místo přijmout…“

„A já to stále nechápu,“ rozhodil Harry rukama a na tváři vykouzlil docela ztracený výraz.

Minerva povzdechla: „Věřím vašemu rozhodnutí. Mám-li být upřímná, čekala jsem, že se Severus vrátí. A mám li být upřímnější,“ zvýšila hlas, když se měl Harry k jejímu přerušení, „věděla jsem, že ho přijmete. Přesto bych nechtěla do čela Bradavic dosadit jiného člověka.“

Harry se hluboce zamračil, uvnitř orkán pochyb: „Proč?“

Přes její tvář se mihl smutek a oči za brýlemi sklopila, obě obočí vytáhla vzhůru: „Nechtěla jsem o něm rozhodnout sama. Možná, pane Pottere,“ a zamračila se, vzhlédla k němu, „možná věřím vašemu rozhodnutí víc než svému,“ hrdě se postavila a odešla z ředitelny.

„Poslední věc, kterou bych vám chtěl oznámit, je, že se mi podařilo najít nového profesora, Horacio…“ s úsměvem se obrátil na Křiklana, jenž seděl po jeho pravici. V místnosti bylo dusno; táhlo k odpoledni, přibližoval se večer a za stolem seděl profesorský sbor, který trpělivě čekal, co jim chce Harry sdělit. „Naneštěstí se mi ho nepodařilo zastihnout…“ dveře sborovny div nevyletěly z pantů.

Celý profesorský sbor včetně Harryho škubl hlavou ke dveřím. Hábit Severuse Snapea právě dovlával k zemi a černé oči přejížděly k nim se upínající obličeje profesorů. Oči zmiňovaných profesorů se překvapením rozšířily. Harry nadzvedl obočí a Křiklan se zatvářil, jako by ho bolely zuby, když přerušil ticho nevěřícným zvoláním: „Severusi?“

Snapeovy černé oči se na muži zastavily.

Harry si odkašlal: „Takže jste dostal vzkaz?“ zajímal se a na odpověď raději nečekal. „Myslím, že profesora Snapea představovat nemusím,“ po chvíli, jak tam tak stál a profesoři – kromě pochrupujícího Binnse a neutrální McGonagallové – se pořád neměli k ukončení civění, se Harry přece jen rozhoupal k oslovení Snapea, „posadíte se?“ a mezi McGonagallovou a Nevillem se objevila židle.

Snape ukončil oční přestřelku s Křiklanem a zavlál beze slova k židli.

„Dobrá,“ přikývl Harry nervózně a těkal očima z člověka na člověka, „má někdo nějaké otázky ohledně čehokoli z dnešní schůze?“

„Je to moudré?“ ozval se okamžitě Křiklan, jako by se právě dostal z jakéhosi transu, do kterého upadl, když Snape vstoupil do dveří, jako by celý ten dlouhý okamžik měl zadržený dech a na jazyku přesně onu otázku, jíž se rozhodl uhodit nyní; a nikdy ze Snapea oči neodlepil.

„Prosím?“ zeptal se Harry, ale tušil.

„Myslí tím, Pottere,“ promluvil kysele Snape a otočil se na Harryho, „jestli je moudré zvát Smrtijeda do Bradavic. Obzvláště,“ a přeskočil pohledem zpět ke Křiklanovi, „když ten Smrtijed už jednou školu terorizoval,“ dořekl hladce.

„Horacio?“ vydechl Harry. Už teď si byl jistý, že to nebude chtít slyšet, ani že se nechce ptát… ale – zeptal se a to má za to. Věděl tedy, už dopředu musel počítat s tím, že jednoduché to nebude.

Křiklan se zachmuřil a konečně se podíval na Harryho: „V podstatě to dokonale shrnul.“

Už zase… vzdychl podrážděně Harry. Nahlas pronesl: „Předpokládám, že toto je mínění více z vás… dobrá. Severus Snape je má zodpovědnost. Vy, Horácio, se s tímto nemusíte zatěžovat. Chtěl jste jít ze zdravotních důvodů do důchodu. A profesor Snape se uvolil se vrátit. Problém je vyřešen. Má ještě někdo nějaký další?“ a rozhlédl se po profesorském sboru s netrpělivou vyzývavostí.

„Nechtěl jsem nikoho urazit,“ vložil se spěšně Křiklan do Harryho, jenž vypadal nyní velmi nenaloženě, proslovu. „To jen že je třeba si dávat větší pozor…“

„Alastor Moody,“ zahřímal Harry, kterého tohle zkrátka štvalo – pravda, lež, zaručení se za něj – nebo Malfoyovy – zkrátka nestačilo, aby to rozptýlilo obavy nebo i jen nevraživost vůči tomu muži, „byl ten nejopatrnější člověk na zemi. Co mu to ovšem bylo platné?“ zeptal se jízlivě. „Ručím za něj před vámi, kolegové. Před sebou nic takového nepotřebuji a chci, abyste si toho byli vědomi, než zase začnete s těmi nesmysly,“ nervózně šlehl pohledem ke Snapeovi, který nic neříkal a jen se díval – trochu uštěpačně. Bylo příliš brzy na ohnivé debaty a srdceryvné obhajoby a krvavé hádky za jeho osobu… na to vše je dost času. Proto s tím Harry neměl nijak velkou potřebu začínat první den a navíc před Snapem. „Nepotřebuje záruku, je důvěryhodný,“ zakončil Harry příkře; jasně říkal – debata skončila, já mu věřím; pokuste se mě vyprovokovat. „Končím schůzi,“ dodal, shrábl pergameny a vyletěl ze sborovny jako namydlený blesk. V ředitelně se posadil za stůl, mrače se počal opravovat domácí úkoly studentů. Nevnímal portréty, které se bavily samy se sebou ani ty, které se občas snažily zatáhnout ho do hovoru s heslem, že život je příliš krátký na studenty a jejich nesmysly a to i pro ředitele školy.

Bubáka měla moje teta v ponožce. Nebo jste tím myslel tu přísadu do lektvarů?

„Dále!“ štěkl Harry na narušitele. Vážně uvažoval o zapálení krbu a vhození celého toho štosu do něj. A ťukání, rázné a vskutku otravné, nepřestávalo. Což ho dopálilo natolik, že odmítl zvednout hlavu a podívat se, kdo je onen příchozí narušitel. Místo toho zalovil v šuplíku a vytáhl ostře červený inkoust, třískl s šuplíkem, až se zachvěl stůl i podlaha, odšrouboval a začal tvořit velmi nehezkou poznámku na adresu dané studentky. Příchozí mlčel a jak Harry psal, začal si uvědomovat, že to, co právě píše, zní podezřele jako Snape. Což nemůže… vytáhl hůlku, klepl na pergamen. Červený inkoust zmizel. Zaškaredil se znova na ty nesmysly a vzhlédl.

Brk mu vypadl z prstů. Snape stál před zavřenými dveřmi a propaloval – což bylo vidět i z té vzdálenosti, ve které se nacházeli – Harryho. Harry musel zamrkat, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Od kdy Snape klepá na dveře ředitelny?

Možná od doby, pronesl jeden velmi dotěrný hlásek, kdy se změnili ředitelé. Což byla sama o sobě dost šílená myšlenka. Vzpamatoval se a zeptal se místo nějaké nevhodné poznámky na Snapeovo chování: „Potřeboval jste něco?“

Snape naklonil hlavu na stranu. O krok postoupil vpřed a otočil hlavu k Brumbálovu mlčícímu portrétu: „Mohl bych…?“

Harry asi tři sekundy naprosto nechápal, než se zamračením a rozhlížením se začal vstávat… konečně ho našel, popadl ho – cestovní plášť – a s: „Jistě, jistě…“ prošel kolem Snapea a odešel z ředitelny.

Když za ním klaply dveře, opřel se o ně. Merline… právě jsem utekl z vlastní pracovny. Velmi rychle mu došlo, že vypadá hloupě nebo jako šmírák, jak tam tak stojí, a tak se rozhodl jít ven.

Po neobvykle dlouhé procházce a přesně ve chvíli, kdy začalo pršet, se rozhodl vrátit dovnitř. Na dveře ředitelny uctivě zaklepal a než vstoupil, napočítal do tří. Vážně mu to jedno obvinění ze šmíráctví stačilo.

Způli udiveně a způli úlevně zaznamenal, že Snape ještě neodešel. Harry si nemohl pomoct. Možná tomu pomohlo, že se Snape neuráčil ohlédnout, když vstoupil dovnitř. Na jeho tváři se objevil nechutně optimistický škleb: „Takže…“ nadechl se zhluboka a ubíral se za ředitelský stůl na křeslo, „měli bychom si promluvit o tom, jaký bude váš plat a kde budete bydlet…“

„Není třeba,“ odvrátil se Snape od Brumbálova obrazu. Harry se na Brumbála podíval a pohledem ho prosil o záchranné lano. Avšak portrét zůstal stejně nečitelný, jako byl sám bývalý ředitel.

Harry se zachmuřil. Upřímně – to bylo to, o čem celé ty tři hodiny venku přemýšlel. Doufal, že to budou společně ignorovat. Že na tu otázku vůbec nepřijde řada. Že Snapeovi předá pomyslné klíče od kabinetu a od bytu a tím to pro příštích dvacet… sto dvacet let vyřeší. Chtěl být ignorant… ale. Ale něco zkrátka ignorovat nešlo. Jako třeba důvod pro Snapeovu přítomnost a pro Snapeův návrat.

Úsměv se vypařil; nahradil ho vyčítavý tón: „Kdybyste řekl, že stojíte o rozhovory s…“ podíval se přímo na Snapea. „Nemusel jste přijímat místo profesora.“

Snape zdvihl levé obočí: „Potom bych k němu neměl volný přístup.“

Harry spolkl snaživé „měl“. Proč to taky říkat, proč to zdůrazňovat? Místo toho se zeptal: „Tak proč jste tedy odešel?“

„Prosím?“ nedůvěřivě si Harryho prohlížel.

„Ptal jsem se, proč jste tehdy vlastně odešel z Bradavic?“ zopakoval Harry klidně.

Snape se zamračil; nastalo dlouhé ticho od Harryho posledního otazníku k suchopárné odpovědi, jako by naučené zpaměti: „Špatné pracovní podmínky, nedostatečná finanční odměna,“ hodící se jako odpověď neznámému člověku. Ale Harrymu to, co řekl, znělo jako: „Příliš mnoho změn po Brumbálově smrti, příliš mnoho chybělo, příliš se toho změnilo.“ A to pochopit dokázal. Čím si byl méně jistý, byl výklad řečeného, a jak moc si přimyslel sám.

„Co vaše lékárna?“ zeptal se na to, co taky nedokázal pustit z hlavy. Pokud tolik let… tak zarputile udržoval tu lékárnu na Příčné při životě – proč se jí teď vzdává?

Ale odpovědí mu bylo ostré jako břitva: „Nestarejte se.“

Přikývl. Co měl říct? Věděl, že ten muž nesnáší otázky. A že na ně zásadně neodpovídá. Ačkoli… bylo pár výjimek, že?

Než se vzpamatoval z kontemplování, Snape bral za kliku: „Kam odcházíte?“ vyrazil ze sebe dřív, než se dveře stihly zavřít.

Snape je na škvíru pootevřel, než oznámil: „Pryč.“

A bylo to. Dveře cvakly a zanechaly Harryho za sebou. Ne – dveře ne. Snape. Merline, pomoz. Jestli mám někdy dokázat… rozumět; pochopit… smířit se…

Postavil se. Nejpalčivější otázka nebyla ještě položena, že? Než si to uvědomil… než ho vůbec napadlo si ověřit, kudy Snape vlastně šel, rozběhl se nejbližší zkratkou k hlavním dveřím a pak frr ven.

„Proč jste se vrátil?“ zakřičel na něj Harry přes celé nádvoří zahalené v dešti, přikryté ocelovými mraky, přes rámus, který natropila silná hudba neústupného hlasu vody. Jeho hábit lačně nacucával každou dešťovou kapku, po nezbedných vlasech ani památky – a to běžel po tom slejváku jen okamžik.

Snape se otočil, oči přimhouřené. Vlasy měl mokré, přilepené na obličeji, jeho skobovitý nos dominoval a přes hustý déšť se jen těžko dalo poznat, jaký odstín tváře má. Udělal krok, další a pomalu se k Harrymu vrátil. Jeho oči už nebyly tak přimhouřené. Zato z Harryho úst se valila pára, když zhluboka oddechoval. Protože on se přece nedokázal ovládat tak bravurně jako Snape, že? To je celá ta spravedlnost. Spravedlnost ohlušující vody.

Nepřestal si ho prohlížet, nepřestal ho zkoumat, nepřestal ho ani rentgenovat… protože proč by měl, pokud byl Harry skutečně natolik průhledný a jejich povahy byly noc a den? Možná že potřeboval pochopit, možná že v duchu porovnával. A pára od Harryho úst, s nimiž si hrály kapičky, se zmenšovala a ubývala, stejně jako se Harryho dech začal zpomalovat.

A Snape se díval… dívat se nepřestal, i mrkání bylo jen tak povrchní, jak déšť dovoloval.

„Musím začít znova,“ ukrojil ze sebe velmi pomalu, tiše a opatrně.

Harry zavrtěl hlavou, ze které odletěly další kapičky vody, a moc by za to nedal, že některé přistály i na Snapeovi, když zoufale přiznal: „Nerozumím.“

Snape přikývl, že ví, a dodal plně zaujatý čímsi, co bylo Harrymu nedostupné: „Povězte, neznamenají snad i pro vás Bradavice domov?“

Harry byl schopný jen přikývnout.

Snape náhle odvrátil pohled a sklonil tvář k zemi, zamračil se a pomalu se zase vrátil k přímému pohledu do Harryho očí: „Musel jsem se vrátit. Jinde pro mě není místo. A jinde není Brumbál. Pokud doma necháme věci nedořešené, pane Pottere, nedokážeme pokračovat. Nemyslíte?“ zeptal se po krátkém odmlčení a Harry tiše obdivoval sehranost výrazu se slovy. Jak se zamračil, když chtěl dodat své otázce důraz a ještě potvrdit její pravdivost druhými.

A pak se mu svět, který si myslel, že drží pevně v rukách, rozpadl na prach. Zalapal po dechu. „Vyhazujete mě odtud?“ zeptal se dotčeně i nevěřícně.

Snape se odtáhl: „Mám důvod?“ zeptal se a nebylo v tom stopy zlomyslnosti. Ta otázka byla téměř konejšivá. To až dodatečně, jako tečku, jako nezbytnost se Snapeovy rty zformovaly do úšklebku. Otočil se a odkráčel.

Harryho tělo roztřásla horečka milování s deštěm.

Domů…

Má se vrátit tam, kde byl doma, a nedořešil…

Ten bastard! Teď, kdy konečně mohl něco zjistit, se má vracet? Teď, po všech těch letech, které bojoval, aby se ke Snapeovi dostal blíž, když má příležitost, když má v rukou esa a Snape ho nemůže odmítnout… TEĎ mu poskytne radu tohoto druhu?

Víš, co je na tom nejhorší, Gin?

Bojím se, že má pravdu, že bys s ním souhlasila.

Prudce se otočil. Zamířil k Hagridově hájence. Zamumlal pár omluv, vytáhl motorku, nastartoval ji – mokrý byl až na spodky; možná si ten tlustý hábit na sebe neměl oblékat, ale když v hradu byla občas taková zima – pohodlně se usadil a vyjel vzhůru. Připadal si jako v kočárku, jak to s ním kodrcalo, motor vrčel a vibroval. Neměla ráda, když na ní jezdil. Nelíbilo se jí ani, když jezdil na koštěti. Připadalo jí, že řídí nebezpečně. To ostatně ale i jemu, když řídila Ginny. Od toho extempore po jejím pohřbu létal – alespoň v to doufal – mnohem opatrněji a pomaleji. Jen… zkrátka potřeboval mít kolem sebe něco od těch starších, než byl sám; moudřejších; zkušenějších; milujících; potřeboval mít kolem sebe někoho, kdo ho měl rád. Siriuse.

„Tati? Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně Albus, otevíraje dveře Grimmauldova náměstí dokořán a pozvav Harryho dovnitř, opět za ním zavřel.

Harry se zpříma podíval na svého syna: „Chci, abys sem všechny pozval.“

„Všechny?“ ujišťoval se překvapeně.

Přikývl: „Lily, Jamese, Rona, Hermionu, Huga a Rose. Všechny. Ale nejdřív… nejdřív, prosím, zavolej Rona.“

Pozn.:

Emzzy: Opravil niekedy pán Weasley Siriusovu motorku?
J.K. Rowling: Áno, samozrejme, teraz ju má Harry.

Zdroj: http://www.potterweb.cz/web/content/view/6016/2/

Hm, zajímavé je, že jsem to dřív našla anglicky. Nevadí – později mám nějakou drtivě vtipnou poznámku ke své angličtině a k překladu jedné z odpovědí, což má potenciálně navazovat… nechejme toho, je to složité.

 

Q: Co znamenalo to s hostinou? A: Minerva to nakousne v další kapitole.

Q: Co znamená Lisianthus? A: Má význam rozchodu. Harry si v té situaci připadal drze.

Q: Proč Minerva Harrymu nabízela místo ředitele v tak mladém věku? A: 1) Politicko-společenský stav, 2) o tom, co je po Bradavicích, víme to, že se cestuje. Proč tedy ne?

Q: Jak to že Harry jako ředitel učí? A: Nechtělo se mu hledat profesora obrany.

Q: Proč je to na části a kolik jich bude? A: Vychází to z logiky věci. Taky kvůli tomu, abyste mohly odmítnout část druhou/třetí, když se vám nebude líbit. Možná budou tři. Podrobněji viz. komentář Mari+má odpověď v minulé kapitole na stránkách a-sisi.wgz.cz.

P.S. Nechce se mi ty otázky pořád vytahovat pod kapitoly. Pokud si tedy chcete přečíst odpovědi, víte, kde je hledat. (Víte?)

 

Chtěla bych poděkovat Marianě; ačkoli to asi nebude ani socha, ani obraz a ani ta vilka na pobřeží ne – Mari, upřímně, bez Tebe by to bylo zlé. Kdo ví, co bych udělala s touto povídkou. Nechci Ti ji rovnou věnovat – třeba se Ti tolik znelíbí, že budeš litovat, že jsi mi dopomohla k nahození tempa. Ale… kdybych věděla, že se Ti to líbit bude… zkrátka pokud se Ti to bude líbit – je Tvoje.

22.08.2011 13:27:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one