Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


46) Když se zbožňujeme

„Nechci o tom mluvit,“ prohlásil naštvaně, jen jsem vstoupil do pokoje.

„Nemusíme,“ přikývl jsem smířlivě.

„Nebudeme o tom mluvit,“ prohlásil.

„Dobře,“ odpověděl jsem. Posadil jsem se do křesla v rohu, dost daleko od něj, a přece dost blízko, abych se mohl dívat. A nedokázal jsem se vynadívat. Studoval a vrýval jsem si do paměti každou linii jeho odvrácené tváře. Strávil jsem tím mapováním celé hodiny, než se pokojem ozval útrpný povzdech.

„Tak spusť,“ vyzval mě, „řekni, jaký jsem pitomec, pověz mi, že přesně tohle jsem ti před dvěma lety vyčetl. Moc rád si to poslechnu. Rád si poslechnu, jak vše, pro co jsme se ty dva roky nebavili, přišlo vniveč jen proto, že jsem udělal pitomost.“

Polkl jsem a řekl to, nač jsem celé ty hodiny myslel: „Jsi nesmírně podobný svému dědečkovi, Jamie. Bradu máš po Arturovi, ale jinak jsi celý James,“ usmál jsem se, když se ke mně otočila překvapená tvář mého prvorozeného. Polkl jsem štěstím, že smím být v jedné místnosti se svým dítětem a pokračoval: „Jednou Gin spadla z koštěte a způsobila si ošklivou mnohačetnou zlomeninu. Bylo to pár týdnů poté, co ses narodil. Byli jsme tady, já tě držel na rukách a ona se na nás skrz slzy a bolest podívala těma svýma hnědýma očima, usmála se a prohodila: Doufám, že náš syn bude šikovný po mně a že bude mít tvé štěstí. Protože pokud ne, pokud to bude obráceně, deseti se nedožije. Měla pravdu…“ prohodil jsem zlehka a neodvrátil se, když jsem viděl, jak se mu zamlžují oči. „Byla božská hráčka famfrpálu, ale nikdy v něm neměla tolik štěstí jako já. A nikdy kolem sebe neměla Brumbála, který by v pravý čas prohodil: Aresto Momentum. Štěstí je, myslím, klíčem k úspěchu ve sportech. No, možná ještě jedna věc – podpora blízkých.“

Očima velikýma jako oči domácích skřítků se na mě zadíval, polkl a rozechvěle se zeptal: „Ty…? Se ne…? Já…?“

Pousmál jsem se: „Ta noha bude v pořádku – léčitel to říkal, a pokud se spletl, najdu si ho a ukousnu mu hlavu. Ne, já se nezlobím za to, že jsi mi tu eskapádu tehdy vyčetl – věř mi, není člověka, který by mi to vyčítal víc, než si to dodnes vyčítám já. Měl jsem být s vámi, ne hrát famfrpál. Ano, budu tě podporovat v čemkoli, co se rozhodneš dělat. A ano, budu rád, pokud zůstaneš u famfrpálu.“

„Nezlobíš se?“ vydechl roztřeseně; udiveně. „Nechceš…? Nebudeš se…?“

„Mstít?“ pozvedl jsem pro změnu já obočí, překvapený, když jsem pochopil, co má na mysli. „Neudeřil tě Potlouk i do hlavy? Jistě že se ti nebudu za nic mstít. Jistě že nepotřebuji vysvětlení – chápu, co ti vadí. Nevezmu to zpátky, Jamesi, mohu jen slíbit, že to víc neudělám a doufat, že mi to jednou uvěříš.“

James se nepohodlně posunul na posteli: „Dobře, tati,“ přikývl.

Kdy můj syn dospěl? Co mi uniklo? Usmál jsem se: „Bolí?“

„Jako ďas,“ přikývl.

„Dobře, moc dobře – aspoň si příště zapamatuješ, že na sebe máš dávat pozor,“ prohlédl jsem si ho kriticky. Vstal a přešel jsem k jeho posteli, na kterou jsem se taky posadil.

„Tak co, pořád máš tu Siriusovu motorku?“ prohodil laškovným tónem, když se ticho prodlužovalo.

„Kdybys byl přišel, mohl jsi ji vidět,“ protáhl jsem se stejně lehkovážným tónem a tak jsme si povídali, jako jsme si nepromluvili za posledních několik let. A já nabyl vnitřního přesvědčení, že se konečně blýská na lepší.

Ne tak v Bradavicích.

Tam panovalo ovzduší jako přesný protipól k nově nabyté důvěře s mým synem. Tak nějak jsem tušil, že po Alově… návštěvě… mám očekávat něco. Jen jsem netušil, že to něco se projeví v téhle podobě.

A jako obvykle za neobyčejně dobrou náladou v Bradavicích stál…

„Severusi! Pojďte, nechala jsem vám vedle sebe místo,“ přerušila mě bývalá ředitelka; zjevně ve snaze o socializaci Snapea a potěšení mé osoby.

Podíval jsem se na něj a on mi nevěnoval jediný pohled, když si s ohrnutím rtu sedal na nabízenou židli. Neville po Snapeově pravici se nepatrně přikrčil do židle.

„Já mám návrh,“ duševně jsem se obrnil, když cosi podobného karikatuře víly vystřelilo ze židle jako čertík z krabičky. „Ujmu se valentýnské hostiny.“

Hluboký rovnoměrný nádech mi zabránil dát průchod emocím: „Ještě nebyly Vánoce.“

„No vidíte…“ řekla a pohodila kudrlinami.

„Ještě nebyli Všichni svatí,“ snažil jsem se ji uzemnit.

„A ani jeden ze svátků není hoden takové pozornosti a tak náročný na přípravy jako Valen-teen!“ vykřikla nadšeně, zajatá ve vlastním ideálním světě.

Felicie…“ nač si ji tady držíme, Merline? Ginny, zavraždila bys ji, být s ní déle než dvacet minut. A i jimi bys projevila velkou trpělivost.

„Nemějte obavy, pane řediteli – já se o vše postarám…“ a usadila se zpět na židli, nevnímajíc okolí, šťastná z domnělého vítězství.

„Děkuji,“ prohlásil jsem suše; nepozná Severuse Snapea, ale na Valentýn má tři sta pětašedesát dní v roce vytažený radar. Občas pochybuji, že poznává mě. A vůbec, ale vůbec mi neevokuje už nějakou dobu Lockharta. To bych totiž musel litovat toho, že ji zaměstnávám. Blaží mě jediné – já ji nepřijal, to Minerva, které teď leze pekelně na nervy. Vytrhl jsem se z myšlenek až na černý bič ze Snapeovy židle; těch očí by se tříletý polekal – a ne tím stylem, že by se tomu třináctiletý vysmál. Ještě že už je mi skoro padesát.

„Pan Filch mě poprosil, abych vám sdělil, že ocení, pokud mu pokaždé, kdy Protiva udělá nepřístojnost, přijdou mu to profesoři sdělit. Napíše si to na papír, se kterým mě bude strašit do doby, než Protivu propustím. Žel,“ a nějak mi ztěžkly oči, „to se mi asi nepodaří, s ohledem na jeho nehmotnost a připoutanost k hradu. Avšak – čím víc stížností mi pan Filch předloží, tím víc možností budu mít tlačit ho do kouta. Tuto libou zprávu zvěstuje těm, kteří se dnes nedostavili. Děkuji. A nyní… okapy,“ obrátil jsem se na Nevilla.

„Protiva,“ ozvalo se mezi dvěma nádechy.

„Musíme s tím něco udělat,“ zdůraznil jsem, ještě okamžik jsem si dovolil blaženou ignoraci toho tiše proneseného slova.

„Jinak nám shnijí kameny?“ zaznělo uštěpačně ze Snapeovy židle – takže Snape.

„Jinak na mě bude velmi nepříjemná školní rada,“ odvětil jsem a vůbec jsem se neměl chuť se Snapem hádat; ale Snape se tónu nevzdal.

„Copak nejste ředitel?“ vrátil mi to a zněl téměř přesvědčivě překvapený, ovšem dokonale jízlivý.

„Který má za úkol starat se o zdraví studentů…“ doplnil jsem.

„Jako by nemoci způsobené plísněmi nešly vyléčit jednoduchým lektvarem. Což byste věděl, kdybyste se v jedné z vašich přespříliš nudných hodin uráčil poslouchat,“ zavrčel Snape.

„Chápu, kam tím míříte, ale vy zjevně nechápete mě. Školní rada je velmi povrchni skupina lidí, která mi sem nažene ministerské úředníky v tom okamžiku, kdy zavětří příležitost. A plesnivé stěny JSOU příležitost. A lektvary proti plísním JSOU důvod. A ospravedlnění jejich použít jakbysmet.“

„Já to napravím, pane řediteli,“ ozval se Kratiknot snaživě, leč pozdě. Neville modral – vedle Snapea se ani neodvážil nadechnout. Oprava – neodvážil se nadechnout zásadně vedle zuřícího Snapea.

„Je tohle vážně natolik důležité, že se kvůli tomu musí svolávat porada?“ zahučel Snape.

„Ne – a proto zde nejsou všichni členové sboru, jak vidíte,“ opřel jsem se o stůl konečky prstů a cítil se dobře, že stojím. Ne nadlouho. Snape pomalu vstával taky.

„Proč jsem tady já?“ zašeptal tedy výhružně a naklonil hlavu mírně na stranu.

„Dostal jste pozvánku a usoudil, že bude vhodné přijít?“ nadhodil jsem a znělo to ledabyle; ve skutečnosti jsem se cítil unaveně.

„Zcela jistě, pane řediteli,“ zavrčel.

„Schůze skončila, rozejděte se,“ vypálila Minerva přesně včas.

„Profesore…“ stáhl jsem se, promnul si oči, „chápu, že… Dobrá, nechápu, proč se zlobíte, ale jsem ochoten si o tom popovídat.“

„Popovídat si?“ vyprskl znechuceně a začal odsekávat, ještě než poslední profesor opustil místnost, což bylo velmi nepříjemné: „Co si to o sobě myslíte? Že jste král a pán celého kouzelnického světa, že vám všichni musí líbat vaše vyvolené pozadí?! Nemáte trochu respektu, trochu sebeovládání…?“ Snapeovy prsty se zaryly do stolu a Snape se naklonil ještě víc dopředu.

„O čem to mluvíte?“ divil jsem se a ponechal stranou, kdo ztratil sebeovládání.

„O vaší panovačné povaze, o vaší necitelnosti…“

„Snape,“ zabrzdil jsem ho, „tohle je směšně přehnané. Jen se zamyslete, jestli tady ještě pořád jde o pár ztracených minut na poradě.“

„Potter,“ ušklíbl se pomalu Snape vražedností, „nepoznal by změnu tématu, ani kdyby ho kopla do velectěného…“

„Zjevně jste nevyrovnaný,“ přerušil jsem ho a třikrát se nadechl pěkně zhluboka, ač trochu spěšně, abych mu nedovolil pokračovat; v té samé zoufalé snaze jsem řekl, „a pro Merlina, nemohu to nechápat, ne po všem, co o vás vím. Znám vaši minulost a vím, že nebyla lehká…“

Jedno zablýsknutí černých očí. To bylo vše, co mě varovalo, že jsem z nepozornosti šlápl na minové pole.

„Má minulost?“ vyprskl Snape hněvivě. „Co vy víte o mé minulosti? Co vy víte o mně?“ Bohužel nic. „Přesně,“ sykl, jako by mi četl myšlenky, „a dokud budu dýchat, nic se nedozvíte. Ale to, že jsem sem přišel, neznamená, že se stanu hadrem na vaší mramorové podlaze, Pottere, takže vás varuji…“

„Je to přehnaná reakce i na informaci, že druhé jméno mého syna je shodné s vaším,“ informoval jsem ho prkenně. „Býval bych se vás zeptal, zda můžu, jenže jste mi byl asi stejně dostupný, jako je můj otec. Taky po smrti,“ hups – čím dál tím líp, Harry, alespoň si nebudeš moct vyčítat, že jsi dnes nějaký argument nepoužil, pomyslel jsem si s veškerou tíhou mého uklouznutí.

„Alespoň nejsem takový zmetek jako vy dva – kdybych byl, taky bych se raději nechal zabít,“ teď přestřelil vydatně on – a já věděl, že si to uvědomil.

„Nedělejte to,“ varoval jsem ho. Což mělo účinek jedoucí lokomotivy snažící se nepřejet berušku křížící jí cestu.

„Co? Nechtěl jste znát pravdu?“ poškleboval se. „Nebo byste raději vyměnil můj život za jeho? Ó ano, James Potter…“ ten výdech zněl kysele.

„James Potter na rozdíl od vás nevraždil své přátele,“ až tohle skončí, půjdu se ze sebe pozvracet.

Snape ztuhl: „Je mi moc líto, že všichni nejsou jako vy a vaše matka a váš svatý otec,“ prskl znechuceně a prohlížel si mě jako něco odporného, páchnoucího a obtěžujícího, „ale někteří z nás před sebou nevidí zlatou šipku ukazující správnou cestu. Musí se spálit. Ale jistě, rozumím,“ protáhl posměšně a couvl, „to lidé jako vy nepochopí. I přesto však jsem naživu já, ne váš drahocenný nebelvírský tatíček. Škoda, že?“ vycenil nepravidelné žluté zuby – vlastně je cenil už hodnou chvíli.

Jak zpět?

Jak vycouvat z téhle pitomé, pitomé hádky? „Nenávidím vás,“ slyšel jsem se hněvivě vykřiknout.

„Což je mi lhostejné stejně jako vy,“ pronesl, narovnal se.

„Ne, to vám nevěřím,“ kontroval jsem zapáleně, protože tomuhle jsem nebyl ochoten uvěřit.

„Věřte, čemu chcete. Hlavně do toho netahejte mě,“ utrousil Snape.

„Nenávidíte mě, ale lhostejný vám nejsem,“ trval jsem na svém.

„Nenávidím…“ Snapeovo chřípí se rozšířilo, jako by to slovo vychutnával, přivřel oči a nastala minuta ticha, po které následovalo: „Nenávidím, že jste tak hloupý nebo tak slabý, že nemůžete pochopit, jak ukradený mi ve skutečnosti jste. A nenávidím, že se pořád dožadujete něčeho jiného. Vy, naproti tomu, mě vůbec nezajímáte.“

Nevěřícně jsem sledoval Snapeův odchod z místnosti.

No, Gin… vypadá to, že jediné, co se mi povedlo, je naštvat Snapea víc – jménem našeho syna a faktem, že jsem se s druhým naším synem dokázal usmířit, aniž bych opustil Bradavice. Tak to bychom měli.

---

Pro yellow. Mnoho úspěchů.

27.01.2012 16:05:41
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one