Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když stavíme hrad

Klíče zacinkaly a klika cvakla. Harry se posunul hlouběji do křesla a do přítmí pokoje. Ginny opatrně našlapovala. Položila klíče na stolek. Sundala si boty. Pravděpodobně si svlékla kabát a šálu. Harry to sledoval po sluchu a vyčkával.

Konečně otevřela dveře a vstoupila do obývacího pokoje. Rozsvítila malou lampičku u dveří a s výdechem položila tašku na stůl. Protáhla si krk a opřela se se zavřenýma očima o křeslo.

„Dobrý večer,“ řekl Harry. Ginny sebou škubla, otevřela oči, sykla a zase je pevně zavřela.

„Musíš mě děsit?“ vyčetla mu. Harry jí neodpověděl a tak oči zase násilím rozevřela a podívala se na něj.

„Děje se něco?“

„Nic,“ odpověděl Harry tak nepřesvědčivě, že ani Lily by nedalo moc práce znít přesvědčivěji.

Ginny si založila ruce na prsou, naklonila hlavu na stranu a zatvářila se jako tehdy, když jí při rvačce Al – po Jamesově pošťouchnutí – shodil vázu po babičce.

Harry to nevydržel a vystřelil do stoje: „Vážně – vrátíš se hodinu po půlnoci, ani mi nedáš vědět a já se mám tvářit jak? Je opravdu tak nepochopitelné, že se zlobím?“

„Byla jsem u Se…“

„Ano, jistě – jak to mám já vědět? Jak mám vědět, že tě po cestě někdo nepřepadl nebo…“

„Možná kdyby ses ptal, Harry, nemusel bys mít zbytečné obavy,“ namítla Ginny docela klidně.

Harry na to neměl odpověď. Nebo ne jinou, než kterou už na světlo světa vynesl tolikrát. Nespokojeně vydechl a pokusil se o úder na jiné frontě: „Proč s tebou nešla Lily?“

Ginny zaváhala. V ten jediný okamžik Harryho napadly snad všechny možnosti a žádná z nich nebyla shodná s tím, jak Ginny znal nebo co si o ní myslel. Trochu se to podobalo žárlivosti, i když ne, ta to přeci nebyla. Nemohla být.

Ne že by na ni neměl právo. Kolikrát se za poslední dobu stalo, že se Ginny vytratila a dětem nenachystala ani večeři a odbyla to slovy, že k tomu je kompetentní Krátura a ostatně, pokud o to stojí, uvařit může i Harry. Aby bylo jasno – Harrymu vaření problém nedělalo. Ovšem to, kde jeho žena tráví dny, to mu starosti dělat začalo. Měl k tomu lehce schizofrenní postoj. Na jednu stranu o tom nemohl slyšet, nechtěl vědět a vědět se bál, na druhou byl rád kvůli Snapeovi. A to nemálo. Ale přišlo mu to tak nepoznatelné, tak vzdálené a nepochopitelné… existovaly pro něj momenty ochromující žárlivosti, jen záblesky, ale provázené černočernou slepotou, že se i dýchat stávalo obtížným. A pak se uvolnil a uklidnil a řekl si, že ví, že tohle má smysl a je to důležité a že je to správné. A že Ginny by nikdy…

Nikdy nedomyslel. Tohle domyslet nemohl, přišlo by mu jako urážka manželky. A přece… přece jako by Ginny tušila, kam se občas se svými myšlenkami ubírá. Což ji přirozeně uráželo i mrzelo.

A to byl důvod, proč ze svého skoro káravého pohledu přešla k obraně: „Kdyby ses uráčil poslouchat mě, věděl bys, proč jsem dnes přišla, v kolik jsem přišla. Cissu zase uráželi v obchodě, Draco se jí zastal a bystrozoři ho chtěli sebrat. Vyřešilo se to, ale Cissa s námi,“ to jako s ní a Snapem, „chtěla hovořit,“ na chvíli se odmlčela, uklidnila, až když vypadala, že chce říct něco důležitého, vzhlédla a podívala se Harrymu přímo do očí, „je zoufalá. Oba jsou…“

„Mami?“ došourala se Lily do obýváku, v ruce držela medvěda, jehož oko se houpalo na pružině pod medvědí hlavou.

„Pro Nebelvíra, Lily! Proč nespíš?“ spráskla Ginny ruce a honem svou holčičku vzala a odvedla ji spát. Ke konverzaci se už nevrátili; když přišla Ginny do ložnice, Harry předstíral, že spí – jak nejspíš od prvopočátku měl. A ráno… ráno jim dalo další témata ke konverzaci.

Nicméně si Harry na tuto průvodní událost vzpomněl teď, když stál a díval se na Snapea jako na další div světa, ačkoli si za žádnou cenu nemohl vybavit, kolikátý by měl být. Chtěl tak mnoho, ale nemohl si dovolit zbytečné žvanění, vždyť by ho Snape vypoklonkoval. Ne, plácání by neocenil.

Moc dobře si vzpomínal na to období, před soudem i po něm. Hermiona a Ron se ho na to nejednou ptali a Ginny k tomuhle po všechna ta léta měla vždy připravenou otázku či dvě, kterou se otřela a umožňovala tak Harrymu… zmínit se, naznačit. Ale Harry nemohl, nedokázal, nevěděl, co říct. Jen to tehdy cítil. A nemělo to zatraceně nic společného s Brumbálem. Byl to jen on a Snape. Dlouho tomu nerozuměl, strašně dlouho vzdoroval, vztekal se, snažil se překousat… Fyzicky to cítil. Čím si byli vzdálenější, tím hustší a přítomnější to bylo, čím si byli blíž, tím tenčí a tvrdší se to stávalo. Snést se to dalo ve formě, kdy Harry se snažil vykopat ze změti poválečné Anglie plné ministrů a oslavných dopisů nebo kleteb na jeho osobu od Smrtijedů či novinářů lačnících po obrázku a rozhovoru, a Snape ležel u Munga. A kruté, překruté to bylo v okamžiku, kdy Snape na kost vyhublý stál a cinkal pouty, kdy čekal, jaký rozsudek nad ním vynesou, plný chladu ke všemu kolem. Zdálo se to nezřetelné ve chvíli, kdy stáli v jedné místnosti a štěkali po sobě urážky. Nebo neštěkali, protože to je pod úroveň Snapeovu a Harry, jak se zdálo, si hraje na altruistu a pacifistu.

A nikdy to nepolevilo docela.

Nikdy.

Už to bylo tolik let, že si na to téměř zvykl. Ačkoli se na to cizí těleso zvyknout nedalo. Bylo to nějaké podivné tajemství, které kolem sebe omotávalo druhé, aby se z toho vyklubala holá pupeční šňůra, nepřetnutelná, občas nemilosrdná. Ukazovalo to ostny kdykoli se hádali, a sbližovalo je to v tom momentě, kdy si byli vzdálení.

Děsilo to.

A bylo to důvěrně známé a bylo to tady. A Harry věděl, že to Snape ví a cítí a má, v tom okamžiku, kdy se na něj skrz ta strašná slova díval. A nešlo o tom pochybovat a šlo s tím bojovat, ale ten boj byl marný. A Snape marné věci nerad.

Jedním rázem se z toho, co doposud byť silně, pouze tušil, stala jistota. Znova – stala se z toho životní jistota schopná utopit ve svém obsahu.

Polknul: „Ona to věděla?“ …hloupé otázky se klást nesmí, že?

„Ne každý je tak zabedněný jako vy,“ pokusil se Snape kousnout, leč bezzubě.

„Ne, jistě že ne,“ zopakoval Harry, co vyplývalo ze Snapeova tónu. Spadla z něj únava, jako se sfouká ze svíček plamen. Jako nic, najednou prostě nebyla. Protože kdyby nevěděla… O Morgano, kdyby nevěděla. „Zpočátku to přeci bylo o mně,“ uklouzlo Harrymu z popletené radosti.

„O vašem synovi,“ upřesnil striktně Snape.

„Jistě,“ souhlasil bez váhání, skousl si ret.

„A přesto celé jméno druhého syna nikdy neřekla,“ dodal, jako by prošel už všechny varianty, proč to neudělala a žádná ho teď nemohla překvapit. Jako by o tom přemýšlel, jako by to bylo podstatné.

Co dodat? Byla to další z věcí, ve které nemohl Harry pomoci. Nikdy to nevěděl. Vždy se ptát bál. Ale i v tom vypadal Snape o krok napřed, jako by všemi možnými variantami, které prošel, otupil neutuchající touhu po odpovědi správné. Harryho nikdy varianty nebavily procházet. Přeloženo: vždy mu zůstal pocit, že pěknou část opomněl a jeho hlava mu nedovolovala vidět. A proto potřeboval odpovědi slyšet přímo. Potřeboval… prostě musel, chtěl-li mít pokoj.

„Čeho jste se obával?“ vykutálelo se z Harryho úst dřív, než se dovedl zarazit.

Jako by ho smrtelně urazil. Jako by v tu chvíli teplota v místnosti z téměř vřelé klesla na bod mrazu.

„Nejsem váš infantilní přítelíček,“ pronesl Snape do nastalého ticha. „Nejsme si v ničem rovni. Kdy už to konečně pochopíte? Já vám nic usnadňovat nebudu.“

„Jste můj…“ zmlkl. Tohle zastavit dovedl.

„Co?“ narovnal se Snape, posměšný výraz okamžitě na místě. „Co jsem váš, Pottere?“

Zatvrdil se, zatnul zuby a pěsti a vzhlédl: „Chránil jste mě.“ Za tím si budu stát.

Snape na půl vteřiny ztuhl. Zaváhal. Ale do posměšné pozice se nevrátil. Jak bravurně vždy dovedl informace obracet! Tohle se musel naučit ve válce. Kdyby nešlo o život, nikdy by se nikdo tohle nemohl tak dobře naučit. Nadechl se a prohlásil: „Pokud je vaše definice kamarádíčkování se,“ a ten termín nezněl směšně, spíš úctyhodně děsivě, „že bych proti vám kdysi nevztáhl hůlku, potom jste se velmi nešťastně zmýlil.“

Zdali v tom, že by ji proti Harrymu nevztáhl, nebo v tom, jaký je pitomec a že za to nestál, to zůstalo nevyřčeno.

„Já to přijímám,“ řekl Harry. Vzhlédl.

Chladný pohled vtělené soustředěnosti: „Za celý život jste nepochopil, co znamená nic nečekat.“

Na špičce jazyka, v ústech už se zformoval protest, který byl smyt jediným pohledem do Snapeovy tváře. Nechápal to?

Ano, bez diskuzí znal pocit: Tohle se nedá vyhrát. I: Nechej to být, nemáš šanci. Mnohokrát cítil tah bezradnosti. Ale nikdy, nikdy světýlko Naděje nezhaslo.

A když se podíval znova, pečlivě, když porovnal povahu jeho a Snapeovu, byť i jen těmi povrchními znalostmi, které měl… dokázal pochopit sucho a nic zakonzervované v čase po výbuchu na ostrově Théra? Dokázal pochopit jedno nic napořád Zmijozela?

Tu ho opatrně a ochotně omylo prosté – ne, možná tohle je další z věcí, které nedokáže.

Možná už jen z principu, že svou Naději nikdy nedokázal zavraždit, pochovat a zapomenout.

„Vaše výčitka je oprávněná.“

„Drzý jako vždy,“ zamumlal naštvaně.

„A v tom se mýlíte,“ chytil se Harry. „Nejsem stejný. Co se mi uvolíte říct, na to si počkám. Můžu vám věřit bezdůvodně. Dokážu to – vy víte, že ano. Copak vám nedochází, že je podstatnější, že se s tímhle nespokojíte vy?“ naléhal. „Znám jenom jeden způsob, jak tohle vyřešit. A vy k němu musíte svolit.“

Nedůvěra jako vlna: „Nač čekat, když mnohem lépe vám jde vpád?“

„Vzpomínky jste mi dal dobrovolně,“ ohradil se. Vždy na to narazili. Vždycky.

„Ne všechny!“

„Důležitou většinu,“ doplnil klidně.

„A mělo smysl po tom všem něco vynechat?“ dožadoval se vyčítavě.

„Pokud to berete takhle, nemohl jsem se rozhodnout lépe,“ odtušil Harry velmi, velmi chladně. Snad i tvrdě.

„Zasloužil byste nařezat,“ zavrčel Snape.

„To udělá jen zoufalec…“ malý kluk krčící se v rohu.

Snapeovým pohledem poskočil údiv následovaný vztekem.

Snapeův otec.

Pro Merlina, tohle ne. Proč se daly puzzle samy do pohybu? Bez varování. Jen tak?

„Proč máte strach?“ zeptal se Harry se znovu vydolovaným sebeovládáním.

„Řekl jsem vám to.“

Žijete v přeludu, že je příjemné noc co noc prožívat jednu a tutéž zradu v různých jazycích a ráno se vzbudit a narazit na vás a být den co den konfrontován s toutéž zradou v různých jazycích?

Musí to zkusit. Musí. V tomhle nemá na výběr: „Nepamatuji se, že byste se mnou mluvil tak dlouho třeba jen o lektvarech. Musím říct, že vaše úsilí dosáhlo bodu, že mě jen vaše snaha odradit mě láká přejít přes vrchol a vidět, co je za ním.“

„Ledovec,“ odtušil Snape.

„Potom ho rád prozkoumám,“ nabídl se dobrovolně.

„Umrznete,“ zaznělo téměř nepostřehnutelné varování.

„To je má volba.“

„Existuje důvod, proč se lvi nerodí na Arktidě.“

„Existuje důvod, proč se lidé naučili létat.“

„Při tom se jich spousta zabila,“ opáčil Snape srdnatě.

„To je pravda. Ale bylo to jejich rozhodnutí a stálo to za to. O kolika věcech se tohle dá říct?“ něco velkého se Harrymu zalesklo v očích. A bylo to něco obdobně velkého jako víra nebo svoboda. „Eistuje vysvětlení. Ačkoli vám nemusí být po chuti. Víte, stačí být připraven vyslechnout si je.“

„Proč to pořád nechápete?“ zazněla tlumená otázka. Otrávená. Unavená.

„Takový jsem. To víte. Nikdy se nevzdávám. Zvlášť když mě nikdo neporazil.“

„Tohle není bitva.“

„Ne, jistěže není. Vždyť je to předehra,“ řekl Harry.

„A k čemu?“ zeptal se Snape s kyselým nádechem.

„To mi musíte říct vy.“

„Přestaňte být dokonalým, ochotným a chápavým. Nejsem vaše starost, rozumíte?“

„Dokonale,“ klesl hlasem, jako by ukončil oznámení, a zase jej zvýšil v, „ale neberu to.“

Nový příliv energie: „Nebudu mluvit o vaší matce a nebudu mluvit ani o vaší ženě. Nebudu mluvit o Brumbálovi. Nemám důvod se vám otevírat nebo jak tomu dneska ty hloupé husy říkají. Přestaňte se pokoušet mě do toho vmanipulovat a přestaňte mě urážet tou vaší neobratností.“

„Potom mi nevyčítejte, že jsem syna pojmenoval po vás, potom se neodvažujte vyzývat mě, abych za vámi přišel s Křiklanovými stížnostmi, když je to to poslední, co mě trápí, a už vůbec se neodvažujte otírat se o mou důvěru k vám, když o ní nic nevíte,“ řekl Harry se zadostiučiněním, které pramenilo spíš z tak dlouhé věty, ve které se ani jednou nepřeřekl, než z jejího významu.

Snape Harryho pozoroval… zvláštně. Nadechl se: „Co tady vlastně děláte, pokud si pořád neoblomně stojíte na svém tichu?“ zamžoural na Snapea nechápavě.

„Nedělejte to.“

Proč to, co mi kdysi přišlo jako konečná, mi dnes zní bezradně. Už sem nechoďte. Jenže… jenže. Nikdy se nepotkali na ulici a nepřelétli po sobě jen povrchně, jako bývalí spolužáci, kteří si nikdy nebyli přáteli. Copak nechápe? Copak nevidí, že sám potřebuje, aby se vše vyříkalo? Proč to oddaluje? Proč odmítá?

„Protože nemůžu.“

„Jak nemůžete?“ a vůbec mi nepřišlo divné, že reagoval na něco, co Harry nevyslovil nahlas.

Snape se nevesele zasmál, lehce rozpřáhl náruč a ukázal pohledem nad sebe: „Chcete rozebrat hrad odspodu.“

„Ne,“ zavrtěl Harry opatrně hlavou a sledoval ho, jak se na něj podíval, „klidně začnu odshora.“

„A to znamená?“ zamračil se Snape, který nejevil známky ústupu, jen rezignaci nad Harryho nezměrnou hloupostí, se kterou neexistovalo boje.

„To znamená, že vás zítra po vyučování očekávám v ředitelně se všemi vašimi domácími úkoly.“

Snape mu vracel nedůvěřivý pohled. Kdyby ho neznal, myslel by si, že tak vypadá strach v podání Severuse Snapea. Ale ten se přeci nebojí…

…a taky nikdy nevysloví větu začínající slovy: Nedošlo vám, a končící: tohoto dne se můžu obávat.

Čeho?

Pozn.: Tak jo. Doufám, že k tomu, co Snape myslel, se dostaneme brzy. Mari, belldandy – omlouvám se. Jo… tahle a ta kapitola, co snad bude zítra, jest Mari za písemky. Kdyby se někdo divil, proč se tady objevuje především Marino jméno, doporučuji přečíst si někdy její komentáře. Jsou úžasné, vážně. :) Občas z nich pochopíte, co ani autorce nedocvaklo.

30.03.2012 20:44:18
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one