Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když je neoblomný

To nebyl boj a rozhodně to nebyla výhra a snad proto ten posun byl tak zvláštní. Nechal jsem ho být, vůbec jsem do ředitelny nevkročil, pokud tam byl on. A nebyl jsem ani v bytě ani v druhé kanceláři. Toulal jsem se po tom, co kdysi bylo mým domovem. Bradavice. Bradavice jsou kouzelné místo pro děti a místo špinavých her pro dospělé. Asi patnáctou vrstvu oblečení jsem si tiskl k tělu jako nemluvně zavinovačku. (Taky tak trochu nedobrovolně.)

Na večeři jsem zachytil jen jednou (a přece to bylo moc) jeho pohled, který se ptal. Vzkázal jsem mu po Brumbálovi, že je další den očekáván v ředitelně. A další a den po tom dalším. Ani jednou jsem tam nebyl. Nespatřoval jsem v tom smysl – lámat cokoli přes koleno. Učil jsem ho důvěře. Alespoň jsem doufal, že tomu tak je.

„Touláte se po chodbách?“ odkáplo z hlubin kamenného tunelu chodby, přísný hlas seděl na místě.

Otočil jsem se.

Snape se narovnal a řekl: „Máte návštěvu,“ a tak jsem zamířil do ředitelny.

Ale kdepak, vůbec to nebylo tak prosté, jak se může zdát. Bylo za tím tolik otázek a tolik vzpomínek. Pocitů. Jak mě našel? Proč není přísnější? Proč je tolik přísný? Co dělá? Zlobí se? Nad čím přemýšlí? A: Rozhodně není radno se ptát, jak mě našel, když mě byl vždy s to najít. A není radno se ptát, nad čím přemýšlí, zvlášť v mé přítomnosti ne, protože by to bylo zcela bez pochyby něco krajně nelichotivého, z čeho bych se možná nikdy nedokázal vzpamatovat.

Myslí někdy na dobu, kdy jsme byli děti?

Asi ne.

Myslí někdy na to, jaké to bylo, když byl dítě?

Ne, to nechci vědět.

A co ta zdvořilost? Kde ta se vzala? Proč nehrát dál na profesora a zlobivého studenta?

Je ponížený? Snažil jsem se, aby se tak necítil, ale to já byl jeho student a on by měl… měl by. Ale nikdo mu nikdy nedá příležitost. Že? Nikdo mu nedá šanci napravit, co spáchal. Přes veškeré mé snažení jeho status podezřelý nikdy nikdo nesmaže.

„Kdo to je?“ odvážil jsem se na poslední chvíli zeptat. Ve všem byl takový spěch. Ve všem takový zmatek. Místo odpovědi otevřel Snape dveře.

Nečekané překvapení jako odpověď. Na okamžik jsem se cítil rozčarovaně, abych vyhrkl: „Ale, Jamesi!“ a se syny se objal.

Pokud namítali něco ohledně mého hábitu, nedali na sobě před Snapem nic znát.

James si Snapea prohlížel. Snape – jen pro formu – mu pohled vracel.

„Je od vás laskavé, že jste otce zavolal, pane profesore,“ vmísil se Albus, čímž na sebe na okamžik strhnul pozornost; pousmál se a prohodil: „Mimochodem dobrý den. Odešel jste tak rychle, že jsem vás nestačil ani pozdravit.“

Snape se na jedno mrknutí podíval na Albuse, na druhé na mě: „Nechám vás o samotě.“

„Děkuji vám,“ řekl James dřív, než se Snape stačil otočit; v tom momentě bylo všem přítomným jasné ze způsobu, jakým to James prohlásil, že Snapea nevyhazuje, že se poznámka vůbec netýká jeho odchodu z místnosti. Albus se, zdá se, nedivil – ani jeden ze dvou – a Snape se nehodlal ptát, co tím myslí, takže já musel počkat, až se vsákne řečená věta hlouběji a až konečně pochopím. Stalo se. A v tom momentě jsme se už já, Snape i Albus překvapeně dívali na Jamese. Snape pozvedl obočí, snad aby se měl čím lišit. A přece ne, jen tím vyzýval k pokračování.

„Zachránil jste mi život a já vám za to ještě nepoděkoval,“ prohodil James a kupodivu nijak povýšeně, i když jsem snadno poznal, že mu Snape stále není po chuti.

Snape nachýlil hlavu a lehkým nekonfliktním tónem pronesl: „Nedostal jste příležitost.“ A aby bylo po jeho, dodal uštěpačně: „Pane Pottere.“

„Příležitost by s vůlí nepochybně přišla, profesore Snape, to víme oba,“ nadnesl vyrovnaně James a prohlížel si ho s nedůvěrou, se kterou si děti prohlíží neznámé. Neznámý druh napětí mě znervózňoval.

Snape přikývl: „Není za co.“

„Nenechte se rušit, profesore, vážně ne. My hned půjdeme,“ vpadl do toho Albus a ve chvílích, kdy mu na něčem záleželo, začal neskutečně plácat, čímž mi připomínal mě. „Jen jsme přišli otci něco říct,“ vymáčkl se konečně. Vzal mě za ruku a odtáhl mě do druhé pracovny.

„O co jde?“ pobídl jsem je.

„Nelekej se, prosím tebe, jen jsme ti chtěli říct, že…“

„Nadechni se, než budeš pokračovat, prosím tebe,“ dobíral si ho James. Zatímco Albus překotně a s nadšením mluvil, díval jsem se na svého prvorozeného a s úctou ho výsostně chválil. A on tu chválu skromně nasával.

„Tak co myslíš, tati?“

A než jsem se nadál, odkýval jsem jim několikaměsíční výlet do tramtárie s babičkou Molly a Hagridem.

Kde seženu šafáře a profesora péče o kouzelné tvory, když se mi snaží trhnout profesorka přeměňování, to netuším. Ale hoši byli šťastní. Tak to asi vem čert. Nebo ne… budu toho litovat a to za pár minut poté, co odejdou z ředitelny. Zvlášť od Minervy si to pěkně slíznu, neřku-li od ostatních, kteří neměli volno ani nepamatují. Vidím se, jak mi koušou hlavu. Pomalu a zálibně. Nemilá představa.

Když jsem se vrátil do ředitelny, Snape tam pořád stál. Stál a díval se na mě. Kluci se rozloučili, odešli. A Snape se díval.

„Co?“ nevydržel jsem to.

„Je to vaše pracovna.“

Asi jsem si nevšiml…: „A smysl?“ …moment, od kdy Snape předestírá očividné? A tímhle věcným tónem? Od kdy čeká, až mi něco dojde? A od kdy to vzdává, když se požadované nedostaví?

„Nemusíte… odcházet,“ utíkat, řekl Snape.

„To oznámení je oficiální? Nebo si mám jít pro potvrzení?“ ze strachu nepříjemný, gratuluji, Harry, dotáhl jsi to daleko.

„To stačilo, Pottere,“ řekl Snape. Po dřívější opatrné atmosféře ani stopy. Nejistě jsem si odkašlal a poslechl. Snape vyhmátl okamžik, kdy má drzost a opovržení přestávaly být důvěryhod… „Nemá právo nosit mé jméno,“ začal z ničeho nic, čímž přerušil mé myšlenky.

Podíval jsem se na něj a nabyl dojmu, že jeho výraz byl nebezpečně, velmi nebezpečně výmluvný, ač jsem mu doopravdy nerozuměl, říkal: Žádám vysvětlení – jakým právem dáváte synovi mé jméno? Přímo to rezonovalo za slovy, a já se rozvzpomněl, kdy naposledy jsem tu větu slyšel. Stálo za tím víc. Byla to jedna z těch jednoduchých vět, které jsou jen víko pro bobtnající substanci.

Chápal to, ale chápat nechtěl. Nebo jsem nerozuměl tomu všemu já – což by nebylo překvapivé.

„Proč?“ fajn, přikývl jsem, proč? Na co se přesně ptáš?

Snapeova hruď se začala zvedat výrazněji: „Už ví, že muž, jehož jméno nosí, zavraždil jeho babičku?“ zněla surová otázka.

Občas se z té surovosti nemůžu pořádně vzpamatovat. A to něco, o čem ani jeden z nás nemluvil, to něco mezi námi, co tady existuje už tolik let, zase vystrčilo bodliny.

„Pokud si správně pamatuji, jméno Tom jsme mu nedali,“ plíce zase mírně stávkovaly; kapacita zjevně nebylo něco, co by je trápilo.

„Dojemné,“ ukrojil Snape a netrpělivě zvedl obočí.

Zeptal jsem se: „S kým myslíte, že chodil do školy?“ tiše a mlčky jsem ho proklínal, apeloval na něj, vyzýval ho. Copak nezná děti?

„Odpovězte!“ štěkl Snape bez nálady na hádanky.

„Slyšel tu fámu,“ potvrdil jsem stroze, a když se mu v očích užuž blýskalo na další peprná vyjádření, dodal jsem důrazně, „kterou jsem uvedl na pravou míru. Ale prosím, můžete se pokusit přesvědčit ho o vašem úhlu pohledu; ostatně – proč jste to neudělal rovnou?“ přešel jsem ke krbu, vzal odtamtud krabičku a nešetrně ji strčil Snapeovi, takže se letax rozsypal. Rozmáchlým gestem jsem mu ukázal krb.

Snape stál, jednu ruku ještě založenou na hrudi, druhou držel prášek.

Pro Merlina… sesunul jsem se do křesla, zatímco jsem nespouštěl oči ze Snapea. Tak proto…

„Co proto?“ zeptal se Snape a až v ten okamžik mi došlo, že jsem to vydechl nahlas.

„Proto vás jeho jméno tak rozrušilo,“ skousl jsem si ret a slepoval skládanku dohromady, úkosem sledoval nohu křesla.

„Nechci vědět, co se vám zrodilo v hlavě…“

Vzhlédl jsem, Snape zmlkl.

Promluvil jsem: „Řekl jsem mu o vás pravdu.“

„Jakou pravdu?“ zachmuřil se.

Měl jsem pocit, že pokaždé, kdy jsem mu s odpovědí klepal u dveří, zabouchl je a odvrátil oči, aby se nemusel mou existencí na prahu znepokojovat. Ale pokaždé, kdy přišla chvíle jen trochu chatrněji střežená, anebo kdy jsem nechtěl, aby něco věděl, Snape byl neomylně u mě v mysli jako ve vlastním obýváku.

„Ve věku, kdy to mohl chápat, celou,“ dodal jsem si odvahy. Tentokrát té pokorné, oproti předešlé snaze ujistit ho.

„Jakou pravdu?“ praštil Snape krabičkou o stůl.

„Že jste mou matku miloval,“ odpověděl jsem a po chvíli dodal: „A že vám nerozumím.“

Snape se zamračil; odtáhl; spustil ruce podél boků; pootevřel ústa a mělce vydechl.

Já se v ten okamžik nadechl: „Není to pro mě lehčí než pro vás.“ A pak: „Neměl jsem mu moc co říct, tak jsem udělal jen to, co jsem mohl – vyvrátil jsem lži druhých. Nelhal jsem mu o vás,“ nabídl jsem to, co jsem měl. To, co asi nechtěl slyšet, protože se mu to nehodilo. Ale byla to pravda. To jsem udělal. A bylo to pro mě kdysi důležité. Moc důležité. A teď je to Alova věc, dál nemám co dát, dál nemám co víc Alovi k tomuto předat.

Snape se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

„Můžete se kdykoli zeptat,“ pobídl jsem ho.

Na to jen sevřel rty.

Bez důvodu jsem spustil, co jsem mu vždy chtěl říct, a k čemu jsem předtím nedostal příležitost: „Chtěl jsem, aby druhé jméno mého syna bylo vaše. Gin a Molly souhlasily, i zbytek rodiny. Matka by taky souhlasila. Jsem víc než přesvědčený, že by se divila, proč se někoho druhého ptám.

Doufal jsem, že jednou pochopíte, že jsem tím vyjádřil vděčnost. Ne – ne za můj život. Za to vám dlužím osobně, přímo a mnohem víc. Ale za… za to, že jste, jaký jste, že jste, kdo jste. Že jste nás v tom nenechal. Že…“ zvedl jsem ruku a dlaní si přitlačil čelo. Bolela mě hlava. Nedával jsem jí prostor. „To, co jste udělal – cokoli tomu předcházelo – vyžadovalo nesmírnou oběť. A já nevěřím, že se taková oběť ztratí. Podívejte na Lily. Ani její se neztratila. Oběti mají svůj přesah, rozumíte? A ten přesah je Al. Albus žije jenom díky vám, jenom proto, že… jste neviděl zlatou šipku. Ale… měl byste vědět, musíte, že i těm, kteří ji vidí, se ztrácí z dohledu – jste dobrý člověk, víte? Gin… moje matka tomu věřila. Brumbál to věděl. Já tomu věřím, i když to pro vás nic neznamená. Nebyl to ode mě žádný trik, ani způsob, jak vás zesměšnit. Tohle mi musíte věřit…“ Věříte?

„Musím?“ jen zvedl obočí a zamířil pryč.

Mnohem, mnohem později téhož večera jsem si uvědomil, že závoj z kamení, o kterém jsem nevěděl, že ho s sebou táhnu, zmizel. Zmizel ze srdce, z ředitelny i z Bradavic. Ano, jistěže Snape nebyl příjemný – a že ani nebude – ale v posledních dnech se něco nenávratně měnilo. Snape už vždy bude mít v tom svém pancíři trhlinu.

Odpovědi.

A s tou možností výjimky se dalo lépe dýchat.

 

Pozn.: Zde druhá slibovaná. Vy-víte-komu. :)

31.03.2012 20:32:37
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one