Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


43) Když pokračuje den

Tak jsem si zaryla do anglofilů – viz. haléře – a… jede ještě někdo dál? :D Tak jedeme.

„Takže James se tam…?“

„Ne, je mi líto,“ zatřásla se zamítavě ryšavá hlava.

„To nic, Hugo,“ pousmál se Harry a vylezl z krbu. Shrábl ze stolu pergameny a šel na hodinu. Mohl být jen vděčný, že po dnešku má až odpolední vyučování.

„Pane profesore, já to upřímně nechápu. Jaký mají význam lektvary? Vždyť pokud třeba použijeme žihadlové kouzlo…“

Harry přikývl: „Opil jste se někdy, pane Dextne?“ mladík po uši zrudl; Harry opět přikývl, aniž by fakt komentoval. „Řeknu vám první věc, o které nás poučili u bystrozorů. Lektvary se dostanou do krve prakticky okamžitě – žel ne vždy je máte po ruce,“ studenti vypadali zahloubaní. Pochopitelně. Harry mluvil ze zkušenosti a to, co říkal, mu přišlo primitivní. Jenže studenti nic takového na vlastní kůži nezažili, tudíž se snažili hledat velblouda tam, kde zcela jistě poletoval pouze komár. Zvonek se mocně rozřinčel.

„Budeme pokračovat příště – připomeňte mi, že jsem se zakousl jen do špičky ledovce, pane Dextne, děkuji,“ shrábl pergameny a zamířil pryč ze třídy. Když procházel kolem Nevovy třídy, na tváři se mu objevil připitomělý úsměv, zaslechl totiž, jak kdosi vykřikl: „Pane profesore, slíbil jste nám ukázat minci Brumbálovy armády!“

„To je pravda, Melanie,“ odpověděl Nevillův štěstím prozvoněný hlas. „Ještě vydržte, studenti, ukážu vám, jak jsme se za dobrých starých let dorozumívali!“ Nastal okamžik ticha a pak se alespoň dobrá polovina třídy rozóchala a rozáchala.

Pokračoval chodbou dál, míjel pár obrazů a pár brnění. A strnul. Protože myslel-li si kdy bláhově, byť i jen na milisekundu svého života, že by to se Snapem nemuselo jít tak těžce, právě si svůj katastrofálně dětsky naivní omyl uvědomil. Přinutil se zvolna pokračovat v cestě. Chodba byla – jak jinak? – narvaná studenty. Vprostřed vřavy stál – jak jinak? – Snape, jenž se tyčil nad nebohou Rogerií Bauntsovou, druhačkou z Nebelvíru.

Malá Rogerie se tvářila vzdorovitě, slušně, ale přece bojovně. Snape naproti tomu měl ruce spuštěné podél těla zaťaté v pěst.

„Jenže my jsme se to, pane profesore, ještě neučili. Jak mi můžete za něco, co jsme se neučili, strhnout body?“ vysvětlovala a ptala se trpělivě studentka.

„Divila byste se, co všechno mohu, slečno. Například vám strhávám čtyřicet bodů za neúctu k profesorovi,“ zazněla ledová odpověď.

„Omlouvám se, pane profesore, nechtěla jsem být neuctivá,“ odpověděla upřímně Rogerie Bauntsová. „Jenže pan profesor Křiklan…“

„Výtečně,“ přerušil ji Snape, „skvělá příležitost pochopit, že já nejsem ani v nejmenším profesor Křiklan. Všichni, kteří přihlíží, mají školní trest. Ode dneška!“

Harrymu, nad slunce jasnější, že Snape přestřelil, to nedalo, postoupil dopředu a zlehka se zeptal: „I já, pane profesore?“

Všichni se na něj otočili, včetně Snapea, jehož výraz byl na chvilinku k nerozeznání, než se na něm ustálila maska lhostejnosti. Přemýšlel, stejně jako Harry, o tom, co teď ředitel Bradavic udělá? Přišlo mu to tak – přišlo mu to, jako by ale vůbec nebyl nadšený, že ho načapal. Je možné, že se to Harrymu jen zdálo, ale vážně by tohle mohla být zkouška? Testoval snad Snape, co všechno smí? Kolik mu toho dovolí Harry a s čím za ním přijdou studenti? Co si nechají líbit? Nic jiného nedávalo smysl, když se vezme do úvahy, že Snape přišel zpátky do Bradavic kvůli Brumbálovi, o kterém si myslel, že ho snad nebude moci navštěvovat tak pravidelně, jak jen chce, když tady nebude pracovat.

„Pane řediteli,“ pronesl Snape lehkým konverzačním tónem se špetkou tu zájmu, tam kapkou překvapení, zde povrchní uctivosti, tu drobku otázky, co tady Harry pohledává a co vlastně chce. Zkrátka se zeptal tak zdvořilým způsobem, jakým se obvykle vůbec nezdržuje, což Harryho jaksi přinutilo uvěřit verzi o testování hranic.

Pochopil – čas rozhodnutí: „Věřím, pane profesore,“ otočil se Harry na Snapea s pořád stejně lehkým tónem, kterým ho prve oslovil, „že nebude tak zle. Není třeba dávat studentům trest, co říkáte? Všichni jsme byli kdysi zvědaví,“ a usmál se, vítězně, protože víc než kdokoli jiný věděl, že tohle je čistá a stejnoměrná pravda pro Snapea i pro něj. Nejspíš proto se Snape zatvářil na míru nepotěšeně; u jiného by se dalo utrousit, že protáhl ksicht, ale…

„Rozejděte se,“ poznamenal nekonfliktně Harry a během pár chvil se studenti z chodby vytratili – nebo alespoň přestali okatě nahlížet na dění.

„Rogerie?“ otočil se na ni konečně Harry.

„Pane řediteli,“ pozdravila Rogerie nazpět s milým úsměvem; Harry ji měl nepokrytě rád a zcela upřímně by se těžce hledal Nebelvír, kterého by rád neměl. Chápal ale, z jakého titulu tady je.

„Slečna Bauntsová by si vám ráda postěžovala na mé vyučovací metody a na způsob uplatňování mých pravomocí co do profesora Bradavic, pane řediteli, jsem přesvědčen, že vás to bude zajímat,“ utrousil Snape.

„Je mi líto, pane profesore, pokud si o mně toto myslíte, ale pravda je, že bych si nic takového nedovolila,“ prohlásila studentka a obrátila se na Harryho. „Jen se snažím panu profesorovi vysvětlit, že jsme ještě neprobírali lektvar, za jehož neznalost mi pan profesor strhl body. Nechtěla jsem pana profesora rozčílit,“ prohlásila upřímně. Snape si hlasitě odfrkl.

Uklidňující nádech: „Vy jste strhl slečně Bauntsové čtyřicet bodů za lektvar, který nezná?“

„Ne,“ protáhl Snape, „čtyřicet bodů jsem jí strhl za neúctu k profesorovi. Za neznalost přísady, kterou se učila nepochybně v prvním ročníku, jsem jí strhl bodů dvacet.“

Harry se zamračil; a mračil se dál na Snapea, ačkoli slova pronášel k Rogerii: „Navrhuji se na probíranou látku a na informace o ní důkladněji podívat, Rogerie. Možná jsi jen zapomněla, že jste něco takového probírali, co říkáš?“ a podíval se na ni tak nadějně, možná až příliš, že bylo do očí bijící, že to pípnutí „ano, pane profesore,“ bylo jen ze soucitu s Harrym.

Harry vděčně přikývl: „Můžete jít. Profesore Snape? Pojďte se mnou.“

Rázoval chodbami a Snape vlál s lehkostí sobě vlastní za ním. Měl vztek, který potřeboval vyventilovat, a snad proto byl až přecitlivělý na nepřátelské pohledy, kterých se mu dostávalo ze stran Zmijozelů. No vážně – jak jen to ten člověk dokázal, znepřátelit si tři čtvrtiny školy za jediný den, zato si Zmijozely okamžitě omotat kolem prstu?

„Mám vyhazov?“

„Ne,“ odpověděl Harry odměřeně, lehce otráveně. „Chci s vámi probrat pár detailů týkajících se vašeho přijetí, pane profesore.“

Snape si Harryho měřil, ramena napjatá, jako by si byl vědom každého jednoho pohledu každého jednoho obrazu v místnosti. Jako by mu jeden velmi konkrétní pohled nebyl vůbec po chuti. Jako by měl před ním respekt? Ostych? Kdo ví co? Vždyť před Harrym stál zatracený mizera Snape, který věci neulehčuje – právě naopak. Když konečně promluvil, nepoložil dotaz, o čem se chce Harry bavit konkrétně, bylo to posměšné: „Copak ředitel školy neví, že dnes – konečně – není v pozici, kdy se nemusí ovládat? Copak mu ještě nedošlo, že jeho nikdo nevyhodí?“

„Proč jste tak posedlý vyhazovem, Snape? Nestál jste snad o to být přijat?“ nevydržel Harry. Skousl si jazyk, když viděl Snapeův výraz. Trhnul rukou, jako by chtěl něco rozbít – přinejmenším něčím hodit – a pokračoval s velmi nepodařenou nápodobou Snapeova sarkasmu: „Ředitel školy moc dobře ví, že se nemusí ovládat a přitom za nic z toho, co řekne, nebude vyhozen, ředitel si mimo jiné také uvědomuje, že kdyby této výsady využil, jeho profesor by to na něj nikdy neřekl. A přece ředitel nic takového dnes v úmyslu nemá, ač o můj výbuch hodně usilujete. A teď…“ začal netrpělivě a byl přerušen.

„Žádná tiráda ohledně mého chování?“

Harryho planoucí pohled spočinul na Snapeově nečitelném: „Nenávidím to. Nepřeji si, abyste se takto choval k mým studentům. Žádám vás, abyste zmírnil své tresty. Tak… už jste zkoušel klíč od svého bytu?“

Snape pozvedl obočí – jako by nad něčím, co Harry udělal, nebo možná nad něčím, co neudělal – a se zadrženým povzdechem sáhl do kapsy hábitu a vytáhl klíč: „Několik bubáků jsem odstranil, abych tak řekl, bez dovolení, stejně jako párek akromantulí s mláďaty, běhnici a všudylezky. Ovšem nebyl jsem si zcela jist, zdali ta lidožravá květina vprostřed mého pokoje je nebo není stálou dekorací, tudíž přenechám její likvidaci nebo ponechání plně na vás, pane Pottere.“

Už jen jedovatost a zlomyslně odkapávající sarkasmus, který neútočil přímo na Harryho, to byla skoro úleva. Žádné city drásající a nervy napínající otázky – a Harry pochopil, co je ode dneška jeho cílem: dostat se na tuto úroveň komunikace.

„Akromantule a běhnice? Nevylučuje se to trochu?“ zeptal se Harry mírně opožděně a lehce zmateně.

„Teoreticky. Prakticky máte školu plnou lidí, kteří si hrají na kouzelníky. To byste si ještě mohl pamatovat, jelikož to pro vás není tak dávno, ne? A mimochodem mám problémy s nábytkem, samozřejmě.“

„Oh,“ prohlásil dutě Harry. Oh! „Oho – em, chcete si ho pořídit sám, nebo to mám zařídit?“

Snape se na Harryho podíval ze své výše přes nos a protáhl: „Co panu řediteli vyhovuje?“

Harry se ošil: „Necháte toho? Někdy? V průběhu příštích sta let?“

Snape jako by se zarazil; Harry doopravdy nepobral, proč. „Na to je času dost,“ zazněla odpověď. „Minimálně dokud je tam ta rostlina,“ zněl dodatek.

„Neblázněte,“ uklouzlo Harrymu, takže raději spěšně pokračoval, „copak budete všechny ty písemky opravovat na parapetu?“

Snape se zatvářil vpravdě jako bůh pomsty: „Studenti si byli stěžovat?“

Harry se samolibě zašklebil; nepotřeboval se ptát existenci dnes rozdaných písemných prací: „Nebylo třeba. Snad jste mě nějaký ten pátek učil.“

Snapeovo zamračení nepovolilo.

Harry pokračoval: „Co se týká finanční odměny…“

„…nemám zájem,“ přerušil ho Snape.

Harry zuřil, Harry sváděl vnitřní boj, Harry prohrával, Harry byl přece Nebelvír, ne? Bez boje ani ránu.

„To vám věřím,“ přitakal Harry a dřív, než ho Snape přerušil, spustil, „avšak ani teď mě váš zájem nebo nezájem nějak nebere. Navíc věřím, že spravovat lékárnu, platit její zaměstnance a učit je dost náročné – nejen finančně, samozřejmě. No, tušil jsem, že nebudete spolupracovat. Vzal jsem tedy v potaz váš věk, vaše zkušenosti a vaši odbornost. Vaše ocenění – ke kterému vám gratuluji,“ Merline, kolik sil Harryho stálo prohodit tohle jen tak mimochodem!, jak moc se na to od své svatby těšil!, i když tohle byl jen slabý odvar gratulace, kterou doufal, že mu bude moci předat, bylo to pro dnes tolerovatelné, „vaše předchozí zaměstnání, aby pro vás toto místo bylo… dejme tomu… zajímavé alespoň z některé perspektivy. Vzal jsem v potaz i fakt, že jste válečný hrdina a vlastně rodinný přítel. Em – dostal jsem se na tuto částku,“ položil na stůl a pošoupl k němému Snapeovi kousek pergamenu s částkou. V místnosti bylo slyšet Fawkese ohlodávat sépiovou kost, a to sem Fawkes dobrých třicet let nepáchl. Harry si připadal trapně. Tak trapně, že by mu díra v zemi, která by ho pozřela, připadala jako milosrdný přítel. Že kdyby začal tlouct hlavou do stolu – lhostejno že před Snapem – bylo by to příjemné odvedení pozornosti. Merline – proč po mně chceš heroické výkony? Já jsem jen Harry! Neumím Brumbálovsky nonšalantně prohazovat poznámky tipu „rodinný přítel“ a podívej se, jak se tváří Snape! Jako by tě Morgana viděla převlečeného za baletku! A tohle dopadá na mě, Merline, chápeš, na MĚ! TAK MI DO HÁJE POMOZ! Když si ten papírek nevezme, zkontaktuj aspoň Salazara, ať si pro mě přijde a vezme mě s sebou do pekla. Nebo Godrika – ať vezme Snapea kamkoli! Jen už zkrať tuhle chvíli a ten pohled zaměřený na mě! Oh děkuji, děkuji, děkuji… roztopil se Harry do židle, když se Snapeovy oči zaměřily z něho na papírek.

A zatímco druhý na jeho místě by vyvalil alespoň oči, neomdlel-li by rovnou, Snape, samojediný, lhostejně pohlédl na částku, sebral pergamen, založil si ho do vnitřní strany hábitu a přikývl.

„Beru to tak, jako že jste s částkou spokojený,“ přikývl Harry a odfajfkl další položku na seznamu. „Co se týká vašeho rozvrhu…“

„Vyhovující,“ usnadnil mu to snad poprvé v životě Snape. Že by opožděný efekt horentní výplatní sumy?

„Dobrá,“ oddychl si; na což zadržel dech a oparně načal poslední věc, se kterou bude asi trošku problém.

„Co se týká učebny a kabinetu…“ Snape přimhouřil oči a Harry na něm doslova viděl, jak si poskládal v hlavě něco, co Harry ani omylem ještě nestačil vyslovit nahlas; a jak tušil, vůbec se mu to nelíbilo. „Dobrá – nejprve kabinet. Vím, že je obvyklé, že profesoři mají byt a kabinet poblíž. Ale také vím, že jste se do Bradavic vrátil kvů…“ taktak mu došlo, že Snape možná nechce, aby to Brumbálův portrét zaslechl. Jakkoli hloupé to přirovnání je, přišel si jako řidič mudlovského auta, jenž zabrzdil na poslední chvíli všimnuv si lidí na přechodu. „Zkrátka vám nabízím možnost mít kabinet tady.“

„Tady?“ zeptal se překvapeně Snape. A moc to nemaskoval.

„Tady,“ přikývl Harry.

„A jaká je alternativa?“ dožadoval se Snape s příkrým výrazem.

Harrymu docvaklo, na co možná myslí: „Ne…“ zasmál se; lehce hystericky, „podívejte – to vůbec. Chci říct – dám vám pokoj. Vůbec o mně nebudete vědět, vlastně tady ani nemusíme být zároveň. Já… neplánuji vás zahlcovat otázkami ani…“

Snapeův výraz ještě víc ztvrdl, bylo-li to možné; chvíli mlčel a pak se předklonil, spustil ruce podél boků – což se záhadně ukázalo daleko víc zastrašující, než když je měl přes sebe před sebou překřížené – a zasyčel: „Řekněte, Pottere – žijete v přeludu, že je příjemné noc co noc prožívat jednu a tutéž zradu v různých jazycích a ráno se vzbudit a narazit na vás a být den co den konfrontován s toutéž zradou v různých jazycích?“

Což bylo sprosté! Byla to vůbec otázka? Co tím chtěl do háje říct?

„Nebudu vyzvídat,“ odpověděl proto nejjistějším možným způsobem Harry. „Nepromluvím s vámi slovo, pokud si to nebudete přát.“

Snape si odfrkl: „Protože vám nečiní potíže řídit se mými přáními, že?“

Harry dlouho mlčel; přeměřovali se se Snapem pohledem a ani si neuvědomil, kdy ze svého pohodlného křesla vstal, věděl jen, že stojí a že mu činí obrovské potíže opanovat se: „Nevím, profesore Snape, nikdy jsem ve vaší kůži nebyl a bůh ví – nechtěl bych být. Chápu, že potom co mezi námi proběhlo, je pro vás těžké mi uvěřit. Chci vám ale říct, že jsem nikdy – nikdy potom – neměl v úmyslu vám cokoli vyčítat. Možná jsem byl vlezlý. Možná jsem si nechtěl připustit, že to, co po mně žádáte, myslíte vážně. Možná to byla obrovská neodpustitelná chyba, má nekonečná víra… naivita. A jediné, co o jazycích vím, je, že existuje spousta slov ve spoustě jazyků, a že pro jedno jediné s jedním jediným významem existuje tolik krásných výrazů… občas se snad proto stává, že si zlé interpretujeme jako dobré a dobré jako zlé. Jenom kvůli obalu.“

Posadil se. Bylo mu smutno. V rukách měl žezlo, o něž nestál: „Chci jen říct, že můžete písemné práce a ostatní věci pro školu dělat zde. Se mnou nebo beze mě. Pokud budete stát o svůj kabinet, něco s paní profesorkou a jejím umístěním uděláme. To samé platí o učebně. Dnes tam učí někdo jiný něco jiného – proto jste měl hodiny na neobvyklých místech. Ale je pravda, že bych rád vytvořil kmenovou učebnu lektvarů. Myslím, že rozhodnutí je na vás. A teď, pokud k tomu nic nemáte, vás požádám, abyste odešel.“

Vycítil to? Protože vypadal, jako by co říct měl, ale jediný náznak, že se Harry dál bavit nechce a ten člověk se vypařil rychleji než jedovaté výpary nad Nevillovým kotlíkem. Nebo Harryho – vem to čert.

Harrymu to docvaklo, ač pozdě – jistě, jazyky a obvinění. Takže ta odpověď byla jedním slovem ne, dvěma ne, nechci. A asi tisícem zněla tak, jak ji podal Snape – a začínala slovy „žijete v přeludu, že“ a končila čímsi o jazycích. Ne, nechce tady mít kabinet.

„Uvědomujete si, pane řediteli, že přesně jedna a půl takovéto potyčky k dobru a já nejen že rezignuji, já si jdu rovnou vykopat hrob vedle vás?“ podívaly se umořené zelené oči k šťastně vypadajícímu, mlsajícímu řediteli. „A nejezte tolik – dostanete cukrovku a umřete,“ nezapomněl Harry na poznámku.

„Potom to bude v dobré společnosti,“ odpověděl zvesela Brumbál a pokračoval v mlsání.

Pozn.:

Brian: Ponechali si členovia DA mince?
J.K. Rowling: Prirodzene. Sú akýmysi odznakmi alebo čestnými medailami, dokazujúcimi, že majiteľ bol v centre boja proti Voldemortovi od samého začiatku! Rada si predstavujem Nevilla ako ju ukazuje svojim obdivujúcim žiakom.

30.08.2011 12:19:29
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one