Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


48) Když je při smyslech

Když je při smyslech

„Moc jsem to pokazil…“ dosedl jsem do křesla a zkrušeně vzhlédl ke svému učiteli.

„Urazil jsi Krvavého barona?“ podivil se Brumbál.

Zaplašil jsem vzpomínku: „Ne, s Protivou to je nejspíš vyřízeno.“ Doopravdy – s Protivou bylo vše v naprostém pořádku, v tom nejlepším. Ne, strašidlo asi nebylo nadšeno, ale to mě moc trápit nemuselo, dokud zůstalo mimo. „Mám na mysli ten druhý problém.“ Většinou ve chvíli, kdy jsem dosedl na židli, věděl Brumbál dvakrát víc informací než já, proto stačilo problémům přidělit chronologicky číslo a Brumbál věděl.

Oh,“ přikývl bývalý ředitel a vyčkával, co povím.

„Cítím se bezradně. Byl jsem za ním v bytě. Tedy… abych mu oznámil to s Protivou. Praštil mi dveřmi před nosem, ale alespoň na zaklepání zareagoval. Jenže on vůbec – tím vůbec myslím, že se na mě řítí lokomotiva a Snape zaboří nos hlouběji do knížky – nekomunikuje,“ promnul jsem si oko, následně druhé. „Řekněte – je to kvůli Alovi?“ a vzhlédl jsem k obrazu usmívajícího se Brumbála.

„A co myslíš, chlapče?“ reagoval typickou otázkou portrétů. (Položili ji vždy, když nechtěli odpovědět. Mizerové.)

Defenzivně jsem se zeptal: „Ve skutečnosti – co mu je po tom, jaké jméno dám svému synovi?“

„Je to Severus Snape, o kom tady mluvíme? Potom zní odpověď: všechno,“ ujistil mě.

„Ne,“ odvětil jsem pevně, „vzato striktně bez emocí mu po tom vůbec nic není. A takhle to má Snape rád, ne? Bez emocí.“

„Harry,“ oslovil mě ředitel jako pětiletého hlupáčka, než zvážněl, „který výbuch podle tebe bude ničivější – sopky, která dlouho mlčela, nebo sopky, která se čas od času ozvala?“

„Proč mluvíte o Snapeovi jako o přírodních živlech nebo jako o bytosti nesvéprávné? Snape není ani jedno. Snape je tomu na míle vzdálený…“

„…v případě že to není jedna strana téže mince,“ přerušil mě. „A pokud je, nemám zdání, proč se ještě zdržuješ se mnou.“

Nadechl jsem se a chtěl něco říct, abych vydechl, abych to zopakoval ještě třikrát, než jsem utrousil: „Záminky, záminky – Snape hledá samé záminky, aby se mohl se mnou hádat. Co je mi po okapech, plesnivém kameni nebo školní radě?“

„Chlapče – to, že víš, že se tě snaží vyprovokovat, je správný krok k tomu dokázat se ovládnout. Copak ti tohle vážně musím říkat?“ posunul si bývalý ředitel brýle a mě náhle jako by přes hlavu udeřilo, že možná… jak jen se z toho dá obraz podezřívat… veškeré MÉ CHABÉ intriky za účelem zisku Brumbálova názoru… byly dávno prohlédnuty a přijaty na milost jako zábavné pokusy. Jenže pokud s přirozeností neoklamu obraz, se Snapem je to v příkopu.

„Ani čert kříži se nevyhýbá tak důsledně jako Severus Snape mně,“ stál jsem si za svým. „Brumbále, řekněte upřímně, má smysl snažit se o manipulaci, když neoklamu ani vás?“

„Pořád to bereš ze špatného konce, chlapče,“ odpověděl Brumbál. „Nejde o manipulaci. Nesnaž se být mnou, Severusem, kýmkoli jiným. Buď to ty s velkou dávkou trpělivosti. Nezuř, nepodlehni provokaci, neuraz se. Dej mu čas. Začni brát, co je, aniž bys žádal víc. Pokud se s tímto nesmíříš, víc nedostaneš, protože na to má Severus vybudovanou moc efektivní pojistku, obávám se,“ stáhl si brýle z nosu a začal si je utírat do hábitu. Vrátil je zpátky na nos a usmál se: „Myslím, že slunce za mých mladých let nikdy nezářilo tak hezky.“

A tak jsem mu dal čas a prostor. Tolik prostoru, že jsem nejspíš zešedivěl, umřel, zetlel a znova se narodil – a Snape zůstal ve své formě a tvaru, která se ani o vlas nezměnila. Což v praxi znamenalo, že jsem ho neviděl, neslyšel, nevěděl jsem o něm. Tedy… částečně nevěděl. Nevěděl v tom smyslu, že jsem se nemohl dopátrat toho, kdy navštěvuje Brumbála. Kdy jí. Nebo kdy spí. Naprosto nesmazatelná stopa jeho existence na hradě se však táhla z řad studentů, kteří si nikdy nezapomněli stěžovat na tresty profesora Snapea. A tak jsem věděl, že je na hradě. Ale ani obraz toho starého, lišáckého, podrazáckého intrikána mi k persóně Severuse Snapea neměl co říct. Patrně seznal, že mi radil dost, a tak se bez předchozí porady odstěhoval na nějaký čas z ředitelny a své mladé dny trávil tu s Buclatou dámou – velké zaujetí jejím zpěvem – tam v nebelvírské společenské místnosti – stesk po školních létech – a byl pro mě stejně lehce dostižitelný jako Snape. Tu a tam dokonce poslal pozdrav z „ráje“ od otráveného a nakvašeného Phinease Nigelluse Blacka.

Vpravdě na rozdíl od Snapea.

A tak mi to nedalo a musel jsem se pozastavit nad tím, že žít Snape jinde, potkám ho častěji. Spatřoval jsem jako nezměrnou újmu, že ve Snapeově bytě už není ta nebezpečná krvelačná kytka – kdyby byla, měl bych záminku dostat se dovnitř.

Veškeré výzvy a prosby Snapea, aby se dostavil do ředitelny nebo aby se zúčastnil porad, byly do konce týdne marnou záležitostí. Což by se nezměnilo nejspíš nikdy, nestát se ten incident.

Okny nás vítalo a zvalo do nového podzimního dne pošmourné anglické ráno plné příslibu deště, školy, otrávených obličejů, povinností, úkolů a neochvějně přítulných, vždy připravených problémů.

„Nesmíte tou hůlkou tak máchat, pane Brestdevere, s takovou se nikdy…“ do mé třídy vpadla Rogerie, jejíž obličej byl bílý jako křída, oči měla vyvalené a čelo orosené, takže má působivá rada nebyla nikdy patřičně věcně vyřčena.

„Pane řediteli, profesore… Duke… kotlík… profesor…“ přestalo jí být rozumět a začala lapat po dechu.

„Slečno Bauntsová, uklidněte se. Co se stalo na hodině lektvarů?“ snaže se uklidnit studentku, sám jsem po klidu chňapal jako po Zlatonce.

„Mám vás přivést na ošetřovnu,“ vyplivla ze sebe plíce a tu jedinou větu.

Přikývl jsem vědě, že z ní víc nedostanu: „Končím hodinu,“ přiběhl jsem k prvnímu krbu k mání a dostal se na ošetřovnu rychlostí rány bičem.

„Madame Pomfreyová?“ oslovil jsem ošetřovatelku, která jako smyslů zbavená pobíhala kolem Rogeriina spolužáka Duka Malmota. „Co se stalo? Slečna Bauntsová přiběhla do mé hodiny…“

„Harry,“ oddechla si ošetřovatelka, „Duke Malmot měl jednu nešťastnou kolizi s kotlíkem a výpary. Není to tak vážné, říkala jsem mu, že to není tak vážné,“ stačila mi klást na srdce, zatímco Dukovi zachraňovala život a já se cítil přebytečný, přičemž mi něco nesedělo. „Ale Severus,“ rozhodila rukama, dokončila úkon. Než jsem stačil říct, že nejsem ošetřovatel a že tedy netuším, jak PoppyDukem pomoct, pokračovala: „Jakmile ho sem přivedl, štěkl na mě, kde mám protijed. Když zjistil, že ho nemáme… bojím se, že by mohl být v šoku. Což nemohu jít zjistit,“ ukázala významně na lůžko. „Potřebuji pomoct,“ řekla prosebně a strkala mě ze dveří.

„Ale já nevím, co mám dělat se Snapem v šoku!“ zaprotestoval jsem planě.

„Mluv s ním,“ naléhala, „pokud bude v šoku, lektvar nezvládne připravit. Mohl by ho přiotrávit víc, než je, a to by bylo sotva dobré.“

Blik. Tak tohle nesedí: „Takže mu věříš?“ zabrzdil jsem její obratné vykopávání mě z ošetřovny na pár sekund.

PoppyPomfreyová se zarazila, narovnala se v plné výšce a prohlásila: „Jemu, tobě a Brumbálovi. A teď – vážně chceš, aby se tomu klukovi mizernému něco stalo, nebo si ho půjdeš do toho zatraceného sklepení pohlídat?“

„Počkej, a co Malmot?“ podařilo se mi ji ještě jednou zarazit; ani jsem si neuvědomil, jak to Snapea nazvala.

„Popáleniny jsem ošetřila. Není to Severusova ale má chyba, že jsem zapomněla, že nám chybí protijed. Ale on…“ otočila se na mě. Bezradnost a netrpělivost se snoubily v působivý obrazec staré dámy s bílým čepcem na hlavě. „Zbláznil se. Severus se zbláznil. Panu Malmotovi nic nebude, všechno bude v pořádku. Postarej se, aby věděl, že bude všechno v pořádku, ano?“ a bouchla mi dveřmi před nosem. Inu… asi se z toho stane zvyk.

Když jsem uslyšel tříštění skla a řinčení kotlíků, trochu jsem pochopil, proč je madame Pomfreyová tak ustaraná ohledně Snapea. S velkou neochotou jsem přikročil k nedovřeným dveřím laboratoře lektvarů. A spatřil, co jsem spatřit neměl – pološílený výraz Snapea. Respektive tvář zkroucenou do nečitelné grimasy podobající se vzteku a odporu. Oheň byl zapálen, obsah kotlíku vřel, prázdné, čistotou se lesknoucí zkumavky byly připraveny. Přesto Snapeovy chvějící se prsty neustále s něčím posouvaly; nebyly-li momentálně na vařečce, sekaly přísady, nesekaly-li, strouhaly, nestrouhaly-li, bezdůvodně posouvaly baňky a křivule. Našly si cestu k černým vlasům, aby se dotkly konečků a vrátily se k přísadám, aby se milimetr nad nimi zastavily, a okamžitě se – se zanadáváním majitele – podrobily zkoušce mýdla a vody. A tak to šlo neustále dokola jen čím dál tím rychleji, naštvaněji, pohyby přestávaly být tak přesné a precizní, jak jsem usoudil, že by být měly. Možná chápu, o čem madame Pomfreyová mluvila v případě většího přiotrávení Duka.

Dotkl jsem se dveří a hmatatelně cítil okamžik, kdy si uvědomil, že tady jsem. Ztuhl. Zamrzl otočený ke mně zády. Merlin ví, že neprobudit ho kotlík zaprskáním, já bych to nesvedl. Opatrně jsem vstoupil a zavřel za sebou dveře, zatímco on předstíral zaneprázdněnost spolu s nevědomostí o mé osobě.

„Mohu?“ dovolil jsem se tedy opatrně a snažil se připravit na příval nadávek a vyhazovu, který ale nepřišel. Jen bohapustá ignorace. A tak jsem se přimáčkl k futru a sledoval ho. Napjatá ramena a míhající se konečky mastných černých vlasů. Povzdechl jsem: „Chápu, že jste rozru…“

Snape mrštil kotlíkem (naštěstí prázdným) o dřevěnou desku stolu; stále se na mě nepodíval, ale zrychlený dech a křečovité pohyby vypovídaly něco o jeho rozpoložení: „Ničemu jste nerozuměl tehdy,“ zavrčel příkře zády ke mně. „Co vás vede k tomu myslet si, že rozumíte teď?“

„Prosím?“ zamrkal jsem zmateně. Odpověď žádná. Tak fajn: „Duke bude v pořádku.“

Nic.

Poppy ošetřila popáleniny.“

Nic.

Tahle jednosměrná konverzace mě silně povzbudila. A to ani nevím, jestli vážně nebo ironicky. Když ale Snape neodcházel a nekřičel a netrousil své sarkastické otázky, byl to svátek. Byla to naděje, že poslouchá.

„Nikdo vás neviní…“

Chyba. Chyba, chyba, chyba, jau, chyba.

„Řekl jsem,“ otočil se ke mně. Hlavou mi proběhlo, že člověk, kterého neustále pokouším, je vrah. Nevím proč. Možná proto, že na noc v astronomické věži se nedalo zapomenout. Cukl jsem sebou. A Snape to viděl. Ušklíbnul se. Ohrnul ret. Přesto byl příliš vzteklý, než aby bral mou reakci na jeho tón v potaz. „že jste byl jako kluk hlupák. Proč myslíte, že se to změnilo?“ A pokročil ke mně. „Žádám vysvětlení – jakým právem dáváte synovi mé jméno?“ a čím víc se přibližoval, tím víc jsem se rozpouštěl do kamene za sebou. Nestihl jsem zareagovat, když Snape štěkl další příkaz: „Nařizuji vám mlčet,“ Snapeovo chřípí se zachvělo. Otočil se a ještě vztekleji, ještě ostentativněji začal se vším mlátit.

Godriku, zaúpěl jsem, pomoz mi!

Godrikpomohl. Přinutil mě slepot se ze stěny a udělat několik kroků, a uvrtal mě do pošetilého pokusu dotknout se Snapeova ramena. Snape uhnul mnohem dřív, než se mi to povedlo. O několik kroků se odsunul. Jak mu jen dovoloval pracovní stůl. Nedíval se na mě. Naštěstí. Nejspíš proto jsem svůj pošetilý pokus zopakoval. Pokročil jsem s nataženou rukou. Zastavil jsem se: „Duke bude v pořádku,“ prohlásil jsem. „Ten protijed trvá uvařit dvě hodiny, že? Poppy to zvládne. Vy to zvládnete,“ řekl jsem naléhavě. Snape stál a prudce oddechoval, dlaně položené na dřevěné desce stolu. „Nikdo vás neobviňuje,“ zopakoval jsem jako dodatečný nápad a Godrik ví – mluvil jsem jako ze snu, v mlze, bez vodítka a jen tak, vlastně jsem netušil, co plácám, ale mluvil jsem pevně, pomalu a snad i konejšivě, ačkoli jsme oba byli v takovém stavu, že netuším, odkud jsem vytáhl zrovna konejšivost.

A Snapeova reakce byla… rozmáchl se rukou a vše, co se netýkalo lektvaru, který připravoval, vše, co bylo na dosah, smetl ze stolu, takže se místností ozvalo tříštění skla a dunění cínových kotlíků o kámen spolu s neartikulovaným výkřikem z úst Snapea, který hřmot doprovodil.

Znova oddechoval. Teď ale nestál, dřepěl. Tvář schovanou v dlaních. Ke mně bokem. Předklonil jsem se, abych se ho mohl dotknout, a na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Spustil jsem ruku, ale zůstal jsem v předklonu. Takže Albus… chtěl jsem začít, ale předběhl mě.

„Je vaše dokonalá kopie,“ prohodil znenadání s nečitelností.

„Albus?“ zamrkal jsem překvapeně. Že by se naše myšlenky ubíraly stejným směrem?

„Až na pihy,“ dodal se směsicí zatrpklosti a výčitek. Nebo to možná bylo holé konstatování faktu. Kdo krom Snapea ví?

„Potom si s bratrem musí být hodně podobní,“ stoupl jsem na tenký led.

„Jako noc a den,“ odsekl.

A já se propadl do pekla. Nebo tam někam. Snape viděl rozdíl mezi Jamesem a Albusem? Snape VIDĚL a PŘIZNAL, že vidí, rozdíl mezi námi třemi?

„Nemá právo nosit mé jméno,“ vyplivl.

„Omlouvám se,“ zmohl jsem se.

„Ne,“ odsekl znova a sekl mým směrem pohledem, než obličej vrátil do úkrytu dlaní. „Nechápete…“ vydechl tiše, že to mohlo být vrznutí kotlíku a ne Snapeův hlas, co zněl jako obžaloba. Vstal: „A vy si nevymyslíte nic jiného než říct mi to teď. Jistě že si pak nepohlídám zásobu protijedů, to je přeci pochopitelné,“ mluvil k sobě a začal mlátit kotlíky zpátky na stůl. „Ale kdo se mě zeptá, že? Jistě… proč mě rovnou nevyhodit?“ vzal kus střepu a praštil s ním o stůl, při čemž se stihl pořezat, vytáhnout hůlku a ránu zacelit.

Narovnal jsem se a roztřeseně vydechl, vědom si toho, že si mě Snape nevšímá. Ta výčitka mým směrem zněla uboze i mně. Byla podvyživená a něco zakrývala.

„Neřekl jsem vám jeho jméno, představil se vám sám. A jsem moc rád, že to udělal. Nevíte…“ kolik let jsem vám to chtěl říct. Jindy a jinak, ale nepovedlo se… „Dovolte mi upozornit vás, že vám není podobné být přede mnou tak horlivý… ubezpečuji vás, že vás vyhodit nemíním.“

Snape ke mně trhaně obrátil obličej: „Ani když to bude chtít školní rada?“ vytáhl obočí tak vysoko, že se mu muselo nutně zaseknout; sarkasmus nevěděl, kudy přetékat.

„Ani kdyby o to přišel požádat Godrik Nebelvír,“ ubezpečil jsem ho a díval jsem se mu pevně do očí. No… alespoň pár sekund… milisekund… ale chvíli to bylo!, než jsem se odvrátil a zadíval se na spoušť pod našima nohama. Vytáhl jsem vlastní hůlku a mávl jí, takže se střepy seskládaly do baněk, ampulí a zkumavek. Přitom jsem cítil, že mě a mou reakci Snape zvažuje.

„Ohrozil jsem studentův život,“ nanesl. Já přikývl, ač nerad. Spíš to byla chyba. Ale hlavně to nebyl záměr a to se počítalo, ne? Víc se v té chvíli žádat nedalo. Znova jsem se mu díval do očí, aniž bych si to v prvních chvílích uvědomil. „Choval jsem se k vám nepřijatelně,“ řekl. Pokrčil jsem rameny. „Jste můj nadřízený,“ pokračoval Snape a zněl, jako by drtil písek mezi zuby. Přikývl jsem. „Nesnáším vás.“

„Mě, nebo mého otce?“ nemohl jsem si pomoct, nedokázal jsem se ovládnout.

„Vás nebo vašeho otce,“ vyplivl Snape a znechuceně se odtáhl.

„Je v tom rozdíl,“ upozornil jsem ho a přikývl si. „Sám jste to dnes nanesl.“

„Domníváte se, že jste tak skvělý a já tak pokřivený, že si na vás jen vylévám zlost? To chcete naznačit?“ Ó ne, zcela jistě máte nějakou perlu pro mě osobně. „Ne, zcela jistě nesnáším vás,“ pronesl znechuceně.

„Mě?“ povytáhl jsem obočí a pozoroval, jak se Snape natáhl a znova shodil ze stolu všechny věci. Tentokrát působil posmrtným klidem i přes to gesto. A pozoroval mě. A když nedostal, co chtěl, jak jsem usoudil, vyprskl nahněvaně: „Jistěže nesnáším vás, Pottere. Vás.“

„Ale proč?“ rozhodil jsem nechápavě rukama.

„Protože jste bezduchá altruistická loutka nečinící nic ze sobeckosti a pohodlnosti. Pro všechny se obětující a nic nežádající na oplátku. Ale lidé jsou sobci, Pottere, a nepotřebují mezi sebou altruisty, ale idioty,“ prskal vzteky bez sebe. Tlusté sklo, které přede mnou nikdy nepřekročil, bylo ovšem přítomno.

„Přeložím si to,“ protáhl jsem skepticky, a už naštvaně pronášel, co mi na mysl přiběhlo, „to, co vás štve, je vlastně to, že se někdo rovná vašemu ideálu lidské dokonalosti, jakémusi piedestalu ochoty a obětavosti, ale nejste to vy sám.“ Tak tohle Snape asi nerozdýchá. Raději jsem pokračoval: „Zapomínáte na jedno – i bezduché altru…“ zakoktal jsem se, ale rychle pokračoval dál, „altruistické loutky mají své ideály o dokonalosti.“

„Co se tím snažíte…?!“

„KAŽDÝ chce, co nemá, včetně takzvaných ideálů, které jsou, mimochodem, ideály zase jen, pouze a výhradně pro určitou skupinu lidí. Ne pro všechny. A KAŽDÝ má pocit, že se právě bez toho neobejde,“ sekal jsem důrazně.

„Alespoň vím, že blouzníte,“ znova se stáhl, asi pochopiv, co jsem tím vším chtěl říct, (na rozdíl ode mě, který to ani nepromýšlel), „ani v té nejhorší noční můře jsem nezatoužil být vámi,“ a na důkaz toho posměšně odfrkl.

„To netvrdím,“ odpověděl jsem, „v tom případě jste ale chtěl něco jiného, co já mám a vy ne,“ to byla ta potřebná a věta a čas, že jsem si poskládal, co jsem mu vlastně řekl.

Nemohl jsem si nevšimnout – a to mi dodávalo síly, radosti, spokojenosti a vyrovnanosti, abych nekřičel – že totiž z tvrzení o lhostejnosti jsme se posunuli k nenávisti, a to byl dobře mílový krok na Severuse Snapea.

Snape musel něco zpozorovat. Na obličej posadil masku znechucení, pod níž plál hněv, jenž byl vždy určen a odměřen přesně pro mě: „Neuspěl jste s altruismem, tak zkoušíte pacifismus?“

A na to konto jsem se nefalšovaně rozesmál. Ten Snapeův vážný výraz, ta póza – měl jsem se ho bát a zatím… už mi ublížil tolikrát, proč se domníval, že se svede obehrát? Proč usiloval o překonání vlastního rekordu?

„Pošetilče bláznivá,“ trousil s jedovatostí do mého výsměchu (nikoli špatně myšlenému), jeho oblíbené disciplíně, „měl byste mě vyhodit. Měl byste mě nenávidět,“ upozornil s nebývalou upřímností okatě vystrčenou do popředí, aby se tam o sebe postarala sama.

„Vidíte?“ prohodil jsem, přivolal si nějaký lektvarový magazín a posadil se do rohu jeho působiště. „A já myslel, že máte uvařit Dukovi protijed,“ mile jsem se usmál a à la Brumbál se začetl do toho nejnudnějšího textu, jaký se zde na hradě mohl nacházet. Ačkoli… možná by tomu mohl konkurovat Brumbálův výtisk Moderního přeměňování, který tu a tam otevřel, aby mi ukázal, že i obrazy jsou kultivované a mají hodně práce (mimo šmírování ostatních).

„Nevadím vám tady, že ne?“ broukl jsem už začtený do textu v ruce, který jsem nevnímal. Jediná odpověď mi byla napětí v ramenech. Nic víc. Dokonce ani syčení ne. A úsměv – ten jsem jaksi z tváře vymazat nedovedl, ačkoli to po pár minutách začalo bolet.

Možná má ředitel přece jen pravdu. Možná musím mít trpělivost.

__

Pozn.: Pro nezměrný nátřesk komentářů vám sem vnucuji další díl. *grin* Přeji příjemný následující měsíc. *pukrle*

26.02.2012 18:05:52
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one