Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když mám moc

„Co to znamená „Zrovnoprávňující zákon“, Betsy?“ otočila se Carol na zamračenou studentku starší alespoň o pět let. Ona studentka upírala chmurný pohled na výtisk ve své ruce.

„To znamená, že ode dneška tě může kdokoli ze školy začít šikanovat,“ vysvětlila druhá dívka.

„Šikanovat? Proč?“ podivila se blondýnečka v černém hábitu. „Doteď jsem se všemi vycházela a nevidím důvod…“ Zmlkla, když ji modré oči starší sestry vyhledaly a zabodly se do ní, jako když se nůž zabodne do dveří. A zatímco se černé vlasy její sestry varovně zhouply do obličeje, blonďaté nechápavě poskakovaly sem a tam.

„Jak tys mohla skončit ve Zmijozelu?“ podivila se dívka otráveně. Následně naléhavě zasyčela: „Dřív se čistokrevných kouzelníků alespoň trochu báli – byl to, říkejme tomu respekt, co nás udrželo při životě a nedotčené. Přijde nějaká mudlovská šmejdka a tohle privilegium nám vezme zrovna v takové době. Co myslíš, že udělají ty splašené šelmy z Nebelvíru? Přijdou ti říct, jak si tě oblíbili? Ne! Přijdou a sežerou nás, dokud jim to zákon ještě dovoluje. Přinejmenším tebe, protože jsi schopná stát a zírat jako tele, proti kterému se žene stádo lvů. Já tě chránit nebudu, to si pamatuj, holčičko.“

„Salazare – ty jsi ale paranoidní, ségra. Jen ubožáci by si chtěli na tomhle léčit mindráky a bolístky a…“

„…těch je, milá zlatá, víc než dost,“ ujistila ji sestra a odhodila pohybem ruky vlasy z obličeje.

„Pan ředitel by ne…“

Je taky Nebelvír,“ zaječela tlumeně Betsy. „Myslíš, že se zastane nás proti vlastním? Copak ses nenaučila, že tady nemáme přátele?“

„Možná máš pravdu,“ ustoupila neochotně Carol. „Jen mi dovol poznamenat, že dle toho zákona se už roky nikdo neřídil. Co tedy ve skutečnosti může změnit jeho zrušení?“

„Ty idiote,“ zavrčela Betsy a vypjala se. „Poslední, kdo ho uplatňovali, byli možná Lucius Malfoy a jemu podobní. A ano, možná se už roky ve sporu o zlato neupřednostňují čistokrevní, nebo nemůžeme beztrestně zabít motáka. Ale díky tomuhle zákonu jsme byli ještě před nedávnem vážení, když už nic. Právě díky němu jsme v této době tolerovaní. Nemůžou – nemohli nás zabít nebo napadnout, protože si to nedovolili. To si ale myslíš, že nevyužijí příležitosti pomstít se nám za naši ještě nedávnou nedotknutelnost? Vážně si myslíš, že se ta smečka tupců nepokusí si tuto příležitost náležitě vychutnat? Že se nebudou chtít pomstít za Ty-víš-koho?“ zuřily modré oči dívající se do modrých očí.

Mladší studentka Zmijozelu, Carol, začala vrtět hlavou. Mírně se jí roztřásla brada a rychle mrkala. Chodbou zazněl uklidňující nádech roztřesený informacemi, které se jí vsakovaly do hlavy jen pomalu: „Takže…?“

„Ano,“ přikývla starší sestra rozhodně.

Těžce jsem se opřel o zábradlí a zhluboka vdechl mrazivý vzduch. Díval jsem se na temné pozemky Bradavic pod sebou a poslouchal rozhovor dvou svých studentek, nezpozorován. Do ruky se mi asi zadřela tříska. Do srdce vetřel chlad. Ne takový ten ničivý. Spíš takový ten: Nic jim na to neřekneš, protože víš, že hádka se dvěma studenty jedné koleje nezmění jejich nedůvěru; nezmění to, co si celá škola myslí a šušká; nezmění to realitu – nezměníš svět. Takový ten chlad, který pomůže realitu, kterou byste nejraději vyřvali pryč, přijmout.

Mí Zmijozelové se báli. A já byl špatný ředitel a špatný člověk, že jsem je neuklidnil a ani jsem nevěděl jak.

A bylo podivné na ně myslet jako na mé, a bylo to podivně mocí opojné a bylo to můžu změnit svět. A bylo to: Ale jak?

Jak?

V době, kdy se tma jen tak převalovala nad mou hlavou a na sukni měla našité třpytivé flitry, studenti měli dávno po večerce. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Nezřetelný pocit, takže to musel být profesionál. Čekal jsem a čekal. Po určité době jsem si na pocit zvykl a ztuhlost těla se rozpletla. Dokonalá symbióza. Po ještě delší době ten pocit vymizel. Ať to byl kdokoli, nikdo mě už nesledoval. Hlasitě jsem vydechl a od úst se mi vyvalila pára. Zamračil jsem se v údivu. Nevnímal jsem až doposud pokles teploty.

Neochotně jsem se odlepil od zábradlí.

Nějak bude.

___

Pozn.: Pro yellow a niku.

12.03.2012 16:53:14
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one