Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Merlin je hluchý, Morgana se směje, Nebelvír je v ráži a Zmijozel se spokojeně ušklíbá znechucen představením.

„Jak sis mohl myslet, že ti neodpustím?“ dožadoval se vyčítavě Ron.

„Udělal jsem pitomost.“

„Jo,“ přitakal.

„Byla to tvá sestra.“

„Jo,“ přitakal znova.

„Neměl jsem…“

„Jsi můj přítel, Harry. Na tom se nic nezmění,“ natáhl se a poplácal mě po zádech. Málem mi vyrazil dech.

„Chyb… chyběl jsi mi,“ vlastně mi chybíte oba. Ale to jsem jejímu bratrovi říct nemohl.

Po krátkém a nepřerušeném pohledu z očí do očí zněla odpověď: „Mně taky.“

„James…“

„Můj kmotřenec se má fajn,“ zareagoval Ron bleskově.

To se mi nějak nelíbilo. Znamenalo to problémy. Stiskl jsem rty k sobě a sklonil hlavu: „Nepřijde?“

„No…“ odpověděl Ron a místnost utonula v tichu. „Ale Hugo by tě chtěl vidět…“

„Jo,“ řekl jsem a vzhlédl. „Já jeho taky.“

Odešel jsem s koláčem plným čokolády. Ale bez šance zastihnout Jamese.

Do Velké síně jsem se dostal právě včas: „Hostina může začít,“ prohlásil jsem a na stolech se objevilo jídlo.

Proběhl jsem uličkou mezi kolejními stoly, vyběhl schůdky a se zadostiučiněním praštil koláčem před Snapea: „Hermiona vás pozdravuje.“

Zhnuseně se díval na koláč, pak vzhlédl, v očích pohled… možná bych toho s těmi pohledy měl nechat. Kdo ví, jaký má pohled a co skutečně znamená?

Zaplul jsem na své místo, napil se vody.

„Málem jsi to nestihl, kamaráde,“ šeptl vedle mě Nev.

„Bez šance, kamaráde,“ odvětil jsem. Prohlédl si stoly. Nikdo nejedl. Tak jo, dobře, dobře…

„Studenti,“ vstal jsem s lehkým povzdechem hravě zamaskovaným vzdáleností našeho stolu od studentů, „chci vám představit staronového profesora lektvarů, který se uvolil přijmout místo Horácia Křiklana.“

Pár lidí nejistě zatleskalo.

„Takže… budeme snídat nebo půjdeme do tříd?“ zeptal jsem se. Na ten povel se všichni zarputile chytili vidliček, nožů a lžiček, popřípadě nějaké té kosti… samozřejmě – právo na jídlo jim nikdo nevezme. A kdyby chtěl – ubodají ho těmi vidličkami.

Chvíli jsem se pobaveně díval na to spěšné hemžení, než jsem se rozloučil s Nevem a Minervou, zvažuje popřání Snapeovi hodně štěstí a pevné nervy k první hodině… což jsem si při veškerém svém optimismu rovnou rozmyslel. Už teď se tvářil vražedně. A já mu nehodlal dopřát tu radost a odejít – Bradavic odejít, ne od stolu. Ne teď, po tom všem. Naštval mě? Jo. Nehorázně. Měl pravdu? Možná. Ale přiznat mu to? Co to byl za nesmyslný nápad? Ne, ani omylem.

„Co to dělá?“ slyšel jsem při odchodu nerudný dotaz a cítil v zádech několik párů pohledů. Jeden z nich byl na sto procent temný jako peklo.

Odpověděla mu McGonagallová: „Od války nikdy ve Velké síni nejí…“ Pak se mi ztratili z doslechu.

„Chlapče?“ ozval se zčistajasna Brumbál a já k němu vzhlédl; nějak jsem opomněl předstírat opravování písemek. „Mohu se tě na něco zeptat?“ Přikývl jsem. „Co hodláš dělat?“

„S čím?“ vypálil jsem bez přemýšlení.

Brumbál se na mě vševědoucně podíval: „Se Severusem.“ Ještě že přede mnou nebylo zrcadlo. Nechtěl jsem svůj výraz vidět. A Brumbál spokojeně pokračoval: „Je příliš, abych tak řekl, umíněný, než aby za tebou přišel sám. Obávám se, že ten, kdo mu bude muset přijít v ústrety, jsi ty,“ upozornil mě s konverzačním leskem modré na plátně.

„Nepustí mě k sobě,“ povzdechl jsem, „víte to,“ dodal jsem obžalobně.

„Harry, chlapče,“ oslovil mě jaksi významně, „lidé mu neodpustili ještě ani to, že po pádu Voldemorta neutrpěl tak vážná zranění, aby zůstal aspoň pár let u Munga v bezvědomí nebo přinejmenším s jinými poškozeními. Doopravdy jsi přesvědčený, že si chce Severus dál hrát na odpouštění a neodpouštění? Vskutku tě k sobě pustí. Jen… to bude mít řadu ale.“

„Co mám podle vás dělat?“ rozhodil jsem rukama, vstal jsem a začal opisovat osově souměrné trojúhelníky. „Kdybych dostal za každé jeho nenávidím, nechci, nebudu a vypadněte haléř, mohl bych postavit druhé Bradavice!“

„Haléř?“ zopakoval němě Brumbál. „Netvrdím ti – a nikdy nebudu – že to bude snadné, chlapče, dostat se k němu. Jediné, co říkám, je, že to není nemožné. Zaslechl jsi náš rozhovor a…“

„…to je právě to!“ přerušil jsem ho vítězoslavně. „Pokud mi řeknete smysl vašeho rozhovoru, možná budu mít sílu a vůli dopátrat se konce kraje!“

Brumbál smutně zavrtěl hlavou: „Zopakuji ti to, Harry – nemohu ti víc pomoci. Mohu ale,“ zvýšil hlas, když jsem se pokusil o nepěkné slovní napadení, „potvrdit, že se za ty roky nic – nic – nezměnilo. Jak s tím naložíš, na druhou stranu, je na tobě. Jen… věř mi.“

Něco vzadu v mé hlavě znova vybuchlo; praštil jsem dlaní do stolu; veškerá trpělivost, veškeré sebeovládání, vše se najednou vypařilo, zmizelo, bylo fuč jen tak znenadání; veškerý můj život v Bradavicích do teď, vše, co se událo, mi v ten okamžik přišlo jako špatný vtip: „Mám vás po krk! Věř mi? Věř mi?! Celý život jsem nedělal nic jiného. Slepě! Celý můj život jste mi lhal. Ale dost. To stačilo. Já – nechci!“ vzal jsem první, co mi přišlo pod ruku – chudák váza s vodou a květinami – a mrštil jsem jí vší silou… těsně pod obraz.

Minul ho. Brumbál to věděl. Já věděl, že to ví. Neminul bych, kdybych chtěl. Ale právě to jedno pavoučí vlákno, které mě dělilo od cíle, jsem měl k tomu, abych to udělal. A to nebylo dobré znamení. Nemohlo být. „Kam mě to dovedlo?“ zeptal jsem se hořce.

Brumbál si posunul půlměsícové brýle na nose a pečlivě si mě prohlížel, když zcela vážným hlasem pronesl: „Většina lidí se vzdá příliš brzy, nezdá se ti?“ po krátké odmlce dodal: „Kdy by tě před pár lety napadlo, že za tebou Severus přijde sám?“

Ošklivě jsem se na něj podíval a utrhl se: „Za vámi jste myslel.“

Brumbál se tajemně pousmál: „No…“ prohodil zvesela, „ono se to přeci nevylučuje, že?“

„Co mám dělat?“ naléhal jsem – lehce hystericky. „Manipulovat s ním?“

Brumbál pozvedl stříbřitá obočí: „To ti nikdy moc dobře nešlo,“ prohlásil s veškerou svou upřímností.

„Ještě že na něčem se shodneme,“ protáhl jsem jízlivě, jízlivost se stupňovala přesně dle mizící trpělivosti.

„Dělej tedy to, co ti jde,“ prohodil nonšalantně.

„A to je?“ odsekl jsem.

Brumbál se opřel v křesle a předklonil se: „Měj trpělivost a pochopení. Nejlépe nikdy nekončící, pokud chceš dosáhnout svého – se Severusem, ze všech lidí, musíš svou sebekázeň, trpělivost a vstřícnost vybrousit do dokonalosti.“

Promnul jsem si pravicí spánky: „Co že je můj cíl?“ zeptal jsem se mimoděk, hlas drásavě unavený.

„Pro začátek?“ pousmál se Brumbál a opět se v křesle pohodlně narovnal. „Neutralita ředitele Bradavic s jejich profesorem.“

„A pak?“ zeptal jsem se poraženě.

„Zjistit, co jsme to vedli tehdy před lety za konverzaci a jaký měla smysl, přeci. Nebo věříš tomu, o čem by tě Severus tak rád přesvědčil?“ zeptal se se samolibou radostí člověka, jenž ví víc, bývalý ředitel. „Že tě nenávidí?“

„Možná stačí, aby mě měl plné zuby…“ trhl jsem ramenem.

Brumbál stáhl z obličeje půlměsícové brýle a pečlivě se mi zadíval do očí: „A věříš mi?“

Zamračil jsem se: „Vypadám snad, že ne?“ ale měl jsem tolik slušnosti, abych se za své přiznání do hloubi duše zastyděl; obzvlášť po tom výbuchu.

Brumbál přikývl a pár dlouhých stříbrných pramenů se svezlo do jeho obličeje: „Severus má mnohem větší problém vystát sám sebe, než kdy měl tebe, Harry. Nemůže na tebe být naštvanější než na sebe – zlaté a nešťastně platné pravidlo lidí jako on. Nikdy jsem nepoznal,“ a okamžik kouzla, ve kterém sdělujeme někomu něco, co bychom si měli nechat pro sebe, byl ztracen; nahradil ho nový, smířený, „ačkoli jsem mnohokrát měl tu troufalost si domýšlet, zdali je Severus sám přesvědčen o tom, co říká, nebo to jen hraje, zda o téhle nesnášenlivosti sebe sama ví a záměrně si tu masku přede mnou pěstuje, přičemž uvnitř je úplně jiný, nebo jestli jsem ho odhadl správně a vše je, jak říkám. Nedá mi to, chlapče – obávám se, že to se Severusem bude ještě mnohem složitější, než jak by mi bylo milé ho zjednodušit. Pamatuj ale, že každý čas od času s potěšením odložíme masky a… a na to, chlapče, čekáme,“ dokončil.

„Lidé jako on? Co tím myslíte?“ dožadoval jsem se.

Brumbál se na mě podíval dlouhým, smutným pohledem: „Nešťastní lidé, chlapče.“

Nastala dlouhá odmlka. „Jste únavný, víte to?“ prohodil jsem mumlaje a nahlas se zeptal: „Takže to mám chápat tak, že vám není jedno, co s ním je nebo jak se rozhoduje, ačkoli jste to tehdy tvrdil?“

„Co jsem měl jiného říct?“ zasmál se Brumbál. „I mě svou tvrdohlavostí umí naštvat, Harry, ani já občas nevidím jiné východisko než nechat ho domnívat se, že to, co dělá, že rozhodnutí, která učiní, jsou jen a pouze na něm. Což mi nezabrání…“

„Intrikovat,“ doplnil jsem.

„Jaké ošklivé slovo na tak ušlechtilé pohnutky,“ prohodil zlehka a zvesela ředitel Brumbál, aniž by si dělal vrásky s fakty pro obyčejné smrtelníky nebo s prakticky urážkou z mé strany.

„Vždy mě zajímalo… tehdy ten rozhovor se Snapem. Brumbále? Vy jste zařídil, abych ho slyšel, mám pravdu?“ podezřívavě jsem si ho přeměřil.

Brumbál se jako nějaký šlechtic narovnal a pronesl: „Vadí ti na tom něco?“

Přimhouřil jsem oči: „Nerad bych, aby se mi přihodilo něco podobného. Proto – když vám teď položím otázku – odpovíte pravdivě?“

„Budu se snažit,“ na Brumbálově obraze se v místech dvou pomněnek objevil odlesk bývalých pobavených jiskřiček.

„Máte nějakou zvláštní moc? Máte k dispozici nějaká kouzla, dík kterým můžete… dejme tomu… otevírat dveře?“

Brumbál se zhluboka nadechl.

Dveře od ředitelny se rozletěly.

„Já to nebyl,“ reagoval okamžitě Brumbál.

Dovnitř vplul rozevlátý plášť Snapea přímo za samotným Snapem, kterého následoval student s pohledem zabořeným do koberce a završovali to McGonagallová s Křiklanem.

Odkašlal jsem si a nasadil něco mezi přiblblým výrazem Harryho Pottera na famfrpálovém hřišti a Albuse Brumbála z monologu o ponožkách v Zrcadle z Erisedu. První den profesorování Snapea v Bradavicích? To nám to pěkně začíná.

„Co se stalo, Olivere?“ musel jsem nashromáždit veškeré sebeovládání, abych nepovzdechl.

Oliver naproti tomu musel sebrat veškerou odvahu: „Nechápu to od něj.“

„Jsem kdykoli připraven vrátit se,“ vypálil Křiklan.

„Horácio,“ napomenula ho McGonagallová, aby zmatku nebylo málo.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se velmi, velmi opatrně Olivera.

Oliver se podíval úkosem na Snapea. Snape odfrkl: „Myslí mě.“

Copak si myslí, že to nevím?! Copak mě teď bude pokaždé opravovat? Copak mě má za id… ne, to vědět nechci.

„Mohl bych vás požádat, abyste počkali za dveřmi? Olivere, posaď se, prosím,“ požádal jsem ho a viděl, jak se trousí neochotně Křiklan, za ním McGonagallová a Snape… no, ten se netvářil nijak, ale ani se nepohnul… z mé pracovny. Tak jsem se na Snapea zadíval. V mžiku byl za dveřmi.

„Předně – která vlčice tě učila způsobům?“ zeptal jsem se poměrně klidně na tak káravá slova Olivera; student nasadil patřičně rudou fasádu. „Potom – co se stalo?“

„Omlouvám se, pane profesore. Ale celá třída se shodla na tom, že nechápeme výklad profesora Snapea. Navíc…“ polkl, vzhlédl, zase se podíval dolů a pokračoval, „strašně křičí. A my přitom nic neudělali! A když nekřičí, utahuje si z nás. Je protivný! My chceme zpátky profesora Křiklana, prosím, moc prosím, pane řediteli. Nikdo z nás nic neudělal, a přitom každému z nás strhl alespoň deset bodů. A když Jasii vybuchl kotlík, strhl jí jich čtyřicet! Přitom nic neprovedla, ani se s ním nehádala… jako já,“ dodal komorně. „Jen se spletla a to se přece může stát!“ prohlásil vzpurně.

MERLINE – POMOC! TEĎ! OKAMŽITĚ! TAK SLYŠÍŠ?!

Proč já jen vím, oč jde, proč jen chápu i Olivera? Hluboký, pomalý a rovnoměrný nádech: „Pane Taylore, pokud nechcete mít stržené body, obávám se, že se budete muset naučit s profesorem Snapem vycházet a začít se chovat tak, abyste mu nedal záminku vám je strhnout.  S celou třídou na mě nechoďte, vidím tu jen vás. A to s nechápáním výkladu – dost ubohý pokus o lež. Až za mnou příště přijdete, doufám, že to alespoň bude stát za to.“

„Pane řediteli, já vám nel…“

„Ne!“ zarazil jsem ho přísně. „Ani jste se nepokusili s profesorem Snapem vyjít. Uvědomujete si, že byla tohle jeho první hodina po mnoha letech? Uvědomujete si, že jste si ho dost možná tímto vaším pokusem, na který vás navedl Merlin ví kdo, a já to rozhodně vědět nechci, znepřátelili? Uvědomujete si, že někteří z vás ho budou potřebovat na vaše NKÚ a OVCE? Troufnete si odhadnout, jak katastrofálně může dopadnout nikoli pro profesora Snapea, ale pro vás váš pokus udržet tady profesora Křiklana? Nehledě na to, že je to od vás pěkně nefér i vůči profesoru Křiklanovi. Má vás rád, nechce vás opustit, ale…“ nechtěl učit pomalu ani mě, a to je pěkná řádka let, „jeho zdravotní stav mu neumožňuje vás dovést až ke zkouškám. A vy mu uděláte tohle?“ musel jsem nahodit zklamaný pohled. Já musel! Vím, jak jsem ho nenáviděl u jiných a uvědomuji si, jak vyděračský je. Uvědomuji si, že teď dost možná vypadám jako Brumbál nebo McGonagallová. A taky, k tomu všemu, si zatraceně dobře uvědomuji, že účel světí prostředky a že jakkoli zoufalý a nechutný podnik přimět Severuse Snapea, aby tu zůstal, tohle je, já to podstoupím.

„Pošlete mi sem profesora Křiklana, prosím,“ tak to bychom měli, řekl jsem si, když jsem Olivera viděl vláčet se jako sýr z mé pracovny. Jsem skálopevně přesvědčený, že tento týden se za mnou nikdo s podobným požadavkem nedostaví. Neboť stěny Bradavic mají uši a studenti… no, jsou studenti.

„Posaďte se,“ zavelel jsem. „Nepřeji si, aby se tohle opakovalo,“ řekl jsem narovinu – a poněkud zhurta – jakmile dosedl.

„Harry, podívej – já je mám rád, oni mají rádi mě. Klidně to ještě nějakou dobu vydržím, než se najde někdo…“ začal Křiklan přesvědčivě.

„Někdo se našel,“ zarazil jsem ho nesmlouvavě a pečlivě zdůraznil existenci Severuse Snapea. „Vy, naproti tomu, jste nechtěl učit, už když mi bylo šestnáct. Je mi čtyřicet čtyři. Páni – jeden by nevěřil, že jste se do toho nechal uvrtat znova na tak dlouho!“ teatrálně jsem vyvalil oči.

„Harry…“

„Podívejte – jsem vám neskutečně zavázán. Za vše. Kdykoli cokoli budete potřebovat, stačí se mi ozvat. Myslím to vážně. Ale je to už nějaký ten pátek, kdy si vás chtěli u svatého Munga nechat, aby vás dali dohromady. Máte své zdravotní problémy, pochopitelně. Žádám vás – vyřešte je teď, dokud je čas,“ přísně jsem si změřil jediného člověka, od kterého jsem byl schopný lektvary trochu pobrat a cítil se jako zrádce vůči svým studentům.

„Nechci, aby mé místo zaujal Severus,“ prohlásil odhodlaně Křiklan.

„O tom nerozhodujete,“ cítil jsem, jak mi obličej ztvrdl v nepřístupné masce, kterou jsem se dozajista neučil, a přece jsem ji teď na sobě cítil.

Chvíli si mě prohlížel, hledal slova, lapal je a ona mu vždy vyklouzla; nakonec se s křišťálově čistým pohledem a naléhavostí podíval přímo do mých očí: „Harry… snažně tě prosím, rozmysli si to. Severus je zlý člověk.“

Díval jsem se na svého bývalého profesora. Jenom jsem se díval a přemýšlel, jak moc zrazuji i jeho.

„Nechci, aby se opakovalo to co s Tomem, Harry, nechci, aby se stalo něco moc zlého. A věř mi, že přesně k tomu Severus od malička směřuje. Já ho znám…“

„Znáte,“ zopakoval jsem. Vzhlédl. Čelil. „Ale když jsem se posledně ptal, nic podobného jste mi neřekl.“

Co jsem udělal špatně, kde jsem chyboval? Já snad jako jediný vím, kolik energie ho stojí mluvit o Voldemortovi. A přece to v tomto případě udělal. Proč? Proč mu přijde snazší mluvit o něm než o Snapeovi? Já ho žádal o střep ze Snapeovy minulosti, jenže ten mi nedal. Proč? Snažil jsem se málo? Měl ze mě strach? Nebo strach z toho, co bych řekl na jeho nesouhlas s mým přístupem k záležitosti Severus Snape? Původně jsem od něj o „Zlém člověku Severusi Snapeovi“ neslyšel zhola nic, ale teď, když má začít učit, vytáhne to a navíc Voldemorta. Proč?

Horácio vrtěl hlavou, zavřel oči a začal si mnout spánky: „Je to jen ten pocit. Pocit, který ve mně zůstal. Nemyslel jsem si, že je to to, co chceš vědět, když ses mě tehdy na Severuse ptal, Harry. Ale byl jsem moc rád, kdy z Bradavic odešel. Ulevilo se mi. Což jsem si nemohl říct, když jsi byl tak zapálený v jeho obhajobě…“

„Proč?“ vydechl jsem a nelíbilo se mi, že jsem měl v Křiklanově případě se strachem pravdu.

Chvíli vypadal, jako že neví, na co má odpovědět, aby se pak chytil vlastního vagonu myšlenek: „Když se stal ředitelem Bradavic, choval se… byl tolik…“

„Musel být,“ naléhal jsem prosebně.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Křiklan, „to nemusel.“ Víc už nedodal. Opustil bojiště mrtvých vojáků, trochu poražen, trochu vítězící. Nemýlí se, smím-li soudit, pokud se něco stane, je to, přesně jak jsem chtěl, jen na mně. Přesně v ten okamžik však nic dodávat nemusel; cítil jsem z něj zkušenou moudrost, kterou nepřesvědčí horlivý zastánce, neboť jej nepřesvědčí ani podobně zapálený odpůrce. Takoví lidé mívají pravdu, že?

Přinutil jsem se vstát a projít svou pracovnou, abych zavolal Snapea.

Doploužil jsem se ke křeslu, posadil se. Snape vevlál dovnitř.

„Jsem propuštěn?“ vyštěkl dotaz, zjevně neočekával nic jiného. Proč by měl? – Dal jsem v otázkách, jež jsem pokládal, přednost Křiklanovi a Oliverovi.

Skousl jsem kyselý bonbon a zvládl neudělat ksicht, když jsem neutrálně poznamenal: „Ve skutečnosti jsem vás chtěl upozornit, že bych byl moc rád, samozřejmě až se profesor Křiklan odstěhuje, abyste si vybral, kde chcete mít byt. Nevidím jako schůdné řešení vracet se tam a zpět z Tkalcovské,“ řekl jsem vyrovnaně, k čemuž zjevně dopomohla únava.

Hrobové ticho. Zašustění umělé hmoty. Brumbál rozbalil bonbon sedě na svém pohodlném skoro trůně.

„Nechci se sem nastěhovat,“ oznámil stroze.

„Skvěle,“ prohlásil jsem neutrálně, s neméně kyselou vidinou dlouhotrvající hádky jsem pokračoval, „potom je jen dobře, že jsem se vás na nic neptal,“ opřel jsem se lokty o stůl a vyzývavě jsem se mu podíval do očí.

To, že si nepostřehnutelně skousl spodní ret a očima mu proběhlo zanadávání, se mi na sto procent zdálo.

Přešlápl z nohy na nohu, což záhadným způsobem vždy působilo jako vlnka na moři, ne jako nepohodlné postávání studenta čekajícího na trest; skousl čelist a skrz zuby zavrčel: „Chci svůj starý byt.“

„Potom se můžete nastěhovat dnes,“ shrnul jsem to a otevřel zásuvku ve stole, kde jsem začal hledat… zastavil mě dotaz.

„Pan Taylor mi nezajistil okamžitý vyhazov?“ to by dřív rolničky shořely v pekle, než by se mě ten člověk zeptal „A co ten Taylor?“, „Co si o tom myslíte?“, nebo, chraň Merlin, „Nechcete si poslechnout mou verzi?“. Ne, jistěže musel vrazit do konverzace přesně tady a teď tu svou posměšnou ironii.

Vzhlédl jsem. Neutrální maska nasazena – nic se neděje, rolničky mrznou na Antarktidě a je mi totálně putna, co se mnou uděláš, Pottere, protože tě nenávidím.

Já mám svou nitrobranu a ty máš své emoce, já mám své sebeovládání a ty máš svou divokost. Ale víš, co? Taky umím jednu hru hrát, Snape. A já vím, vím – konec her. Na druhou stranu – ačkoli žádné nejsou, konec her je konec her – tobě je to jedno a já ve své podstatě žádnou hrát nemusím. A ovládat se dokážu, ty jeden prevíte, zkus si vychovávat tři děti. Dokážu. Tuhle jednu věc prostě dokážu, kdyby mě to mělo stát poslední vlas na hlavě. Před tebou ano.

Aby ses choval slušně, ti zatím říct nemůžu, chápu. Že tě chtěl vyšachovat i Křiklan, to ti taky říct nemůžu. Ignorovat tvou otázku by bylo… a vlastně proč ne? Ostatně – párkrát jsem to už udělal, aniž by mi morálně to překáželo.

Znova jsem zapátral v zásuvce, vytáhl blok, propisku, načmáral vzkaz. Vytrhl jsem ho a s téměř úsměvem jsem se natáhl a podal jsem ho Snapeovi: „Poproste pana Filche, ať vám dá váš klíč. Pokud by byly problémy s ochrannými kouzly nebo s klíčem, víte, kde mě najít. Pokud by byl problém v něčem jiném, víte, kde mě najít. Domnívám se, že právě zvonilo a přijdete pozdě na svou hodinu,“ úsměv jsem snaživě prohloubil – rovnou přilil oleje do ohně. Zamračil se, vyškubl mi papírek z ruky s hmatatelnou snahou se mě ani vlasem, který by nás mohl statickou elektřinou a zlomyslností osudu spojit, nedotknout a už si to kráčel pryč.

Symbolické klíče symbolické brány do nového života! Ano, mám rád to zdání mudlovství v našem světě. Mám rád myšlenku fyzického zamykání dveří. Ani nevím proč – vždyť zámek zničí Bombardo, nebo udělá neužitečným pouhé Alohomora. Nač se s tím zdržovat, s mudlovskými klíči u motáckého školníka, který nikdy neprojde ochranami bytu profesora, nebude-li si to ten přát? Ale prachobyčejné klíče fungovaly za Brumbála i McGonagallové, nevidím tedy jediný důvod vzdávat se symbolických klíčů, které sice neplní ten samý účel jako v mudlovském světě, nicméně i tak působí uklidňujícím dojmem.

Držet v ruce klíč…

…a dosáhnout brány, za níž se skrývají změny. Spousta změn.

Osobní názor? Miluji klíče. Definitivně.

Ovšem… ne toliko zámky.

Trhl jsem sebou – do háje, zapomněl jsem na McGonagallovou. V mžiku jsem byl u dveří a otvíral je. A ona? Jen se pochvalně, schvalujícně pousmála a odešla na hodinu; asi poprvé v životě pozdě.

Pozn.: Hodně ohlasů mám na Křiklanovo chování (plus Minervino a zbytku kouzelníků). Ze strany „za každou cenu kopat za Seva“ to chápu. Ale zjevně se mi nepodařilo vykreslit a popsat přesně důvod. Tahá mě to za sukni a domáhá se to pozornosti hned po ovzduší, jaké panuje v kouzelnickém světě nyní a před lety a po Malfoyových. A já to pořád nestíhám vecpat. Nevadí – alespoň už jsem dnes definitivně vyřešila rodinné vztahy, což si vy přečtete… no, za chvíli, ale v příští kapitole ještě ne. Tudíž se vám omlouvám – tyhle tři věci mi, prosím, připomínejte stejně svědomitě jako Minervin návrh a já se k tomu dobéřu. *nešťastný výraz*

26.08.2011 10:44:53
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one