Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když vyjednávám

Byla to neadekvátní reakce na jméno mého syna, nebo v tom bylo něco jiného? Každopádně dny se Snapem se staly peklem. Ani ignorace nebyla horší než Snapeova den ode dne se zhoršující protivnost a zlomyslnost. Nebylo s ním k vydržení, nešlo se s ním domluvit, nedal se zastihnout, na klepání na byt neodpovídal, k prosbám byl hluchý a krb byl černý jako díra. Černá. Učil své hodiny, ovšem víc dobra by spáchal, kdyby ležel na posteli a zíral do stropu, nebo kdyby nebyl ve společnosti lidí. Když se s ním někdo někdy náhodou přece jen střetl, trpce toho ještě dlouho poté litoval. A studenty? Ty Harry nemohl litovat víc, a proto se je snažil odškodnit ve svých hodinách. Ačkoli někdy Snapeovy tresty a strhávání bodů nešlo dostihnout. Během hodin by to bylo vy normě, ale za každý hlasitý výdech, který Snape odměnil stržením bodů, by Harry musel odměnit každý nádech přidáním bodů. Zkrátka a jednoduše byla situace nesnesitelná.

Doslechl se o sobě, že měl s Protivou hádku. Studenti šířili, že se s Protivou porval na život a na smrt, že se Protiva urazil a že se víc neobjeví. Přirozeně – Protiva se objevil v podobě černých inkoustových kaněk všude po chodbách, ale faktem bylo, že Harrymu se neukázal. Což Harrymu vyhovovalo. Byl přesvědčený, že ho do nejdelší smrti nechce vidět. Dost dobře nechápal, co dělá, když jeho ústa – podobě jako se občas ruka pohnula bez jeho vědomí nebo noha rozešla nějakým jemu neznámým směrem – promluvila: „Jak jste se dostal na kobylku Protivovi, Brumbále?“

Brumbálovy modré oči zamrkaly, vytažené z partičky karet s ostatními portréty: „Na kobylku?“ zopakoval po chvíli a zamyslel se; jeho stříbřité obočí se semklo v zamračení. „Nikdy jsem se mu na kobylku nedostal, chlapče,“ obrátil se, hodil jakousi kartu na stůl, přičemž všichni ředitelé kolem dokola stolu nesouhlasně a otráveně zamručeli, zavzdychali a praštili otráveně kartami, a pak se zase otočil na Harryho, dodávaje, „ale Krvavý baron ano,“ mrkl a vrátil se ke hře.

Krvavý baron? Krvavý baron?! Ten Krvavý baron, který mě raději uvidí v zapnutém topinkovači, než aby se mnou prohodil slovíčko? Ten Krvavý baron… Ačkoli – Krvavý baron, proč ne? Jsem ředitel, koneckonců, a duchové jsou věrní hradu a snaží se s řediteli vycházet. Navíc nejsou snad Snape a Krvavý baron přátelé? Jasně, Zmijozelové nemají přátele. Ale Snape a Krvavý baron na mě vždy působili jako dvě respektující se entity.

S těmito úvahami se Harry vydal hledat zmiňovaného ducha. Byl sotva pár chodeb od své ředitelny, když narazil na Nicka.

„Ahoj, Harry… chci říct, dobré ráno, řediteli Pottere…“ povytáhl téměř useknutou hlavu v pozdravu.

„V pohodě, Nicku – neviděl jsi Krvavého barona?“

„Krvavého barona?“ podivil se Nick.

„Potřebuji, aby mi s něčím pomohl,“ přikývl Harry.

„S čím ti může pomoci, s čím já ne?“ podivil se Nick ještě důkladněji.

„S Protivou.“

Na tváři Nicka se objevilo „aha“: „Většinu dne tráví ve sklepení.“

Harry se s Nickem spěšně rozloučil a posléze strávil několik desítek zapeklitých minut vyhýbáním se Snapeovu bytu a kabinetu, prohledáváním všemožných koutů a nejlépe vyhýbáním se i studentům, aby Krvavého barona našel. (Přeloženo: prolezl bradavické podzemí stokou.) V momentě, kdy už ani nedoufal, že ducha zmijozelské koleje najde, podařilo se mu zabloudit do značně odlehlého úseku sklepení, kde se asi ani lišky vykašlaly na dobrou noc. U portrétu s mladou, nijak zvlášť příjemně vypadající slečnou v zelenočerné róbě, seděli Protiva a Krvavý baron. No… to nebylo ideální, ale Harry neměl jinou šanci než pracovat s tím, co bylo, že?

„Protivo,“ oslovil strašidlo a jeho směrem se upřely dva páry nepřítomných očí. Jedny nepřestaly působit nepřítomně, ale jedny se zformovaly do škodolibé radosti.

„Á, ředitel se uráčil… chcete si s námi zahrát?“ pobídl ho a ukázal na stolek s velmi starobyle vypadajícím Řachavým Petrem.

„Chtěl bych si s tebou promluvit,“ prohlásil Harry a vyčaroval si křeslo ke stěně naproti stolku; původní plán byl jiný, ovšem. Ale když už tady byl…

„A jéje,“ prohodil Protiva, „dostanu vynadáno,“ protáhl a zvedl vysoko nos.

Jak začít? Se soucitem mohl jít na Protivu jen stěží. Povzdechl. „Profesor Snape byl roky váženým členem profesorského sboru. Profesor Brumbál mu důvěřoval. I já mu věřím. O to víc mě,“ – mrzí –, „překvapuje tvůj přístup k němu. Když jsem tady studoval, nevypadalo to, že máte špatné vztahy, tak co se stalo?“

„Sviňák Snapeák se stal,“ odsekl Protiva a věnoval se Řachavému Petrovi dál, aby po nějaké chvíli trhl hlavou Harryho směrem a s nakrčeným nosem prohodil, „když mi nevynadáte, proč tady vlastně jsem?“ zahuhlal si pro sebe a hodil kartami o stůl.

„Poprosil jsem tě o to,“ vstal i Harry a ani jeden se nepohnul.

Protiva si Harryho s nelibostí prohlížel a pak sebou naštvaně praštil zpátky do židle.

Harry se taky posadil, přičemž se klidně zeptal: „Má to něco společného s tím rokem, kdy byl ředitelem?“

Pichlavé oči strašidla se do Harryho zabořily jako děcko do bahna: „Ten váš důvěrník je vrah. A zrádce. A já ho na svém hradě nechci. Jau!“ znenadání bolestivě vykřikl; začal si mnout nohu a vrhl vyčítavý pohled na Krvavého barona.

„Profesor Snape dělal ten rok, co musel, aby dostál slibu, který dal profesoru Brumbálovi – totiž že ochrání v mezích možností studenty Bradavic.“

„Jo tak tohle dělal, když byla obnovena Filchova mučírna!“ zaskřehotal s hraným „došlo mi“ pobavením Protiva a Harry sebou při tom zvuku škubl. „Nebo jak posílal dětičky do Zapovězeného lesa. Už je mi to jasné. Dělal to, aby je chránil. No že mi to nedošlo hned!“ sípal rozjařeně a s otázkou: „Co myslíte, pa…“ Krvavý baron se na Protivu zadíval; přihlouplý smích utichl.

Byla obnovena Filchova mučírna? Ta mučírna, o které od Harryho jedenácti (určitě déle, ale to Harry ani nechtěl vědět) školník básnil? To jako že se tady studenti věšeli za nohy? O tom Harry dost pochyboval a přece mu ta představa zvedla žaludek.

„Víš, že profesor Snape musel předstírat loajálnost Voldemortovi?“ ujišťoval se Harry.

„Tak to by vysvětlovalo ty jedy,“ vykřikl s falešnou vítězoslávou, načež se sklepením ozvalo další hlasité jau.

„Jedy?“ podivil se Harry.

„Přece jste si zjistil, pane řediteli,“ náhle vyletěl do vzduchu, udělal kotrmelec a ukončil ho pukrletem, „komu dáváte svou důvěru, že?“

Harry začal divoce mrkat: „Protivo, co se mi snažíš naznačit?“

Protiva se zapitvořil, vzlétl, přistál před Harrym a pravil: „Že v době, kdy jsou studenti týráni svými ochránci, se těžko uplatňují zlomyslné žertíky hradního strašidla k tomu sloužícímu, řediteli. Nehledě na fakt,“ podíval se na nehty, odkousl jeden z nich a flusl ho na Harryho, „že mi bylo zakázáno vzdálit se z kutlochu metr krát metr. Pokud nestojíte o strašidlo, stačí říct a já se tady víckrát neukážu,“ zatvářil se dotčeně. „K tomu sem nemusíte zvát toho zločince,“ a znova vytáhl noc nahoru.

„O jakých jedech jsi to mluvil?“ zatřásl Harry hlavou a zamračil se.

Protiva si odfrkl: „Ty jedy, které cpali on,“ trhl hlavou směrem, kterým Harry tušil Snapeův kabinet, „a jeho kamarádíčci do obzvlášť vzpurných studentů, aby jim zacpali ústa. A když bylo téměř pozdě, podali jim konečně protijed,“ převrátil oči v sloup. „Ne že bych neuvítal další duchy na hradě, ale mám pocit, že ti mladí jsou děsně otravní a o řemesle nemají ponětí. Podívejme se třeba na takovou Uršulu. Milá holka – hlavně když ji poškádlím,“ na tváři se mu rozlil blažený úsměv. „Ale jinak…“ zklamaně si povzdechl.

„Trávili studenty,“ konstatoval Harry a nadával si – co si myslel? Co si to vlastně vůbec myslel? Z jaké višně spadl, že ho něco podobného ani nenapadlo?

„Řediteli,“ špitl rádoby starostlivě Protiva, „vypadáte bledě. Copak? Nesedla vám večeře?“ zaskřehotal pobaveně. „Nebo spíš – informace?“ dodal. Pak se jeho úsměv vytratil a nahradil ho zlý pohled: „Kdyby se tady jednou za čas uráčil některý z ředitelů ZEPTAT, co na to MY, nemusely by být problémy a všichni bychom byli jedna velká, šťastná a spokojená rodinka. Ale to ne, jistě že ne – my jsme ti poslední, kteří se něco dozví, přestože jsme tady nejdéle a jsme jenom strašidla!“ nadával Protiva.

„Mám tě snad prosit o svolení, koho smím a nesmím přijmout do profesorského sboru?“ zeptal se Harry a ten tón jednoznačně určoval, co si o tom myslí.

Protiva měl na jazyku ano, jak Harry tušil, ale místo toho z něj vyšlo medovým hláskem: „Ale nebojte, o těchto trestech věděli jen Carrowovi, ti dotyční nebozí studentíci a profesor Snape.“

Chci vycouvat, chci pryč, chci, aby se tohle nikdy nestalo! řval plačky v duchu Harry. Věděl však, že to nejde. Není cesty zpět. A najít další, správou cestu je tolik těžké. Na hroucení a křik je času dost – teď nesmí zpět.

„Pokud ses domníval, že to mou důvěru v profesora Snapea zpochybní, zmýlil ses,“ prohlásil Harry a Protiva se překvapeně obrátil zase čelem k stávajícímu řediteli Bradavic. „Věřím, že profesor Snape udělal spousty zle působících věcí, věřím, že jsi na něj naštvaný, pokud, jak říkáš, jsi musel ten rok strávit mimo dosah svých nejapných žertíků. Avšak vše, co se stalo, stalo se pro…“ větší dobro, no jen to řekni. „Muselo se stát,“ nadechl se znova, „aby byla věrohodnost divadla kompletní. Je mi líto, jestli to nechápeš, Protivo, ale nemáš právo se tímto způsobem chovat k člověku, kterého jsem jako ředitel Bradavic dosadil na post profesora a ředitele koleje. Nemusíš ho mít rád, nemusíš mít rád nikoho z nás, ale budeš se k nám chovat slušně, s respektem – rozumíš, Protivo?“

Špatný, špatný přístup; ačkoli Harry nezněl moc panovačně nebo výhružně, jeho slova tak rozhodně působila. A kdy naposledy udělaly nějaké dobro příkazy?

Zjevně je překvapil; především na Protivovi to bylo díky neexistenci reakce znát.

„Znáš profesora Snapea déle než já,“ zkusil to tedy od začátku, „pokud řeknu, že není ten typ „pro každou legraci“, shodneme se?“

Protiva si odfrkl: „I tento eufemismus se dá použít.“

„Dobrá,“ přikývl Harry klidně. „A za ty desítky let, co ho znáš – připadalo ti to, jako by profesor Snape… jako by chtěl některému studentovi skutečně vážně ublížit?“ Harry skončil v zasukované poloze, kousal si jazyk a tiskl k sobě prsty nejpevněji, jak se odvážil pod Protivovým drobnohledem; a použil takový tón, aby i ta dívka na obraze, která je vůbec neposlouchala, pochopila, že je pro něj pravdivá odpověď důležitá.

Protiva ukončil zkoumání přimhouřenýma očima a s mlasknutím prohlásil: „Ve skutečnosti…“ vypustil hlasitý pšouk, po kterém dívka na obraze znechuceně odvrátila tvář, „ano, připadalo mi, že jednomu studentovi chtěl slizák ublížit.“

Harry proti své vůli ucítil prchání barvy tváře, kterou se nesnažil chytit.

Protiva připlul blíž: „Chcete znát jeho jméno?“

Tik, tak, bum, bum… Harry přikývl. Cítil, že má Protiva pozornost všeho, co se hýbalo.

„Harry Potter, pane řediteli,“ rozchechtal se hlasitě a sklapl, jakmile zavětřil pohled barona.

Harry si nemohl pomoct – rozesmál se; mírně úlevným a lehce hysterickým, osvobozujícím smíchem: „Dobrý postřeh,“ zalapal po dechu se slzami v očích. Jeho? Jeho možná, ale to bylo v rámci zvladatelnosti. Harry nevadil – dokonce Blaise Zabini nebo Malfoy by vadili, ale Harry Potter… to byla docela neškodná varianta.

„A mimo mě?“ zeptal se, když se konečně zvládl opanovat.

„Vím, kam tím míříte a jediné, co na to odpovím, je: mučírna, nebezpečná zranění, ztráty a nálezy studentů v podivné době na podivném místě, úsměšky a spokojené úsměvy s Carrowovými a týrání strašidel a varuji vás předem, řediteli – Snape není dobrý člověk. Ať si to chcete připustit nebo ne.“

„Zdá se mi,“ odkašlal si Harry, „že se z něj stala jakási myticky nebezpečná osobnost. Já ti ale říkám, Protivo, že vše, co profesor Snape musel dělat, dělal nerad a dělal to z povinnosti a dělal to, protože to dělat musel, aby měl alespoň minimální kontrolu nad děním tady.“

„A já vám říkám, že je to sadistický bastard, který si svou úlohu náramně užíval,“ odsekl Protiva.

„A kde máš důkaz?“

„A kde ho máte vy?“ namítl Protiva.

„Já věřím Brumbálovi, Brumbál věřil Snapeovi – proč je to tak těžké pochopit?“ naléhal Harry a v duchu si vyjmenovával všechny další lidi, kromě tohoto strašidla, kteří to, stejně jako Protiva, nedokázali pochopit.

„Tomu Brumbálovi, co poslal na smrt své dva oblíbené chlapce?“ zakvílelo útrpně strašidlo. (Útrpně – to nad hloupostí jistých lidských elementů na tomto hradě.)

„PROTIVO!“ zahřímal cizí, jako dvě zrezivělá kola znějící hlas a oba – Harry i Protiva – zůstali pohledem viset na krvavých cákancích stříbřitě lesklé barvy baronova oděvu.

Ne že by ten fakt, že poprvé v životě uslyšel promluvit Krvavého barona, Harryho myšlenky odvedl od řečeného Protivou, ale určitě ho to na okamžik zarazilo.

Protiva se zatvářil jako pes, který dostal novinami po čumáku, stáhl ocas a teď provinile civí na páníčka. Přesně ten pohled plus nějakou tu posvátnou uctivost věnoval Protiva Krvavému baronovi.

Bezva – nejen dilema se Snapem, my se vracíme k dilematu s Brumbálem! K čertu ne, jistěže od všeho nemá potenciální klíče Snape, jistě že nemusí vědět víc než Harry, jistě že i kdyby věděl víc, Harry se to nedozví. Ale to je primární – věřit Brumbálovi. To bylo samé věř mi – a nic víc. Bez vysvětlení. Bez důvodu, bez argumentů. Věř mi. Za tuhle připomínku Protivu hodně neměl rád, byl hodně naštvaný a ještě naštvanější o skutečnost, že v tom, co řekl, byl kus pravdy. Který si nemůže dovolit řešit. Ještě ne. Ne teď a tady. Přes to, že ho Brumbál prováděl cestou života ke smrti, tehdy, tam – to v Harrym vyvolávalo víření chutnající po zradě a zklamání. Bylo to jako opustit Brumbála, aby našel Brumbála.

„Pane řediteli?“ zamávalo strašidlo Harrymu před očima, aby ho vrátilo zpátky na zem. Harry zamrkal. Protiva se hluboce nadechl a zarytě studoval vzorek kamenné podlahy: „Nechám profesora Snapea na pokoji.“

Harry zamrkal podruhé – zatímco byl mimo, proběhla snad nějaká němá konverzace, o které vědí jen Zmijozelové? Vzhlédl přes Protivu na Krvavého barona. Oproti varovnému „Protivo“ vypadal Krvavý baron znova absolutně mimo realitu. Zahleděn do sebe si bezmyšlenkovitě hrál s kartami a vypadal přesně jako dívka na obraze – nezúčastněně.

„Nebudeš litovat,“ ujistil honem Protivu, než si to rozmyslí. „Děkuji.“

Strašidlo si odfrklo a říhlo. Pak se znova jako by násilím ovládlo a svěsilo ramena.

Harry vstal, nechal zmizet křeslo a udělal úkrok, aby se vydal pryč, vtom však šlápl do kbelíku s vodou. Zanadával a vzhlédl.

Samolibý úšklebek následovalo radostné: „O vás nebyla řeč,“ a zmizel stěnou. Harry si okamžitě zapsal, že odteď, pokud se nechce ztrapnit, musí si na Protivu dávat pozor. Dodatečně ho napadlo, že zpočátku by měl dohlédnout i na to, jestli splní svůj slib. Potom bude stačit… přežít. Na druhou stranu – slib strašidel, duchů i obrazů řediteli Bradavic, pokud věděl, byl závazný, takže by mělo být vše v pořádku, dá-li se stav: „Nebudu se s tebou bavit, abych nemusel říct, co si o tobě myslím,“ považovat za normální. Ale Snapeovi, jak se zdálo, vyhovoval.

Na dveře bytu Harry zabušil pěstí. Nepočítal s tím, že by mu Snape otevřel, přesto byl odhodlán ho odtamtud třeba vylovit, nebo mu tam hodit dýmovnici a čekat, kdo bude mít silnější vůli; proto ho vyvedlo z míry, když se dveře prudce otevřely, stanuvši v nich Snape, který udělal krok dopředu, takže Harry musel pozpátku zavrávorat, aby do něj Snape nevrazil, případně aby na něj nešlápl a neroznesl ho na podrážce po celých Bradavicích; dveře za ním neprodyšně bouchly.

„Co?“ vyštěkl Snape do Harryho mozku plného nedýchatelného kouře a představy utíkajících krys, bubáků, myší a potkanů, a Snapea, který ze svého obydlí stále nevylezl, ačkoli vše živé už prchlo.

Až dokázal Harry rozptýlit představy a počáteční šok, vyrazil ze sebe: „Přišel jsem vám jen říct, že jsem mluvil s Protivou a už byste s ním neměl mít problémy.“

Snape propaloval díru do Harryho hlavy, pár centimetrů od jizvy ve tvaru blesku, aby nakonec utrousil: „Báječné. Ještě něco?“

Harry přešlápl z nohy na nohu: „To s Alovým druhým jménem…“

Než Harry stačil říct (vysoukat ze sebe) šesté slovo, prázdnou chodbou se ozval prázdnější dutý zvuk v pořadí druhého prásknutí dveří.

Pozn.:

S láskou a díkem Mari. (Obě víme, za co. Děkuju Ti, vážně moc. Po dlouhé době jsem napsala asi dvacet řádků (15cm), se kterými jsem vrchovatě spokojená. Jo, je to ke Když. Tomu se říká malé vítězství. Říká v 19:58, 25. 2. 2012)

Jo a neutíkejte mi. Byla jsem velmi rozčarována, když jsem zjistila, že před kapitolou, na kterou se těším, je ještě tahle. A tak, protože jsme o kapitolou pozadu a protože už se mi podařilo připsat pár dalších (tyjo, fákt?), chtěla bych aktualizovat ještě zítra nebo v týdnu (bude-li tedy zájem; huš, Mari, já vím).

25.02.2012 20:12:07
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one