Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


51) Když nechci vědět

51) Když nechci vědět

 

Pozn.: Pro Mari k rozveselení a pro tu spoustu dobrých dušiček, které mi nepřestaly psát komentáře. (Teď jsou vítanější než kdy dřív.)

 

„Jen myslím, že byste to měl vědět,“ prohlásil Křiklan a rázným přikývnutím si jako by dodával odvahu. Poté se otočil, odkráčel ke dveřím, které za sebou rychle a pečlivě zavřel. V myslánce pluly vzpomínky – znova – Horácia Křiklana. Harry se zachvěl. Jeden nerozhodný krok k ní mu trval věky. Než se naklonil, vzhlédl k Brumbálovu portrétu. Vysmál se sám sobě, když ten nehnul brvou. Přirozeně. Jen podobizna bez práva zasahovat. Nebo zkrátka nechtěl. Harry se naklonil hlouběji.

Byl to Křiklan, ten o desítky let mladší muž, který stál přede dveřmi ředitelny. Stál v absolutní tmě a nahlížel dovnitř. Pohled, jenž Harry důvěrně znal. Byl to pohled zahradníka Toma dívajícího se na vrahy, na Voldemorta a jeho pomocníka Červíčka. Jen tato perspektiva byla méně očekávaná. Za dveřmi nestál Voldemort přesvědčený o liduprázdnosti místa úkrytu, zbaven schopnosti vědět, co je cit, stál tam vždy přeopatrný Snape, který s neotřesitelným klidem shlížel na plačící a zalykající se děvče u jeho nohou.

„Zeptám se naposledy,“ přežvýkl s netrpělivou záští. „Kdo to byl?“

Dívka zaúpěla: „Ne-nevím, pane řediteli, já to opravdu nev…“ slovo nedokončila; ředitelnou s přilehlou chodbou se rozlehl srdceryvný výkřik. Pomalounku ustával, ustupoval v hysterické štkaní. Štkaní pokračovalo a pokračovalo, nemělo konce a jedna vlna se vlévala do druhé. Snape stál nad ní, tvář zkřivenou pohrdáním. Konečné netrpělivé povzdechnutí ze Snapeovy strany stačilo, aby sebou dívka násilně trhla a začala opět brečet. Snape se sehnul, vzal ji jako štěně za hábit vzadu u krku a vytáhl ji na vratké nohy, přičemž vymrštil obočí vzhůru. Dívka v jeho sevření sebou mocně škubala, tvář smáčenou slzami, od nosu ke rtu se jí táhla nudle, oči třeštila vzhůru na Snapea; žalostný chumel ve spárech dravce.

„Který idiot se nepoučil z odstrašujícího příkladu Ginevry Weasleoyové, dovolil si vlézt mi do skladu zásob a ukrást tam do očí odpudivě bijící množství mých přísad do lektvarů, přičemž měl tu drzost spustit alarm?“ mluvil pomalu, jistě, působil dojmem mlýnku na maso a celé jeho tělo křičelo zlost. A trpělivost se houpala na poslední struně.

Jen čiré zoufalství propůjčuje v posledních chvílích zrádný přebytek energie: „JAK VÁM MÁM ŘÍCT, ŽE TO PROSTĚ NE…“

„Dobře si rozmyslete odpověď,“ zarazil ji Snape. Křiklan o krok postoupil.

V dívčině tváři šlehla pekelným ocasem hysterie, ryzí hněv a ztráta sebekontroly vytvořily kolem úst krutost a odhodlání; vrátím, tohle ti vrátím: „Naser…“ místností se ozvalo odpudivé křup. Dívka zaječela. Snape ji pustil a ona se svezla na zem.

„Jak myslíte,“ zaševelil, odtáhl se, posadil se do křesla za stolem. „Máte ještě pár hodin, než vás vaše láska k porušování pravidel a Potterovi přejde, než vás všechno přejde. Cenu svého života znáte stejně dobře jako čas, který vám zbývá. Do té doby,“ pomalým, plynulým pohybem vytáhl brk z kalamáře, nechal stéct černou kapku z hrotu a položil ji na pergamen, místností se ozval zvuk škrábání přerušovaný dívčinými vzlyky, které byly čím dál tím slabší.

Křiklanovi po spánku stekl pot, prázdné ruce svíral v pěst a zase povoloval. Harry třeštil oči na naprosto lhostejného Snapea. Byla horší než jakýkoli křik, děsivější než nějaké jméno Voldemort, vylhané, mimochodem, byla nepatřičně uvěřitelná a o to horší. Spolkl žluč. Vyklopýtal z myslánky. Opřel se o parapet. Famfrpálové hřiště – shodou okolností okno, ze kterého se díval pokaždé, kdy se něco přihodilo.

Stiskl čelist. Hluboce se zamračil. Poměrně krátkou dobu informace rozdýchával. Ano, krátkou. A pak… sebral se, sesbíral vzpomínky, hodil do krbu letax, spojil se s Křiklanovým krbem, napochodoval k němu a vzpomínky předal zpátky.

„Děkuji,“ podařilo se mu procedit.

Načež se vrátil do Bradavic. Zkřivení úst nezmizelo, zamračení také ne. Cinkání jména Duke Malmot jakbysmet. Když byl na večeři, periferním pohledem Snapea nespustil z očí. Měl pocit, že Snape ví. Ale… ani jednou nepromluvil, ani jednou ho neoslovil, ani jednou mu nic neřekl, nenaznačil. Pak v noci ve své posteli přemýšlel, co se s tou dívkou stalo. Neusnul. Nedokázal to. A přesto nic neřekl ani nic neudělal příští ani ten další den, a když si konečně uvědomil, že by si měl odpočinout, tedy alespoň se vyspat, vyžádal si od madame Pomfreyové Bezesný spánek. Dlouho, doopravdy dlouho s ním bojoval. Dokázal ho dostat do stavu naprosté uvolněnosti, ale doopravdy neusnul. Pátý den, vyčerpaný k zemdlení, klepal na dveře Snapeova pokoje. Po dlouhé, váhavé a absolutně neochotné pauze se dveře otevřely.

Harry se mu do očí nepodíval, jen z hlouby sebe vyloudil zvuk mezi zívnutím a pípnutím: „Máte něco silnějšího než Bezesný spánek?“

Odpověď následovala: „Doušek živé smrti,“ přesně tři čtvrtě sekundy a dveře mu zase práskly před nosem. Boj se spánkem ani ten den nevyhrál. Zato vyhrál jedny velmi starostlivé, modré oči.

„Měl by sis jít odpočinout, chlapče,“ což chlapce mohlo maximálně iritovat, nikoli uspat.

Znova se viděl klepat na Zakázané dveře. Nevadil mu čilý ruch kolem, nevadilo mu, že tvoří sto procent Zmijozelů. Ani pořádně nevěděl, co dělá, co udělat chce. Jen když se dveře se svistem otevřely, slyšel se říkat: „Pojďme si pohovořit o Zrovnoprávňujícím zákonu,“ rozhozené ruce byly výsledkem vůle těla, které ho neposlouchalo.

Snape se zamračil. Harry mlčky čekal. Snape se rozhlédl kolem. Harry se nesoustředěným pohledem díval na Snapea. Snape za sebou bouchl dveřmi a zamířil pryč. Harry ho poslušně následoval.

Zjistil, že se ocitli v ředitelně. Snape ho se založenýma rukama pozoroval. Harry ze setrvačnosti připravil dva hrnky čaje, aniž se zeptal, jestli o ně někdo stojí. Jeden položil před protější křeslo, jeden držel v rukách.

„Pokud mi k tomu nemáte co říct, začnu,“ přikývl a upil. Spálil si jazyk a v duchu zanadával. Snape stál a shlížel.

„Napětí panující ve Zmijozelu si uvědomuji stejně jako stanovisko Draca,“ uvedl pomalu, „proto vás chci ujistit, a přál bych si, abyste to přetlumočil Zmijozelům, že se pro ně nic nemění.“

Snape stál a mlčel.

„Protože nikdo z nich neměl v úmyslu kteroukoli ze svých výhod někdy použít proti mudlům narozeným dětem, přesně stejně nemá žádný z Nebelvírů, Mrzimorů a Havraspárů v úmyslu zneužít stávajícího stavu proti Zmijozelům.“

Snape stál a pořád mlčel.

„Kdyby ano, potrestají je jejich kolejní ředitelé, případně já. Stejně tak kdyby se o něco pokusili Zmijozelové.“

A pořád stál a stále mlčel.

„Netýká se to jen Zmijozelů,“ začal Harry napjatě plácat, naštvaně cukl ramenem, jako by na vysvětlenou, „nejen ve Zmijozelu jsou čistokrevní čarodějové, pokud vím. Přesto jediní, které si slyším stěžovat, jsou oni,“ už podrážděný, už zoufalý.

Harryho zorném poli se zavlnila černá látka, dveře se tiše zavřely. Harry složil hlavu do dlaní. Zhluboka vydechl.

Když svolal ještě toho dne poradu, raději neočekával valnou účast. Zmýlil se. Přišli téměř všichni. Jako by všichni čekali na Harryho slova. Snape chyběl. Harry ani nečekal, začal probírat instrukce a pokyny ohledně nového zákona, ohledně chování studentů a ohledně profesorů. Byl překvapený, když se dveře v polovině porady otevřely a dovnitř vešel Snape? Upřímně… nemohl se v sobě vyznat, také jediné, co mu bylo jednoznačné, byla úleva, že tentokrát výzvu, která mu nebyla ani násilím podsouvána, která zkrátka existovala, neignoroval.

Uběhl nějaký čas, než si uvědomil, že ho Snape pozoruje. Od toho okamžiku se pečlivě vyhýbal dívat se jeho směrem. Když pocit nemrkajícího černého pohledu přetrvával, začalo Harrymu zvolna docházet, že je za tím něco víc. A když schůzi konečně rozpustil s pocitem, že řekl a udělal vše, co mohl pro to, aby zajistil Zmijozelům ochranu, ulevilo se mu, že nebude muset nadále podstupovat ani černý rentgen, ani nebude muset přemýšlet nad Hermionou nastolenou situací.

Když se místnost vylidnila, uvědomil si, jak hluboce se spletl. Odešli všichni, všichni působili nepřekvapeně. Avšak vykřičník zůstal stát přesně na tom samém místě a neustále Harryho pozoroval.

Harry zarovnal pergameny navyklým pohybem, protáhl si krk a pak se ztrhaným, vypleněným pohledem podíval přímo do Snapeova nevyčerpatelně, neunavitelně hovorného pohledu.

„Takže kdy jste mi chtěl vyčíst onu Křiklanovu vzpomínku?“ povytáhlo se černé obočí.

Možná jen kdyby byl býval spal, měl by sílu ztuhnout, zkamenět, zblednout… zastydět se, mělo by jeho srdce vůli rozbušit se rychleji. Jenže ono ne. Bylo toho tolik k řešení…

Jen bezvýznamně pokrčil rameny a přikývl – chápu. „Možná nikdy.“

Snape odfrkl: „Odkdy je otázka důvěry věc rozhodnutí?“

„Odkdy za mnou chodíte a ptáte se mě, místo abyste mě nechal přilézt po čtyřech?“ vrátil mu to Harry.

„Chápu,“ zalesklo se Snapeovi v očích a jeho póza se změnila, přeskupila, „náš pan ředitel se přestal zajímat, co mají ke své obhajobě obžalovaní. Vskutku se to hodí k vašemu dnešnímu projevu,“ neodpustil si Snape.

Harry se pousmál a zavrtěl hlavou: „Nejste obžalovaný.“

„Pohádky vykládejte jiným,“ zavrčel. „Ignorujete fakta? Je to nebelvírská naivní zatvrzelá důvěřivost nebo neochota přiznat si, že jste se zase jednou spletl, řediteli?“

„A co pokud to není ani jedno?“ vyzval ho tiše Harry a opřel se rukama o stůl.

„Co to tedy je?“ přešel Snape místnost a položil ruce na opačný konec stolu stejně jako Harry.

„Nechápal byste,“ vydechl jen a vzdal se své pozice, narovnal se a založil ruce na prsou v marné snaze zahřát je.

Chvíli musel snášet ten pohled, který se tázal, zda to myslí vážně, než se přešlo ke kázání: „Chtěl bych věřit, že nejste tak hloupý, abyste si poskytnuté informace neověřil, nebo tolik ubohý, abyste nedal druhému šanci bránit se. Nevím však, z jakého důvodu inklinuji k tak ostudné naivitě,“ dodal Snape vysoce sebepohrdavě.

Místo aby se Harry nechal zastrašit, poznamenal bez přemýšlení: „Já myslel, že je vám, co si myslím, putna.“

Snape stiskl čelisti. Odtáhl se, v očích vztek. A pohrdání, tentokrát opačným směrem.

Harryho další krok ovládla spíš obava, strach, který jako noční vánek prolétl místností, bez zastávky; síly ho opustily a on se tolik nechtěl hádat: „Zkrátka vám věřím,“ řekl s neochotou náležící dotčenosti. Byl dotčený, protože Snape si z jeho počínání vzal přirozeně a automaticky to nejhorší, přitom… Ne, nebylo to tak. Snape se mýlil. A Harry byl k němu upřímný, a prosil, aby to Snape uviděl.

„To vím taky,“ zasyčel Snape a vůbec z toho nevzešlo to, v co Harry doufal; znova se předklonil, „jinak bych tady přece nebyl. Co mě zajímá, jsou důvody vaší důvěry.“

Harry zamrkal: „Co chcete slyšet?“

„Co chci slyšet?“ ujišťoval se Snape, taky unavený, a přece ještě pořád s takovou silou naštvaný… „Možná jen to, že jste se zase jednou nerozhodl, aniž byste použil mozek, Pottere.“

Harry se prkenně narovnal. Pomalými, pečlivě váženými kroky obešel stůl, stoupl si před Snapea a s chladnou vypočítavostí se zeptal: „Máte za to, že bylo lehké, znaje mě, nepřijít a nezeptat se?“

„Nemám za to, ptám se vás na to,“ zavrčel zpátky po sekundě a půl ticha.

„Jaká by byla vaše reakce?“ vystrčil Harry rohy, vysunul bradu. „Na posledních sto padesát tisíc otázek jste odpověděl prásknutím dveřmi. Možná to byla upřímná odpověď, ale jak se teď opovažujete vyčítat mi, že jsem se za vámi neběžel poradit?“ chlad, chlad, doba meziledová dospěla k závěru. Plus mínus doba přetvářky, klidu, míru, pokoje a fantazie dětí.

Potřásl hlavou: „Malfoyovi, vaši Zmijozelové, vaše lékárna… dokonce Protiva. Čekal jsem, že za mnou přijdete s čímkoli z toho. A když se rozhodnu nenaléhat na vás, vyřešit si to sám v sobě – protože mě zjevně nepovažujete za hodného řešit to se mnou – zareagujete zrovna na takovou malichernost?“

„Jak dlouho jste nespal, Pottere?“ zeptal znenadání Snape. Harry nechápal.

„To je stejná řečnická, jakou jsem použil já? Protože já to…“ a najednou mu před očima proběhla podivná změť obrázků zahrnujících Smrtijedy a Prasinky v den, kdy nadešla bitva o Bradavice a… a začal se smát. A smál se tak usilovně, až se mu začala motat hlava, a smál se a nevnímal, že je dostrkán ke křeslu a usazen, až když byl nucen bojovat o dech. Jako led studený flakónek na jeho ruce ho polekal. Vzal ho a napil se bez ptaní. Poslušně jej vrátil majiteli; podívat se si netroufl.

„Tohle řeknu jednou,“ ozval se hlas někde nad Harryho hlavou v poměrné blízkosti, „v tu noc jsem v ředitelně nebyl sám. Za dveřmi stál další Smrtijed, kterého Křiklan neviděl. A ta dívka má dnes dvě děti a žije v Jižní Americe. Chcete její adresu?“ a nechal svá slova vyznít a čekal, kdy Harrymu dojde jejich obsah.

„Odkud vlastně víte, že se mi do rukou dostaly vzpomínky Křiklana?“ byla Harryho otázka, když se mu hlava začala pročišťovat.

Zašustění látky; odtažité: „Mám své zdroje,“ znělo pekelně povědomě. Vzhlédl. Vysmíval se mu Snape? Ale taková stopa se v jeho tváři vyčíst nedala.

„Myslel jsem, že mě před prahem svého domu nechcete. Myslel jsem, že mě nechcete před prahem svého bytu… jak mám podle vás vědět, na co se zeptat můžu?“

„Jste pitomec,“ to nebyla zloba… bylo to pouhé konstatování. Z podivné pohnutky, kterou Harry nechápal, a tudíž nedoceňoval, se mu dostalo dalšího napomenutí: „Jste ředitel. Máte povinnost podobná obvinění prošetřit.“

„Odmítl bych…“ vystřelil Harry.

„Já vím,“ ubezpečil jej Snape, když shlédl na vzhlížejícího Harryho. „Hloupost, že ty vzpomínky dal právě vám.“

Protože kdokoli jiný by šel za školní radou. Kdokoli jiný by bez zaváhání, bez ohlédnutí zničil Severuse Snapea. Jen mít důkazy. Na druhou stranu, dokud tady byl Harry Potter, který se zastával Malfoyovic klanu a Snapea, dokud nepřesvědčili Harryho, jak si kdo mohl troufnout na Snapea? Vždyť to byl Brumbálův člověk, ne snad? Vždyť si jím dodnes nebyl nikdo jistý. Harry se zamračil: „Chtěl jste, aby se vyvozovaly důsledky.“

„Chci, aby se čas nemařil zbytečnostmi.“

„Neudělal jste to,“ konstatoval Harry.

„Vyspěte se,“ odpověděl Snape znechuceně a až v ten okamžik si Harry uvědomil, že ho síly opouští. Vše ztmavlo.

Probral se s tupým pocitem bolesti zad. Otevřel oči a zamrkal. Strop, který nebyl podobný tomu, pod nímž se poslední dobou probouzel, se zhoupl. Harry oči zavřel a znova je otevřel a uvědomil si, kde je.

Ředitelna.

Sedačka.

Snape…

Snape?

Snape škrábající brkem po pergamenu, který ležel na stole v jeho ředitelně. A on, v kómatu – ne, není to trapné, vůbec ne.

Nadechl se k nikdy nekončícímu dialogu, který začal dávno, tak dávno: „Očekáváte po mně zázraky. Chcete, abych vám věřil, aniž bych si činil nároky na vaše názory. Nevidím vám do vašeho seznamu, netuším, kdy vás rozzlobí, že se vás zeptám, a kdy to uvítáte. Uvědomujete si vůbec, jak těžké to všem děláte? Jak těžké to mně děláte?“ a vyšvihl se do sedu. Proti zhoupnutí zavřel oči. Sedačka, zadek, stůl, Snape.

Škrábání ustalo. Harry vytušil Snapeovo zvednutí hlavy. Nepromluvil. Harry pokračoval: „Nemůžu vypovědět, jak zvláštní tohle je. Bylo tak těžké upustit od snahy z vás něco dostat, a vy jste si ani nevšiml,“ smutné mihotání otevřené knihy zabodl do nehtu palce.

Na to padla odpověď: „Pokud jste byl schopný jít k Dracovi pro své odpovědi, neustoupil jste z nároků na své odpovědi ani o palec.“

„Je to pro mě důležitější než všechny ty pitomosti, co jsem vám kdy udělal nebo řekl,“ zašeptal Harry jako by pro sebe s pohledem upřeným k oknu.

Snape se nezeptal, co je důležitější. Snape se neptá. Harry si povzdychl: „Máte pravdu – nepřestal jsem ve své odpovědi doufat. Nikdy nepřestanu, to mi nemá nárok vzít ani smrt,“ zavrtěl hlavou a upřel ke Snapeovi svou upřímnost. A začal znova: „Nic to neznamená. Nevím proč. Ale přestalo to být prvořadé.“

Podíval se na něj. Na malý moment Harry nevěděl, co si má o Snapeově výraz myslet. Byla to zase ta velká studna, v níž vířily možnosti Snapea poznat, z níž vyčuhovala všechna vysvětlení Snapeova chování.

Vstal od stolu, přešel k Harrymu a oznámil: „Nevěřím vám.“

A Harry zamrkal a namítl: „Jste tady.“

Snape sklonil hlavu, zamračil se a zase vzhlédl a zamračení povolilo: „A vás to nepřestává udivovat.“

„Nepřestávám to obdivovat,“ řekl Harry ze vzdálené úcty.

„Nikdy,“ řekl po dlouhém přemýšlení.

„Co nikdy?“

„Nikdy vám neřeknu pravdu,“ podíval se na něj Snape zpříma a docela zblízka.

Harry se tomu křivě usmál: „Kdybyste řekl, že mi řeknete celou pravdu, vyděsilo by mě to a nejspíš bych utekl, nevytáhl-li bych hůlku a nepožadoval zpět Severuse Snapea. Co čekáte od tohoto prohlášení?“

Snape polkl – nijak výrazně, a přece si toho Harry všiml – a nepřestal Harryho pozorovat. Řekl: „Jsem si plně vědom, za jakých okolností jsme se naposledy setkali.“

Harry se zamračil a poškrábal na hlavě: „Když jste mi zabouchl dveře před nosem…?“ vzpomínal marně, co Snape tentokrát myslí.

„Po pohřbu vaší ženy,“ ťal Snape do živého. Klidně. Harry se v tu ránu narovnal a zostražitěl. Měl vyražený dech. Cele. Tohle… tohle? Tohle?!

Zavrtěl hlavou: „O tom se bavit nebudeme.“ Nesmíme. V tom jsem bezbranný. Tady mi ještě lebka nesrostla. Tady se ještě maso a kosti nepokryly krunýřem.

„Je to stejně dobré téma jako kterékoli jiné,“ řekl Snape s krutou nezvratností. „Ostatně máte k tomu hodně co dodat,“ poskočila škodolibá jiskra.

„Nechte Ginny spát,“ cedil Harry mezi zuby.

„Zeptejte se,“ poručil Snape. Tvrdě. Vzdáleně. Ledově.

Odsoudil tak Harryho pro sekundu k absolutnímu zmatku.

„Zešílel jste,“ vyrazil ze sebe Harry v tom momentě, kdy pochopil, co Snape žádá, odtáhl se a na jeden pokus vstal. Byla v tom i jakási úcta – Snape ho nikdy k žádné otázce nevyzval. A byla v tom úcta i proto, že Snape postrádal strach, když ho tady a teď vyzýval.

A Snape si moc dobře uvědomoval, které dveře vyrazil a rozevřel dokořán: Ginny, dveře, vztek – nikdy Tkalcovská, lhostejnost, rutina, mechanika, odcizenost, nic se nestalo, měl jsem práci, nikdy…

Přihlížel a pokračoval, zhoršoval, napínal: „Zeptejte se mě na to, Pottere. Zeptejte se mě přímo do očí,“ nepřestával. A vysmíval se, krutě se vysmíval.

Harry jen vrtěl hlavou a ustupoval.

„Zeptejte se, jestli jsem s vaší ženou spal,“ vyštěkl Snape jednu z mnoha, mnoha nedořešených pravd, které mezi nimi stály a které už dávno zasluhovaly rozřešení, které si Harry pro množství dalších nepřipouštěl. A které ano, ano, byly. Existovaly. Ještě měly život. Ještě bolely. A ještě nebyly přijaty do vědomí ve své nahotě.

On to ví! Zablikalo varovné světlo, když se Harryho oči rozšířily. To není možné. Nikdy, ani v nejnestřeženější chvíli ne, ne před Snapem.

Harry by se nikdy, nikdy na takovou věc nezeptal, nechtěl to vědět, bál se to…: „A spal jste s ní?“ vzhlédly zelené oči.

Vítězství. A svištící zvuk, zvuk dopadu, ale navzdory krvi necítil nic. A Snape se tvářil, jako že to bylo nic. Tak proč to komentovat?

„Jen nechápu,“ procedil Snape, a z krutosti zbyla vyrabovaná výkladní skříň, „jak můžete lhát sobě.“

Jako kdyby vstal, shrábl shluk slov „neznamená, přestalo být prvořadé“, která v ten moment nedávala smysl, jako by je vzal do hrsti, rozmělnil na prach a foukl mu je do obličeje. Skoro něžně na to, jak byla ostrá a těžká.

Ale to nejde. To není fér. Harry tu otázku myslel z hloubi duše. A z hloubi duše myslel i své prohlášení, že už ty otázky nejsou prvořadé. A tu mu došlo, že Snape jednu z mnoha vytáhl, aby mu – a čistě pro ten účel – ukázal, že existují otázky, které prvořadé jsou a být nepřestaly.

Nikdy nepřestanou.

Jako by zdemoloval veškerý ochranný val, dík kterému Harry nepotřeboval své emoce. Jako by se zase násilím verval do Harryho mysli, přesně jako tehdy v patnácti, kdy proti němu Harry neměl šanci a Snape to věděl a Harry věděl, že to ví. Harryho svaly se roztřásly.

Nic o našem vztahu nevíte…

Tma… v chodbě byla tma.

Víte, proč.

Znáte důvod, nebo byste ho měl znát. Důvod. Jak vypadal, jeho pohled. Jeho nečinnost. Němý výkřik Harryho pohledu se v Harrym zalkl a byl nabízen v širokém pohledu, který škobrtl o Snapeův a už nevstal. Připadalo mu, jako by se z jeho rukou něco vysypalo na zem, a on se cítil… těžší.

Otevřel ústa, ze kterých mu vypadla kulička, dokutálela se ke Snapeovým nohám a zašeptala: „Moje matka.“

A záleželo na tom, na tom přeci moc záleželo.

Bezradný pohled k mramoru. Pomoz.

A mramor couvl.

Vidí tady někdo východisko? Harry ho ztrácel. Harry byl v koncích. Harry pokročil vpřed: „Viděl jste v ní Lily,“ oznámil mu, jako kdyby to pro Snapea byla novinka. Pro Harryho to něco drahocennějšího. Byla to informace. Nebo prozření.

Z pohledu, který mu Snape věnoval nyní, pochopil jasně a bolestně že zbraň, která doteď mířila na Harryho spánek, byla teď otočená na Snapea.

Do bezbrannosti a na kost.

A Snape měl možnost. Dveře se shodou okolností ocitaly pár kroků za ním. Jen se otočit – jako teď. Jen ty kroky projít – jako teď. Jen natáhnout ruku a otevřít dveře, přesně jako teď. Jen za sebou prásknout.

Jako teď.

S klapnutím se Harry podíval. Snape stál na ostří a rozhodl se. Rozhodl se přepadnout doleva, zpátky do ředitelny. Otočil se k Harrymu čelem: „Nikdy,“ procedil a rozmělnil, takže měl Harry pocit dèja vu, než Snape dokončil, „vám nedošlo, že se tohoto dne můžu obávat.“

Z Harryho náruče se sesypalo kamení jako první tvrdošíjný sníh, když němě hleděl do Snapeovy přísně střežené tváře a připadal si, jako by položená otázka byla jen výplodem jeho fantazie.

28.03.2012 18:23:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one